Petr. A nezbytná skála navrch

Textová verze epizody podcastu Petr. A nezbytná skála navrch.

Petr Lindner | 10. 2. 2021

Zatímco první podcast s podtitulem Biblická jména jsem nemohl nezačít Adamem a Evou, hned u druhého si tak trochu přihřeju vlastní polívčičku. Ale proč taky ne? Jakkoliv totiž může znít jméno Petr velmi obyčejně, skutečnost je mnohem zajímavější.

Od mikrofonu tohoto poněkud sebestředného dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví Petr Lindner.


Když jsem byl ještě hodně malý, moje jméno se mi vůbec nelíbilo. Vyčítal jsem rodičům, proč mně dali tak obyčejné jméno, které má půlka mých kamarádů. „Jednak to máš po tátovi, a jednak… Petr je skála!“ argumentovala moje matka. Podotýkám, že pocházím z nevěřící rodiny, takže je dost možné, že s tou skálou to myslela doslova. Prostě kus šutru… Ale k tomu se ještě dostaneme.

Časem jsem si na svoje jméno samozřejmě zvykl, ostatně co jiného mi zbývalo. Nicméně to, že Petr je jedno z nejfrekventovanějších jmen, zůstalo pravdou dodneška. Zásluhu na tom má generace mužů narozených v rozmezí let 1965 až 1980, s kulminací v roce 1974. Od té doby ale počet „nových Petrů“ klesá. Podle údajů Českého statistického úřadu se jméno Petr od roku 2000 pohybuje na nějakém 12–17 místě mezi mužskými nebo chcete-li chlapeckými jmény, přičemž v roce 2018 se vůbec nedostalo do první dvacítky a o rok později skončilo na 17. místě. Teď zkrátka frčí jiná jména, ale… i tak je podle dat z roku 2016 u nás jméno Petr stále na absolutním třetím místě mezi křestními jmény. Před těmi čtyřmi lety se jím honosilo přes 270 tisíc Petrů, jejichž věkový průměr činil 43 let.

Obliba jména Petr je také víceméně rovnoměrně rozložená po celé republice. Když se podíváte do statistiky, tak největší čísla výskytu jména Petr zároveň kopírují i největší města – nejvíc Petrů je v Praze, pak v Brně, Ostravě, Plzni… a tak dále.

To, že má Petr svátek čili jmeniny dvakrát za rok, jistě víte. Poprvé takříkajíc exkluzivně 22. února, podruhé se pak my Petrové o 4 měsíce později, 29. června, musíme podělit o jmeniny s Pavlem. Za tento 1,5násobný svátek vděčíme katolické církevní tradici. 22. února se slaví podle katolického liturgického kalendáře svátek Stolce svatého Petra, tedy den, kdy byl apoštol Petr ustanovený prvním římským biskupem, tedy i papežem. Onen stolec čili katedra, zkrátka křeslo, je dodnes součástí oltáře ve vatikánské bazilice.

Druhý svátek Petra a Pavla 29. června pak odkazuje na datum smrti apoštola Petra, který byl někdy mezi lety 65 až 67 našeho letopočtu v Římě ukřižovaný. 

Pro úplnost musím dodat, že ani jednu z těchto informací v Bibli nenajdete, pochází z tzv. mimobiblických dokumentů.

Abyste si ale nemysleli, že dva svátky je snad mnoho. V 50. letech minulého století byl Petr v kalendáři ještě 19. října, coby svátek Petra z Alkantary, a naprostým extrémem je pak rok 1957, kdy katolické kalendárium údajně uvádělo celkem 11 různých svátků Petra za rok. 

A ještě jedna informace: Ve světě se Petrovy jmeniny, ať už se jmenuje Peter, Pjotr, Pítr, Pietro či Pedro, slaví pouze 29. června. Únorový svátek je českou specialitou.


Statistické údaje a zajímavosti bychom měli za sebou, pojďme se nyní věnovat biblickému Petrovi. 

Petr byl jedním z dvanácti apoštolů Ježíše Krista. A to apoštol takříkajíc významný, uznávaným a dalo by se říct i samotným Ježíšem oblíbený. Byť tedy mezi apoštoly žádná hierarchie samozřejmě neexistovala. Apoštolové byli souputníci Ježíše, kteří s ním de facto žili několik let před jeho ukřižováním. Byli to jeho učedníci, které si Ježíš sám vybral k tomu, aby po jeho smrti rozšířili po celém světě křesťanství. Většina z apoštolů byli prostí lidé, a ani Petr nebyl výjimkou. 

Byl to obyčejný chlap, rybář s vlastní lodí, dnes bychom řekli „živnostník“. Jeho život byl před příchodem Ježíše velmi pravděpodobně pěkně tvrdý. Těžká fyzická práce, téměř za každého počasí pořád na lodi, v chladu, v mokru, ve špíně a vlastním potu. Nebyl to žádný intelektuál, teolog, čili v té době farizeus nebo saducej. Petr byl prostý člověk, evidentně obdařený zdravým selským… nebo chcete-li rybářským rozumem, a také notnou dávkou pokory. 

Jak se stalo, že Ježíš Petra „draftoval“ do svého týmu, to je popsáno ve všech čtyřech evangeliích, ovšem zajímavé je, že vyprávění Matouše, Marka, Lukáše a Jana, se úplně neshodují. První dvě evangelia, Matoušovo a Markovo se omezují na jednoduchou informaci o tom, že se Ježíš jednoho dne procházel po břehu Galilejského jezera, a uviděl tam dva rybáře, Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak hází síť do vody. Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.“ Oni ihned opustili sítě a šli s ním. Pokud se ptáte, kde je Petr, tak Petra v tomto případě představuje Šimon. Tedy on to je Petr. Ale to se vysvětlí vzápětí.

Teď přeskočím, respektive nechám si na konec v pořadí třetí, Lukášovo evangelium, a budu číst o tom, jak setkání Ježíše s Petrem líčí poslední, Janovo evangelium. Začínáme 35. veršem 1. kapitoly. Jen upřesňuji, že Janem v první větě se myslí Jan Křtitel:

Druhého dne tam Jan znovu stál se dvěma ze svých učedníků. Když uviděl Ježíše, jak prochází kolem, řekl: „Hle, Beránek Boží!“ Jakmile ti dva učedníci uslyšeli, co říká, odešli za Ježíšem.

Ježíš se obrátil a uviděl, jak jdou za ním. „Co hledáte?“ zeptal se jich.

Řekli mu: „Rabbi“ (což se překládá: Učiteli), „kde bydlíš?“

„Pojďte se podívat,“ odpověděl jim. A tak se šli podívat, kde bydlí, a toho dne už u něj zůstali. Bylo to kolem čtvrté odpoledne.

Jeden z těch dvou, kteří to od Jana slyšeli a následovali ho, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten jako první nalezl svého bratra Šimona. Řekl mu: „Našli jsme Mesiáše!“ (což je v překladu Kristus) a přivedl ho k Ježíši.

Ježíš se na něj podíval a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfa“ (což se překládá Petr).

J 1:35–42

Tolik Janovo evangelium. 

No a konečně vynechané Lukášovo evangelium, 5. kapitola, 1–11. verš. Ten, o němž se mluví na začátku, není nikdo jiný, než Ježíš. 

Jednou, když stál na břehu Genezaretského jezera a lidé se na něj tlačili, aby slyšeli Boží slovo, uviděl poblíž stát dvě lodi. Vystoupili z nich rybáři a prali sítě. 

Do jedné z těch lodí, která patřila Šimonovi, nastoupil a poprosil ho, aby poodjel kousek od břehu. Potom se posadil a učil zástupy z lodi.

Když domluvil, řekl Šimonovi: „Jeď na hlubinu. Tam roztáhněte sítě k lovu.“

„Mistře,“ řekl mu na to Šimon, „dřeli jsme celou noc a nic jsme nechytili. Ale když to říkáš ty, spustím sítě.“ 

Jakmile to udělali, nabrali takové množství ryb, že se jim sítě začaly trhat. Zamávali proto na své společníky na druhé lodi, ať jim jedou na pomoc. A když připluli, naplnili obě lodi, až se ponořovaly.

Když to Šimon Petr uviděl, padl před Ježíšem na kolena. „Odejdi ode mě, Pane!“ zvolal. „Jsem jen hříšný člověk!“ Spolu s ostatními byl totiž přemožen úžasem nad tím úlovkem ryb; stejně tak i Šimonovi společníci, Zebedeovi synové Jakub a Jan.

Ježíš ale Šimonovi řekl: „Neboj se. Od nynějška budeš lovit lidi.“ Jakmile s loděmi přirazili ke břehu, všechno opustili a šli za ním.

L 5:1–11

Jenom ediční poznámka: Pojem „rybář lidí“ nebo v případě poslední citace „lovec lidí“, samozřejmě neznamená to, co zejména pod druhým slovním spojením vnímáme v dnešní době. Předpokládám, že je to všem posluchačům jasné, ale pro jistotu: Ježíš tím pochopitelně nemyslel jakékoliv rybaření nebo lovení lidí ve smyslu fyzického nahánění, nýbrž evangelizaci, šíření božího slova mezi lidmi, přivádění lidí na křesťanskou víru.

Vraťme se ale k samotnému příběhu apoštola Petra. V tuto chvíli není důležité, proč se jednotlivá evangelia ve svém líčení rozchází. Je to předmětem mnoha více či méně teologických úvah, a o tom tento podcast není, takže jen krátce. Osobně si myslím, že událost na Genezaretském jezeře tak, jak ji popisuje Lukášovo evangelium, nebylo prvním, ale už druhým setkáním Ježíše s Šimonem Petrem. Stalo se to totiž až poté, co Ježíš v synagoze v Kafarnaum uzdravil člověka posedlého ďáblem. Tedy až poté, co začal činit zázraky. A ono první setkání s Šimonem, popsané v Matoušově a Markově evangeliu, se jednoznačně stalo ještě před tím. V Bibli se s tímto jevem setkáváme poměrně často – důležité události nebo myšlenky jsou dvakrát zopakované. Aby se zdůraznil jejich význam, aby si je čtenář důkladně zapamatoval.

Každopádně jisté je, že Petr se jednoho dne stal učedníkem Ježíše Krista, a několik let prožil v jeho těsné blízkosti. Slyšel všechna jeho kázání, na vlastní oči viděl zázraky, které Ježíš konal. O tom, že mezi apoštoly patřil mezi nejvyvolenější, svědčí jeho přejmenování. Jinému z dvanácti apoštolů totiž Ježíš přezdívku nedal. 

Moment, proč najednou mluvím o přezdívce? Jednak proto, že Ježíš původní jméno Šimona Petra nezapomíná. V Bibli ho oslovuje tu Petře, tu Šimone, jindy zase Šimone Petře. Ostatně židovští rabíni údajně dávali svým učedníkům přezdívky naprosto běžně.

Ale druhým, mnohem důležitějším důvodem je, že jméno Petr je… ano, ona notoricky známá skála. Jak k tomu došlo? Přečtěme si z 16. kapitoly Matoušova evangelia, verše 13–19:

Když Ježíš přišel do okolí Cesareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho mají lidé Syna člověka?“

Odpověděli: „Někteří za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jiného z proroků.“

„A za koho mě máte vy?“ zeptal se.

„Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ odpověděl mu Šimon Petr.

„Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův,“ řekl mu na to Ježíš. „Tohle ti totiž nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. 

A já ti říkám, že jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče nebeského království: cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli na zemi rozvážeš, bude rozvázáno v nebi.“

Mt 16:13–19

Při předchozím čtení z Janova evangelia o tom, jak se Ježíš potkal s Šimonem Petrem, zaznělo: Budeš se jmenovat Kéfa“ (což se překládá Petr)

Ježíš s velkou pravděpodobností mluvil aramejsky, protože aramejština byl jazyk, používaný původními obyvateli Izraele. A Kéfa v aramejštině znamená skála. 

Stejně jako Petr (přesněji tedy Petra) znamená skála, pro změnu ale v řečtině, která byla v té době jakýmsi oficiálním nebo mezinárodním jazykem. 

Přirovnáním ke skále, na které postaví svou církev Ježíš jasně předznamenal Petrovu budoucí službu, tedy úkol rozšiřovat křesťanství po Kristově ukřižování. Jenom podotýkám, že ono „pověření“ nedostal pouze Petr, ale také ostatních deset apoštolů. Tedy jedenáct Ježíšových nejbližších, protože dvanáctý, zrádce Jidáš, byl už tehdy po smrti. 

Ježíš apoštolům požehnal hned po svém zmrtvýchvstání, jak je psáno na konci 28. kapitoly Matoušova evangelia:

Ježíš k nim přistoupil a řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 

Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“

Mt 28:18–20

Ještě se ale vrátím k předchozí citaci, o Petrovi a skále. Jistě jste si všimli, že to byl právě Petr, kdo odpověděl na Ježíšovu otázku: Za koho mě máte? Kdo si myslíte, že ve skutečnosti jsem? Petr jako první z apoštolů rozpoznal v Ježíši Kristu mesiáše čili spasitele, Božího syna. To je velký důkaz Petrovy víry, kterou měl ve svém srdci ještě dřív než byl naplněný Duchem svatým, a také důkaz Petrova předurčení ke službě, již po Ježíšově ukřižování konal až do své smrti… jak jsem řekl na začátku, taktéž na kříži.

Petr byl ale jenom člověk. Člověk s úplně normálními lidskými chybami, s úplně přirozeným lidským strachem. Strachem, který je tak silný, že přemůže i velkou víru. V Bibli to popisují dvě události. Nepochybuji o tom, že všichni křesťané přesně ví, o čem chci mluvit, ale protože tento podcast je určený také lidem hledajícím, budu se jim věnovat, jakoby se staly teprve dnes.

První příběh se týká Petrova chození po vodě. Tato událost se udála poté, co Ježíš nakrmil pět tisíc lidí pěti chleby a dvěma rybami. Budu číst ze 14. kapitoly Matoušova evangelia, verše 22–31:

Hned potom přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy. 

Když zástupy propustil, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil. Pozdě večer tam zůstal sám. 

Loď už byla daleko od břehu, zmítána vlnami, protože vítr vál proti ní. Krátce před svítáním se k nim Ježíš vydal pěšky po hladině. 

Když ho učedníci uviděli kráčet po jezeře, vyděsili se a křičeli strachy: „To je přízrak!“

„Vzchopte se, to jsem já!“ promluvil na ně hned Ježíš. „Nebojte se.“

„Pane, jestli jsi to ty,“ odpověděl mu Petr, „přikaž, ať k tobě přijdu po vodě.“

„Pojď!“ řekl mu.

A Petr vystoupil z lodi a kráčel po vodě, aby přišel k Ježíši. Když ale viděl, jak silný je vítr, dostal strach a začal se topit. „Pane, zachraň mě!“ vykřikl.

Ježíš ihned vztáhl ruku a chytil ho. „Proč jsi pochyboval, malověrný?“ řekl mu.

Mt 14:22–31

Ježíš Petrův výkon ohodnotil jednoznačně – slabá víra. Já to nyní trochu odlehčím. Zkuste si představit školní výlet maturitního ročníku střední školy. Partička věkem téměř dospělých mladých mužů a dívek se znuděně poflakuje na břehu jezera. Většina z nich se věnuje svým mobilům, děvčata si fotí selfíčka, jen dva chlapci se pokouší házet žabky do vody. 

V tom jeden z nich vykřikne: 

„Děcká! Koukejte! Támhle nějakej týpek jde po vodě!“

A skutečně. Uprostřed hladiny jezera po vodě kráčí muž. Moc pozornosti to ale nevzbudí. Třídní chytrolín zvedne oči od mobilu, procedí mezi zuby: „To je nějakej fejk…“, a dál se věnuje svému Facebooku.

Ale jednomu z největších vtipálků ročníku zasvítí oči, otočí se k třídnímu frajírkovi – samozřejmě jménem Petr – a říká: „Kámo, to je dobrá challenge, ne?!“

Petr, tvářící se naoko lhostejně, odpoví: „Co jako voe?“

„Nedělej Zagorku! Vidíš támle toho týpka? No, toho, jak jde po vodě!“

„No a co, tak ať jde.“

„Seš měkkej to dát taky!“

„A co jako?“, dělá Petr stále hloupého.

„Hele, nedělej blbýho. Prostě to nedáš!“

„Proč bych to nedal? Se mně nechce!“

Rozhovor těchto dvou spolužáků mezitím začaly sledovat i dívky, což pokušiteli notně dobilo zbraně.

„Kámo, prostě se vymlouváš! Nedáš to. To je jasná věc.“

Maturanta Petra to právě v tomto okamžiku přestává bavit. Vyzuje značkové tenisky, ohrne nohavice a rychlým a rozhodným krokem se vydá k vodě. Aniž by se před vodní hladinou zastavil, pokračuje v nezměněném tempu dál. A skutečně! Kráčí po vodě! Po nějakých deseti metrech se ohlédne na spolužáky, a se zvednutým prostředníčkem zakřičí: „Kdo řikal, že to nedám? Mám u tebe flašku Ferneta, kámo!“

A v tu chvíli mu všechno dojde. Teprve teď si uvědomí, že kráčí po vodní hladině. Až nyní se mu vybaví absurdita této situace… podívá se pod nohy… a s dalším krokem se pod ním hladina vody propadne. Obecenstvo na břehu propadne hurónskému smíchu, a třídnímu frajírkovi nezbývá, než k nim zpátky doplavat.

Teď můžete namítnout – Petr, tedy teď už myslím apoštola Petra, nebyl žádný postpubertální studentík, který z toho furiantství možná ještě vyroste. Byl to podle všeho zralý muž, drsný rybář, při jehož práci není prostor a čas na nějaké machrovinky před kolegy.

Souhlasím, máte pravdu. Jenomže svůj velký podíl na onom furiantství má něco, co se dá popsat pouhými dvěma nebo třemi písmeny. Dvě písmena má zájmeno , tři pak slovo… ego. To je červená nit, vinoucí se nepřetržitě úplně celou Biblí. 

Nebudeš usilovat o tělesné (to je právě ono já či ego), budeš hledat Boží cestu, protože jedině ta tě povede správným směrem. „Já jsem ta cesta, pravda i život“, řekl Ježíš naprosto jasně.

V případě apoštola Petra se zkrátka potkala velmi nešťastná kombinace. Velký kus víry, špatně okořeněný kousek svého člověčího já, no a pak… prostý lidský strach. 

A strach či spíše zbabělost, se váže ke druhé události v příběhu apoštola Petra. Ta nastala po zatčení Ježíše před jeho ukřižováním. I když pán Ježíš ji předpověděl ještě před tím, než k ní došlo. Stalo se to na Olivetské hoře, jak se píše v Markově evangeliu, ve 14. kapitole, verš 27–31:

Tehdy jim Ježíš řekl: „Všichni ode mě odpadnete. Je přece psáno: ‚Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou.‘ Ale až vstanu z mrtvých, předejdu vás do Galileje.“

„I kdyby všichni odpadli,“ prohlásil Petr, „já nikdy!“

Ježíš mu odpověděl: „Amen, říkám ti, že ještě dnes v noci, dříve než dvakrát zakokrhá kohout, mě třikrát zapřeš.“

On se ale dušoval: „I kdybych měl s tebou zemřít, nikdy tě nezapřu!“ A podobně mluvili i všichni ostatní.

Mk 14:27–31

Ježíšovo proroctví se bohužel naplňuje doslova hned na protější straně Bible. Zatímco Ježíše obvinili velekněží z rouhání, a shodli se na tom, že mu patří smrt, vyděšený Petr vyčkával dole na dvoře. Co se dělo dál, o tom budu číst opět ze 14. kapitoly Markova evangelia, verše 66–72:

Petr byl zatím dole na dvoře. Přišla tam jedna z veleknězových služek, a když si všimla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla: „Ty jsi byl také s tím Ježíšem z Nazaretu.“

On to ale zapřel: „Nerozumím. Nevím, o čem mluvíš!“ Vyšel ven před dvůr a vtom zakokrhal kohout.

Potom ho ta služka uviděla znovu a začala říkat kolemstojícím: „Je to jeden z nich!“ On to ale znovu zapíral.

Po malé chvíli se kolemstojící znovu obrátili na Petra: „Určitě jsi jeden z nich. Vždyť jsi Galilejec!“

Tehdy se začal zaklínat a přísahat: „Člověka, o kterém mluvíte, neznám!“

A vtom podruhé zakokrhal kohout. Petr si vzpomněl na Ježíšova slova: „Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš“ a propukl v pláč.

Mk 14:66–72

Petr zbaběle zapřel Ježíše před obyčejnou služkou. Víte, co mi to připomíná? Já osobně jsem Petr, který patří ke generaci, jež dala Česku největší výskyt tohoto jména. Jak jsem říkal na začátku podcastu – bylo to v šedesátých a sedmdesátých létech minulého století. Když jsem byl, jako ti studenti z příběhu u jezera, v maturitním ročníku, nic nenasvědčovalo tomu, že by se tehdejší komunistický režim měl někdy změnit. Díky Bohu, že se tak nakonec stalo, ale o tom jsem mluvit nechtěl. 

V souvislosti s Petrovým zapřením Ježíše si vždycky vzpomenu na všeobecné udávání mezi lidmi a všudepřítomný strach z toho, aby někdo někde neřekl něco, co už by pak nešlo vzít zpátky. Věděli jsme, že před tím nebo oním sousedem si máme dávat pozor na jazyk, protože je to zkrátka komunistický fízl.

Novozákonní Petr na tom byl podobně. Izraelci byli utiskovaní pod nadvládou Říma, do toho farizejové a saducejové tvrdošíjně lpící na Mojžíšových zákonech, zkrátka nic, v čem byste chtěli žít, natožpak tam ještě šířit křesťanství.

Ale abyste si nemysleli, že tím snad Petrův čin obhajuju. Byla to obyčejná zbabělost, o tom není sporu. Navíc se zachoval jako malý kluk, kterého nachytají na hruškách. Petr prožil s Ježíšem tři roky, tisíce lidí ho musely vidět po jeho boku, ale přesto tvrdí „Ne, to nejsem já, a toho chlapa, co o něm mluvíte, toho neznám a nikdy jsem ho neviděl.“ Strach z osudu, který potkal, a ještě má potkat Ježíše, u Petra veškerou jeho víru zatlačil do pozadí.

Trojnásobné zapření Ježíše neodčiní ani to, že ho srdnatě bránil při zatčení v zahradě Getsemane. Neváhal tasit meč, a nebýt dobrého postřehu veleknězova sluhy, neskončilo by to jenom jeho useknutým uchem. 

Ale křesťanství není o odčiňování hříchů. Ty za nás odčinil pán Ježíš na kříži. My musíme dělat pokání a přijímat odpuštění. 

Proto, když Marie Magdaléna a další dvě ženy našly po třech dnech od ukřižování Ježíšův hrob prázdný, poslal je anděl, aby zprávu o Ježíšově vzkříšení řekly jeho učedníkům i Petrovi. Ne jen učedníkům, ale učedníkům i Petrovi. Čímž bylo jasně řečeno, že Petrovo trojnásobné zapření mu bylo odpuštěno. Toto je boží láska takříkajíc v přímém přenosu.


Příběh apoštola Petra ukřižováním Ježíše nekončí, naopak. Přesně, jak Boží syn předpověděl, Petr se stal, spolu s Pavlem, jedním z nejvýznamnějších křesťanských evangelistů, šířil poselství Ježíšovy víry až do své smrti.

Další zmínky o jeho bohulibé činnosti najdete v Bibli v první části knihy Skutky apoštolů, kde mimochodem jasně říká Izraelskému lidu, že Ježíše zabili, přesněji tedy odsoudili a nechali zabít jeho vlastní. Nepřipomíná vám to něco? Téměř na samém konci Nového zákona pak můžete číst dva krátké Petrovy listy, které psal pravděpodobně z Říma pronásledovaným křesťanům.

Biblický příběh apoštola Petra přináší jasně čitelné poselství. Život bez víry, bez niterného osobního vztahu s Ježíšem Kristem, je pouhé pošetilé plahočení se za pomíjivými pozemskými cíli. Božské dokonalosti našeho pána Spasitele samozřejmě nikdy nedosáhneme. Stejně jako Petr jsme jen nedokonalí lidé, s vlastnostmi, které nás permanentně svádí k sejití ze správné cesty. Stále budeme mít puzení, dělat něco podle svého já, podle svého ega. A to nás pak vede k nečestnému jednání, k životu ve strachu a zbabělosti. Náš skutečný úkol je proto jediný – následovat Boží cestu. Mít Ježíše Krista ve svém srdci, a jít v jeho stopách. K tomu nám dopomáhej Bůh!


Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví je na svém konci. Nyní už víme, že jméno Petr není ani zdaleka tak tuctové, jak jsem si myslel, když jsem byl malý kluk. Petrů je sice mnoho, ale to nic nemění na tom, že my, nositelé tohoto jména, můžeme příběh apoštola Petra vzít za svůj a  v našem životě se z něho poučit. 

Věřím, že se vám moje povídání dobře poslouchalo, a budu moc rád, když o něm řeknete

 svým přátelům a známým. Když ho budete šířit tak, jak apoštol Petr šířil křesťanství. Vy, se na rozdíl od něj, nemusíte trmácet po prašných cestách na oslu, mule či jiném dopravním prostředku té doby, úplně stačí, když tyto podcasty budete sdílet elektronickou cestou. Moc vám za to děkuji!

Podcast Biblická jména a úsloví najdete na obvyklých platformách jako je Spotify, Apple podcasty nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech, jejichž adresy uvádím v popisku tohoto dílu.

Děkuji, že jste vydrželi až do konce, a budu se těšit na slyšenou u dalších dílů. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Jít nahoru