Petr Lindner | 7. 12. 2024

Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví jsem sice zařadil do škatulky Biblická jména, ve skutečnosti ale o žádném konkrétním jménu nepojednává. I když… jména zde vlastně zazní a to jména vpravdě zásadní. Nicméně základem pro tuto epizodu je úsloví Udělat si jméno, které se – i když byste to možná nečekali – v Bibli opravdu nachází.

Uvařte si dobrou kávu, udělejte si pohodlí a nenechte se ničím vyrušovat. K poslechu vás zve tvůrce a interpret tohoto podcastu v jedné osobě, Petr Lindner.

Abychom se příliš nezdržovali, začnu hned první citací, byť to nebudou biblické verše, nýbrž kousek z předmluvy Výkladového slovníku biblických jmen Jana Hellera. Tato 600stránková bichle, obsahuje přes 2 700 hebrejských, více než 570 řeckých a rovných 45 aramejských biblických jmen. Ke všem je uveden více či méně podrobný výklad, samozřejmě včetně přepisu v původním jazyku. Profesor Heller v úvodu mimo jiné píše:

Mají být biblická jména vůbec vykládána a překládána? Dnes se jméno obvykle považuje za hříčku náhody: příjmení je po rodičích, křestní jméno pak podle jejich vkusu, často jen podle zvuku. Nebo se jméno dědí po některém příbuzném, kmotrovi či známé osobnosti. Význam jména se téměř nevnímá. 
Tím se velmi lišíme především od starověku, kdy Bible vznikala. Pro starověkého člověka bylo jméno znamením, šifrou povahy nositele, ba až věštbou o tom, koho máme před sebou. To vyjadřuje běžné latinské úsloví nomen – omen, doslova „jméno je (věštebné) znamení“ (svého nositele).

Zdroj: Jan Heller | Výkladový slovník biblických jmen

Aby toho ale nebylo málo, některým biblickým postavám se jejich jméno v průběhu dění změnilo – právě proto, aby takříkajíc i v průběhu času správně vyjadřovalo ono latinské nomen – omen. Klasickým starozákonním příkladem je třeba patriarcha Abraham, který se nejprve jmenoval Abram. V 17. kapitole knihy Genesis se píše – verše 3 až 5:

Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: „Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů.“

Gn 17:3–5 (ČEP)

Abram (אַבְרָם) znamená Otec (je) vyvýšen, kdežto Abraham (אַבְרָהָם) lze přeložit jako Otec množství. Jan Heller ve svém slovníku píše, že ve jménu Abram se otec (אַבְ) vztahuje k některému bohu, kdežto ve jménu Abraham se vztahuje k samotnému nositeli jména. Jde tedy o odstínění mýtických asociací jména Abram, běžného v akkadské oblasti, t.j. o demytizaci (Zdroj: Jan Heller | Výkladový slovník biblických jmen).

Krátká citace z knihy Genesis v sobě skrývá ještě jednu důležitou skutečnost a totiž, že samotný Bůh jméno nemá. Já jsem, říká se i zde, stejně jako ve známém příběhu Mojžíše u hořícího keře, který je popsaný ve 3. kapitole knihy Exodus. Pán Bůh vyzývá Mojžíše, aby vyvedl izraelský lid z egyptského otroctví, jenže váhavý a neprůbojný Mojžíš má se vším nějaký problém. Pánu Bohu říká:

[Avšak Mojžíš Bohu namítl:] „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“

Ex 3:13 (ČEP)

Na to mu Pán Bůh z hořícího keře odpovídá:

[Bůh řekl Mojžíšovi:] „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“

Ex 3:14 (ČEP)

Docela by mě zajímalo, jak se Izraelci tvářili, když jim Mojžíš oznámil: Posílá mě k vám JSEM. Jestli je takové jméno/nejméno uspokojilo, o tom bych si vážně dovolil pochybovat, nicméně jak víme, dobrá věc se podařila a Mojžíš Izraelce s vydatnou Boží pomocí z Egypta skutečně vyvedl. 

Ono Jsem, který jsem však v sobě skrývá další význam nebo spíš skutečnost, a totiž, že Židé, právě pravděpodobně na základě tohoto biblického verše Boží jméno nevyslovují. Nevyslovují slovo Bůh. Vede je k tomu přikázání desatera, jak je zapsané v 7. verši 20. kapitoly Exodu:

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

Ex 20:7 (ČEP)

V hebrejské Bibli se proto pro slovo Bůh používá takzvaný tetragram (z řeckého  τετραγράμματον – tetragrammaton čili tetra, „čtyři“, a gramma, „písmeno“). Tetragram je tvořený čtyřmi souhláskami JHVH (יהוה), které se v hebrejském textu Starého zákona nacházejí celkem 6828krát. V Encyklopedickém biblickém slovníku České biblické společnosti a Evangelické teologické fakulty UK se mimo jiné píše:

Již v období tzv. druhého chrámu, nejpozději od doby helénistické, nebylo vl. jméno Boha Izraele vyslovováno, a to ani v kultu (s výjimkou výroční bohoslužby na Den smíření, kdy velekněz při oběti ve svatyni svatých vzýval Hospodinovo jméno). Místo tohoto jména se užívala apelativní označení, opisy, tituly, metonymie, metafory apod. (např. Bůh, Pán, Svatý Izraele, Nejvyšší, Požehnaný, Jméno aj.). Také při hlasitém čtení textů, v nichž je tvar jhwh napsán, se vyslovovala náhradní slova, zejména Adonaj (odtud řec. kyrios a jeho funkce v biblickém textu a jeho překladech; viz titul Pán a český ekvivalent Hospodin).

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník

Český ekvivalent Hospodin… Profesor Evangelické teologické fakulty UK Martin Prudký, říká, že pouze v češtině má Bůh – budeme-li toto slovo považovat za obecné označení nebo „funkci“ – své jméno. Hospodin. Nejde tedy o opis, jako typicky v anglicky psaných Biblích, kde se používá slovo Lord (Pán), nebo v němčině Herr.I když… německý evangelický překlad Bible používá fonetický přepis tetragramu – Jahwe, který mimochodem – s jednoduchým v – najdete také v české verzi Jeruzalémské bible nebo v překladu Starého zákona Vladimíra Šrámka z roku 1947. Jenom na okraj: Jehova Svědků Jehovových s tímto z mého pohledu nemá nic společného. Tato, když to řeknu velmi korektně, tato „náboženská společnost“ si Bibli ohnula jak ji jenom ohnout šlo. Dál se k tomu raději nebudu vyjadřovat. Každopádně české slovo Hospodin, jakožto jméno Boha se mi velmi líbí a jsem rád, že náš rodný jazyk takto půvabně a zvukomalebně Bibli obohatil.

Kdybych na tomto místě s povídáním o Božím jménu skončil, vynechal bych velmi důležitou část. V Bibli se totiž nachází ještě jedno jméno Boha. Na rozdíl od téměř 7 000krát zastoupeného tetragramu čili slova Bůh v hebrejštině, jej v Knize knih, nebo konkrétně v Českém ekumenickém překladu Bible najdete jen čtyřikrát. Přesto jde o jméno výjimečné. Že nevíte, jaké mám na mysli? Přečtu tedy 22. a 23. verš první kapitoly Evangelia podle Matouše:

To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.

Mt 1:22–23 (ČEP)

Ano, řeč je o jménu Immanuel, kterým se, jak říká Ondřej Macek ve své knize Věty křesťanské víry Bůh představuje v Ježíši Kristu. V jeho příběhu, učení, uzdravování, stolování, smrti, vzkříšení. Bůh v Ježíši dává najevo, že chce být s námi. (Zdroj: Ondřej Macek | Věty křesťanské víry) 

Ostatně sám Matouš nám napovídá, když k hebrejskému Immanuel v evangeliu říká: …to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. Odkazuje se na slova proroka Izaiáše, který ve 14. verši 7. kapitoly stejnojmenné starozákonní knihy píše:

Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).

Iz 7:14 (ČEP) 

Významný evangelický teolog Jan Milíč Lochman ve své knize Otče náš píše, že starozákonní zjevení Božího jména „Jsem, který jsem“, je sice formulace zprvu záhadná, avšak není žádnou mystickou hádankou, nýbrž poukazem na to, že Bůh je nedisponovatelný, že nepodléhá manipulaci, a přitom se právě ke svému lidu tak osobně přiklání zaslíbením svého jména: „Budu tu pro vás“ – Immanuel. (Zdroj: Jan Milíč Lochman | Otče náš)

Když bych to měl říct poněkud neduchovně, tak oním – jak píše Jan Milíč Lochman – „starozákonním zjevením Jsem, který jsem“ siBůh zachovává svou stvořitelskou svrchovanost a nedotknutelnost, aby však jménem Immanuel dal zároveň jasně najevo, že je zde především pro člověka. Immanuel znamená S námi (jest) Bůh. Není to příslib věcí budoucích, něčeho, co teprve nastane. Bůh s námi je od počátku světa a tak tomu bude navěky. Alespoň já tomu tak věřím.

Snad mi nebudete mít za zlé, když se ještě vrátím ke změně jména některé z biblických postav. Podobný příklad přejmenování, jako byl zmíněný Abram/Abraham, a pak třeba také jeho vnuk Izák, později nazývaný Izraelem, můžeme zaznamenat i v Novém zákoně. Ano, myslím změnu jména Ježíšova učedníka Šimona v Kéfu čili Petra. Že jste o tom ještě neslyšeli? V tomto podcastu jsem se jménu Šimon už věnoval obšírněji v epizodě Šimon. Naslouchající i horká hlava, tak si ji po skončení tohoto dílu třeba můžete dát jako bonus. Nyní si uděláme jenom krátké shrnutí. Rybáře Šimona spolu s jeho bratrem Ondřejem jako první „draftoval“ Ježíš na břehu Galilejského jezera do týmu svých učedníků. Ve 42. verši 1. kapitoly Janova evangelia čteme:

Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr).“ 

J 1:42 (ČEP)

Původní Petrovo jméno Šimon pochází z hebrejštiny (שִׁמְעוֹן, Šim’on) a obvykle se vykládá jako Naslouchající. Jan Heller pro etymologický výklad používá krásné slovo Vyslyšánek, ale v asociativním výkladu připouští i možnost znění Který (je) příbytkem nebo dokonce Jméno (je) hřích nebo Tam (je) hřích. 

Nicméně Šimonovo nové jméno Petr pochází ze slova Petros (Πέτρος), které je řeckým překladem aramejského jména Kéfas, znamenajícího skála. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou., říká Ježíš v 16. kapitole Matoušova evangelia.

Mimochodem, ve zmíněném dílu tohoto podcastu Šimon. Naslouchající i horká hlava také uvádím:

[Zkrátka a dobře,] jsem přesvědčený, že Ježíš svým přejmenováním Šimona na Petra nebo jeho přezdívkou – a slovy …ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev – nezamýšlel stanovit pozemské šéfy své církve a/nebo položit základy hierarchické struktury církve či církví. Skála nebo kámen zde podle mého názoru značí pevnost a soudržnost. Ježíš jistě chtěl, abychom byli jako křesťané pevní ve své víře a vzájemně soudržní – bratři a sestry v Kristu. 

Z epizody Šimon. Naslouchající i horká hlava

Možná, že si na tato slova ještě v průběhu tohoto dílu podcastu vzpomeneme…

Každopádně v tomto dílu již v citaci z předmluvy Výkladového slovníku biblických jmen Jana Hellera zaznělo, že v dnešní době osobním jménům tak velký důraz nedáváme. Nevěříme zkrátka nejstarší židovské tradici, která říká, že o jménu, přestože ho dává člověk, rozhoduje Bůh. Jména svým dětem dáváme podle toho, jaká se nám líbí nebo jsou zrovna moderní, v některých rodinách se stále zachovává tradice pojmenovávat potomky podle rodičů nebo prarodičů, případně kmotrů, a jiných důvodů pro volbu jména může být samozřejmě mnohem více, často i hodně bizarních.

Úsloví Udělat si jméno však má ještě hlubší konotace, tudíž se pojďme volně přesunout právě k němu.

Na úplném začátku tohoto dílu jsem řekl, že úsloví Udělat si jméno se nachází v Bibli, proto nyní pojďme najít ono místo. Popravdě jsem o tom už v podcastu Biblická jména a úsloví také mluvil – v dílu nazvaném Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží. To by nám ale vůbec nemělo vadit. Protože jednak je opakování matkou moudrosti a jednak tento díl pracuje s jinými souvislostmi velmi známého příběhu stavby a zboření babylónské věže – věnuji se zde otázce onoho zmatení jazyků, které po pádu věže nastalo. V tomto dílu nás zajímá konotace s úslovím Udělat si jméno. Na začátku 11. kapitoly knihy Genesis, v prvních čtyřech verších čteme:

Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“

Gn 11:1–4 (ČEP)

Tak si učiníme jméno… Co znamená Učinit si jméno? Jednoduché vysvětlení na nás vykoukne samo, podíváme-li se do jiných českých překladů Bible. Většina překladů pracuje se slovy uděláme nebo učiníme, případně zbudujeme si jméno. To samo o sobě ještě nic nevysvětluje. Ale třeba Jeruzalémská bible zde říká Zjednejme si věhlas, Katolický liturgický překlad uvádí proslavme se, a v překladu Starého zákona Dr. Jana Hejčla z roku 1930 můžeme číst: proslavme tak své jméno. 

Nemám nejmenší pochyby o tom, že každému posluchači je všechno naprosto jasné. Udělat si jméno není ani tak o samotném jménu, nýbrž hlavně o jeho proslavení, o zjednání si věhlasu. O vyvýšení sebe sama… 

Když bychom to brali do důsledku, tak každý z nás si v podstatě permanentně dělá jméno. Už jen tím, jak se oblékáme a jak se chováme, pracujeme na své identitě, na svém jménu. Třeba já jsem na začátku tohoto dílu řekl větu: K poslechu vás zve tvůrce a interpret tohoto podcastu v jedné osobě, Petr Lindner. Tím si vlastně taky tak trochu dělám jméno. Ale nechci zacházet do extrémů. To, že se na začátku každého dílu představuji vlastním jménem, považuji za slušnost, neříkám to, aby sám sobě dělal reklamu. Nebo jméno…

Samozřejmě by se ale dalo zmínit mnoho a mnoho příkladů, jak si lidé dělají jméno zcela programově s jediným cílem – dosáhnout uznání nebo obdivu, své vlastní slávy. Mnohdy ovšem slávy velmi pomíjivé, prchavé a často i trapné a hloupé. Stačí se podívat kolem sebe, nebo do společenských rubrik bulvárních časopisů a televizních pořadů. I nad tím by se ale s trochou nadhledu a se shovívavým povytažením obočí dalo mávnout rukou. Z dějin a bohužel i současnosti však víme, že mnozí lidé si dělají jméno „v zájmu“ celých společenství, národů nebo států. Slovní spojení „v zájmu“ je ale ve velkých uvozovkách. Tito lidé si kvůli svému jménu ona společenství, národy nebo státy obvykle berou jako rukojmí a neváhají k tomu používat nejrůznější represe, násilí a všechny možné další formy potlačování lidských práv. Jedním z příkladů takového budování si jména jsou třeba mauzolea komunistických pohlavárů a všechno, co „za nimi“ bylo.

Když jsem v tomto dílu citoval sám sebe v souvislosti s přejmenováním Šimona na Petra – skálu, řekl jsem mimo jiné: Ježíš jistě chtěl, abychom byli jako křesťané pevní ve své víře a vzájemně soudržní… Vrátíme-li se k babylónské věži, pak evangelický farář Benjamin Roll ve svém kázání na toto téma řekl:

Jejich motivací je „udělat si jméno.“ A v tom je ten základní problém. Jde jim o sebe. A jednotu nevnímají jako svobodnou jednotu v rozmanitosti, ale jako totalitní jednotu jejímž cílem je sláva a moc celku. I ty skutečné historické zikkuraty sloužily jako posvátná místo pro pohanské rituály, jejichž cílem bylo zajistit si propojení se světem bohů a tím jejich přízeň. To je věčné pokušení člověka, kterému propadl už Adam s Evou. Lidé chtějí být jako bohové. Chtějí sami rozhodovat o tom, co je dobré a zlé, chtějí sami vládnout, sami si zajistit vlastní významnost, vyšplhat do nebes a „udělat si jméno.“ Tím však Boha i sami sebe ztrácí.

Zdroj: RollBlog

Je to přesně tak. Každé „velké Já“, všechny ty cesty k vlastní důležitosti a pomíjivé slávě, nás odvracejí od Boha. Od Boha Stvořitele, který nám dal tuto Zemi a náš život. Benjamin Roll říká, že ztrácíme nejen Boha, ale i sami sebe. Stáváme se, nebo přesněji, můžeme se stát, loutkami vlastní snahy udělat si jméno.

Na konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví musím zmínit ještě jednu důležitou věc. Rozhodně si nemyslím, že dělat si jméno je apriori špatné. Mnozí lidé si udělají jméno v podstatě aniž by o to usilovali. Mám na mysli všechny ty velké vědce a lékaře, kteří se snaží najít lék na zákeřné nemoci, umělce, tvořící úchvatné obrazy, hudební a jiná díla; architekty, navrhující velkolepé stavby… Mno…, tady je možná na místě otázka: jak asi Pán Bůh vnímá všechny ty supermrakodrapy, sahající málem až do nebe, jako babylónská věž? Myslím to samozřejmě v nadsázce, i když… :-) 

Nicméně z mého pohledu všichni lidé, kteří svou skvělou prací, umem a uměním něco úžasného dokázali a – jak jsem řekl, nevědomky nebo možná i nechtěně – si tak udělali jméno, si náš obdiv zaslouží. A věřím tomu, že i Pán Bůh z nich má radost a určitě nepřemýšlí o tom, jestli by nebylo dobré zase po letech trochu proplést naše jazyky.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Související epizody

Sára… a trochu i Abrahám
Šimon. Naslouchající i horká hlava
Petr. A nezbytná skála navrch
Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží

Článek 113 | Udělat si jméno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Uvařte si dobrou kávu, udělejte si pohodlí a nenechte se ničím vyrušovat. K poslechu vás zve tvůrce a interpret tohoto podcastu v jedné osobě, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Související epizody

Sára… a trochu i Abrahám
Šimon. Naslouchající i horká hlava
Petr. A nezbytná skála navrch
Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží

Článek 113 | Udělat si jméno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 17. 7. 2024

Vědí o něm všichni, každý se, alespoň s jeho vyobrazením mnohokrát setkal, ale nikdo, nebo spíš ne všichni ho znají. Ježíš Kristus. Ale ať příliš nezobecňuji – znát Ježíše, myslím tím osobně ho znát, to už je, abych tak řekl, vyšší křesťanský level. I když…, možná je to spíše křesťanský základ. Ale to protentokrát nechme stranou. Problém je v tom, že mnozí ani nevědí, kdo Ježíš vlastně je. 

V takovém duchu jsem vedl předchozí část podcastu Biblická jména a úsloví na téma Kdo je Ježíš, a jak jsem na konci minulé epizody slíbil, budu v něm pokračovat. Tak pojďme na to.

Od mikrofonu svého improvizovaného podcastového studia vás opět zdraví Petr Lindner.

Pokud jste poslouchali minulý díl nebo četli jeho textovou verzi, a já vám doporučuji si ho poslechnout nebo přečíst :-), víte, že jsem v něm řekněme prostřední část vynechal. Otázky: Kde se Ježíš vlastně vzal a proč přišel na tento svět? a Proč přišel na tento svět jakožto Bůh, ale také jako člověk v jedné osobě? zůstaly nezodpovězené. Nevadí, v této epizodě se pokusím je objasnit, ale nejprve si pojďme krátce připomenout, o čem pojednávala první část.

Řekl jsem zde, že mnozí lidé nechápou roli Ježíše nejspíš kvůli největšímu křesťanskému mystériu – Boží trojjedinosti. A tu jsem se pak snažil vysvětlit. Vážně nevím, jestli se mi to podařilo, utěšuji se však domněnkou, že snad alespoň základní vhled do této „záhady“ vám moje povídání dalo. Z toho pak vyplynulo prosté konstatování: Ježíš je Bůh. A také: Ježíš je křesťanství. Omlouvám se za stručnost, ale tak to prostě je, a podrobnější vysvětlení, jak už jsem řekl, najdete v předchozí části tohoto podcastu.

V ní také zaznělo, že Ježíš je Mesiáš, Spasitel, který přišel na Zemi smířit člověka s Bohem, a vyvrcholením jeho misie nebylo ukřižování, nýbrž zmrtvýchvstání, které má obrovské důsledky pro člověka. Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života… citoval jsem kromě jiného apoštola Pavla z 15. kapitoly První knihy Korintským. 

Tolik tedy ve stručnosti resumé předchozí části, nyní se už pojďme věnovat chybějícím dílkům naší Ježíšovské skládačky. Ještě před tím si ale, stejně jako v první části, maličko postěžuju na křesťanský informační marasmus, jak jsem nazval stav, který v naší společnosti podle mého názoru panuje.

Kromě toho, že si lidé s osobou Ježíše Krista nevědí rady, jsem zaznamenal také hlasy, které na jednu stranu říkají: Křesťanství je příliš obyčejné, moc tradiční, zkostnatělé, nemá to žádnej drajv. Někdo dokonce tvrdí – cituji: „Křesťanský příběh nám už přece jenom dosloužil.“ Více v epizodě tohoto podcastu s názvem Nejen chlebem živ je člověk… Druhý, protikladný pohled na křesťanství zase říká, že je moc složité, plné nezodpovězených otázek, nepochopitelné, tajemné… Podobná slova sice obvykle zaznívají od těch, kteří toho o křesťanství moc neví, ale protože jim jiná náboženství, nebo jiné „odvary z různých náboženství“, zamíchané a uvařené v jednom hrnci, poskytují jednoduché až instantní odpovědi na jejich elementární otázky, pak proč by si měli lámat hlavu s křesťanskou zvěstí, která se – podle nich – tak těžko chápe?

Můžete si o tom myslet cokoliv, ale současný člověk požaduje rychlé a stručné odpovědi, plus ideálně ještě okamžité řešení. Já jsem tak trochu grafoman a v případě tohoto podcastu navíc ukecaný grafoman, tudíž vám nic takového nenabídnu. Sice se snažím věci vysvětlovat pokud možno co nejsrozumitelněji, ale rychle a stručně mi to prostě nejde. Nicméně řekl jsem: Ježíš je křesťanství. Proto zanechám láteření na svět, který není takový, jak bych si pošetile přál a konečně přejdu k tomu, co jsem slíbil. Kde, kdy a jak se Ježíš na tomto světě vzal? 

Kde se Ježíš vzal, to přece ví každý! Ježíš se narodil před nějakými 2000 lety v jesličkách v Betlémě. Ano, nebýt této události, svět by byl ochuzený o blázinec v obchodech už dlouho před Vánočními svátky, v jejich průběhu a ještě nějaký čas po nich – chce se mi dodat s jistou dávkou sarkasmu.

No dobře, ale řekněme, že na otázku: Kde a kdy se Ježíš na tomto světě vzal?, jsme odpověděli v podstatě dostatečně relevantně. Jenže před chvilkou jsem řekl, že Ježíš je Bůh – a najednou se zde bavíme o narození zjevně člověčího miminka. Mno…, jak bych to jenom řekl… Ježíš je Bůh, ale kromě toho je zároveň i člověkem. Uff…, naprosto chápu, proč někteří lidí vezmou za vděk „jednoduššími bohy“ :-)

Každopádně asi nejdůležitější informace, od které bychom se mohli posunout dál, je to, že s Ježíšem přišel Bůh na Zemi v podobě člověka. Ačkoliv tu byl už před stvořením světa… Co jsem to řekl? Že Ježíš tu byl už před stvořením světa? Ano, to jsem řekl. Proč si to myslím? Přečtěme si prvních 18 veršů 1. kapitoly evangelia podle Jana:

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. 

Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. 

Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“
Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.

J 1:1–18 (ČEP)

Tento úchvatný prolog Janova evangelia říká vcelku jasně: Ježíš, to Světlo, Milost a Pravda, byl na počátku u Boha a všechno povstalo skrze něj. De facto se zde „jenom“ stvrzuje celistvost Boží trojice – Bůh Otec, syn Ježíš a Duch Svatý, jsou ono neoddělitelné jedno. Ježíš tu tedy byl už dávno před tím, než v lidské podobě přišel sdílet naši pomíjivost – jak říká John Vernon McGee v jednom z dílů svého pořadu Světem Bible. 

Jinak řečeno: Ježíš zde byl odpradávna, byť asi v nějaké jiné podobě, než ho známe – nebo si ho spíš představujeme. To ale není vůbec podstatné. Důležité je, že v určitý čas přišel mezi lidi – tedy Bůh v Ježíši přišel mezi lidi – v člověčí podobě. Už jsem to říkal v minulém dílu: Sdílení naši pomíjivosti mimo jiné znamená, že Ježíš s člověkem sdílel také lidskou smrtelnost. Takže jsme zpátky u jesliček v Betlémě a později pod křížem a u prázdného hrobu. Musíme se proto zamyslet nad tím, proč se tak stalo…

Z Bible víme, že Bůh Otec, Stvořitel, Hospodin, se člověku nikdy neukázal. Ostatně právě jsem to četl na konci citace z prologu Janova evangelia: Boha nikdy nikdo neviděl. Nechci ještě více komplikovat tento díl vysvětlováním, proč tomu tak je, takže se omezím na suché konstatování, že k tomu měl Bůh nejspíš dost dobrý důvod. A má ho dodnes.

Hospodin se starým Izraelcům ukazoval zahalený v oblaku, mluvil k nim ve snech, skrze proroky a nejrůznější znamení; sám však vždy zůstal inkognito. Nejblíž mu byl kdysi dávno asi Mojžíš, jemuž po návratu ze schůzky s Hospodinem na Sinajské hoře, odkud na druhý pokus přinášel kamenné desky s desaterem, zářil obličej tak, že musel nosit roušku. Ale ani on pravděpodobně Boží tvář nespatřil. 

Jenže jak taktéž z Bible víme, Hospodinův vyvolený národ byl poněkud vrtkavé povahy. Ne, že by tedy člověk obecně nebyl takový dodnes… Vždycky, když bylo Božímu lidu dobře, postupně na Hospodina zapomínal, a později se od něj mnohdy i úmyslně odvracel. Desatero nedesatero, člověk byl stvořený jako svobodný, bohužel se ale nenaučil se svou svobodou dobře zacházet. Nedělám si plané iluze, že bychom to dnes snad už uměli.

Chování svého vyvoleného národa se Pánu Bohu pochopitelně nelíbilo, protože člověka stvořil k obrazu svému, nikoliv k obrazu jeho či snad dokonce k obrazu nějakých jiných bohů. A tak se na lidi občas zlobil, mnohdy až se země třásla. Od některých obrazů ze Starého zákona se tak odvozuje falešná představa nemilosrdně trestajícího boha. Věřte mi ale, že Stvořitel od samého prapočátku chtěl pro lidi jen dobro. Ostatně i milující otec se může na své děti hněvat…, a může je i potrestat…, aby jim nakonec odpustil. 

Ale Pána Boha tento věčný kolotoč zjevně moc nebavil. Tisíce let se díval na to, jak člověk dokáže být svéhlavý a nepoučitelný. Tak dlouho bude zkoušet Boží (i jinou) trpělivost, tak dlouho bude chodit se džbánem pro vodu…, však to znáte sami. A tak si Pán Bůh asi jednou řekl: „Jestli já bych se těm lidem přece jenom neměl ukázat? Třeba by dostali strach a polepšili se.“ Ale pak si nejspíš uvědomil, že výhrůžkami se nikdy nic nevyřešilo, takže od toho upustil. Nicméně myšlenka sestoupení na lidskou úroveň Bohu v hlavě vrtala dál, a jak víme, nakonec uzrála v nápad delegovat tuto činnost na svého syna Ježíše. Ať se taky mladí trochu snaží!

Jak asi každý ví, Bible se skládá ze dvou hlavních částí – ze Starého a Nového zákona. Starému zákonu se někdy ne úplně přesně říká židovská bible, Novému pak křesťanská bible. Náš příběh o Ježíši se nyní nachází právě na rozhraní těchto dvou částí Bible. 

Řekl jsem, že Pána Boha nejspíš nebavilo neustále umravňovat svůj nezdárný vyvolený lid, a zřejmě považoval za nutné udělat nějaký radikální řez. Myslím, že jeho důvod byl jediný – zachránit člověka před sebezničením. O své soukromí, které si Pán Bůh pečlivě střežil, a střeží stále, však přijít nechtěl, a tak tímto úkolem pověřil svého syna Ježíše. Samozřejmě trochu, nebo možná dost zjednodušuji, nic to však nemění na Božím záměru sestoupit na Zemi k člověku. Jak jsem už uvedl, Ježíš zde byl už před počátkem světa, ovšem asi v nějaké jiné, transcendentní podobě. Jako člověk měl na Zemi teprve přijít. A protože Pán Bůh nedělá věci polovičatě, zařídil to tak, aby se Ježíš stal člověkem od narození. 

Toto je však, alespoň z mého pohledu, velmi důležitý poznatek! Ježíšova úloha na Zemi totiž nespočívala v nějaké Boží exkurzi, nebyla to kontrola z nejvyššího vedení, ani školení člověčí osádky planety Země, a už vůbec ne nějaký teambuilding všehomíra. S Ježíšem přišel na svět nový počátek, nové stvoření. Byť se to tedy událo až po jeho zmrtvýchvstání. Ježíš přišel na svět, aby s lidmi sdílel jejich životy a aby – jakožto Bůh – do nich vstoupil a „něco“ s nimi udělal. A také – to nesmíme zapomenout – Ježíš přišel na tento svět, abychom my lidé skrze něj poznávali Boha. Každopádně lidství Ježíše je přinejmenším stejně důležité jako jeho božství. Proto nejspíš bylo nezbytné, aby se Ježíš narodil z ženy, a proto také musel před svou službou projít zkouškou na poušti, kde se čtyřicet dní postil, a navrch ho pokoušel ďábel – jak píšou synoptická evangelia.

Doba, kdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť…, byla asi ve 30. roce jeho života, poté, co ho Jan Křtitel v řece Jordánu, pokřtil, aby na Ježíše vzápětí seslal Bůh Otec Ducha Svatého v podobě holubice a z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ A protože následně na poušti Ježíš prošel zkouškou bez pochybení, jeho služba zde na Zemi mohla začít.

Pokud máte pocit, že jsem právě oněch 30 let přeskočil, tak vás můžu ujistit, že to nejsem já, ale Bible, která o nich mlčí. Tedy nemlčí úplně. Jediný evangelista Lukáš do této doby vsunuje epizodu s dvanáctiletým Ježíšem, který se o Velikonocích ztratil svým rodičům Marii a Josefovi v Jeruzalémě. Budu číst 46. až 52. verš 2. kapitoly Lukášova evangelia:

Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí.
Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“
On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“
Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.

L 2:46–52 (ČEP)

Dvanáctiletý chlapec říká: Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? Jde o první Ježíšovu narážku v Bibli na vlastní Božství. Ale ani Marie s Josefem, kteří asi jako jediní lidé věděli, že Ježíš byl počat z Ducha Svatého, jeho slovu, jak píše evangelista Lukáš, neporozuměli. Že je to divné? Může se to tak zdát, ale je třeba si uvědomit, že spojení Božského a lidského je příliš silná myšlenka na to, aby se dala jednoduše chápat. A navíc, opakuji, byl to dvanáctiletý chlapec. V podstatě ještě dítě. A já věřím tomu, že Marie s Josefem Ježíše jako svého syna také vychovávali a milovali. Proč to říkám? Abychom při jeho Božství nezapomněli ani na Ježíšovo lidství. Protože jedno od druhého nelze oddělit.

Nyní se posuneme o necelých dvacet let dál. Ona takříkajíc aktivní služba Ježíše na Zemi trvala pouhé dva až tři roky, nicméně i tak se toho událo tolik…, že musíme mít v Bibli hned čtyři evangelia, plus další knihy, které to všechno popisují :-) Cílem tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví ale není dopodrobna líčit Ježíšovo pozemské působení – to ostatně, byť tedy po částech, probírám v mnoha jiných epizodách, a jistě ještě mnohokrát o něm mluvit budu.

Teď se vrátíme k 1. kapitole Janova evangelia a zopakujeme si 9.–14. verš:

Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

J 1:9–14 (ČEP)

V mnoha výkladech můžete číst, že Ježíš byl jakýsi pocestný kazatel a učitel. Ostatně i nejeden zapřisáhlý ateista je schopen uznat Ježíšovo pojetí morálky. Jenže před chvilkou jsem četl: Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Proč ho nepřijali? Protože o sobě říkal, že je Boží syn – a to se židovskému náboženskému establishmentu vůbec nelíbilo. Jenže Ježíš nelhal, on je vtělený Bůh. Fyzicky člověk, podstatou Bůh, který přišel jako vtělené Slovo s velkým S mezi lidi. C. S. Lewis ve své knize K jádru křesťanství píše:

Pokouším se tu předejít pomatenému prohlášení, které o něm lidé někdy činívají:
„Jsem ochoten Ježíše přijímat jako velkého mravního učitele, nepřijímám nicméně jeho nárok na to být Bůh.“
To je jedna z věcí, které říkat nesmíme. Někdo, kdo by byl pouhým člověkem a říkal to, co Ježíš, by nemohl být velkým mravním učitelem. Byl by to buď šílenec – srovnatelný s někým, kdo tvrdí, že je sázené vejce, nebo ďábel z pekel. Musíte si vybrat. Buď ten muž byl a je Synem Božím; anebo šílencem či něčím ještě horším. Můžete ho umlčet jako blázna, můžete ho poplivat a zabít jako démona; anebo mu můžete padnout k nohám a nazývat ho Pánem a Bohem. Ale neohánějte se žádnými blahosklonnými nesmysly o tom, že to byl velký mravní učitel. Tuto možnost nám nenechal otevřenou. Neměl to v úmyslu.

Zdroj: C. S. Lewis | K jádru křesťanství

Tohle je zajímavá situace. C. S. Lewis kritizuje přílišné zlidštění Ježíše, jiný křesťanský autor, Richard Rohr, zase brojí proti nadměrnému Kristovu zbožšťování. Mluvil jsem o tom v epizodě Slovo nakrátko: Syn člověka, není to málo? Nutno ale podotknout, že zrovna Rohr ve své knize Nahá přítomnost jasně říká:

Manifestace velkého JÁ JSEM v Ježíši, toto závažné křesťanské zjevení, byla pro věřící tak vzrušující, že zapomněli na to, že jeho nově objevené božství je v rovnováze s jeho lidstvím, které osobně a ještě důrazněji proklamoval.

Zdroj: Richard Rohr | Nahá přítomnost

Jeho božství je v rovnováze s jeho lidstvím. Tečka, mohlo by se říct. Ale na toto místo našeho příběhu o Ježíši ještě tečka nepatří.

Nechci se vymezovat vůči někomu, jako byl C. S. Lewis, ale sám za sebe si také myslím, že Ježíš zajisté byl a je velkým mravním učitelem. Ovšem – a to nám Lewis chce říct především – Ježíš nebyl a není pouze tím učitelem. I kdybychom pominuli všechny ty zázraky, uzdravení a další „nadpřirozenosti“, které Ježíš udělal, na konci tohoto příběhu je ukřižování a zmrtvýchvstání. Při ukřižování, které se stalo mocí lidskou, Ježíš poznal všechnu bolest světa. Když volal Eli, Eli, lama sabachtani, Bože můj, Bože můj! Proč jsi mne opustil?, poznal dokonce i Boží mlčení, Boží opuštění. Jako člověk na kříži zemřel a byl pohřbený. Třetího dne však vstal z mrtvých. To se mohlo stát jen pod Boží vůlí a Boží mocí. Ježíšova misie zmrtvýchvstáním nikdy neskončila a nikdy také neskončí. Tedy asi skončí, ale teprve až jeho druhým příchodem na svět.

O zmrtvýchvstání jsem sice mluvil také už v předchozím dílu, ale dovolte mi ještě jednu vsuvku. Je třeba si uvědomit, že Bůh jaksi nežije v našem pojetí času. Ježíš, Bůh Ježíš v něm sice svých 33 pozemských let žil, ale po svém vzkříšení se vrátil do jakéhosi Božího bezčasí. Výborně to vysvětluje Aleš Opatrný ve své knize Credo, Úvahy o apoštolském vyznání víry.

Někteří teologové říkají, že Ježíšovo vzkříšení není sice neskutečná věc, ale je to věc mimo dějiny. Není to historická událost jako například narození. Pokračování Ježíšova života neběží po časové ose, kde je jeho narození a život, je to přechod do jiného prostoru, do Boží blízkosti. Ale tento Ježíš, žijící v jiné dimenzi, vstupuje do našeho prožívání času, „protíná časovou osu“. Ježíšovo vzkříšení, na rozdíl od vzkříšení Lazara, je skutečně takovýmto přechodem do jiné dimenze. Lazar je pouze „vrácen na původní časovou osu“. On dále žil, „dokud nezemřel“, bylo to oživení nefungujícího organismu. Ježíšovo vzkříšení je však proměna. On není „uchopitelný“, ale zároveň jí s učedníky. Nanebevstoupení je potom možno chápat jako konec „protínání časové osy“ a je nutno je vidět spolu se sesláním Ducha svatého: „Neodejdu-li, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ Pro Jana vlastně nanebevstoupení začíná ukřižováním. Ježíš ve své smrti „padá“ do náruče Otcovy, což znamená život. Ježíš „padající“ do náruče Otcovy je plně Bůh a plně člověk – a v tom je vzkříšení i pro nás.

Zdroj: Aleš Opatrný: Credo, Úvahy o apoštolském vyznání víry

Ježíš „padající“ do náruče Otcovy je plně Bůh a plně člověk – to, myslím, můžeme použít jako pěkné resumé této části podcastu na téma Kdo je Ježíš. Ježíš je plně Bůh a plně člověk.

Druhou část podcastu Biblická jména a úsloví na téma Kdo je Ježíš? budeme mít za chvilku za sebou. Ač nejsem příznivcem podcastových seriálů, mám pro vás přichystaný ještě jeden díl – neřekl jsem totiž všechno, co jsem vám chtěl sdělit. Ale trojdílné povídání zase tak moc obsáhlé není, tak snad budete svůj čas věnovat i závěrečnému dílu…

Co nám vlastně ještě chybí dopovědět o Ježíšovi? Samozřejmě v jakési „zkratce nezbytně nutné“, protože povídat o Kristu bychom mohli dlouho, předlouho, a stejně by to možná bylo málo. Ale k věci: V evangeliích se píše, že Ježíš byl po svém vzkříšení ještě 40 dní na Zemi, aby poté, slovy Marka byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží. Ježíš tedy stále žije, takže otázka zní: Kde je? Kde je to nebe, kam byl vzat? A kde hledat Ježíše dnes? No a aby toho nebylo málo, v poslední části nakousnu také Ježíšův druhý příchod na Zemi – takže, aspoň myslím, je na co se těšit.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Další díly trilogie na téma Kdo je Ježíš?

101 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 1. část
103 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 3. část

Článek 102 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 2. část se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

V takovém duchu jsem vedl předchozí část podcastu Biblická jména a úsloví na téma Kdo je Ježíš, a jak jsem na konci minulé epizody slíbil, budu v něm pokračovat. Tak pojďme na to.

Od mikrofonu svého improvizovaného podcastového studia vás opět zdraví Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Další díly trilogie na téma Kdo je Ježíš?

101 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 1. část
103 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 3. část

Článek 102 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 2. část se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 16. 2. 2024

„Pohni se trochu, stojíš tam jak solnej sloup!“, říkávala mi matka, když jsem se na rodinných procházkách coural vzadu. Slyšel jsem to mnohokrát, ale nikdy, tedy myslím nikdy v dětství, mě nenapadlo přemýšlet, proč zrovna solný sloup. Jakoby se v našich krajinách solné sloupy vyskytovaly na každém kroku… A babička, ta zase, pokud ji něco pohoršilo – a že ji něco pohoršovalo skoro pořád – vždycky říkala: „Sodoma Gomora! Kam ten svět spěje!“ Proč o tom mluvím na začátku tohoto dílu? Solný sloup a Sodomu s Gomorou spojuje společný biblický příběh. Pojďme si o něm chvíli povídat.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a ničím nerušený poslech přeje Petr Lindner.

Proměnění Lotovy ženy v solný sloup při zkáze měst Sodomy a Gomory, představuje jeden z velmi známých biblických příběhů. Když jsem tento díl podcastu připravoval, došlo mi, jak velká část z těchto takříkajíc až klasických biblických událostí pochází z knihy Genesis čili z úplně první knihy Bible. Jakoby to nejzajímavější bylo koncentrované hned na začátku, anebo… jakoby se vypravěčům biblických příběhů nechtělo tu tlustou knihu číst dál. Ale vzhledem k tomu, že jde jen o můj malý postřeh a možná i nesmyslný dojem, pojďme raději k meritu věci.

Jediné, co zatím víme, je, že Sodoma a Gomora byla města. Nacházela se s velkou pravděpodobností u západního břehu Mrtvého moře a… v Bibli se praví, konkrétně tedy nejprve o Sodomě, že Sodomští lidé však byli před Hospodinem velice zlí a hříšní. (Gn 13:13 /CSP/) To se dozvídáme ve 13. kapitole knihy Genesis, v níž si starozákonní patriarcha Abraham, který se v té době ještě jmenoval Abram, spolu se svým synovcem Lotem rozdělili po příchodu z Egypta část Izraelského území. Abram se utábořil u Mamreho dubů v Hebronu a Lot se usídlil v Sodomě. Poté proběhly nějaké ty půtky mezi místními králi, při nichž zajali také Lota s jeho rodinou, takže se do toho musel vložit strýc Abram a Lota osvobodit. V 15. kapitole pak Hospodin s Abramem uzavírá Boží smlouvu a následující, 16. kapitola knihy Genesis začíná slovy: Sáraj, Abramova žena, mu nerodila. O tom už ale v tomto dílu dál mluvit nebudu, protože o příběhu, v němž se stoletému tehdy už ne Abramovi, ale Abrahamovi a jeho devadesátileté ženě Sáře narodil syn Izák, mluvím v epizodě tohoto podcastu s názvem Sára… a trochu i Abrahám. Jestli jste ho ještě neposlouchali, doporučuji ho vaší pozornosti. My se nyní vrátíme zpátky k Sodomě a Gomoře. Přečtu prvních 14 veršů 19. kapitoly knihy Genesis:

Dva andělé přišli večer do Sodomy, když Lot seděl v sodomské bráně. Lot je uviděl, povstal jim vstříc, poklonil se tváří k zemi a řekl: Moji páni, zajděte prosím do domu svého otroka a přenocujte a umyjte si nohy. Časně ráno pak půjdete svou cestou.
Odpověděli: Nikoli, jenom přenocujeme na náměstí.
Velmi je nutil, takže zašli k němu a vešli do jeho domu. Připravil jim jídlo, napekl nekvašené chleby a jedli.
Dříve nežli ulehli, muži města, muži Sodomy, mládenci i starci, všechen lid bez výjimky, obklíčili dům, pokřikovali na Lota a říkali mu: Kde jsou ti muži, kteří k tobě v noci přišli? Vyveď je k nám, ať je poznáme!
Lot k nim vyšel ke vchodu, zavřel za sebou dveře a řekl: Prosím, moji bratři, nepáchejte takové zlo. Podívejte, mám dvě dcery, které nepoznaly muže, nyní vám je vyvedu a učiňte s nimi, co vám bude libo. Jenom nic nedělejte těmto mužům, vždyť proto vešli do stínu mého přístřeší.
Odpověděli: Kliď se! A říkali: Sám tu zůstává jako host a troufá si nás soudit! Tak s tebou naložíme hůř než s nimi! A velice tlačili na toho muže, na Lota, a pokoušeli se vylomit dveře.
Nato muži zevnitř vztáhli ruce, vtáhli Lota k sobě do domu, zavřeli dveře a muže u vchodu domu od nejmenšího až do největšího ranili slepotou, že nedokázali nalézt vchod.
Potom muži Lotovi řekli: Koho tu ještě máš? Zetě, syny a dcery i všechny, které máš ve městě, vyveď z tohoto místa! Neboť zničíme toto místo, protože veliký je před Hospodinem křik proti němu, takže nás Hospodin poslal, abychom je zničili.
Lot tedy vyšel a mluvil ke svým zeťům, kteří si měli vzít jeho dcery, a říkal: Vstaňte a vyjděte z tohoto místa, protože Hospodin město zničí! Ale jeho ženichům to připadalo, jako by žertoval.

Gn 19:1–14 (CSP)

To nám to pěkně začíná! Lot sedí v sodomské bráně, což mimochodem znamená, že patřil k důležitým mužům tohoto města, aby ho navštívili dva andělé. Zatím ještě nevíme ani my ani Lot, proč andělé přišli, nicméně jako správný starověký hostitel je nenechá spát venku, nýbrž pozve je k sobě domů. Tak trochu je k tomu donutí. To ale neunikne sodomským mužům, kteří se vzápětí dobývají do Lotova domu, aby, slovy Českého studijního překladu, ty dva muže čili anděly, poznali. Slovo poznat se v Bibli používá ve smyslu pohlavního aktu – jak jistě sami víte, nejednou zde můžeme číst: muž poznal ženu. A platí to i zde, byť tedy nikoliv ve smyslu heterosexuálního, nýbrž homosexuálního poznání. Některé české překlady se vyjadřují explicitněji, například překlad Bible21 říká: Vyveď je k nám, ať si jich užijeme! a Katolický liturgický překlad dokonce uvádí: Přiveď nám je, ať s nimi obcujeme! 

Sodoma a pravděpodobně i Gomora, byla zkrátka města, kde – když to řeknu poněkud nadneseně – kvetla homosexualita. Ostatně právě od Sodomy je odvozený dnes už jen zřídka používaný pojem sodomie. Ten v sobě kromě homosexuality může zahrnovat také sexuální styk se zvířaty, nebo třeba další sexuální praktiky, jejichž popis zde s dovolením vynechám. Na Wikipedii si můžete také přečíst: 

Tradiční katolická mravouka rozlišovala dva druhy sodomie. Sodomia perfecta („sodomie dokonalá“) označovala soulož dvou osob stejného pohlaví (muže s mužem nebo ženy s ženou). Sodomia imperfecta („sodomie nedokonalá“) označovala případy, kdy spolu sice souložily osoby různého pohlaví, ale takovým způsobem, aby nemohlo dojít ke zplození dětí. Oba druhy sodomie byly považovány za těžký hřích. Souloži člověka se zvířetem se v katolické mravouce neříkalo sodomie, ale bestialitas.

Zdroj Wikipedie.cz

Jak se v tradiční katolické mravouce nazývá styk dospělého muže, kněze s nezletilým chlapcem, to už se z Wikipedie nedozvídáme…

Vrátíme-li se k našemu příběhu, pak je zřejmé, že Boží andělé, kteří byli hosty u Lota, se nejspíš ani náznakem nepodobali obvyklým představám o okřídlených baculatých andílcích, ostatně dále jsou v textu označovaní jednoduše jako muži.

Byť samotné jednání sodomských chlípníků je samo o sobě pobuřující, nebojím se říct, že Lotova reakce je pak doslova šokující. Aby uchránil své hosty, nabízí sodomitům před zraky nastávajících zeťů své dcery. Abych byl upřímný, moc nevím, co si s touto situací počít. Je zřejmé, že Lot ve dvou mužích rozpoznal Boží anděly, tudíž je chtěl uchránit tohoto potupného zneuctění. Sice si asi neuvědomoval, že takový Boží posel by si bezpochyby nic podobného nenechal líbit a s násilníky by zatočil natotata, což se ostatně hned ukazuje v tom, jak sodomské muže ranili slepotou, ale budiž. Ovšem nabídnout agresorům výměnou za anděly své dvě dcery na vdávání… nevím, nějak mi to hlava nebere. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci… a o Lotových dcerách navíc ještě uslyšíme.

Každopádně na konci prvního úryvku z 19. kapitoly knihy Genesis se dozvídáme účel návštěvy Božích poslů – andělé přišli Lota varovat před zkázou Sodomy. On a jeho rodina tedy patřili k lidem, kteří jí měli být ušetření.

Kdybychom se v knize Genesis vrátili o kapitolu nazpět, do druhé části 18. kapitoly, pak zde se můžeme číst, jak se Hospodin rozhodl Sodomu a Gomoru zničit, protože, jeho slovy: Křik proti Sodomě a Gomoře je tak velký a jejich hřích tak přetěžký. (Gn 18:20 /CSP/) Abraham však s Pánem Bohem doslova smlouvá jako s nějakým trhovcem, protože mu leží na srdci, aby Hospodin spolu s hříšníky nevyhladil i lidi spravedlivé. Já v tomto dílu tuto příhodu vyprávět nebudu, jelikož bych si ji rád nechal pro jiný, samostatný díl tohoto podcastu, nicméně pokud chcete, přečtěte si ji sami v 18. kapitole knihy Genesis, od 16. verše.

My už ale víme, že mezi lidmi, kteří byli vyňati ze seznamu hříšníků, byl také Abrahamův synovec Lot a jeho rodina. Jak příběh pokračuje dál? Budu číst od 15. do 29. verše 19. kapitoly knihy Genesis:

Když vyšla jitřenka, andělé naléhali na Lota: Vstaň a vezmi svou ženu a obě své dcery, které jsou zde, ať nejsi smeten za vinu toho města!
Když váhal, muži z Hospodinova soucitu s ním uchopili jeho ruku, ruku jeho ženy i ruku obou jeho dcer, vyvedli ho a zanechali ho venku za městem. 

A když je vyváděli pryč, jeden řekl: Uteč do bezpečí, abys zachránil svou duši. Nehleď zpět a nezastavuj se nikde v rovině. Uteč do hor, ať nejsi smeten.
Lot jim odpověděl: Prosím ne, Panovníku. Hle, nyní tvůj otrok nalezl milost ve tvých očích a veliké je tvé milosrdenství, které jsi mi prokázal, když jsi zachoval mou duši při životě. Ale já nebudu moci uniknout do hor, aby na mne nedolehla ta zhouba, a zemřel bych. Jen pohleď na toto město. Je dosti blízko, abych tam utekl, a je nepatrné. Dovol, ať tam uteču do bezpečí! Copak není nepatrné? A má duše zůstane naživu!
I řekl mu: Dobře, vyhovím ti i v této věci. Město, o kterém jsi mluvil, nevyvrátím. Rychle tam uteč do bezpečí, protože nemohu nic dělat, dokud tam nevejdeš. Proto se to město jmenuje Sóar. Slunce právě vyšlo nad zemí, když Lot vešel do Sóaru. 

A Hospodin seslal na Sodomu a na Gomoru déšť síry a ohně. Bylo to od Hospodina z nebes. Tak vyvrátil tato města a celou tu rovinu, i všechny obyvatele těch měst, i vše, co rostlo na zemi. Lotova žena pohleděla zpět a stala se solným sloupem.
Abraham časně ráno spěchal k místu, kde stál před Hospodinem, a pohlédl na Sodomu a Gomoru a na celé území té roviny a spatřil, jak ze země vystupuje dým, jako dým z hrnčířské pece. Stalo se však, když Bůh ničil města té roviny, že Bůh pamatoval na Abrahama a poslal Lota ze středu zkázy, když vyvracel města, v nichž Lot pobýval.

Gn 19:15–29 (CSP)

Tak už víte, odkud pochází onen solný sloup. Paní Lotová, jakožto jedna z žen, které v Bibli nemají jméno, se proti Hospodinovu nařízení ohlédla a zkameněla. Předpokládáme-li tedy, že to, co z ní zbylo, je ze soli kamenné :-) Ale dost nejapným vtípkům. Na toto téma, tedy na otázku proč se Lotova žena ohlédla, existuje mnoho různých, občas až bizarních výkladů. Já jsem si se zájmem přečetl knihu Jana Fingerlanda Hebrejky s podtitulek Biblické matky, démonky, královny a milenky, kde jedna z kapitol je věnovaná také paní Lotové. Mimochodem, o této knize jsem napsal článek na webu Biblismy.cz, tudíž budete-li se o ní chtít dozvědět více, přečtěte si jej.

Také Jan Fingerlad v kapitole o Lotově ženě popisuje několik výkladů, mně osobně se ale nejvíce zamlouvá tento – cituji:

Motiv „zákazu hledět“ se v bibli objevuje opakovaně, ale nemá charakter magického zákazu. Jde mimo jiné o varování před snahou pohlédnout na Boha: „Nikdo nemůže spatřit mou tvář a zůstat naživu,“ vysvětluje v knize Exodus Mojžíšovi. „Běda, spatřil jsem na vlastní oči Hospodina!“ děsí se při jiné příležitosti prorok Izajáš. Co když se nad hořící Sodomou zjevil Hospodin nebo nějaká jiná děsivá bytost jako „anděl smrti“? Pak by nešlo o „zákaz“, ale „upozornění“ – ohlédneš-li se, zemřeš. A zemřeš-li, nediv se. Tento děs z pohledu na Sodomu jako by přetrval věky. Když se podíváme na četná evropská zobrazení útěku Lotovy rodiny, zjistíme, že Sodoma a její pohroma jsou obvykle jen naznačeny kdesi v pozadí. V tom se liší teprve doba posledních několika generací, kdy jsme zahlceni děsivými obrazy a žádný výjev – ve filmu nebo zpravodajství – není dost názorný a detailní. Stala se z nás civilizace civění, zcela po vzoru paní Lotové.

Zdroj: Jan Fingerland | Hebrejky

Boha nikdy nikdo neviděl, píše se na dvou místech v Bibli – poprvé v Janově evangeliu, kde v 18. verši čteme: Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, ten jej vylíčil. (J 1:18 /B21/) a poté v Prvním Janově listu, 4. kapitola, 12. verš: Boha nikdy nikdo neviděl. Když ale milujeme jedni druhé, Bůh v nás přebývá a jeho láska v nás došla naplnění. (1J 4:12 /B21/) Nevím, jestli prorok Izaiáš skutečně spatřil Boha, …sedícího na vznešeném a vyvýšeném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám, jak se píše na začátku 6. kapitoly stejnojmenné starozákonní knihy. Nad ním se vznášeli serafové, každý se šesti křídly: dvěma si zakrývali tvář, dvěma si zakrývali nohy a dvěma létali. (Iz 6:1–2 /B21/) Osobně si říkám, že to byl jen – promiňte mi mou rozbujelou fantazii – jen nějaký starověký holografický obraz. Zkrátka, že Boha opravdu nikdo nespatřil. A má to tak být. Patření na Boha je nám zaslíbeno až v životě po životě. Teď se máme koukat pod nohy, abychom nezakopli. Doslova i příslovečně. 

Ať tedy vedly Lotovu ženu k zapovězenému ohlédnutí jakékoliv důvody, zásadní problém spočíval v tom, že neuposlechla Božího nařízení. A o tom se evidentně nesmlouvá tak, jak Abraham smlouval o počtu zachráněných lidí ze Sodomy a Gomory. Takže zbyli tři – Lot a jeho dvě dcery.

Trochu si říkám, že příběh Lota, jeho ženy a dcer, jsem možná měl přidat k nedávné epizodě s názvem Bible bizarní. Už to, co jsme se dozvěděli, by k tomu stačilo, avšak tento příběh ještě neskončil a pokračování bude neméně bizarní. Slíbil jsem, že o Lotových dcerách ještě bude řeč a ta chvíle právě nastává. Přečtu zbývající část 19. kapitoly knihy Genesis od 30. verše:

Lot vystoupil ze Sóaru a usadil se v horách a s ním jeho dvě dcery. Bál se totiž bydlet v Sóaru. Usadil se tedy v jeskyni, on i jeho dvě dcery.
Tu prvorozená řekla té mladší: Náš otec je starý a v zemi není muž, aby k nám podle způsobu celé země vešel. Pojď, dáme otci napít vína a budeme s ním ležet, ať zachováme při životě potomstvo ze svého otce.
Daly tedy otci té noci pít víno. Pak vešla prvorozená a ležela se svým otcem. Nepoznal, když ulehla, ani když vstala.
Příští den prvorozená řekla té mladší: Hle, včera jsem ležela s otcem. Dáme mu pít víno také tuto noc a vejdi a lež s ním, abychom ze svého otce zachovaly při životě potomstvo.
Také oné noci daly otci pít víno a ta mladší přišla a ležela s ním. Nepoznal, když ulehla, ani když vstala.
Tak obě Lotovy dcery otěhotněly se svým otcem. Prvorozená porodila syna a pojmenovala ho Moáb. On je otcem Moábců až dodnes. A ta mladší, ta také porodila syna a pojmenovala ho Benamí. On je otcem synů Amónových až dodnes.

Gn 19:30–38 (CSP)

To jsou mi věci! Také k této části 19. kapitoly knihy Genesis se váže mnoho různých výkladů. Proč dcery spáchaly incest? Vážně si myslely, že zůstaly se svým otcem samotné na celé Zemi? A proč ho před tím opily, proč ho takříkajíc se svým záměrem neseznámily? Osobně mně tyto otázky nijak zvlášť netrápí, beru to jako jeden z příběhů své doby. Ovšem zaujala mě slova prvorozené dcery: Náš otec je starý a v zemi není muž, aby k nám podle způsobu celé země vešel. Co tím asi starší dívka myslela? Napoví nám překlad Bible21, kde se píše: Náš otec je starý a v celém kraji není nikdo, s kým bychom mohly otěhotnět běžným způsobem. (Gn 19:31 /B21/) Tudíž dívky si nejspíš nemyslely, že by jejich otec byl po zkáze Sodomy a Gomory jediným mužem na Zemi, nicméně asi se domnívaly, že je jediným, abych tak řekl, normálním, zkrátka jediným heterosexuálním mužem, který po vyhlazení sodomitů zbyl. Ano, uznávám, že je to možná příliš přízemní vysvětlení. Ale život takový je – neskládá se jen z obdivuhodných činů a hlubokých myšlenek. A navíc… čím déle nad tím přemýšlím, tím více se nemůžu zbavit dojmu, že celý tento příběh slouží možná jenom jako vypravěčská zápletka, která má za úkol ozřejmit, proč byly Amónské a Moábské národy, které z tohoto bizarního aktu vzešly, následně po dlouhá léta nepřáteli židovského národa. Zdá se vám to příliš jednoduché? Možná ano, možná ne :-)

Příběh Lota, jeho ženy a dcer, ale také zápletka o zkáze Sodomy a Gomory je v mnohém zvláštní. Nepochybuji o tom, že jedním z hlavních cílů, bylo odsoudit řekněme „nestandardní“ sexuální praktiky. Ale pod čarou nebo mezi řádky je cítit také jistý odkaz k Lotově ne zrovna pevné víře. Nenápadná zmínka o tom, jak Lot seděl v sodomské bráně zde asi není náhodou. V bráně sedávali muži, kteří měli vliv, zasedali u soudu, podíleli se na důležitých rozhodnutích. Lot si zřejmě se sodomskými, jak se říká, zadal a v jeho rodině to asi bylo znát. Sice si můžeme trochu alibisticky říkat, že je to docela přirozené, protože člověka do značné míry utváří prostředí, ve kterém žije, na druhou stranu ale zase můžeme dát jako protiklady třeba příběh starozákonního Josefa nebo Daniela, které, pro jejich víru nepřátelské prostředí „nesemlelo“.

A tak bych přál i nám všem, aby naše víra odolávala všemožným svodům. Žijeme sice v hodně odlišné době než byla epocha starověku, na homosexualitu máme (někteří) jiné názory, ale víra, aspoň myslím, se za ta tisíciletí nijak zásadně nezměnila.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek Sodoma a Gomora! Lot, jeho žena a dcery, solný sloup nevyjímaje se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Proč o tom mluvím na začátku tohoto dílu? Solný sloup a Sodomu s Gomorou spojuje společný biblický příběh. Pojďme si o něm chvíli povídat.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a ničím nerušený poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Sodoma a Gomora! Lot, jeho žena a dcery, solný sloup nevyjímaje se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

„Taky si s tím mohli trochu pohnout,“ řekl jsem si. „Měli bychom čerstvá data už dříve. Mno…, nevadí, v dalších dílech je už ale jistě využiju.“ A jedním z těch dalších dílů je právě tato epizoda, u které vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Šimon. Naslouchající i horká hlava se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 19. 1. 2024

O pár dílů nazpět, v epizodě Anna, Hana nebo Chana?, jsem se dušoval, že už nebudu používat poněkud obstarožní statistické údaje o křestních jménech v Česku z roku 2016. Ten díl jsem vydal 26. října 2023, a ve stejný den, kdy už jsem ho měl napsaný, namluvený a zveřejněný na podcastových platformách na internetu, vydal Český statistický úřad tiskovou zprávu se statistikou křestních jmen novorozenců za rok 2022. „Taky si s tím mohli trochu pohnout,“ řekl jsem si. „Měli bychom čerstvá data už dříve. Mno…, nevadí, v dalších dílech je už ale jistě využiju.“

A jedním z těch dalších dílů je právě tato epizoda, u které vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Díky nejnovějším informacím Českého statistického úřadu máme nyní k dispozici data, se kterými se dá smysluplně pracovat. V žebříčku dvaceti nejfrekventovanějších – v našem případě chlapeckých – jmen v rozmezí let 2010 až 2022, se Šimon, o němž je tento díl podcastu, nachází mezi 15. až 18. místem. To je, řekl bych, docela pěkné umístění, které svědčí o tom, že jde o poměrně moderní jméno, nebo přesněji spíše jméno, oblíbené u současných rodičů. Dlužno však dodat, že větší obliba nastala až někdy po roce 2000, spíše v letech 2003 až 2005. Před tím o jméno Šimon rozhodně takový zájem nebyl – naopak, v 80. a 90. letech minulého století se v Česku rodilo pouze kolem 30 až 45 malých Šimonků ročně. 

Nicméně zůstanu-li ještě chvíli u nejčerstvějších statistických dat, tak zrovna v souvislosti s tímto dílem podcastu Biblická jména a úsloví si nelze nevšimnout jedné zajímavosti. S výjimkou let 2010 a 2011 je Šimon od roku 2013 vždy tu více tu těsně před Petrem. Proč mě to zaujalo? Vy, kteří čtete Bibli víte, že zde Šimon a Petr patří v podstatě neoddělitelně k sobě. Ale o tom bude řeč až o něco později, nyní ještě ke křestnímu jménu Šimon.

Toto jméno pochází z hebrejštiny (שִׁמְעוֹן, Šim’on) a obvykle se vykládá jako „naslouchající“. Příbuznými jmény jsou pak Simon nebo Simeon, hebrejsky Šimeón. Ženskou podobou je pak Simona případně archaicky Šimona. Svátek čili jmeniny mají jak Šimon, tak i Simon nebo Simeon až na konci roku – 22. 12., a aby se to nepletlo, tak Simony i Šimony, kterých je u nás, podle oněch starých údajů do roku 2016 pouze 42 (myslím tedy Šimony), tak ty ho slaví o deset dní dříve – 12. 12. Ještě jednou: 22. 12. pánové či chlapci, 12. 12. ženy a dívky.

To by, myslím, k současnému výskytu jména Šimon – a jmen jemu takříkajíc příbuzných – stačilo, nyní pojďme otevřít Knihu knih, abychom se podívali, jak jsme na tom s biblickými Šimony, Simeony či Šimeóny.

Biblí není třeba listovat dlouho, protože hned o prvním muži jménem Šimeón se píše v knize Genesis. A nebyl to chlápek ledajaký, nýbrž syn třetího starozákonního patriarchy Jákoba. Abychom v tom měli jasno, tak jen doplním, že prvním patriarchou byl Abrahám, druhý byl jeho syn Izák – ano, ten, kterého se Abraham chystal obětovat na hoře v zemi Mórija. Že to nakonec dopadlo dobře, můžete vědět například z epizody tohoto podcastu s názvem Abraham, a nedokončené obětování Izáka. No a Jákob, který se narodil jako dvojče s Ezauem a později byl přejmenovaný na Izraele, byl synem Izáka. Jak jsem říkal – třetí izraelský patriarcha. Krátce jsem o něm mluvil v dílu Jakub… nejoblíbenější z mužů a obšírněji pak v epizodě s dlouhým názvem: Jákobův žebřík, věřící ateisté, hledání Boha a závislost na něm. Ale vraťme se k Šimeónovi.

Rozklíčovat propletence některých starozákonních polygamních rodin občas zavání investigativní žurnalistikou, ale v případě Šimeóna to snad nebude tak těžké. Jeho otec Jákob měl dvě ženy, Ráchel a Leu, s nimiž počal dvanáct synů, z nichž později vzniklo taktéž dvanáct kmenů Izraele. Navrch měl Jákob ještě dceru Dínu. O té bude řeč za chvíli. 

Šimeón byl druhým Jákobovým synem, kterého mu dala Lea. S ní měl ještě prvorozeného Rúbena, a také Leviho a Judu, později mu porodila také Isachara a Zabulóna, a jedinou dceru Dínu. S Ráchel měl Jákob syny Josefa a Benjamína. Ostatní syny – jestli dobře počítám, tak čtyři – zplodil Jákob se svými služkami. Tak to bychom měli. Ale… pokud tento podcast posloucháte delší dobu, anebo zkrátka starozákonní příběhy znáte, jsou vám jistě jména Jákobových synů povědomá. Josef, Rúben, Levi, Juda, Benjamín… Ano! Mohli byste je znát z příběhu Josefa, zvaného egyptského. Mluvil jsem o něm v první části epizody o biblických Josefech. Zde se můžete také dozvědět, že Šimeón patřil ke skupině bratrů od matky Lei, která chtěla Josefa, jehož povila druhá matka Ráchel, nejprve zabít, aby se pak nad ním smilovali a poslali ho do egyptského vyhnanství, kde takříkajíc udělal velkou kariéru.

Šimeón byl zkrátka nejspíš horká hlava. Dokládá to také příběh s jeho sestrou Dínou. Tu nejprve znásilnil Chivejec Šekem, aby se však do ní vzápětí zamiloval. Všechno mohlo dopadnout dobře, kdyby se ale Šimeón se svým bratrem Lévim nerozhodli vzít spravedlnost do svých rukou. Protože jde o velmi zajímavou epizodu, přečtu nyní celou 34. kapitolu knihy Genesis, v níž je popsaná. Čtení bude trochu delší, ale je to poutavý příběh, který se dobře poslouchá:

Dína, dcera Ley, kterou porodila Jákobovi, si vyšla, aby se podívala na dcery té země. Uviděl ji Šekem, syn Chivejce Chamóra, knížete té země, zmocnil se jí, ležel s ní a znásilnil ji. Přilnul svou duší k Díně, dceři Jákobově. Miloval tu dívku a mluvil k jejímu srdci. A svému otci Chamórovi Šekem řekl: Vezmi mi toto děvče za ženu. Když Jákob uslyšel, že Šekem poskvrnil jeho dceru Dínu, jeho synové byli s jeho dobytkem na poli. Jákob mlčel až do jejich příchodu. Šekemův otec Chamór vyšel k Jákobovi, aby s ním promluvil. 

Synové Jákobovi přišli z pole, jakmile o tom uslyšeli. Ti muži byli hluboce zarmouceni a vzpláli velikým hněvem. Vždyť spáchal hanebnost v Izraeli, když ležel s dcerou Jákobovou. To se nemělo stát. Chamór s nimi mluvil takto: Můj syn Šekem přilnul celou duší k vaší dceři. Dejte mu ji, prosím, za ženu. A spřízněte se s námi; své dcery dávejte nám a berte si naše dcery. Zůstaňte u nás. Celá země je před vámi: Pobývejte v ní, procházejte jí a natrvalo se v ní usaďte. A Šekem řekl jejímu otci a jejím bratrům: Kéž naleznu milost ve vašich očích! A co mi řeknete, to vám dám. Stanovte mi jakkoli vysoké odstupné a dar. Dám, cokoli mi řeknete, jen mi dejte tu dívku za ženu! 

Jákobovi synové však na to Šekemovi a jeho otci Chamórovi odpověděli lstivě, protože poskvrnil jejich sestru Dínu. Řekli jim: Nemůžeme udělat takovou věc, abychom svou sestru dali někomu, kdo není obřezán, protože pro nás to je potupa. Jen tak budeme s vámi souhlasit, když budete jako my tím, že každý mužského pohlaví bude u vás obřezán. Pak vám budeme dávat své dcery a budeme si brát vaše dcery, zůstaneme u vás a staneme se jedním lidem. A jestli nás neuposlechnete a neobřežete se, vezmeme svou dceru a půjdeme. 

Jejich slova se Chamórovi a Chamórovu synu Šekemovi líbila. Mládenec neváhal a vykonal tu věc, protože měl zalíbení v Jákobově dceři. Byl nejváženější z celého otcovského domu. Chamór a jeho syn Šekem přišli do brány svého města a promluvili k mužům města: Tito muži jsou vůči nám přátelští. Ať pobývají v zemi a procházejí jí, vždyť země je před nimi dosti rozlehlá. Jejich dcery si budeme brát za ženy a své dcery budeme dávat jim. Ale jen tak budou s námi ti muži souhlasit, aby zůstali u nás a abychom se stali jedním lidem, když každý mužského pohlaví u nás bude obřezán, tak jako jsou obřezáni oni. Jejich stáda, jejich zboží a všechen jejich dobytek, což to nebude naše? Jen s nimi souhlasme a zůstanou u nás. A všichni, kdo vycházeli do brány jeho města, uposlechli Chamóra a jeho syna Šekema. Všichni mužského pohlaví se dali obřezat, všichni, kdo vycházeli do brány jeho města. 

Třetího dne pak, když měli bolesti, vzali dva Jákobovi synové, Šimeón a Lévi, bratři Díny, každý svůj meč, přišli do města, které se cítilo bezpečně, a povraždili všechny mužského pohlaví. Také Chamóra a jeho syna Šekema zabili ostřím meče, vzali z Šekemova domu Dínu a odešli. Jákobovi synové přišli na pobité a vyplenili to město, kde poskvrnili jejich sestru. Pobrali jejich brav, skot i jejich osly, co bylo ve městě i co bylo na poli. Zajali a ukořistili všechen jejich majetek, všechny malé děti a ženy, všechno, co bylo v domě. 

Jákob řekl Šimeónovi a Lévimu: Uvalili jste na mne zkázu, když jste mne zošklivili u obyvatel země, u Kenaanců a Perizejců. Nás je malý počet. Shromáždí-li se proti mně a pobijí-li mne, budu vyhlazen já i můj dům. Oni však odpověděli: Cožpak směl jednat s naší sestrou jako s nevěstkou?

Gn 34 (CSP)

Jak už jsem řekl, Šimeón byl nejspíš, stejně jako jeho bratři, tedy v tomto případě minimálně Levi, zkrátka horká hlava. Jakkoliv se Chivejec Šekem zprvu nezachoval dobře, okamžitě se ke svému činu postavil čelem – a před tím ještě srdcem k Jákobově dceři Díně – a všechno se mohlo obrátit ve sjednocení dříve znepřáteleného lidu. Jenže Šimeón a Levi se svévolně pustili nikoliv na cestu sjednocení, nýbrž rozdělení. A tak, se bohužel my lidé někdy chováme dodneška. Nadřazujeme právo spravedlnosti, rozumu, odpuštění a lásce. Říkám to pořád – člověk se od biblických dob nijak zásadně nezměnil.

Dost však pochmurných řečí, pojďme se přesunout do Nového zákona. Zde najdeme hned několik Šimonů a jednoho Simeona. O něm už v tomto podcastu také řeč byla, a to ve zmíněné epizodě Anna, Hana nebo Chana? a před tím ještě v dílu V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce. Simeon byl tím prorokem, který v Ježíši, jenž byl v té době ještě v plenkách, rozpoznal Mesiáše. Připomeňme si jeho slova, která řekl Marii:

„Hle, on je určen k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, jemuž bude odpíráno – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby bylo zjeveno myšlení mnohých srdcí.“

L 2:34–35 (CSP)

Samotný Ježíš se pak potkal s dalšími třemi – nyní už Šimony. Vezmu to odzadu, abychom se nakonec déle zastavili u prvního Šimona Petra. 

Takže poslední Šimon, s nímž se Ježíš velmi krátce setkal, byl Šimon z Kyrény. Stalo se to za okolností, které zažít nikdy nechcete – když byl Ježíš římskými vojáky nucený nést svůj kříž na popraviště. Šimon z Kyrény byl tím, kdo podle synoptických evangelií, musel Ježíšovi s křížem pomáhat. Je to tak trochu tajemná postava evangelia. Jediné, co o něm víme je, že to byl otec Alexandra a Rufa, který zrovna šel z pole, jak se píše v Markově evangeliu. Ona tajemnost spočívá v otázce, proč ho všichni tři synoptici výslovně jmenují. Jiné, řekněme vedlejší biblické postavy, bývají často nazývané typicky jako „nějaký muž“ čili nebývají označované jménem. Proč je v pašijovém příběhu Šimon z Kyrény jmenovaný, nevím. Jisté ale je, že ho můžete najít na tisících zobrazení křížové cesty po celém světě, jak pomáhá Ježíši nést jeho kříž.

Předposlední Šimon v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, je Šimon Kananejský nebo také Šimon zvaný Zélót. Ten je ve všech třech synoptických evangeliích jmenovaný, abych tak řekl, oprávněně, protože patří do dvanáctky Ježíšových učedníků. Přívlastek Kananejský v jeho jménu však neznamená příslušnost ke Kanaáncům, nýbrž jde o odvozeninu z aramejského výrazu pro „horlivce“, zélótu. Podle tohoto označení se zdá, že Šimon Kananejský mohl patřit k militantní židovské protiřímské skupině, k odbojovému hnutí Zélótů 1. století našeho letopočtu v Judeji. Ale to se můžeme jenom domnívat, protože kromě jmenování tohoto muže v seznamu dvanácti Ježíšových učedníků, o něm Bible žádné podrobnější svědectví nevydává. 

Když jsem mluvil o třech Šimonech, s nimiž se Ježíš potkal, nebylo to úplně přesné. V Matoušově a Markově evangeliu se totiž nachází ještě další muž tohoto jména, označovaný za Ježíšova bratra. Pojďme si přečíst první tři verše 6. kapitoly Evangelia podle Marka:

Vyšel odtamtud a přišel do své vlasti; jeho učedníci ho doprovázeli. Když nastala sobota, začal učit v synagoze. A mnozí, kteří ho slyšeli, byli ohromeni a říkali: „Odkud to tento člověk má? Jaká je to moudrost, která mu byla dána? A jaké mocné činy se dějí skrze jeho ruce! Není to ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josese, Judy a Šimona, a nejsou jeho sestry zde s námi?“ A pohoršovali se nad ním.

Mk 6:1–3 (CSP)

Měl Ježíš sourozence nebo ne? Může mít vůbec Bůh a člověk v jedné osobě takříkajíc pozemské bratry a sestry? Do toho dilematu se vážně nechci pouštět, protože mi to připadá jako zbytečné plýtvání časem nad něčím, co není vůbec důležité. Těmito otázkami se už zabývalo spoustu jiných lidí, na jejich základě vznikly nejrůznější domněnky, ale i dogmata a fantasmagorie. Takže přidám jenom dvě věty z Wikipedie:

Katolická encyklopedie naznačuje, že Šimon může být totožný s osobou Simeona Jeruzalémského nebo Šimona Zélóta. Protestantští vykladači, kteří popírají Mariino věčné panenství, obvykle považují Šimona za Ježíšova nevlastního bratra.

Zdroj Wikipedie.cz

Myslím, že to by stačilo, tudíž si dejme kratičkou pauzu, abychom se mohli podívat na posledního z biblických Šimonů, který je v jistém smyslu zároveň prvním – Šimona Petra.

O Petrovi nebo chcete-li Šimonu Petrovi jsem v tomto podcastu už také mluvil, bylo to v dílu Petr. A nezbytná skála navrch. Nyní se možná budu trochu opakovat, ale myslím, že to není na škodu věci, protože Šimon Petr patří k důležitým postavám historie křesťanství.

Předně chci říct, že onen muž, kterého Ježíš jako jednoho z prvních draftoval do svého týmu, se vždycky jmenoval Šimon. Petr byla jeho přezdívka, kterou mu dal Ježíš při jejich prvním setkání. Tudíž je-li v Novém zákonu řeč o Petrovi, myslí se jím původním povoláním rybář Šimon. Ostatně často čteme o Šimonovi, zvaném Petr nebo krátce o Šimonu Petrovi. Ale také pouze o Šimonovi. Takže i dva Petrovy listy v Bibli jsou vlastně dopisy Šimona, přezdívaného Petr. Ať se do toho ale zbytečně nezamotáme, pojďme si připomenout, jak tato šaráda vznikla. Následující citace se odehrává den poté, co Jan Křtitel Ježíše pokřtil v řece Jordánu. Janovo evangelium, 1. kapitola, verše 35 až 42:

Druhého dne tam Jan opět stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, Beránek Boží!“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem.
Ježíš se otočil, a když uviděl, že jdou za ním, řekl jim: „Co hledáte?“ A oni mu řekli: „Rabbi“, což se překládá ‚Učiteli‘, „kde bydlíš?“
Řekl jim: „Pojďte a uvidíte.“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne.
Jeden z těch dvou, kteří to uslyšeli od Jana a připojili se k němu, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nalezl nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše“ (což je v překladu: Kristus). Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něho pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Jonášův; budeš se jmenovat Kéfas“ (což se překládá Petr).

J 1:35–42 (CSP)

Kéfa je aramejsky kámen, do řečtiny se to pak překládá jako Petros (πέτρος), přičemž femininum Petra (πέτρα) znamená opět kámen nebo skála. Tuto přezdívku však Ježíš nedal Šimonovi jen tak z plezíru. Vysvětlení najdeme v Evangeliu podle Matouše, konkrétně v 16. kapitole, verše 13 až 19:

Když Ježíš přišel do oblasti Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“
Oni řekli: „Ti za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremjáše nebo za jednoho z proroků.“
Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“
Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“
Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone BarJona, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou. [A] tobě dám klíče království Nebes, a cokoli svážeš na zemi, bude již svázáno v nebesích, a cokoli rozvážeš na zemi, bude již rozvázáno v nebesích.“

Mt 16:13–19 (CSP)

Nevím, jak to vnímáte vy, ale já když tento text čtu, chtě-nechtě si ho vykládám tak, že Ježíš těmito slovy ustanovil Petra „šéfem“ své církve. Cožpak o to, katolíci s tím asi nebudou mít problém. Petr je katolickou církví považovaný za prvního římského biskupa a na základě apoštolské posloupnosti od něj katolíci odvozují svůj primát v církvi s titulem papeže. Alespoň to praví Wikipedie, protože osobně, abych se přiznal, katolickou teologii znám jen velmi povrchně. 

Jenže já jsem protestant jako Brno a s tímto výkladem Bible se rozhodně nespokojím. Nejprve jsem se proto podíval do ostatních překladů Bible. Ke svému překvapení jsem však zjistil, že v podstatě všechny české překlady trvají na formulaci ve smyslu „Ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev.“ Nicméně jedna výjimka přece jenom existuje a tou je parafrázovaný překlad Slovo na cestu. 18. a 19. verš 16. kapitoly Matouše zde zní takto:

Ty jsi Petr a tvé jméno připomíná skálu. Svou církev zbuduji na Skále a žádná ďábelská moc ji nezničí. Kdekoliv se bude zvěstovat pravda, kterou jsi vyznal o mně, otevřou se lidem dveře do Božího království. Těm, kdo ji odmítnou, oznámíš soud, a ty, kdo ji přijmou, ujistíš o Boží milosti. Co se rozhodne zde na zemi, bude platit i v nebi.“

Mt 16:18–19 (SNC)

Tvé jméno připomíná skálu… Svou církev zbuduji na Skále… Neříká se zde Svou církev zbuduji na tobě, Petře-Skálo. Osobně jsem přesvědčený, že jde o jedno z Ježíšových podobenství, které navíc navazuje na podobenství o domu na skále a domu na písku, jež se v Matoušovi nachází o pár kapitol před textem o budování církve na skále. Mimochodem, podobenství o domu na skále jsem se věnoval v dílu nazvaném Dům na skále a Bible Kralická navrch, kde mimo jiné říkám: 

Nemyslím si, že je třeba zdlouhavě vysvětlovat rozdíl mezi domem, postaveným na skále a domem, stojícím na písku. Ale pro jistotu přece jenom jedno malé upozornění: Ono skálou jsou myšlené pevné, neochvějné, všem nástrahám odolávající základy domu. Nikoliv nějaké marnotratné orlí hnízdo, postavené vysoko v horách na špičatém útesu.

Z epizody Dům na skále a Bible Kralická navrch

Zkrátka a dobře, jsem přesvědčený, že Ježíš svým přejmenováním Šimona na Petra nebo jeho přezdívkou – a slovy …ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev – nezamýšlel stanovit pozemské šéfy své církve a/nebo položit základy hierarchické struktury církve či církví. Skála nebo kámen zde podle mého názoru značí pevnost a soudržnost. Ježíš jistě chtěl, abychom byli jako křesťané pevní ve své víře a vzájemně soudržní – bratři a sestry v Kristu. 

Ostatně Ježíš také řekl, že nepřišel zrušit zákon ani proroky. A prorok Ezechiel ve 34. kapitole stejnojmenné biblické knihy říká toto. Verše 7 až 15:

Proto, pastýři, slyšte Hospodinovo slovo:
Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina – protože je mé stádo lupem a mé ovce se staly bez pastýřů pokrmem pro všechnu polní zvěř, pastýři nepátrali po mých ovcích, naopak ti pastýři pásli sami sebe a mé ovce nepásli, proto – vy, pastýři, slyšte Hospodinovo slovo:
Toto praví Panovník Hospodin: Hle, jsem proti těm pastýřům a budu vyhledávat své ovce z jejich ruky, zbavím je pasení stáda a ti pastýři už nebudou pást sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich úst a nebudou jim za pokrm.
Neboť toto praví Panovník Hospodin: Hle, to jsem já. Vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Jako věnuje pastýř péči svému stádu v den, kdy je uprostřed svých roztroušených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, na která byly rozptýleny v den mračna a husté temnoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je na jejich půdu. Budu je pást na izraelských horách, v řečištích a na všech osídlených místech země. Budu je pást na dobré pastvině a vysoko v izraelských horách bude jejich lučina. Tam budou uléhat na dobré lučině a na úrodné pastvině na izraelských horách se budou pást. Já budu pást své ovce a já je budu ukládat, je výrok Panovníka Hospodina.

Ez 34:7–15 (CSP)

Pastýři pásli sami sebe a mé ovce nepásli… Nebudu tato slova vykládat, myslím, že je jasné, co tím Ezechiel, respektive Pán Bůh, myslí. Tím, že zde tento výňatek z Ezechiela zmiňuji, nechci vůbec naznačit, že by snad pozemští pastýři byli všichni špatní nebo dokonce zbyteční. Hospodin se sice o své ovce postará, ale jak víme, my lidé potřebujeme nějaké… ne nějaké, ale dobré vedení. Velmi si proto vážím dobrých pastýřů. Ale zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že takzvaná institucionalizace církví občas nabývá rozměrů příliš přehnaných. Jenom jeden příklad: Může-li církev vlastnit celý stát, byť jenom docela malý, je na tom něco divného. Takhle, že by to Ježíš zamýšlel? To si vážně nemyslím.

Jsme na konci tohoto dílu Biblických jmen a úsloví. Podle počtu odkazování na starší díly – a to jsem některé ještě vynechal – to skoro vypadá, jako bych už v tomto podcastu mluvil o všem, co se v Bibli nachází, což samozřejmě není a ani nemůže být pravda. Prostě se to jen tak sešlo. Na druhou stranu tato epizoda je již 97. v pořadí, a o něčem jsem jaksi v předchozích dílech mluvit musel :-) Bible je však nepřebernou studnicí inspirace a moudrosti, o duchovním ponaučení ani nemluvě. Takže nemám strach, že by se snad témata pro tento podcast vyčerpala. To se jistě dříve vyčerpám já :-) Ostatně slíbil jsem si, že jakmile dosáhnu 100 dílů, což už nebude dlouho trvat, dám si několikaměsíční odpočinkovou a studijní pauzu.

Snad jsem vás tedy složitostmi rodokmenu Jákoba a posléze mírným napětím kolem Šimona, Petra a kamení či skály, neodradil od dalšího poslouchání tohoto podcastu. Minimálně byste se ale z tohoto dílu mohli dozvědět, že křestní jméno Šimon dělá i v dnešní době čest své bohaté biblické historii, protože v posledních desetiletích patří do „top 20“ nejoblíbenějších jmen, která dnešní rodiče dávají nově narozeným chlapcům.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem! 

Článek Šimon. Naslouchající i horká hlava se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.