Rubriky
Biblická… (textové verze)

101 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 1. část

Textová verze epizody podcastu 101 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 1. část

Petr Lindner | 10. 7. 2024

Jsou témata, o kterých by si spousta lidí mohla myslet, že jako námět biblického podcastu jsou zbytečná. Protože to přece každý ví… Jenže mnohdy pak člověk zjistí, že ono to, ve skutečnosti zase tak jasné není. Třeba taková, s prominutím, samozřejmost, jako je role Ježíše v křesťanství. To je přece jasná věc! Vážně? Pro vás možná ano, ale věřte tomu, že existují lidé, a mezi nimi dokonce i křesťané, kteří Ježíšovu úlohu jednoduše… nechápou. A protože Ježíš je doslova klíčovou postavou křesťanské víry, pokusím se jeho roli snad srozumitelně vysvětlit v následujících dílech.

Po čtyřměsíční pauze vás opět vítá, tentokrát u 101. dílu podcastu Biblická jména a úsloví, jeho tvůrce a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.


Možná si teď myslíte, že jsem snad chtěl druhou stovku epizod tohoto podcastu začít vtipně nebo třeba trochu bulvárně, ale není tomu tak. Myslím to opravdu vážně. Jeden příklad za všechny. Mluvil jsem s kamarádem, který sice není křesťanem, ale tento podcast, jak mi sám řekl, rád poslouchá. Nebudu skrývat, že mě jeho chvála moc potěšila, nicméně na konec měla přijít malá sprcha. Kamarád povídá: 

„Víš, Petře, už to křesťanství začínám chápat a musím říct, že se mi hodně líbí. Ale mám jeden problém – nevím, co tam dělá ten Ježíš.“
„To si ze mě děláš legraci, že jo?“, odpověděl jsem po chvilce lapání po dechu.
„Ne, nedělám. Myslím to vážně“, řekl kamarád a dodal: „Ten Ježíš mně tam připadá trochu navíc. Nevím, co si s ním počít.“

Nebudu vás zdržovat líčením pokračování našeho rozhovoru, každopádně slova mého kamaráda mě donutila přemýšlet o tom, jestli já sám nedělám něco špatně. Protože do té doby jsem si poněkud sebestředně myslel, že jakmile někdo poslechne všechny díly tohoto podcastu – a můj kamarád mi tvrdil, že některé dal i vícekrát – musí mu přece být jasné, kdo Ježíš Kristus je a jaká je jeho role v křesťanství. Ovšem aby toho nebylo málo, korunu tomu nasadil jiný můj přítel, tentokrát už křesťan, který se mezi řečí nesměle přiznal, že i jemu je osoba Ježíše řekněme trochu vzdálená.

To je ovšem prekérní situace. Ale nevzdávejme se a pojďme nad ní trochu zamyslet. V naší zemi dlouho vládla komunistická totalita, která kromě mnoha jiných zrůdností dělala všechno pro to – a když říkám všechno, tak myslím opravdu všechno, až po ty nejhorší činy –, aby křesťanství vymazala z myslí a duší lidí. Že se tak stalo, je prostě velmi smutná realita. Díky Bohu nedokázala komunistická totalita křesťanství potlačit úplně, ale škody, které napáchala, jsou i tak obrovské. I když by to bylo krásné, nechci tvrdit, že by snad každý člověk měl být křesťanem. Avšak myslím si, že každý by o křesťanství měl mít aspoň základní ponětí. Protože to jednoduše patří… teď nevím, jak to přesně říct… zkrátka patří to k duchovnímu a kulturnímu dědictví našeho národa. Nemusíme si nalhávat, že by se tento stav po odchodu komunistů od moci zlepšil. Ne, je to stále stejné a s dalšími novými generacemi lidí možná ještě horší. Tudíž když se mi lidé svěřují se svým „problémem“ s Ježíšem, vlastně bych se vůbec neměl divit…

No dobře, tak si zkusme udělat malé resumé, jak jsme vlastně jako společnost na tom s chápáním křesťanství. Nemám k tomu žádná výzkumná data, jsou to jen mé dojmy, ale myslím si, že byste s nimi alespoň částečně mohli souznít. 

To, že máme nějakého Boha, přijímá asi každý. Nikdo ho sice nikdy neviděl, ale to se bere v podstatě jako samozřejmost. Protože Bůh je zkrátka obecně vnímaný jako transcendentní bytost, která jednoduše nemá být vidět. Nebo možná je zvykem ho nevidět… 

Ježíše Krista však vidí každý a všude v tisících provedeních, nejčastěji v podobě krucifixu čili umučeného na kříži. Denně kolem těchto symbolů chodíme, skoro permanentně máme Krista na očích…, ale nevíme, kdo to je. Trochu zobecňuji, ale chtěl jsem poukázat na rozdíl mezi vnímáním Boha a vnímáním Ježíše. Jak se tedy stalo, že nikoliv neviditelný Bůh, nýbrž Ježíš je tou tajemnou postavou křesťanství? Možná se pletu, ale podle mého názoru za vším stojí to, co křesťanství odlišuje od všech ostatních náboženství – takzvaná Boží trojjedinnost.

Nejsvětější Trojice – centrální panel z hlavního oltáře kostela Nejsvětější Trojice (1471) | Mošovce, Slovensko | Zdroj Wikimedia Commons
Nejsvětější Trojice – centrální panel z hlavního oltáře kostela Nejsvětější Trojice (1471) | Mošovce, Slovensko | Zdroj Wikimedia Commons

„Ve jméno Otce, i Syna, i Ducha Svatého.“ Tuto větu jste už určitě slyšeli, ať jste, nebo nejste křesťany. Otec, to je onen všeobecně akceptovaný Bůh. Pojem „akceptovaný“ zde používám jako jakýsi sémantický protiklad slovu „přijímaný“. Čili nemusíte v něj věřit, ale to, že je, akceptovat můžete. Syn, Boží syn, syn Boha Otce je Ježíš Kristus. Předpokládám, že aspoň toto povědomí snad každý o Ježíši má – a to i přes zmíněný křesťanský informační marasmus. No a Duch Svatý je třetí osoba Boží trojice. 

Slyšeli jste, co jsem právě řekl? Boží trojice. A Boží trojice nebo trojjedinnost Boha, jakožto zmíněná odlišnost od jiných náboženství, zároveň představuje také největší mystérium křesťanství. Křesťanství je náboženstvím monoteistickým, tedy náboženstvím, uctívajícím jednoho Boha. To je rozdíl od polyteistických náboženství, která mají nebo měla více bohů. Klasickým příkladem budiž římský panteon, plný mnoha bohů, takříkajíc specializovaných pro různé účely. V křesťanství však, znovu opakuji, mluvíme o jediném Bohu.

Když se Ježíše ptali zákoníci „Které přikázání je první ze všech?“, Ježíš odpověděl: „První je toto: Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán.“ (Mk 12:28–29 /ČEP/) Mimochodem, Ježíš zde cituje 4. verš 6. kapitoly Deuteronomia čili Páté knihy Mojžíšovy, tudíž se jaksi jedná o dvakrát ověřenou informaci.

O kousek dál v Bibli, v První knize Korintským apoštol Pavel káže proti modlářství a v 5. a 6. verši 8. kapitoly říká:

I když jsou takzvaní bohové na nebi či na zemi – jakože je mnoho takových bohů a pánů – my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho.

1Kor 8:5–6 (ČEP)

Takže jediný Bůh. Ale… náš jediný Bůh má tu zvláštnost, že je trinitární. Pojem trinitas je neologismus čili nově vytvořené slovo, novotvar, který údajně poprvé na přelomu 2. a 3. století použil největší představitel takzvané západní, latinské apologetiky, latinsky píšící křesťanský spisovatel Quintus Septimius Florens Tertullian. Tres znamená tři nebo trojice, unitas pak jednotu. No a my tomu hezky česky říkáme trojjedinnost. Křesťanský Bůh je jedna bytost, jedna podstata, avšak o třech osobách: Bůh Otec, syn Ježíš Kristus a Duch Svatý. Tertullian říká, že Bůh je ve své substanci jeden, ale v monarchii, panování jediného Boha, jsou činné tři personae – osoby –, totiž Otec, Syn a Duch Svatý. (Zdroj Wikipedie)

Ať to zní jakkoliv složitě nebo nepochopitelně, naprosto jasně to znamená, že Ježíš Kristus je Bůh.

Kristus na bičovacím kůlu | neznámý autor (asi 1740–1760) | Zdroj Wikimedia Commons
Kristus na bičovacím kůlu | neznámý autor (asi 1740–1760) | Zdroj Wikimedia Commons

Nechci vás, milí posluchači, podceňovat, ale jsem si skoro jistý, že předchozí výklad, zakončený slovy Ježíš Kristus je Bůh, vás nejspíš úplně neuspokojil. Zkusím tedy pokračovat dál.

Ježíš je totiž zároveň klíčem k pochopení trojjedinnosti křesťanství. V této chvíli mi připadá příhodné citovat pár odstavců z článku K čemu Boží Trojice od systematického teologa a pedagoga ETF Petra Galluse, který vyšel v letošním březnovém čísle časopisu Český bratr:

„Božství jedné podstaty ve třech osobách Otce, Syna a Ducha svatého.“ Tak zní dogmatická formulace Boží Trojice. Na první pohled je to možná taková křesťansky běžná fráze, na kterou jsme si už dávno zvykli. Pokud bychom to ale měli někomu vysvětlit, ukáže se, že je to spletitý hlavolam. K čemu vlastně Trojice je? Nešlo by prostě mít jednoho Boha a hotovo? Vždyť to stejně vypadá jako teologická spekulace od zeleného stolu.
Vypadá to tak, ale nutnost takového přemýšlení o Bohu u zeleného stolu nevznikla. Vznikla uprostřed té nejkřesťanštější zkušenosti, která změnila svět: z velikonočního vyznání, že Ježíš byl vzkříšen. Trojice je důsledek Velikonoc, je to přímý důsledek Kristova vzkříšení. Dalo by se říci, že křesťanská víra, která se zrodila právě o Velikonocích, si trojiční přemýšlení sama vynucuje.

Zdroj: Český bratr 3/2024

O něco dál ve svém článku pak Petr Gallus dodává:

Trojiční myšlenka jednoho Boha ve třech osobách, která každá má téže božství v plnosti, takže to nejsou tři třetiny jednoho Boha, ale pokaždé tentýž a celý Bůh, aniž by ovšem všichni tři dohromady tvořili tři Bohy (jak namítá židovství či islám), ale znovu tvoří jednoho Boha (tedy: 1+1+1=1), to je skutečně něco jako kulatý čtverec či jakýsi křesťanský kóan.

Zdroj: Český bratr 3/2024

Na vysvětlenou: Kóan (japonsky 公案, čínsky kung-an, korejsky kong-an) je krátký iracionální příběh obsahující nelogickou „hádanku“, která osvobozuje mysl od zavedených konceptů a umožňuje ji zakusit okamžik „před myšlením“. Tak alespoň praví Wikipedie. A ještě k matematickému vyjádření Boží trojice. Někde jsem zaznamenal myšlenku, že než matematicky nesmyslným součtem, by bylo lepší trojjedinnost vyjadřovat naopak přesným součinem 1×1×1=1. Ale to jen na okraj.

Nyní zpátky k trojjedinnosti ještě jednou trochu jinými slovy:
Křesťanství je monoteistické náboženství, náboženství jednoho Boha, jehož tvoří tři osoby, vždy se stejnou mírou plnosti celého Boha, ovšem jaksi dohromady je to stále jeden jediný Bůh.
Není divu, že Petr Gallus ve svém článku dodává:
V mém soukromém žebříčku nejobtížnějších teologických otázek je Trojice číslo dvě, hned za otázkou po vztahu Boha ke zlu ve světě. 

Každopádně pro sebe si z toho můžeme vzít minimálně jednu myšlenku: Ježíš Kristus je, jakožto jedna z osob Boží trojice, plnohodnotným Bohem. Není to žádný náhradník, muž číslo dvě, Boží viditelný velvyslanec na Zemi (alespoň tedy v době před svým ukřižováním), nejde ani o hlavní tvář marketingové kampaně na kříži, … nic takového. Znovu opakuji: Ježíš Kristus je Bůh.

Ještě jste tento podcast nevypnuli? Ani bych se vám nedivil, ale vydržte, jedeme dál. Řekl jsem, že Ježíš je klíčem k pochopení trojjedinnosti křesťanství a nyní dodávám, že Ježíš je křesťanství. Bez Ježíše by křesťanství bylo… nevím čím… Prostě by nebylo. A za vším stojí to, co napsal Petr Gallus: Trojice je důsledek Velikonoc, je to přímý důsledek Kristova vzkříšení.

Miguel Ximénez: Svatá Trojice (asi 1480–1490) | Zdroj Wikimedia Commons
Miguel Ximénez: Svatá Trojice (asi 1480–1490) | Zdroj Wikimedia Commons

Na úplném začátku této epizody podcastu Biblická jména a úsloví jsem řekl, že se pokusím roli Ježíše snad srozumitelně vysvětlit v následujících dílech. Použil jsem množné číslo, protože téma Kdo je Ježíš se v jednom dílu postihnout nedá, nebo přesněji, já to jednoduše nedokážu. Tedy nedokážu to tak, aby jeden díl měl řekněme normální stopáž.

Kdybych měl nyní postupovat logicky, musel bych pokračovat otázkou: Kde se Ježíš vlastně vzal a proč přišel na tento svět? Proč přišel na tento svět jakožto Bůh, ale také jako člověk v jedné osobě? Ale udělám to jinak – povídání na toto téma si nechám do příštího dílu, protože teď se skoro až nutně potřebujeme dostat ke zmíněným Velikonocům, Kristovu ukřižování a vzkříšení.

Přesto však musím základní informace uvést. Ježíš přišel na tento svět jako Mesiáš. Hebrejské slovo מָשִׁיחַ [mašiach] mesiáš – pomazaný –, což byl přívlastek izraelských králů, se řecky řekne Christos čili Kristus. Kristus tedy není Ježíšovo příjmení, nýbrž jakýsi titul za jménem. A také to znamená, že křesťané se nenazývají křesťany podle křtu, jak se spousta lidí domnívá, nýbrž právě podle Ježíše Krista. My křesťané bychom sice měli být taktéž křtěnci tedy pokřtění, ale fakticky nebo spíše etymologicky jsme „Kristovci“. 

Slovo mesiáš je ale v obecné rovině vnímané také jako spasitel. Úkolem Ježíše Krista, Mesiáše, Spasitele, bylo doslova smířit člověka s Bohem a navrch mu „nabídnout“ odpuštění a věčný život po životě na této zemi. Bůh Ježíš přišel na svět v lidské podobě, aby sdílel naši pomíjivost, jak velmi příznačně říká americký teologJohn Vernon McGee. Sdílel naši pomíjivost… Sdílení naší pomíjivosti v lidské podobě ovšem znamená také sdílení lidské smrtelnosti. A mimo jiné je to i odpověď na otázku, kterou si mnozí často kladou: Jak se mohlo stát, že Ježíše, o kterém říkáme, že je Bůh, o Velikonocích zabili na kříži?

Jenže ukřižováním Velikonoční příběh neskončil. Třetí den Ježíš – Bůh Ježíš – vstal z mrtvých. Tím se naplnila všechna starozákonní proroctví i jeho slova, která při své pozemské misii lidem říkal. Ale to by bylo možná trochu málo. Ježíš, ač mu to zprvu skoro nikdo nevěřil, ukázal své Božství takovým způsobem, kterému se jednoduše nedalo a nedá neuvěřit. Porazil smrt, vstal z mrtvých a započal nové stvoření. Vzal na sebe všechny hříchy lidstva a všem dal milost. Přišla nová naděje pro každého, kdo v něj věří. Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát, ale rád se budu opakovat: Toto není lidský konstrukt. Tohle je práce pro milujícího Boha. Boha Ježíše Krista.

Zmrtvýchvstání, to je, abych tak řekl, dost neobvyklý čin. I přes to, že se o tom, jak píší evangelia, mnozí lidé sami přesvědčili a je, alespoň z mého pohledu, zbytečné zmrtvýchvstání zpochybňovat, našli se nevěřící Tomášové jak v přeneseném slova smyslu, tak i doslova hned poté, co se to stalo. Apoštol Pavel v 15. kapitole První knihy Korintským říká, verše 10–22:

Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. Ať už tedy já, nebo oni – tak zvěstujeme a tak jste uvěřili. Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.

1Kor 15:10–22 (ČEP)

Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života… Po Adamově hříchu se člověk stal smrtelným, Ježíš ho však vrátil do věčného života. Ale také do života současného, nového, křesťanského. Výborně to shrnuje křesťanský spisovatel a teolog N. T. Wright ve své knize Překvapivá naděje, kde mimo jiné píše:

Velikonoce znamenají něco pro tento svět, nikoli pro onen: Ježíš vstal z mrtvých, proto je Mesiáš, proto je pravým Pánem tohoto světa; Ježíš vstal z mrtvých, proto začalo nové stvoření – a my, jeho následovníci, máme určitý úkol! Ježíš vstal z mrtvých, proto musíme jednat jako jeho vyslanci, a vyhlašovat jeho vládu celému světu, aby jeho království bylo na zemi, jako je v nebi!

Zdroj: N. T. Wright | Překvapivá naděje

Jak už jsem řekl, Ježíš smířil člověka s Bohem. A na konci předchozí části jsem také uvedl, že Ježíš je křesťanství. Snad už nyní chápete, jak jsem to myslel. Bez Ježíše by totiž křesťanství nikdy nevzniklo. A nevzniklo by tím pádem ani bez trojjedinosti Boha. Ježíš jakožto druhá Božská osoba jednoduše musel přijít na Zemi, aby dokonal Boží stvoření svého Otce.

Cuzco School: „Třítvářová“ Trojice (asi 1750–1770) | Zdroj Wikimedia Commons
Cuzco School: „Třítvářová“ Trojice (asi 1750–1770) | Zdroj Wikimedia Commons

Jsme na konci 101. dílu podcastu Biblická jména a úsloví a také na konci první epizody na téma Kdo je Ježíš. Už nyní vám můžu prozradit, že v příští části se budu věnovat tomu, co jsem zde vynechal: Jak Ježíš přišel na svět – a věřte mi, že to fakt nebude jenom o jesličkách v Betlémě. A také se budu věnovat tomu, jak jde dohromady Ježíšovo Božství a lidství v jedné osobě. Aby těch osob jaksi nebylo málo, když doteď jsme se bavili o Boží trojici… Mimochodem, Ducha Svatého, jakožto třetí osobu Trojice jsem protentokrát a také pro přehlednost zcela úmyslně vynechal. Neznamená to však, že se mu nebudu věnovat někdy později.

Budu moc rád – pokud se vám tedy tento díl, vydaný po delší pauze líbil – když to nenápadně prozradíte svým přátelům a známým. Stačí říct: podcast Biblická jména a úsloví zase začal vysílat :-)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.