Abraham, a nedokončené obětování Izáka

Textová verze epizody podcastu Abraham, a nedokončené obětování Izáka

Petr Lindner | 30. 6. 2021

O Abrahamovi již v tomto podcastu řeč byla. V epizodě s názvem Sára… a trochu i Abrahám, ve které jsem původně chtěl Abraháma víceméně jen zmínit jakožto manžela Sáry, ale celé se to nakonec vyvinulo tak, že je tento díl z větší části věnovaný nikoliv Sáře, ale právě Abrahamovi. I tak jsem zde musel konstatovat, že k tomuto věhlasnému muži, prvnímu biblickému patriarchovi, se ještě budu muset vrátit. Jestli jednou nebo vícekrát, to nevím ani teď. Každopádně jakési další pokračování právě nyní posloucháte.
Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner.


Hlavního hrdinu této epizody jsme ve zmíněném dílu nazvaném Sára… a trochu i Abrahám opustili ve chvíli, kdy Abraham už podruhé – tentokrát před Gerarským králem Abímelekem – zapírá Sáru jakožto svoji ženu, a prohlašuje ji svojí sestrou. Před tím to stejné udělal před egyptským faraónem. 

Já jsem Abrahámovo chování při vší úctě k tomuto prapředku všech křesťanů nazval zbabělým, a dovolím si na tom trvat i nyní. Zároveň jsem však dodal, že chování tohoto muže se velmi proměnilo po narození syna Izáka a jeho následném – naštěstí nedokončeném – obětování Bohu. 

Věřím, že všem křesťanům je tato kapitola knihy Genesis důvěrně známá, ale protože mezi našimi posluchači nejsou jen ti, kteří mají Bibli v malíčku, pojďme si tento příběh přečíst. 22. kapitola knihy Genesis, od 1. do 19. verše:

Obětování Izáka
Po těch událostech se stalo, že Bůh Abrahama zkoušel. Řekl mu: Abrahame! On odpověděl: Tady jsem. Bůh řekl: Nuže, vezmi svého syna, svého jediného, jehož miluješ, Izáka, a jdi do země Mórija. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné z hor, o níž ti povím. 

Abraham vstal časně ráno, osedlal osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o kterém mu řekl Bůh.

Třetího dne, když Abraham pozvedl oči, uviděl v dáli to místo a řekl svým služebníkům: Zůstaňte tady s oslem a já s chlapcem půjdeme až tam. Pokloníme se Bohu a vrátíme se k vám. 

Potom vzal Abraham dříví k zápalné oběti a naložil je na svého syna Izáka. Vzal s sebou také oheň a nůž. A šli oba spolu. 

Tu Izák řekl svému otci Abrahamovi: Otče? Abraham řekl: Tady jsem, synu. Izák řekl: Zde je oheň a dříví, ale kde je beránek k zápalné oběti? 

Abraham odpověděl: Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu. A šli oba spolu.

Když přišli na místo, o kterém mu řekl Bůh, Abraham tam postavil oltář, připravil dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář na dříví. 

Pak vztáhl ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. 

Vtom na něho zavolal Hospodinův anděl z nebes: Abrahame, Abrahame! Odpověděl: Tady jsem. I řekl: Nevztahuj ruku na chlapce a nic mu nedělej, protože teď jsem poznal, že jsi bohabojný a že jsi mi neodepřel svého syna, svého jediného. 

Abraham pozvedl oči a uviděl, že se jeden beran zachytil za rohy v houštině. Šel, vzal toho berana a obětoval ho v zápalnou oběť místo svého syna. 

A Abraham pojmenoval ono místo: Hospodin opatří. Odtud se dodnes říká: Na hoře Hospodinově se opatří.

Hospodinův anděl zavolal z nebes na Abrahama podruhé a řekl: Při sobě jsem přísahal, je Hospodinův výrok: Protože jsi učinil tuto věc a neodepřel jsi mi svého jediného syna, proto tě jistě požehnám a tvé símě velice rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé símě zdědí bránu svých nepřátel. Ve tvém semeni si budou žehnat všechny národy země, protože jsi mne uposlechl. 

Pak se Abraham navrátil ke svým služebníkům a vydali se společně do Beeršeby. A Abraham bydlel v Beeršebě.

Gn 22:1–19

Pěkně hrůzostrašný příběh, co říkáte? Příběh, který vyvolává spoustu otázek. Půjdeme-li chronologicky, pak si můžeme říct:
„Jasně, Hospodin měl plné právo Abrahama trochu otestovat v jeho víře a/nebo řečeno dnešním pojmem – loajalitě, nicméně proč to musel udělat zrovna tak strašlivým způsobem – nařídit mu, aby obětovat svého doslova vymodleného syna? Syna, kterého mu a Sáře dal v požehnaném věku, když Abrahámovi bylo sto a Sáře devadesát let…“

Druhá otázka zní: Jak to, že se Abraham nezmohl ani na slůvko odporu nebo aspoň takříkajíc nesmlouval? Vždyť před tím, u Sodomy a Gomory s pánem Bohem dlouze diskutoval o nespravedlivém vyhlazení nevinných lidí, přičemž Hospodin mu dokonce dal zapravdu. Tento příběh zde nyní číst nebudu, ale vy si ho určitě osvěžte v 18. kapitole knihy Genesis, verše 16–33. Ne, v případě pánova požadavku na obětování syna, Abraham neřekne ani popel a jde se chystat do akce. Divné, tuze divné…

Dalších řekněme zajímavostí je v tomto příběhu více – já se k nim postupně vrátím –, ovšem na tomto místě chci připomenout ještě dvě vyslovené podivnosti, týkající se samotného Abrahámova syna Izáka. Jistě jste si všimli, že jediný jeho projev v tomto příběhu spočívá v dotazu, kde je obětní beránek. Na tuto otázku se mu od otce dostane uspokojivé odpovědi a dál je ticho.

Nechce se mi ale věřit tomu, že se Izák nijak nebránil, když ho jeho otec svazoval a pokládal na oltář na dříví. Namluvil mu snad Abraham, že jde o nějakou hru, že se tomu podvolil? To nevíme. Udělal to násilím? Ani to nevíme. Ale Abrahámovi bylo v té době více než 100 let – byť tedy, jak jste mohli poslouchat v epizodě Věk podle Bible – Kristova léta, Abrahámoviny a Metuzalém, se tento muž dožil 175 let. Těžko říci, jak na tom byl v té době se svými silami.

Nicméně je tu další věc: Když pak na pokyn Hospodinova anděla Abrahám Izáka osvobodil, opět je ticho. Ani teď neznáme klukovu reakci. Jak se choval? Byl v šoku? Seděl na zemi a koukal do prázdna? Nebo byl naopak rozzuřený a odhodlaný oplatit svému otci toto příkoří stejným způsobem? Nevíme. To jsou ona tajemství Bible, o kterých jsem už několikrát mluvil. Až přijde správný čas, dozvíme se to. Nicméně autoři knihy Genesis jednoduše, vedeni Duchem svatým, pravděpodobně nepovažovali za důležité, sdělit čtenáři tyto informace. Gros příběhu totiž spočívá jinde.


Četl jsem několik velmi odborných prací o příběhu Abrahama a Izáka. Různí vykladači Bible si všímají různých částí tohoto děje, někdo je schopen rozebrat každé slovo všech veršů. A přesto, nebo možná právě proto, se najdou velmi rozličné názory, až diametrální rozdíly.

Při vší úctě k obrovské erudici autorů těchto studií, se někdy při jejich pročítání nemůžu ubránit otázce, jestli to tak pán Bůh chtěl? Jestli bylo jeho záměrem, stvořit knihu, u níž vyvstává tolik otazníků, na které je ještě násobně víc odpovědí? Protože zrovna v příběhu nedokončeného obětování Izáka Abrahámem, najdeme vcelku jasnou odpověď v samotné Bibli. 

Ale ono rozuzlení mi dovolte ještě chvíli oddálit. Pojďme se nejprve věnovat jedné zásadní – v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví už jednou vyslovené – otázce: Proč Hospodin po Abrahámovi vyžadoval de facto pohanskou, tedy lidskou, potažmo pak dětskou oběť?

Pro odpověď na tuto otázku bych si dovolil jít k lidem chytřejším a vzdělanějším. Našel jsem ji v článku Drama Abrahamovy víry od polského teologa Wacława Hryniewicze, který pro web Getsemany.cz přeložili Walerian Bugel a Hana Šlechtová.

Autor zde cituje z knihy francouzského exegety, jezuity Paula Beauchampa, o padesáti biblických postavách a jednou větou shrnuje jeho pohled na Abrahamovu oběť: 

„To ty, člověk, sis vytvořil ten ukrutný obraz Boha a já, Bůh, jsem v tomto obrazu přijal místo, protože jinak jsem tě od něho nemohl osvobodit.“

Zdroj: Getsemany.cz, Wacław Hryniewicz: Drama Abrahamovy víry

Další komentář v tomto článku je následující:

Bůh Izraele přijal místo ve starém obrazu proto, aby nás od něho osvobodil. Vyžaduje po nás, abychom mu obětovali [= se v jeho prospěch vzdali] naši perverzní ideu Boha, právě tu, při které tak silně setrváváme. Zvrhlost Boha je jednou z nejhlouběji zakořeněných idejí lidstva, kterou bylo třeba vyvrátit, a proto bylo třeba pohledět jí do tváře. Tento biblický příběh je v jistém smyslu zprávou z náboženské psychoanalýzy. Je to třetí úroveň historie – sice ne my tvoříme Boha, ale zato tvoříme jeho jistý konkrétní obraz. Bůh je neznámý, nepostižitelný, avšak my nepřestáváme [ve velkém] vyrábět jeho obrazy. (…) Vedle Božího absolutna existuje ještě historie představ o Bohu. Vyprávění o Abrahamovi je tedy neobyčejně důležitou epizodou v této historii.

Existuje nepopiratelný vývoj lidských představ o Bohu. Zřetelně to je vidět na příkladu Starého a Nového zákona. Není to samotný Bůh, kdo je rozdílný. Není to on, kdo se změnil. Liší se naše představy o něm. On zůstává jeden a týž. To my máme obtíž s pochopením jeho přirozenosti a jeho přítomnosti ve světě.

Z toho vyplývá neobyčejně důležitý závěr. Jako věřící lidé musíme neustále korigovat své představy a zvyklosti, učit se „novému (po)vědomí“, utvářet mentalitu shodující se s nejhlubším smyslem náboženství. Abraham rovněž musel zkorigovat své dosavadní představy o Bohu a zbavit se dávné kultovní mentality, která nabádala k přinášení bohům oběti z lidského života. Takovýto program překonávání falešné mentality je programem pro všechny, nezávisle na náboženství či vyznání.

Zdroj: Getsemany.cz, Wacław Hryniewicz: Drama Abrahamovy víry

Tolik citace z článku polského teologa Wacława Hryniewicze. A já myslím, že tím je vše vysvětleno. Pán Bůh rozhodně nenařídil Abrahámovi přinést lidskou oběť z nějaké svojí vrtošivosti…, aby si snad dokázal, kdo je tady nejvyšší… a stejně tak ani náhodou nepočítal s tím, že by onen pokus o obětování snad vyšel. Kdepak, to bychom měli velmi zkreslené představy o Hospodinu – a to jsem ještě použil patrně ten nejmírnější pojem. Pán Bůh tím zkrátka říká něco v tomto smyslu: 

„Pánové, aby bylo jasno: Tohle byl poslední, pokus o lidskou oběť. Toto byla ukázka toho, jak se to nemá dělat a nesmí dělat! Já jsem byl ten, kdo tento pokus inicioval, ale také jsem byl tím, kdo ho včas zastavil. Já jsem Stvořitel – mám moc nejen nad životem, ale i nad smrtí. Jsem Bůh milostivý, nikoliv krvežíznivý!“


Čteme-li v 1. verši, že Bůh Abrahama zkoušel, pak by se možná slušelo dodat „Bůh Abrahama zkoušel a zároveň tím ukazoval svoji pravou tvář.“ Nicméně obstál Abrahám v této zkoušce? Samozřejmě, že obstál. Ba dokonce možná i něco víc. 

Už jsem v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví řekl, že vysvětlení nebo odpověď na otázky, spojené s pokusem o obětování Izáka jeho otcem Abrahámem, najdeme v Bibli. Dokonce už jste ji mohli v tomto podcastu také slyšet – ano, v minulém dílu s názvem S Ježíšem v srdci: „Tvá víra tě uzdravila!“. Konkrétně to bylo v citaci z 11. kapitoly knihy Židům, kde se ve verších 17–19 píše toto:

Vírou Abraham ve své zkoušce obětoval Izáka. Ten, který přijal zaslíbení, obětoval svého jediného syna, o němž bylo řečeno: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi.“ Počítal totiž s tím, že Bůh je schopen i křísit z mrtvých; a odtud ho také (obrazně řečeno) přijal.

Žd 11:17–19

A je to tady. Byla to právě Abrahamova víra, která způsobila, že jakmile ho pán Bůh oslovil se svým přáním nebo spíše příkazem – beze slova a bez mrknutí oka šel do akce. On totiž navíc věděl – a věřil –, že Hospodin je pánem nad životem i nad smrtí. Kdyby to nevěděl, a jak se píše v citovaném verši z knihy Židům – nepočítal s tím –, mohli bychom ho klidně zařadit do kategorie náboženského fanatika, který neváhá vzít kudlu na svého syna. Abraham však věřil a věděl. Proto také svým služebníkům řekl:
Zůstaňte tady s oslem a já s chlapcem půjdeme až tam. Pokloníme se Bohu a vrátíme se k vám.

Mluvil v množném čísle. Neřekl „vrátím se k vám“, řekl vrátíme se. Vůbec nepočítal s tím, že by měl přijít nazpět bez syna. Proto také na onu jedinou Izákovu otázku odpověděl, že beránka k zápalné oběti si opatří Bůh. A tak se také stalo.

Někteří exegeti dokonce tvrdí, že Abrahám svůj čin dokonal – že skutečně do Izáka svůj nůž pohroužil a zabil jej, aby ho pán Bůh následně vzkřísil. Jaký k tomu mají důvod? Je jím symbolika tohoto činu jakožto předobrazu ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ani v tomto se vykladači Bible samozřejmě neshodnou, nicméně pokud se podíváme například do Českého studijního překladu, tak zde se v posledním verši píše:

Usoudil, že Bůh je mocen křísit i z mrtvých. Proto ho dostal zpět jako předobraz.

V poznámkách se sice dozvíme, že se jedná o podobenství nebo symboliku. Ale když nalistujeme tentýž verš v Českém ekumenickém překladu, tak se dozvíme ještě konkrétnější informaci:

Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.

Předobraz budoucího vzkříšení… vzkříšení koho? Lazar tím asi myšlený nebyl… je to naprosto jasný odkaz na vzkříšení Ježíše. Byť, jak už jsem řekl, o tom někteří teologové pochybují.

Dovolte mi ještě jednu citaci ze zmíněného článku Drama Abrahamovy víry polského teologa Wacława Hryniewicze:

Abraham byl člověkem víry. Bible říká, že právě jemu, pastýři stád dobytka mezi Tigridem a Eufratem, se Bůh skutečně zjevil a řekl neobyčejné věci. Právě díky němu měly být požehnány všechny národy světa. To je paradox víry v její individuálnosti a univerzálnosti! V tomto ohledu jsme dětmi Abrahama zapojenými do velkého řetězce svědků víry během století. Bůh, v něhož věříme, je Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba, Bohem Mojžíše a Ježíše z Nazareta.

Zdroj: Getsemany.cz, Wacław Hryniewicz: Drama Abrahamovy víry

Nevím, jestli je žádoucí hledat v Bibli nějakou logiku, nicméně toto mně osobně logiku dává. A velkou.


Teď jsem si uvědomil, že tento díl podcastu Biblická jména a úsloví, spadající do podkategorie biblických jmen, bude trochu ochuzený o obvyklou statistiku dotyčného jména. Ne, vážně se nechci opakovat – udělal jsem to už v dílu Sára… a trochu i Abrahám, tak vás pro tyto informace odkážu tam. Pokud jste ho tedy už neposlouchali… ale klidně si ho poslechněte znovu :-)

Jako náhradu pro vás ale mám ještě jeden poznatek k příběhu Abrahama a Izáka. V knize Genesis je psáno, že se má Abraham se synem odebrat do země Mórija a tam na jedné z hor jej obětovat. Bavíme se o minimálně 4 000 let staré události, takže i o tom se vedou spory, nicméně mnozí historikové se domnívají – a například ortodoxní Židé o tom nepochybují – že ono místo je na dnešní Chrámové hoře v Jeruzalémě, kde najdete známý Skalní dóm se svojí zlatou kopulí, viditelnou na míle daleko od něj.

Letecký pohled na Chrámovou horu v Jeruzalémě | Zdroj Wikipedie

K této historické památce, která jakýmsi způsobem spojuje křesťanství, judaismus a islám, mám jeden zvláštní osobní poznatek. Když jsem byl před lety v Jeruzalémě, navštívil jsem samozřejmě i Skalní chrám.

Ani ne tak jako nádherná výzdoba, mě zaujaly kamenné prahy u vchodů do této osmiúhelníkové svatyně. Tyto prahy z velkých kusů podle mého názoru snad žuly nebo jiného tvrdého kamene, byly totiž v místech, kudy chodí lidé úplně prošlapané. Zkrátka vrstva kamene pod chodidly či podrážkami bezpochyby milionů lidí, kteří tudy za nějakých 1 300 let od postavení tohoto chrámu prošli, jednoduše zmizela. Po neviditelných kousíčcích si lidé, kteří Skalní chrám z jakéhokoliv důvodu navštívili, odnesli stopu, vzorek, otisk jeho kamenných prahů sebou do celého světa. A možná i něco dalšího…


A to už je z tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví o Abrahámovi a jeho nedokonaném obětování svého syna Izáka, všechno. Z Abraháma, o kterém jsem se v dílu o jeho ženě Sáře nevyjadřoval zrovna lichotivě, se nám vyklubal skutečný vážený biblický patriarcha, který dobře ví, co činí, a jehož víra je nanejvýš příkladná. To, že zpočátku, když si ho Bůh vyvolil, chyboval a udělal zkrátka pár přehmatů, jenom ukazuje, že pořád se bavíme o člověku. O člověku s jeho chybami a slabostmi, ale vírou v Boha, který ho miluje a ukazuje mu cestu. Je na každém z nás, jestli ho chceme a budeme následovat. Sám za sebe to můžu doporučit :-)

Podcast Biblická jména a úsloví najdete na obvyklých platformách jako je Spotify, Apple podcasty nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech, jejichž adresy uvádím v popisku tohoto dílu.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Jít nahoru