Textová verze.
(Podcast můžete poslouchat zde)
Petr Lindner | 5. 7. 2026
Mikroseriál Poznat Boha začal povídáním o Bibli, kterou jsem nazval elementárním skriptem křesťanství. A protože jsem si vědom toho, že Bible není úplně přímočará kniha, druhý díl byl věnovaný poznání Boha skrze člověka. Předávání znalostí, zkušeností, poznatků, ale i způsobu života jeden druhému. K tomu samozřejmě nedílně patří také odborný nebo klidně i laický, byť tedy poučený výklad Bible. Docent katedry biblických studií ETF CUNI Petr Sláma v podcastu Bichle říká: Křesťan a křesťanka se mohou spolehnout, že všechno potřebné o Bohu v Bibli je (zdroj). S tím naprosto souzním, přesto však nyní namlouvám třetí díl mikroseriálu Poznat Boha… o Ježíši Kristu.
Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.
Vnímaví posluchači si teď možná řeknou: Vždyť Ježíš sám je – coby jedna z osob Boží trojice – Bohem. A všechno o něm se dozvídáme v Bibli. Tak k čemu samostatný díl o Kristu? Mno…, přiznám se, že to nedokážu vysvětlit jednou nebo dvěma větami. Ale doufám, že vám tato epizoda jako celek nakonec poskytne uspokojivou odpověď. Pojďme tedy na to, ale… ještě malá poznámka: O Ježíši Kristu jsem už v tomto podcastu mluvil mnohokrát – vlastně je o něm řeč skoro pořád – a navíc jsem natočil taktéž trilogii s názvem Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka. Tudíž je možné, nebo spíš jisté, že se budu minimálně v některých věcech opakovat. Myslím však, že se za to nemusím omlouvat. O Ježíši Kristu je totiž možné cokoliv opakovat neustále a nikdy toho nebude dost.
Jsme teprve na začátku a už zde zaznělo: Ježíš je – coby jedna z osob Boží trojice – sám Bohem. Tudíž poznávat Boha skrze samotného Boha dává smysl největší. Že je to trochu plytké vysvětlení? Možná ano. Tak tedy jdeme dál.
V první kapitole evangelia podle Jana můžete číst:
Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.
J 1,18 (ČEP)
Bohem se zde myslí Bůh Otec, Stvořitel, který se člověku nedává spatřit. A jak už jsem v tomto podcastu několikrát říkal, věřím, že k tomu má dobrý důvod a je to tak správně. Evangelista Jan však doplňuje: řekl nám o něm jednorozený Syn – tedy Ježíš Kristus. Nyní jsem citoval z Českého ekumenického překladu. Najdete-li si stejný verš ve Studijním překladu Miloše Pavlíka, budete číst tato slova:
Boha nikdo nikdy neuviděl; vyjádřil ho on, jednorozený Syn, jenž je v Otcově náruči.
J 1,18 (MPCZ)
Ježíš vyjádřil, nebo možná lépe: vyjadřuje Boha. Co si pod tím představit? Jednoduše sám o sobě představuje Boha. Tak, jako člověk byl stvořen k obrazu Božímu, Ježíš je obrazem Božím. Ježíš je Bůh. To, že nám – slovy Českého ekumenického překladu – Ježíš řekl o Bohu Otci, tedy neznamená jen slova, nýbrž celé Ježíšovo bytí, celé jeho vyjádření.
Když se v tomto kontextu vrátíme na úplný začátek Janova evangelia, pak zde čteme:
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.
J 1,1 (ČEP)
Slovem s velkým S zde Jan nazývá Ježíše, aby o třináct veršů dál napsal:
A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
J 1,14 (ČEP)
Bůh se tedy nenechává jen „popsat“, nýbrž přichází osobně. Ježíš je živé Boží vysvětlení. Proto také svému učedníku Filipovi na jeho prosbu Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme! odpovídá: Kdo vidí mne, vidí Otce. Opět Janovo evangelium, tentokrát 14. kapitola.
Boha Otce nikdo nikdy neviděl, Bůh Ježíš Kristus přichází osobně. Ježíš je inkarnovaný – vtělený Bůh. Jen malá vsuvka: Nepleťte si, prosím, inkarnaci s reinkarnací. Reinkarnace čili převtělování, je koncept východních náboženství, buddhismu a hinduismu, spojený s karmou – zákonem příčiny a následku. To vše je křesťanství cizí. Byť tedy, jak uvádí Wikipedie, mnoho křesťanů v reinkarnaci věří. Například v USA jich je přibližně 25 % (zdroj).
Každopádně, jak jsem řekl mimo jiné ve 2. části trilogie Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka, Ježíš je Bůh a člověk v jedné osobě. O nic víc Bůh, ani o nic víc člověk. Jeho božství je v rovnováze s jeho lidstvím. To mě mimochodem vede k myšlence, která už tak trochu zavání herezí, nebo chcete-li rouháním, takže bych ji snad ani veřejně neměl vyslovovat. Ale risknu to: Díky tomu, že se nám Ježíš dal poznat takříkajíc fyzicky a také díky svému „člověkobožství“, má možná blíž k lidem než Bůh Otec, pečlivě si chránící své soukromí. Ale asi je to… hloupost, takže jako bych nic neřekl :-)
Ježíše ve své době spatřily tisíce lidí, tudíž poznat se nám, nebo tedy těm, kteří žili v době jeho pozemské služby, skutečně dal. Na tomto místě bych si opět dovolil malou vsuvku, tentokrát týkající se jeho podoby. Na nesčetně obrazech a jiných uměleckých dílech vystupuje Ježíš – ne tedy vždy, ale velmi často – jako štíhlý mladý muž světlé pleti s jemnými rysy ve tváři, obvykle s lehce zvlněnými vlasy, spadajícími na ramena, které, podle fantazie autora, hrají různými odstíny – od tmavě hnědé až po blonďatou hřívu. Jeho oči mají velmi často poněkud nepřítomný výraz, vystupuje jako klidný, rozvážný muž téměř bez emocí.
Jenže forenzní antropologové mají na Ježíšovu podobu dost odlišný názor. Na základě zkoumání částí lebek z vykopávek v Jeruzalémě a následných 3D počítačových modelů, zjistili, že typický muž té doby byl spíše menší podsadité postavy s výrazně snědší pletí. Podobně jako jiní galilejští muži nosil Ježíš patrně krátké vlasy a zastřižené vousy. Jeho tvář byla nejspíš charakterizovaná výrazným nosem a zřetelným nadočnicovým obloukem, tmavé oči měl patrně blízko sebe. Zkrátka někdo úplně jiný, než jak je Ježíš běžně zobrazován…
Jak vlastně došlo k tomu, že si jej umělci představují velmi pravděpodobně zcela odlišně od reality? Jde o historický proces trvající staletí. Všechno začalo už někdy ve 3. století, kdy římský císař Konstantin I. Veliký legalizoval křesťanství. Podoba Ježíše proto byla přizpůsobená římským ideálům. A pak to šlo dál přes středověký antisemitismus, kdy se evropští křesťané chtěli distancovat od judaismu; v renesanci sloužili jako modely pro Krista italští a severoevropští muži své doby, aby do toho posléze vstoupil kolonialismus, „vyvážející“ bílého Ježíše do celého světa, potažmo pak také americká popkultura. Obraz Hlava Ježíše od Warnera Sallmana z roku 1941 byl podle Wikipedie do konce 20. století reprodukován více než pět set milionkrát! (Zdroj: Wikipedie) Jak tento portrét vypadá? Na to se můžete podívat v textové verzi tohoto dílu podcastu na jeho domovském webu Biblismy.cz. Protože my se nyní zase vrátíme k našemu tématu.
Jestli Ježíš ve skutečnosti vypadal tak či onak, není v podstatě zase tak důležitě. Zásadní zvěst zní: Vtělený Bůh přišel před asi dvěma tisíci lety na zemi. To je událost, která nemá v jiném náboženství obdoby. Proč se tak stalo? Už jsem to v tomto podcastu vysvětloval několikrát, nyní se to tedy pokusím co nejvíce zestručnit. Klíčové slovo je v tomto případě: Kristus. Ne, vážně nejde o Ježíšovo příjmení, to už jsem také vícekrát říkal. Kristus je něco jako titul. Pochází z řeckého Christos (Χριστός), což je překlad hebrejského Mašiach (מָשִׁיחַ) – Mesiáš. Mesiáš doslova znamená Pomazaný. Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI o tom mimo jiné udává
Pomazání byl obřad, který vzdáleně připomíná korunovaci. Pomazáním olejem býval uveden do úřadu zejména král, a zřejmě i velekněz. Pomazání znázorňovalo Boží pověření a vyjadřovalo, že dotyčný je legitimní, Bohem pověřený (král, kněz). Postupem času převážil právě tento význam: pomazaný = legitimní, popřípadě pomazaný = přímo Bohem pověřený.
Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI
V Izraeli byl mesiáš očekávaný zřejmě už v době královské, ale hlavně pak po návratu z Babylónského zajetí a v novozákonní době. Lidé nebyli spokojení s poměry, které tehdy vládli, a jejich naděje se upínala k mesiáši, o němž ale měli rozličné představy. Budu opět citovat zmíněný biblický slovník:
Představa mesiáše se pohybuje na široké škále, od ryze pozemské postavy (ovšem se specifickým Božím pověřením) přes postavu sice pozemskou, avšak nadanou nadpozemskými možnostmi, až po postavu původně nebeskou, seslanou na zem. Je možné, že zejména v lidových představách a očekáváních tato otázka mesiášovy „přirozenosti“ nebyla příliš ujasněná. Lidé především doufali, že Bůh někoho pošle, a neřešili příliš detaily.
Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI
Téměř jisté ale je, že s Mesiášem byla v té době spojovaná silná mocensko-politická očekávání. Lidé si představovali charismatického vůdce, který povstane proti římské okupační moci, zajistí konec útlaku a obnoví židovský národ – což se týkalo nejen občanských, ale samozřejmě také náboženských svobod. A že u toho potečou potoky krve, to nejspíš každý bral jako samozřejmost.
Jenže Ježíšovo mesiášství, jak se dozvídáme z evangelií, je úplně jiné. Nepolitické, nenásilné, naopak plné milosti a odpuštění. Ale také utrpení. Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. (L 9,22 /ČEP/) Říká Ježíš v 9. kapitole Lukášova evangelia. Jako Mesiáš neohlašuje politické vítězství, ale cestu kříže. Vítězství přijde, ovšem skrze utrpení a smrt. Ježíšova cesta utrpení je však cestou lásky – nikoliv tedy lásky k bolesti, ale lásky k nám. Lásky k člověku. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. (J 15,13 /ČEP/) To jsou Ježíšova slova z 15. kapitoly Evangelia podle Jana.
Kristus není ani užvaněný politik s ústy plnými nesplnitelných slibů, ani vojevůdce, řinčící zbraněmi a nahánějící hrůzu všude kolem sebe. Není přítelem pokrytců, lhářů a podvodníků. Nekamarádí se s oligarchy, lobbisty a jinými vydřiduchy. Je ochráncem chudých, utlačovaných, slabých a nemocných. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni (Mt 5,6 /ČEP/), říká hned na začátku svého kázání na hoře.
Místo toho, aby vedl diplomatická jednání a stál v čele vojska, dává na kříži svůj život pro dobro nás všech, kteří v něj věříme. V epizodě 132 | Kde jsi? Když Bůh hledá člověka, kterou jsem nazval prologem k této trilogii Poznat Boha, jejíž závěrečný díl právě posloucháte, jsem mimo jiné uvedl: Bůh přišel v osobě Ježíše Krista na zemi sloužit lidem. Sloužit až tak, že pro dobro člověka skončil na kříži. V Markově evangeliu můžete číst: Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mk 10,45 /ČEP/)
Ani to však ještě není všechno. Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (L 19,10 /ČEP/), píše se v evangeliu podle Lukáše. Jan pak do Ježíšových úst vkládá tato slova: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16 /ČEP/)
Ježíš – mesiáš a spasitel…
Když v Betanii zemřel Lazar, Ježíš před tím, než ho přivede zpět k životu, říká jeho sestře Martě: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. (J 11,25–26 /ČEP/)
Toto zaslíbení věčného života předjímá Ježíšovo zmrtvýchvstání. Bůh Ježíš pro člověka trpěl a zemřel na kříži, aby třetího dne vstal z mrtvých. Jeho zmrtvýchvstání radikálně mění perspektivu lidské konečnosti. Pozemský život představuje pouze jakousi úvodní fázi lidské existence, která po fyzické smrti nachází své dovršení v eschatologické realitě. Ježíšovo vzkříšení není jen událost dávné minulosti. Je to začátek nového života, který nabízí každému. Kdo věří v Krista, je s ním spojen – a proto smrt nemá poslední slovo. Po svém pozemském životě vstupujeme do života v Bohu a s Bohem.
Nevím, jak to máte vy, ale pro mě je Ježíš nevyčerpatelným a navrch úžasným zdrojem poznávání Boha…, skrze Boha samotného. Už jsem to v tomto podcastu řekl několikrát, ale rád se budu opakovat: Ježíš zkrátka je křesťanství. Proto jsem také natočil tento poslední díl trilogie Poznat Boha.
Ale ještě, než se s vámi, milí posluchači, rozloučím, měl bych poslední poznámku. Bavíme-li se třeba s přáteli o nebi, o věčném životě po tomto pozemském žití, mnoho lidí říká, že by se tam chtěli potkat se svými bližními. Jen asi jednou jsem od někoho slyšel větu: „Těším se na to, až se potkám s Ježíšem.“
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.