Rubriky
Biblická jména (textové verze)

Jonáš a… co by tomu řekli lidi

Textová verze epizody podcastu Jonáš a… co by tomu řekli lidi

Petr Lindner | 30. 8. 2023

Jonáš a velryba, to je příběh, který nesmí chybět v žádné dětské Bibli – zní totiž trochu jako pohádka. Jonáše hodí námořníci do moře, aby ho vzápětí spolkla velká ryba. Jonáš se v jejím břiše tři dny modlí, Bůh ho vyslyší a velryba chlapa vyplivne. Proč ale skončil Jonáš v břiše ryby? A v čem tkví jádro tohoto příběhu? Protože jak asi tušíme – ona fantaskní příhoda s velrybou jím nebude. Pojďme proto společně nahlédnout do starozákonní knihy Jonáš, a také si něco říct o křestním jménu Jonáš a jeho nositelích v Česku.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.


Kniha Jonáš patří se svými pouhými čtyřmi kapitolami mezi nejkratší části biblického kánonu. Ani samotné kapitoly nejsou dlouhé, mají mezi deseti až patnácti verši, takže přečtení této knihy vám může zabrat třeba půlhodinku času. To samozřejmě neznamená, že by snad šlo o nějaký plytký text, který jeho autor snad z únavy, možná z nedbalosti, jednoduše odflákl. Doufám, že se mi v tomto dílu podaří vám ukázat, že se naopak – bez ohledu na rozsah – jedná o důležitou knihu Bible, která přináší nejedno duchovní ponaučení. Než ale začnu, musím zmínit další zvláštnost, kterou kniha Jonáš má. Zatímco ostatní prorocké knihy Bible vykládají samotná proroctví, které Pán Bůh takto, přes své „mluvčí“ čili proroky, předával lidem, kniha Jonáš je jiná – je to příběh samotného proroka.

Jak už jsem v tomto podcastu říkal, proroci byli lidé, kteří měli „přímou linku na Pána Boha“. Bůh s nimi mluvil a pověřoval je různými úkoly. Většinou měli tlumočit jeho slova ostatním lidem. Jinak to nebylo ani u Jonáše. Ovšem co ho také odlišuje od ostatních proroků je, že on – alespoň tedy napoprvé – Hospodina neposlechl, jeho „vzkaz“ nevyřídil, šel si po svých a… skončil v břiše velké ryby. Ale to už trochu předbíhám. Pojďme si nejprve přečíst prvních pět veršů knihy Jonáš:

Stalo se Hospodinovo slovo k Jonášovi, synu Amítajovu: Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a volej proti němu, protože jeho zlo vystoupilo přede mne. Jonáš vstal, aby utekl pryč od Hospodina do Taršíše. Přišel do Jafy a našel loď plující do Taršíše. Zaplatil jízdné a nastoupil na ni, aby se s nimi plavil do Taršíše pryč od Hospodina. Hospodin však seslal na moře velký vítr, na moři nastala veliká bouře a hrozilo, že se loď rozlomí. Námořníci se báli a volali každý ke svému bohu. Předměty, které měli na lodi, vrhali do moře, aby jí odlehčili. Jonáš mezitím sestoupil do zadní části lodi, lehl si a tvrdě spal.

Jon 1:1–5 (CSP)

U Jonáše nalézáme ještě třetí rozdíl oproti ostatním prorokům. Zatímco většina jeho „kolegů“ předávala Boží slovo nebo spíše tlumočila Boží vůli svým vlastním lidem, Jonáše Hospodin poslal do Ninive, města, které bylo metropolí Asyrské říše. Asýrie, ležící přibližně na území dnešního Iráku, byla významnou velmocí Blízkého východu. Králové této pohanské velmoci byli válečníci, dobyvatelé. Asyrská armáda byla proslulá svou brutalitou a krvelačností, byť tedy – abychom nebyli jen jednostranní – poslední asyrský král Aššurbanipal také podporoval kulturu a umění a založil v Ninive velkou královskou knihovnu s obrovskou sbírkou klínopisných tabulek. Tedy, tvrdí to Wikipedie, já jsem to nezažil :-) Jenom pro doplnění – příběh Jonáše se stal někdy v osmém století před Kristem.

Adam Willaerts: Jonáš a velryba (asi 1610 až 1620) | Zdroj Wikimedia Commons
Adam Willaerts: Jonáš a velryba (asi 1610 až 1620) | Zdroj Wikimedia Commons

Když tohle víte, a představíte si, že skutečnost mohla být ještě mnohem horší, ani se moc nelze divit, že Jonášovi se do Ninive vůbec nechtělo. Otočil se na podpatku a utíkal na druhou stranu – jak se píše v Bibli – utekl pryč od Hospodina. Svůj komentář k tomuto pošetilému jednání si nechám na později, protože vy jste jistě zvědaví na to, jak to bylo s tou velrybou.

Spícího Jonáše našel v podpalubí kapitán lodi, aby se následně ukázalo, že bouři seslal Pán Bůh právě kvůli neposlušnosti tohoto proroka. Co s tebou máme udělat, aby moře okolo nás utichlo? ptali se ho námořníci, a Jonáš odpověděl: Zvedněte mě a vrhněte mě do moře, a moře okolo vás utichne; neboť já vím, že tato velká bouře na vás přišla kvůli mně (Jon 1:11–12 /CSP/).

Člověk by si řekl, že drsní mořští vlci ani vteřinu nezaváhají a Jonáše se bez mrknutí oka zbaví. Na konci první kapitoly však čteme, že se námořníci nejprve ze všech sil snažili veslovat ke břehu, aby nemuseli Jonáše obětovat, avšak nic to nebylo platné. Od 14. verše se píše:

A tak volali k Hospodinu: Ach, prosíme, Hospodine, ať nezahyneme kvůli duši tohoto muže. Nepřičítej nám nevinnou krev. Vždyť ty, Hospodine, co chceš, to činíš. Potom zvedli Jonáše, vrhli ho do moře, a moře přestalo zuřit. A ti muži se Hospodina převelice báli, obětovali Hospodinu oběti a činili mu sliby.

Jon 1:14–16 (CSP) 

Všimněte si bázně posádky lodi vůči Pánu Bohu. Proč o tom mluvím? Protože před tím jsem četl Námořníci se báli a volali každý ke svému bohu. Zjevně se nejednalo o loď plnou Židů, nýbrž o pestrou směs námořníků, z nichž každý vyznával nějakého toho svého boha. Nevím, jaké měl v té době židovský Bůh mezi ostatními náboženstvími renomé, ale jisté je, že respekt si sjednat uměl bez ohledu na to, zda v něj někdo věřil nebo ne.


Jak už víme, sotva se Jonáš ocitl ve vodě, schlamstla ho velká ryba. Vážně se nechci zabývat tím, jestli je možné, aby člověk přežil tři dny v útrobách nějakého kytovce či co to bylo za mořského tvora. Nebudu spekulovat ani o tom, jestli se tento příběh opravdu stal nebo jde o fikci. Můžeme si o tom myslet své, nicméně v Bibli to tak jednoduše stojí. Tečka.

Každopádně Jonášovi teprve v břiše ryby nejspíš došlo, co udělal a obrátil. Jeho modlitba zní, jako vystřižená z knihy Žalmů. Poslouchejte – 2. kapitola knihy Jonáš:

Jonášova modlitba
Hospodin připravil velkou rybu, aby Jonáše spolkla, a Jonáš byl v břiše té ryby tři dny a tři noci. 
Tehdy se Jonáš modlil k Hospodinu, svému Bohu, z břicha té ryby a řekl:
Volal jsem ze svého soužení k Hospodinu, a odpověděl mi, z lůna podsvětí jsem křičel o pomoc, a uslyšel jsi můj hlas. Uvrhl jsi mě do hlubiny, doprostřed moří, obklopil mě proud, převalily se přese mne všechny tvé příboje a tvé vlny.
Řekl jsem si: Byl jsem vyhnán od tvého zraku. Moci tak znovu hledět na tvůj svatý chrám! Voda mě obstoupila až k duši, obklopila mě hlubina, chaluha ovázala mou hlavu. Sestoupil jsem k základům hor, země za mnou navěky zavřela své závory, ale ty jsi vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože. Když ve mně umdlévala má duše, rozpomínal jsem se na Hospodina, má modlitba pronikla k tobě do tvého svatého chrámu.
Ti, kdo se oddávají klamným nicotnostem, opouštějí svou věrnost. Ale já ti budu obětovat za zvuku písně díků; co jsem slíbil, splním. Záchrana je v Hospodinu.
Hospodin pak promluvil k rybě a ta vyvrhla Jonáše na souš.

Jon 2 (CSP)

Pieter Lastman: Jonáš a velryba (1621) | Zdroj Wikimedia Commons
Pieter Lastman: Jonáš a velryba (1621) | Zdroj Wikimedia Commons

Tři dny a tři noci byl Jonáš v břiše ryby, a jak se píše ve 2. verši …z lůna podsvětí jsem křičel o pomoc, a uslyšel jsi můj hlas. Nepřipomíná vám to něco? Pojďme se v Bibli posunout o pár desítek stran dál a v křesťanské historii o nějakých 800 let dopředu. Ve druhé polovině 12. kapitoly Evangelia podle Matouše nacházíme část v Českém studijním překladu nazvanou Znamení proroka Jonáše. Pán Ježíš zde mluví k farizejům – verše 38 až 41:

Tehdy mu někteří z učitelů Zákona a farizeů řekli:
„Učiteli, chceme od tebe uvidět znamení.“
On jim však odpověděl:
„Pokolení zlé a cizoložné vyhledává znamení, ale znamení mu nebude dáno, kromě znamení proroka Jonáše. Vždyť jako byl Jonáš v břiše velké ryby tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. Ninivští muži povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť učinili pokání na Jonášovo kázání – a hle, zde je někdo větší než Jonáš.

Mt 12:38–41 (CSP) 

Ano, příběh Jonáše je předobrazem ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Věříte-li, že Ježíš třetího dne vstal z mrtvých, pak přijmout to, že Jonáš přečkal tři dny v útrobách nějakého mořského tvora, by vám taktéž nemělo činit žádné potíže. Tudíž se k tomuto starozákonnímu prorokovi pojďme vrátit.

Milosrdný Pán Bůh Jonáše zachránil, to však neznamená, že mu jeho úkol, oznámit Ninivským své slovo, odpustil. Na začátku 3. kapitoly knihy Jonáš čteme: Stalo se Hospodinovo slovo k Jonášovi podruhé: Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a volej k němu zvěst, kterou ti říkám. Jonáš tentokrát poslechl a šel. Ve městě pak volal: Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno. Jenže co se nestalo! Pokud byste si mysleli, že ho Ninivané poženou svinským krokem nebo se mu alespoň vysmějí, případně budou jeho vykřikování prostě ignorovat, jste na omylu. Asyrští pohané, ti krvelační válečníci, neštítící se ničeho, doslova změkli. Jonáše vzali naprosto vážně, vyhlásili půst, oblékli si žíněná roucha a v popelu se káli s nadějí, že Bůh pozná upřímnost jejich činění a slituje se nad nimi. A v posledním verši 3. kapitoly také čteme: Bůh viděl jejich skutky, že se odvrátili od své zlé cesty. Proto Bůh litoval zla, které prohlásil, že jim učiní, a neučinil to (Jon 3:10 /CSP/).

Každý „normální“ příběh by na tomto místě skončil, ne tak kniha Jonáš. Pojďme si přečíst první tři verše poslední, 4. kapitoly:

Jonášovi se to však hrozně moc nelíbilo a rozzlobil se. Modlil jsem se k Hospodinu: Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ve své zemi? Kvůli tomu jsem chtěl utéct do Taršíše. Vždyť vím, že ty jsi Bůh milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitováváš se nad zlem. Nyní, Hospodine, vezmi ode mě prosím můj život. Je pro mě lepší, abych zemřel, než abych žil.

Jon 4:1–3 (CSP)

„Tenhle prorok se nějak nepovedl“, říkáte si teď možná a já s vámi souhlasím. Jonáš se chová opravdu dost divně. I když mu jeho první pochybení po křesťansku odpustíme, ostatně jak také ne, když v břiše ryby učinil tak pěkné pokání, co však má znamenat jeho zklamání a zloba z toho, že Hospodin Ninivany ušetřil jejich zkáze? A ještě je tak drzý, že kvůli tomu dává v sázku vlastní život. To jsou věci! Aby toho ale nebylo málo, ani zde příběh ještě nekončí.

Pán Bůh si z Jonáše nic nedělá a jen procedí mezi zuby větu: Je to dobře, že ses tak rozzlobil? Jonáš bez dalších řečí odchází na okraj města, postaví si tam nějaký přístřešek, sedne si pod něj a kouká, co se v Ninive bude dít dál. Hospodin poté nechává nad Jonášem vyrůst ricinovník nebo chcete-li skočec, aby měl prorok ještě větší stín. To mu udělá velkou radost. Jenže Bůh druhý den na skočec posílá červa, který ho napadá a rostlina usychá. Do toho Stvořitel na Jonáše sesílá ostré slunce a horký východní vítr, takže prorok si opět přeje vlastní smrt. Odpovědí Hospodina pak kniha Jonáš končí – 4. kapitola, verše 9 až 11:

Nato se Bůh Jonáše zeptal:
Je to dobře, že ses tak rozzlobil kvůli ricinovníku?
Ten odpověděl:
Je to dobře, že jsem se rozzlobil až na smrt! 

Hospodin řekl:
Tobě je líto ricinovníku, se kterým ses nenamáhal ani jsi mu nedal vzrůst; přes noc vzešel, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto toho velkého města Ninive, ve kterém je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nerozeznají pravici od levice, a ještě množství zvířat?

Jon 4:9–11 (CSP)

Mimochodem – aniž bych si myslel, že to s příběhem nějak souvisí – onen ricinovník nebo v jiných překladech Bible skočec, je kytka, která roste i u nás a je považovaná za nejjedovatější rostlinu světa. Semena skočce obecného (Ricinus communis), která odskakují od zralých tobolek do okolí – odtud pěkný český název skočec – obsahují prudký jed ricin a alkaloid ricinin. Pro dospělého člověka údajně představuje požití 15–20 semen smrtelnou dávku, u dětí je to jen 3–5 semen. Takže pozor na skočce!

Rose Campbell-Gerke: Pokladnička Jonáš a velryba (1939) | Zdroj Wikimedia Commons
Rose Campbell-Gerke: Pokladnička Jonáš a velryba (1939) | Zdroj Wikimedia Commons

My se nyní ještě vrátíme k nezdárnému proroku Jonášovi. Stejnojmenná kniha je nádherným obrazem toho, že i prorok je jen člověk se svými lidskými chybami. Jonáše jsem si soukromě zařadil do interní kategorie „prorok-měšťák“ :-) Tento muž je podle všeho na svou výsadu – tedy na to, že k němu mluví sám Pán Bůh – patřičně pyšný. Trochu ho zná, ví, že je milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitovává[š] se nad zlem – jak říká na začátku 4. kapitoly. No ale jak bude vypadat, když přijde do Ninive, vyhlásí tam jeho zkázu a Hospodin si to pak rozmyslí? Co tomu řeknou lidi?! Tak se raději obrátí a ve své pošetilosti se jde před Bohem schovat na moře. Paradoxně pak, když námořníci vyzvídají, co je zač, říká jim: Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i souš (Jon 1:9 /CSP/). Jonáš moc dobře ví, že před Bohem se nelze ukrýt, přesto ale bláhově prchá, aniž by domyslel důsledky svého činu.

V břiše velryby u něj dojde k jakémusi „dočasnému obrácení“, aby – když Bůh skutečně Ninivany omilostní – byl opět nafrněný. Když se snaží ukrýt před Bohem, zakrývá si oči dlaněmi v domnění, že ho nikdo nevidí. Pak se chová jako dítě, kterému sebrali jeho hračku. Malá zkouška s ricinovníkem navíc, ho vyvede z míry tak, že ztrácí smysl života. Jakoby si říkal: „Mně, Jonáše, velkého proroka tady nikdo neposlouchá. Každý si dělá, co chce. Já tady nemusím být!“ Všimněte si, že Ježíš v citaci z Matoušova evangelia vyzdvihuje pokání ninivských mužů, nikoliv Jonášovo. Doslova říká: Ninivští muži povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť učinili pokání na Jonášovo kázání.

Jonáš je Boží prorok, což je, abych tak řekl, významná funkce. Jenže Boží prorok by měl být, alespoň podle mého názoru, Božím služebníkem – měl by vždy vystupovat jen jako „Boží tiskový mluvčí“. Co tomu řeknou lidi, by mu mělo být upřímně jedno. Měl by své vlastní umenšit co nejvíc to jde. Ostatně takovými Božími proroky nebo Božími služebníky či Kristovými učedníky jsme my všichni, kteří Ježíše nosíme ve svém srdci. My všichni svým způsobem děláme křesťanskou misii na tomto světě, takže ani nás všechny by nemělo trápit, co tomu řeknou lidi. Správná otázka totiž zní jinak: Co našemu životu říká Ježíš Kristus?

A ještě jedno poselství přináší kniha Jonáš. Naprosto jasně říká, že Pán Bůh není žádný zatvrzelý soudce, který si jednou udělá názor a za ním si stojí, ať se děje co se děje. Přestože se mu život obyvatel Asyrské říše vůbec nezamlouval, jejich upřímné pokání přijal. Bůh věří v to, že člověk je dobrý a Hospodin je ochotný kvůli tomu změnit své záměry. Ostatně jak by také ne, když člověka jako dobrého stvořil. Bůh nerozlišuje mezi věřícími a pohany. Ninivští určitě nebyli pravověrní Židé, ale byli to… stále jím milovaní lidé. Kniha Jonáš není jediným příkladem tohoto Božího milosrdenství. Již dávno před tím Abraham přemlouval Stvořitele, aby ušetřil lidi ze Sodomy a stalo se. Stejně tak Mojžíš prosil Boha, aby se svým lidem nejednal tak tvrdě – a Hospodin slevil. Všechny ty biblické události spojuje shodné poznání – s Bohem se dá mluvit. Asi se nenechá s prominutím ukecat k nějakému nesmyslu, ale vidí-li člověka, který se opravdově kaje, jeho srdce jistě tvrdé nezůstane. Říkám to proto, že pokřivený obraz trestajícího Boha, který jen čeká na lidské pochybení, aby mohl člověka vzápětí klepnout přes prsty, je stále mezi některými lidmi přítomný. Tak třeba toto mé povídání přispěje k lepšímu vnímání našeho Otce Stvořitele.


Od biblického starozákonního Jonáše a milosrdného Boha se přesuňme ke křestnímu jménu stejného znění v současnosti u nás. Nemusím asi zdůrazňovat, že nejde o bůhvíjak frekventované mužské jméno. I když… podle Českého statistického úřadu bylo jméno Jonáš v roce 2019 – což není tak dávno – mezi chlapci v tomto roce narozenými na 26. místě. Až za ním se umístila taková tradiční jména, jako je Josef, František, nebo Pavel. Takže Jonáše sice nepotkáte na každém kroku, ale muži nebo chlapci tohoto jména zároveň u nás nejsou úplně neobvyklí. 

Ostatně potvrzuje to i statistika webu Našejména.cz, která, jak už z těchto podcastů víte, končí rokem 2016. Jonášů je zde vyčísleno celkem 5 245, věkový průměr činí 11 let. To zároveň znamená, že obliba tohoto jména je takříkajíc čerstvá – a dokazuje to i přiložený graf, který zhruba od let 1990 až 1995 strmě stoupá. Zatímco v 90. letech se u nás narodily menší desítky Jonášů, v roce 2016 to byla téměř pětistovka – 475 kluků tohoto jména.

Asi pro vás nebude překvapením, že jméno Jonáš je hebrejského původu a znamená holub nebo holubice. Vyskytuje se v mnoha dalších jazycích a většinou vychází z řecké podoby Jónas. Wikipedie praví, že přímo z hebrejské formy pak vychází například anglické Jonah, arabské Junus a italské Giona. Zajímavou informací pro nás evangelíky je, že tato podoba jména se v anglicky mluvících zemích rozšířila až s reformací. Takže jak už to bývá, „zápaďáci“ mají i v tomto pár set let náskok :-) A ještě jedna informace: V hebrejštině je jméno Jonah a Jona také používáno jako ženské, což v češtině neznáme, ovšem u nás má pro změnu navíc kolem dvou tisíc lidí nikoliv křestní jméno, ale příjmení Jonáš.

No a konečně svátek čili jmeniny: Ten, nebo ty, slaví Jonášové 27. září, což je – máte-li rádi hrátky s čísly – 270. den roku.


Jsme na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Dozvěděli jsme se, že starozákonní prorok Jonáš byl pěkný měšťák, který více než na Boží slovo dal na to, co tomu řeknou lidi. Biblická kniha stejného jména je však pro nás nastaveným zrcadlem. Nevidíme se v něm tak trochu také? To už nechám na každém z vás, milí posluchači. Zásadní je, že osoba nejdůležitější, samotný Pán Bůh i zde ukazuje stále stejnou tvář. Ještě jednou zopakuji Jonášova slova: Vždyť vím, že ty jsi Bůh milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitováváš se nad zlem. To je pro nás zásadní sdělení, ke kterému není co dodat.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Jonáš a velryba – glazovaná majolika (1575) | Zdroj Wikimedia Commons
Jonáš a velryba – glazovaná majolika (1575) | Zdroj Wikimedia Commons