Textová verze epizody podcastu Nejen chlebem živ je člověk…
Petr Lindner | 27. 9. 2023
Než Ježíš nastoupil svou pozemskou službu, Bůh Otec ho prostřednictvím Ducha Svatého nejprve poslal na zkušenou. Ve 4. kapitole Evangelia podle Matouše čteme, že Ježíš se 40 dnů postil na poušti. Ostatně to už jsem v tomto podcastu jednou vyprávěl – v epizodě Ježíš Kristus Nezneužitelný. Nemusíte mít však obavy, nebudu se opakovat. V tomto dílu se budu věnovat Ježíšově první odpovědi ďáblu, který ho na poušti pokoušel, tedy utišení hladu své duše Božím slovem.
Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví váš srdečně zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.
Pojďme si pro uvedení do děje přečíst první čtyři verše zmíněné 4. kapitoly Matoušova evangelia, v Českém ekumenickém překladu, z nějž budu tentokrát citovat biblické pasáže, nazvané Pokušení na poušti. Došlo k tomu hned poté, co byl Ježíš pokřtěný v řece Jordánu Janem Křtitelem, aby se z nebe ozvala Boží slova „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“
Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl.
Mt 1:1–4 (ČEP)
Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“
On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“
Někde jsem četl nebo slyšel v kázání, že Ježíš je výborný biblista. Ono je psáno, je totiž skutečně psáno, samozřejmě ve Starém zákoně, protože Nový – ale to určitě víte – vznikl až po desítkách, spíše více než sto letech po ukřižování Ježíše. Konkrétně se jedná o 3. verš 8. kapitoly Deuteronomia:
Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.
Dt 8:3 (ČEP)
Kdo koho pokořoval? Jak praví Mojžíš v předchozích úvodních verších 3. kapitoly Deuteronomia čili Páté knihy Mojžíšovy, byl to Hospodin, kdo pokořoval svůj vyvolený izraelský lid, který 40 let vodil po poušti, než je dovedl do jejich země. Nedělal to však jen tak z plezíru. Ve 4. a 5. verši Mojžíš dodává:
Po těch čtyřicet let tvůj šat na tobě nezvetšel a noha ti neotekla. Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna.
Dt 8:4–5 (ČEP)
Izraelský lid procházel zkouškou 40 let, Ježíš 40 dní. Ne, vážně to nemusíme považovat za nespravedlnost či protekci pro Božího syna. Stvořitel moc dobře věděl, že s lidmi jsou a budou potíže, rádi zapomínají na špatné a ještě raději taky na něj, na svého Boha. Pro jistotu je tedy proklepl „o něco“ důkladněji.
Ale vraťme se k sycení Božím slovem. Člověk potřebuje nejenom potravu k uspokojení tělesného hladu, ale také duchovní stravu, říká jinými slovy Ježíš, tlumočící Mojžíšova slova. Pěkně je to formulováno v překladu Slovo na cestu, kde můžete číst: Člověk se nenasytí jen chlebem, ale hlad ve své duši utiší přijetím Božího slova. Uspokojením duše, dává Boží slovo člověku život ve víře, dalo by se také říct krátce.
V této souvislosti si nemůžu nevzpomenout na apoštola Jakuba, který samozřejmě také tvrdí, že je třeba do svého života vpustit Boží slovo, ovšem zároveň dodává – víra bez skutků je mrtvá. Ve svém listu doslova říká – 1. kapitola, verše 21 až 25:
A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá. Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky.
Jk 1:21–25 (ČEP)
Jakuba pro jeho myšlenky neměl rád ani apoštol Pavel, ani třeba reformátor Martin Luther, který Jakubův list považoval – právě pro ono spojení víry a skutků – za podřadný spis. Mám-li říct svůj názor, já s Jakubem souhlasím. Nechci být prvoplánově v opozici a nijak to nesnižuje mou úctu k apoštolu Pavlovi, a už vůbec pak ne k Martinu Lutherovi, nicméně myslím si, že „jen věřit“ je zkrátka trochu málo. Svou víru je třeba žít. Ostatně slýcháme to ve svých církvích dnes a denně: Že jste křesťané, se nejlépe pozná z toho, jak sami žijete. Evangelizujte vlastním životem. Tak jo, jdeme na to! Žeň je velká, dělníků málo, říká Ježíš o pár kapitol dál v Matoušově evangeliu, takže práce bude asi dost. Jak by také ne, když v Česku se podle posledního sčítání lidu v roce 2021 přiznalo k víře jen 22 % lidí. A to ani nevíme, jestli se všichni tito respondenti hlásí ke křesťanství. Většina pravděpodobně ano, ale všichni to jistě nebudou. Takže počet křesťanů u nás je ve skutečnosti ještě menší.
Nutně tedy vyvstává otázka: Proč se většina lidí u nás nesytí nebo nechce sytit Božím slovem?
Dobře vím, že i u nás jsou obrovské rozdíly mezi nejchudšími a nejbohatšími lidmi, ovšem ani to mi nezabrání tvrdit – máme se tak dobře, jak jsme se ještě nikdy v dějinách neměli. Žijeme v mírném klimatickém pásmu, v němž se sice střídají čtyři roční období, ale přírodní katastrofy jsou jevem velmi ojedinělým až vzácným. Poslední válka na našem území skončila před téměř osmdesáti lety, takže bychom ani náznakem neměli sebeméně zlehčovat současný konflikt na Ukrajině. Kromě asi 24 tisíc bezdomovců má každý z deseti milionů obyvatel Česka střechu nad hlavou, obvykle nám do bytu neprší, a v zimě je v něm teplo. Protože elektřina či plyn jsou prostě všude. Mimochodem, podle Českého statistického úřadu bydlí více než polovina českých obyvatel ve vlastních bytech nebo domech.
Nedostatkem potravy, nikoliv bohužel duchovní, soudě podle míry obezity v Česku, také netrpíme, stejně tak nezaměstnanost je u nás nízká. I když si to někteří z nás nemyslí, máme dobré a funkční zdravotnictví a sociální péči. Věci, jako jsou pračky, myčky, mobilní telefony či internet, bereme naprosto samozřejmě, stejně jako to, že mnohé rodiny vlastní více než jedno osobní auto. A tak dále a tak dále – na toto téma bych mohl mluvit ještě pěkně dlouho. Zkrátka a dobře, přestože jsme mistři světa ve stěžování si na cokoliv, sečteno a podtrženo, se jako společnost v České republice máme dobře.
Nechci však mentorovat nebo snad tvrdit, že je to špatně, když se máme dobře. Díky Bohu za to! Mohli bychom se samozřejmě mít i lépe. Ale asi jste pochopili, že mířím jinam. Jak se zdá, pokud lidem – kteří se mají dobře – řeknete, že by se měli sytit také Božím slovem, většina z nich jednoduše odvětí: Co k životu potřebuju, to mám. K čemu bych měl navíc Boží slovo? I kdyby to k něčemu bylo, musel bych ho číst nebo chodit poslouchat do kostela… na to nemám čas, jsem příliš zaměstnaný. Navíc toho vašeho Boha nikdo nikdy neviděl, takže to bude určitě nějaká pohádka pro dospělé.
Mno…, může to tak být a asi lze podobné reakce očekávat nezřídka. Ale nechci být přehnaně pesimistický. Každý člověk, je duchovní bytost, i když si to sám neuvědomuje nebo si to možná nechce uvědomit, o tom jsem přesvědčený. Nějaká forma spirituality, byť má třeba ke křesťanství na míle daleko, je vlastní určitě více lidem, než vyplývá ze sčítání lidu.
Nedávno jsem na Českém rozhlasu Plus poslouchal rozhovor s kulturoložkou Kamilou Němečkovou z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, která mi mou domněnku víceméně potvrdila. Podle paní Němečkové se u nás až 50 % lidí hlásí k takzvané nenáboženské spiritualitě. „To je to, že věříme v ,něco‘, což je hluboce cítěný rozměr transcendentální. To něco, co člověka přesahuje“, říká mimo jiné doktorka Němečková. S tím bych si dovolil souhlasit a možná bych byl, co do procentního zastoupení, ještě o něco optimističtější. Mimochodem, o takzvaném „něcismu“ s oblibou často mluví i katolický kněz Tomáš Halík, takže na tom asi něco bude :-)
Jedním dechem ale musím dodat, že jinak mě tento rozhovor lidově řečeno nadzvedl ze židle. Ona kulturoložka zde totiž také prohlásila – cituji: „Křesťanský příběh nám už přece jenom dosloužil.“ A vzápětí dodala: „Potřebujeme nový příběh pro člověka 21. století. Ale už nám nestačí věřit, my už potřebujeme vědět.“ Takže přátelé, ty tlusté knihy s nápisem Bible, jejichž Boží slovo přetrvalo v nezměněné podobě dva tisíce let, ty můžete odnést do sběrny starého papíru, protože křesťanský příběh dosloužil… a nám už nestačí věřit, my potřebujeme vědět, mít to vědecky podložené.
Jsem dalek toho, abych hodnotil práci této jistě velmi vzdělané ženy. Je to její názor, má na něj své právo. Chcete-li, poslechněte si sami celý rozhovor a udělejte si i vy svůj názor. Odkaz na rozhovor najdete v textové verzi tohoto dílu podcastu na webu Biblismy.cz. Že jste chtěli slyšet můj názor? Za sebe jednoduše považuji myšlenku o dosloužení křesťanského příběhu, potažmo pak jeho nahrazení nějakým novým vědeckým story… prostě za hloupost. Omlouvám se, ale jiné slovo pro to nemám. A navíc, možná jsem trochu paranoidní, ale docela mi to taky páchne dobami minulými, s takzvanými materialistickými ideologiemi, ze kterých se vyklubala prachsprostá totalita. Ale možná jsem jenom paní doktorku špatně pochopil.
Křesťanský příběh samozřejmě nedosloužil, ale jak se zdá, osnova tohoto dílu podcastu je jaksi zauzlovaná. Shrňme si, co zatím bylo řečeno: Ježíš prohlásil Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. Statistici však zjistili, že moc lidí u nás se tím neřídí. Není to jisté, ale velmi pravděpodobně o Boží slovo nestojíme proto, že náš „životní hlad“ naplňuje něco jiného. Prostě se máme dobře a Boha k tomu nepotřebujeme. Tedy aspoň někteří z nás si to myslí.
Takže to zkusíme vzít z druhé strany. Známý křesťanský spisovatel Richard Rohr snad ve všech svých knihách – tedy minimálně v těch, které jsem přečetl – tvrdí, že cesta k otevřenému srdci vede přes lásku a bolest. Další významný křesťanský autor Timothy Keller ve své knize Bolest a utrpení v úvodu píše:
Uvědomili jsme si, že jádrem toho, proč lidé nevěří a věří v Boha, proč charakter lidí upadá a roste, toho, jak je Bůh pro nás méně a více reálný, je utrpení. A když jsme se podívali do Bible, abychom porozuměli tomuto hlubokému vzoru, zjistili jsme, že velké téma samotné Bible je to, jak Bůh přináší plnost radosti nejen navzdory utrpení, ale skrze utrpení stejně, jako nás Ježíš zachránil ne navzdory tomu, ale protože vydržel kříž. Existuje tedy specifická, bohatá, pronikavá radost, která, jak se zdá, k nám přichází pouze skrze utrpení v něm.
Zdroj: Timothy Keller | Bolesť a utrpenie
Bolest a utrpení je obrovské a velmi těžké téma, a možná ještě těžší je pak ve vztahu ke křesťanství. Těch proč je zde příliš mnoho. Já se tím ale v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví zabývat nebudu, už jen proto, že k tomu nejsem dostatečně erudovaný. Budu mluvit pouze o tom, co jsem sám poznal a zažil.
Znám desítky lidí, kteří – ač nezřídka původně zapřisáhlí ateisté – našli obrovskou víru v Boha… na svém dně. Fyzickém, psychickém, často obojím. Byli na konci svých sil. Na konci sil svého já. Mnozí pomýšleli na sebevraždu, někteří se o ni pokusili. Někdy i vícekrát. „Pane Bože, pomoz!“, zoufale volali, i když tvrdili, že v Boha nevěří. Jako Ježíš na kříži jejich rty vyslovovaly: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Pak možná někde v nitru zaslechli Vstaň a jdi!, možná je nasměrovali jiní lidé. Někdo jim řekl svůj příběh. Byl to příběh spokojeného a šťastného člověka, který se od svého dna odrazil. A oni ten příběh chtěli zažít také. Ten člověk jim řekl: „Nikdy jsem si nedokázal pomoct sám a nedokázali mi pomoct ani jiní lidé, ale pomohl mi Bůh“. A Ježíš znovu promluvil: Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. V každém trpícím člověku je přítomný Ježíš na kříži. Ježíš, který svou bolest proměnil v lásku.
Mluvím o lidech závislých na alkoholu nebo na drogách, nebo i na obojím. O alkoholicích, kteří už nepijí a narkomanech, kteří už neberou drogy. Pracují na sobě pomocí 12krokových duchovních programů. Pokud do nich jenom nahlédnete, okamžitě najdete základní kameny, shodné s křesťanstvím. Ostatně zmíněný Richard Rohr se vztahu křesťanství a víry anonymních alkoholiků věnuje ve své knize Dýchat pod vodou. Kdo ji četl, jistě mi potvrdí, že napříč celou svou knihou Rohr anonymní alkoholiky v podstatě dává křesťanům za příklad živé víry. A nejen Richard Rohr. Nedávno jsme se o anonymních alkoholicích bavili s jedním brněnským katolickým knězem a ten prohlásil něco, co by asi z kazatelny svého kostela neřekl: „Takovou víru, jakou mají anonymní alkoholici, má u nás ve farnosti málokdo.“
Abyste mě správně chápali – samozřejmě nechci ani náhodou tvrdit, že nejlepší cestou k nalezení víry je pohled na své dno. Nikdy bych nikomu nedoporučoval, aby kvůli tomu začal nezřízeně pít nebo brát drogy. Jakákoliv závislost je hrozná nemoc, je to šílenství duše. Nehledě k tomu, že víra se se závislostí úplně nekamarádí. Nebo spíš závislost s vírou. To, že někteří lidé jsou schopní se pokořit – myšleno v tom nejlepším slova smyslu – teprve až zažijí obrovskou bolest, je vlastně velmi smutné. Nevěřím, že si to náš Otec Stvořitel takto přál. Jsem si jistý, že by mnohem raději viděl, kdyby všichni vyrůstali ve šťastných křesťanských rodinách, kde se víra předává už od dětství úplně přirozeně. Ale Bůh dal člověku svobodu, a člověk si ji nezřídka vykládá po svém. Mnohým lidem tak trvá velmi dlouho, než najdou poznání Boží pravdy, vykoupené zároveň velkou bolestí. Ale i tyto příběhy mají šťastné konce. Střízliví anonymní alkoholici unisono říkají: Žiju nový, šťastný život.
Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví jsem už jednou nazval zauzlovaným, a jak se zdá, tak trochu zauzlovaným zůstává až do konce. Možná ale ve vzduchu cítíte jednu nevyřčenou otázku. Ona je tedy spíše řečnická nebo možná dokonce zbytečná. Mohla by znít ani takto: Máme-li být nasyceni nejen chlebem, ale i Božím slovem, pak jak se to dělá?
Boží slovo je obsaženo v té tlusté knize s názvem Bible. Čtěte nebo spíš čtěme tedy Bibli – protože i já to dost často flákám. Nemusí se nutně jednat o nějaké systematické studium Knihy knih. Nebudu vám ani říkat, jak často byste to měli dělat a třeba, kolik stránek byste měli denně přečíst. Myslím, že každý člověk, který nosí Ježíše ve svém srdci, sám vycítí potřebu otevřít Bibli ve správný čas. Mnohdy stačí pár stránek a nasycení se dostaví vrchovatě. Už jsem to v tomto podcastu jednou říkal – často si přečtu jen kousek evangelia po cestě v MHD. Když všichni máme ty smartphony, můžeme v nich mít i Bibli. Vím, kniha je kniha, ale tu u sebe nemáme stále, kdežto bez telefonu často nechodíme ani na… však víte kam :-)
Při hostině Božího slova samozřejmě není třeba omezovat se jen na čtení Bible, byť to je, abych tak řekl, prazáklad všeho. Kromě Bible máme bohoslužby, kázání a další církevní akce čili sborový život, to jistě znáte sami. Kromě Bible existuje také spousta křesťanských knih, a abych nezapomněl – křesťanská rádia, televizní stanice, pořady na YouTube a dalších online platformách nebo třeba… křesťanské podcasty! Zkrátka a dobře, kdo se Božím slovem sytit chce, nebo možná lépe – kdo cítí potřebu jím být naplněný, má příležitostí nespočet. I to je jakýsi výdobytek moderní společnosti, která ve své nasycenosti vším jiným, Boží slovo bohužel – kdybych to měl říct korektně – poněkud přehlíží. Nenechme si ho, prosím, dobrovolně vzít. Křesťanský příběh se nepřežil. Žádná vědecká náhrada není potřeba – křesťanský příběh žije. Ježíšova slova Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst, jsou velkou pravdou už více než 2000 let a já jsem si naprosto jistý, že platit budou stále dál.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!
