Jákobův žebřík, věřící ateisté, hledání Boha a závislost na něm

Textová verze epizody podcastu Jákobův žebřík, věřící ateisté, hledání Boha a závislost na něm

Petr Lindner | 15. 2. 2023

Ve svém životě jsem potkal mnoho lidí, a spousta z nich ve mně zanechala hluboké dojmy a nesmazatelné stopy. Někteří z nich mě obohatili tak úžasným způsobem, že jim to nemůžu nikdy zapomenout. Mnohdy „jenom“ tím, že… jsou. Často děkuji Bohu za to, že mi je postavil do cesty, a umožnil mi poznat je. Byli to muži i ženy, mladí i staří, hluboce věřící, ale i… ti, kdo o sobě tvrdili, že v Boha nevěří. A přitom jsem u mnoha z nich zřetelně viděl čistou víru. Přestože oni sami tvrdili opak. Co s tím vším má společného Jákobův žebřík? Vše se dozvíte v této epizodě podcastu Biblická jména a úsloví, u jejíž poslechu vás vítá Petr Lindner.

Nechci rozebírat, co všechno může člověka vést k přesvědčení, že je ateistou, přestože je jeho víra více než zřejmá. Co brání lidem k přijetí vlastní spirituality? Proč si nechtějí přiznat, že věří? Důvodů může být tolik, že by to vystačilo na několik samostatných dílů tohoto podcastu a stejně bychom se pravděpodobně nedobrali nějakého rozumného vysvětlení. Zároveň bych si však nedovolil ani dát uspokojivou, natožpak řekněme univerzální odpověď na to, jak a kde hledat Boha ve 21. století, vrchovatě naplněném veškerou možnou, jen ne – promiňte mi ten výraz – duchovní zábavou. Přesto se v tomto dílu pokusím alespoň vykolíkovat možnou cestu, jak si alespoň uvědomit Boží přítomnost a zamyslet se nad některými dalšími skutečnostmi. Jako úvodní biblický příklad nám poslouží sen o žebříku do nebe, který se zdál třetímu praotci izraelského národa, Jákobovi.

Jákob a jeho dvojče Ezau byli syny Izáka, jehož otcem byl Abraham. Čili samá úctyhodná jména biblické historie… O Jákobově, potažmo pak Ezauově narození jsem mluvil v epizodě tohoto podcastu s názvem Jakub… nejoblíbenější z mužů, kde jsem mimo jiné citoval verše z 25. kapitoly knihy Genesis, v níž se píše o jejich narození. Ve 25. a 26. verši se dozvídáme: 

Ten, který vyšel první, byl celý zrzavý jako plášť z kožešiny, a tak mu dali jméno Ezau, Chlupáč. Za ním pak vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu. Dostal tedy jméno Jákob, to jest Bude v patách.

Gn 25:25–26 (B21) 

Jákobovo jméno se dá přeložit také jako chytí za patu nebo podrazí. A Jákob svého bratra – podle kterého máme v běžném jazyku úsloví chlupatý (nebo zarostlý) jako Ezau – skutečně podrazil. Sedmadvacátá kapitola knihy Genesis vypráví o tom, jak se Jákob s pomocí své matky Rebeky přestrojil za svého prvorozeného bratra, aby od umírajícího otce Izáka dostal požehnání jakožto nástupce rodu. Vzal si Ezauovo oblečení a na odkryté části těla mu matka připevnila kůzlečí kožešiny, aby už slepý Izák ani hmatem nepoznal, že jde o lest. Jákob tak neprávem dostal požehnání. Ezau samozřejmě zuřil, ke svému bratru pojal nenávist a rozhodl se ho zabít. Matka Rebeka se to dozvěděla, varovala Jákoba a řekla mu, aby se urychleně „uklidil“ k jejímu bratru Lábanovi do Cháranu. No a na útěku z domova měl Jákob onen sen, o kterém se píše ve 28. kapitole knihy Genesis, od 10. verše:

Jákob odešel z Beeršeby a šel do Cháranu. Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, protože slunce zapadlo. Vzal na tom místě nějaký kámen, dal si ho pod hlavu a na tom místě ulehl. A měl sen: Hle, na zemi stál žebřík, jehož vrchol dosahoval do nebes. A hle, po něm vystupovali a sestupovali Boží andělé. 

Vtom nad ním stál Hospodin a řekl: Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozhojníš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém semeni budou požehnány všechny čeledi země. A hle, já jsem s tebou. Budu tě chránit, kamkoli půjdeš a přivedu tě zpět do této země, protože tě neopustím, dokud nevykonám to, co jsem ti řekl. 

Když se Jákob probral ze spánku, řekl: Jistě je na tomto místě Hospodin a já jsem to nevěděl. Bál se a řekl: Jak hrozné je toto místo! Cožpak to není dům Boží? Není to nebeská brána? Jákob vstal časně ráno, vzal kámen, který si dal pod hlavu, a postavil ho jako posvátný sloup. Na jeho vrchol vylil olej. A pojmenoval to místo Bétel. Původně se však to město jmenovalo Lúz. 

Potom Jákob učinil slib: Jestliže bude Bůh se mnou, bude mě chránit na této cestě, kterou se ubírám, a dá mi chléb k jídlu a oděv k oblékání, takže se vrátím v pokoji do domu svého otce, bude Hospodin mým Bohem a ten kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, bude domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, ti jistě dám desátek.

Gn 28:10–22 (CSP)

Jak se dozvídáme z citace, Jákob je svým snem překvapený. Dokonce říká: Jak hrozné je toto místo! Cožpak to není dům Boží? Není to nebeská brána? Jako by se ocitl v nějakém sci-fi filmu. Přitom od starozákonního patriarchy bychom čekali, že ho Boží přítomnost nijak neudiví. No dobře, Jákob byl v té době ještě mladý, nezkušený, evidentně do té doby až příliš zaujatý sám sebou a svými problémy, a tak nějak ho nejspíš nenapadlo, je s Bohem sdílet. Dost možná se za ně – a za sebe – také styděl. Přiznám se, že mně osobně se nelíbí ani poslední tři verše, kde Jákob dělá s Pánem Bohem tak trochu výměnný obchod. Jestliže bude Bůh se mnou, bude mě chránit… a tak dále, bude Hospodin mým Bohem… A ze všeho, co mi dáš, ti jistě dám desátek. Co když ho Bůh chránit nebude, nedá mu chléb a oděv, a on se nevrátí do domu svého otce? Bude dál Hospodin jeho Bohem a bude mu Jákob dávat desátek? Mno…, dost planých spekulací, pojďme dál k důležitějším souvislostem.

Onen Jákobův žebřík, po kterém vstupují a sstupují andělé – jak staročeštinou 17. století praví Bible kralická – je totiž krásným obrazem propojení země s nebem, parabolou permanentní přítomnosti Boha nejen v nebi, nýbrž i zde na zemi. Bosý karmelitán, doktor filozofie, žijící v karmelitánském klášteře ve Švédsku Wilfrid Stinissen ve své knize s názvem Otče, odevzdávám se ti! mimo jiné píše:

Hledáme Boha. Ve skutečnosti však Boha vůbec hledat nemusíme. Bůh je všude. Nikdy se mu nemůžeme vyhnout. Všechno o něm hovoří, všechno něco z něho zprostředkovává. Nemusíme chodit daleko, nemusíme si pořizovat kompas, abychom se k němu dostali. Bůh dlí v naší skutečnosti: v našich rodičích, v našem těle, ať je zdravé či nemocné, v našem nadání či v našem omezení, v našem bohatství či v naší chudobě, v našem vysokém či nízkém stupni inteligence. Jakmile přestaneme proti tomuto všemu bojovat, jakmile se otevřeme této skutečnosti, která je Boží skutečností, a přijmeme ji, pak žijeme v Božím království. 

Zdroj: Wilfrid Stinissen | Otče, odevzdávám se ti!

O kousek dál pak Stinissen dodává:

Kamkoli se obrátíme, narážíme na Boha. Když si člověk toto začne uvědomovat, sám se pozná v údivu, jaký prožívá Jákob. Jákob procitá ze spánku a volá: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!… Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská“. Sen o žebříku, jehož vrchol dosahoval k nebesům, a po něm vystupovali a sestupovali andělé, dal Jákobovi pochopit, že existuje spojení mezi nebem a zemí a že andělé ustavičně přicházejí s poselstvím z nebe. Místo prozaických, nudných událostí teď potkáváme anděly. 

Zdroj: Wilfrid Stinissen | Otče, odevzdávám se ti!

Místo prozaických, nudných událostí teď potkáváme anděly. Rozumíte tomu? Wilfrid Stinissen jinými slovy říká to, co by měl každý křesťan vědět – náš svět má Božskou podstatu, byl Bohem stvořený, a Bůh je v něm stále přítomný. Ve všem, co se děje, ať se nám to zdá jakkoliv banální, je Bůh účastný. Žijeme v Božím království a jediné, co potřebujeme, je uvědomění si a přijetí této skutečnosti.

Na konci předchozí části jsem řekl slova …co by měl každý křesťan vědět. Zároveň jsem ale na začátku této epizody slíbil, že se budu snažit mluvit také k lidem, kteří se za věřící nepovažují (byť zjevně jsou vírou obdaření), nebo k lidem svou víru teprve hledajícím. Uvědomuji si, že jsem si to trochu zavařil, ale jdu do toho. 

Jsem přesvědčený, že ne-li každý, tak velká většina lidí je ochotná v podstatě rozumově uznat, že existuje něco vyššího, než jsme my. Něco, co nás přesahuje, a to tak, že ve všech ohledech. Říkal jsem to už v dílu Slovo nakrátko: Bláznovství pro Krista: Lidé věří kdejaké energii, vesmíru, vyšší moci… Lidé věří. Můj oblíbený verš 11:1 z knihy Židům, jakási definice víry, říká:

Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, které nevidíme.

Žd 11:1 (CSP)

Každý, nebo skoro každý věří v něco, co si nemůže exaktně ani empiricky ověřit, na co si nemůže sáhnout. A to už je pouze krůček k tomu, si svou víru – ano, víru – takříkajíc personalizovat. Proč by to nemohl být právě křesťanský Bůh? Osobní Bůh v podobě Ježíše Krista? Protože jsou vám protivné křesťanské církevní liturgie? Ale kdeže. Pán Bůh nikoho do kostela chodit nenutí, v Bibli se o tom nic nepíše. Bůh má sídlit především ve vašem srdci. Až pak se můžete rozhodovat, jestli jít do chrámu. Tak proč tedy? Protože byste museli dodržovat desatero v obavách, aby na vás Bůh neseslal hromy a blesky? Zapomeňte na pohádky našich babiček a středověkých katolíků. Bůh člověka miluje! A jestli nás tu a tam trochu sekne přes prsty, tak si za to nepochybně můžeme sami. Dodržovat desatero není pro nikoho nic nemožného. Dokonce je to – ač to může znít nepochopitelně – v mnoha ohledech velmi svobodná volba. Více jsem o tom mluvil v epizodě tohoto podcastu s názvem O svobodě ve víře aneb jak přežít desatero.

Co k tomu dodat? Nebojte se přijmout dar víry. Ano, je to skutečný dar! Hádejte od koho? Samozřejmě, že od Boha. Přijměte pochopení Božské podstaty světa. Pak přichází druhý krok – uvědomění si Boha v sobě samém. Ježíš Kristus ve své Velekněžské modlitbě v 17. kapitole Janova evangelia říká – 20. až 23. verš:

Neprosím jenom za ně, ale i za ty, kteří budou skrze jejich slovo věřit ve mne; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli [jedno], aby svět věřil, že jsi mne poslal ty.
Slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim, aby byli jedno, jako my [jsme] jedno – já v nich a ty ve mně, aby byli přivedeni k dokonalé jednotě [a] aby svět poznával, že jsi mne poslal ty a že je miluješ tak, jako miluješ mne.

J 17:20–23 (CSP)

Ti, za které Ježíš prosí, jsme my – já a ty, my, kteří v něj věříme. Ježíš chce, abychom byli jedno tak, jako on je jedno s Otcem Stvořitelem. Chce, abychom byli v dokonalé jednotě a poznali jsme, že nás Bůh miluje stejně, jako svého Syna.

Na začátku tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem řekl, že pustit Boha do svého života ve 21. století, vrchovatě naplněném veškerou možnou zábavou, jen ne spiritualitou, nemusí být jednoduché, a navíc, mnohdy není ani – nebojím se říct – žádoucí. Existuje k tomu zásadní, byť tedy iracionální důvod – člověk chce být svobodný. Proč si připouštět někoho, kdo mě bude pořád hlídat, dohlížet na mě, kontrolovat každý můj krok? Co je na tom iracionálního? Ale no tak! Před chvílí jsem mluvil o svobodě ve víře. Ale asi to bylo málo. Tak tedy přidám ještě další slova z knihy Wilfrida Stinissena, Otče, odevzdávám se ti! Poslouchejte několik vybraných vět z kapitoly Pravá svoboda:

Svoboda a poslušnost si vzájemně neodporují. Svoboda je opravdová, když nám dává možnost naslouchat Bohu a stavět se kladně k jeho vůli.
…

Mezi pravou svobodou člověka a svobodou Boží vládne nádherná harmonie. Kdo je svobodný (nikoli spoutaný), dává Bohu svobodu, aby činil, co chce.
…

Jestliže díky lidské svobodě bude Bůh mít svobodu nakládat s člověkem podle své vůle, budou se celou dobu dít překvapující věci. Co Bůh činí, je vždy nové a originální.
…

Bůh nemá zapotřebí vyhledávat pozoruhodné úkoly, aby učinil z každého člověka výjimečnou bytost. Člověk se stává originálním tím, že plní zcela všední povinnosti. Každý, kdo se poctivě snaží ve svém životě být poslušen inspirace skrze Ducha svatého, ví, že život, který se zvenčí zdá být jednotvárný a nudný, může být krajně dobrodružný a napínavý. 

Zdroj: Wilfrid Stinissen | Otče, odevzdávám se ti!

To se velmi dobře čte. Ale… jak se mám nechat inspirovat Duchem Svatým? Jak mu mám naslouchat? Omlouvám se, ale vezmu to malou oklikou. Málokdo dojde k víře v Boha díky nějakému mystickému zážitku. Každý by to chtěl, ale jen někomu se to stalo. Jen hrstce lidí se ve snu zjeví Bůh, aby k němu mluvil – jak to měl Jákob a mnoho dalších biblických hrdinů. Málokdo uvidí silné světlo, nebo třeba zažije bouři z níž se ozve Pán Bůh, jako se to několikrát stalo Mojžíšovi. Většině lidí to prostě jen tak „cinkne“. Nějak to přijde. Nenápadně, bez ohlášení, mnohdy v nečekaném okamžiku „to“ najednou cítíme. Cítíme, že se nás něco dotýká, něco je s námi, to „něco“ k nám může i sotva slyšitelným hlasem mluvit. To „něco“ je… Bůh, Ježíš Kristus. Přítomný všude a v každém okamžiku.

Poznání Boha a uvědomování si Boží přítomnosti v běžném životě, je samozřejmě dobré jít trochu naproti. Doširoka otevřít oči a začít vnímat celé stvoření ve všech nejmenších detailech. Oprostit se od svého zbytnělého ega, potažmo zapomenout na to, že wifina v mobilním telefonu není to správné spojení na Boha. Zkrátka a dobře, poznat Boha v první řadě znamená přestat si na něj hrát. Vím, že to v dnešní době, orientované na osobní úspěch, nemusí být lehké. Slovo já je v našem moderním slovníku až příliš frekventované. Navíc moderní člověk je – řeknu to natvrdo – závislák. Jsme závislí na úspěchu, na uznání od druhých lidí, vytváříme si modly z majetku, můžeme být závislí i na vztazích, ale také na alkoholu, drogách nebo „jen“ na práci. Závislí lidé mají klapky na očích. Alkoholik vidí jen alkohol, narkoman drogu, workoholik práci. Stejně tak závislost na vlastním prospěchu znemožňuje najít Boha, a shodně to platí pro všechny novodobé modly. 

Každý se však může zastavit. Usebrat se k přítomnosti – jak jsem to psal v článku na webu Biblismy.cz, který je domovskou základnou tohoto podcastu. Zastavit se a přemýšlet v duchu názvu slavného obrazu francouzského postimpresionisty Paula Gaugina Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme? Poznání Boží přítomnosti a zjištění, že to není nikdo, kdo by nám chtěl v naší cestě překážet – naopak ji nám chce usnadnit a zpříjemnit, je nesmírně osvobozující. Najednou zjišťujete, že místo prozaických, nudných událostí, potkáváte anděly z onoho žebříku, který propojuje zemi s nebem – jak o tom píše Wilfrid Stinissen.

Jákobův žebřík není jen příběh o snu starozákonního patriarchy. Svůj žebřík do nebe má každý z nás. A co víc, onen žebřík není jednosměrka. Nevede jen ze země do nebe, nebo pouze z nebe na zemi. Boží andělé po něm nosí své vzkazy oběma směry. Naše přání, prosby, ale třeba i výkřiky zoufalství posílají k Pánu Bohu, aby se od něj vracely odpovědi, milost a požehnání. Karmelitán Vojtěch Kodet má krásné přirovnání Jákobova žebříku k modlitbě. Říká: Modlitba je Jákobův žebřík, po němž lidský duch stoupá k Bohu a Boží milost sestupuje k lidem. 

A já dokonce věřím i ve „spletené“ nebo „protínající se“ žebříky. Někteří lidé je zkrátka mají propojené vzájemně – jsme spojení přes nebe jeden s druhým. A nemusíme kvůli tomu ani stavět mohyly jako Jákob. Myslím, že bude stačit – a to tak, že bohatě – uvědomění si této skutečnosti. Uvědomění si tohoto Božího daru, a navrch také přiznání si vlastní závislosti na Bohu. Takováto závislost totiž není vůbec špatná. Naopak.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!