Bible bizarní

Textová verze epizody podcastu Bible bizarní

Petr Lindner | 26. 12. 2023

Bible obsahuje 66 knih, které jsou pestrou paletou nejrůznějších literárních žánrů. V jistém smyslu zde najdete beletrii, Bible obsahuje historické knihy, nechybí však ani poezie a vlastně také texty písní. Některé knihy nebo jejich části by se daly označit za právnické, jiným biblisté říkají mudroslovné. Jsou zde dopisy, kázání, proroctví, a tak bychom mohli pokračovat dál. Všechny knihy jsou ale takříkajíc vážné, seriózní. Bible rozhodně není bulvární či jiným způsobem pokleslá. Přesto v ní najdete části, které se nedají označit jinak než bizarní. Některé z nich si stojí za to připomenout v tomto samostatném dílu podcastu Biblická jména a úsloví.

Naposledy v roce 2023 vás od mikrofonu zdraví Petr Lindner.

I když budu mluvit o neobvyklých věcech, nechci tento díl postavit jako zbytečně prvoplánový, proto vynechám třeba nejrůznější monstra, kterými se to hemží například v Apokalypse čili v knize Zjevení. Přeskočím také nejrůznější zázraky, kterých je v Bibli také požehnaně, už jen kvůli tomu, že o spoustě z nich jsem v tomto podcastu mluvil v předchozích dílech. Věnoval jsem se také například i velmi vysokému věku některých starozákonních patriarchů, z nichž šampiónem byl Metuzalém, který zemřel ve věku 969 let. Že nevíte, v jakém dílu to bylo? Najděte si epizodu s názvem Věk podle Bible – Kristova léta, Abrahámoviny a Metuzalém.

Pro tento díl jsem vybral čtyři bizarní situace nebo příběhy. Nebudu vám dopředu prozrazovat, které to jsou, nicméně začnu tím, co – nejen já – považuji za největší podivnost v celé Bibli. O čem bude řeč? O knize Jób. Nemusíte mít obavy, nehodlám ji rozebírat celou, protože to bychom u tohoto dílu strávili možná několik hodin. Chci se věnovat jenom velmi zvláštnímu vztahu Boha a Satana. Nejprve přečtu 6.–12. verš 1. kapitoly knihy Jób:

Tu nastal den, kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan. Hospodin tehdy Satanovi řekl: Odkud přicházíš? 
Satan Hospodinu odpověděl: Z obchůzky na zemi, z procházení po ní sem a tam. 
Hospodin se pak Satana zeptal: Jestlipak sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není na zemi jemu podobného, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého.
Satan nato Hospodinu odpověděl: Bojí se snad Jób Boha bezdůvodně? Cožpak ty jsi neohradil jej, jeho dům a všechno, co má, ze všech stran? Nepožehnal jsi dílo jeho rukou a nerozhojnil se jeho statek na zemi? Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni vše, co má; určitě ti bude do tváře zlořečit. 
Hospodin řekl Satanovi: Hle, vše, co má, je ve tvé ruce; pouze na něho ruku nevztahuj. 
A Satan odešel z Hospodinovy přítomnosti.

Jb 1:6–12 (CSP)

Jestliže knihu Jób neznáte, pak musím dodat, že Satan skutečně svou ruku na Jóba vztáhl – vyvraždil mu všechny děti a zničil celý majetek. Ale tím příběh Jóba nekončí. Bůh se potkal se Satanem ještě jednou a dovolil mu, aby i samotného hlavního hrdinu postihl na jeho těle. V 7. verši 2. kapitoly knihy Jób se píše: Satan pak odešel z Hospodinovy přítomnosti a ranil Jóba zlými vředy od paty až k hlavě. Dál kniha pokračuje rozhovorem Jóba se svou ženou a následuje několik kapitol rozhovorů se svými přáteli, v nichž jeden přes druhého dumají, proč  Jóba stihly takovéto pohromy. Kniha Jób pak končí promluvou samotného Hospodina. Dlužno jen doplnit, že ani po všech těch šílených útrapách Jób na Boha nezanevřel.

Já se však v tomto dílu chci věnovat něčemu jinému a vy asi tušíte čemu. Vlastně jsem to už řekl – podivnému vztahu Boha a Satana. Jak jste slyšeli, Hospodin pořádá nějakou Boží poradu se svými syny, čímž se podle poznámkového aparátu Českého studijního překladu Bible myslí patrně andělé. To by jaksi bylo v pořádku. Ale co mezi nimi dělá Satan, jakožto odvěký Boží nepřítel? Dobře, Satan je padlý anděl, takže zkusme připustit, že ve smyslu tohoto příběhu je zároveň i emeritním andělem – andělem ve výslužbě. Tudíž se také účastní porady na nejvyšším Božím vedení. Je to značně přitažené za vlasy, ale pokračujme zatím dál v této fantaskní linii. 

Bůh se chlubí Jóbem, jakožto nejlepším pracovníkem své firmy, jenže Satan místo servilního pokyvování hlavou Hospodina ponouká, aby Jóba přece jenom ještě důkladně prověřil. Bůh si je ovšem Jóbem naprosto jistý. Ve druhé kapitole této knihy Satanovi říká – 3. verš: Zdali sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není jemu podobného na zemi, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého. Stále se drží své bezúhonnosti, i když jsi mne podnítil proti němu, abych jej bezdůvodně pohltil. (Jb 2:3 /CSP/)

Bůh si je vědom toho, že Satanovi dovolil potrestat Jóba bezdůvodně. Už to samo o sobě je velmi bizarní. Navíc, jak už jsem řekl, následně přichází na řadu druhé, tělesné strádání.

Možná se pletu, ale nemůžu si pomoct – celá tato situace mi připomíná hospodskou sázku dvou rozšafných chlápků, kteří jsou připravení dát všanc úplně všechno jen proto, aby tomu druhému lidově řečeno „ukázali“. A nejsem sám, kdo má podobný názor. Od jednoho duchovního jsem slyšel myšlenku: Co když si na každého z nás Pán Bůh nějak vsadil?

Teď si možná říkáte, že mi takhle před koncem roku 2023 nejspíš přeskočilo. No dobře, ale co si o tomto podivném chování Hospodina myslíte vy?

Pro velmi zvláštní Boží chování v úvodu knihy Jób by se našlo několik různých více či méně odborných nebo chcete-li teologických explikací. Mně osobně tato „Boží nesmyslnost“ velmi dlouho ležela v hlavě, tudíž jsem tak nějak průběžně pátral po smysluplném výkladu. Upřímně řečeno mě uspokojuje pouze jeden. Někteří biblisté říkají, že právě tento podivný úvod byl do knihy Jób přidaný později – čili uměle –, a co víc, je záměrně myšlený ironicky, tedy nevážně. Patrně s cílem, čtenáře doslova provokovat. Tedy provokovat k přemýšlení. Pokud tomu tak skutečně je, a já žádnému jinému vysvětlení snad ani věřit nechci, záměr byl splněný na výbornou. Kniha Jób po celá staletí nutí lidi přemýšlet o jejím smyslu a také… o onom podivném vztahu Boha a Satana nebo spíš možná lépe – o zvláštním chování samotného Boha, které se jinak než bizarním nazvat nedá.

Druhý příběh, který byste v Bibli asi nečekali, je už trochu „lacinější“. Ale i on má neobyčejné konotace. Když jsem na začátku zmiňoval dlouhověké starozákonní patriarchy, pak mezi ně patří také asi každému známý kapitán Noe. Metuzaléma se mu sice trumfnout nepodařilo, ale neměl k němu daleko – zemřel totiž ve věku 950 let. O tom jsem však mluvit nechtěl. Poté, co Noe se svou lidsko-zvířecí osádkou po potopě světa přistál na pevnině, stala se příhoda, která na první pohled nijak zvlášť bizarně nevyznívá. Noe se zkrátka opil a usnul nahý ve stanu. Píše se o tom v 9. kapitole knihy Genesis, verše 18–23:

Synové Noeho, kteří vyšli z archy, byli: Šém, Chám a Jefet. Chám byl otec Kenaana. Tito tři byli synové Noeho a z nich se zalidnila celá země.
Noe byl rolník a první vysázel vinici. Jednou pil víno, opil se a obnažil se uprostřed svého stanu. 
Chám, otec Kenaana, viděl nahotu svého otce a oznámil to venku svým dvěma bratrům. Ale Šém a Jefet vzali plášť, položili si ho na ramena, šli pozpátku a zakryli nahotu svého otce. Jejich tváře byly odvrácené, takže nahotu svého otce neviděli.

Gn 9:18–23 (CSP)

To se občas stává, můžete si klidně říct. Na opilství sice není nic dobrého, ale Noe v tomto případě evidentně nikomu neublížil, prostě jenom zmožený vínem usnul ve stanu, jak ho Pán Bůh stvořil. Nejmladšímu z jeho synů, Chámovi, to nejspíš připadalo děsně legrační. Podíváte-li se na obrazy starých mistrů na téma tohoto biblického příběhu, často na nich najdete Cháma s úšklebkem ukazujícího prstem někam mezi nohy vousatého loďaře. Jenže takto banálně Noeho pochybení nekončí. Přečtu následující čtyři verše:

Když se Noe probral ze svého vína a dozvěděl se, co mu jeho nejmladší syn provedl, řekl: Buď proklet Kenaan! Ať je svým bratrům posledním z otroků. Dále řekl: Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem. Ať Bůh rozšíří Jefeta, ať přebývá ve stanech Šémových a ať je Kenaan jejich otrokem.

Gn 9:24–27 (CSP)

Upřímně řečeno nevím, jestli Kenaan, v jiných překladech jmenovaný jako Kanaán, už v té době byl – jakožto syn posměváčka Cháma – na světě nebo se teprve měl narodil, nicméně jisté je, že Noe po této v podstatě bezvýznamné anabázi skrze svého vnuka doslova proklel celý Kanaánský národ, který se posléze stal úhlavním nepřítelem Izraelitů. Až tedy budete při čtení dalších částí Bible přemýšlet, proč se staří Hebrejové neměli rádi s Kanaánci, budete vědět, že důvod byl velmi prostý – protože se praotec Kanaánců Chám posmíval opilému nahému Noemu. Řekněte, nezdá se vám to bizarní?

Mimochodem, k Noeho vnuku Kenaanovi uvádí česká Wikipedie pro nás Středoevropany a Čechy velmi zajímavou informaci. Vzhledem k tomu, že se zdá být dobře ozdrojovanou, budu ji zde citovat:

Od Kenaanova jména byl odvozen i středověký hebrejský název pro kraje obývané západními Slovany, ’ereṣ Kena’an, užívaný především pro oblast dnešního Česka a Saska. Podobně jako území dnešního Německa až po západní břeh Labe židé pojmenovali Aškenaz (Genesis 10, 3), západoslovanský region (od Labe na východ, tedy včetně části území dnešního Německa) nazývali ’ereṣ Kena’an, tedy „Země kanaánská“, z čehož je odvozen i středověký hebrejský výraz pro západoslovanské jazyky, především pro češtinu, „lešon Kena’an“. Krom toho, že jistou roli zde sehrála konotace s názvem, Země zaslíbené, bývá jako motivace obvykle označován fakt, že Slované obchodovali s otroky, přičemž do otroctví prodávali i své vlastní soukmenovce.

Zdroj Wikipedie.cz

Prorok Ezechiel a stejnojmenná biblická kniha je známá hlavně asi částí, která se jmenuje Údolí suchých kostí, což je sám o sobě dosti zvláštní příběh. Ale teď se mu věnovat nebudu, stejně jako nechci citovat začátek této knihy, kde vystupují čtyři bytosti, každá se čtyřmi tvářemi, čtyřmi křídly, čtyřma rukama a chodidly jako telecími kopyty. My se přesuneme do 23. kapitoly knihy Ezechiel, která má v Českém studijním překladu podtitul Ohola a Oholíba.

Ohola a Oholíba jsou jména dvou žen, kdy Ohola znamená můj stan a Oholíba můj stan je v ní. Zároveň, jak se dozvídáme ve 4. verši 23. kapitoly knihy Ezechiel, jsou to obrazná jména hlavních měst severního Izraele a Judy – Samaří a Jeruzaléma. Ale, v tomto proroctví se zároveň jedná o dvě… zkrátka prostitutky. Poslechněte si prvních sedm veršů:

I stalo se ke mně Hospodinovo slovo: Lidský synu, dvě ženy byly dcerami jedné matky. Smilnily v Egyptě, smilnily ve svém mládí. Tam byly mačkány jejich prsy a tam ohmatávali jejich panenské bradavky. 
Jmenovaly se: Starší Ohola a její sestra Oholíba. Byly mé a rodily syny a dcery. Jejich jména znamenají: Ohola Samaří a Oholíba Jeruzalém. 
Ohola smilnila, místo aby byla má, a vášnivě toužila po svých milencích, po blízkých Asyřanech oděných rouchy z modré látky, po místodržitelích a správcích, samých překrásných mládencích, jezdcích na koních. Jim, všem nejlepším asyrským synům, dopřávala své smilnění a poskvrnila se se všemi, po kterých vášnivě toužila, se všemi jejich bůžky.

Ez 23:1–7 (CSP)

Ohola na své smilnění nakonec doplatila životem. Doslova se zde píše – 10. verš: Oni odhalili její nahotu, vzali její syny i její dcery a ji zabili mečem. Jak ale asi tušíte, v tomto proroctví nejde ani tak o dvě povětrné ženy, ty zde slouží jako obraz větších problémů. Odhalit něčí nahotu neznamená vidět ho tak, jak viděli synové Noema svého otce, nýbrž v obvyklém smyslu slova spatřit jeho špatné stránky. Navíc u prostitutek nahota jaksi patří k věci, že ano? Takže na tom by nebylo vůbec nic neobvyklého. Ale pojďme si ještě přečíst několik veršů o Oholíbě. 23. kapitola Ezechiela, verše 11–21:

Její sestra Oholíba to viděla, a přece se vrhala svou vášní do zkázy více než ona a její smilnění bylo větší než smilstva její sestry. Vášnivě toužila po asyrských synech, blízkých místodržitelích a správcích dokonale oblečených, jezdících na koních, samých překrásných mládencích. 
I viděl jsem, že se poskvrnila. Obě šly stejnou cestou. Pokračovala dále ve svém smilnění a viděla muže vyryté na zdi, obrazy Chaldejců provedené červenou barvou. Byli přepásáni na bedrech pásem, na hlavách převislé turbany – všichni měli vzhled osádky válečného vozu, podobní babylonským synům, jejichž rodištěm je chaldejská země. Vášnivě po nich toužila, když je její oči spatřily, a posílala k nim do Chaldejska posly. 
Tehdy k ní babylonští synové vstoupili na lože něžností a znečistili ji svým smilněním. Poskvrnila se s nimi a její duše se od nich odvrátila. Odhalila své smilnění, odhalila i svou nahotu a má duše se od ní odvrátila, tak jako se má duše odcizila od její sestry. Rozmnožila své smilnění, když vzpomínala na dny svého mládí, kdy smilnila v egyptské zemi a vášnivě toužila po tehdejších záletnících, jichž úd je jako úd oslů a jejichž výron je jako výron koní. 
I hledala jsi hanebnost svého mládí, kdy si muži z Egypta užívali bradavek na tvých mladých prsech.

Ez 23:11–21 (CSP)

Nejsem žádný puritán, ale trochu si říkám, že záletníci s údem jako úd oslů, jejichž výron je jako výron koní, by možná někoho mohli pohoršit či zahanbit. Toto asi není text, který by se četl dětem v nedělní škole. Proč tak explicitní vyjádření? Když je v Bibli popisovaný pohlavní styk, píše se zde zpravidla až poeticky, že muž vešel ke své ženě, anebo jednoduše spal s ní. Byl snad Ezechiel starý sprosťák, který si liboval v podrobném líčení velikosti a výkonnosti mužského údu? 

To asi ne, že? Třiadvacátá kapitola, ostatně jako většina obsahu knihy Ezechiel, líčí v alegorických obrazech neposlušnost Izraelců vůči svému Bohu. Ohola a Oholíba se doslova oddaly Asýrii a Babylónii a jak je zde řečeno, nedělaly to poprvé, nýbrž už od doby Egyptského zajetí. Na konci první citace zaznělo: …poskvrnila se se všemi, po kterých vášnivě toužila, se všemi jejich bůžky. Toto zvláštně podané proroctví tak mluví k celému Izraelskému národu, který, jak víme, ve starověku chvíli Hospodina miloval, chvíli zase koketoval s jinými bohy – a tak to šlo v periodické sinusoidě pořád dokola. Proto také 23. kapitola knihy Ezechiel končí slovy:

Neboť toto praví Panovník Hospodin: Svolej proti nim shromáždění a vydej je úděsu a loupení. Shromáždění pak na ně bude házet kamení a vymýtí je svými meči. Jejich syny i jejich dcery zabijí a jejich domy spálí ohněm. Odstraním ze země hanebnost, všechny ženy se dají varovat a nebudou jednat podle vaší hanebnosti. Uvalí na vás vaši hanebnost a ponesete hříchy smilnění se svými bůžky. I poznáte, že já jsem Panovník Hospodin.

Ez 23:46–49 (CSP)

Blížíme se ke konci tohoto poněkud bizarního dílu podcastu Biblická jména a úsloví, nicméně já jsem na začátku slíbil čtyři příklady. Pojďme tedy k poslednímu. Ten bude opět, abych tak řekl, dosti tělesný, ovšem tentokrát se jedná o rady či doporučení a lze říct, že jde o ryze praktické věci pro muže, konkrétně vojáky. Nachází se v knize Deuteronomium a tato část má podtitul Čistota v táboře. Kapitola 23, verše 10 až 15:

Když vytáhneš s vojskem proti svým nepřátelům, měj se na pozoru před každou špatností. Jestliže bude mezi vámi muž, který bude nečistý kvůli noční příhodě, ať odejde ven z tábora. Nesmí hned vejít do tábora. Když se bude schylovat k večeru, umyje se vodou a po západu slunce smí vejít do tábora. 
Venku za táborem měj vyhrazené místo a tam odcházej konat potřebu. Ve svém nářadí měj kolík. Když si venku dřepneš, vyhrab s ním jamku a zase svou nečistotu zakryj. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, se prochází uprostřed tvého tábora, aby tě vysvobodil a dal ti tvé nepřátele. Proto ať je tvůj tábor svatý. Ať u tebe nevidí nic hanebného, aby se od tebe neodvrátil.

Dt 23:10–15 (CSP)

Myslím, že zde není co vysvětlovat. V armádě je potřeba nejen kázeň, oddanost a bojový duch, ale také nějaká ta hygiena. Deuteronomium čili Pátá kniha Mojžíšova je plná nejrůznějších rad a doporučení, tudíž se nelze divit tomu, že zachází i do tak intimních detailů. Ostatně i novodobí generálové dobře vědí, že čisté a suché spodní prádlo, ponožky nevyjímaje, jsou spolu s dobrou stravou základem spokojenosti vojáka.

Tak! Od nepochopitelné sázky Boha se Satanem, jsme přes opilého Noeho skončili u prostitutek, vášnivě toužících po záletnících s údy jako údy oslů a u vojáků, kteří ve svém nářadí mají mít kolík… však víte k čemu. Možná se vyjádřím trochu hloupě, ale myslím, že i díky těmto bizarní příběhům je Bible nazývaná Knihou knih. Je v ní zkrátka všechno.

Abyste si ale nemysleli, že snad chci význam knihy, která je samozřejmě především duchovní, nějak snižovat. Mám Bibli v příliš velké úctě na to, abych se o něco takového pokoušel. Jen jsem vám chtěl ukázat, že i zde se dají číst texty, které budí pousmání nebo možná i pohoršení. Na svatosti Bible to však nic nemění.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.