Rubriky
Články

Usebrat se k přítomnosti

My, kteří stále něco píšeme nebo s jazykem jiným způsobem pracujeme, obvykle máme cit pro jemné nuance řeči nebo psaného slova vyšší než ostatní lidé. To není nic zvláštního, je to jakási profesionální deformace, kterou má v nějaké podobě nejspíš každá profese. Díky tomuto „čichu“ si nemohu nevšímat něčeho, co by se dalo označit za český náboženský slang, nebo jednoduše „náboženštinu“. Pár příkladů: I kdybych u kázání usínal, okamžitě mě vzbudí slovo vypůsobit, které jsem v jiném než duchovním významu asi ještě nikdy nezaznamenal. Schválně si ho zkuste dát do Googlu. Mimochodem: Slovník spisovného jazyka českého slovo vypůsobit vůbec nezná.

Stejně spolehlivě mě „vrátí do hry“ také například použití množného čísla slova apoštol ve staročeské podobě apoštolé, potažmo pak skloňování jména Daniel ve 2. pádu jakožto proroka Daniele, což je mimochodem také pravděpodobně reziduum češtiny 17. století, které přetrvalo do „náboženštiny“ dvaadvacet let po miléniu. Podotýkám, že proti Kralickému překladu Bible absolutně nic nemám, naopak ho spolu s jeho jedinečností považuji za velmi krásný.

Usebrat se k přítomnosti…
Usebrat se k přítomnosti…

Slova bez slovníku

Poněkud rozvláčnějším úvodem jsem se chtěl dostat k ještě jednomu slovu soudobé české „náboženštiny“, které mám naopak docela rád, i když stejně jako pojem vypůsobit de facto neexistuje :-) Jedná se o sloveso usebrat, používané možná častěji ve spojení se zájmenem – usebrat se. Jestli jsem toto slovo či slovní spojení někdy zaslechl ze sekulárního světa, pak to bylo jen od známé filozofky, prof. Anny Hogenové. Je tedy pravda, že Hogenová sama sebe označuje za věřící, nicméně při používání termínu usebrat se, pracuje s filozofií jakožto striktně vědeckým oborem, ve kterém pro nějakou spiritualitu není ani kousek volného místa. O to teď ale nejde, nyní bych rád samotný pojem usebrat se podrobněji vyložil. Já ho vnímám takto:

Usebrat se, znamená zastavit se.
Zajet večer na opuštěné místo a vypnout motor. Zhasnout světla.

Nejprve je ticho. Nicneříkající ticho.
Ale tak, jako když náhle zhasnete, se vaše oči pomalu začínají přizpůsobovat tmě, i to ticho postupně přestává být tichem.
 

Slyšíte? Někdo mluví. Někdo něco tiše říká. Že jste to vy sami? To je možné. Že je to někdo jiný? Ani to se nevylučuje. V tichu jsou slyšet mnohé hlasy.

Usebrat se, to něco jako meditace, něco jako rozjímání, možná kontemplace či dokonce něco jako modlitba. 

Usebrání se, je rozhovor sebe samého se sebou samým, otevření sebe samého před sebou samým. Upřímně, čestně a pravdivě. Bez obvyklého nalhávání si toho všeho, co si běžně sami sobě nalháváme. 

Odsud už je jenom krůček k setkání s pánem Bohem. Ano, ten hlas v tichu, který jste doposud neznali… „Pane Ježíši, seš to ty?“

Usebrání se, je vlastně takový malý šabat, jež není vázaný na sedmý den odpočinku. Minišabat pro každý den. To zní dobře, co říkáte?

Usebrat se k přítomnosti…
Usebrat se k přítomnosti…

Není čas zastavovat

Jako bych slyšel hlas nejednoho čtenáře: „No jo, to je sice krásný, ale kde na to vzít čas?“ To je otázka naprosto typická pro dnešní svět v pohybu, a odpovědět si na ni musíte vy sami. Já tvrdím, že vždycky se čas pro usebrání dá najít. Stačí jen chtít. Mít vůli uspořádat si ten všednodenní minišabat. (Jeden malý tip pro úspěšné zvládnutí této výzvy: vypněte si telefon.)

„Dnešní člověk žije pro budoucnost“, říká výše zmíněná profesorka Hogenová. Žije tak, že směřuje své úsilí k nastolení nějaké nové lepší, hezčí, voňavější, sladší, růžovější, a já nevím jaké ještě budoucnosti. A po ní ještě lepší než byla ta před tím nejlepší, a tak dále a tak dále…

Já k tomu s dovolením dodávám, že oním žitím pro budoucnost jeho aktéři zapomínají na to, co je v životě mnohem důležitější – na přítomnost. Na tento jeden jediný a jedinečný okamžik. A co je horší, zapomínají na sebe, na své blízké, na to, že jsme byli stvořeni a náš Stvořitel čeká, kdy si za ním přijdeme ve svém usebrání popovídat. Zeptat se jej, jestli by pro mě neměl radu ve svízelné životní situaci, poděkovat za všechno, co pro mě dělá, a co dělá pro mé blízké a další lidi, nebo mu třeba jenom povědět nejnovější křesťanský vtip. 

Mimochodem, když byla řeč o budoucnosti, pak o ní jsem mluvil ve velikonočním speciálu podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Znamení kříže, roztržená opona a naděje vzkříšení. To, co nám, kteří jsme přijali Ježíše do svého srdce, bylo jeho vzkříšením po ukřižování zaslíbeno – totiž věčný život v Božím království – je sice pro někoho možná trochu překvapivě záležitost aktuální už na tomto světě, jak v této epizodě mimo jiné říkám, nicméně pořád se bavíme o daru. Ano, o daru, který jsme naprosto nezištně obdrželi od našeho Pána spolu s odpuštěním hříchů. K Božímu daru už nikdo nikdy nemůže nic přidat, i kdyby se pachtil do skonání světa (sic!) a upachtil se k věčné smrti :-)

Těžký život pisálka

Nyní už víte, proč se tento článek jmenuje Usebrat se k přítomnosti.
Malá historka nakonec: Vyplodil jsem ho po letošním velikonočním usebrávání, které bylo ovšem nedobrovolně kombinované s vyměňováním priessnitzova obkladu na krku, pitím zázvorového čaje, ze kterého trnuly zuby, a prostříkáváním dutin heřmánkovým výluhem, nalitým v aplikátoru od Vincentky. Usebrávání, u nějž jsem si první tři dny mohl zapisovat maximálně halucinace z horeček.

Tak snad je to, co jsem zapsal potom, čitelné a sdělné.

Usebrat se k přítomnosti…
Usebrat se k přítomnosti…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Jít nahoru