Textová verze epizody podcastu V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce
Petr Lindner | 22. 12. 2021
Vánoce jsou tak trochu zvláštním svátkem. Většina lidí je považuje za nejvýznamnější křesťanský – ale i nekřesťanský – svátek, přestože – anebo možná protože – původně vychází z pohanských tradic oslavy zimního slunovratu. Ve skutečnosti Vánoce patří až na druhé místo, protože nejdůležitějším křesťanským svátkem jsou samozřejmě Velikonoce. I když…, ono je docela ošidné, dělat v tomto případě nějaké hodnotové žebříčky. Pro nás křesťany jsou zkrátka Vánoce synonymem narození Ježíše Krista, což je tak důležitá událost, jejíž význam nezmenší ani to, co z tohoto svátku udělala konzumní společnost.
Naposledy v roce 2021 vás od mikrofonu této vánoční epizody podcastu Biblická jména a úsloví už po pětatřicáté zdraví Petr Lindner.
V titulku jsem použil slovní spojení „tak trochu zamotané Vánoce“, ale stejně dobře tam mohlo být napsáno „tak trochu zamotané narození Ježíše Krista“. Rád vám vysvětlím, jak to myslím – i když nezvládnu to ani jednou, ani dvěma větami. Takže postupně…
Pokud se občas nemůžete ubránit dojmu, že evangelia čili první čtyři knihy Nového zákona, nebo alespoň první tři synoptická evangelia jsou plus-minus stejná, pak kromě jiného by vás právě příběh narození Ježíše měl přesvědčit, že to není pravda.
Tuto událost najdete pouze ve dvou evangeliích – v Matoušově a Lukášově. To už samo o sobě říká, že s onou domnělou „stejností“ úvodních novozákonních knih to nebude tak žhavé. Ale ani to není všechno. Matoušovo evangelium totiž podává události, spojené s narozením Mesiáše, trochu… no vlastně hodně odlišně, nežli evangelium Lukášovo. Což pochopitelně platí i naopak :-)
Začneme-li Matoušem, jak se běžně říká Matoušovu evangeliu nebo chcete-li Evangeliu podle Matouše, pak to v prvních 17 verších začíná Ježíšovým rodokmenem. Matouš svoji knihu psal primárně pro Židy, a tímto úvodem chtěl hned na začátku dát jasně najevo Ježíšův „správný“ původ. Není ani třeba studovat celý rodokmen, stačí si přečíst první verš: Kniha rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.
Proč Matouš považoval za nutné upozornit na Ježíšovy významné předky? Protože lidé té doby očekávali krále králů, někoho vysoce postaveného, urozeného, silného a nepřehlédnutelného, velkolepého… Pán Bůh ale chtěl, aby se Mesiáš narodil v chudých poměrech bez jakékoliv pompy. Matouš tedy jakoby úvodní genealogií chtěl říct: „Nic si z toho nedělejte, i když náš Spasitel nevypadá tak, jak jste si představovali, je to člověk, jehož předkové patřili k VIP židovského národa.“
Ježíšův rodokmen ale v tuto chvíli opustím, i když se k němu v tomto dílu ještě vrátím. Teď bych rád přečetl druhou část první kapitoly Matoušova evangelia od 18. verše:
Bůh je s námi
Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Marie byla zasnoubena Josefovi, ale předtím, než se vzali, se ukázalo, že je těhotná z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý, a protože ji nechtěl veřejně zostudit, rozhodl se, že se s ní rozejde v tichosti.Když však o tom přemýšlel, hle, ve snu se mu ukázal Hospodinův anděl a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se vzít si Marii za manželku, neboť to, co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů.“
To vše se stalo, aby se naplnilo, co Hospodin řekl ústy proroka: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,“ což se překládá: Bůh je s námi.
Když se Josef probudil, zachoval se, jak mu přikázal Hospodinův anděl, a vzal si Marii za manželku. Nespal s ní ale až do doby, kdy porodila syna, jemuž dal jméno Ježíš.
Mt 1:18–25
Početí Ježíše z Ducha svatého, známé pod pojmem neposkvrněné početí je – aspoň myslím – událostí známou úplně každému, i sebezapřisáhlejšímu ateistovi. Ať si o tom myslí každý svoje, jisté je, že syn Boží a člověk v jedné osobě jednoduše jinak počat být nemohl. Stvořitel tím sice postavil do nezáviděníhodné role nastávajícího manžela Marie, Josefa – o tom jsem už mluvil ve druhé části dvojdílné epizody tohoto podcastu s názvem Josef (2. část). Ale jak jsem právě přečetl, Josef místo toho, aby Marii odvrhl, případně ji nechal ukamenovat, jak bylo v té době běžné, přijal Boží vůli a matku Ježíše Krista si vzal za ženu.
Líčení této události je víceméně stejné jak v Matoušovu, tak i v Lukášovu evangeliu, byť tedy zde shoda začíná i končí zároveň.
Ve 2. kapitole Matouše se následně dozvídáme, že Ježíš se narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda… a Tehdy do Jeruzaléma přišli mudrcové z Východu.
Herodes, o kterém je řeč, byl Herodes Veliký, někdy také nazývaný jako Herodes I. Ukrutný. Byl to římský místodržící, formálně jmenovaný králem Judska. Nepleťte si ho ale s Herodem Antipou, jedním ze synů Heroda Velikého, který vládl Izraeli po otcově smrti. Posluchači tohoto podcastu budou Heroda Antipu znát z epizody s názvem Jan. Ten, který pokřtil Ježíše. Ano, Herodes junior připravil kvůli svým zvrhlým choutkám Jana Křtitele o hlavu, aby ji nechal přinést na podnosu Salome, dceři své nezákonné manželky Herodiady. Jestliže se na někoho naprosto přesně hodí přirovnání jablko nepadá daleko od stromu, pak je to právě Herodes Antipa. Jeho otec byl totiž – už podle svého druhého jména Herodes Ukrutný – taktéž velmi nemilosrdným a krvelačným vládcem.
Když se Herodes Veliký od mudrců z Východu dozvěděl, že hledají narozeného židovského krále, a jeho rádcové mu narození Mesiáše v judském Betlémě potvrdili na základě Micheášova proroctví – přečtěte si první tři verše 5. kapitoly starozákonní knihy Micheáš –, Herodes dostal dnešními slovy strach z konkurence. Bylo mu nejspíš jasné, že on je pouze de facto římský úředník na anektovaném území, kdežto na skutečného Mesiáše čekají jeho původní obyvatelé už tisíce let. Příchod Ježíše by tak nepochybně ohrozil jeho postavení, čemuž se rozhodl jakýmkoliv způsobem zabránit. Co se dělo dál, přečtu z 2. kapitoly Matoušova evangelia, verše 7–12:
Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a vyptával se jich, kdy přesně se jim ta hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma se slovy: „Jděte a pečlivě vyhledejte to dítě. Jakmile je najdete, oznamte mi to, abych se mu mohl jít poklonit i já.“
Jakmile vyslechli krále, vyrazili na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, je předcházela, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když tu hvězdu spatřili, zmocnila se jich nesmírná radost. Vešli do domu, a když tam uviděli dítě s jeho matkou Marií, padli na kolena a klaněli se mu. Otevřeli své poklady a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Když potom od Boha dostali ve snu pokyn, aby se nevraceli k Herodovi, vrátili se do své země jinudy.
Mt 2:7–12
Mudrci z Východu sice možná Herodovu lest neprohlédli, nicméně pán Bůh dobře věděl, co tento krutovládce zamýšlí. Pokud by se Herodes dozvěděl, kde se malý Ježíš nachází, křesťanské dějiny by se psaly úplně jinak. To se však, jak víme, doslova díky Bohu, nestalo. Po odjezdu mudrců se Josefovi ukázal ve snu anděl, který mu řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti nepovím. Herodes totiž bude to dítě hledat, aby ho zabil.“ Josef neváhal, vzal Marii s malým Ježíšem, a ještě v noci uprchli do Egypta, kde zůstali až do Herodovy smrti.
Zrada mudrců z Východu Heroda přivedla k nepříčetnému vzteku. Okamžitě nařídil svým vojákům, aby slovy Bible: v Betlémě a v celém okolí povraždili všechny chlapce mladší dvou let, podle času, na který se vyptal mudrců. Byl to nesmírně krutý rozkaz šíleného psychopata, kvůli němuž přišlo o život mnoho nevinných dětí. Kolem dějin se ale Herodovi ani tak nepodařilo pootočit na špatnou stranu.
Na konci 2. kapitoly Matoušova evangelia se pak ještě dozvídáme, že po smrti Heroda se Ježíšova rodina na Boží pokyn vrátila z Egypta do galilejského kraje, aby se usadili v Nazaretu. Poslední věta říká: Tak se naplnila slova proroků, že bude nazýván Nazaretský.
Tím zároveň Matouš končí s výkladem příběhu narození Mesiáše. Než se ale dostanu k Lukášovu podání této významné události, dovolte mi malou vsuvku, týkající se několikrát zmíněných mudrců z Východu.
Ano, řeč bude o takzvaných třech králích, jak je zná abych tak řekl široká veřejnost. Mně osobně vůbec nebude vadit, když mudrcům z Východu budete dál říkat tři králové, nicméně chtěl jsem jenom připomenout, že pro toto označení neexistuje žádný biblický podklad. V Matoušovi se nedozvídáme ani počet těchto mužů, natožpak jejich přesnější označení. Pouze a jen… mudrci z Východu.
Podle tří dárků, které přinesli Ježíši, se sice můžeme domnívat, že šlo o tři muže, ale pořád to bude jenom hypotéza. Tři dárky mohlo stejně tak přinést třeba pět nebo deset lidí. Uvážíme-li velkou hodnotu darů, mohli bychom předpokládat vysoké postavení těchto tajemných mudrců či mágů, jak bývají v některých překladech nazývaní. Ale ani to nezaručuje, že se jednalo o krále. Klidně to mohli být jenom kurýři, vyslaní nějakými králi nebo jednoduše bohatými lidmi. A konečně už vůbec se Bible nezmiňuje o jejich jménech. Kašpara, Melichara a Baltazara, jak jsou v novodobých dějinách tři králové nazývaní, v Matoušově evangeliu nenajdete, ani kdybyste ho přečetli pozpátku. A Lukáš o mudrcích z Východu pro změnu mlčí úplně.
Tím tedy dostává trhliny i výklad známého nápisu nad dveřmi K + M + B, doplněného letopočtem – opět většinou vnímaného jako zkratky jmen Kašpar, Melichar a Baltazar. K této problematice se však můžete dočíst, že ve skutečnosti nejde o K + M + B, ale K ✝︎ M ✝︎ B (K křížek M křížek B), respektive původně C ✝︎ M ✝︎ B, což je zkratka latinského Christus Mansionem Benedicat, česky Kristus požehnej tomuto domu. V tom shledávám smysl.
Abych to tedy uzavřel, tak tři králové jednoduše vznikli z nějaké lidové, nebo chcete-li „církevně-lidové“ tradice. Znovu opakuji, není na tom nic špatného… rozhodně bych nechtěl „sahat“ na tradice. Jenom jsem vám zkrátka chtěl říct, jak o tom mluví Písmo Svaté. Tedy přesněji, jak o tom Bible spíše mlčí.
Nastal čas otevřít Bibli na první straně Lukášova evangelia. To sice začíná příběhem Zachariáše a Alžběty, rodičů Jana Křtitele, jak jsem o tom mluvil v již zmíněné epizodě Jan. Ten, který pokřtil Ježíše, ale vzápětí se ve 26.–38. verši opět dozvídáme o návštěvě anděla u Marie:
Nic není nemožné
Když byla Alžběta v šestém měsíci, poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského města jménem Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef, z domu Davidova. Ta panna se jmenovala Marie. Když k ní přišel, řekl: „Zdravím tě, milostí obdařená, Hospodin s tebou!“Ta slova ji rozrušila. Co to bylo za pozdrav? přemýšlela. Anděl jí ale řekl: „Neboj se, Marie, vždyť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký, bude nazýván Synem Nejvyššího a Hospodin, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida. Bude navěky kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování bude bez konce.“
„Jak se to stane?“ zeptala se Marie anděla. „Vždyť jsem ještě nepoznala muže.“
„Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,“ odpověděl jí anděl. „To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží. A hle, tvá příbuzná Alžběta, o níž se říkalo, že je neplodná, i ona přes své stáří počala syna a je v šestém měsíci. U Boha přece není nic nemožné.“
Marie řekla: „Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!“ Tehdy od ní anděl odešel.
L 1:26–38
Jak jste slyšeli, v Lukášově evangeliu se nedozvídáme nic o reakci Josefa, ale tu už známe z Matouše. Zde navíc, dá se říci naprosto exaktně zjišťujeme, že Jan Křtitel byl o půl roku starší nežli Ježíš Kristus. Evangelista Lukáš nás zmínkou o tom, že Alžběta je v šestém měsíci, jednoduše uvádí do jakési časové linie.
První kapitola Lukášova evangelia pak pokračuje popisem návštěvy Marie u své příbuzné Alžběty a narozením Jana Křtitele. K Ježíšově rodině se dostáváme následně, hned na začátku 2. kapitoly. Jak už jsem řekl, nebude zde ani slovo o mudrcích z Východu, potažmo pak o třech králích. Děj je následující – přečtu 1.–20. verš 2. kapitoly Lukášova evangelia:
Ježíšovo narození
V těch dnech vydal César Augustus nařízení, aby v celé říši proběhlo sčítání lidu. (Toto sčítání proběhlo předtím, než se Quirinius stal správcem Sýrie.) Všichni se tedy šli dát zapsat, každý do svého města.I Josef z Galileje se vydal z města Nazaret do Judska, do města Davidova zvaného Betlém (protože byl z domu a rodu Davidova), aby se nechal zapsat se svou snoubenkou Marií, která byla těhotná. Když tam byli, Marii se naplnil čas k porodu a porodila svého prvorozeného syna. Zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo.
V tom kraji byli pastýři, kteří pobývali pod širým nebem a drželi noční hlídky u svého stáda. Vtom před nimi stanul Hospodinův anděl a ozářila je Hospodinova sláva. Hrozně se vyděsili, ale anděl jim řekl: „Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán. A toto vám bude znamením: najdete děťátko zavinuté do plenek, ležící v jeslích.“
A s tím andělem se hned objevilo množství nebeských zástupů takto chválících Boha:
„Sláva na výsostech Bohu
a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“Jakmile od nich andělé odešli do nebe, pastýři si řekli: „Pojďme do Betléma! Podíváme se, jak se stalo, co nám Hospodin oznámil.“ Pospíšili si tedy, a když přišli, nalezli Marii, Josefa i děťátko ležící v jeslích. Poté, co ho uviděli, začali rozhlašovat, co jim bylo o tom dítěti řečeno, a všichni, kdo to slyšeli, žasli nad tím, co jim pastýři říkali.
Marie všechna ta slova uchovávala a zvažovala ve svém srdci. A ti pastýři při návratu oslavovali a chválili Boha, že slyšeli a viděli všechno tak, jak jim bylo řečeno.
L 2:1–20
V tuto chvíli zcela záměrně pominu rozdíly v líčení příběhu narození Ježíše Krista, popsaného v Lukášově evangeliu oproti Matoušově verzi. I když vám můžu slíbit, že se k tomu určitě vrátím. Teď bych rád mluvil o něčem jiném.
Jistě vám neuniklo, že první lidé, kteří se o narození Ježíše dozvěděli, byli „nějací pastýři“. Obyčejní prostí lidé. Hospodinův anděl zvěst o narození Mesiáše, na kterého, jak už jsem říkal, Židé čekali tisíce let, neoznámil nikomu „menšímu“, a už vůbec ne nikomu většímu, významnějšímu, důležitějšímu nebo chcete-li výše postavenému, nežli obyčejným pastevcům, hlídajícím v noci svá stáda na pláních u Betléma.
Nenechte se mýlit, tito pastýři nejsou jenom nějakou dobovou kulisou, která by se snad Božímu scénáristovi hodila do příběhu. Obyčejní lidé, jakožto první nositelé informace o narození Mesiáše – a také její první šiřitelé – představují důležitý symbol. Předzvěst abych tak řekl charakteru Kristova působení na zemi.
Jistě víte, že pán Ježíš neměl rád, nebo spíš neměl mnoho důvěry v lidi bohaté, v lidi ve vysokém postavení, ve farizeje, saduceje a já nevím koho všeho ještě, kdo v tehdejším Judsku představoval jakousi vrchnost nebo vyšší společenskou třídu. I o tom jsem už v podcastu Biblická jména a úsloví povídal – najděte si prosím díl s názvem Nemůžeš sloužit dvěma pánům… o mamonu a Boží vůli a/nebo také epizodu Blahoslavení chudí duchem. Komu bude patřit království nebeské?, která se částečně taktéž dotýká sporu chudoby, bohatství, moci a víry. Bible tím zkrátka a dobře jasně sděluje: Mesiáš se nenarodil pro nějakou privilegovanou skupinu lidí, nýbrž pro každého, kdo po tomto světě chodí. Počínaje těmi, kteří se v Písmu nazývají nejmenšími.
Jak jste měli sami možnost zjistit, Lukášovo evangelium, kromě toho, že o narození Ježíše vypráví jinak, je také oproti Matoušovu evangeliu obsáhlejší. A to jsme ještě neskončili. Po 20. verši druhé kapitoly následuje část, nazvaná Zasvěcení v chrámu, která se vánočního příběhu také týká. Pojďme si ji přečíst. Lukášovo evangelium, 2. kapitola, verše 21 až 40:
Osmého dne, když přišel čas obřízky, mu dali jméno Ježíš, jak ho anděl pojmenoval před jeho početím.
Když pak přišel čas jejich očišťování podle Mojžíšova zákona, přinesli ho do Jeruzaléma, aby ho postavili před Hospodinem, jak je psáno v Hospodinově zákoně: „Každý chlapec otvírající lůno bude zasvěcen Hospodinu,“ a přinesli oběť, jak říká Hospodinův zákon: „Dvě hrdličky nebo dvě holoubata.“
A hle, v Jeruzalémě byl člověk jménem Simeon. Ten člověk byl spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl na něm. Duchem svatým mu bylo sděleno, že nezakusí smrt, dokud neuvidí Hospodinova Mesiáše. Veden Duchem tedy přišel do chrámu. Když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním naložili podle zvyklosti Zákona, vzal ho do náručí, dobrořečil Bohu a řekl:
„Nyní, Hospodine, podle svého slova
propouštíš svého služebníka v pokoji.
Neboť mé oči spatřily tvé spasení,
jež jsi připravil před očima všech lidí –
světlo ke zjevení národům a slávu tvého lidu Izraele.“Ta slova naplnila jeho otce i matku úžasem. Simeon jim požehnal a Marii, jeho matce, řekl: „Hle, on je určen k pádu i k pozdvižení mnohých v Izraeli. Stane se znamením, jež bude odmítáno (a tvou vlastní duši pronikne meč), aby vyšlo najevo myšlení mnoha srdcí.“
Byla tam také prorokyně Anna, dcera Fanuelova z pokolení Ašer. Byla ve velmi pokročilém věku. Když se jako dívka vdala, žila sedm let se svým mužem a potom byla vdovou až do svých osmdesáti čtyř let. Nevycházela z chrámu a dnem i nocí sloužila Bohu posty a modlitbami. Přistoupila ve stejnou chvíli, vzdávala chválu Bohu a říkala o něm všem, kdo v Jeruzalémě očekávali vykoupení.
Když vykonali všechno podle Hospodinova zákona, vrátili se do svého města Nazaretu v Galileji. Chlapec pak rostl a sílil, naplňován moudrostí, a Boží milost byla s ním.
L 2:21–40
V poslední části Lukášova popisu prvních dnů Ježíše Krista čteme o tradičních židovských zvycích či nařízeních, o obřízce, která se chlapcům dělala osm dní po narození, a očišťování a obětování podle Mojžíšova zákona, jež se činilo po 40 dnech. Setkáváme se zde také se Simeonem a Annou, což byli zřejmě první výše postavení lidé, kteří – obdaření Duchem svatým – v Ježíšovi poznali Spasitele a požehnali mu. Stejně jako v Matoušově evangeliu se i u Lukáše na samém konci dozvídáme o návratu Ježíšovy rodiny do Nazareta.
Tak. To bychom měli. Už jenom závěrečné titulky podkreslené andělským chórem a konec… Ne, to bych vám neudělal. Je mi jasné, že stejně jako já, vnímáte zřetelný rozpor nebo řekněme nesoulad mezi vyprávěním Matouše a Lukáše.
Podle Matouše se Ježíš narodí, přijedou ho pozdravit tři králové, ehmm…, pardon, mudrci z Východu, aby ještě té noci, co odjeli, Ježíšova rodina uprchla před Herodem do Egypta s tím, že do Nazareta se vrací až po jeho smrti.
Lukáš naopak o mudrcích a vraždění neviňátek zarytě mlčí, v klidu nechá pastýře rozhlásit po Betlémě narození Mesiáše, kterého podle Mojžíšových zákonů v přesně stanovených termínech obřežou a spolu s jeho matkou očistí.
Jak je možné, že se oba příběhy tak rozcházejí? Který z evangelistů má pravdu, a který nás vodí za nos?
Vycházíme-li z premisy, že Bible je pravdivá – a já z ní rozhodně vycházím – nemůžu si myslet, že by Matouš nebo Lukáš napsali něco, co se nestalo. Vysvětlení proto jednoduše spatřuji v tom, že oba evangelisté naopak některé události nepovažovali za nutné zmínit. Nebo o nich zkrátka nevěděli. Obě novozákonní knihy vznikly zhruba ve stejnou dobu, nejdříve 60 let po Kristu – takže leckteré informace se k různým autorům mohly dostávat neúplné, zkreslené nebo prostě vůbec žádné.
Tak či onak, pokud oba příběhy takříkajíc zkombinujeme, dostaneme ucelené a na sebe navazující vyprávění. Začneme u Lukáše, abychom si z něj vzali téměř vše s výjimkou posledních dvou veršů o návratu do Nazareta. Sem je totiž třeba vsunout 2. kapitolu Matouše o mudrcích z Východu a Herodově hrozbě. Pokud jste poslouchali pozorně, zjistili jste, že jediné „časové údaje“ zde říkají: Ježíš se narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda a Tehdy do Jeruzaléma přišli mudrcové z Východu. Dny krále Heroda v roli judského vladaře ovšem trvaly více než 30 let, nikoliv jen jeden den narození Ježíše. Podle historických zdrojů Herodes kraloval v Judeji od roku 37 do roku 4 př. n. l.
Mudrci tedy velmi pravděpodobně přišli do Betléma až rok nebo rok a půl po Ježíšově narození. Tomu napovídá také věk chlapců, které nechal Herodes zabít. Tento krutovládce nenařídil svým vojákům vraždit novorozeňata, nýbrž chlapce do věku dvou let. Navíc, jak říká Matoušovo evangelium, určil to podle času, na který se vyptal mudrců. Logicky mu tedy mudrcové museli sdělit, že zhruba před necelými dvěma lety se v Betlémě měl narodit Mesiáš. A ještě jedna drobnost navrch: Poté, co betlémská hvězda přivedla mudrce na správné místo, čteme doslova vešli do domu. O nějakých jesličkách v Matoušovi není zmínka, o těch píše jen Lukáš. Z toho lze usuzovat, že malý Ježíš s rodinou už nepobývali ve stáji nebo v jeskyni s hospodářskými zvířaty. Návštěva mudrců z Východu tedy musela přijít později, v době, kdy už Ježíš s rodiči bydleli takříkajíc normálně v nějakém domě. Tedy klidně až za rok či téměř dva roky.
No a teprve pak po odjezdu mudrců následovala emigrace Josefa, Marie a Ježíše do Egypta, z níž se vrátili po Herodově smrti… aby se usídlili v Nazaretu. A to je celý příběh.
V nejednom z dílů tohoto podcastu Biblická jména a úsloví, naposledy v minulé epizodě s nejdelším názvem Daniel – starozákonní vegetariáni, socha na hliněných nohou a muži v ohnivé peci, jsem řekl, že dost dobře nejde oddělovat dvě hlavní části Bible, Starý a Nový zákon, od sebe. Vánoční, nyní už rozmotaný příběh narození Ježíše Krista, je toho dalším příkladem.
Jednak zde nejde přehlédnout zřetelnou paralelu egyptského vyhnanství Ježíše s příběhem starozákonního patriarchy Mojžíše.
Ježíšova rodina, prchala do relativně blízkého a dostupného Egypta před nelítostným králem Herodem Velikým, od nějž hrozila smrt malým chlapcům kvůli proroctví o Mesiáši.
Mojžíš se sice už jako vyhnanec v Egyptě narodil, nicméně podle nařízení egyptského krále, který se obával silného, byť jemu podřízeného izraelského národa, malému Mojžíšovi taktéž hrozila smrt. Egyptský král totiž nařídil hodit do Nilu každého novorozeného hebrejského chlapce. Mojžíšova matka ho však vložila do třtinové ošatky vymazané dehtem a smolou a pustila po vodě, věříc, že ho tak ušetří smrti. Z Nilu ho vylovila služebná faraónovy dcery, a díky jejímu soucitu byl Mojžíš zachráněn. Všichni víme, co – jak se říká – vyrostlo z malého Mojžíše, a co vyrostlo z Ježíška, jak pánu Ježíši, ležícímu v jesličkách, říkáme.
No a pak jsem v první části tohoto dílu slíbil vrátit se k Ježíšovu rodokmenu. Že jsem se o něm nezmínil v souvislosti s Lukášovým evangeliem? Máte pravdu. V Lukášovi ale Ježíšův rodokmen najdete také – nikoliv tedy na začátku evangelia, jako u Matouše, ale na konci 3. kapitoly poté, co Jan Křtitel v řece Jordánu Ježíše pokřtil.
Oba rodokmeny – znění podle Matouše, a Lukášova verze – se však od sebe liší. Ale to už nás v tuto chvíli jaksi nemůže překvapit. Nicméně nejsem teolog, abych se pouštěl do podrobného zkoumání, a pro tento díl podcastu to ani není nezbytné. Chci jenom upozornit na jeden základní rozdíl, nebo možná spíš zajímavost. Ježíšův rodokmen od Matouše končí, nebo vlastně začíná Abrahamem, kdežto rodokmen, psaný Lukášem, pokračuje až k Ježíšovu předobrazu, k Adamovi – jak zde doslova čteme, synu Božímu.
Znovu opakuji, Matouš psal svoje evangelium hlavně pro Židy, proto vcelku logicky Ježíšův rodokmen začal Abrahamem čili prvním biblickým patriarchou a praotcem izraelského národa. Lukáš to vzal opačným směrem, od Ježíše k Adamovi. A víte proč? Před chvílí jsem řekl, že v Lukášově evangeliu se Ježíšův rodokmen nachází za popisem jeho křtu Janem Křtitelem. Jak jistě víte, hned poté se otevřelo nebe a na Ježíše sestoupil Duch svatý v podobě holubice. A z nebe se ozvala slavná Hospodinova slova „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem našel zalíbení.“ Ježíš byl nazván Božím synem. Dál pak čteme zmíněný rodokmen, který končí Adamem…, synem Božím. Kruh se uzavřel.
Jsme v poslední části vánoční epizody podcastu Biblická jména a úsloví. Ať se vám také zdá, nebo naopak vůbec nepřijde příběh narození Ježíše Krista trochu zamotaný, jisté je, že se jedná o událost nesmírné důležitosti. Ale to asi nemusím dlouze rozebírat. Jsem přesvědčený, že alespoň lidé věřící, si význam Kristova narození uvědomují naprosto samozřejmě.
Měl bych pro vás ale ještě jednu myšlenku. Nemám ji sice z vlastní hlavy, nicméně to mi nebrání s ní jít k vám. Tento díl jsem začal větou: „Vánoce jsou tak trochu zvláštním svátkem“. Jednou z dalších zvláštností je fakt, který si pravděpodobně málokdo jako neobvyklý nebo možná dokonce nesmyslný neuvědomuje, naopak to bereme jako danou věc. O čem to mluvím? O tom, že nám na Vánoce Ježíšek nosí dárky.
Za touto tradicí údajně stojí němečtí protestanté 16. století, dokonce prý sám Martin Luther. Do té doby totiž nosil dárky svatý Mikuláš, ale jelikož protestanté se stavěli proti katolickým svatým, Mikuláše nahradil Christkind čili Ježíšek.
Ať je to jak chce, biblickou oporu pro to budeme hledat stejně marně, jako v Písmu nenajdeme tři krále. I v tomto případě si ale myslím, že to takříkajíc není nic proti ničemu, jde zkrátka o tradici.
Ovšem slíbil jsem vám jakousi závěrečnou myšlenku. Budu ji formulovat pomocí otázky: Co kdybyste letos, a pak zase příští rok a znovu v dalších letech…, zkusili postupovat právě jako mudrcové z Východu – neočekávali dárky od Ježíška, nýbrž sami mu přinesli dary? Nemyslím ani zlato, ani kadidlo, ani myrhu, žádné hmotné dary. Nejsem si jistý, jestli by Mesiáš ocenil, kdybyste mu pořídili třeba nejnovější ajfoun, nehledě k tomu, že byste asi měli problém mu ho dopravit. Česká pošta před Vánoci kolabuje, a ostatní dopravci jsou na tom podobně. Možná nechat mu ho v Zásilkovně, ale teď na které pobočce, že ano?
Dost vtipkování, byť humor je, jak známo kořením života, a Karel Čapek na toto téma dokonce parafrázoval známá Ježíšova slova z 5. kapitoly Matoušova evangelia. Údajně měl říci: „Humor je sůl země, a kdo je jím dobře prosolen, uchová se dlouho čerstvý.“
Co však tedy darovat Ježíši k jeho narozeninám? Přece svoji lásku k němu. Následování jeho cesty, naslouchání jeho Slovu a život v jeho jménu. To je ten jediný a správný dárek, kterým Ježíši Kristu uděláte největší radost.
Přeji vám klidné a spokojené Vánoce ve společnosti svých nejbližších a nejmilovanějších, a s Ježíšem ve svém srdci. A nějaké ty dárky od Ježíška samozřejmě taky :-)
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!