Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží

Textová verze epizody podcastu Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží

Petr Lindner | 16. 2. 2022

Zejména v první části minulého dílu tohoto podcastu s názvem Jan, evangelista Slova, Světla a Ducha Pravdy, jsem se věnoval Slovu s velkým S, tedy Slovu Božímu, přenesenému smyslu pojmu slovo, zkrátka duchovnímu významu původního řeckého Logos. Tento díl na předcházející volně navazuje. S tím rozdílem, že na slovo, nebo spíše slova, či věty, zkrátka lidskou řeč, jazyk, budu nahlížet víceméně realisticky jako na prostředek – odborně řečeno – verbální komunikace, zkrátka dorozumívání se. Protože i o tom v Bibli najdeme mnoho moudra. Ale třeba také úplně obyčejné úsloví nebo spíš přirovnání z titulku tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, o mluvení do větru.

Od mikrofonu vás jako vždy zdraví Petr Lindner.


Člověk je jediný tvor na zemi, který dokáže komunikovat řečí, jednoduše umí mluvit. Tím se zásadně liší od ostatních zástupců živočišné říše. Na jednu stranu jde o velkou výhodu, nebo možná přesněji řečeno výsadu, z druhého pohledu se však jedná o nemalý zdroj problémů. Své o tom věděl i sám Stvořitel, když hned po biblické potopě lidem zatrhl stavbu Babylónské věže a zmátl jejich jazyky. Jak to bylo, přečtu z 11. kapitoly knihy Genesis, verše 1–9:

Celá země byla jedné řeči a jedněch slov. Jak táhli od východu, nalezli v šineárské zemi pláň a tam se usadili. 

Řekli jeden druhému: Nuže, udělejme cihly a důkladně je vypalme. A měli cihlu místo kamene a asfalt měli místo malty. A řekli: Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi, a uděláme si jméno, abychom se nerozptýlili po celém povrchu země.

Hospodin sestoupil, aby viděl to město a věž, které lidští synové stavěli. Hospodin řekl: Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč, a toto je začátek jejich činnosti. Tak pro ně nebude nemožné nic, co si usmyslí udělat. Nuže, sestupme a zmaťme tam jejich řeč, takže jeden nebude rozumět řeči druhého. 

Tak je odtamtud Hospodin rozptýlil po celém povrchu země, a přestali stavět to město. Proto nazvali jeho jméno Bábel, neboť tam Hospodin zmátl řeč celé země a odtamtud je Hospodin rozptýlil po celém povrchu země.

Gn 11:1–9

Myslím, že tento příběh je všeobecně známý, nicméně já se u něj přece jen zastavím. Jednak je třeba uvést, že hned první věta Celá země byla jedné řeči a jedněch slov může působit poněkud zmatečně. Když totiž zalistujete v knize Genesis o kapitolu nazpět, najdete zde rodopis Noemových synů, v němž se dozvíte, že jeho potomci osídlili krajiny kolem Středozemního moře – od dnešního Řecka, Turecka, přes Libanon, Sýrii, Izrael až po Egypt, ale – jak se v Bibli doslova uvádí – rozptýlili se i dál na východ do Asie na současné území Iráku a Íránu. Vytvořili tak mnoho národů. Pokud bychom to posuzovali v kontextu dnešní doby, logicky bychom předpokládali, že takto rozptýlené masy lidí nemohly mluvit stejným jazykem. Proč tedy v prvním verši 11. kapitoly čteme již zmíněnou větu Celá země byla jedné řeči a jedněch slov

Pieter Bruegel: Babylónská věž | Zdroj Wikimedia Commons
Pieter Bruegel: Babylónská věž | Zdroj Wikimedia Commons

Vysvětlení může být dvojí, přičemž jeden důvod druhý nevylučuje. Jednak je třeba si znovu připomenout, že to byli lidé stejného původu, lidé z Noemova rodu čili ti, kteří jako jediní přežili potopu světa. Přesněji tedy jejich potomci. Díky tomu minimálně zpočátku – a tím myslím časové období klidně několika desítek, možná i stovek let – velmi pravděpodobně měli stejnou řeč. Jazyk, přesněji jeho změny, tak, jak je vnímáme třeba i v současné češtině, nejsou nikdy otázkou příslovečného lusknutí prstu – je to dlouhodobý proces. I když se tedy jazyky jednotlivých národů postupem času změnily, je možné, že v době, kterou popisuje citovaná část 11. kapitoly knihy Genesis, lidé skutečně mluvili stejnou řečí. 

Nicméně větu o jedné řeči a jedněch slovech lze vnímat také v přeneseném slova smyslu. Když dnes řeknete, že jste s někým našli společnou řeč, nemyslíte tím, že si rozumíte ve významu chápání jazyka, ale že máte společné zájmy, společné úmysly, jste jednotní v názorech, vaše myšlenky souzní, a tak podobně. To stejné lze předpokládat také od stavitelů Babylónské věže – našli společnou řeč v myšlence jak oslavit sami sebe, a ještě porušit přikázání, které dal pán Bůh po potopě Noemu a jeho synům: Ploďte a množte se a naplňte zemi (Gn 9:1).

To se Hospodinu pochopitelně vůbec nelíbilo, tudíž okamžitě zakročil. Všimněte si, jaká je v příběhu Babylónské věže skrytá ironie. Lidé měli záměr postavit věž, jejíž vrchol bude v samotném nebi. My zde ale čteme, že Hospodin musel poprvé sestoupit čili jinak řečeno sestoupit z nebe dolů, aby si jejich marnou snahu vůbec mohl prohlédnout, a sestoupil ještě i podruhé, aby jim zmátl řeč. Onen vrchol v nebi tedy byl jen zbožným… pardon, bezbožným, potažmo pak hloupým přáním či ideou tehdejších lidí. Ironie tohoto příběhu pak vrcholí přejmenováním z Babylónu na Bábel, což v překladu znamená Zmatek. 


Proč ale pán Bůh sáhl zrovna k takovému opatření, tedy že lidem ztížil jejich vzájemnou komunikaci? Ze Starého zákona víme, že Bůh dost často trestal lidi za jejich prohřešky smrtí, ostatně biblická potopa, která zmatení jazyků předcházela, je asi největší „akce“ tohoto druhu. V tomto případě však Stvořitel postupuje, abych tak řekl, sofistikovaněji. Lidi nechá žít, ale zajistí, aby se nemohli domlouvat stejnou nebo chcete-li společnou řečí. Co tím pán Bůh sledoval?

Velmi zajímavé vysvětlení jsem našel v článku s názvem Bylo zmatení lidských jazyků trestem nebo osvobozením?, který najdete na webu Českého rozhlasu v rubrice Šalom alejchem, uvozené jako Magazín o židovském životě u nás i ve světě. O kultuře, náboženství, osobnostech. O židovské současnosti i historii. Autor článku Leo Pavlát zde publikuje zamyšlení izraelského myslitele 20. století Ješajahu Leibowitze právě o zmatení jazyků pod nikdy nedostavěnou Babylónskou věží. Píše se zde mimo jiné toto:

Příběh o stavbě babylónské věže, který ústí ve zmatení lidských jazyků, patří k nejznámějším v Tóře. Většina vykladačů toto zmatení chápe jako Boží ortel. Mně se však naopak zdá, že nejde o trest, nýbrž o velký čin nápravy ve prospěch lidského rodu. 

Hlavní význam příběhu o babylónské věži totiž vůbec nespočívá v pokusu vystavět tuto věž, ale v tom, co nám Tóra říká předtím: „Celá země“ měla jednu řeč a stejná slova. Po neúspěchu vystavět věž se objevují nové jazyky, které stejná slova neobsahují. Zdá se mi tedy, že omyl či hřích generace po potopě nespočívá v budování města a věže, ale v plánu vytvořit díky těmto umělým prostředkům nový stav: Měla panovat jedna řeč a stejná slova, vše by bylo centralizováno, což v našem moderním jazyce nazýváme totalitarismem. 

Spoustě naivků kolem nás by takové uspořádání mohlo připadat ideální: Celé lidstvo by tvořilo jeden nerozlišený, a v důsledku i bezkonfliktní monolit. Pro toho, kdo přemýšlí, však neexistuje děsivější možnost než tento umělý konformismus s jedním městem a jednou věží jako symboly soustředění všeho lidstva kolem jediné myšlenky, aby nebylo ani rozdílů v názorech, ani střetů mezi různými koncepcemi a odlišnými hodnotami. Nelze si představit strašnější tyranii než tuto; větší sterilitu myšlení a morálky, než když není výjimek a odchylek vůči tomu, co bylo pasováno na patřičné.

Naštěstí Bůh ve své milosti a soucitu k lidskému rodu této možnosti zabránil. Vytvořil lidstvo, v němž se nemůže stát, že by se z jeho všeobecného sjednocení zrodil totalitarismus. Naopak dal vzniknout lidskému rodu s rozmanitostí a protiklady, rozrůzněným myšlením a hodnotami. Povolal k životu společenství, v němž lidé musí bojovat za své hodnoty, cíle a přání, které se liší od člověka k člověku.

Zdroj Český rozhlas

Dává vám to smysl? Já, který jsem komunistickou totalitu zažil, s těmito myšlenkami nemůžu nesouznít. Tedy snad kromě poslední věty, která mi vyznívá víceméně nekřesťansky a naopak hodně zaměřená na sebe, na člověka. Ale Židé nejsou křesťané, v jejich učení či víře nejsem zběhlý, takže to dál nekomentuji. 

Jak se ale zdá, tento na první pohled Boží trest ve skutečnosti nebyl výchovnou lekcí, nýbrž nasměrováním lidstva na správnou cestu. Mezi námi, jednotný jazyk je tak či tak jakási „sociální utopie“. Stačí se podívat kolem sebe. Nejenže v naší malé zemi – přestože zde máme jednotný jazyk – najdete spoustu rozličných nářečí, ale jinak spolu hovoří také různé sociální skupiny, jiným jazykem se dorozumívají jen třeba různé věkové kategorie lidí. Starší lidé pomalu nerozumí mladým, mladí zase nechápou starší. Pán Bůh toto všechno bezpochyby věděl. Ale na nic nečekal, a to, co by se podle mého názoru stejně stalo přirozeně, zkrátka svým svrchovaným zásahem jenom urychlil. Jistota je jistota…


Od počátku lidstva se nyní přesuňme o mnoho let dál, do počátku vzniku křesťanství. V té době se totiž stala další událost, která naopak různé jazyky lidí zase spojila do jednoho. Teď jsem to sice poněkud zjednodušil, nicméně mluvím o známém vylití Ducha svatého o Letnicích, které je spojené s takzvaným mluvením jazyky. Kniha Skutků to v první polovině své 2. kapitoly popisuje takto:

Když nastal den Letnic, byli všichni spolu na jednom místě. Náhle se ozval zvuk z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. A ukázaly se jim jazyky jakoby z ohně, které se rozdělovaly, a na každém z nich se usadil jeden. 

Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě pobývali Židé, zbožní muži ze všech národů, které jsou pod nebem. A když se ozval ten zvuk, sešlo se mnoho lidí a byli zmateni, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. 

[Všichni] byli ohromeni a udiveně říkali: „Hle, což nejsou všichni ti, kteří tu mluví, Galilejci? Jak to, že každý z nás slyší svůj vlastní jazyk, ve kterém jsme se narodili? Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a oblastí Libye u Kyrény a návštěvníci z Říma, Židé i proselyté, Kréťané a Arabové: všichni je slyšíme mluvit našimi jazyky veliké věci Boží.“ Všichni z toho byli ohromeni a zmateni a jeden druhému říkali: „Co to má znamenat?“ Ale jiní se posmívali a říkali: „Jsou opilí.“

Sk 2:1–13

Kniha Skutků nám říká, že o Letnicích bylo v Jeruzalémě mnoho lidí mnoha národů – a tedy i lidí rozličných jazyků. Po vylití Ducha svatého začali všichni mluvit jinou, novou, řekněme nesmyslnou řečí – o čemž svědčí poslední dvě slova „Jsou opilí.“ –, ale přesto si rozuměli. 

Albrecht Dürer: Sestoupení Ducha svatého | Zdroj Wikimedia Commons
Albrecht Dürer: Sestoupení Ducha svatého | Zdroj Wikimedia Commons

Pokud jste se ještě nesetkali s pojmem „mluvení jazyky“, pak vězte, že se jedná o skutečně podivnou řeč. Její příznivci ať prosím prominou – jde o jakousi hatmatilku, časté opakování nesrozumitelných či neznámých nebo neexistujících slov, s nímž se dodnes běžně setkáte při modlitbách zejména v letničních a charismatických církvích. Můj názor na mluvení jazyky je, abych tak řekl ambivalentní, a ani samotná Bible jej nestaví do takříkajíc samospasitelné role. Apoštol Pavel k tomu ve 14. kapitole První knihy Korintským říká toto:

Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali. Neboť kdo mluví jazykem, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu; nikdo mu nerozumí, duchem mluví tajemství. Kdo však prorokuje, mluví lidem k budování, povzbuzení a útěše. Kdo mluví jazykem, buduje sám sebe, ale kdo prorokuje, buduje církev. 

Chci, abyste všichni mluvili jazyky, avšak ještě více, abyste prorokovali. Kdo prorokuje, je větší než ten, kdo mluví jazyky, ledaže by i vykládal, aby se budovala církev. Tedy, bratři, kdybych k vám přišel a mluvil jazyky, co vám prospěji, když bych k vám nepromluvil ve zjevení, v poznání, v proroctví nebo vyučování? 

Stejně je tomu i s neživými nástroji vydávajícími zvuk, ať už s flétnou nebo s lyrou. Kdyby nevydávaly různé tóny, jak by se poznalo, co se na flétnu nebo na lyru hraje? A kdyby polnice vydala nejasný zvuk, kdo by se chystal k boji? 

Tak i vy: Jestliže jazykem nevydáte jasné slovo, jak se pozná, co bylo řečeno? Neboť budete mluvit do větru. Vždyť na světě je tolik druhů jazyků, a žádný není bez významu.

1 Kor 14:1–10

Všimněte si posledních dvou vět: Neboť budete mluvit do větru, to je ona věta z titulku tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, o níž jsem řekl, že jde o obyčejné úsloví nebo spíš přirovnání, které by vás však dost možná nenapadlo hledat zrovna v Bibli. No a poslední věta Vždyť na světě je tolik druhů jazyků, a žádný není bez významu jen podtrhuje zmíněnou nesmyslnost „sociální utopie“ jednoho jazyka pro všechny lidi této země.

Nicméně aby nedošlo k nepochopení, nebo abyste mě snad nepodezírali z podujatosti k mluvení v jazycích :-) Z textu v 1. Korintským jasně vyplývá, že apoštol Pavel mluvení jazyky nezavrhuje. Zároveň ale upozorňuje na důležitou vlastnost, jíž je srozumitelnost jakéhokoliv sdělení. Říká: Jestliže jazykem nevydáte jasné slovo, jak se pozná, co bylo řečeno?

Je to stejné, jako byste šli například na bohoslužbu v cizí zemi, jejíž jazyk neovládáte. Možná pocítíte vanutí Ducha svatého, ale pokud slovům kázání nebudete rozumět, bohoslužba vás ani zdaleka tak nenaplní, jak by se tomu stalo v případě naslouchání jazyku, který znáte. Ostatně stejné je to i v běžném, takříkajíc neduchovním životě. Neumíte-li jazyk, jste v cizí zemi „cizinci na druhou“. Ale shodná situace může nastat i doma. Nerozumíte-li jazyku vlastního lidu, což se v životě také stává – a nemusí to být hned jazyk celého lidu, ale třeba jen jazyk vlastní rodiny nebo partnera – cítíte se taktéž odcizení, osamocení, nepochopení. Slovům rozumíte, jejich význam vám však uniká nebo je vnímáte jinak než váš protějšek. Nemáte s ostatními stejnou řeč, kterou měli stavitelé Babylónské věže. 

Na jednu stranu je to špatně, z širšího pohledu – a z předcházejícího výkladu – však víme, že jakási jazyková, potažmo pak názorová pestrost, rozmanitost, dalo by se také použít slovo pluralita, je užitečná pro obecný život a vývoj lidstva. Ale to už trochu zabíhám do sociologie či filozofie, takže se pojďme věnovat dál slovům s malým i velkým S.


Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží. Nyní se velkým obloukem znovu vrátím na úplný začátek Bible, abych vyslovil krátkou, v křesťanství poměrně často používanou větu: Slovo tvoří. To už víme z předchozího dílu… a z knihy Genesis. Bůh stvořil zemi pouhými slovy, jednoduchými příkazy. Řekl Budiž světlo! A bylo světlo. Takovou výsadu má ale samozřejmě pouze pán Bůh.

Slovo však může tvořit i v lidském podání, byť tedy ne tak, jak to dělal otec Stvořitel. Zbytečně budete stát v garáži a dokola opakovat „Ať mám nové auto“, stejně jako například můžete donekonečna volat „Ať mluvím plynně anglicky (německy, francouzsky či třeba hebrejsky…)“, a takříkajíc samo o sobě se samozřejmě nic nestane. 

V lidském životě tvoří slovo povzbuzení, slovo pochvaly, poděkování, obecně by se dalo říci jakékoliv laskavé slovo. Ano, můžete namítnout, že třeba někteří trenéři sportovních týmů na své svěřence při zápasu řvou, až se tribuny třesou – a přesto se jedná o povzbuzování. Ovšem to je jedna z výjimek, potvrzujících pravidlo, a navíc si můžete být jistí, že všichni hráči z toho také nejsou zrovna nadšení.

Například v Přísloví 15:1 se píše: „Vlídná odpověď odvrací zlobu, příkrá řeč ale budí hněv.“ (Př 15:1). Sám za sebe se musím přiznat, že toto přísloví bych se měl naučit zpaměti, a velmi často si ho opakovat. Ale vraťme se ještě k „člověčímu“ tvoření slovem.

Velmi důležitá vlastnost slov, nebo chcete-li řeči, jazyka, kterou taktéž řadím mezi ty tvořivé – a navíc nezbytné pro každého křesťana –, je komunikace s Bohem. Modlitba a pokání. Ano, slovy komunikujeme nejen mezi sebou, ale také s pánem Bohem. Nechci mentorovat, ale nedá mi nezeptat se vás: Když se obracíte k Ježíši, mluví vaše srdce, nebo používáte jenom naučené fráze? Ať si každý odpoví sám, já však věřím tomu, že Ježíš vnímá pouze upřímná slova, a „náboženské básničky“ pouští jedním uchem tam, druhým ven. Náš Pán od nás neočekává vzletná slova, která někdo někdy napsal, a řekl, že tak se to má dělat. Ježíš chce slyšet hlas našeho srdce. I když vám samozřejmě neříkám, abyste zapomněli třeba na Otčenáš. To je modlitba, kterou jsme dostali od samotného Ježíše, takže na tu se zapomínat snad ani nesmí :-)

Slovo však bohužel dokáže jak tvořit, tak i bořit. Skvěle se o tom píše v Jakubově listu – 3. kapitola, verše 1 až 12:

Důležitost jazyka
„Nebuďte mnozí učiteli, moji bratři; víte, že budeme souzeni přísněji. Neboť všichni často chybujeme. Kdo nechybuje ve slově, ten je dokonalý muž, schopný držet na uzdě i celé tělo.

Dáváme-li koňům do huby udidlo, aby nás poslouchali, řídíme tím celé jejich tělo. Hle i lodi, ačkoliv jsou tak veliké a bývají hnány prudkými větry, jsou řízeny maličkým kormidlem podle vůle toho, kdo je řídí. 

Tak i jazyk je malý úd, ale honosí se velkými věcmi. Hle, jak malý oheň, a jak velký les zapálí! I jazyk je oheň, svět nepravosti; jazyk je mezi našimi údy ten, který poskvrňuje celé tělo, zapaluje běh našeho života a sám je zapalován Gehennou. 

Každý druh zvířat a ptáků, plazů a mořských živočichů bývá krocen a je zkrocen druhem lidským, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to nepokojné zlo, plné smrtonosného jedu. Jím dobrořečíme Pánu a Otci, a jím také zlořečíme lidem, učiněným podle Boží podoby. Z týchž úst vychází žehnání i zlořečení. Moji bratři, tak to nemá být! Cožpak chrlí pramen z téhož otvoru vodu sladkou i hořkou? Moji bratři, může fíkovník nést olivy nebo réva fíky? [Tak] ani slaný pramen nevydá sladkou vodu.“

Jk 3:1–12

Apoštol Jakub je velmi radikální. Doslova říká, že [svůj] jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Obávám se, že má pravdu. I tomu nejlaskavějšímu člověku to jednoduše občas ujede, a ze svých úst vypustí něco, co by raději hned vzal zpět. Jenomže jak víme, vyřčené slovo ani párem volů nevezmete zpět. Proto Jakub přirovnává jazyk k ohni, který zapaluje běh našeho života a sám je zapalován Gehennou. Gehenna byla městská skládka za zdmi Jeruzaléma, kde byly původně k poctě pohanského boha Molocha páleny děti. Toto místo se stalo synonymem pro peklo…

Ať ale nekončím pesimisticky, protože tento díl podcastu Biblická jména a úsloví se už pomalu chýlí k závěru – k onomu „ohnivému jazyku“ jen dodám, že si na něj – tedy na svůj vlastní jazyk – zkrátka musíme dávat dobrý pozor. Člověk je tvor omylný a hříšný – tak jsme byli Bohem stvoření, přesněji tedy, to jsme dostali do vínku po Adamovi a Evě. Ježíš je ale milosrdný a naše hříchy nám odpouští. Jak říká apoštol Petr ve 3. kapitole Knihy Skutků: Učiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vymazány vaše hříchy (Sk 3:19). A jak jsem řekl před chvílí já, pokání se činí slovy. Upřímnými slovy, vycházejícími ze srdce.


Abych řekl pravdu, tak v tomto dílu podcastu jsem původně chtěl mluvit také o tom, že dnešní lidé si obecně nějak přestávají rozumět, že slovo a písmo jedno jsou, a lidi nějak zapomínají psát, o čtení pak ani nemluvě. Často nechápou význam slov a dokonce uměle překrucují slova… ve svůj prospěch samozřejmě. Potom jsem si ale uvědomil, že jde přece jenom o trochu jinou problematiku než je téma, kterým se tento díl podcastu Biblická jména a úsloví zabývá. Tak jsem to lidově řečeno zase „spolkl“ :-)

Tak tedy už jen krátké shrnutí na závěr: To, že člověk je tvor mluvící, bereme s naprostou samozřejmostí. Ostatně jako mnoho jiných výjimečných lidských vlastností. Nicméně možnost a schopnost používat jazyk, skutečně výjimečná je. Je to lidská výsada a jeden z Božích darů. Chovejme se proto k němu s úctou a pokorou. Abychom zbytečně jazykem nezapalovali ohně ani svými slovy nebořili, nýbrž tvořili… Boží království zde na zemi.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Jít nahoru