Petr Lindner | 23. 7. 2025

Jitka. Dívčí nebo ženské jméno, jemuž takříkajíc laskavě nelichotivou reklamu udělala legendární hláška z filmu Na samotě u lesa. Však víte která. Tento film byl natočený v roce 1976, tedy téměř před padesáti lety. A v té době také obliba jména Jitka u nás kulminovala. Kdeže loňské sněhy jsou… Ale o tom až za chvíli. Na úvod ještě prozradím, že v tomto dílu podcastu bude řeč také o původu jména Jitka a… tak trochu hororovém biblickém příběhu, který jej doprovází. Nemějte ale obavy, jde o příběh velmi starý a podle všeho navíc ještě vymyšlený. 

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Jak to tedy je, nebo spíš bylo, s oblibou křestního jména Jitka u nás? V roce 1976, kdy byl natočený zmíněný film Na samotě u lesa, už pomalu nastával pokles oblíbenosti, i když stále se u nás ročně rodilo kolem dvou tisíc malých Jitulek. Vrchol s 2 383 novorozenými Jituškami byl o tři roky dříve, ale velký zájem o toto jméno přetrvával už od počátku 60. let minulého století. Současný věkový průměr žen tohoto jména, převyšující padesát let, však zároveň říká, že graf oblíbenosti šel na konci 70. let prudce dolů a na nízkých hodnotách už také zůstal. Poslední podrobná veřejná statistická data z roku 2016 uvádějí pouhých 39 nově narozených holčiček jménem Jitka. Ve stovce nejoblíbenějších jmen, která Český statistický úřad zveřejňuje stále, se Jitka už pár let vůbec nenachází. Nevadí, za mě jde i tak o pěkné jméno, které navíc provází zajímavý biblický příběh. Ale to už jsem říkal…

Nicméně mluvíme-li o biblickém příběhu, zároveň to znamená, že původ tohoto jména rozhodně nebude český. Jitka je nápadně podobná jménu Judita, přičemž obě pocházejí z hebrejského יהודית [Jehúdít], Židovka. Ostatně Judit představuje feminimum jména Juda, které nás k hebrejštině, nebo chcete-li k Bibli, vede tak nějak samozřejmě. 

Naše Jitka navazuje na původní staročeský tvar Jutka, který pochází z německého Jutta, což je zkrácená podoba jména Judith, u nějž Němci používají také tvar Guta. Ve své výjimečné české podobě se tak Jitka liší od Judity, protože tu najdete s malými obměnami v dalších jazycích. Judith [džudit], psáno Judith, nebo zkrácenou formu Judy znají v anglicky mluvících zemích, Judith, a jak jsem už řekl, Juttu, mají německy mluvící národy, Poláci mají v kalendáři Judytu s tvrdým y a třeba Italové Giudittu.

Jsme-li u podobnosti Jitky a Judity, pak je zajímavé, že obě sice mají svátek čili jmeniny ve stejném měsíci, nikoliv ale v jednom dni. Zatímco Jitka má svátek v den, kdy u nás večer chodí k dětem Mikuláš s čertem a andělem – tedy 5. prosince, Judita si musí počkat skoro až do konce roku – svátek slaví 29. prosince.

Než se dostaneme k biblickému původu Jitky, malá poznámka. Tento 124. díl podcastu Biblická jména a úsloví je zároveň prvním, v němž sahám po deuterokanonické knize Bible. Ono by to tedy ani jinak nešlo, protože kniha Júditzkrátka není součástí hebrejského kánonu Bible, s jeho 66 knihami, rozdělenými na 39 spisů Starého a 27 knih Nového zákona. Hebrejský kánon někdy bývá nazývaný také jako protestantský, protože jej, na rozdíl od katolické církve, používají převážně protestanté. Pravdou však je, že Bible kralická, přesněji její verze známá jako Šestidílka, což je echt protestantský překlad Písma, deuterokanonické knihy obsahuje. A například Martin Luther je do svého překladu Bible zařadil také jako „knihy, které do svatého Písma nepatří, ale jsou užitečné pro čtení“.

Deuterokanonické znamená „druhotně“ kanonické, někdy spíše nesprávně označované jako apokryfní. Najdete je pouze ve Starém zákonu a jednou z nich je právě kniha Júdit. Biblisté se shodují na tom, že kniha Júdit popisuje fiktivní příběh, uměle zasazený do dějin Izraele s mnoha historickými nepřesnosti až nesmysly. Jeden z autorů Encyklopedického biblického slovníku ETF CUNI, Vladimír Kajlík, o této knize uvádí:

Kniha Júdit je literární politická fikce plná anachronismů a historických nepřesností. Tak kupř. Nebúkadnesar, král Asyřanů vstupuje do vojenského konfliktu s Izraelem až po jeho návratu z exilu.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Jen na vysvětlenou: Král Nebúkadnesar byl tím, kdo stál za takzvaným Babylónským zajetím Izraelců na počátku 6. století př. n. l. Z exilu se Židé vrátili až téměř třicet let po jeho smrti, nicméně autor knihy Júdit tento příběh, v němž právě Nebúkadnesar usiluje o ovládnutí velké oblasti dnešního Blízkého východu, situuje do doby, kdy už byli nazpět v Judsku. Nebúkadnesar tedy nejspíš vstal z mrtvých a jal se znovu táhnout proti židovskému národu… 

No dobře. Kniha Júdit sice evidentně není historickou kronikou, Židé však, a myslím, že nejenom oni, milují vyprávění a z něj vycházející poučení, což příběh Júdit splňuje výborně. Ostatně tuto knihu, přestože nepatří do hebrejského kánonu Bible, si Židé připomínají při Chanuce čili Svátku světel, kdy jedí mléčné výrobky a sýr, který – údajně – podávala Júdit Holofernovi, aby měl žízeň a více pil. Víno, dlužno dodat. O sýru ale v knize Júdit nenajdete ani čárku, je třeba dodat navrch. Píše se zde pouze o tom, že Júdit s sebou k Holofernovi vzala, respektive své komorné nařídila vzít, měch vína, džbán oleje, vak s ječnými plackami, pletenci fíků a čistými chleby. Kde se tedy vzal sýr? Podle židovských legend a midrašů. Jak se zdá, Júdit je vděčným námětem pro nejrůznější výklady.

Každopádně myslím, že je nejvyšší čas, příběh Júdit podat uceleněji, protože z těch několika útržků, které zde již zazněly, asi souvislý děj neposkládáme. 

Kromě Júdit zde padla dvě jména: Nebúkadnesar, uvedený jako asyrský král, a Holofernes. Tenhle chlápek, o jehož jménu Jan Fingerland ve své knize Hebrejky uvádí, že patrně znamená pekelný smrad, byl nejvyšším velitelem Nebúkadnesarova vojska. Jak se píše v knize Júdit, Holofernes byl druhý po králi. 

S rozpínavostí asyrského krále se čtenář setkává hned od první kapitoly knihy Júdit. Nebúkadnesar po počátečním neúspěchu se získáním spojenců poráží médského krále Arfaxada, aby o pár let později vyrazil na trestnou výpravu proti Západu. Tedy…, vyráží na ni Holofernes, coby nejvyšší šarže jeho vojska. Nebúkadnesar mu svěřuje armádu, čítající sto dvacet tisíc pěšáků a kavalerii s dvanácti tisíci jezdci. Krvelačný král Holofernovi říká:

Vytáhneš do všech těch zemí na západě, které neuposlechly slova mých úst, a vyzveš je, aby připravili zemi a vodu, protože na ně vytáhnu ve svém hněvu, zaplavím celý povrch země nohama svého vojska a vydám mu je v plen. Jejich ranění naplní propasti, každý potok a řeka se zaplní jejich mrtvolami, až se rozvodní.

Jud 2,6–8 (ČEP)

Holofernes tedy vyráží do boje. Některé národy se mu poddávají dobrovolně, jiné si bere silou. Když doráží k hranicím Judska, dává svým mužům měsíční pauzu, aby nabrali síly a, jak se píše v knize Júdit, shromáždili všecko, co potřebovalo jejich vojsko.

Izraelci mezitím doma trnou hrůzou. Nedávno se vrátili ze zajetí a sotva dali zemi trochu do pořádku, už se na ně valí další pohroma. Naléhavě volají k Hospodinu a připravují se na boj. Obsazují stezky do hor, kudy by k nim mohlo Holofernovo vojsko vniknout. Asyrský vojevůdce se to dozvídá a nechá si zavolat velitele Amónovců, Achióra, aby od něj vyzvěděl, co jsou vlastně ti Izraelci zač. Ten mu ve zkratce vylíčí historii židovského národa a v závěru své promluvy říká. Kniha Júdit, 5. kapitola, verše 17 až 21:

Dokud nezhřešili před svým Bohem, vedlo se jim dobře; je s nimi Bůh, který nenávidí nepravost. Když však sešli z cesty, kterou jim určil, bylo jich velmi mnoho vyhlazeno mnohými válkami. Byli odvlečeni do zajetí do cizí země, chrám jejich Boha byl srovnán se zemí a jejich města byla uchvácena jejich protivníky.
Nyní se však obrátili ke svému Bohu, vyšli z rozptýlení, ať byli rozptýleni kdekoli. Dostali zpět Jeruzalém, kde je jejich svatyně, a usídlili se na pohoří, protože bylo neobydlené.
A tak tedy, vladaři a pane, pokud tento lid nechce Boha znát a proti němu hřeší, a my to zjistíme, že Boha urážejí, vytáhneme proti nim a přemůžeme je ve válce. Jestliže však jejich lid nečiní bezpráví, ať to můj pán raději nechá být, aby je snad jejich Pán a Bůh neochránil. Byli bychom v potupě po celé zemi.

Jud 5,17–21 (ČEP)

Holoferna tato slova pochopitelně nepotěšila a Achióra nechal vydat Izraelcům do Betúlie. Mimochodem, město Betúlie je podle všeho smyšlené jako celý tento příběh. Židé přivítali Achióra s otevřenou náručí, vystrojili mu hostinu a celou noc vzývali Boha, aby jim pomohl.

Holofernes další den vyrazil do boje. Zde, tedy v 7. kapitole knihy Júdit, se poněkud rozchází počty vojáků jeho armády. Zatímco na začátku se píše o sto dvaceti tisících pěšáků a dvanácti tisících jezdcích, sedmá kapitola uvádí hned sto sedmdesát tisíc pěšáků. Tak nevím… ale je možné, že těch padesát tisíc vojáků navíc Holofernes nasbíral cestou ve svém vítězném tažení. Budiž, pojďme v našem příběhu dál.

Další den totiž za Holofernem přišli předáci Ezauovců, vůdcové moábského lidu a velitelé mořského pobřeží, aby mu poradili strategii, pomocí níž porazí Izraelce i bez boje.

Proto, vladaři, neválči s nimi v otevřené bitvě, a z tvého vojska nepadne ani jeden muž. Zůstaň ve svém táboře a šetři každého muže ze svého vojska, jen ať se tvoji služebníci zmocní pramene vody, která vytéká z úpatí hory. Odtud totiž čerpají vodu všichni obyvatelé Betúlie. Žízeň je zničí, a oni vydají své město.

Jud 7,11–13 (ČEP)

Super nápad! Řekl si Holofernes a tak se i stalo. Okupační armáda obsadila izraelské zdroje vody a pak už jen čekala, jak dlouho Židé vydrží.

Zásoby vody došly obyvatelům Betúlie po třiceti čtyřech dnech. Lidé se seběhli k představitelům města, jimž předsedal jistý Uzijáš a křičeli na ně:

„Bůh ať rozsoudí mezi vámi a námi. Dopustili jste se na nás velikého bezpráví, že jste se nedomluvili s Asyřany v míru. Teď není, kdo by nám pomohl; Bůh nás prodal do jejich rukou, abychom před nimi byli sraženi a nadobro zničeni žízní.
Proto je zavolejte a vydejte Holofernovu lidu a všemu jeho vojsku celé město v plen. Lépe bude pro nás stát se jejich kořistí, nežli zemřít žízní. Budeme sice otroky, ale budeme žít a nebudeme se muset dívat vlastníma očima, jak umírají naše nemluvňátka a jak vypouštějí duši naše ženy a děti. Zapřísaháme vás při nebi a zemi, při našem Bohu a Hospodinu našich otců, který nás trestá za naše hříchy a za hříchy našich otců, ať neučiní dnešního dne, co jsme řekli.“
Celé shromáždění vypuklo ve veliký pláč a všichni dohromady volali hlasitě k Hospodinu Bohu.
Uzijáš jim řekl: „Buďte dobré mysli, bratří, vytrvejme ještě pět dní a v nich Hospodin, náš Bůh, k nám obrátí své slitování; určitě nás docela neopustí! Jestliže ty dny přejdou a nepřijde nám pomoc, udělám podle vašich slov.“

Jud 7,24-31 (ČEP)

Co na to říct? Zoufalí lidé, dělají zoufalé věci… Nepřipomíná vám to něco? Ano, velmi podobně, ne-li úplně stejně se Izraelci chovali při exodu z Egypta. Nalistujte si v Bibli patnáctou kapitolu knihy Exodus a přečtěte si, jak to bylo. Ale až po skončení tohoto dílu podcastu :-)

Před koncem první poloviny, v 8. kapitole, přichází na scénu Júdit. Podle popisu to byla zbožná, dobře situovaná vdova, která po smrti svého muže žila tři roky a čtyři měsíce přísně asketickým způsobem ve stanu na střeše svého domu. Byla krásného vzezření, velmi půvabná na pohled. Její muž Menaše jí zanechal zlato a stříbro, otroky a otrokyně, stáda a pole a ona vše spravovala. Nikdo o ní nemohl pronést špatné slovo, neboť byla velmi bohabojná. (Jud 8,7–8 /ČEP/) Píše se v 7. a 8. verši 8. kapitoly knihy Júdit.

Júdit slyšela, jak dopadla rozprava správců Betúlie s lidem, zdravě se naštvala a nechala si k sobě zavolat starší svého města Chabrího a Charmího. Budu číst část její řeči, kterou k nim pronesla. 8. kapitola knihy Júdit, verše 11 až 17:

Když k ní přišli, řekla jim: „Slyšte mne, představitelé Betúlie. Není správné, co jste dnes mluvili před lidem, že jste se zavázali přísahou před Bohem a prohlásili, že vydáte město našim nepřátelům, neobrátí-li se Hospodin v těch dnech, aby vám pomohl.
Kdo jste vy, že jste dnešního dne pokoušeli Boha a že se stavíte na místo Boží uprostřed lidských synů? Vystavujete Hospodina, Všemohoucího, zkoušce, ale sami navěky ničemu neporozumíte! Vždyť nevystihnete ani hloubku lidského srdce a nepochopíte lidské úvahy; jak chcete probádat Boha, který to všechno učinil, poznat jeho úmysl, porozumět jeho myšlení? Ne, bratři, nepopouzejte ke hněvu Hospodina, našeho Boha!
Nebude-li nám ochoten pomoci v těch pěti dnech, má moc zachránit nás, kdy on bude chtít, nebo nás zahubit před tváří našich nepřátel. Nepředpisujte Hospodinu, našemu Bohu, jak má jednat. Bůh nemůže být zastrašován jako člověk, ani donucován k rozhodnutí jako lidský syn. Proto očekávejme jeho spásu a vzývejme ho, aby nám pomohl; on vyslyší náš hlas, bude-li mu to milé.

Jud 8,11–17 (ČEP)

K těmto a ostatně i dříve citovaným veršům se v této epizodě ještě vrátím, nyní ale pojďme pokračovat dál v příběhu biblické Jitky.

Na závěr své řeči starším města naznačila: Udělám něco, co bude předáváno synům našeho rodu od pokolení do pokolení. Nepátrejte po tom, co chci udělat, neřeknu vám to, dokud svůj čin nedokončím. Jakmile starší Betúlie odešli, Júdit se dlouze modlila k Hospodinu, poté svlékla svůj vdovský oděv, upravila si vlasy, vzala na sebe sváteční šaty, zkrátka – z asexuální vdovy se stala žádoucí žena. V knize Júdit se doslova píše: velmi se ozdobila, aby přivábila oči mužů, kteří ji spatří. Komorné nabalila jídlo, o kterém jsem už mluvil, a vyrazily z Betúlie k táboru vojska generála Holoferna. Ten, okouzlený její krásou, Júdit okamžitě přijal a byl ochotný udělat všechno, co jí na očích spatří. Júdit jakožto obratná řečnice Holofernovi, potažmo jeho králi Nebúkadnesarovi lichotila, až se hory zelenaly, částečně mu lhala, ale v jistém smyslu také mluvila pravdu, když řekla, že ze svého domu utekla kvůli bezbožnosti svého lidu. To všechno ale dělala s jediným cílem – zabít Holoferna. Ten měl pro změnu v hlavě jinou touhu – obcovat s Júdit, jak se ve stejnojmenné knize píše. Naplánoval proto mejdan a svému správci, kleštěnci Bagóovi řekl:

„Jdi a přemluv tu hebrejskou ženu, která je u tebe, aby přišla k nám a s námi jedla a pila. Byla by to pro nás ostuda, kdybychom takovou ženu nechali být a neobcovali s ní. Vždyť se nám vysměje, jestliže se ji nepokusíme svést!“

Jud 12,11–12 (ČEP)

Co na to Júdit? Souhlasila a zakrátko ulehla na kožešiny před Holofernem. Jen malá poznámka: Nešlo o milostnou předehru, jak by to snad mohlo vypadat. Ve své době se jednoduše hodovalo vleže. Však jste to jistě viděli v mnoha filmech ze starověku.

Holofernes ale tuto situaci absolutně nezvládl. Samým nadšením se proléval vínem jako o život. Na konci 12. kapitoly se píše: Vypil velmi mnoho vína, kolik ho nikdy od svého narození v jednom dni nevypil. Když ostatní hosté odešli, zůstala Júdit s Holofernem v jeho stanu sama. Ten však, opět cituji: ležel tváří na svém loži, zmožen vínem. Byl jednoduše opilý jak zákon káže a na nějaké erotické hrátky evidentně neměl ani pomyšlení. Júdit na nic nečekala, vzala jeho meč, chytila Holoferna za vlasy a nadvakrát mu usekla hlavu. Zabalila ji do závěsu, předala své komorné a obě s tímto morbidním nákladem ještě v noci vyšly zpátky do Betúlie.

A jak to bylo dál? Izraelci ráno pověsili Holofernovu hlavu na cimbuří hradeb, kde ho spatřily zděšené asyrské hlídky. V táboře pak chudák eunuch Bagóas zjistil, že jeho pánovi schází hlava, což vyvolalo všeobecné zděšení a vojsko se dalo na úprk. Kdo nestačil utéct, toho Izraelci zabili, vyplenili asyrský tábor a odnesli si z něj velkou kořist. Júdit byla oslavovaná po celé zemi a jak se píše na konci stejnojmenné knihy: 

[…] odešla do Betúlie a zůstala při svém majetku. Byla ve své době slavná po celé zemi.
Mnozí po ní zatoužili, ale žádný muž ji nepoznal po všechny dny jejího života ode dne, kdy zemřel její muž Menaše a byl připojen ke svému lidu. Dožila se velmi vysokého věku a dočkala se v domě svého muže stáří sto pěti let. Svou komornou propustila na svobodu.

Jud 16,21–23 (ČEP)

Tak co na tento příběh říkáte? Podle mého názoru není vůbec důležité, že jde o literární fikci a ne skutečnou historickou událost. Autor, nebo autoři knihy Júdit zjevně chtěli svým čtenářům ukázat poučný příběh židovského národa, připomínající jeho podstatu – tedy alespoň tak, jak jsem ji já sám poznal, nebo se snažím poznat, z Bible. Navíc, a to je důležité, myslím, že nejde pouze o Židy, nýbrž o každého z nás. K tomu totiž biblické příběhy slouží – abychom v nich viděli sami sebe.

Vraťme se například k citaci slov velitele Amónovců, Achióra. Ten Izraelce mimo jiné charakterizuje takto: Dokud nezhřešili před svým Bohem, vedlo se jim dobře; je s nimi Bůh, který nenávidí nepravost. Když však sešli z cesty, kterou jim určil, bylo jich velmi mnoho vyhlazeno mnohými válkami. Jako bychom to sami neznali. Tedy… budu mluvit za sebe, protože vy to možná máte jinak. Když je mi dobře, na Boha často zapomínám. Uvědomování si Boží přítomnosti se tak nějak odsouvá do pozadí, a když už vynechám i pravidelnou večerní modlitbu, vím, že je něco špatně. Ve mně samozřejmě. Jakmile mi ale cokoliv překříží mou cestu, na Pána Boha si vzpomenu rychlostí blesku a úkoluju ho o sto šest. Což je taky špatně. Hrdinka našeho příběhu ve své řeči ke starším města Betúlie říká: Nepředpisujte Hospodinu, našemu Bohu, jak má jednat. Bůh nemůže být zastrašován jako člověk, ani donucován k rozhodnutí jako lidský syn. Proto očekávejme jeho spásu a vzývejme ho, aby nám pomohl; on vyslyší náš hlas, bude-li mu to milé.

Júdit byla podle všeho moudrá žena. Je zvláštní, jak silné, odhodlané a bohabojné ženy v Bibli hrají nezanedbatelnou roli. Proč je to zvláštní? Protože, jak víme, Bible je silně patriarchální. Netvrdím, že je to špatně nebo dobře, je to zkrátka tak. Pokud tento podcast posloucháte delší dobu, jistě si vzpomínáte na epizodu s názvem Ester. Když se Bůh dívá přes rameno nebo Miriam. Ve stínu Mojžíše. Ester ani Miriam sice nikoho nesetnuly, avšak židovskému národu udělaly obrovskou službu. Budete-li chtít, poslechněte si jejich příběhy ve starších dílech tohoto podcastu. 

Podobných žen bychom v Bibli našli více. Jejich příběhy svádějí i k jiným než duchovním výkladům. Ve zmíněné knize Hebrejky s podtitulem Biblické matky, démonky, královny i milenky, přirovnává Jan Fingerland Júdit k Jáel – která, jak si můžete přečíst v knize Soudců, proklála hlavu vojevůdce Sísery stanovým kolíkem. Jan Fingerland k tomu uvádí:

Společný rys obou příběhů spočívá ve skutečnosti, že slabá žena zabije mocného a silného muže. Ten v tu chvíli leží a spí, přičemž zůstává na naší úvaze, co této scéně předcházelo. Oba válečníci – a násilníci na ženách – jsou způsobem své smrti zesměšněni a symbolicky „zženštěni“. Byli zabiti bez boje, v posteli, a navíc ženou. Sísera stanovým kolíkem, nástrojem nadto velmi domáckým. Holofernes je na tom se svou šavlí zdánlivě lépe. Ovšem když Judita později obětuje v jeruzalémském Chrámu svůj trofejní lup, nezanechá tam Holofernovu zbraň (jak to učinil David s Goliášovým mečem, jímž mu také uťal hlavu), ale závěs z jeho přepychového stanu. Nic méně mužného už u něj najít nemohla, leda by generál tajně nosil krajkové prádlo.

Zdroj: Jan Fingerland | Hebrejky. Biblické matky, démonky, královny i milenky | Vydal: Nakladatelství Pražské příběhy s.r.o., ©2022

Osobně si zrovna nelibuji v poněkud feministických výkladech. Stačí mi vědět, že ženy mají zkrátka své, řekněme specifické zbraně. A ty vůči mužům umí mnohdy mistrně využít (a někdy i zneužít). Tak to ale je, tak nás Pán Bůh stvořil. Alespoň tedy myslím, že to tak je. Protože jak říká Júdit: Vždyť nevystihnete ani hloubku lidského srdce a nepochopíte lidské úvahy; jak chcete probádat Boha, který to všechno učinil, poznat jeho úmysl, porozumět jeho myšlení?

Nevím, jestli se mi to daří, ale v tomto podcastu se snažím být pokud možno ekumenický. Proč to říkám? Protože si nejsem jistý, jestli mám dát za pravdu reformátoru Martinu Lutherovi, který o deuterokanonických knihách Bible údajně řekl, že do svatého Písma nepatří, ale jsou užitečné pro čtení. Kniha Júdit samozřejmě užitečná pro čtení bezpochyby je. Ale upřímně řečeno by mi vůbec nevadilo, kdyby do hebrejského nebo chcete-li protestantského kánonu Bible, patřila. Dobře, jde více o literární fikci nežli hluboké teologické pojednání. Ale jak už jsem řekl: My lidé milujeme příběhy, zvláště pak ty, ve kterých můžeme spatřit sami sebe. Tedy ne doslova, protože stínání hlav už jaksi do dnešní doby nepatří.

I tak si ale myslím, že naše Jitky si z biblické Júdit mohou spoustu ponaučení odnést. Ostatně to stejné můžeme udělat my všichni, ať se jmenujeme jakkoliv. 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 124 | Vírou a mečem. Od biblické Júdit k české Jitce se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 8. 1. 2025

Je spousta jmen, u kterých by nás možná vůbec nenapadlo, že pocházejí z Bible. Jeden příklad za všechny – Jan – typický český Honza… Nikoliv. Ve znění Jan jde o jméno původně hebrejské a Honza pro změnu pochází z němčiny. Zevrubněji jsem o tom mluvil v epizodě s názvem Jan. Ten, který pokřtil Ježíše. 

Na druhé straně jsou ale jména, o jejichž biblickém původu nejspíš nikdo nepochybuje. Namátkou lze jmenovat třeba starozákonního patriarchu Mojžíše nebo „mořeplavce“ Noeho. V křesťanství však jedno jméno všechny – nebojím se říci – převyšuje. Ježíš. Ježíš Kristus. Co je to vlastně za jméno?

U prvního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2025 vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Tento první díl roku 2025 je zároveň 115. epizodou tohoto podcastu. Není přinejmenším zvláštní, že jsem se doposud jménu Ježíš Kristus ještě nevěnoval? Jménu Boha a člověka v jedné osobě, nejdůležitější postavě křesťanství? O Ježíši samozřejmě mluvím možná ve všech epizodách, bez něj by tento podcast jaksi nedával smysl. Nicméně z pohledu onomatologie čili nauky o vlastních jménech nebo chcete-li konkrétně antroponomastiky, jakožto odnože onomatologie, zabývající se křestními jmény, příjmeními, přezdívkami, rodovými a jinými jmény, tak tímto směrem jsem se zatím nevydal.

Zní to možná hloupě, ale mě samotného toto zjištění překvapilo. Proč jsem s výkladem tak nesmírně důležitého jména skoro čtyři roky otálel? Anebo jej dokonce snad až – nikoliv tedy záměrně, ale víceméně nevědomky – ignoroval? Důvod je překvapivě prostý. Tento podcast se věnuje jménům, která jsou sice díky svému biblickému původu velmi stará, ale zároveň se více či méně běžně užívají i v dnešní době. Což se o jménu Ježíš jaksi říct nedá. Nebo znáte někoho se jménem třeba Ježíš Novák? No ale…, co když přece jenom někdo takový existuje? Zkusme to ověřit. 

V tomto pořadu využívám jako zdroj statistických údajů mimo jiné také web Našejména.cz. Když jsem do políčka Vyhledat zadal slovo Ježíš, žádná shoda nebyla nalezená. Křestní jméno ani příjmení Ježíš tedy v Česku skutečně nikdo nemá. I když… možná má, ale narodil se až v roce 2017 nebo později – protože tento web, patrně kvůli zákonu o ochraně osobních údajů, disponuje daty pouze do roku 2016.

Co však tento web najde, jsou příjmení Ježíšek a Ježíšková, a dokonce i jejich varianty s krátkým i – Ježišek a Ježišková. Paní Ježíškových u nás do roku 2016 žilo celkem 60 s věkovým průměrem 45 let. Zajímavé je, že toto příjmení se vyskytuje dominantně na Severní Moravě, nejvíce pak v okresech Karviná a Ostrava. Čechy zastupují pouze dvě paní Ježíškové v Ústí nad Labem. Opět v Karviné pak web Naše jména vyhledal jedinou paní Ježiškovou s krátkým i v příjmení. A pánové? Zde se situace v podstatě opakuje, což napovídá, že z velké části pravděpodobně půjde o manželské páry nebo rodiny. Panů Ježíšků bylo v roce 2016 celkem 71, opět s věkovým průměrem 45 let, a skoro stejným územním rozložením – většina na Severní Moravě, v Ústí nad Labem tentokrát čtyři Ježíškové.

Nyní budu trochu předbíhat, ale musím předeslat, že jméno Ježíš je zkrácenou řeckou verzí hebrejského jména foneticky Jehošua [יְהוֹשֻׁעַ], v češtině Jozue. A podle webu Naše jména právě toto křestní jméno mají dva chlapci, v roce 2016 průměrného věku 10 let. Asi vás nepřekvapí, že jeden z nich je z Karviné, druhý pak ze Svitav. Nyní už statistiku zkrátím prostým konstatováním, že v Česku máme také jednoho Josueho a jednoho Josuého, plus dva chlapce se jménem Josua. A zde podle dostupných zdrojů veškerá příbuznost se jménem Ježíš pravděpodobně končí. I když… v Praze by měli žít ještě dva Imanuelové a Immanuel je, jak jsem říkal v epizodě tohoto podcastu 113 | Udělat si jméno symbolické jméno pro Ježíše. Pouze s tím rozdílem, že Imanuelové z Prahy mají ve svém jménu jenom jedno m, kdežto biblický Immanuel se píše se dvěma písmeny m.

Znovu ale opakuji, křestním jménem Ježíš se žádný Čech nepyšní, tedy pokud se za něj nějaký blázen nepovažuje, což bohužel nelze vyloučit. Tudíž moje otálení s onomatologickým výkladem tohoto jména snad v souladu se zaměřením tohoto podcastu nebylo zase až tak velkou chybou.

Od českých paní a pánů Ježíšků se konečně dostáváme k Ježíši Kristu. Už jsem to v tomto podcastu sice říkal možná vícekrát, ale pro jistotu se budu opakovat: Ježíš je křestní jméno, ovšem Kristus není příjmení. Jde v jistém smyslu o titul a to titul ne ledajaký. Slovo Kristus pochází z řeckého christos [χριστος], což je překlad hebrejského mašiach [מַשִׁיחַ]. Mašiach, česky Mesiáš, znamená „pomazaný“. Encyklopedický biblický slovník Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy k tomu uvádí:

Pomazání byl obřad, který vzdáleně připomíná korunovaci. Pomazáním olejem býval uveden do úřadu zejména král, a zřejmě i velekněz. Pomazání znázorňovalo Boží pověření a vyjadřovalo, že dotyčný je legitimní, Bohem pověřený (král, kněz). Postupem času převážil právě tento význam: pomazaný = legitimní, popřípadě pomazaný = přímo Bohem pověřený.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník

Teolog Jan Milíč Lochman ve své knize Krédo – Základy ekumenické dogmatiky poukazuje na to, čeho si jistě čtenáři Bible sami dobře všimli – samotný Ježíš užívá mesiášského titulu velmi zdrženlivě. Lochman cituje z knihy Christologie Nového zákona od Oscara Cullmana:

Tuto nechuť nevyvolával mesiášský titul jako takový, nýbrž skutečnost, že s tímto pojmem byla namnoze spojována představa mocenskopoliticky a triumfalisticky orientovaného Mesiáše, jak se projevovala v již zmíněných Šalomounových žalmech, ale i v očekávání současníků – vzhledem k římskému útlaku zcela pochopitelnému. Mocenskopolitický výklad Ježíš jednoznačně odmítl hned na počátku, jak přesvědčivě ukazuje příběh o pokušení na poušti (Mt 4,1–11; L 4,1–13). Podobně jedná a trpí Ježíš na celé své cestě.

Zdroj: Jan Milíč Lochman | Krédo – Základy ekumenické dogmatiky

Ježíš zkrátka nebyl tím Mesiášem, jakého si staří Židé představovali. Ale to už jsem v tomto podcastu také říkal několikrát. Jan Milíč Lochman to ve své knize velmi pěkně shrnuje do jednoho odstavce textu:

Ježíš [tak ovšem] navázal na nejhlubší tradice Starého zákona o pravé roli a naději Božího lidu: o příchodu království, které neodpovídá násilné vládě pozemských říší, nýbrž vládě lásky a spravedlnosti na cestě sebeobětovné solidarity s bližními, zejména s chudými a utiskovanými. Toto království reprezentoval, a to s plnou mocí. Ve slovech a činech takto osvobodivé lásky ztělesňoval Boží vůli. V tomto smyslu byl opravdový Mesiáš a tak se i sám chápal: jako naplnitel zaslíbení dějin spásy. Tak bylo dobře možné a téměř nutné, aby učedníci po velikonočních událostech sáhli právě po tomto mesiášském titulu, kterého Ježíš sotva užíval, který však současně nepřímo přehodnotil a očistil. Vždyť zaslíbení eschatologické spásné přítomnosti Boží s tímto titulem spojené se naplnilo v tomto Ježíši. Proto se v Novém zákoně a prvotních sborech stále samozřejměji říkalo: Kristus Ježíš, Mesiáš je Ježíš. A pak ještě těsněji, až po splynutí obou pojmů ve jméno: Ježíš Kristus.

Zdroj: Jan Milíč Lochman | Krédo – Základy ekumenické dogmatiky

Tak… Kristus, Mesiáš, křestním jménem Ježíš. Ne, na jméno Ježíš jsem nezapomněl. Ostatně na pořadí dost možná zase tak nezáleží. I dnes se často říká jak Ježíš Kristus, tak i Kristus Ježíš, a třeba apoštol Pavel ve svých listech tento slovosled používal velmi často. Namátkou vybírám:

Moje láska je s vámi všemi v Kristu Ježíši.

1Kor 16:24 (ČEP)

Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.

Ř 6:11 (ČEP)

Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši.

Ga 3:26 (ČEP)

Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána.

Ko 2:6 (ČEP)

Těchto několik citací by myslím stačilo, i když bychom mohli pokračovat mnohem déle. Nicméně teď už je nejvyšší čas, dostat se ke křestnímu jménu Ježíš.

Jméno Ježíš, řecky Iesús [Ἰησοῦς] je, jak už jsem uvedl, zkrácenou řeckou verzí hebrejského jména Jehošua [יְהוֹשֻׁעַ]. Původní hebrejské jméno zní v českých překladech Bible nejčastěji jako Jozue, ale také Jéšua či Jošua. Fonetický přepis Jehošua znamená „Hospodin (je) vysvobození“, nebo „Hospodin (je) spása“, případně „Hospodin (je) pomoc“, „Hospodin (je) zachránce“.

Pořečtěné jméno Ježíš se pochopitelně nachází pouze v Novém zákoně a například v Českém ekumenickém překladu ho najdete 891krát. Podobně je tomu v Bibli Kralické, i když zde z celkového počtu tvoří necelou stovku staročeské označení Jezukrist. Tak alespoň praví Výkladový slovník biblických jmen Jana Hellera.

Jakkoliv se biblisté v rozličných otázkách rozcházejí, v případě Ježíšova jména se shodují na lakonickém tvrzení: Ježíš bylo ve své době běžné mužské jméno. To je jasná a čitelná informace. Ta ale dostává trhliny, pokud si uvědomíme, že v Novém zákoně se potkáváme jen s tímto jedním Ježíšem. Kde jsou ti všichni ostatní Ježíšové, co po Izraeli před dvěma tisíci lety běhali? 

Abych byl korektní: V Novém zákoně se píše ještě o jednom Ježíši, konkrétně o Ježíši, zvaném Justus. V poslední kapitole Listu Koloským, v části, nazvané v Českém ekumenickém překladu Závěrečné pokyny a vzkazy, její autor v 11. verši píše:

Také vás zdraví Ježíš zvaný Justus. Jsou to jediní židé, kteří s námi pracují pro království Boží a jsou také mou útěchou.

Ko 4:11 (ČEP)

To už je ale o jiných Ježíších všechno. I když tedy ještě jedna zajímavost. Najdete-li si v Encyklopedickém biblickém slovníku jméno Barabáš, což byl onen zločinec, kterého Pilát osvobodil, aby nechal ukřižovat Ježíše, dočtete se zde zajímavou informaci:

V Mt 27,17 se v některých rukopisech mluví o Barabáši jako o Ježíši Barabáši a Pilátova otázka potom zní: „Koho vám mám propustit, Ježíše Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Mesiáš?“ To je patrně druhotný doplněk, který má scénu s rozhodováním davu vyhrotit, aby bylo zřejmé, že jde o rozhodování mezi dvěma jozuovskými (Jozue = Ježíš) postavami (J. B. Souček).

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník

Přiznám se, že „rozhodování mezi dvěma jozuovskými postavami“ moc nerozumím, ale zmínku o třetím Ježíši jsem ochoten přijmout. Dobře, ale pokud bylo jméno Ježíš skutečně běžné, pak se mi to zdá pořád málo. Tuto poznámku však prosím berte jenom jako moje hnidopišství, které se samotným jménem Ježíš nemá nic společného. Zároveň si totiž uvědomuji, že autoři evangelií a dalších knih Nového zákona mohli úplně klidně zcela záměrně jméno Ježíš ponechat takříkajíc exkluzivně pro Mesiáše, pro Ježíše Krista. Z literárního hlediska je to naprosto v pořádku a z duchovního pohledu, myslím, jakbysmet. Ježíš Kristus byl a je skutečně pouze jeden.

Jestliže jste poslouchali nedávnou epizodu tohoto podcastu 113 | Udělat si jméno, máte možná v paměti povídání o Božím „jménu/nejménu“. Kromě jiného zde zaznělo, že Bůh sám sebe označuje jako Jsem, který jsem, a také, že staří Izraelci v posvátné úctě ke Stvořiteli nesměli slovo Bůh vypustit z úst. Co to však má společného s Ježíšem?

Ježíš je přece také Bohem. Jak to, že Bůh Stvořitel jméno nemá a Boží syn Ježíš Kristus ano? Jde snad o nějaký generační posun nebo inovaci vnímání Božího jména? To asi ne… tak co za tím stojí? Jak můžeme číst v Bibli, Bůh je sice občas ochotný změnit své názory, avšak v zásadních věcech je nesmlouvavý. Boha nikdy nikdo neviděl, píše se v Janově evangeliu a já myslím, že to tak zůstane navždy. Nicméně tento verš má ještě pokračování: …jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl. (J 1:18 /ČEP/) Kdybych měl tuto větu parafrázovat, napsal bych: Jednorozený Syn, Ježíš Kristus, nám přinesl živého Boha na Zemi. Podobu Boha Otce neznáme a asi ani nepoznáme. Bůh se však v podobě Ježíše Krista inkarnoval do člověka. To je, lapidárně řečeno, „poněkud odlišná situace“. Jan Milíč Lochman píše, že v případě této konkrétní osoby podle svědectví evangelií toto všeobecně užívané jméno [myšleno tedy Ježíš] nabývá specifického obsahu. Lochman připomíná latinské úsloví nomen omen – jméno je znamení a dodává, že Ježíš své jméno dostal od samotného Boha. V první kapitole Matoušova evangelia říká anděl Páně Josefovi, nastávajícímu pozemskému pěstounovi Ježíše tato slova: 

… „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“

Mt 1:20–21 (ČEP)

Už jsem v tomto dílu uvedl, že hebrejský základ jména Ježíš – Jehošua – znamená „Hospodin (je) vysvobození“. Anděl Páně tedy úsloví nomen omen ctí: dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Lochmanovými slovy je Ježíšovo jméno zároveň obsahem jeho zvěsti. O kousek dál ve své knize navíc píše, že Ježíšovo jméno je jeho program. Tato slova podle mě výborně vysvětlují, proč je nesmyslné pídit se po zjištění, jestli Ježíš je více člověkem nebo spíše Bohem. Řekl bych, že Ježíš Kristus je ve svém jménu mnohem, abych tak řekl, naplněnější. Představuje nejen zvěst (tedy Lochmanovými slovy obsah), ale zároveň je i jejím šiřitelem (programem). Kromě toho je slovy evangelia neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů také počátkem, středem a naplnitelem dějin spásy. 

Už chápete, proč Ježíšovo jméno neskrýváme, ale naopak si ho s radostí připomínáme, uctíváme a chválíme jej, zpíváme o něm?

V 19. verši poslední kapitoly Evangelia podle Matouše zaznívají slova, jejichž druhou část můžete znát z křestní formule: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. (Mt 28:19 /ČEP/) Většina českých překladů Bible říká křtěte je ve jméno – nikoliv ve jménu. Křtem se člověk začleňuje do církve jako těla Kristova, je tedy křtěný ve jméno, nebo chcete-li do jména Kristova, nikoliv ve jménu, pod nějakou záštitou Ježíše. Při křtu se stáváme součástí Ježíšova jména. Jsme Kristovci, křesťané.

Odpůrci křesťanství neradi slyší, že historicita Ježíše je mnoha – nejenom křesťanskými – prameny doložená. Ježíš Kristus, Mesiáš, Spasitel po tomto světě skutečně chodil, byl ukřižovaný a vstal z mrtvých. Jeden můj známý rád říká, že se jeho víra stala skutečností. Pokud se v Ježíši stala skutečnost vírou, pak se zdá, že o křesťanství není třeba mít žádné pochyby.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 115 | Ve jméno Ježíše Krista se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 7. 12. 2024

Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví jsem sice zařadil do škatulky Biblická jména, ve skutečnosti ale o žádném konkrétním jménu nepojednává. I když… jména zde vlastně zazní a to jména vpravdě zásadní. Nicméně základem pro tuto epizodu je úsloví Udělat si jméno, které se – i když byste to možná nečekali – v Bibli opravdu nachází.

Uvařte si dobrou kávu, udělejte si pohodlí a nenechte se ničím vyrušovat. K poslechu vás zve tvůrce a interpret tohoto podcastu v jedné osobě, Petr Lindner.

Abychom se příliš nezdržovali, začnu hned první citací, byť to nebudou biblické verše, nýbrž kousek z předmluvy Výkladového slovníku biblických jmen Jana Hellera. Tato 600stránková bichle, obsahuje přes 2 700 hebrejských, více než 570 řeckých a rovných 45 aramejských biblických jmen. Ke všem je uveden více či méně podrobný výklad, samozřejmě včetně přepisu v původním jazyku. Profesor Heller v úvodu mimo jiné píše:

Mají být biblická jména vůbec vykládána a překládána? Dnes se jméno obvykle považuje za hříčku náhody: příjmení je po rodičích, křestní jméno pak podle jejich vkusu, často jen podle zvuku. Nebo se jméno dědí po některém příbuzném, kmotrovi či známé osobnosti. Význam jména se téměř nevnímá. 
Tím se velmi lišíme především od starověku, kdy Bible vznikala. Pro starověkého člověka bylo jméno znamením, šifrou povahy nositele, ba až věštbou o tom, koho máme před sebou. To vyjadřuje běžné latinské úsloví nomen – omen, doslova „jméno je (věštebné) znamení“ (svého nositele).

Zdroj: Jan Heller | Výkladový slovník biblických jmen

Aby toho ale nebylo málo, některým biblickým postavám se jejich jméno v průběhu dění změnilo – právě proto, aby takříkajíc i v průběhu času správně vyjadřovalo ono latinské nomen – omen. Klasickým starozákonním příkladem je třeba patriarcha Abraham, který se nejprve jmenoval Abram. V 17. kapitole knihy Genesis se píše – verše 3 až 5:

Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: „Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů.“

Gn 17:3–5 (ČEP)

Abram (אַבְרָם) znamená Otec (je) vyvýšen, kdežto Abraham (אַבְרָהָם) lze přeložit jako Otec množství. Jan Heller ve svém slovníku píše, že ve jménu Abram se otec (אַבְ) vztahuje k některému bohu, kdežto ve jménu Abraham se vztahuje k samotnému nositeli jména. Jde tedy o odstínění mýtických asociací jména Abram, běžného v akkadské oblasti, t.j. o demytizaci (Zdroj: Jan Heller | Výkladový slovník biblických jmen).

Krátká citace z knihy Genesis v sobě skrývá ještě jednu důležitou skutečnost a totiž, že samotný Bůh jméno nemá. Já jsem, říká se i zde, stejně jako ve známém příběhu Mojžíše u hořícího keře, který je popsaný ve 3. kapitole knihy Exodus. Pán Bůh vyzývá Mojžíše, aby vyvedl izraelský lid z egyptského otroctví, jenže váhavý a neprůbojný Mojžíš má se vším nějaký problém. Pánu Bohu říká:

[Avšak Mojžíš Bohu namítl:] „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“

Ex 3:13 (ČEP)

Na to mu Pán Bůh z hořícího keře odpovídá:

[Bůh řekl Mojžíšovi:] „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“

Ex 3:14 (ČEP)

Docela by mě zajímalo, jak se Izraelci tvářili, když jim Mojžíš oznámil: Posílá mě k vám JSEM. Jestli je takové jméno/nejméno uspokojilo, o tom bych si vážně dovolil pochybovat, nicméně jak víme, dobrá věc se podařila a Mojžíš Izraelce s vydatnou Boží pomocí z Egypta skutečně vyvedl. 

Ono Jsem, který jsem však v sobě skrývá další význam nebo spíš skutečnost, a totiž, že Židé, právě pravděpodobně na základě tohoto biblického verše Boží jméno nevyslovují. Nevyslovují slovo Bůh. Vede je k tomu přikázání desatera, jak je zapsané v 7. verši 20. kapitoly Exodu:

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

Ex 20:7 (ČEP)

V hebrejské Bibli se proto pro slovo Bůh používá takzvaný tetragram (z řeckého  τετραγράμματον – tetragrammaton čili tetra, „čtyři“, a gramma, „písmeno“). Tetragram je tvořený čtyřmi souhláskami JHVH (יהוה), které se v hebrejském textu Starého zákona nacházejí celkem 6828krát. V Encyklopedickém biblickém slovníku České biblické společnosti a Evangelické teologické fakulty UK se mimo jiné píše:

Již v období tzv. druhého chrámu, nejpozději od doby helénistické, nebylo vl. jméno Boha Izraele vyslovováno, a to ani v kultu (s výjimkou výroční bohoslužby na Den smíření, kdy velekněz při oběti ve svatyni svatých vzýval Hospodinovo jméno). Místo tohoto jména se užívala apelativní označení, opisy, tituly, metonymie, metafory apod. (např. Bůh, Pán, Svatý Izraele, Nejvyšší, Požehnaný, Jméno aj.). Také při hlasitém čtení textů, v nichž je tvar jhwh napsán, se vyslovovala náhradní slova, zejména Adonaj (odtud řec. kyrios a jeho funkce v biblickém textu a jeho překladech; viz titul Pán a český ekvivalent Hospodin).

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník

Český ekvivalent Hospodin… Profesor Evangelické teologické fakulty UK Martin Prudký, říká, že pouze v češtině má Bůh – budeme-li toto slovo považovat za obecné označení nebo „funkci“ – své jméno. Hospodin. Nejde tedy o opis, jako typicky v anglicky psaných Biblích, kde se používá slovo Lord (Pán), nebo v němčině Herr.I když… německý evangelický překlad Bible používá fonetický přepis tetragramu – Jahwe, který mimochodem – s jednoduchým v – najdete také v české verzi Jeruzalémské bible nebo v překladu Starého zákona Vladimíra Šrámka z roku 1947. Jenom na okraj: Jehova Svědků Jehovových s tímto z mého pohledu nemá nic společného. Tato, když to řeknu velmi korektně, tato „náboženská společnost“ si Bibli ohnula jak ji jenom ohnout šlo. Dál se k tomu raději nebudu vyjadřovat. Každopádně české slovo Hospodin, jakožto jméno Boha se mi velmi líbí a jsem rád, že náš rodný jazyk takto půvabně a zvukomalebně Bibli obohatil.

Kdybych na tomto místě s povídáním o Božím jménu skončil, vynechal bych velmi důležitou část. V Bibli se totiž nachází ještě jedno jméno Boha. Na rozdíl od téměř 7 000krát zastoupeného tetragramu čili slova Bůh v hebrejštině, jej v Knize knih, nebo konkrétně v Českém ekumenickém překladu Bible najdete jen čtyřikrát. Přesto jde o jméno výjimečné. Že nevíte, jaké mám na mysli? Přečtu tedy 22. a 23. verš první kapitoly Evangelia podle Matouše:

To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.

Mt 1:22–23 (ČEP)

Ano, řeč je o jménu Immanuel, kterým se, jak říká Ondřej Macek ve své knize Věty křesťanské víry Bůh představuje v Ježíši Kristu. V jeho příběhu, učení, uzdravování, stolování, smrti, vzkříšení. Bůh v Ježíši dává najevo, že chce být s námi. (Zdroj: Ondřej Macek | Věty křesťanské víry) 

Ostatně sám Matouš nám napovídá, když k hebrejskému Immanuel v evangeliu říká: …to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. Odkazuje se na slova proroka Izaiáše, který ve 14. verši 7. kapitoly stejnojmenné starozákonní knihy píše:

Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).

Iz 7:14 (ČEP) 

Významný evangelický teolog Jan Milíč Lochman ve své knize Otče náš píše, že starozákonní zjevení Božího jména „Jsem, který jsem“, je sice formulace zprvu záhadná, avšak není žádnou mystickou hádankou, nýbrž poukazem na to, že Bůh je nedisponovatelný, že nepodléhá manipulaci, a přitom se právě ke svému lidu tak osobně přiklání zaslíbením svého jména: „Budu tu pro vás“ – Immanuel. (Zdroj: Jan Milíč Lochman | Otče náš)

Když bych to měl říct poněkud neduchovně, tak oním – jak píše Jan Milíč Lochman – „starozákonním zjevením Jsem, který jsem“ siBůh zachovává svou stvořitelskou svrchovanost a nedotknutelnost, aby však jménem Immanuel dal zároveň jasně najevo, že je zde především pro člověka. Immanuel znamená S námi (jest) Bůh. Není to příslib věcí budoucích, něčeho, co teprve nastane. Bůh s námi je od počátku světa a tak tomu bude navěky. Alespoň já tomu tak věřím.

Snad mi nebudete mít za zlé, když se ještě vrátím ke změně jména některé z biblických postav. Podobný příklad přejmenování, jako byl zmíněný Abram/Abraham, a pak třeba také jeho vnuk Izák, později nazývaný Izraelem, můžeme zaznamenat i v Novém zákoně. Ano, myslím změnu jména Ježíšova učedníka Šimona v Kéfu čili Petra. Že jste o tom ještě neslyšeli? V tomto podcastu jsem se jménu Šimon už věnoval obšírněji v epizodě Šimon. Naslouchající i horká hlava, tak si ji po skončení tohoto dílu třeba můžete dát jako bonus. Nyní si uděláme jenom krátké shrnutí. Rybáře Šimona spolu s jeho bratrem Ondřejem jako první „draftoval“ Ježíš na břehu Galilejského jezera do týmu svých učedníků. Ve 42. verši 1. kapitoly Janova evangelia čteme:

Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr).“ 

J 1:42 (ČEP)

Původní Petrovo jméno Šimon pochází z hebrejštiny (שִׁמְעוֹן, Šim’on) a obvykle se vykládá jako Naslouchající. Jan Heller pro etymologický výklad používá krásné slovo Vyslyšánek, ale v asociativním výkladu připouští i možnost znění Který (je) příbytkem nebo dokonce Jméno (je) hřích nebo Tam (je) hřích. 

Nicméně Šimonovo nové jméno Petr pochází ze slova Petros (Πέτρος), které je řeckým překladem aramejského jména Kéfas, znamenajícího skála. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou., říká Ježíš v 16. kapitole Matoušova evangelia.

Mimochodem, ve zmíněném dílu tohoto podcastu Šimon. Naslouchající i horká hlava také uvádím:

[Zkrátka a dobře,] jsem přesvědčený, že Ježíš svým přejmenováním Šimona na Petra nebo jeho přezdívkou – a slovy …ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev – nezamýšlel stanovit pozemské šéfy své církve a/nebo položit základy hierarchické struktury církve či církví. Skála nebo kámen zde podle mého názoru značí pevnost a soudržnost. Ježíš jistě chtěl, abychom byli jako křesťané pevní ve své víře a vzájemně soudržní – bratři a sestry v Kristu. 

Z epizody Šimon. Naslouchající i horká hlava

Možná, že si na tato slova ještě v průběhu tohoto dílu podcastu vzpomeneme…

Každopádně v tomto dílu již v citaci z předmluvy Výkladového slovníku biblických jmen Jana Hellera zaznělo, že v dnešní době osobním jménům tak velký důraz nedáváme. Nevěříme zkrátka nejstarší židovské tradici, která říká, že o jménu, přestože ho dává člověk, rozhoduje Bůh. Jména svým dětem dáváme podle toho, jaká se nám líbí nebo jsou zrovna moderní, v některých rodinách se stále zachovává tradice pojmenovávat potomky podle rodičů nebo prarodičů, případně kmotrů, a jiných důvodů pro volbu jména může být samozřejmě mnohem více, často i hodně bizarních.

Úsloví Udělat si jméno však má ještě hlubší konotace, tudíž se pojďme volně přesunout právě k němu.

Na úplném začátku tohoto dílu jsem řekl, že úsloví Udělat si jméno se nachází v Bibli, proto nyní pojďme najít ono místo. Popravdě jsem o tom už v podcastu Biblická jména a úsloví také mluvil – v dílu nazvaném Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží. To by nám ale vůbec nemělo vadit. Protože jednak je opakování matkou moudrosti a jednak tento díl pracuje s jinými souvislostmi velmi známého příběhu stavby a zboření babylónské věže – věnuji se zde otázce onoho zmatení jazyků, které po pádu věže nastalo. V tomto dílu nás zajímá konotace s úslovím Udělat si jméno. Na začátku 11. kapitoly knihy Genesis, v prvních čtyřech verších čteme:

Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“

Gn 11:1–4 (ČEP)

Tak si učiníme jméno… Co znamená Učinit si jméno? Jednoduché vysvětlení na nás vykoukne samo, podíváme-li se do jiných českých překladů Bible. Většina překladů pracuje se slovy uděláme nebo učiníme, případně zbudujeme si jméno. To samo o sobě ještě nic nevysvětluje. Ale třeba Jeruzalémská bible zde říká Zjednejme si věhlas, Katolický liturgický překlad uvádí proslavme se, a v překladu Starého zákona Dr. Jana Hejčla z roku 1930 můžeme číst: proslavme tak své jméno. 

Nemám nejmenší pochyby o tom, že každému posluchači je všechno naprosto jasné. Udělat si jméno není ani tak o samotném jménu, nýbrž hlavně o jeho proslavení, o zjednání si věhlasu. O vyvýšení sebe sama… 

Když bychom to brali do důsledku, tak každý z nás si v podstatě permanentně dělá jméno. Už jen tím, jak se oblékáme a jak se chováme, pracujeme na své identitě, na svém jménu. Třeba já jsem na začátku tohoto dílu řekl větu: K poslechu vás zve tvůrce a interpret tohoto podcastu v jedné osobě, Petr Lindner. Tím si vlastně taky tak trochu dělám jméno. Ale nechci zacházet do extrémů. To, že se na začátku každého dílu představuji vlastním jménem, považuji za slušnost, neříkám to, aby sám sobě dělal reklamu. Nebo jméno…

Samozřejmě by se ale dalo zmínit mnoho a mnoho příkladů, jak si lidé dělají jméno zcela programově s jediným cílem – dosáhnout uznání nebo obdivu, své vlastní slávy. Mnohdy ovšem slávy velmi pomíjivé, prchavé a často i trapné a hloupé. Stačí se podívat kolem sebe, nebo do společenských rubrik bulvárních časopisů a televizních pořadů. I nad tím by se ale s trochou nadhledu a se shovívavým povytažením obočí dalo mávnout rukou. Z dějin a bohužel i současnosti však víme, že mnozí lidé si dělají jméno „v zájmu“ celých společenství, národů nebo států. Slovní spojení „v zájmu“ je ale ve velkých uvozovkách. Tito lidé si kvůli svému jménu ona společenství, národy nebo státy obvykle berou jako rukojmí a neváhají k tomu používat nejrůznější represe, násilí a všechny možné další formy potlačování lidských práv. Jedním z příkladů takového budování si jména jsou třeba mauzolea komunistických pohlavárů a všechno, co „za nimi“ bylo.

Když jsem v tomto dílu citoval sám sebe v souvislosti s přejmenováním Šimona na Petra – skálu, řekl jsem mimo jiné: Ježíš jistě chtěl, abychom byli jako křesťané pevní ve své víře a vzájemně soudržní… Vrátíme-li se k babylónské věži, pak evangelický farář Benjamin Roll ve svém kázání na toto téma řekl:

Jejich motivací je „udělat si jméno.“ A v tom je ten základní problém. Jde jim o sebe. A jednotu nevnímají jako svobodnou jednotu v rozmanitosti, ale jako totalitní jednotu jejímž cílem je sláva a moc celku. I ty skutečné historické zikkuraty sloužily jako posvátná místo pro pohanské rituály, jejichž cílem bylo zajistit si propojení se světem bohů a tím jejich přízeň. To je věčné pokušení člověka, kterému propadl už Adam s Evou. Lidé chtějí být jako bohové. Chtějí sami rozhodovat o tom, co je dobré a zlé, chtějí sami vládnout, sami si zajistit vlastní významnost, vyšplhat do nebes a „udělat si jméno.“ Tím však Boha i sami sebe ztrácí.

Zdroj: RollBlog

Je to přesně tak. Každé „velké Já“, všechny ty cesty k vlastní důležitosti a pomíjivé slávě, nás odvracejí od Boha. Od Boha Stvořitele, který nám dal tuto Zemi a náš život. Benjamin Roll říká, že ztrácíme nejen Boha, ale i sami sebe. Stáváme se, nebo přesněji, můžeme se stát, loutkami vlastní snahy udělat si jméno.

Na konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví musím zmínit ještě jednu důležitou věc. Rozhodně si nemyslím, že dělat si jméno je apriori špatné. Mnozí lidé si udělají jméno v podstatě aniž by o to usilovali. Mám na mysli všechny ty velké vědce a lékaře, kteří se snaží najít lék na zákeřné nemoci, umělce, tvořící úchvatné obrazy, hudební a jiná díla; architekty, navrhující velkolepé stavby… Mno…, tady je možná na místě otázka: jak asi Pán Bůh vnímá všechny ty supermrakodrapy, sahající málem až do nebe, jako babylónská věž? Myslím to samozřejmě v nadsázce, i když… :-) 

Nicméně z mého pohledu všichni lidé, kteří svou skvělou prací, umem a uměním něco úžasného dokázali a – jak jsem řekl, nevědomky nebo možná i nechtěně – si tak udělali jméno, si náš obdiv zaslouží. A věřím tomu, že i Pán Bůh z nich má radost a určitě nepřemýšlí o tom, jestli by nebylo dobré zase po letech trochu proplést naše jazyky.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Související epizody

Sára… a trochu i Abrahám
Šimon. Naslouchající i horká hlava
Petr. A nezbytná skála navrch
Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží

Článek 113 | Udělat si jméno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 20. 9. 2024

Každý ví, že Bible je velmi stará kniha. Tím, jak nás oslovuje i téměř dva tisíce let od svého sepsání – nebo přesněji od svého složení do podoby, v jaké ji známe dnes –, je zároveň nesmírně nadčasová. Text Bible je ale do značné míry poplatný době či možná dobám svého vzniku – sepsání jednotlivých knih, což – mimo jiné – také znamená, že Bible je silně patriarchální. Když to řeknu velmi zjednodušeně až lakonicky, tak hlavní slovo zde mají muži. Ženy Bible vnímá jen jakýmsi periferním viděním, mnohdy spíše se zavřenýma očima. Je to ale velký paradox, protože nebýt mnoha žen, židovsko-křesťanské dějiny by velmi pravděpodobně vypadaly jinak. A žena jménem Miriam je jednou z těch, které kolem těchto dějin pootočily.

Příjemný poslech dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner.

Nevím, kolik osobně znáte žen jménem Miriam, já tedy jenom jednu. Toto křestní jméno jednoduše v Česku nepatří mezi nejoblíbenější, ale možná se za chvilku dozvíte, proč tomu tak je. Starší statistiky říkají, že jméno Miriam bylo u rodičů nově narozených holčiček oblíbené v 70. a 80. letech minulého století, nejvíce zhruba od roku 1962 do roku 1980, aby pak o ně až do přelomu milénia mírně klesl zájem. Ten se však vrátil ve druhé dekádě druhého tisíciletí a podle posledních údajů Českého statistického úřadu za rok 2022 se nově narozené holčičky tohoto jména umístily těsně před koncem první stovky, na 93. místě mezi dívkami. Znovuobnovený zájem o toto jméno tak způsobil, že věkový průměr žen jménem Miriam v Česku se může odhadem pohybovat někde kolem 30 let.

Výkladový slovník biblických jmen Jana Hellera má jméno Miriam, respektive Mirjam, zařazené v sekci hebrejských jmen, nicméně k jeho etymologii čili původu slova se nevyjadřuje jednoznačně. Miriam může znamenat vzdorovitá či svéhlavá, podle jiného kořene ale také tučná nebo vykrmená. Židovská tradice jméno Mirjam spojuje s významem jejich vzpoura z kořene vzpírat se, ale také hvězda nebo kapka moře, objevuje se i výklad ve smyslu hořkost moře. Do všeho se pak míchá ještě možný egyptský původ, který by znamenal Milovaná Amóna čili Milovaná bohem Amónem, což byl jeden z nejvyšších a ve své době i vůbec nejvyšší bůh egyptského panteonu.

Ale pozor, řeckou obdobou jména Mirjam je Μαρία – Maria, tedy česky Marie. V další části tohoto podcastu budu o příběhu Miriam, starší sestry Mojžíše, číst z Bible. Většina českých překladů používá jméno Mirjam, nicméně staročeská Bible Kralická zde má Marii a není sama. Toto jméno ve svém textu uvádí také Studijní překlad Miloše Pavlíka nebo překlad Starého zákona Dr. Jana Hejčla z roku 1930. Jméno Maria používá také například latinská Vulgata. 

Podobně to má s Miriam také Biblický slovník Adolfa Novotného. Heslo Miriam zde sice najdete, ale jeho výklad zní takto: Nějaký Judovec, syn Ezrův [1Pa 4,17]. V tomto případě se však jedná o mužské jméno Mirjam, které je uváděné v doplňcích k seznamu příslušníků Judova kmene. V 1. Paralipomenon se doslova píše: Jeter zplodil Mirjama a Šamaje a Jišbacha, otce Eštemóova. Naši Miriam proto musíme v Novotného slovníku hledat opět pod heslem Maria, kde je uvedená jako první ze všech biblických Marií. 

Možná právě to, že Miriam je jakýmsi synonymem jména Marie, způsobilo jeho upozadění – protože křestní jméno Marie je i ve 21. století stále velmi oblíbené. Zmíněná statistika z roku 2022 jej uvádí na 20. místě mezi nově narozenými holčičkami. Nevadí, Miriam je pěkné jméno a jeho nositelky mohou spoléhat na jistou výjimečnost. A kdy od nás mají ženy jménem Miriam očekávat přání k svátku? Ne, není to ve stejný den, jako Marie, která má svátek 12. září, nýbrž zhruba o dva měsíce později, 5. listopadu.

Před chvilkou jsem řekl, že biblická Mirjam byla starší sestrou starozákonního hrdiny Mojžíše, který – s vydatnou Boží pomocí – vyvedl židovský lid z egyptského zajetí. Příběh o tom, jak se rozestoupily vody Rákosového moře zná, myslím, každý, a nemusí to být ani křesťan jako Brno. Hned na začátku tohoto dílu jsem také Miriam zařadil mezi ženy, bez nichž by se kola židovsko-křesťanských dějin nejspíš točila jinak. Je tedy na čase otevřít Bibli a začít… od začátku :-)

Nedobrovolný pobyt Izraelců v Egyptě trval dlouhých 430 let. Nejde o číslo, které by vydedukovali biblisté nebo historici – tento údaj výslovně zmiňuje 40. verš 12. kapitoly knihy Exodus. Čtyři sta třicet let, to je mnoho lidských generací… Přestože hebrejové zde žili jako otroci, vykonávající tu nejpodřadnější a nejhorší práci, jejich jejich národ nevymřel, naopak rostl. V 1. kapitole knihy Exodus můžeme číst – 7. až 10. verš:

[Ale] Izraelci se rozplodili, až se to jimi hemžilo, převelice se rozmnožili a byli velice zdatní; byla jich plná země. V Egyptě však nastoupil nový král, který o Josefovi nevěděl. Ten řekl svému lidu: „Hle, izraelský lid je početnější a zdatnější než my. Musíme s ním nakládat moudře, aby se nerozmnožil. Kdyby došlo k válce, jistě by se připojil k těm, kdo nás nenávidí, bojoval by proti nám a odtáhl by ze země.“ 

Ex 1:7–10 (ČEP)

Jenom drobná poznámka k Josefovi, o kterém egyptský král nevěděl. Řeč je o Josefu, synu Jákoba, nazývaném někdy také Josef Egyptský. Obšírně jsem o něm mluvil v první části dvojdílné epizody tohoto podcastu s jednoduchým názvem… Josef.

Jak jsme právě slyšeli, Egypťané měli obavy, aby jim Izraelci lidově řečeno nepřerostli přes hlavu a aby neodtáhli ze země. Byli pro ně příliš důležitou levnou pracovní silou, takže o ně nechtěli přijít, nicméně zároveň si uvědomovali obrovskou životaschopnost izraelského národa. Proto Hebrejům ztrpčovali život tvrdou otročinou při výrobě cihel a všelijakou prací na poli. Všechnu otročinu, kterou na ně uvalili, jim ještě ztěžovali surovostí. Tak se to v knize Exodus píše o kousek dál. Ale aby toho nebylo málo, poručil egyptský král hebrejským porodním bábám Šifře a Púi, aby novorozence mužského pohlaví zabíjely. Ty však zvrhlý rozkaz ignorovaly a na následný faraónův dotaz, proč se stále i přes jeho nařízení rodí chlapci, odpověděly: „Hebrejky nejsou jako ženy egyptské; jsou plné života. Porodí dříve, než k nim porodní bába přijde.“ (Ex 1:19 /ČEP/)

Faraón se však nehodlal vzdát, a nařídil, aby byli všichni narození hebrejští chlapci házeni do Nilu. A zrovna v té době se narodil Mojžíš… Znamená to tedy, že malý Mojžíš byl jedním z těch chlapců, kteří byli vhozeni do Nilu? Ale jak to, že přežil? Jméno Mojžíš znamená vytahující nebo vytažený, jinak řečeno, vytažený z vody. Nechci předjímat, ale řeknu to: Zásluhu na tom má právě jeho sestra Mirjam. Budu číst prvních 10 veršů 2. kapitoly knihy Exodus:

Muž z Léviova domu šel a vzal si lévijskou dceru. Žena otěhotněla a porodila syna. Když viděla, jak je půvabný, ukrývala ho po tři měsíce. Ale déle už ho ukrývat nemohla. Proto pro něho připravila ze třtiny ošatku, vymazala ji asfaltem a smolou, položila do ní dítě a vložila do rákosí při břehu Nilu.
Jeho sestra se postavila opodál, aby zvěděla, co se s ním stane. Tu sestoupila faraónova dcera, aby se omývala v Nilu, a její dívky se procházely podél Nilu. Vtom uviděla v rákosí ošatku a poslala svou otrokyni, aby ji přinesla. Otevřela ji a spatřila dítě, plačícího chlapce. Bylo jí ho líto a řekla: „Je z hebrejských dětí.“
Jeho sestra se faraónovy dcery otázala: „Mám jít a zavolat kojnou z hebrejských žen, aby ti dítě odkojila?“
Faraónova dcera jí řekla: „Jdi!“
Děvče tedy šlo a zavolalo matku dítěte.
Faraónova dcera jí poručila: „Odnes to dítě, odkoj mi je a já ti zaplatím.“
Žena vzala dítě a odkojila je. Když dítě odrostlo, přivedla je k faraónově dceři a ona je přijala za syna. Pojmenovala ho Mojžíš (to je Vytahující). Řekla: „Vždyť jsem ho vytáhla z vody.“

Ex 2:1–10 (ČEP)

Není třeba složitého výkladu, abychom nepochopili, že nebýt – nebojím se říct: duchapřítomné a odvážné – sestry, Mojžíš by se nejspíš nestal tím, kým posléze byl. Ale možná jste si všimli, že v této citaci jméno sestry vůbec nezaznělo. Její jméno Mirjam, nebo, jak jsem už řekl, například v Bibli Kralické – Maria, se objevuje až v souvislosti s vysvobozením Izraelců z Egypta, tedy po onom přechodu Rákosového moře suchou nohou. Mezi tím se samozřejmě ve spojitosti s Mojžíšem stalo několik dalších důležitých událostí, ale ty nyní s prominutím přeskočím, abychom se mohli věnovat ženě, kterou od 15. kapitoly knihy Exodus známe jako Mirjam. Poslouchejte verše 19 až 21:

Když totiž faraónovi koně s jeho vozy a jízdou vešli do moře, Hospodin na ně obrátil mořské vody. Ale Izraelci šli po suchu prostředkem moře.
Tu vzala prorokyně Mirjam, sestra Áronova, do ruky bubínek a všechny ženy vyšly za ní s bubínky v tanečním reji.
A Mirjam střídavě s muži prozpěvovala: „Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem.“ 

Ex 15:19–21 (ČEP)

Mirjam, sestra Áronova…Áron byl Mojžíšův bratr, tudíž Mirjam byla i jeho sestra. Pochybovači samozřejmě mohou namítnout, že Mojžíš s Áronem nemuseli mít jen jednu sestru, tudíž není jisté, jestli zrovna ta, která zachránila malého Mojžíše, je shodná s Mirjam, křepčící s bubínkem po přechodu Rákosového moře. Podobně „uvažuje“ i židovská tradice, jež ztotožňuje Mirjam a Jókebed se dvěma porodními bábami, kterým dříve faraón přikázal, aby ihned po porodu usmrcovaly všechny novorozené chlapce, jež se narodí Hebrejkám. Mirjam je podle této tradice ztotožňována se jménem Púa a Jókebed se jménem Šifra. (Zdroj: Wikipedie) Tak alespoň praví Wikipedie.

Púa a Šifra jsou ony dvě porodní báby, ale kdo je Jókebed? Je to jméno Mojžíšovy matky. Jak to vím? Svědčí o tom verše 58 a 59, 26. kapitoly knihy Numeri, které by nás navíc měli ujistit v tom, že ona starší sestra, vyjednávající s faraónovou dcerou Mojžíšovo zachránění, je skutečně Mirjam:

To jsou čeledi Léviho: čeleď libníjská, čeleď chebrónská, čeleď machlíjská, čeleď mušíjská a čeleď kórachovská. Kehat zplodil Amráma.
Jméno Amrámovy ženy bylo Jókebed, dcera Léviho, která se narodila Lévimu v Egyptě. Porodila Amrámovi Árona a Mojžíše a jejich sestru Mirjam.

Nu 26:58–50 (ČEP)

O jiných dětech paní Jókebed se zde nehovoří, tudíž minimálně já, jakožto protestant, řídící se heslem Sola scriptura – Pouze písmo – nemám pochyb o tom, že nepojmenovaná Mojžíšova sestra ze začátku 2. kapitoly knihy Exodus zkrátka je Mirjam.

Ale zastavme se ještě u jednoho pojmu z biblické citace o oslavách překročení Rákosového moře. Mirjam je zde totiž nazvaná prorokyní. K tomu nyní přečtu část textu z knihy Jana Fingerlanda – Hebrejky:

Pravděpodobné je, že Miriam byla ve starších vrstvách tradice mnohem významnější postavou vyprávění nebo jednoho z jeho proudů. V textu je Miriam označena za „prorokyni“, ačkoli nikdy „neprorokuje“ v tom smyslu, že by předvídala budoucnost nebo sdělovala, co si Bůh přeje. Její prorocké poslání pravděpodobně souvisí s jejím tancem a zpěvem neboli hudbou a poezií. Podobně takto tančila i Debóra, příští hebrejská prorokyně, už po osídlení zaslíbené země. 

Zdroj: Jan Fingerland | Hebrejky

O kousek dále Jan Fingerland v kapitole o Miriam dodává:

Je také možné, že slovo „prorokyně“ dodal pozdější redaktor, aby nějak nazval její roli, které už nerozuměl. Miriam předzpěvující ostatním oslavnou píseň na Hospodina jako by měla nějakou úlohu v kultu. Byla cosi jako „kněžka“. Podobně jako její „bratři“ pocházela z rodu Leví, jenž se zakrátko stal kmenem kněžským. Samotný Áron se stal praotcem budoucích velekněží v chrámu – tedy „kohenů“. Jenže ženské kněžství bylo později z biblického náboženství vytlačeno. Slovo pro ženského kněze biblická hebrejština ani neměla. V pouštní fázi Áron zastupoval jakési „institucionální“ náboženství, zatímco Miriamino kněžství má v sobě cosi „prorocky“ dynamického, co později ustoupilo – nebo bylo zatlačeno – do pozadí.

Zdroj: Jan Fingerland | Hebrejky

K výkladu Jana Fingerlanda nemám co dodat, ale neodpustím si malou reklamní vsuvku. Jeho kniha Hebrejky s podtitulem Biblické matky, démonky, královny i milenky, se samozřejmě nevěnuje pouze Miriam, ale také mnoha dalším biblickým hrdinkám. A já vám ji vřele doporučuji k pořízení a přečtení. Mou recenzi této knihy si můžete přečíst na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz

Příběh biblické Miriam ale ještě není u konce. Potřetí se s ní setkáváme ve 12. kapitole starozákonní knihy Numeri. Tato kapitola má v Českém ekumenickém překladu podtitul: Hřích Mirjamin a Áronův – Áron je pokárán a Mirjam ztrestána malomocenstvím za to, že pomlouvali Mojžíše. Ajaj! Sourozenecké drby… Copak se Mojžíšovu bráchovi a ségře nelíbilo, a proč se to už vůbec nelíbilo Hospodinu? Přečtu prvních deset veršů 12. kapitoly knihy Numeri:

Mirjam s Áronem mluvila proti Mojžíšovi kvůli kúšské ženě, kterou si vzal; pojal totiž za ženu Kúšanku. Říkali: „Což Hospodin mluví jenom prostřednictvím Mojžíše? Což nemluví i naším prostřednictvím?“
Hospodin to slyšel. Mojžíš však byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi. Hned nato řekl Hospodin Mojžíšovi i Áronovi a Mirjamě: „Vy tři vyjděte ke stanu setkávání!“
Všichni tři tedy vyšli a Hospodin sestoupil v oblakovém sloupu a stanul u vchodu do stanu. Zavolal Árona a Mirjam a oba předstoupili. Řekl: „Poslyšte má slova: Bude-li mezi vámi prorok, já Hospodin se mu dám poznat ve vidění, mluvit s ním budu ve snu. Ne tak je tomu s mým služebníkem Mojžíšem. Má trvalé místo v celém mém domě. S ním mluvím od úst k ústům ve viděních, ne v hádankách; smí patřit na zjev Hospodinův. Jak to, že se tedy nebojíte mluvit proti mému služebníku Mojžíšovi?“
Hospodin vzplanul proti nim hněvem a odešel. Když oblak od stanu odstoupil, hle, Mirjam byla malomocná, bílá jako sníh. Áron se obrátil k Mirjamě, a hle, byla malomocná.

Nu 12:1–10 (ČEP)

Takže příčinou sváru mezi sourozenci je tedy švagrová! I když… je to tak, nebo ne? O Mojžíšově ženě mluví vypravěč knihy Numeri. Mirjam a Áron v přímé řeči tvrdí něco jiného: „Což Hospodin mluví jenom prostřednictvím Mojžíše? Což nemluví i naším prostřednictvím?“ O své švagrové tedy Mojžíšovi sourozenci nehovoří. A ani Hospodin se nevymezuje vůči kúšské ženě, nýbrž vůči, abych tak řekl, prorocké nepokoře Árona a Mirjam. Výborně celý příběh vysvětluje biblista Jiří Beneš v rozhovoru s Petrem Vaďurou na Českém rozhlasu Plzeň. Článek s názvem Mirjam a její rozporuplnost najdete na webu ČRo, odkaz na něj zveřejňuji také v textové verzi tohoto podcastu na webu Biblismy.cz.

Jiří Beneš v rozhovoru také vysvětluje jiný problém, který bychom s touto biblickou citací mohli mít – a totiž, že Bůh potrestal malomocenstvím pouze Mirjam, kdežto Árona jenom, lidově řečeno, seřval. Přiznám se, že já sám jsem to považoval za jakýsi patriarchální projev – jak jsem o něm mluvil na začátku tohoto dílu. Nicméně Jiří Beneš má jiné vysvětlení, a to v souvislosti s další zmínkou o Miriam v Bibli, která je na začátku 20. kapitoly knihy Numeri a je velmi stručná – cituji: 

Celá pospolitost Izraelců dorazila v prvním měsíci na poušť Sin. Lid se usadil v Kádeši. Tam zemřela Mirjam a byla tam i pochována.

Nu 20:1 (ČEP)

Jiří Beneš k tomu říká:

Vypravěč sice zmíní, kde umřela, ale nezmiňuje, proč umřela, jaké to mělo následky, jestli lid pro ni plakal. Ona vždycky vystupuje jakoby zpoza událostí, něco pronese a zmizí. Tak i nyní je zde jenom zmínka, že umřela, jako kdyby vlastně ani nebyla důležitá, neměla na sebe poutat pozornost, protože ona je v celém svém příběhu vnímána jako postava služebná – která něčemu slouží. Poslouží Mojžíšovi, aby přežil, poslouží k tomu, aby lid chválil Hospodina, poslouží Hospodinu, aby promluvil, ale sama není důležitá. A takhle by se dalo vysvětlit i to, proč, když ona promluví spolu se svým bratrem Áronem, je postižená jenom ona, nikoliv i její bratr. Vypadá to nespravedlivě, ale může to být interpretováno i tak, že Mirjam je skutečně v pozici služebníka, který – v tomto případě – na sobě něco nese zástupně. Motiv zástupnosti se potom hodně objevuje v ebedských písních u Izaiáše. A Mirjam patrně opravdu tím služebníkem být chce.

Zdroj: ČRo Plzeň | Mirjam a její rozporuplnost

Kdybych byl feministou, jakože jím tedy rozhodně nejsem :-), asi by mi nestačilo ani toto vysvětlení. Ptal bych se: Proč zrovna Mirjam má být zástupnou služebnicí? Tuto „funkci“ úplně stejně mohl mít i Áron. Evidentně jsou oba na stejné úrovni, tak proč Mirjam, proč žena? Nevím a ani se nebudu pouštět do dalších úvah tohoto typu. Dlužím vám totiž ještě pokračování příběhu s malomocenstvím Mirjam, protože jejím potrestáním 12. kapitola knihy Numeri nekončí. Nyní proto přečtu zbývající část:

Tu řekl Áron Mojžíšovi: „Dovol, můj pane, nenech nás pykat za hřích, jehož jsme se ve své pošetilosti dopustili. Ať není Mirjam jako mrtvě narozené děcko, jehož tělo je z poloviny stráveno, hned jak vyšlo z matčina lůna.“
I volal Mojžíš k Hospodinu: „Bože, prosím uzdrav ji, prosím!“
Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Kdyby jí otec naplil do tváře, nenesla by hanbu po sedm dní? Sedm dní bude vyloučena z tábora, potom se zase připojí.“
Tak byla Mirjam sedm dní vyloučena z tábora a lid netáhl dál, dokud se Mirjam nepřipojila. Potom táhl lid z Chaserótu a utábořili se na poušti Páranské. 

Nu 12:11–16 (ČEP)

Pokud čtete Bibli, tak víte, že Mojžíš byl prorokem, kterého měl Hospodin ve zvlášť velké úctě. Citovaný závěr 12. kapitoly Numeri je jedním z dalších důkazů toho, že Bůh s Mojžíšem hovoří a jeho prosby také vyslyší. Pro nás to však znamená něco mnohem důležitějšího – Bůh totiž nenaslouchá jen Mojžíšovi, ale je otevřený i pro naše slova. Mojžíš nám svým způsobem říká: Nebuďte jako slepí koně vedení na porážku. Nebojte se říkat Bohu svůj názor, klidně s ním i polemizujte. 

Chápete, co tím chci říct? To, že budeme s Bohem mluvit, a třeba mu dáme najevo, že se nám některé jeho záměry nelíbí, neznamená, že by nás snad automaticky postihl leprou, jako to udělal Mirjam. Ano, Pán Bůh je svrchovaný, o tom nelze pochybovat. Pokud mu budeme vnucovat nějaké nesmysly, dočkáme se nejspíš… jeho mlčení. Ale vyhodnotí-li Hospodin naše argumenty jako dobré a spravedlivé, jsem přesvědčený o tom, že je ochotný změnit své původní rozhodnutí. Bůh je milosrdný, a člověka, kterého stvořil, nadevšechno miluje.

Je čas, tento díl podcastu, věnovaný po dlouhé době biblickému jménu, pomalu vést ke konci. Dozvěděli jsme se, že křestní jméno Miriam není v Česku úplně běžné, i když, to jste asi věděli i bez mého povídání. O biblické Mirjam nebo chcete-li Marii, sestře Mojžíšově, jste však možná slyšeli poprvé. V úvodu jsem řekl, že Bible vnímá ženy jen jakýmsi periferním viděním, mnohdy spíše se zavřenýma očima. Mirjam toho pro starý izraelský národ asi nevykonala tolik, co Mojžíš, nicméně kdyby tehdy v Egyptě nenápadně nesledovala situaci s novorozeným Mojžíšem ve třtinové ošatce a odvážně tak trochu nezmanipulovala faraónovu dceru, kdoví, jak by to celé dopadlo. Ale to už jsem vlastně říkal taky :-)

I když si to někteří lidé, zvláště pak muži, občas nechtějí připustit, ženy hrají v našem životě – troufám si říct odpradávna – velkou úlohu. Na rozdíl od nás, nezřídka tu více, tu méně ješitných chlapů, však své zásluhy nutně nevytrubují do celého světa. Teprve teď si uvědomuji, že biblista Jiří Beneš to nakonec o Mirjam řekl přesně. Je to služebná postava, která sloužit chce. Že i její pokora se v jedné chvíli zachvěla v základech? Ano, i ženě se to může stát. Rád říkám, že v jistém smyslu jsme my lidé stále stejní. Na cestě svým životem jsme stále stejně dobří i stále stejně škobrtající. Příběh Mirjam je jedním z těch, které nám to v Bibli krásně ukazují.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 107 | Miriam. Ve stínu Mojžíše se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 19. 1. 2024

O pár dílů nazpět, v epizodě Anna, Hana nebo Chana?, jsem se dušoval, že už nebudu používat poněkud obstarožní statistické údaje o křestních jménech v Česku z roku 2016. Ten díl jsem vydal 26. října 2023, a ve stejný den, kdy už jsem ho měl napsaný, namluvený a zveřejněný na podcastových platformách na internetu, vydal Český statistický úřad tiskovou zprávu se statistikou křestních jmen novorozenců za rok 2022. „Taky si s tím mohli trochu pohnout,“ řekl jsem si. „Měli bychom čerstvá data už dříve. Mno…, nevadí, v dalších dílech je už ale jistě využiju.“

A jedním z těch dalších dílů je právě tato epizoda, u které vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Díky nejnovějším informacím Českého statistického úřadu máme nyní k dispozici data, se kterými se dá smysluplně pracovat. V žebříčku dvaceti nejfrekventovanějších – v našem případě chlapeckých – jmen v rozmezí let 2010 až 2022, se Šimon, o němž je tento díl podcastu, nachází mezi 15. až 18. místem. To je, řekl bych, docela pěkné umístění, které svědčí o tom, že jde o poměrně moderní jméno, nebo přesněji spíše jméno, oblíbené u současných rodičů. Dlužno však dodat, že větší obliba nastala až někdy po roce 2000, spíše v letech 2003 až 2005. Před tím o jméno Šimon rozhodně takový zájem nebyl – naopak, v 80. a 90. letech minulého století se v Česku rodilo pouze kolem 30 až 45 malých Šimonků ročně. 

Nicméně zůstanu-li ještě chvíli u nejčerstvějších statistických dat, tak zrovna v souvislosti s tímto dílem podcastu Biblická jména a úsloví si nelze nevšimnout jedné zajímavosti. S výjimkou let 2010 a 2011 je Šimon od roku 2013 vždy tu více tu těsně před Petrem. Proč mě to zaujalo? Vy, kteří čtete Bibli víte, že zde Šimon a Petr patří v podstatě neoddělitelně k sobě. Ale o tom bude řeč až o něco později, nyní ještě ke křestnímu jménu Šimon.

Toto jméno pochází z hebrejštiny (שִׁמְעוֹן, Šim’on) a obvykle se vykládá jako „naslouchající“. Příbuznými jmény jsou pak Simon nebo Simeon, hebrejsky Šimeón. Ženskou podobou je pak Simona případně archaicky Šimona. Svátek čili jmeniny mají jak Šimon, tak i Simon nebo Simeon až na konci roku – 22. 12., a aby se to nepletlo, tak Simony i Šimony, kterých je u nás, podle oněch starých údajů do roku 2016 pouze 42 (myslím tedy Šimony), tak ty ho slaví o deset dní dříve – 12. 12. Ještě jednou: 22. 12. pánové či chlapci, 12. 12. ženy a dívky.

To by, myslím, k současnému výskytu jména Šimon – a jmen jemu takříkajíc příbuzných – stačilo, nyní pojďme otevřít Knihu knih, abychom se podívali, jak jsme na tom s biblickými Šimony, Simeony či Šimeóny.

Biblí není třeba listovat dlouho, protože hned o prvním muži jménem Šimeón se píše v knize Genesis. A nebyl to chlápek ledajaký, nýbrž syn třetího starozákonního patriarchy Jákoba. Abychom v tom měli jasno, tak jen doplním, že prvním patriarchou byl Abrahám, druhý byl jeho syn Izák – ano, ten, kterého se Abraham chystal obětovat na hoře v zemi Mórija. Že to nakonec dopadlo dobře, můžete vědět například z epizody tohoto podcastu s názvem Abraham, a nedokončené obětování Izáka. No a Jákob, který se narodil jako dvojče s Ezauem a později byl přejmenovaný na Izraele, byl synem Izáka. Jak jsem říkal – třetí izraelský patriarcha. Krátce jsem o něm mluvil v dílu Jakub… nejoblíbenější z mužů a obšírněji pak v epizodě s dlouhým názvem: Jákobův žebřík, věřící ateisté, hledání Boha a závislost na něm. Ale vraťme se k Šimeónovi.

Rozklíčovat propletence některých starozákonních polygamních rodin občas zavání investigativní žurnalistikou, ale v případě Šimeóna to snad nebude tak těžké. Jeho otec Jákob měl dvě ženy, Ráchel a Leu, s nimiž počal dvanáct synů, z nichž později vzniklo taktéž dvanáct kmenů Izraele. Navrch měl Jákob ještě dceru Dínu. O té bude řeč za chvíli. 

Šimeón byl druhým Jákobovým synem, kterého mu dala Lea. S ní měl ještě prvorozeného Rúbena, a také Leviho a Judu, později mu porodila také Isachara a Zabulóna, a jedinou dceru Dínu. S Ráchel měl Jákob syny Josefa a Benjamína. Ostatní syny – jestli dobře počítám, tak čtyři – zplodil Jákob se svými služkami. Tak to bychom měli. Ale… pokud tento podcast posloucháte delší dobu, anebo zkrátka starozákonní příběhy znáte, jsou vám jistě jména Jákobových synů povědomá. Josef, Rúben, Levi, Juda, Benjamín… Ano! Mohli byste je znát z příběhu Josefa, zvaného egyptského. Mluvil jsem o něm v první části epizody o biblických Josefech. Zde se můžete také dozvědět, že Šimeón patřil ke skupině bratrů od matky Lei, která chtěla Josefa, jehož povila druhá matka Ráchel, nejprve zabít, aby se pak nad ním smilovali a poslali ho do egyptského vyhnanství, kde takříkajíc udělal velkou kariéru.

Šimeón byl zkrátka nejspíš horká hlava. Dokládá to také příběh s jeho sestrou Dínou. Tu nejprve znásilnil Chivejec Šekem, aby se však do ní vzápětí zamiloval. Všechno mohlo dopadnout dobře, kdyby se ale Šimeón se svým bratrem Lévim nerozhodli vzít spravedlnost do svých rukou. Protože jde o velmi zajímavou epizodu, přečtu nyní celou 34. kapitolu knihy Genesis, v níž je popsaná. Čtení bude trochu delší, ale je to poutavý příběh, který se dobře poslouchá:

Dína, dcera Ley, kterou porodila Jákobovi, si vyšla, aby se podívala na dcery té země. Uviděl ji Šekem, syn Chivejce Chamóra, knížete té země, zmocnil se jí, ležel s ní a znásilnil ji. Přilnul svou duší k Díně, dceři Jákobově. Miloval tu dívku a mluvil k jejímu srdci. A svému otci Chamórovi Šekem řekl: Vezmi mi toto děvče za ženu. Když Jákob uslyšel, že Šekem poskvrnil jeho dceru Dínu, jeho synové byli s jeho dobytkem na poli. Jákob mlčel až do jejich příchodu. Šekemův otec Chamór vyšel k Jákobovi, aby s ním promluvil. 

Synové Jákobovi přišli z pole, jakmile o tom uslyšeli. Ti muži byli hluboce zarmouceni a vzpláli velikým hněvem. Vždyť spáchal hanebnost v Izraeli, když ležel s dcerou Jákobovou. To se nemělo stát. Chamór s nimi mluvil takto: Můj syn Šekem přilnul celou duší k vaší dceři. Dejte mu ji, prosím, za ženu. A spřízněte se s námi; své dcery dávejte nám a berte si naše dcery. Zůstaňte u nás. Celá země je před vámi: Pobývejte v ní, procházejte jí a natrvalo se v ní usaďte. A Šekem řekl jejímu otci a jejím bratrům: Kéž naleznu milost ve vašich očích! A co mi řeknete, to vám dám. Stanovte mi jakkoli vysoké odstupné a dar. Dám, cokoli mi řeknete, jen mi dejte tu dívku za ženu! 

Jákobovi synové však na to Šekemovi a jeho otci Chamórovi odpověděli lstivě, protože poskvrnil jejich sestru Dínu. Řekli jim: Nemůžeme udělat takovou věc, abychom svou sestru dali někomu, kdo není obřezán, protože pro nás to je potupa. Jen tak budeme s vámi souhlasit, když budete jako my tím, že každý mužského pohlaví bude u vás obřezán. Pak vám budeme dávat své dcery a budeme si brát vaše dcery, zůstaneme u vás a staneme se jedním lidem. A jestli nás neuposlechnete a neobřežete se, vezmeme svou dceru a půjdeme. 

Jejich slova se Chamórovi a Chamórovu synu Šekemovi líbila. Mládenec neváhal a vykonal tu věc, protože měl zalíbení v Jákobově dceři. Byl nejváženější z celého otcovského domu. Chamór a jeho syn Šekem přišli do brány svého města a promluvili k mužům města: Tito muži jsou vůči nám přátelští. Ať pobývají v zemi a procházejí jí, vždyť země je před nimi dosti rozlehlá. Jejich dcery si budeme brát za ženy a své dcery budeme dávat jim. Ale jen tak budou s námi ti muži souhlasit, aby zůstali u nás a abychom se stali jedním lidem, když každý mužského pohlaví u nás bude obřezán, tak jako jsou obřezáni oni. Jejich stáda, jejich zboží a všechen jejich dobytek, což to nebude naše? Jen s nimi souhlasme a zůstanou u nás. A všichni, kdo vycházeli do brány jeho města, uposlechli Chamóra a jeho syna Šekema. Všichni mužského pohlaví se dali obřezat, všichni, kdo vycházeli do brány jeho města. 

Třetího dne pak, když měli bolesti, vzali dva Jákobovi synové, Šimeón a Lévi, bratři Díny, každý svůj meč, přišli do města, které se cítilo bezpečně, a povraždili všechny mužského pohlaví. Také Chamóra a jeho syna Šekema zabili ostřím meče, vzali z Šekemova domu Dínu a odešli. Jákobovi synové přišli na pobité a vyplenili to město, kde poskvrnili jejich sestru. Pobrali jejich brav, skot i jejich osly, co bylo ve městě i co bylo na poli. Zajali a ukořistili všechen jejich majetek, všechny malé děti a ženy, všechno, co bylo v domě. 

Jákob řekl Šimeónovi a Lévimu: Uvalili jste na mne zkázu, když jste mne zošklivili u obyvatel země, u Kenaanců a Perizejců. Nás je malý počet. Shromáždí-li se proti mně a pobijí-li mne, budu vyhlazen já i můj dům. Oni však odpověděli: Cožpak směl jednat s naší sestrou jako s nevěstkou?

Gn 34 (CSP)

Jak už jsem řekl, Šimeón byl nejspíš, stejně jako jeho bratři, tedy v tomto případě minimálně Levi, zkrátka horká hlava. Jakkoliv se Chivejec Šekem zprvu nezachoval dobře, okamžitě se ke svému činu postavil čelem – a před tím ještě srdcem k Jákobově dceři Díně – a všechno se mohlo obrátit ve sjednocení dříve znepřáteleného lidu. Jenže Šimeón a Levi se svévolně pustili nikoliv na cestu sjednocení, nýbrž rozdělení. A tak, se bohužel my lidé někdy chováme dodneška. Nadřazujeme právo spravedlnosti, rozumu, odpuštění a lásce. Říkám to pořád – člověk se od biblických dob nijak zásadně nezměnil.

Dost však pochmurných řečí, pojďme se přesunout do Nového zákona. Zde najdeme hned několik Šimonů a jednoho Simeona. O něm už v tomto podcastu také řeč byla, a to ve zmíněné epizodě Anna, Hana nebo Chana? a před tím ještě v dílu V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce. Simeon byl tím prorokem, který v Ježíši, jenž byl v té době ještě v plenkách, rozpoznal Mesiáše. Připomeňme si jeho slova, která řekl Marii:

„Hle, on je určen k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, jemuž bude odpíráno – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby bylo zjeveno myšlení mnohých srdcí.“

L 2:34–35 (CSP)

Samotný Ježíš se pak potkal s dalšími třemi – nyní už Šimony. Vezmu to odzadu, abychom se nakonec déle zastavili u prvního Šimona Petra. 

Takže poslední Šimon, s nímž se Ježíš velmi krátce setkal, byl Šimon z Kyrény. Stalo se to za okolností, které zažít nikdy nechcete – když byl Ježíš římskými vojáky nucený nést svůj kříž na popraviště. Šimon z Kyrény byl tím, kdo podle synoptických evangelií, musel Ježíšovi s křížem pomáhat. Je to tak trochu tajemná postava evangelia. Jediné, co o něm víme je, že to byl otec Alexandra a Rufa, který zrovna šel z pole, jak se píše v Markově evangeliu. Ona tajemnost spočívá v otázce, proč ho všichni tři synoptici výslovně jmenují. Jiné, řekněme vedlejší biblické postavy, bývají často nazývané typicky jako „nějaký muž“ čili nebývají označované jménem. Proč je v pašijovém příběhu Šimon z Kyrény jmenovaný, nevím. Jisté ale je, že ho můžete najít na tisících zobrazení křížové cesty po celém světě, jak pomáhá Ježíši nést jeho kříž.

Předposlední Šimon v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, je Šimon Kananejský nebo také Šimon zvaný Zélót. Ten je ve všech třech synoptických evangeliích jmenovaný, abych tak řekl, oprávněně, protože patří do dvanáctky Ježíšových učedníků. Přívlastek Kananejský v jeho jménu však neznamená příslušnost ke Kanaáncům, nýbrž jde o odvozeninu z aramejského výrazu pro „horlivce“, zélótu. Podle tohoto označení se zdá, že Šimon Kananejský mohl patřit k militantní židovské protiřímské skupině, k odbojovému hnutí Zélótů 1. století našeho letopočtu v Judeji. Ale to se můžeme jenom domnívat, protože kromě jmenování tohoto muže v seznamu dvanácti Ježíšových učedníků, o něm Bible žádné podrobnější svědectví nevydává. 

Když jsem mluvil o třech Šimonech, s nimiž se Ježíš potkal, nebylo to úplně přesné. V Matoušově a Markově evangeliu se totiž nachází ještě další muž tohoto jména, označovaný za Ježíšova bratra. Pojďme si přečíst první tři verše 6. kapitoly Evangelia podle Marka:

Vyšel odtamtud a přišel do své vlasti; jeho učedníci ho doprovázeli. Když nastala sobota, začal učit v synagoze. A mnozí, kteří ho slyšeli, byli ohromeni a říkali: „Odkud to tento člověk má? Jaká je to moudrost, která mu byla dána? A jaké mocné činy se dějí skrze jeho ruce! Není to ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josese, Judy a Šimona, a nejsou jeho sestry zde s námi?“ A pohoršovali se nad ním.

Mk 6:1–3 (CSP)

Měl Ježíš sourozence nebo ne? Může mít vůbec Bůh a člověk v jedné osobě takříkajíc pozemské bratry a sestry? Do toho dilematu se vážně nechci pouštět, protože mi to připadá jako zbytečné plýtvání časem nad něčím, co není vůbec důležité. Těmito otázkami se už zabývalo spoustu jiných lidí, na jejich základě vznikly nejrůznější domněnky, ale i dogmata a fantasmagorie. Takže přidám jenom dvě věty z Wikipedie:

Katolická encyklopedie naznačuje, že Šimon může být totožný s osobou Simeona Jeruzalémského nebo Šimona Zélóta. Protestantští vykladači, kteří popírají Mariino věčné panenství, obvykle považují Šimona za Ježíšova nevlastního bratra.

Zdroj Wikipedie.cz

Myslím, že to by stačilo, tudíž si dejme kratičkou pauzu, abychom se mohli podívat na posledního z biblických Šimonů, který je v jistém smyslu zároveň prvním – Šimona Petra.

O Petrovi nebo chcete-li Šimonu Petrovi jsem v tomto podcastu už také mluvil, bylo to v dílu Petr. A nezbytná skála navrch. Nyní se možná budu trochu opakovat, ale myslím, že to není na škodu věci, protože Šimon Petr patří k důležitým postavám historie křesťanství.

Předně chci říct, že onen muž, kterého Ježíš jako jednoho z prvních draftoval do svého týmu, se vždycky jmenoval Šimon. Petr byla jeho přezdívka, kterou mu dal Ježíš při jejich prvním setkání. Tudíž je-li v Novém zákonu řeč o Petrovi, myslí se jím původním povoláním rybář Šimon. Ostatně často čteme o Šimonovi, zvaném Petr nebo krátce o Šimonu Petrovi. Ale také pouze o Šimonovi. Takže i dva Petrovy listy v Bibli jsou vlastně dopisy Šimona, přezdívaného Petr. Ať se do toho ale zbytečně nezamotáme, pojďme si připomenout, jak tato šaráda vznikla. Následující citace se odehrává den poté, co Jan Křtitel Ježíše pokřtil v řece Jordánu. Janovo evangelium, 1. kapitola, verše 35 až 42:

Druhého dne tam Jan opět stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, Beránek Boží!“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem.
Ježíš se otočil, a když uviděl, že jdou za ním, řekl jim: „Co hledáte?“ A oni mu řekli: „Rabbi“, což se překládá ‚Učiteli‘, „kde bydlíš?“
Řekl jim: „Pojďte a uvidíte.“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne.
Jeden z těch dvou, kteří to uslyšeli od Jana a připojili se k němu, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nalezl nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše“ (což je v překladu: Kristus). Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něho pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Jonášův; budeš se jmenovat Kéfas“ (což se překládá Petr).

J 1:35–42 (CSP)

Kéfa je aramejsky kámen, do řečtiny se to pak překládá jako Petros (πέτρος), přičemž femininum Petra (πέτρα) znamená opět kámen nebo skála. Tuto přezdívku však Ježíš nedal Šimonovi jen tak z plezíru. Vysvětlení najdeme v Evangeliu podle Matouše, konkrétně v 16. kapitole, verše 13 až 19:

Když Ježíš přišel do oblasti Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“
Oni řekli: „Ti za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremjáše nebo za jednoho z proroků.“
Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“
Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“
Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone BarJona, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou. [A] tobě dám klíče království Nebes, a cokoli svážeš na zemi, bude již svázáno v nebesích, a cokoli rozvážeš na zemi, bude již rozvázáno v nebesích.“

Mt 16:13–19 (CSP)

Nevím, jak to vnímáte vy, ale já když tento text čtu, chtě-nechtě si ho vykládám tak, že Ježíš těmito slovy ustanovil Petra „šéfem“ své církve. Cožpak o to, katolíci s tím asi nebudou mít problém. Petr je katolickou církví považovaný za prvního římského biskupa a na základě apoštolské posloupnosti od něj katolíci odvozují svůj primát v církvi s titulem papeže. Alespoň to praví Wikipedie, protože osobně, abych se přiznal, katolickou teologii znám jen velmi povrchně. 

Jenže já jsem protestant jako Brno a s tímto výkladem Bible se rozhodně nespokojím. Nejprve jsem se proto podíval do ostatních překladů Bible. Ke svému překvapení jsem však zjistil, že v podstatě všechny české překlady trvají na formulaci ve smyslu „Ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev.“ Nicméně jedna výjimka přece jenom existuje a tou je parafrázovaný překlad Slovo na cestu. 18. a 19. verš 16. kapitoly Matouše zde zní takto:

Ty jsi Petr a tvé jméno připomíná skálu. Svou církev zbuduji na Skále a žádná ďábelská moc ji nezničí. Kdekoliv se bude zvěstovat pravda, kterou jsi vyznal o mně, otevřou se lidem dveře do Božího království. Těm, kdo ji odmítnou, oznámíš soud, a ty, kdo ji přijmou, ujistíš o Boží milosti. Co se rozhodne zde na zemi, bude platit i v nebi.“

Mt 16:18–19 (SNC)

Tvé jméno připomíná skálu… Svou církev zbuduji na Skále… Neříká se zde Svou církev zbuduji na tobě, Petře-Skálo. Osobně jsem přesvědčený, že jde o jedno z Ježíšových podobenství, které navíc navazuje na podobenství o domu na skále a domu na písku, jež se v Matoušovi nachází o pár kapitol před textem o budování církve na skále. Mimochodem, podobenství o domu na skále jsem se věnoval v dílu nazvaném Dům na skále a Bible Kralická navrch, kde mimo jiné říkám: 

Nemyslím si, že je třeba zdlouhavě vysvětlovat rozdíl mezi domem, postaveným na skále a domem, stojícím na písku. Ale pro jistotu přece jenom jedno malé upozornění: Ono skálou jsou myšlené pevné, neochvějné, všem nástrahám odolávající základy domu. Nikoliv nějaké marnotratné orlí hnízdo, postavené vysoko v horách na špičatém útesu.

Z epizody Dům na skále a Bible Kralická navrch

Zkrátka a dobře, jsem přesvědčený, že Ježíš svým přejmenováním Šimona na Petra nebo jeho přezdívkou – a slovy …ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev – nezamýšlel stanovit pozemské šéfy své církve a/nebo položit základy hierarchické struktury církve či církví. Skála nebo kámen zde podle mého názoru značí pevnost a soudržnost. Ježíš jistě chtěl, abychom byli jako křesťané pevní ve své víře a vzájemně soudržní – bratři a sestry v Kristu. 

Ostatně Ježíš také řekl, že nepřišel zrušit zákon ani proroky. A prorok Ezechiel ve 34. kapitole stejnojmenné biblické knihy říká toto. Verše 7 až 15:

Proto, pastýři, slyšte Hospodinovo slovo:
Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina – protože je mé stádo lupem a mé ovce se staly bez pastýřů pokrmem pro všechnu polní zvěř, pastýři nepátrali po mých ovcích, naopak ti pastýři pásli sami sebe a mé ovce nepásli, proto – vy, pastýři, slyšte Hospodinovo slovo:
Toto praví Panovník Hospodin: Hle, jsem proti těm pastýřům a budu vyhledávat své ovce z jejich ruky, zbavím je pasení stáda a ti pastýři už nebudou pást sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich úst a nebudou jim za pokrm.
Neboť toto praví Panovník Hospodin: Hle, to jsem já. Vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Jako věnuje pastýř péči svému stádu v den, kdy je uprostřed svých roztroušených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, na která byly rozptýleny v den mračna a husté temnoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je na jejich půdu. Budu je pást na izraelských horách, v řečištích a na všech osídlených místech země. Budu je pást na dobré pastvině a vysoko v izraelských horách bude jejich lučina. Tam budou uléhat na dobré lučině a na úrodné pastvině na izraelských horách se budou pást. Já budu pást své ovce a já je budu ukládat, je výrok Panovníka Hospodina.

Ez 34:7–15 (CSP)

Pastýři pásli sami sebe a mé ovce nepásli… Nebudu tato slova vykládat, myslím, že je jasné, co tím Ezechiel, respektive Pán Bůh, myslí. Tím, že zde tento výňatek z Ezechiela zmiňuji, nechci vůbec naznačit, že by snad pozemští pastýři byli všichni špatní nebo dokonce zbyteční. Hospodin se sice o své ovce postará, ale jak víme, my lidé potřebujeme nějaké… ne nějaké, ale dobré vedení. Velmi si proto vážím dobrých pastýřů. Ale zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že takzvaná institucionalizace církví občas nabývá rozměrů příliš přehnaných. Jenom jeden příklad: Může-li církev vlastnit celý stát, byť jenom docela malý, je na tom něco divného. Takhle, že by to Ježíš zamýšlel? To si vážně nemyslím.

Jsme na konci tohoto dílu Biblických jmen a úsloví. Podle počtu odkazování na starší díly – a to jsem některé ještě vynechal – to skoro vypadá, jako bych už v tomto podcastu mluvil o všem, co se v Bibli nachází, což samozřejmě není a ani nemůže být pravda. Prostě se to jen tak sešlo. Na druhou stranu tato epizoda je již 97. v pořadí, a o něčem jsem jaksi v předchozích dílech mluvit musel :-) Bible je však nepřebernou studnicí inspirace a moudrosti, o duchovním ponaučení ani nemluvě. Takže nemám strach, že by se snad témata pro tento podcast vyčerpala. To se jistě dříve vyčerpám já :-) Ostatně slíbil jsem si, že jakmile dosáhnu 100 dílů, což už nebude dlouho trvat, dám si několikaměsíční odpočinkovou a studijní pauzu.

Snad jsem vás tedy složitostmi rodokmenu Jákoba a posléze mírným napětím kolem Šimona, Petra a kamení či skály, neodradil od dalšího poslouchání tohoto podcastu. Minimálně byste se ale z tohoto dílu mohli dozvědět, že křestní jméno Šimon dělá i v dnešní době čest své bohaté biblické historii, protože v posledních desetiletích patří do „top 20“ nejoblíbenějších jmen, která dnešní rodiče dávají nově narozeným chlapcům.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem! 

Článek Šimon. Naslouchající i horká hlava se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 26. 10. 2023

Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát – je spousta křestních jmen, o kterých můžeme být skoro až přesvědčení, že jsou ryze česká, abychom vzápětí zjistili, že jejich původ sahá daleko do starověku. Nachází-li se v Bibli, mají jaksi zaručenou minimálně dva tisíce let starou historii; u jmen, vyskytujících se ve Starém zákoně pak ještě delší. Ale s některými je trochu potíž. Překlady nebo spíš překladatelé z hebrejštiny či řečtiny se totiž nemusí shodnout na jejich české podobě. Matka proroka Samuela Chana, je asi tím nejlepším příkladem.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví, a příjemný poslech přeje, Petr Lindner.

První část Samuelova příběhu s Chanou v hlavní roli, jste v tomto podcastu už mohli slyšet. Mluvil jsem o něm v dílu, nazvaném Samuel. Poslední soudce před prvním králem. Ale protože opakování je matka moudrosti a u biblických textů to platí dvojnásob, pojďme si tuto část První knihy Samuelovy osvěžit. 

Byl jeden muž, z Ramatajimsófímu, z Efrajimského pohoří, který se jmenoval Elkána, syn Jerocháma, syna Elíhúa, syna Tochúa, syna Súfova, Efratejce (1S 1:1 /CSP/) – tak v Českém studijním překladu První kniha Samuelova začíná. Ono krkolomně nazvané město Ramatajimsófím byla zkráceně Ráma, ležící jen kousek severně od Jeruzaléma na území izraelského kmene Efrajimců ve stejnojmenném Efrajimském pohoří. Poznámkový aparát Českého studijního překladu Bible uvádí, že Elkána byl pravděpodobně levita z čeledi Kehatovců, a Efratejec označuje, že mu byla přidělena města na území Efrajimu. Byl to zbožný muž, který každý rok chodil se svou rodinou přinášet oběti Hospodinu do chrámu v nedalekém Šílu. Pojem chrám je zde ale patrně pouze jakousi autorskou licencí, protože skutečný Hospodinův chrám byl postavený až později. V tomto případě se patrně jednalo o stan setkávání nebo chcete-li stánek úmluvy, zkrátka tehdejší mobilní svatyni židovského národa, uvnitř které byla Hospodinova truhla nebo jinak řečeno, archa úmluvy. Ale to jen na okraj, protože s naším příběhem to nijak zvlášť nesouvisí.

V té době byla běžná polygamie, a také Elkána měl dvě ženy. Jméno jedné bylo Chana, jméno druhé Penina. Penina měla děti, ale Chana děti neměla (1S 1:2 /CSP/). Takto velmi stroze popisuje situaci druhý verš. Ale hned na to se dozvídáme, že Elkána Chanu velmi miloval a dával jí dvojnásobný díl z obětí, které Hospodinu přinášel. Z dnešního pohledu na tom není nic zvláštního, naopak nás může těšit Elkánova láska ke své ženě. Nicméně v té době byla neplodná žena, která svému muži nedala děti, přesněji spíše syny, považovaná za méněcennou, a když to řeknu hodně tvrdě – nepotřebnou. Muž měl právo ji zavrhnout a najít si jinou ženu, která mu dá pokračovatele rodu. Ne tak Elkána, který v 8. verši říká: Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi skleslá na mysli? Cožpak nejsem pro tebe lepší nežli deset synů? (1S 1:8 /CSP/)

Nevím, jak se to zdá vám, ale já mám z těchto slov pocit, že Elkána byl možná trochu sebestředný. Ale budiž, svou ženu miloval, neodvrhl ji, a snažil se ji utěšovat. Což bohužel neplatí o Penině, Elkánově druhé ženě, která si Chanu, jak se říká, vychutnávala. Její protivnice ji velmi provokovala ke hněvu, jen aby ji rozzlobila kvůli tomu, že Hospodin zavřel její lůno. (1S 1:6 /CSP/), píše se v 6. verši 1. kapitoly První knihy Samuelovy. Já jsem tedy mnohoženství nikdy nezažil, ale dovedu si docela dobře představit, jaké vztahy měly mezi sebou ženy jednoho muže. Soupeření o jeho přízeň bylo nejspíš na denním pořádku, a že se k tomu používaly nejrůznější „metody“, je nasnadě. Myslím, že jenom žena dokáže pochopit tu nesmírnou bolest druhé ženy, která nemůže mít děti. Ovšem pokud to proti ní použije jako zbraň, zasáhne ji na nejcitlivějším místě. Je to nanejvýš odpudivé, ale bohužel Penina nebyla výjimkou. Podobně se chovala například Abrahamova otrokyně Hagar, která, dříve, než dal Pán Bůh dítě jeho ženě Sáře, porodila tomuto starozákonnímu patriarchovi prvního syna Izmaela. Mluvil jsem o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem Sára… a trochu i Abrahám. 

Ale zpátky k Chaně. Jednou, když se opět jejich rodina vypravila do Šílu přinášet oběti Hospodinu, vstala zoufalá Chana po společném jídle od stolu, aby učinila slib Pánu Bohu. Přečtu 10. až 18. verš 1. kapitoly První knihy Samuelovy:

V duši měla hořkost, modlila se k Hospodinu a velmi plakala. Učinila slib. Řekla: 
Hospodine zástupů, jestliže opravdu pohlédneš na soužení své otrokyně a vzpomeneš na mě, nezapomeneš na svou otrokyni a dáš své otrokyni mužského potomka, dám ho Hospodinu pro všechny dny jeho života a břitva nepřijde na jeho hlavu. 
Stalo se, že když se zabrala do modlitby před Hospodinem, Élí pozoroval její ústa. Chana mluvila ve svém srdci, jenom její rty se pohybovaly, ale její hlas slyšet nebylo. Proto si o ní Élí myslel, že je opilá. 
Élí jí řekl: Jak dlouho budeš opilá? Odlož to víno! 
Chana odpověděla: Ne, můj pane. Jsem žena obtížená na duchu. Nepila jsem víno ani pivo, ale vylévala jsem svou duši před Hospodinem. Nepokládej svou otrokyni za ničemnici, neboť doposud jsem mluvila kvůli množství otravování a provokací vůči mně. 
Élí odpověděl: Jdi v pokoji! Ať ti Bůh Izraele dá to, co jsi od něj žádala. 
Řekla: Kéž tvá služka nalezne milost ve tvých očích! 
Potom ta žena šla svou cestou, najedla se a její tvář už nebyla smutná.

1S 1:10–18 (CSP)

Élí, který pozoroval Chanu při její modlitbě, aby ji pak nespravedlivě obvinil z toho, že chodí před Hospodina opilá, byl chrámový – nebo „stanový“ – kněz. Ano, byl to právě ten muž, který si pak vzal malého Samuela čili Chanina syna, který se za rok narodil, k sobě do kněžské služby, aby se Samuel poté stal prorokem a posledním z izraelských soudců čili jedním z nejvýše postavených lidí v tehdejším kmenovém uspořádání. Ale jak už jsem říkal, o tom všem už byla řeč v dílu s názvem Samuel. Poslední soudce před prvním králem.

My se znovu vrátíme k Chaně. Zopakujme si ještě jednou, co slíbila Pánu Bohu: 

Hospodine zástupů, jestliže opravdu pohlédneš na soužení své otrokyně a vzpomeneš na mě, nezapomeneš na svou otrokyni a dáš své otrokyni mužského potomka, dám ho Hospodinu pro všechny dny jeho života. (1S 1:11 /CSP/) Pro jistotu do třetice: [Jestliže] dáš své otrokyni mužského potomka, dám ho Hospodinu pro všechny dny jeho života.Každá žena, která touží po dítěti, ho chce mít u sebe. Starat se o něj, vychovávat ho, hrát si s ním a radovat se, dát mu svou mateřskou lásku. Chana musela být nesmírně zoufalá, když byla ochotná se svého syna vzdát. Ale věděla, že ten, kdo jejímu malému Samuelovi pomohl na svět, byl Bůh. Tudíž mu tento dar splatila darem stejné hodnoty – svého syna se pro Boha vzdala.

Jenže, křesťanství nás učí, že Boží dary jsou nepodmíněné – že si je nemusíme zasloužit ani Bohu něco oplácet (tedy, ve zjednodušené verzi). Nicméně jak se říká zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A taky se říká, že nic není tak černobílé, jak to na první pohled vypadá. V té době křesťanství jako takové ještě vlastně neexistovalo a přinášení obětí Hospodinu bylo pro Židy běžnou praxí, přesněji tedy běžnou součástí tehdejší náboženské liturgie. Obětovala se ale zvířata nebo potraviny, nešlo o oběti lidské. Chana samozřejmě Samuela neobětovala podle tehdejších rituálů, svého – promiňte mi ten výraz – doslova vymodleného syna „jenom vrátila“ do Boží náruče. Je to stejně tak obraz zoufalství, jako příběh obrovské víry a nikdy nekončící naděje na jednom velkém širokoúhlém plátně. Chana se ve svém utrpení smířila s Pánem Bohem. Že vám to něco připomíná? Ano, o mnoho let později udělal Pán Bůh to stejné – smířil se s člověkem skrze oběť Ježíše Krista.

Biblická Chana byla nepochybně výjimečná žena, nicméně vy si, možná už nějakou dobu říkáte, proč jsem v úvodu mluvil o jakémsi překladatelském nesouladu, když doteď se bavíme jen o Chaně. Jméno Anna nebo Hana z názvu tohoto dílu podcastu zatím nezaznělo. Tak kde je zakopaný pes?

Máte pravdu. Doposud jsem pro pochopení příběhu logicky pracoval s jedním, konkrétně Českým studijním překladem Bible. Ovšem onen překladatelský nesoulad nastává, otevřete-li jiné české nebo i cizojazyčné překlady Knihy knih. Kdybyste neposlouchali podcast čili mluvenou řeč, ale četli článek, připravil bych přehlednou tabulku. Tu ostatně možná ještě udělám do textové verze tohoto dílu. Mimochodem, víte, že podcast Biblická jména a úsloví má svůj web, na kterém najdete také právě textové verze všech dílů mluveného slova? Najdete jej na adrese Biblismy.cz (kde se právě, vy, čtenáři textové verze tohoto dílu, nacházíte :-)). 

Každopádně hebrejské jméno Chana, znamenající milost nebo milostiplná, a jehož český přepis je patrně nejpřesnější k hebrejskému originálu, najdete, jak už víme, v Českém studijním překladu a také v Českém ekumenickém překladu, plus v parafrázovaném překladu Slovo na cestu. Možná ještě přesnější přepis Channá používá Miloš Pavlík ve svém studijním překladu Bible, stejně jako Vladimír Šrámek v překladu Starého zákona z roku 1947. Další české Bible pracují se jménem Anna – jak náš nejstarší překlad, Bible kralická, tak například Jeruzalémská bible nebo Starý zákon od Jana Hejčla z roku 1930. Jediná česká Bible21 pak o Chaně mluví jako o… Haně. 

Zmatení jazyků se sice odehrává v Bibli také – o tom se více dozvíte v epizodě tohoto podcastu s názvem Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží, ovšem jak se zdá, zrovna v případě Chany toto zmatení tak trochu pokračuje dál i ve 20. a 21. století :-) Když se totiž podíváme k našim nejbližším sousedům, tak slovenský ekumenický, slovenský katolický i slovenský evangelický překlad používají shodně jméno Anna. Ovšem třeba v němčině, konkrétně v novém evangelickém překladu z roku 2022 se nachází jméno Hanna, stejně jako v anglické King James Bibli z roku 2000 čteme Hannah. 

A ještě jedna pro někoho možná zajímavá informace: Biblický slovník Adolfa Novotného z 60. let minulého století zná pouze jméno Anna. Pro Chanu ani Hanu zde slovníkové heslo nenajdete. Už chápete, proč se tento díl podcastu jmenuje Anna, Hana nebo Chana?

Popravdě, to všechno, co jsem právě řekl, uvádím jen proto, abyste věděli, že „naše Chana“ může být v různých verzích Bible pojmenovaná jinak. Důvod je přitom úplně prozaický – jak jméno Anna, tak i Hana pochází právě z hebrejského Chana. Ostatně velmi podobné znění tomu napovídá více než zřetelně. Nic dalšího za tím pravděpodobně není a zároveň to ani není v Bibli výjimka. Spousta biblických jmen je v různých překladech psána odlišným způsobem. Ale Chana či Hana nebo Anna asi v tom zmatení zašla nejdále. My o tom však víme, takže nás to nepřekvapí :-)

Ne, že bych chtěl stůj co stůj tento díl udělat co nejsložitější, nicméně musím zmínit ještě jednu biblickou Annu – jednoduše proto, abychom tuto problematiku měli kompletní. Přesuneme se v Bibli o pěkný kousek dál, do 2. kapitoly Evangelia podle Lukáše, kde se velmi krátce mluví o prorokyni Anně. Tentokrát vás ale nebudu zdržovat povídáním o rozdílném pojmenování této ženy, protože v jejím případě se všechny české překlady shodují na jménu Anna. A navíc se zmínka o ní nachází jen a pouze v Lukášově evangeliu, tudíž to budeme mít velmi jednoznačné. Přečtu 36. až 38. verš 2. kapitoly Lukáše:

A byla tam prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z kmene Ašerova. Ta již byla velmi pokročilého věku; s mužem žila sedm let od svého panenství a vdovou byla až do svých osmdesáti čtyř let. Neopouštěla chrám, posty a prosbami sloužila Bohu dnem i nocí. A v té hodině přistoupila, děkovala Bohu a říkala o něm všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma.

L 2:36–38 (CSP)

Kde že byla prorokyně Anna, a za koho děkovala Bohu a všem o něm říkala? Nacházejí-li se tyto tři verše na začátku evangelia, je zřejmé, že se nejspíš budou týkat narození Ježíše. A tak to také je. Ježíš byl Žid, tudíž musel být osm dní po narození obřezaný. Marie s Josefem se tedy vydali z Betléma do Jeruzaléma. Betlém, který dnes patří pod palestinskou samosprávu a je převážně muslimský, se nachází ani ne 10 kilometrů jižně od Jeruzaléma, takže lze předpokládat, že to naše Svatá rodina dala jednoduše pěšky nebo s pomocí nějakého toho osla či muly. V jeruzalémském chrámu – v tomto případě v opravdovém chrámu, nikoliv ve stanu setkávání, jak jsem o tom říkal v příběhu Chany – se potkali se Simeonem, starým knězem, jemuž Duch Svatý zjevil, že nezemře, dokud nespatří Mesiáše. Simeon ho v Ježíši rozpoznal, požehnal celé rodině a Marii řekl:

„Hle, on je určen k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, jemuž bude odpíráno – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby bylo zjeveno myšlení mnohých srdcí.“

L 2:34–35 (CSP)

Hned poté přichází na scénu prorokyně Anna, která taktéž – jako jeden z mála lidí své doby – rozpoznala v Ježíši Spasitele a jak už jsem citoval, říkala o něm všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma. Trvalo však třicet let než Ježíš začal svou, abych tak řekl, aktivní službu, takže slova Anny možná byla časem zapomenutá. Nevadí. Dnes víme, že Ježíšovo poselství přetrvalo věky a já jsem si jistý, že přetrvá dál.

Od Biblické Chany, Anny nebo Hany se přesuneme k současným Hanám a Aničkám. Ale ani Chanu úplně nevynechám, byť v případě tohoto jména se jedná spíše o perličku. Podle dat Ministerstva vnitra České republiky k 31. 12. 2016 u nás v té době, tedy před sedmi lety, žily tři Chany. Jedna v Brně, jedna Bystřici nad Pernštejnem a třetí v Praze. Jejich věkový průměr byl 6 let – první se narodila v roce 2006, druhá v roce 2014 a třetí o rok poté. 

Mimochodem, v souvislosti se statistickými daty pro vás mám jedno oznámení. Toto je poslední díl Biblických jmen a úsloví, kde s těmito – jednoduše starými – daty pracuji. Řekl jsem si, že sedm let staré údaje jsou opravdu… staré čili mohou se dost lišit od aktuálního stavu. Bohužel čerstvá statistická data nejsou, pravděpodobně kvůli GDPR, zveřejňovaná, tudíž se bez nich budeme muset obejít. A nyní k Anně a Haně.

O čem jsem to teď mluvil? O tom, že se mohou data lišit? Mno…, a je to tady. Podle zmíněných dat z konce roku 2016 by mělo být křestní jméno Hana o příčku nad Annou – Hana na 13. místě s věkovým průměrem 52 let a největší kumulací v 50. a 60. letech minulého století, Anna pak na místě čtrnáctém, překvapivě se stejným věkovým průměrem, podobnou oblibou v 50. letech, ovšem viditelným nárůstem tohoto jména také po miléniu.

Jakou v tom vidím za kolizi? Český statistický úřad totiž do roku 2019 vydával tabulky nejoblíbenějších jmen dětí, která se v konkrétním roce narodila. Ne tedy celkovou statistiku, ale pouze data za leden jednoho roku. Každopádně v roce 2016 a 2017 bylo jméno Anna na třetím místě mezi všemi narozenými holčičkami, aby se v následujících dvou letech posunulo na druhou příčku. A Hana? V roce 2016 byla na 40.–43. místě, v roce 2017 na 62.–65. příčce, následující rok opět kolem čtyřicítky a v roce 2019 dokonce až na 66.–70. místě mezi holčičkami, které se v tom roce narodily. Vím, že jde o jiný typ statistických dat, nicméně s celkovými údaji, končícími v roce 2016 to patrně trochu zahýbalo, takže patrně Aničky Hany předběhly. A navíc víme, že v současnosti je toto jméno mnohem oblíbenější než Hana – dokonce jedno z nejoblíbenějších vůbec.

Zbývá už jen doplnit, kdy mají Aničky a Hanky svátek čili jmeniny. Svatá Anna, chladno zrána, říká lidové přísloví – tudíž Annám můžete přát na konci léta – 26. července. Hana, přestože je původ jejího jména stejný jako u Anny, a tudíž bychom mohli očekávat, že i jmeniny bude mít ve stejný datum, má svátek o necelý měsíc později, 15. srpna. Chanu jsem bohužel v českém kalendáři nenašel, tudíž těžko říct, kdy české slečny jménem Chana svůj svátek slaví. Možná na Hanu, možná na Annu, možná někdy jindy… 

Jsme na konci tohoto poněkud zamotaného dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Jestli jste doposlouchali až sem, poznali jste příběh biblické Chany, nazývané v různých překladech Bible taky Annou či Hanou. Chana byla jistě velmi vzácná žena, která ani přes svou velkou bolest neztratila víru v Boží milosrdenství. Svého syna Samuela, jak jsem řekl, „vrátila Bohu“, nikoliv však proto, že by s ním snad nebyla spokojená, ale z obrovské vděčnosti za tento zázrak zrození. Zmínil jsem se také o prorokyni Anně, na jejímž jménu se překladatelé naštěstí shodli, takže tomuto lehce zmatenému dílu, kvůli kterému jsem v textové verzi poprvé udělal i přehlednou tabulku, aspoň trochu odlehčili.

Ať je dnešní křestní jméno Anička oblíbené víc než Hana, či statisticky se stále drží na stejné úrovni, to vlastně nehraje žádnou roli. Já jen doufám, že i tento díl jste si užili. A jestli ne, dejte mi to vědět. Zkusím se pro příště polepšit :-)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Anna, Hana nebo Chana? se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 30. 8. 2023

Jonáš a velryba, to je příběh, který nesmí chybět v žádné dětské Bibli – zní totiž trochu jako pohádka. Jonáše hodí námořníci do moře, aby ho vzápětí spolkla velká ryba. Jonáš se v jejím břiše tři dny modlí, Bůh ho vyslyší a velryba chlapa vyplivne. Proč ale skončil Jonáš v břiše ryby? A v čem tkví jádro tohoto příběhu? Protože jak asi tušíme – ona fantaskní příhoda s velrybou jím nebude. Pojďme proto společně nahlédnout do starozákonní knihy Jonáš, a také si něco říct o křestním jménu Jonáš a jeho nositelích v Česku.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Kniha Jonáš patří se svými pouhými čtyřmi kapitolami mezi nejkratší části biblického kánonu. Ani samotné kapitoly nejsou dlouhé, mají mezi deseti až patnácti verši, takže přečtení této knihy vám může zabrat třeba půlhodinku času. To samozřejmě neznamená, že by snad šlo o nějaký plytký text, který jeho autor snad z únavy, možná z nedbalosti, jednoduše odflákl. Doufám, že se mi v tomto dílu podaří vám ukázat, že se naopak – bez ohledu na rozsah – jedná o důležitou knihu Bible, která přináší nejedno duchovní ponaučení. Než ale začnu, musím zmínit další zvláštnost, kterou kniha Jonáš má. Zatímco ostatní prorocké knihy Bible vykládají samotná proroctví, které Pán Bůh takto, přes své „mluvčí“ čili proroky, předával lidem, kniha Jonáš je jiná – je to příběh samotného proroka.

Jak už jsem v tomto podcastu říkal, proroci byli lidé, kteří měli „přímou linku na Pána Boha“. Bůh s nimi mluvil a pověřoval je různými úkoly. Většinou měli tlumočit jeho slova ostatním lidem. Jinak to nebylo ani u Jonáše. Ovšem co ho také odlišuje od ostatních proroků je, že on – alespoň tedy napoprvé – Hospodina neposlechl, jeho „vzkaz“ nevyřídil, šel si po svých a… skončil v břiše velké ryby. Ale to už trochu předbíhám. Pojďme si nejprve přečíst prvních pět veršů knihy Jonáš:

Stalo se Hospodinovo slovo k Jonášovi, synu Amítajovu: Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a volej proti němu, protože jeho zlo vystoupilo přede mne. Jonáš vstal, aby utekl pryč od Hospodina do Taršíše. Přišel do Jafy a našel loď plující do Taršíše. Zaplatil jízdné a nastoupil na ni, aby se s nimi plavil do Taršíše pryč od Hospodina. Hospodin však seslal na moře velký vítr, na moři nastala veliká bouře a hrozilo, že se loď rozlomí. Námořníci se báli a volali každý ke svému bohu. Předměty, které měli na lodi, vrhali do moře, aby jí odlehčili. Jonáš mezitím sestoupil do zadní části lodi, lehl si a tvrdě spal.

Jon 1:1–5 (CSP)

U Jonáše nalézáme ještě třetí rozdíl oproti ostatním prorokům. Zatímco většina jeho „kolegů“ předávala Boží slovo nebo spíše tlumočila Boží vůli svým vlastním lidem, Jonáše Hospodin poslal do Ninive, města, které bylo metropolí Asyrské říše. Asýrie, ležící přibližně na území dnešního Iráku, byla významnou velmocí Blízkého východu. Králové této pohanské velmoci byli válečníci, dobyvatelé. Asyrská armáda byla proslulá svou brutalitou a krvelačností, byť tedy – abychom nebyli jen jednostranní – poslední asyrský král Aššurbanipal také podporoval kulturu a umění a založil v Ninive velkou královskou knihovnu s obrovskou sbírkou klínopisných tabulek. Tedy, tvrdí to Wikipedie, já jsem to nezažil :-) Jenom pro doplnění – příběh Jonáše se stal někdy v osmém století před Kristem.

Když tohle víte, a představíte si, že skutečnost mohla být ještě mnohem horší, ani se moc nelze divit, že Jonášovi se do Ninive vůbec nechtělo. Otočil se na podpatku a utíkal na druhou stranu – jak se píše v Bibli – utekl pryč od Hospodina. Svůj komentář k tomuto pošetilému jednání si nechám na později, protože vy jste jistě zvědaví na to, jak to bylo s tou velrybou.

Spícího Jonáše našel v podpalubí kapitán lodi, aby se následně ukázalo, že bouři seslal Pán Bůh právě kvůli neposlušnosti tohoto proroka. Co s tebou máme udělat, aby moře okolo nás utichlo? ptali se ho námořníci, a Jonáš odpověděl: Zvedněte mě a vrhněte mě do moře, a moře okolo vás utichne; neboť já vím, že tato velká bouře na vás přišla kvůli mně (Jon 1:11–12 /CSP/).

Člověk by si řekl, že drsní mořští vlci ani vteřinu nezaváhají a Jonáše se bez mrknutí oka zbaví. Na konci první kapitoly však čteme, že se námořníci nejprve ze všech sil snažili veslovat ke břehu, aby nemuseli Jonáše obětovat, avšak nic to nebylo platné. Od 14. verše se píše:

A tak volali k Hospodinu: Ach, prosíme, Hospodine, ať nezahyneme kvůli duši tohoto muže. Nepřičítej nám nevinnou krev. Vždyť ty, Hospodine, co chceš, to činíš. Potom zvedli Jonáše, vrhli ho do moře, a moře přestalo zuřit. A ti muži se Hospodina převelice báli, obětovali Hospodinu oběti a činili mu sliby.

Jon 1:14–16 (CSP) 

Všimněte si bázně posádky lodi vůči Pánu Bohu. Proč o tom mluvím? Protože před tím jsem četl Námořníci se báli a volali každý ke svému bohu. Zjevně se nejednalo o loď plnou Židů, nýbrž o pestrou směs námořníků, z nichž každý vyznával nějakého toho svého boha. Nevím, jaké měl v té době židovský Bůh mezi ostatními náboženstvími renomé, ale jisté je, že respekt si sjednat uměl bez ohledu na to, zda v něj někdo věřil nebo ne.

Jak už víme, sotva se Jonáš ocitl ve vodě, schlamstla ho velká ryba. Vážně se nechci zabývat tím, jestli je možné, aby člověk přežil tři dny v útrobách nějakého kytovce či co to bylo za mořského tvora. Nebudu spekulovat ani o tom, jestli se tento příběh opravdu stal nebo jde o fikci. Můžeme si o tom myslet své, nicméně v Bibli to tak jednoduše stojí. Tečka.

Každopádně Jonášovi teprve v břiše ryby nejspíš došlo, co udělal a obrátil. Jeho modlitba zní, jako vystřižená z knihy Žalmů. Poslouchejte – 2. kapitola knihy Jonáš:

Jonášova modlitba
Hospodin připravil velkou rybu, aby Jonáše spolkla, a Jonáš byl v břiše té ryby tři dny a tři noci. 
Tehdy se Jonáš modlil k Hospodinu, svému Bohu, z břicha té ryby a řekl:
Volal jsem ze svého soužení k Hospodinu, a odpověděl mi, z lůna podsvětí jsem křičel o pomoc, a uslyšel jsi můj hlas. Uvrhl jsi mě do hlubiny, doprostřed moří, obklopil mě proud, převalily se přese mne všechny tvé příboje a tvé vlny.
Řekl jsem si: Byl jsem vyhnán od tvého zraku. Moci tak znovu hledět na tvůj svatý chrám! Voda mě obstoupila až k duši, obklopila mě hlubina, chaluha ovázala mou hlavu. Sestoupil jsem k základům hor, země za mnou navěky zavřela své závory, ale ty jsi vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože. Když ve mně umdlévala má duše, rozpomínal jsem se na Hospodina, má modlitba pronikla k tobě do tvého svatého chrámu.
Ti, kdo se oddávají klamným nicotnostem, opouštějí svou věrnost. Ale já ti budu obětovat za zvuku písně díků; co jsem slíbil, splním. Záchrana je v Hospodinu.
Hospodin pak promluvil k rybě a ta vyvrhla Jonáše na souš.

Jon 2 (CSP)

Tři dny a tři noci byl Jonáš v břiše ryby, a jak se píše ve 2. verši …z lůna podsvětí jsem křičel o pomoc, a uslyšel jsi můj hlas. Nepřipomíná vám to něco? Pojďme se v Bibli posunout o pár desítek stran dál a v křesťanské historii o nějakých 800 let dopředu. Ve druhé polovině 12. kapitoly Evangelia podle Matouše nacházíme část v Českém studijním překladu nazvanou Znamení proroka Jonáše. Pán Ježíš zde mluví k farizejům – verše 38 až 41:

Tehdy mu někteří z učitelů Zákona a farizeů řekli:
„Učiteli, chceme od tebe uvidět znamení.“
On jim však odpověděl:
„Pokolení zlé a cizoložné vyhledává znamení, ale znamení mu nebude dáno, kromě znamení proroka Jonáše. Vždyť jako byl Jonáš v břiše velké ryby tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. Ninivští muži povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť učinili pokání na Jonášovo kázání – a hle, zde je někdo větší než Jonáš.

Mt 12:38–41 (CSP) 

Ano, příběh Jonáše je předobrazem ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Věříte-li, že Ježíš třetího dne vstal z mrtvých, pak přijmout to, že Jonáš přečkal tři dny v útrobách nějakého mořského tvora, by vám taktéž nemělo činit žádné potíže. Tudíž se k tomuto starozákonnímu prorokovi pojďme vrátit.

Milosrdný Pán Bůh Jonáše zachránil, to však neznamená, že mu jeho úkol, oznámit Ninivským své slovo, odpustil. Na začátku 3. kapitoly knihy Jonáš čteme: Stalo se Hospodinovo slovo k Jonášovi podruhé: Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a volej k němu zvěst, kterou ti říkám. Jonáš tentokrát poslechl a šel. Ve městě pak volal: Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno. Jenže co se nestalo! Pokud byste si mysleli, že ho Ninivané poženou svinským krokem nebo se mu alespoň vysmějí, případně budou jeho vykřikování prostě ignorovat, jste na omylu. Asyrští pohané, ti krvelační válečníci, neštítící se ničeho, doslova změkli. Jonáše vzali naprosto vážně, vyhlásili půst, oblékli si žíněná roucha a v popelu se káli s nadějí, že Bůh pozná upřímnost jejich činění a slituje se nad nimi. A v posledním verši 3. kapitoly také čteme: Bůh viděl jejich skutky, že se odvrátili od své zlé cesty. Proto Bůh litoval zla, které prohlásil, že jim učiní, a neučinil to (Jon 3:10 /CSP/).

Každý „normální“ příběh by na tomto místě skončil, ne tak kniha Jonáš. Pojďme si přečíst první tři verše poslední, 4. kapitoly:

Jonášovi se to však hrozně moc nelíbilo a rozzlobil se. Modlil jsem se k Hospodinu: Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ve své zemi? Kvůli tomu jsem chtěl utéct do Taršíše. Vždyť vím, že ty jsi Bůh milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitováváš se nad zlem. Nyní, Hospodine, vezmi ode mě prosím můj život. Je pro mě lepší, abych zemřel, než abych žil.

Jon 4:1–3 (CSP)

„Tenhle prorok se nějak nepovedl“, říkáte si teď možná a já s vámi souhlasím. Jonáš se chová opravdu dost divně. I když mu jeho první pochybení po křesťansku odpustíme, ostatně jak také ne, když v břiše ryby učinil tak pěkné pokání, co však má znamenat jeho zklamání a zloba z toho, že Hospodin Ninivany ušetřil jejich zkáze? A ještě je tak drzý, že kvůli tomu dává v sázku vlastní život. To jsou věci! Aby toho ale nebylo málo, ani zde příběh ještě nekončí.

Pán Bůh si z Jonáše nic nedělá a jen procedí mezi zuby větu: Je to dobře, že ses tak rozzlobil? Jonáš bez dalších řečí odchází na okraj města, postaví si tam nějaký přístřešek, sedne si pod něj a kouká, co se v Ninive bude dít dál. Hospodin poté nechává nad Jonášem vyrůst ricinovník nebo chcete-li skočec, aby měl prorok ještě větší stín. To mu udělá velkou radost. Jenže Bůh druhý den na skočec posílá červa, který ho napadá a rostlina usychá. Do toho Stvořitel na Jonáše sesílá ostré slunce a horký východní vítr, takže prorok si opět přeje vlastní smrt. Odpovědí Hospodina pak kniha Jonáš končí – 4. kapitola, verše 9 až 11:

Nato se Bůh Jonáše zeptal:
Je to dobře, že ses tak rozzlobil kvůli ricinovníku?
Ten odpověděl:
Je to dobře, že jsem se rozzlobil až na smrt! 

Hospodin řekl:
Tobě je líto ricinovníku, se kterým ses nenamáhal ani jsi mu nedal vzrůst; přes noc vzešel, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto toho velkého města Ninive, ve kterém je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nerozeznají pravici od levice, a ještě množství zvířat?

Jon 4:9–11 (CSP)

Mimochodem – aniž bych si myslel, že to s příběhem nějak souvisí – onen ricinovník nebo v jiných překladech Bible skočec, je kytka, která roste i u nás a je považovaná za nejjedovatější rostlinu světa. Semena skočce obecného (Ricinus communis), která odskakují od zralých tobolek do okolí – odtud pěkný český název skočec – obsahují prudký jed ricin a alkaloid ricinin. Pro dospělého člověka údajně představuje požití 15–20 semen smrtelnou dávku, u dětí je to jen 3–5 semen. Takže pozor na skočce!

My se nyní ještě vrátíme k nezdárnému proroku Jonášovi. Stejnojmenná kniha je nádherným obrazem toho, že i prorok je jen člověk se svými lidskými chybami. Jonáše jsem si soukromě zařadil do interní kategorie „prorok-měšťák“ :-) Tento muž je podle všeho na svou výsadu – tedy na to, že k němu mluví sám Pán Bůh – patřičně pyšný. Trochu ho zná, ví, že je milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitovává[š] se nad zlem – jak říká na začátku 4. kapitoly. No ale jak bude vypadat, když přijde do Ninive, vyhlásí tam jeho zkázu a Hospodin si to pak rozmyslí? Co tomu řeknou lidi?! Tak se raději obrátí a ve své pošetilosti se jde před Bohem schovat na moře. Paradoxně pak, když námořníci vyzvídají, co je zač, říká jim: Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i souš (Jon 1:9 /CSP/). Jonáš moc dobře ví, že před Bohem se nelze ukrýt, přesto ale bláhově prchá, aniž by domyslel důsledky svého činu.

V břiše velryby u něj dojde k jakémusi „dočasnému obrácení“, aby – když Bůh skutečně Ninivany omilostní – byl opět nafrněný. Když se snaží ukrýt před Bohem, zakrývá si oči dlaněmi v domnění, že ho nikdo nevidí. Pak se chová jako dítě, kterému sebrali jeho hračku. Malá zkouška s ricinovníkem navíc, ho vyvede z míry tak, že ztrácí smysl života. Jakoby si říkal: „Mně, Jonáše, velkého proroka tady nikdo neposlouchá. Každý si dělá, co chce. Já tady nemusím být!“ Všimněte si, že Ježíš v citaci z Matoušova evangelia vyzdvihuje pokání ninivských mužů, nikoliv Jonášovo. Doslova říká: Ninivští muži povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť učinili pokání na Jonášovo kázání.

Jonáš je Boží prorok, což je, abych tak řekl, významná funkce. Jenže Boží prorok by měl být, alespoň podle mého názoru, Božím služebníkem – měl by vždy vystupovat jen jako „Boží tiskový mluvčí“. Co tomu řeknou lidi, by mu mělo být upřímně jedno. Měl by své vlastní já umenšit co nejvíc to jde. Ostatně takovými Božími proroky nebo Božími služebníky či Kristovými učedníky jsme my všichni, kteří Ježíše nosíme ve svém srdci. My všichni svým způsobem děláme křesťanskou misii na tomto světě, takže ani nás všechny by nemělo trápit, co tomu řeknou lidi. Správná otázka totiž zní jinak: Co našemu životu říká Ježíš Kristus?

A ještě jedno poselství přináší kniha Jonáš. Naprosto jasně říká, že Pán Bůh není žádný zatvrzelý soudce, který si jednou udělá názor a za ním si stojí, ať se děje co se děje. Přestože se mu život obyvatel Asyrské říše vůbec nezamlouval, jejich upřímné pokání přijal. Bůh věří v to, že člověk je dobrý a Hospodin je ochotný kvůli tomu změnit své záměry. Ostatně jak by také ne, když člověka jako dobrého stvořil. Bůh nerozlišuje mezi věřícími a pohany. Ninivští určitě nebyli pravověrní Židé, ale byli to… stále jím milovaní lidé. Kniha Jonáš není jediným příkladem tohoto Božího milosrdenství. Již dávno před tím Abraham přemlouval Stvořitele, aby ušetřil lidi ze Sodomy a stalo se. Stejně tak Mojžíš prosil Boha, aby se svým lidem nejednal tak tvrdě – a Hospodin slevil. Všechny ty biblické události spojuje shodné poznání – s Bohem se dá mluvit. Asi se nenechá s prominutím ukecat k nějakému nesmyslu, ale vidí-li člověka, který se opravdově kaje, jeho srdce jistě tvrdé nezůstane. Říkám to proto, že pokřivený obraz trestajícího Boha, který jen čeká na lidské pochybení, aby mohl člověka vzápětí klepnout přes prsty, je stále mezi některými lidmi přítomný. Tak třeba toto mé povídání přispěje k lepšímu vnímání našeho Otce Stvořitele.

Od biblického starozákonního Jonáše a milosrdného Boha se přesuňme ke křestnímu jménu stejného znění v současnosti u nás. Nemusím asi zdůrazňovat, že nejde o bůhvíjak frekventované mužské jméno. I když… podle Českého statistického úřadu bylo jméno Jonáš v roce 2019 – což není tak dávno – mezi chlapci v tomto roce narozenými na 26. místě. Až za ním se umístila taková tradiční jména, jako je Josef, František, nebo Pavel. Takže Jonáše sice nepotkáte na každém kroku, ale muži nebo chlapci tohoto jména zároveň u nás nejsou úplně neobvyklí. 

Ostatně potvrzuje to i statistika webu Našejména.cz, která, jak už z těchto podcastů víte, končí rokem 2016. Jonášů je zde vyčísleno celkem 5 245, věkový průměr činí 11 let. To zároveň znamená, že obliba tohoto jména je takříkajíc čerstvá – a dokazuje to i přiložený graf, který zhruba od let 1990 až 1995 strmě stoupá. Zatímco v 90. letech se u nás narodily menší desítky Jonášů, v roce 2016 to byla téměř pětistovka – 475 kluků tohoto jména.

Asi pro vás nebude překvapením, že jméno Jonáš je hebrejského původu a znamená holub nebo holubice. Vyskytuje se v mnoha dalších jazycích a většinou vychází z řecké podoby Jónas. Wikipedie praví, že přímo z hebrejské formy pak vychází například anglické Jonah, arabské Junus a italské Giona. Zajímavou informací pro nás evangelíky je, že tato podoba jména se v anglicky mluvících zemích rozšířila až s reformací. Takže jak už to bývá, „zápaďáci“ mají i v tomto pár set let náskok :-) A ještě jedna informace: V hebrejštině je jméno Jonah a Jona také používáno jako ženské, což v češtině neznáme, ovšem u nás má pro změnu navíc kolem dvou tisíc lidí nikoliv křestní jméno, ale příjmení Jonáš.

No a konečně svátek čili jmeniny: Ten, nebo ty, slaví Jonášové 27. září, což je – máte-li rádi hrátky s čísly – 270. den roku.

Jsme na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Dozvěděli jsme se, že starozákonní prorok Jonáš byl pěkný měšťák, který více než na Boží slovo dal na to, co tomu řeknou lidi. Biblická kniha stejného jména je však pro nás nastaveným zrcadlem. Nevidíme se v něm tak trochu také? To už nechám na každém z vás, milí posluchači. Zásadní je, že osoba nejdůležitější, samotný Pán Bůh i zde ukazuje stále stejnou tvář. Ještě jednou zopakuji Jonášova slova: Vždyť vím, že ty jsi Bůh milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitováváš se nad zlem. To je pro nás zásadní sdělení, ke kterému není co dodat.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Jonáš a… co by tomu řekli lidi se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 10. 5. 2023

Jméno Samuel možná více známe ze zahraničí. Ať už jde o vynálezce morseovky Samuela Morse, amerického herce Samuela L. Jacksona, který má svou hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy, nebo představitele absurdního dramatu Samuela Becketta, známého svým Čekáním na Godota. Samuel je ale také například české křesťanské knihkupectví a e-shop, a konečně… jméno několika tisíců českých mužů nebo převážně spíše chlapců. Na jednoho Samuela však nesmím zapomenout – tento starozákonní prorok je důležitou postavou biblických dějin. 

U dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Jednou jsem šel po našem sídlišti kolem dětského hřiště a nějaká maminka volala na svého syna. Nejdřív pěkně po dobrém: Same, Samíku. Jenže kluk, jak už to někdy bývá, jednoduše nedbal, tudíž matka změnila tón, výšku a intenzitu hlasu, aby téměř zakřičela: Samueli, hned pojď sem! Podobné příhody se na dětských hřištích dějí dnes a denně, nejde o nic zvláštního. Ale pokud maminka osloví své dítě Samueli, to už vás zaujme a zapamatujete si to. Tedy aspoň mně to uvízlo v mé, jinak hodně děravé, paměti.

Nevím, kolik českých Samuelů znáte vy, já jsem se zatím setkal jen s tímto jedním chlapečkem na pískovišti. Ovšem podíváme-li se do statistik, zjistíme, že je to jméno, které v posledních dekádách rozhodně není na okraji zájmu rodičů novorozených chlapců. Podle údajů Českého statistického úřadu z roku 2019 se Samuelové umístili na 21.–22. místě mezi chlapci. Tabulka prozrazuje, že porazili taková, v Česku oblíbená jména, jako je Jirka, Vašek, Pepa, nebo třeba František, Pavel, ale i moderní Šimon a Matouš či Robin nebo Patrik.

Samuel v Česku, je jméno 21. století, nebo možná ještě lépe – porevoluční jméno. Před rokem 1989 se u nás rodilo průměrně méně než deset Samuelů ročně. V roce 1990 se však jejich počet bůhvíproč zdvojnásobil, aby ihned začala křivka jejich zastoupení v české populaci strmě stoupat. V první dekádě po miléniu už Samuelové atakovali hranici 600 nově narozených chlapců ročně a v letech 2015 a 2016 šestistovku překročili. (Zdroj: Nasejmena.cz) Zde bohužel, jak už víte z předchozích dílů tohoto podcastu, veřejně dostupné statistické údaje končí. Tedy kromě zmíněného ojedinělého výstupu ČSÚ z roku 2019.

Každopádně, kvůli oblibě tohoto jména až v posledních letech je logické, že věkový průměr Samuelů u nás bude nízký. V roce 2016 činil rovných 10 let. Těch pár mužů, narozených v 70., 80. a 90. letech minulého století, průměr zkrátka významně neovlivní – většina Samuelů u nás tak nejspíš budou chlapci nebo mladí muži. Sam, kterého jsem viděl s maminkou na dětském hřišti, byl tedy dost možná typickým zástupcem Samuelů v Česku. 

Pokud znáte nějakého Samuela osobně, měli byste také vědět, kdy mu popřát k svátku. Datum se vám bude dobře pamatovat, Samuelové slaví svůj svátek první školní den, 1. září. Když jsem na začátku zmínil několik zahraničních Samuelů, pak těm budete muset popřát jindy. Prvního září sdílí svůj svátek s českými Samuely pouze jejich švédští jmenovci. Třeba už jen kousek vedle, na Slovensku, má Samuel svátek o pár dní dříve, 26. srpna.

Jenom abyste věděli, existuje i ženská podoba tohoto jména – přechýlená varianta Samuela. Ve statistice z roku 2019 se však nenachází, byť je zde na nějakém 150. místě Samanta, což je jméno, které údajně vzniklo v 18. století v americkém prostředí patrně jako spojení mužského jména Samuel a řeckého slova anthos, tj. květina. Tak praví Wikipedie. Statistika do roku 2016 mluví o 30 Samuelách v Česku s věkovým průměrem 16 let a datem svátku stejným, jako u jejich mužských protějšků – 1. září.

O biblickém Samuelovi byla v tomto podcastu řeč už několikrát a skoro pokaždé to bylo v souvislosti s prvním izraelským králem Saulem, potažmo pak jeho nástupcem, Davidem. Samuel byl totiž posledním z izraelských soudců. Kdo to byli soudci, o tom jsem povídal v epizodě David a Goliáš. A Saul jako předskokan. Protože nevím, jestli jste ji poslouchali, pro jistotu zopakuji pár slov:

Když Mojžíš vyvedl izraelský lid z Egypta, aby se usídlili v zemi, kterou jim Hospodin zaslíbil – v Kanánu – nebylo to ještě ani náhodou nic, co by se podobalo alespoň přibližně dnešnímu charakteru státu. Šlo o jakési kmenově uspořádané společenství. Izraelský lid se dělil na jednotlivé kmeny, které držely pospolu, a jakýmisi správci nebo vůdci, ale také proroky či soudci nad jednotlivými kmeny, byli v té době… ano, takzvaní soudci. Proto také máme v Bibli knihu Soudců.

Jenže staří Židé byli věčně nespokojený národ – o tom nás trpělivě a vytrvale přesvědčuje Starý zákon s neochvějnou jistotou. A tak se jednoho krásného dne rozhodli, že oni chtějí mít taky krále, jako ostatní národy. Je pravda, že na tomto nápadu se neblaze podepsali také nezdární synové posledního soudce a proroka Samuela, nicméně touha proměnit kmenové uspořádání izraelského národa v monarchii zde jednoduše byla.

Z epizody David a Goliáš. A Saul jako předskokan

Tolik citace z epizody David a Goliáš. A Saul jako předskokan. Pokud jste ji doposud neposlouchali, doporučuji ji vaším uším :-) V tomto dílu se totiž budeme věnovat počátkům Samuelovy kariéry, a vezmeme to hned od jeho narození. Asi nebude žádné překvapení, když řeknu, že čerpat budu ze stejnojmenné starozákonní knihy, z První Samuelovy.

Narození Bohem zaslíbeného Samuela je příběh velmi podobný osudům několika dalších biblických hrdinů. Jeho matka dlouho nemohla mít děti. Byla však celým svým srdcem oddaná Hospodinu, neustávala v modlitbách, až Pán Bůh její stesky – a také sliby – vyslyšel. Jak to bylo, přečtu z 1. kapitoly První knihy Samuelovy, verše 1 až 20:

Byl jeden muž, z Ramatajimsófímu, z Efrajimského pohoří, který se jmenoval Elkána, syn Jerocháma, syna Elíhúa, syna Tochúa, syna Súfova, Efratejce. Měl dvě ženy: Jméno jedné bylo Chana, jméno druhé Penina. Penina měla děti, ale Chana děti neměla. 

Tento muž přicházel rok co rok ze svého města, aby se klaněl a obětoval Hospodinu zástupů v Šílu. Tam byli Hospodinovými kněžími dva synové Élího, Chofní a Pinchas. Stávalo se v den, kdy Elkána obětoval, že dával své ženě Penině a všem jejím synům i jejím dcerám díly z oběti. Ale Chaně dával dvojnásobný díl, protože Chanu miloval; Hospodin však zavřel její lůno. Její protivnice ji velmi provokovala ke hněvu, jen aby ji rozzlobila kvůli tomu, že Hospodin zavřel její lůno. 

To se dělo rok co rok; pokaždé, když přicházela do Hospodinova domu, takto ji provokovala ke hněvu. Proto Chana plakala a nejedla. Její muž Elkána jí řekl: Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi skleslá na mysli? Cožpak nejsem pro tebe lepší nežli deset synů? 

Po jednom takovém jídle a pití v Šílu Chana vstala. (Kněz Élí seděl na stolci u veřejí Hospodinova chrámu.) V duši měla hořkost, modlila se k Hospodinu a velmi plakala. Učinila slib. Řekla: Hospodine zástupů, jestliže opravdu pohlédneš na soužení své otrokyně a vzpomeneš na mě, nezapomeneš na svou otrokyni a dáš své otrokyni mužského potomka, dám ho Hospodinu pro všechny dny jeho života a břitva nepřijde na jeho hlavu. 

Stalo se, že když se zabrala do modlitby před Hospodinem, Élí pozoroval její ústa. Chana mluvila ve svém srdci, jenom její rty se pohybovaly, ale její hlas slyšet nebylo. Proto si o ní Élí myslel, že je opilá. 

Élí jí řekl: Jak dlouho budeš opilá? Odlož to víno! 

Chana odpověděla: Ne, můj pane. Jsem žena obtížená na duchu. Nepila jsem víno ani pivo, ale vylévala jsem svou duši před Hospodinem. Nepokládej svou otrokyni za ničemnici, neboť doposud jsem mluvila kvůli množství otravování a provokací vůči mně. 

Élí odpověděl: Jdi v pokoji! Ať ti Bůh Izraele dá to, co jsi od něj žádala. 

Řekla: Kéž tvá služka nalezne milost ve tvých očích! 

Potom ta žena šla svou cestou, najedla se a její tvář už nebyla smutná. Časně ráno vstali, poklonili se před Hospodinem a vraceli se zpět, až přišli do svého domu v Rámě. 

Elkána poznal svou ženu Chanu a Hospodin si na ni vzpomněl. Stalo se na konci roku, že Chana otěhotněla a porodila syna. Pojmenovala ho Samuel, neboť řekla: Vyžádala jsem si ho od Hospodina.

1S 1:1–20 (CSP)

Na tomto místě se ještě vrátím k samotnému jménu Samuel, přesněji k jeho původu. Poznámkový aparát k Českému studijnímu překladu Bible, z něhož jsem právě četl, o jménu Samuel uvádí: 

Starší výklady chápou význam jména odvozen (dle výroku Chany) od hebrejských kořenů š’l (žádat) – vyžádán od Boha anebo od šm’ (slyšet) – vyslyšen Bohem. Pravděpodobněji je však odvozen od hebrejského šēm שֵׁם (jméno) – „jméno Boží“ (a tak jako u jiných jmen pouze zvuk, nikoliv etymologie, připomíná: vyslyšen Bohem).

Trochu neuctivě bychom mohli říct, že Samuel byl doslova vymodlené dítě, o čemž svědčí i jeho jméno. Důležitější pro tento příběh je však poselství, vyslovené v Chanině modlitbě: dám ho Hospodinu pro všechny dny jeho života a břitva nepřijde na jeho hlavu. Co tím Samuelova matka myslela? Slíbila, že svého syna – abych tak řekl – přenechá Bohu pro kněžskou službu, ovšem pro všechny dny jeho života, což nebylo v té době obvyklé. Hospodin totiž už nějakých tisíc let před tím nařídil Mojžíši, že levité čili kněží, kteří sloužili ve Stanu setkávání, kde byla umístěná Boží truhla, mají svou službu konat od 25 do 50 let. Tak je to psáno v 8. kapitole knihy Numeri, verše 24 a 25. Chana však řekla pro všechny dny jeho života a dodala: břitva nepřijde na jeho hlavu. Samuela tím přislíbila pro nazírskou službu, která byla celoživotní. Co s tím má společné stříhání vlasů? Nazírové si kromě jiného nesměli stříhat vlasy ani holit vousy. Že vám to něco říká? Ano, možná známější nazírské biblické jméno taktéž začíná na S – Samson. 

Ale my se vrátíme k Samuelovi. Chana svůj slib splnila. Samuela odkojila a svěřila ho knězi Élímu v Hospodinově chrámě. Ve starověku ženy údajně kojily své děti tři roky i déle, takže Samuel už nejspíš nebyl nemluvně, nicméně že to byl na začátku své služby Bohu malý chlapec, o tom asi není sporu. 

Druhá kapitola První knihy Samuelovy přináší zajímavou informaci. Dozvídáme se zde, že synové kněze Élího – Chofní a Pinchas –, kteří sloužili v Hospodinově chrámu, byli slovy 12. a 13. verše ničemníci, neznali Hospodina, ani kněžské nařízení pro lid. Líčení jejich sebestředného a bezbožného jednání pokračuje do 17. verše:

Kdykoliv někdo obětoval oběť, ještě když se maso vařilo, přicházel kněžský mládenec s trojzubou vidlicí v ruce, vrazil ji do pekáče nebo do kotlíku nebo do kotle nebo do hrnce a všechno, co vidlice vytáhla, bral si kněz pro sebe. Takto jednali vůči všem Izraelcům, kteří tam do Šíla přicházeli. 

Dokonce dříve než obětovali tuk, přicházel kněžský mládenec a říkal tomu, kdo obětoval: Dej maso na pečeni pro kněze. Nevezme od tebe maso vařené, ale syrové. Když mu ten člověk řekl: Nejprve musí být obětován tuk, pak si vezmi to, po čem dychtíš, mládenec říkal: Ne, ale dej teď! Jestliže nedáš, vezmu si to násilím. Hřích těchto mládenců byl před Hospodinem velmi veliký, protože tito muži opovrhovali Hospodinovou přídavnou obětí.

1S 2:13–17 (CSP)

To ale ještě není všechno. Dále se ve 2. kapitole píše, že Chofní a Pichas také spávali s ženami, které konaly službu u vchodu do stanu setkávání. A Élí o tom všem věděl. Řekl jim, co si o tom myslí – a nic dobrého to samozřejmě nebylo –, nicméně to bylo vše, co učinil. Z dnešního pohledu „liberálního rodičovství“ by to možná bylo v pořádku, ale ve starověku? Kde zůstala patriarchální autorita otce? To už se z Bible nedozvídáme, zato však zde v 25. verši čteme: Ale neuposlechli svého otce, neboť Hospodin se rozhodl je usmrtit. Boží prozřetelnost a Boží svrchovanost v jednom, chce se mi lakonicky dodat. Však také na konci 2. kapitoly První knihy Samuelovy následuje část nazvaná Proroctví proti domu Élího, kde se dozvídáme, co všechno kvůli chování jeho synů, postihne Élího rodinu. Jaká Hospodinova slova přinesl Élímu Boží muž, to už si, prosím, přečtěte sami od 27. verše. Já jen prozradím, že smrti později neušel ani sám Élí. Boží muž, tedy nejspíš anděl, který Élímu Hospodinova slova tlumočil, navíc na závěr dodal – 35. verš:

Ustanovím si však věrného kněze, který bude jednat podle mého srdce a podle mé duše. Postavím mu trvalý dům a bude přicházet před mého pomazaného po všechny dny.

1S 2:35 (CSP)

Myslím, že je vám, milí posluchači, v tuto chvíli jasné, koho tím věrným knězem Pán Bůh myslel. Ano, Samuela. A tohoto mladého muže také vzápětí, ve třetí kapitole První knihy Samuelovy, Hospodin povolává do služby. Je to příběh, který se často vypráví v nedělní škole, nebo jak ve své církvi říkáte biblickému vyučování dětí. To mně však nijak nebrání v tom, vám ho zde předložit. Nemůžu ale jinak, než přečíst celou třetí kapitolu. Není dlouhá, poslouchejte:

Chlapec Samuel sloužil Hospodinu v přítomnosti Élího. V oněch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné a vidění nebylo obvyklé. V onom čase se stalo, že Élí ležel na svém místě; jeho oči už začínaly slábnout, takže neviděl. Boží lampa ještě nezhasla a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží truhla. 

Tehdy Hospodin zavolal Samuela a on odpověděl: Tady jsem. Pak běžel k Élímu a řekl: Tady jsem, volal jsi mě? On však řekl: Nevolal jsem. Vrať se a lehni si. Šel a lehl si. 

Hospodin zavolal znovu: Samueli! Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: Tady jsem. Volal jsi mě? On však řekl: Nevolal, můj synu. Vrať se a lehni si. Samuel ještě neznal Hospodina a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno. 

Znovu, potřetí, zavolal Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: Tady jsem. Volal jsi mě? Vtom Élí pochopil, že chlapce volá Hospodin. Nato Élí Samuelovi řekl: Jdi a lehni si. A jestliže tě bude volat, řekni: Mluv, Hospodine, neboť tvůj otrok slyší. 

Samuel šel a lehl si na své místo. Potom přišel Hospodin, stál tam a zavolal jako předtím: Samueli, Samueli! Samuel řekl: Mluv, neboť tvůj otrok slyší. 

Hospodin Samuelovi řekl: Hle, učiním v Izraeli něco takového, že každému, kdo o tom uslyší, bude znít v obou uších. V onen den naplním na Élím všechno, co jsem promluvil proti jeho domu, od začátku až do konce. Oznámil jsem mu, že budu soudit jeho dům navěky za vinu, o které věděl; vždyť jeho synové proklínali Boha, ale nenapomenul je. Proto jsem přísahal domu Élího: Navěky nebude smířena vina domu Élího ani obětním hodem ani přídavnou obětí. 

Samuel ležel až do rána, kdy otevřel dveře Hospodinova domu. Samuel se Élímu bál vidění oznámit. Élí však Samuela zavolal a řekl: Samueli, můj synu. On řekl: Tady jsem. Řekl: Co ti to říkal? Prosím, nic přede mnou nezatajuj! Ať tak Bůh učiní tobě a ještě přidá, jestliže přede mnou zatajíš něco z toho všeho, co ti říkal. Samuel mu tedy všechno oznámil a nic před ním nezatajil. 

Élí pak řekl: On je Hospodin. Ať učiní, co je dobré v jeho očích. Samuel vyrůstal a Hospodin byl s ním. Žádné z jeho slov nenechal padnout na zem. Celý Izrael od Danu až po Beeršebu věděl, že Samuel je věrný Hospodinův prorok. Hospodin se nadále ukazoval v Šílu, neboť v Šílu se Hospodin zjevil Samuelovi Hospodinovým slovem.

1S 3 (CSP)

Scéna o zmateném Samuelovi, který zpočátku neví, že k němu mluví sám Pán Bůh, bývá často používaná v kázáních o tom, jak k nám mnohdy Bůh promlouvá a my ho neslyšíme nebo někdy ani nechceme slyšet. Budiž, nezpochybňuji, že to může sloužit jako vhodný příklad. Ale zároveň bych chtěl Samuela tak trochu omluvit. Jednak byl velmi mladý a jednak, jak se píše v prvním verši: V oněch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné a vidění nebylo obvyklé. Zkuste si představit sami sebe: Ležíte nad ránem v Hospodinově chrámu, strážíte Boží truhlu, a najednou uslyšíte hlas, který vás volá. Pán Bůh už dlouho k nikomu nemluvil, kromě Élího a vás tam nikdo jiný není. Osobně se proto vůbec nedivím, že se Samuel nejprve potřeboval přesvědčit, že to nebyl jeho starší kolega, kdo na něj mluvil. Sám bych to asi udělal úplně stejně.

Každopádně podstatné je, že Samuel se této noci stal prorokem neboli, jak je v dalších kapitolách První knihy Samuelovy titulován – vidoucím. Člověkem, k němuž mluví sám Pán Bůh. Nejvyšším knězem a tím i zároveň soudcem izraelského lidu se stal pravděpodobně o něco později, když Élí zemřel, jak mu bylo Božím mužem prorokováno. Přihodilo se to poté, co Pelištejci neboli Filištíni sebrali Izraelcům Boží truhlu, kterou si bezradní izraelští bojovníci, jimž Pelištejci neustále dávali na frak, vzali s sebou na pomoc do bitvy. Když se Élí dozvěděl, že truhla je v rukou pohanů a navíc u toho byli zabiti jeho dva synové – jak také předpověděl Hospodinův anděl –, spadl nazad ze stolce u brány, zlomil si vaz a zemřel, protože byl starý a těžký muž. Soudil Izrael čtyřicet let. Tak se píše 18. verši 4. kapitoly První knihy Samuelovy.

Hospodinova truhla se nakonec Izraelcům vrátila. Tedy vrátili ji sami Pelištejci, protože samotnému Bohu se lokalizace jeho truhly v cizí zemi ani trochu nelíbila a sesílal na pohany jednu ránu za druhou. Pelištejci marně stěhovali truhlu z místa na místo, vždy byli „odměněni“ nějakou pohromou. Navrácení truhly ale provázely poněkud bizarní okolnosti. Jako oběť za svou vinu poslali Pelištejci spolu s truhlou Izraelcům – jak se píše ve 4. verši 6. kapitoly První knihy Samuelovy – Podle počtu pelištejských knížat pět zlatých nádorů a pět zlatých myší, neboť stejná rána dopadla na všechny i na vaše knížata. „Jaké nádory a myši?“, říkáte si teď nejspíš. Myši proto, že jednou z ran, jež Hospodin na Pelištejce seslal, bylo přemnožení krys, které jim sežraly úrodu. A nádory? Na konci 5. kapitoly se píše: Ti muži, kteří nezemřeli, byli raněni nádory, takže volání města o pomoc vystupovalo k nebesům. Podle některých vykladačů Bible, byli pelištejští muži raněni nádory na pohlavních orgánech. Nevím, jakou venerickou chorobu na ně Hospodin seslal, ovšem co si dost dobře nedovedu představit je, jak asi vypadalo její ztvárnění v podobě zlatých plastik. 

Každopádně Izraelci poté zničili pohanské modly, znovu se obrátili k Pánu Bohu, a začali konečně vítězit nad Pelištejci. Od 13. verše 7. kapitoly První knihy Samuelovy můžeme číst:

Pelištejci byli pokořeni a nadále už nevcházeli na izraelské území. Hospodinova ruka dopadala na Pelištejce po všechny Samuelovy dny. Města, která Pelištejci vzali od Izraele, se navrátila zpět Izraeli, od Ekrónu až po Gat. I jejich okolní území Izrael vysvobodil z ruky Pelištejců. Rovněž byl pokoj mezi Izraelem a Emorejci. 

A Samuel soudil Izrael po všechny dny svého života. Rok co rok chodíval na okružní cestu do Bételu, do Gilgálu a do Mispy a na všech těchto místech soudil Izrael. Pak se navracel do Rámy, neboť tam byl jeho dům; i tam soudil Izrael. Postavil tam také oltář Hospodinu.

1S 7:13–17 (CSP) 

Samuel soudil Izrael po všechny dny svého života… to, k čemu ho jeho matka zaslíbila před Bohem, se tedy také stalo. Ale abyste si nemysleli, že zde Samuelův příběh končí. Ani náhodou. Pokud však podcast Biblická jména a úsloví už nějakou dobu pravidelně posloucháte, víte, že pokračování Samuelova prorokování a soudcování zde už zaznělo. Ostatně říkal jsem to na začátku tohoto dílu – jméno Samuel byste mohli znát v souvislosti s prvními dvěma izraelskými králi, Saulem a Davidem, a epizoda, která je tomuto tématu věnovaná, se jmenuje David a Goliáš. A Saul jako předskokan. Díl, který právě posloucháte, za pár minut končí, takže pokud si chcete poslechnout, jak to bylo dál, máte k tomu za chvíli ideální příležitost.

Příběh biblického Samuela se na první pohled, nebo měřeno dnešní optikou, může zdát možná i trochu nudný. Muž, který nepoznal nic jiného než kněžskou a soudcovskou službu. Žádný skandál, pro starověký bulvár nezajímavá persóna. Můžete hledat jak chcete, ale nenajdete nic, co by se mu dalo vytknout. Samuel měl Boha ve svém srdci, dodržoval daná pravidla, izraelský lid vedl podle Božích přikázání. Když za ním přišli, že chtějí krále, byl první, kdo to odmítl. Jsem přesvědčený, že nebýt Pána Boha, který mu řekl, ať udělá, co si lid přeje, Samuel by nikdy Saula ani nikoho jiného za krále Izraele nepomazal. 

Samuel nejspíš není prototyp hrdiny pro hollywoodský film. Jenže Bible také není scénář ke kasovním trhákům. Nemělo by náhodou to, co se na první pohled může zdát nudné, být spíše tím nejlepším standardem? Neměl by být Samuel příkladem člověka, který si je dobře vědom své úlohy na tomto světě, a také podle toho žije? Samozřejmě, že ano! A nuda? Kdeže! Dovedete si představit odpovědnost za „řízení“ státu? Starověký soudce, zvláště v době, kdy se všechno kolem dokola řezalo až krev tekla proudem, asi neměl zrovna moc klidný spánek. Ale vždy, když mu bylo ouvej, obrátil se na Pána Boha, který mu dal východisko. A myslím, že Samuel se na Hospodina obracel i ve vzácných chvílích pohody. Jaký je to kontrast s dnešními státovládci! Můžeme si myslel něco o jiné době, ale stejně tak nejde nepoukázat na všudypřítomný nezájem o věci veřejné, šlendrián, nepoctivost, rozkrádání státu za bílého dne a tak dále. Ať to zní sebevíc jako paušalizování, ale dnešní politiky bych si za příklad nebral. Na Samuela si naopak vždycky vzpomenu rád a s úctou.

Přál bych všem rodičům novorozeňat, kteří svým chlapečkům dávají poměrně moderní jméno Samuel, aby si byli vědomi příběhu biblického Samuela. A aby ho svému synovi, až trochu vyroste, i vyprávěli nebo třeba přečetli z dětské Bible.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Samuel. Poslední soudce před prvním králem se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 8. 3. 2023

Křestní jméno Marek je u nás… no zkrátka běžné. Statisticky nepatří k top-ten, k nejoblíbenějším jménům, zároveň ale není ani nezvyklé. Však to znáte sami – s Marky se úplně běžně potkáváme, muži nebo chlapci tohoto jména nás nijak nepřekvapí. Tedy… oni nás překvapit mohou, ale jejich jméno nikoliv. Otevřeme-li však Bibli, najdeme zde jen jednoho jediného Marka. Ano, je jím autor druhého evangelia, byť tedy zmínky o něm najdeme i v dalších knihách Bible.

U povídání o evangelistu Markovi a samozřejmě i Marcích v Česku, vás od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví zdraví a příjemný poslech přeje jeho autor a účinkující v jedné osobě, Petr Lindner.

Na rozdíl od prvního evangelisty Matouše, o kterém jsem mluvil v epizodě tohoto podcastu s názvem Matouš. Z nenáviděného (celníka) milovaným (evangelistou), nepatřil Marek do hvězdné dvanáctky Ježíšových apoštolů. Podklady pro sepsání své dobré zprávy měl ale i tak z první ruky, od apoštola Petra. Shoduje se na tom většina biblistů, stejně jako jsou jednotní v názoru, že Markovo evangelium bylo sepsáno jako první ze všech čtyř kanonických evangelií, která v Bibli máme. Uvádí se datace mezi lety 40 až 60 našeho letopočtu, Markovo evangelium tedy vzniklo v době, kdy Petr ještě žil.

Odborníci také uvádí, že Marek psal řecky, což tedy není v Novém zákoně nic zvláštního, nicméně jeho řečtina vykazuje silné hebraismy a latinismy. Právě latinismů se v Markově práci najde nejvíce ze všech evangelií, a – jak praví Wikipedie – pokud hovoří o židovských zvycích nebo používá přepis hebrejských či aramejských slov, vždy je vysvětluje. Z těchto indicií je usuzováno, že psal pro pohanské, nežidovské čtenáře, pocházející nejspíš z latinského prostředí, pravděpodobně z Říma. To by také odpovídalo zdejšímu pobytu apoštola Petra, který byl po velkém požáru a následném pronásledování křesťanů údajně kolem roku 65 až 67 právě v Římě ukřižovaný. 

Mezi jedny z prvních čtenářů Markova evangelia patřili také Matouš a Lukáš, autoři dalších dvou synoptických evangelií. Podle takzvané teorie dvou pramenů vychází oba zmínění evangelisté v nezanedbatelné míře právě z Markova spisu. U Matouše se uvádí asi 45 % a u Lukáše o něco méně, 41 % shodného textu. Myšleno samozřejmě obsahově shodného, nikoliv stejně formulovaného. Byť, najdou se i úplně totožné části. V tomto kontextu je ale také důležité uvést, že Markovo, dalo by se říci „zdrojové evangelium“, je zároveň nejkratší ze tří synoptických evangelií. Se svými 677 verši má téměř poloviční rozsah než Evangelium podle Lukáše, které obsahuje 1 152 verše. Matouš pak na tom není se svými 1 072 verši o nic hůř. Z toho by se dalo odvodit, že v Matouši a Lukášovi najdeme to stejné jako v Markovi, plus něco navíc. Tato myšlenka je však lichá a skutečnost také dokazuje, že každé evangelium je jedinečné.

Z menšího rozsahu Markova spisu můžeme logicky usoudit, že nemálo informací, uvedených v Matoušovi a/nebo Lukášovi, Evangelium podle Marka jednoduše neobsahuje. Což je také pravda. Stejně tak je ale pravdou, že naopak obsahuje unikátní části, které nenajdete v ostatních evangeliích. O tom si za chvíli řekneme více. Nyní je důležité vyslovit jinou myšlenku. Marek měl totiž – bez ohledu na rozsah svého spisu – při psaní evangelia trochu odlišný… nebo možná ne odlišný, ale řekněme vyhraněnější záměr než ostatní autoři. Napoví nám hned první verš, který zní: Počátek evangelia Ježíše Krista, [Syna Božího]. (Mk 1:1 /CSP/)

Počátek je slovo, odkazující ke stvoření. Bible začíná slovy Genesis 1:1 – Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi. Slovo počátek, v moderní češtině příliš neužívané, si v tomto kontextu můžeme vyložit jako start něčeho velkého, začátek důležité epochy. Stejně, jako bylo stvoření světa počátkem všeho, je i mise Ježíše Krista počátkem křesťanství, které představuje – nebojím se říct – nejdůležitější událost novodobých dějin lidstva. Událost, která díky Bohu stále probíhá. Pro Marka je tedy klíčovým slovem Ježíš Kristus a jeho poselství. Můžete namítnout, že to je přece stejné i u ostatních evangelií. To ano. Ale další tři slova prvního verše Marka říkají evangelium Ježíše Krista. Nikoliv evangelium o Ježíši Kristu. Je to jeho, Ježíšovo evangelium. Zároveň je sice pravda, že v některých českých překladech, jako třeba v Bibli21 nebo v Katolickém liturgickém překladu ono o Ježíši Kristu zaznívá, nicméně samotný text Marka nás ubezpečuje, že jeho záměrem bylo skutečně – a teď to řeknu úplně jednoduše – vyvýšit Ježíše a jeho učení nadevše. Třeba i nad popisy různých víceméně historických událostí, které obsahují další evangelia.

Ostatně jedním z důkazů jsou také hned následující verše 1. kapitoly Marka. Žádný Ježíšův rodokmen, následovaný popisem jeho narození, jako v Matoušovi; ani setkání Alžběty a Marie a narození Jana Křtitele, popsané v 1. kapitole Evangelia podle Lukáše, kde se samotný Ježíš narodí o kapitolu později. Markovo evangelium začíná kázáním Jana Křtitele, abychom hned od 9. verše četli o pokřtění Ježíše tímto poněkud extravagantním prorokem, volajícím: Připravte Pánovu cestu, vyrovnávejte jeho stezky. Jinak řečeno, Marek nepovažuje za důležité svého čtenáře zdržovat líčením Ježíšova narození, patáliemi s Herodem, následným útěkem do Egypta a tak dále. Zajímá ho teprve až takříkajíc aktivní Ježíšova služba. Navíc, Marek je mistr zkratky. Zrovna třeba v případě líčení setkání Jana Křtitele s Ježíšem vynechává Janovo známé kázání, kde Křtitel, oblečený do velbloudích kožešin, na shromážděné lidi křičí: Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Marek zkrátka píše to, co považuje za nejdůležitější ve vztahu k Ježíši Kristu a jeho učení. Jeho cílem patrně bylo vytvoření hutného textu, který by na poměrně malé ploše postihl nejzásadnější Ježíšovy postoje, myšlenky, učení, zkrátka ježíšovskou podstatu křesťanské zvěsti.

Zmíněné vynechání kázání Jana Křtitele není jedinou částí, kterou v Evangeliu podle Marka nenajdete. Například epizodu, jež se nazývá Pokušení na poušti, tedy příběh Ježíše, o nějž se čtyřicet dní pokoušel ďábel na poušti, Marek zkracuje na pouhé dva verše. Jen pro srovnání: V Matoušově evangeliu je tato událost popsaná v 11 verších, v nejdelším Evangeliu podle Lukáše pak zabírá 13 veršů. Marek, poté, co krátce popíše Ježíšův křest, jen suše konstatuje:

A hned ho Duch vypudil do pustiny. V té pustině byl čtyřicet dní pokoušen Satanem. Byl tam s dravou zvěří a andělé mu sloužili.

Mk 1:12–13 (CSP)

Nic víc, nic méně. Zřejmě to musí stačit, řekl si autor druhého evangelia. Anebo mu jeho erudovaná nápověda, apoštol Petr, jednoduše víc neprozradil.

Co mě osobně ale poněkud zaráží, je absence Ježíšova kázání na hoře či na rovině, podle toho, jestli ho čteme v Matoušově nebo Lukášově evangeliu, zkrátka takzvané blahoslavenství. O tom v Markovi není doslova ani čárka. Abych řekl pravdu, tuto „díru“ si dost dobře nedokážu vysvětlit a docela mě to mrzí. I když… vlastně ani nemusí – rád si to přečtu v Matoušovi a/nebo v Lukášovi. I tak ale považuji Ježíšovo blahoslavenství za důležitou součást křesťanské zvěsti, takže jakési podivné pochyby ve mě zůstávají. Nevadí, my teď půjdeme takzvaně „přes Tomáše“ k těm částem Marka, které naopak v jiných evangeliích nenajdete.

Onen Tomáš čili nevěřící nebo pochybující Tomáš, který váhal, jestli uznat vzkříšeného Ježíše tím, koho znal před jeho ukřižováním, tak i ten v Markově evangeliu schází. Ale zato zde téměř na úplném konci najdeme verše, patřící mezi ty, které jinde číst nemůžete. S nadsázkou dodávám, že je budou mít jistě v oblibě zejména letniční a charismatické církve. Evangelium podle Marka, poslední, 16. kapitola, verše 15 až 18:

A řekl jim: „Jděte do celého světa a vyhlašte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude zachráněn. Kdo neuvěří, bude odsouzen. Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit [novými] jazyky, budou brát hady [do rukou] a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a budou se mít dobře.“

Mk 16:15–18 (CSP)

V Evangeliu podle Marka samozřejmě nechybí ani Ježíšova podobenství. Pouze zde ale najdete podobenství o zasetém semenu (Mk 4:26–28), jež tady vlastně představuje jakousi předmluvu k podobenství o hořčičném semenu, které už pak nechybí ani v Matoušovi a Lukášovi. Z dalších jedinečných podobenství se pak v Evangeliu podle Marka nachází také podobenství o pleveli mezi pšenicí (Mk 13:24–30). „Navíc“ je zde – v 7. kapitole ve verších 31 až 37 – uzdravení hluchoněmého a o kapitolu dál ve verších 22 až 26 uzdravení slepého. 

V epizodě tohoto podcastu s názvem Slovo nakrátko: Bláznovství pro Krista jsem mluvil o tom, že Ježíše považovali za pomateného i v jeho vlastní rodině. O tomto úsudku příbuzných, plus navrch ještě i farizejů, si můžeme „exkluzivně“ přečíst ve 3. kapitole Marka, verše 20 až 22:

Přišli do domu a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, vyšli, aby se ho zmocnili, neboť říkali: „Pomátl se.“ Učitelé Zákona, kteří sestoupili z Jeruzaléma, říkali: „Má Belzebula. V moci vládce démonů vyhání démony!“

Mk 3:20–22 (CSP)

No a na závěr povídání o odlišnostech Markova evangelia oproti Matoušovi a Lukášovi pak ještě dva unikátní verše, které se nachází na konci části, popisující Ježíšovo zatčení v zahradě Getsemane. 14. kapitola, verše 51 a 52:

Šel s ním nějaký mladík, který měl přes nahé tělo přehozený lněný šat, i zmocnili se ho. On tam však zanechal lněný šat a utekl [od nich] nahý.

Mk 14:51–52 (CSP)

Mladík, který se nachomýtl k Ježíšovu zatčení není podle mnoha biblistů nikdo jiný, než sám autor evangelia v epizodní roli. Ježíšova družina totiž podle všeho pobývala v domě Markovy matky, a onen lněný šat, o kterém Bible hovoří, má naznačovat jeho příslušnost k bohaté rodině. Obyčejní lidé totiž nosili vlněné svršky – alespoň to tvrdí poznámkový aparát k Českému studijnímu překladu Bible.

No a jsme-li u přítomnosti Marka v naší Knize knih, pak si pojďme říct, kde se jeho jméno a jeho osoba dále nachází. Zůstaneme u zmíněného pobytu v domě jeho matky. O něm čteme ve 12. kapitole knihy Skutků. Poté, co dal Herodes zabít Jakuba a Boží anděl vysvobodil z vězení Petra, ten – jak se píše ve 12. verši – …přišel k domu Marie, matky Jana zvaného Marek, kde byli mnozí shromážděni a modlili se. Někteří vykladači Bible se také domnívají, že možná právě v tomto domě, v horní místnosti, Ježíš se svými učedníky jedl velikonočního beránka – jak to známe nejen z Marka, ale i z Evangelia podle Matouše či Lukáše.

S Markem se setkáváme také v listu Koloským 4:10, kde je Marek označený za Barnabášova bratrance, nebo ve druhé epištole Timoteovi 4:11, jejíž autor apoštol Pavel zde píše: Marka vezmi a přiveď s sebou, neboť je mi užitečný k službě. A další apoštol, Petr, na závěr svého prvního listu uvádí: Pozdravuje vás spoluvyvolená v Babylonu a Marek, můj syn. (1Pt 5:13 /CSP/) Že nevíte, kdo nebo co je ta spoluvyvolená v Babylonu? Spoluvyvolená je pojem pro místní církev a Babylón velmi pravděpodobně není Babylónem, nýbrž Římem. Lépe tento verš vyzní v podání parafrázovaného překladu Slovo na cestu, kde čteme:

Váš bratrský sbor zde v Římě vás pozdravuje, stejně jako Marek, kterého považuji za svého syna.

1Pt 5:13 (SNC)

Mimochodem, tento verš také dokazuje přátelství Marka s Petrem čili s jeho „zdrojem“ pro sepsání evangelia. Další zmínky o Markovi již v Bibli nenajdeme, nicméně nebiblické prameny uvádí, že po roce 50 n. l. odešel do Alexandrie a jakožto první alexandrijský patriarcha je považovaný za zakladatele křesťanství v Africe. Jak už jsem řekl, v 60. letech prvního století pobýval v Římě ve společnosti apoštola Petra, který mu vyprávěl své vzpomínky na Ježíše, nebo se také uvádí, že to byla Petrova kázání pro římské křesťany. V Římě byl Marek bohužel v roce 68 umučený. Údajně byl vláčený na provaze uvázaném na krku, dokud nezemřel. Svého mentora Petra tedy o mnoho nepřežil.

Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Marek. Ten, který opisoval od Petra. Jak to bylo s opisováním v případě evangelisty Marka, to už víme, docela dost jsem toho řekl také o jeho díle, Evangeliu podle Marka, nyní se proto můžeme přesunout k současným Markům. 

Na začátku tohoto dílu jsem uvedl, že křestní jméno Marek je v Česku běžné. Veřejně dostupné statistické údaje do roku 2016 prozrazují, že Marků u nás žilo o něco málo více než 63 tisíc, což je řadí na 45. místo mezi všemi – tedy i ženskými – křestními jmény. To jistě není žádná výhra. Nicméně podle údajů Českého statistického úřadu, které končí v roce 2019, se Markové mezi nově narozenými chlapci pohybovali kolem 15. až 20. místa oblíbenosti, což už zní mnohem lépe.

Podle první celkové statistiky do roku 2016 vykazovali Markové věkový průměr 28 let, přičemž nejvíce měli toto jméno rádi rodiče malých chlapečků mezi roky 1973 až 76, kdy se u nás narodilo průměrně kolem 2 300 Marků za rok. To by ale zároveň jaksi neodpovídalo zmíněnému věkovému průměru, že ano? Nevadí, protože další větší vrchol zájmu o Marka byl v celé dekádě mezi lety 1986 až 1996 a graf pak vyčnívá ještě i po roce 2000, v letech 2007–2010. Je zajímavé, že na opačném konci grafu, až do roku 1963, zjišťujeme skoro mizivý zájem o toto jméno, aby ale poté během deseti let jeho obliba raketově vzrostla taktéž téměř desetinásobně.

Marek je v Česku kromě křestního jména také poměrně frekventovaným příjmením. Data do roku 2016 uvádí 10 848 mužů či chlapců s věkovým průměrem 43 let. Co do celkového pořadí jsou na tom ale nositelé tohoto příjmení lépe než Markové křestním jménem, jelikož celkově jsou na 25. místě. No a abychom to měli kompletní, pak si můžete být jistí, že u nás žijí také muži celým jménem Marek Marek. Ti se aspoň nikdy nespletou při vyplňování formulářů se samostatnými kolonkami pro jméno a příjmení :-)

Vrátím-li se ještě ke křestnímu jménu Marek, pak to je latinského původu a je odvozené ze jména Martius, čili „zasvěcený bohu války“, Martovi. Stejný původ mají mimochodem také jména Martin a Marcel. A informace určená k zápisu do vašich kalendářů – Markové mají svátek 25. dubna.

Na závěr jen malá zajímavost – křestní jméno Marek má také svou ženskou variantu – Marka. Jde však o velmi vzácné jméno, protože k roku 2016 se jím u nás honosilo pouze 7 žen, poslední Marka v Česku se narodila v roce 1979. (Tedy podle dostupných dat, končících v roce 2016.)

I přes to, že tento díl podcastu Biblická jména a úsloví nepatří mezi nejdelší, mám pocit, že toho v něm bylo řečeno docela dost. Pojďme si to tedy ještě před závěrečnou znělkou stručně shrnout. Ocení to zejména ti posluchači, kteří si stihli v průběhu mého povídání na chvíli zdřímnout :-) 

V části o evangelistu Markovi čili o autorovi Evangelia podle Marka, nejprve zaznělo, že Marek – protože nepatřil k Ježíšovým učedníkům – svůj spis koncipoval na základě vzpomínek apoštola Petra, s nímž Marek, jak jsme se dozvěděli později, před svou i jeho mučednickou smrtí pobýval v Římě, v místní křesťanské církvi. Zjistili jsme, že Markovo evangelium je ze všech čtyř dobrých zpráv v Novém zákoně nejkratší a bylo sepsáno jako první z nich. Kvůli tomu, nebo možná spíše díky tomu, od Marka později opisovali další evangelisté – Matouš a Lukáš, jejichž spisy jsou z více než 40 procent s Markem obsahově shodné. 

Teď mě tak napadá… Marek opisoval od Petra a od Marka pak Matouš s Lukášem. Neměl by tedy být jako autor všech tří synoptických evangelií uváděný spíše Petr? Když máme v Bibli dva Petrovy listy, proč bychom nemohli mít tři Petrova evangelia? No dobře, dost legrace. V další části se mi vás pomocí krátkých ukázek snad podařilo přesvědčit, že Markovo evangelium je i přes svou „krátkost“ jedinečné a rozhodně byste ho neměli přehlížet nebo jakkoliv upozaďovat. No a pak jsme se dostali k novodobým Markům u nás, a to už je pro tentokrát opravdu všechno. 

Díky, že tento podcast posloucháte!

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Marek. Ten, který opisoval od Petra se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 21. 12. 2022

Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví vydávám tři dny před Štědrým dnem – roku 2022, abych byl úplně přesný –, tudíž by se dalo očekávat, že se budu věnovat Vánocům, jakožto jednomu z nejdůležitějších křesťanských svátků. O událostech, spojených s narozením Ježíše Krista, jsem ale docela podrobně vyprávěl před rokem v epizodě s názvem V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce. Pokud jste ji ještě neposlouchali, doporučím ji vaší pozornosti, a v tomto dílu se budu zabývat… Alžbětou. Biblická Alžběta totiž ve vánočním příběhu nemůže chybět, a jak je mým zvykem, scházet nebude ani povídání o současných Bětkách.

Příjemný poslech, nejlépe u dobré kávy nebo čaje, případně třeba kapce vánočního punče, vám přeje Petr Lindner. 

Je-li Alžběta součástí vánočního příběhu, tak ji v Bibli nemůžeme hledat nikde jinde, než na začátku Nového zákona. Jakkoliv se mohou zdát minimálně první tři synoptická evangelia plus-minus stejná – což není, jak jsem už několikrát v tomto podcastu říkal, úplná pravda –, o Alžbětě můžeme číst jen a pouze v první kapitole Evangelia podle Lukáše. Jí, tedy Alžbětou, nebo přesněji Alžbětou a jejím manželem Zachariášem, Lukášovo evangelium po prvních čtyřech úvodních verších, vlastně začíná. V 5. až 7. verši se v Českém studijním překladu píše toto:

Za dnů judského krále Heroda byl jeden kněz, jménem Zachariáš, z oddílu Abiova; měl ženu z dcer Áronových a její jméno bylo Alžběta. Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Pánových příkazů a ustanovení. Neměli však dítě, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku.

L 1:5–7 (CSP)

Zachariáš byl jedním z nejvyšších kněží té doby, sloužil ve Svatyni svatých v Jeruzalémském chrámu, a ani Alžběta za ním takříkajíc nijak nezaostávala, protože pocházela ze starobylého  kněžského rodu Áronova. Takže taková VIP rodina… tedy rodina, spíše VIP manželství. Protože jak jsem právě přečetl, Alžběta byla neplodná, se Zachariášem neměli děti. 

Ale to se mělo velmi brzy změnit. Když jednou na Zachariáše vyšla služba v chrámu, ukázal se mu Hospodinův anděl a oznámil mu, že jeho žena Alžběta otěhotní a narodí se jim syn jménem Jan. Anděl dále Zachariášovi říká – verše 14–20:

„A budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Neboť bude veliký před Pánem, vína a opojného nápoje se nenapije a již od lůna své matky bude naplněn Duchem Svatým. A mnohé ze synů Izraele obrátí k Pánu, jejich Bohu. A sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem a neposlušné k smýšlení spravedlivých a přichystal Pánu připravený lid.“ 

I řekl Zachariáš andělovi: „Podle čeho to poznám? Vždyť jsem stařec a má žena je již pokročilého věku.“

Anděl mu odpověděl a řekl: „Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem, a byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tuto radostnou zprávu. A hle, budeš němý a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se to stane, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svůj čas naplní.“

L 1:14–20 (CSP)

S trochou nadsázky si říkám, že nejvyššího kněze té doby hned tak nějaký anděl, nemohl vyvést z míry. Zachariáš je však překvapený. V předchozím 12. verši se dokonce píše, že se rozrušil a padl na něj strach. Aby toho nebylo málo, jeho vcelku logické pochyby o tom, jak mohou mít s Alžbětou, coby lidé pokročilého věku, dítě, anděl interpretuje jako nevíru, a zbavuje Zachariáše řeči. Dokud neuvěří. Což se také stane. 

Ale nepředbíhejme – do našeho příběhu totiž vstupuje Marie. I k ní přišel na návštěvu anděl, aby jí oznámil, že počne z Ducha Svatého syna Božího, Ježíše Krista. Ale protože to jsem vyprávěl v jednom z předchozích dílů s názvem Bůh Matka? V úctě k Marii, a také před rokem ve zmíněném vánočním dílu, tuto pasáž nyní přeskočím a budu se věnovat tomu, co následovalo – návštěvě Marie u Alžběty. Lukášovo evangelium, 1. kapitola, verše 39 až 45:

V těch dnech Marie vstala a vydala se spěšně na cestu do hor do města Judova. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. I stalo se, že jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, poskočilo dítě v jejím lůně; a Alžběta byla naplněna Duchem Svatým a zvolala silným hlasem: 

„Požehnaná jsi ty mezi ženami a požehnaný plod tvého lůna! Jak se mi to stalo, že ke mně přišla matka mého Pána? Neboť hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, poskočilo radostí dítě v mém lůně. A blahoslavená, která uvěřila, neboť se splní, co jí bylo řečeno od Pána.“

L 1:39–45 (CSP)

V části, kterou jsem si dovolil přeskočit, anděl Marii mimo jiné říká, že její příbuzná Alžběta také počala syna, a je již v 6. měsíci těhotenství. Marie se tedy vydala za Alžbětou, která podle některých nebiblických zdrojů byla její sestřenicí. Jak jste právě slyšeli, Boží propojení obou žen – nebo možná spíše mužů či v té době ještě nenarozených dětí v jejich lůnech – jednoduše zafungovalo přesně podle Hospodinova záměru. Alžběta, naplněná Duchem Svatým okamžitě poznala, že Marie je tou výjimečnou ženou, jíž Pán Bůh svěřil úkol přivést na svět svého syna, Mesiáše. 

Pokud je to tak, musíme si nutně položit otázku, jaké že dítě bylo v lůně Alžběty. Jak jsme slyšeli v předchozí citaci z Lukášova evangelia, jejímu muži Zachariášovi Boží anděl zaslíbil taktéž velmi výjimečného syna. Omlouvám se, je mi jasné, že to, milí posluchači, víte – ale kdyby přece jenom někdo… Ano, syn Zachariáše a Alžběty nebyl nikdo jiný než Jan Křtitel – ten, kdo měl slovy anděla přichystat Pánu připravený lid.

Marie s ní zůstala asi tři měsíce a pak se vrátila do svého domu, píše se dále v 56. verši první kapitoly Lukáše. Následuje pokračování příběhu Alžběty, v Českém studijním překladu nazvané Narození Jana. Přečtu verše 57 až 66:

Alžbětě se naplnila doba k jejímu porodu, i porodila syna. Její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán učinil své veliké milosrdenství, a radovali se spolu s ní. 

I stalo se, že osmého dne přišli chlapce obřezat a chtěli ho nazvat podle jména jeho otce Zachariáš. A jeho matka odpověděla: „Ne, ale bude se jmenovat Jan.“ 

Řekli jí: „Z tvého příbuzenstva není nikdo, kdo se tak jmenuje.“ Dávali znamení jeho otci, jak by si přál, aby bylo dítě nazýváno. Požádal o tabulku a napsal: „Jeho jméno je Jan.“ A všichni se podivili. Ihned se otevřela jeho ústa a jeho jazyk se uvolnil a on mluvil a dobrořečil Bohu. 

Na všechny, kdo žili v jejich sousedství, padl strach a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těchto událostech. A všichni, kteří to uslyšeli, si to uložili ve svém srdci a říkali: „Co z toho dítěte bude?“ A Pánova ruka byla s ním.

L 1:57–66 (CSP)

Možná se ptáte, jak Alžběta věděla, že se její syn nemá jmenovat podle běžného zvyku stejně, jako jeho otec, nýbrž Jan – protože toto jméno anděl Gabriel oznámil pouze Zachariášovi. V Bibli se to nepíše, nicméně vysvětlení může být až velmi prosté. Zkrátka to Zachariáš své ženě jednoduše řekl. Tedy řekl… napsal. Stejně, jako to udělal po Janově narození, aby se mu hned poté vrátila řeč, a v rámci základu tohoto slova dobrořečil Bohu. To, jak Zachariáš dobrořečil, přečtu za chvíli. Nyní bych se rád zastavil u jedné maličkosti, která mně tak trochu bije do očí. 

V 66. verši se píše …všichni, kteří to uslyšeli, si to uložili ve svém srdci a říkali: „Co z toho dítěte bude?“ Přiznám se, že mi to evokuje situace, když jsem byl ještě malý kluk, a máma mi říkala Co z tebe bude, když se nebudeš dobře učit? Zkrátka vyvolává to ve mě jiné pocity, než jaké bych si představoval, že by měli mít lidé po narození Jana Křtitele. Byť samozřejmě nemohli vědět, co z něj bude. Mno…, možná kdyby věděli, jaký podivín z něj vyroste, tak by to vlastně trochu sedělo :-) Ale to samozřejmě říkám v nadsázce.

Každopádně podíval jsem se také do ostatních překladů Bible, abych zjistil, že například Český ekumenický překlad říká Čím toto dítě bude?, podobně jako Studijní překlad Miloše Pavlíka uvádí Nuže, čím toto děťátko bude? To už se mi líbí víc. A nejvíc pak v parafrázovaném překladu Slovo na cestu, kde se píše: Kdo ji slyšel [tu zprávu, která se roznesla po judských horách], uvažoval, co s tím dítětem Bůh zamýšlí. Všichni viděli, že ho provází Boží moc.

Tolik drobné chytání se za slovíčka, teď už si pojďme poslechnout Zachariášovo proroctví, popsané na konci 1. kapitoly Evangelia podle Lukáše ve verších 67 až 80:

A jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem Svatým a prorocky promluvil: 

„Požehnaný Pán, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid a vzbudil nám roh záchrany v domě Davida, svého služebníka, jak mluvil skrze ústa svých svatých proroků od pradávna, zachránil nás od našich nepřátel a z rukou všech, kteří nás nenávidí, aby prokázal milosrdenství našim otcům a rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na přísahu, kterou se zavázal našemu otci Abrahamovi, že nám dá, abychom vysvobozeni z rukou [našich] nepřátel mu beze strachu sloužili ve svatosti a spravedlnosti před ním po všechny své dny. 

A ty, dítě, budeš nazváno prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit jeho cesty, aby dal jeho lidu poznání záchrany v odpuštění jejich hříchů, pro milosrdný soucit našeho Boha, v němž nás navštíví Úsvit z výsosti, aby se ukázal těm, kdo sedí ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše nohy na cestu pokoje.“ 

Chlapec rostl a sílil na duchu a pobýval na pustých místech až do dne, kdy otevřeně vystoupil před Izrael.

L 1:67–80 (CSP)

Prorok Nejvyššího, předskokan Ježíše Krista, to byl Jan Křtitel, který se narodil z Boží vůle půl roku před Ježíšem Alžbětě a Zachariášovi, starci a ženě v pokročilém věku – jak se doslova píše v Bibli –, kteří do té doby byli přesvědčeni, že svůj život stráví bezdětní. Na příběhu narození Jana Křtitele – s takříkajíc vloženým zaslíbením Marie – nám hned první kapitola Lukáše už dopředu oznamuje, k čemu evangelium směřuje. Jan má připravit cesty Nejvyššího, aby dal jeho lidu poznání záchrany v odpuštění jejich hříchů, pro milosrdný soucit našeho Boha, v němž nás navštíví Úsvit z výsosti, aby se ukázal těm, kdo sedí ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše nohy na cestu pokoje.“ 

Možná si, stejně jako já, říkáte, co myslí autor tím Úsvitem z výsosti? Podle mě jde o jakýsi poetický obrat, který většina překladů uvádí prozaičtěji jako vycházející z výsosti. Ale třeba v Bibli21 toto slovní spojení zní Svítání shůry, Slovo na cestu pak říká Slunce spásy již vychází. Zůstaneme-li u slova výsost, pak podle Biblického slovníku Adolfa Novotného tento pojem v Novém zákoně označuje nebeské výšiny, sídlo Boží i jeho nebeských služebníků. Novotný dále dodává:

Smysl místa je ten, že k získání pravého ospravedlnění z víry není třeba nyní, když se všude hlásá evangelium, vystupovat na nebe, abychom přiměli Krista k novému vtělení, ježto dílo vykoupení je už dokonáno; není také třeba sestupovat do pekel, abychom přiměli Krista ke zmrtvýchvstání, protože už slavně vstal a slavně kraluje.

Zdroj: Biblický slovník Adolfa Novotného online

V době, kdy Zachariáš mluvil o Úsvitu z výsosti se sice Ježíš ještě ani nenarodil, natož abychom jej přiměli ke zmrtvýchvstání, což je mimochodem mistrovská formulace, jelikož je to skutečně tak – my jsme ti kdo přiměli Ježíše k ukřižování a zmrtvýchvstání. Nicméně že nemusíme vystupovat na nebe, abychom jej k tomu přiměli, je taktéž velmi příhodné vysvětlení slov v něm nás navštíví Úsvit z výsosti.

K biblickému vyprávění o Alžbětě, ženě Zachariáše a matce Jana Křtitele, si nemůžu odpustit ještě jedno zamyšlení. Nepřipomíná vám tento příběh něco, co už jste v tomto podcastu slyšeli, nebo jednoduše četli v Bibli? Ano, jde o událost, která se stala téměř dva tisíce let před narozením Jana Křtitele – o Boží početí Izáka v Sáře, ženě prvního starozákonního patriarchy, Abraháma. Toho otce Abraháma, o kterém mluvil Zachariáš ve svém blahořečení Bohu po narození Jana. O starozákonním páru mluvím v epizodě s názvem Sára… a trochu i Abrahám. Jestliže jste ji ještě neposlouchali, budu rád, když to uděláte. Ale až po skončení tohoto dílu :-)

Sára s Abrahámem byli řekněme až extrémně staří. Sáře bylo v době početí Izáka 90 let, Abrahámovi rovná stovka. U Alžběty a Zachariáše se Bible omezuje pouze na obecné označení Zachariáše jakožto starce, a Alžběty, jako ženy v pokročilém věku, nicméně nejlepší roky pro plození dětí měli nepochybně dávno za sebou také. U obou těchto biblických párů však Pán Bůh projevil svou vůli neuvěřitelným až zázračným způsobem. Oba muži, kteří se z této lásky Boha k člověku narodili – jak Izák, tak Jan Křtitel – jsou jednoduše neodmyslitelnými postavami křesťanských dějin. Omlouvám se za stručné až lakonické hodnocení těchto dvou významných biblických mužů, ale v tomto dílu se jim podrobněji věnovat nemohu. Ještě naposledy se totiž vrátíme k Alžbětě.

Na začátku jsem slíbil, že v tomto dílu nezapomenu ani na současné Bětky, což ostatně dělám v každé epizodě, zařazené do kategorie Biblická jména. Tedy v každé se nevěnuji Alžbětám, ale vždy tomu křestnímu jménu, o němž je konkrétní díl – to dá rozum :-)

Jméno Alžběta trochu voní po starých časech, po zdobeném dřevěném nábytku, porcelánových jídelních soupravách a stříbrných příborech, po době, kdy si manželé vykali, a ženám nesměl být vidět ani kotníček. Mno…, možná jsem se trochu nechal unést, ale představit si to jistě dovedete také. Ostatně Alžběta má jako každé biblické jméno dlouhou historii. Pochází z hebrejštiny, kde אֱלִישֶׁבַע – Eliševa znamená Zaslíbená Bohu, nebo Bůh je má přísaha. Mimochodem, stejného původu čili z Eliševy vychází také jméno Eliška nebo Elizabeta, s níž Alžběta také sdílí datum svátku 19. listopadu.

Jenomže co když vám řeknu, že křestní jméno Alžběta, zažívá v českých zemích největší oblibu až zhruba od druhé dekády 21. století – budete mi to věřit? Cožpak o to, na mě se spoléhat nemusíte. Ale web Našejména.cz, z něhož čerpám veřejné statistické údaje do roku 2016, si to asi nenechá vymluvit. Graf oblíbenosti jména Alžběta je nejvyšší v letech 2008 až 2016. Před tím je vidět menší vrchol v 90. letech minulého století, a ještě před tím je na grafu viditelná výraznější kulminace mnoho let nazpět, mezi roky 1930 až 1950. 

Ani tak to ale neznamená, že by šlo o nějaká vysoká čísla. V době své největší slávy, tedy na rozhraní první a druhé dekády 21. století, mezi lety 2008 až 2016, se u nás ročně narodilo kolem 330 až 350 malých Alžbětek. Co do věkového průměru tak Alžběty patří k nižšímu střednímu věku – 38 let; a s celkovým počtem 13 333 žen, jsou na 141. místě mezi křestními jmény v Česku. Opakuji, že jde o čísla z roku 2016. Český statistický úřad nicméně vydal o tři roky později jednorázovou zprávu, podle které se Alžběty narozené v roce 2019 umístily na 28. místě mezi narozenými holčičkami. „Slavnější“ Marie se nacházela pouze o sedm příček výše, takže Alžběta na tom zase tak špatně není.

A ještě perlička: Zmiňovaná Elizabeta, coby jméno stejného významu jako Alžběta, v české statistice také nechybí. Kolik byste řekli, že u nás v roce 2016 žilo Elizabet? 81 žen, přesněji tedy spíše dívek s věkovým průměrem 12 let. To zároveň znamená, že jde o jméno, které rodiče svým holčičkám začali dávat až po miléniu. Tedy s drobnými až zanedbatelnými výjimkami v dřívějších letech.

Předchozí část jsem zakončil porovnáním biblické Alžběty se starozákonní Sárou. Proč se k tomu vracím? Rád bych vám prozradil něco ze svého života. Mé první dítě, dcera, se jmenuje… to byste neuhádli – Alžběta :-) A moje druhá vnučka – Bětky dcera – má jméno Sára, to už jsem vykecal před časem ve zmíněném dílu s názvem Sára… a trochu i Abrahám. Jméno Alžběta jsem své prvorozené dal, nebo s manželkou jsme ho dceři dali, ještě v době, kdy jsem nebyl věřící. A dcera Bětka dala mé vnučce Sáře její jméno v době, kdy sama ještě není věřící. To jsou náhody, co říkáte? Jenže já to jako náhodu nevnímám. Je to pro mě jedno z mnoha potvrzení, že Pán Bůh má s námi lidmi svůj záměr ať v něj věříme nebo ne. Boží prozřetelnost, jak jsem o ní mluvil v dílu Slova nakrátko s názvem Náhody neexistují. Boží prozřetelnost ano, je zde zkrátka jedním slovem… přítomná, a my s tím jednoduše nic nenaděláme. A tak je to správně. 

Jako otec dcery jménem Alžběta, pochopitelně budu přísahat na to, že krásnější jméno pro ženu či dívku neexistuje. Tedy existuje ještě Anna, protože tak se jmenuje moje druhá dcera. Nicméně tomu, kdo by snad chtěl argumentovat malým rozšířením jména Alžběta, samozřejmě vrátím smeč prohlášením, že výjimeční lidé mají výjimečná jména :-) 

Totiž pokud bychom to brali pouze statisticky, tak ani Alžběta, matka Jana Křtitele, nepatří mezi celebrity Bible. Najdete o ní pár veršů v první kapitole Evangelia podle Lukáše, nic víc. To už jsem ale říkal. A začínám se také docela dost opakovat i obecně, protože následující slova jsem už v podcastu Biblická jména a úsloví říkal možná vícekrát: „Na to, jak je Bible tlustá kniha, je místy až zbytečně stručná“. A také: „V této knize není epizodních rolí.“ Každá postava má svůj význam, bez ohledu na to, jestli je jí věnovaná třeba celá kniha Bible, nebo jen pouhých pár veršů. A to samozřejmě platí i pro Alžbětu.

Mám takový pocit, že se občas trochu zapomíná na jednu důležitou skutečnost – Alžběta není jen nějakou „náhodnou“ matkou Jana Křtitele. Ona je matkou tohoto proroka, který oznamoval světu příchod Mesiáše, z Boží vůle! Jan Křtitel se Alžbětě narodil díky tomu, že si ji sám Pán Bůh vybral. On totiž náš Stvořitel nejenže lidi miluje, ale také si nás používá k tomu, abychom zde na zemi činili jeho vůli. Mnohdy aniž bychom o tom sami věděli, nebo spíš aniž bychom si to sami uvědomovali. Tak schválně – k čemu si vás vybral Pán Bůh? Když se Alžbětě narodil Jan Křtitel, lidé, si říkali „Co z toho dítěte bude?“ Co z vás bude, nebo co z vás, milí posluchači, je? Co z vás je před Pánem Bohem? Používá mě Bůh? A nechám se používat? Přemýšlejte o tom.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Alžběta – první matka Nové smlouvy se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.