Jakub… nejoblíbenější z mužů

Textová verze epizody podcastu Jakub… nejoblíbenější z mužů

Petr Lindner | 16. 6. 2021

Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví má jednu zvláštnost, přesněji je jednou věcí výjimečný – budu se v něm zabývat nejoblíbenějším mužským nebo chcete-li chlapeckým jménem u nás za posledních 16 let – tedy přesněji k roku 2019. Ano, Jakubové vedou žebříček silnější části populace pevně a docela dlouho. I když historicky… No ale o tom až za chvíli. Dlužno jen dodat, že tato epizoda samozřejmě nezapomíná ani na biblické Jakuby, a já věřím, že to bude zajímavé jak ze současného, tak z historického, potažmo pak křesťanského pohledu.

Od mikrofonu Jakubské epizody vás vítá Petr Lindner.


Při přípravě tohoto dílu jsem kromě obvyklého zdroje Našejména.cz, kde statistiky končí rokem 2016, sáhl také po zdroji nejpovolanějšímu, Českém statistickém úřadu. Zde jsem našel o něco novější údaje z roku 2019, takže dobře poslouchejte:

Jméno Jakub je od roku 2003 do zmíněného roku 2019, respektive spíše do roku 2018, protože údaj z roku 2019 je z ledna – nicméně za toto období je Jakub výhradně buďto na prvním nebo na druhém místě v počtu narozených chlapců. V oněch 16 letech se zde střídá s… Janem. Pro mě je to upřímně řečeno trochu překvapením, protože jsem si nemyslel, že zrovna Honza je tak moderní. Ale nemusím vědět všechno, že ano? :-) 

Každopádně Jakub je v těch 16 letech zastoupený jedenáctkrát… z toho pětkrát skončil na druhém místě. Od roku 2009, čili za posledních deset let statistiky, ale Jan ohrozil Jakubovo prvenství pouze dvakrát. Takže Jakub je i tak šampiónem všech šampiónů.

Na druhou stranu, jak už jsem naznačil, historicky hovoří čísla méně optimisticky – byť stále samozřejmě mluvíme o jednom z nejoblíbenějších jmen v Česku. Jménem Jakub se k roku 2016 honosilo téměř 110 tisíc českých mužů, což Kuby staví na celkové 22. místo s věkovým průměrem 20. let. Ten zároveň potvrzuje již zmíněnou oblíbenost tohoto jména v posledních letech. Jakub se ve statistice poprvé objevuje až v roce 1964, aby však obliba tohoto jména každým rokem strmě stoupala až k prvnímu vrcholu v roce 1990, kdy se u nás narodilo 3 960, tedy skoro 4 tisíce malých Jakubů. Pak obliba mírně poklesla, nicméně další vrchol přišel v roce 2007 – 3 730 Jakubů. 

No a jak už jsem řekl, mezi mužskými jmény Jakub už pěknou řádku let vede, nebo abych byl přesný, občas se ve vedení vystřídá z Janem. Ať tak či tak, je jasné, že jde o jméno velmi převelmi oblíbené. Až tedy budete Jakubům, kterých bezpochyby znáte spoustu, chtít přát k svátku, udělejte to 25. července.

Zdroj: Český statistický úřad

Původ jména Jakub je hebrejský – taková informace není v tomto podcastu nic neobvyklého. Původní znění Jákob pochází z hebrejského výrazu pro patu, a obecně se vykládá jako „ten, kdo se drží za patu“. Pokud se ale podíváme do Bible, zjistíme, že význam je trochu jiný – říká se zde bude v patách nebo také chytí za patu, podrazí. Komu bude komu v patách? Koho Jákob podrazí? Svého bratra Ezaua – protože řeč je o starozákonním patriarchovi Jákobovi, synu Izáka, jehož otcem nebyl nikdo jiný nežli sám Abrahám.

Poslechněte si, jak o tom vypráví kniha Genesis ve 25. kapitole, 19–26 verši:

Jákob a Ezau

Toto je příběh Abrahamova syna Izáka.

Abraham zplodil Izáka. Když bylo Izákovi čtyřicet let, oženil se s Rebekou, dcerou Aramejce Betuela z Padan-aramu, sestrou Aramejce Lábana.

Izák se za svou ženu modlil k Hospodinu, protože byla neplodná. Hospodin ho vyslyšel a Rebeka, jeho žena, počala. 

Když se však děti v jejím lůně mačkaly, řekla: „Proč se mi tohle děje?“ A tak se šla ptát Hospodina a Hospodin jí řekl:
„Ve tvém lůnu jsou dva národy;
dvojí lid se z tvých útrob rozdělí.
Jeden lid bude silnější než druhý
a starší mladšímu bude služebník.“

Když se naplnil čas a měla porodit, hle, v jejím lůnu byla dvojčata. 

Ten, který vyšel první, byl celý zrzavý jako plášť z kožešiny, a tak mu dali jméno Ezau, Chlupáč. 

Za ním pak vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu. Dostal tedy jméno Jákob, to jest Bude v patách. (nebo také Chytí za patu, podrazí) 

Gn 25:19–26

Ten příběh pokračuje dál, Jákob Ezaua skutečně podrazí, ale i tak se stane významnou postavou starozákonních dějin. Nicméně o tom podrobněji až zase jindy. Byť tedy o Jákobovi už v tomto podcastu Biblická jména a úsloví řeč byla. Jelikož to byl mimo jiné otec Josefa zvaného Egyptského, bylo to v první části dvojdílné epizody nazvané jednoduše Josef.

Teď však pojďme zpátky k Jakubovi, tedy k Jakubovi v současném znění tohoto jména. Z první části Bible, ze Starého zákona se proto přesuneme do Nové smlouvy čili do Nového zákona.


Jméno Jakub bylo nejspíš oblíbené už před dvěma tisíci lety, protože v Novém zákoně se vyskytuje hned několik Jakubů. Nejznámější jsou asi Jakub Zebedův a Jakub Alfeův, dva z dvanácti učedníků čili Ježíšových apoštolů, malou zmínku ale v Bibli najdete také o Jakubovi, bratru Ježíše Krista. Že nevíte kde? V Markově evangeliu, v 6. kapitole, 3. verši. Jde o popis situace, kterou jsem se v tomto podcastu už také zabýval – ve 14. epizodě s názvem Nikdo není doma prorokem, kdy Ježíš učí v nazaretské synagoze a místní posluchači se diví, jak to, že k nim mluví syn Josefa tesaře. Jestliže jste tento díl ještě neposlouchali, doporučuji ho vaší pozornosti.

Já jsem v něm svůj výklad založil na Lukášově evangeliu, které tuto situaci popisuje podrobněji, nicméně právě ve zmíněném Markově evangeliu je zde jmenovaný Jakub, bratr Ježíše. Znovu opakuji, 6. kapitola, 2. a 3. verš:

Když v sobotu začal učit v synagoze, mnozí z posluchačů žasli. „Odkud to má?“ ptali se. „Co to dostal za moudrost? A jak to, že se jeho rukama dějí takové zázraky?
Není to snad ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josefa, Judy a Šimona?

Mk 6:2–3

Proč mluvím právě o Jakubovi, bratru Ježíše Krista? Protože jemu je někdy přisuzováno autorství jedné z novozákonních knih – Listu Jakubova, kterému bych se nyní chtěl věnovat podrobněji. Tato spíše kratší kniha o pěti kapitolách totiž poskytuje čtenářům tolik moudra a ponaučení, že vydává za několik takových listů v jednom.

Ale vraťme se ještě krátce k autorství Jakubovy epištoly. Teologové, kteří se podrobně zabývají kromě jiného také Jakubovým listem, v podstatě autorství Ježíšova bratra zpochybňují, a přiklání se k myšlence, že Jakubovu epištolu napsal neznámý vzdělaný křesťan, pocházející z židovského prostředí. Jedná se tedy o takzvaný pseudoepigrafický spis, čili spis, který byl zveřejněn s historicky nepřesnými údaji o autorovi. 

Což nám ale ani trochu nebrání, podívat se do něj podrobněji! Protože jak už jsem řekl, List Jakubův je moudrá kniha Bible, která je – jak dodávám – Bohem obrovským způsobem inspirovaná.


Prologem neboli úvodem k Jakubovu listu budiž malá ukázka toho, jak s námi v našich životech pán Bůh pracuje. 

Miluji Bibli! Miluji jemné šustění jejího „cigaretového papíru“ i text, prosvítající z druhé strany a dalšího listu. Mám několik českých překladů, každá ta kniha je jiná a přesto pořád stejná. Úžasná, moudrá, inspirující, zkrátka kniha knih, jak se Bibli přezdívá. Tuto knihu mám otevřenou denně, ale přesto ji dokonale neznám, a asi ani nikdy nepoznám. Moje paměť je navíc tak trochu děravá… no ale proč o tom vlastně mluvím? 

Pokud jste poslouchali minulý díl podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Nemůžeš sloužit dvěma pánům… o mamonu a Boží vůli – a já věřím, že jste ho poslouchali pozorně – pak víte, že jsem se zde zabýval takříkajíc ambivalentním až víceméně negativním vztahem Ježíše Krista k bohatým lidem. V tomto dílu jsem citoval z Matoušova a Lukášova evangelia – o Jakubově listu zde ovšem nenajdete ani zmínku.

Když jsem po namluvení předchozího dílu přemýšlel, jakým tématem budu další týden pokračovat, napadlo mě jméno Jakub. Tedy… pán Bůh mi připomněl jméno Jakub. A zároveň mi tím řekl, že ten minulý díl ještě není hotový… Jak to myslím? Poslouchejte dál:
Když jsem si totiž začal chystat podklady pro tuto epizodu, při čtení Jakubovy epištoly mně doslova udeřily do očí verše jedna až šest z poslední páté kapitoly, které představují ono jakési pokračování minulého dílu tohoto podcastu:

A teď vy, boháči – plačte a naříkejte nad bídami, jež vás čekají. Vaše bohatství je shnilé, šaty vám sežrali moli, vaše zlato a stříbro zrezivělo. Ta rez bude svědčit proti vám a stráví vaše těla jako oheň. Nahromadili jste si poklad pro poslední dny! 

Slyšíte? To křičí mzda, kterou jste odepřeli dělníkům, kteří dřeli na vašich polích! Volání ženců došlo sluchu Hospodina zástupů! 

Žili jste na zemi v rozkoši a v požitcích; vykrmili jste se ke dni porážky! 

Odsoudili jste a zavraždili spravedlivého; on se nebránil.

Jk 5:1–6

V předchozím dílu jsem mluvil o tom, jak se k bohatým a mamonu stavěl sám pán Ježíš. Jakubova epištola vznikla až několik desítek let po Ježíšově ukřižování, takže slova, která jsem právě přečetl, jen a pouze potvrzují proroctví našeho pána – završují tento příběh o mamonu.

Dál to nebudu komentovat, jen bych chtěl oslovit ty posluchače, kteří se považují za nevěřící… : Zkuste přijmout, že to není náhoda. Že nápad se jménem Jakub pro tento díl se nezrodil v mojí hlavě jenom proto, že se mi snad toto jméno líbí. Pán Bůh mi to sice neřekl přímo, ale jasně tím naznačil: 

„Synu, minule jsi svoji práci nedokončil. Jakubův list ti pomůže s nápravou, a navrch ti dá nové téma pro tvoje posluchače.“ 

Opakuji, toto není náhoda. Nechcete-li to rovnou přijmout, zkuste si to alespoň trochu připustit… Spousta věcí se vám otevře, to mi můžete věřit :-)

A my všichni se teď podíváme do Jakubovy epištoly znovu, a ne jednou!


Mým cílem není probrat se celým Jakubovým listem, byť jak jsem už řekl, není to rozsáhlá kniha – má jen pět kapitol. Ale v Bibli jsou i kratší i mnohem delší knihy. Takže budu z Janovy epištoly takříkajíc „vyzobávat“ to, co mě nejvíce oslovilo. I tak toho bude dost.

Hned v první kapitole narazíme na verše 19–27, které představují část nazvanou Ryzí zbožnost:

Víte, milovaní bratři, že každý člověk má být pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. 

Lidský hněv přece k spravedlnosti před Bohem nevede. 

Odhoďte proto všechnu špínu a spoustu špatnosti a s krotkostí přijímejte zaseté Slovo, které má moc spasit vaše duše. 

Tím slovem je ale potřeba se řídit – nenamlouvejte si, že mu stačí naslouchat! Kdo Slovu naslouchá, ale neřídí se jím, podobá se člověku, který se vidí v zrcadle, ale když odejde, hned zapomene, jak vypadal. 

Kdo však zahlédl dokonalý zákon svobody a drží se jej, blaze jemu ve všem, co dělá! Nezapomíná totiž, co slyšel, ale naplňuje to skutkem.

Pokud si někdo myslí, že je zbožný, a přitom neumí zvládnout vlastní jazyk, ten klame sám sebe a jeho zbožnost je k ničemu. 

Čistá a ryzí zbožnost před Bohem a Otcem je toto: pomáhat sirotkům a vdovám v jejich nouzi a chránit se před špínou světa.

Jk 1:19–27

Už jsem řekl, že o neznámém Jakubovi, autoru tohoto listu se předpokládá, že to byl vzdělaný člověk, který dokonale vládl řečtinou a měl velké znalosti Zákona i reálií. Jinak řečeno, byl to člověk, který věděl, co píše, a uměl to sdělit – inspirovaný Duchem svatým pak vytvořil dokonalý text. Já na rozdíl od něj bohužel řečtinou nevládnu, ale i v českém překladu – zde jako obvykle Bible 21 – text krásně plyne, jednotlivé verše na sebe navazují, všechno dává smysl. Kdo říkal, že se Bible nedá číst? :-)

Pojďme se ale na tyto verše podívat konkrétněji. To, že člověk má více naslouchat, nežli si pouštět vlastní hubu na špacír – abych to řekl lehce lidově – je všem rozumným lidem zřejmé, i když… ruku na srdce, ne každý se tím řídí. 

Stejně tak ona „pomalost k hněvu“ by nám často prospěla – mně také, to nemůžu zapřít. Spojovacím prvkem je pak Slovo s velkým S – slovo Boží, které tou nejlepší „potravou“ k naslouchání, jež navíc odvádí od hněvu. Ovšem pokud se jím člověk také řídí, ne ho jenom jedním uchem pouští dovnitř a druhým ven. Nebo jak říkají verše z první kapitoly Jakubova listu Kdo Slovu naslouchá, ale neřídí se jím, podobá se člověku, který se vidí v zrcadle, ale když odejde, hned zapomene, jak vypadal.

No a z této části Jakubovy epištoly už chci vypíchnout jen jeden verš, který myslím nepotřebuje výklad:
Pokud si někdo myslí, že je zbožný, a přitom neumí zvládnout vlastní jazyk, ten klame sám sebe a jeho zbožnost je k ničemu.

Dobře, řekl jsem, že tento verš nepotřebuje výklad. A dovolil bych si na tom trvat. Nicméně, když v Jakubově listu přeskočíme jednu kapitolu – ale nebojte se, ještě se k ní vrátím – tak v prvním až dvanáctém verši třetí kapitoly můžeme číst část nazvanou Jazyk je oheň, která na tento verš sice velmi volně, ale přesto… navazuje:

Jazyk je oheň
Nesnažte se mnozí stát učiteli, bratři moji – vězte, že budeme souzeni přísněji. Všichni přece v mnohém chybujeme. Kdo nechybuje ve slově, dosáhl dokonalosti a je schopen se ovládat v každém ohledu. 

Když dáme koním do huby udidlo, abychom je zkrotili, můžeme pak ovládat celé jejich tělo. I mohutné lodě hnané prudkým větrem řídí malé kormidlo, kamkoli kormidelník chce. Stejně tak i jazyk je malý sval, ale co všechno dokáže!

Považte, jak dokáže maličký oheň zapálit veliký les. I jazyk je oheň! Mezi všemi orgány našeho těla představuje jazyk svět zla. Poskvrňuje celé tělo a spaluje celý běh života, neboť je rozpalován peklem. 

Lidstvo se pokouší zkrotit každý druh zvířat, ptáků, plazů i mořských tvorů a daří se mu to, ale jazyk žádný člověk zkrotit neumí. Je to nezvládnutelné zlo, plné smrtelného jedu. Jím dobrořečíme Pánu a Otci, jím také zlořečíme lidem stvořeným k Boží podobě. 

Ze stejných úst vychází žehnání i proklínání. 

Bratři moji, tak to nemá být! 

Chrlí snad pramen ze stejného ústí sladkou i hořkou vodu? Může snad, bratři moji, fíkovník plodit olivy anebo vinná réva fíky? Stejně tak solný pramen nevydává sladkou vodu.

Jk 3:1–12

Zopakujme si ještě jednou, dokud je to takříkajíc čerstvé, několik úryvků:

Jazyk žádný člověk zkrotit neumí.

Mezi všemi orgány našeho těla představuje jazyk svět zla.

Je to nezvládnutelné zlo, plné smrtelného jedu.

Jím dobrořečíme Pánu a Otci, jím také zlořečíme lidem stvořeným k Boží podobě. 

To jsou velmi silná tvrzení! Bohužel to ale není nějaká básnická alegorie, ale prachobyčejná pravda.

Jsou lidi, a já se musím přiznat, že se mi to stává také – že zkrátka neudržím svůj jazyk na uzdě… a jak známo, vyřčená slova nelze vzít zpět. A nemusí to být zrovna něco, řečené nedejbože vysloveně ve zlém úmyslu. Mnohdy stačí nešikovná formulace, přeřeknutí, zbytečně rychlá reakce, jedna jediná zbrklá věta… A neštěstí je na světě. Jazyk je skutečně oheň, byť abych to trochu odlehčil, jazyk samozřejmě dokáže také vlídným slovem pohladit. 

Dělám to v podcastu Biblická jména a úsloví poprvé, nicméně nemůžu se tomu vyhnout – dovolte mi na tomto místě krátkou modlitbu:

Otče, chraň mě i ostatní lidi před svody lehkovážného jazyka, dej mi prosím moudrost, mluvit tak, aby slova, která vychází z mých úst nezpůsobila zlo a neštěstí. Nedopusť, abych svůj jazyk používal jako zbraň proti ostatním lidem. Zavři prosím moje ústa v případech, kdy to bude vhodné, a dej mi správná slova, když mám mluvit.
Ve jménu Ježíše Krista, amen.


Stále posloucháte 21. epizodu podcastu Biblická jména a úsloví, ve které se kromě samotného jména Jakub věnujeme také Jakubově epištole, kterou najdete v druhé polovině Nového zákona. 

Čekají nás ještě dvě ukázky. Kvůli té první, kterou za chvíli přečtu, neměl List Jakubův rád Martin Luther. Tento německý reformátor o něm údajně tvrdil, že jde o podřadný spis. Proč? To vám řeknu hned, jakmile se dozvíte obsah slíbené 2. kapitoly Jakubovy epištoly, verše 14–26.

Víra a skutky
K čemu to je, bratři moji, když někdo tvrdí, že má víru, ale neprojevuje se to skutky? Copak ho taková víra zachrání? Co když bratr nebo sestra nebudou mít co jíst anebo co na sebe? Když jim řeknete: „Jděte v pokoji, ať je vám teplo a dobře se najezte,“ ale nedáte jim, co potřebují k životu, k čemu to bude? Právě tak víra bez skutků, víra sama o sobě, je mrtvá.

Někdo na to řekne: „Jeden má víru, druhý zase skutky.“

Nuže, ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích. Ty věříš, že je jediný Bůh? Dobře děláš. Tomu ale věří i démoni – a třesou se! Kdy už pochopíš, ty blázne, že víra bez skutků je jalová?

Nebyl snad náš otec Abraham ospravedlněn na základě skutků, když přinesl svého syna Izáka na oltář? Vidíš? Víra podporovala jeho skutky a díky těm skutkům jeho víra došla naplnění! Tak se stalo, co říká Písmo: „Abraham uvěřil Bohu a to mu bylo počítáno za spravedlnost“ a byl označen za Božího přítele. 

Vidíte? Člověk je ospravedlňován díky skutkům, a ne jen díky víře.

Nebyla podobně na základě skutků ospravedlněna také nevěstka Rachab, když přijala ony špehy a potom je poslala pryč jinudy? 

Takže: jako je tělo bez ducha mrtvé, stejně tak je mrtvá i víra bez skutků.

Jk 2:14–26

Víra a skutky… co na tom Martinu Lutherovi vadilo? Tento vzdělanec, teolog, kněz a potažmo pak reformátor, který žil na rozhraní patnáctého a šestnáctého století, je autorem známého protestantského principu Sola scriptura – Pouze písmo, který zjednodušeně říká, že všechno, co potřebujete vědět o Bohu, je obsaženo v Bibli – jedná se o záležitost víry, působené Duchem svatým skrze samotné Písmo.

Takže co se tomuto učenci, který mimo jiné přeložil Bibli do němčiny proto, aby byla dostupná i prostému lidu, nezdálo na Jakubových verších? Ona proklamovaná nutnost dokazovat svoji víru skutky. Luther to dává do kontrastu s koncem třetí kapitoly Pavlovy epištoly Římanům. Zde se ve verších 21 až 28 píše toto:

Víra ospravedlňuje
Nyní je však mimo Zákon zjevena Boží spravedlnost, kterou Zákon i Proroci dosvědčují – Boží spravedlnost, jež skrze víru v Ježíše Krista přichází ke všem, kdo věří.

Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. 

Jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milostí, skrze vykoupení v Kristu Ježíši. 

Jeho určil Bůh za oběť smíření pro ty, kdo věří v jeho krev, aby tak prokázal svou vlastní spravedlnost. Bůh totiž ve své shovívavosti prominul předešlé hříchy, aby nyní prokázal svou spravedlnost, aby se ukázalo, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo věří v Ježíše.

Kde je tedy chlouba? Byla vyloučena. Jakým zákonem? Snad skutků? Nikoli, ale zákonem víry. Máme tedy za to, že člověk je ospravedlňován vírou bez skutků Zákona.

Ř 3:21–28

Aha!? Jakýsi rozpor zde nepochybně je. Teď jsem přečetl, že člověk je ospravedlňován vírou bez skutků, před tím jsem citoval Jakubův list, kde se píše, že víra bez skutků je mrtvá. Neměl tedy Martin Luther nakonec pravdu? 

Co se týče znalosti Písma, nesahám Lutherovi bezpochyby ani po paty, nicméně i tak si drze dovolím s jeho názorem polemizovat. Podle mě totiž list Římanům a dopis Jakubův mluví každý o něčem jiném. Apoštol Pavel píše v listu Římanům o ospravedlnění víry – o tom, že Boží milost je díky Kristově oběti bezpodmínečná – nikdo si ji nemusí ničím zasloužit – pokud tedy přijme do svého srdce Ježíše Krista.

Aby však byla víra naplněná – a o tom mluví ve své epištole Jakub, nestačí sedět na gauči s nohama na stole a čekat, co pro nás pán Bůh udělá. Život jsme od něj dostali proto, abychom ho žili, a abychom rozšiřovali Boží království a snažili se přiblížit našemu pánu Ježíši Kristu. Proto Jakub říká, že víra se musí naplnit skutky.

Dobrá, řeknete si možná – ale co modlitba, jakožto jakýsi elementární nástroj víry, komunikační prostředek s Bohem? Té se Jakub ve svém listu nezříká – naopak – částí, která má podtitul Modlitba dokáže mnoho, svůj list zakončuje. 5. kapitola, verše 13–20:

Modlitba dokáže mnoho
Má někdo z vás trápení? Ať se modlí. Je někdo šťastný? Ať zpívá chvály. Je někdo z vás nemocný? Ať zavolá starší sboru a ti ať se za něj modlí a mažou ho olejem v Pánově jménu. Modlitba víry uzdraví nemocného, Pán ho pozdvihne, a pokud spáchal nějaké hříchy, bude mu odpuštěno.

Vyznávejte si navzájem své hříchy a modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni. Vroucí modlitba spravedlivého dokáže mnoho. 

Eliáš byl člověk jako my, a když se horlivě modlil, aby nepršelo, na zemi nezapršelo tři a půl roku. Když se pak modlil znovu, nebe vydalo déšť a země úrodu.

Bratři moji, může se stát, že někdo z vás zbloudí od pravdy a někdo ho obrátí zpět. Vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od jeho bludné cesty, zachrání jeho duši před smrtí a přikryje množství hříchů.

Jk 5:13–20

Jak jste slyšeli, modlitbu Jakub nezavrhuje, nýbrž ji vřele doporučuje. 

Sám za sebe musím ale na tomto místě říct, že mi zde poněkud nesedí poslední tři slova tohoto listu – přikryje množství hříchů. Možná jsem citlivější a vnímavější k češtině, ale slovní spojení přikrýt hříchy si jednoznačně spojuji s Ježíšem. Nejsem si jistý, jestli tuto činnost může dělat nějaký „obyčejný člověk“, byť se jeho zásluhou odvrátí hříšník od bludné cesty.

Díval jsem se do všech hlavních českých překladů Bible, a ono slovo přikrýt je v každém z nich. Tedy kromě parafrázovaného překladu Slovo na cestu, který v posledních dvou verších Jakubovy epištoly říká toto:

Moji bratři, jestliže někdo zabloudí od pravdy a druhý ho přivede zpět, zachrání jeho duši před zahynutím a pomůže mu získat plné odpuštění.

Pomůže mu získat plné odpuštění – to už se mi líbí víc. Ale nechci zpochybňovat práci českých překladatelů Bible. Jak už jsem v tomto dílu podcastu řekl, řečtinou bohužel nevládnu, abych mohl sáhnout do originálního textu. Budu tedy našim věhlasným teologům důvěřovat a tuto část si číst nejraději v překladu Slovo na cestu :-)


Zde tento díl podcastu Biblická jména a úsloví končí. Dozvěděli jsme se, že Jakub je u nás nejoblíbenější mužské nebo chlapecké jméno posledních asi patnácti let, a zjistili jsme, že jeho historie sahá až ke starozákonnímu patriarchu Jákobovi, který se při narození držel za patu svého bratra-dvojčete Ezaua. 

Co jsme se nedozvěděli, je přesná totožnost autora Jakubova listu, jakožto jedné z knih Nového zákona. Nyní už ale víme, že ať to byl Ježíšův bratr nebo někdo jiný jménem Jakub, vytvořil úchvatnou knihu, plnou moudrosti, ponaučení a víry v Boží milost a spravedlnost. 

Věřím, že za chvilku, jakmile skončí tento díl, vezmete do ruky svou Bibli, a list Jakubův si přečtete celý. Můžu vám to jenom doporučit.

Já už se ale s vámi pro tentokrát loučím. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Jít nahoru