Textová verze epizody podcastu Alžběta – první matka Nové smlouvy
Petr Lindner | 21. 12. 2022
Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví vydávám tři dny před Štědrým dnem – roku 2022, abych byl úplně přesný –, tudíž by se dalo očekávat, že se budu věnovat Vánocům, jakožto jednomu z nejdůležitějších křesťanských svátků. O událostech, spojených s narozením Ježíše Krista, jsem ale docela podrobně vyprávěl před rokem v epizodě s názvem V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce. Pokud jste ji ještě neposlouchali, doporučím ji vaší pozornosti, a v tomto dílu se budu zabývat… Alžbětou. Biblická Alžběta totiž ve vánočním příběhu nemůže chybět, a jak je mým zvykem, scházet nebude ani povídání o současných Bětkách.
Příjemný poslech, nejlépe u dobré kávy nebo čaje, případně třeba kapce vánočního punče, vám přeje Petr Lindner.
Je-li Alžběta součástí vánočního příběhu, tak ji v Bibli nemůžeme hledat nikde jinde, než na začátku Nového zákona. Jakkoliv se mohou zdát minimálně první tři synoptická evangelia plus-minus stejná – což není, jak jsem už několikrát v tomto podcastu říkal, úplná pravda –, o Alžbětě můžeme číst jen a pouze v první kapitole Evangelia podle Lukáše. Jí, tedy Alžbětou, nebo přesněji Alžbětou a jejím manželem Zachariášem, Lukášovo evangelium po prvních čtyřech úvodních verších, vlastně začíná. V 5. až 7. verši se v Českém studijním překladu píše toto:
Za dnů judského krále Heroda byl jeden kněz, jménem Zachariáš, z oddílu Abiova; měl ženu z dcer Áronových a její jméno bylo Alžběta. Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Pánových příkazů a ustanovení. Neměli však dítě, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku.
L 1:5–7 (CSP)
Zachariáš byl jedním z nejvyšších kněží té doby, sloužil ve Svatyni svatých v Jeruzalémském chrámu, a ani Alžběta za ním takříkajíc nijak nezaostávala, protože pocházela ze starobylého kněžského rodu Áronova. Takže taková VIP rodina… tedy rodina, spíše VIP manželství. Protože jak jsem právě přečetl, Alžběta byla neplodná, se Zachariášem neměli děti.
Ale to se mělo velmi brzy změnit. Když jednou na Zachariáše vyšla služba v chrámu, ukázal se mu Hospodinův anděl a oznámil mu, že jeho žena Alžběta otěhotní a narodí se jim syn jménem Jan. Anděl dále Zachariášovi říká – verše 14–20:
„A budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Neboť bude veliký před Pánem, vína a opojného nápoje se nenapije a již od lůna své matky bude naplněn Duchem Svatým. A mnohé ze synů Izraele obrátí k Pánu, jejich Bohu. A sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem a neposlušné k smýšlení spravedlivých a přichystal Pánu připravený lid.“
I řekl Zachariáš andělovi: „Podle čeho to poznám? Vždyť jsem stařec a má žena je již pokročilého věku.“
Anděl mu odpověděl a řekl: „Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem, a byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tuto radostnou zprávu. A hle, budeš němý a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se to stane, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svůj čas naplní.“
L 1:14–20 (CSP)
S trochou nadsázky si říkám, že nejvyššího kněze té doby hned tak nějaký anděl, nemohl vyvést z míry. Zachariáš je však překvapený. V předchozím 12. verši se dokonce píše, že se rozrušil a padl na něj strach. Aby toho nebylo málo, jeho vcelku logické pochyby o tom, jak mohou mít s Alžbětou, coby lidé pokročilého věku, dítě, anděl interpretuje jako nevíru, a zbavuje Zachariáše řeči. Dokud neuvěří. Což se také stane.
Ale nepředbíhejme – do našeho příběhu totiž vstupuje Marie. I k ní přišel na návštěvu anděl, aby jí oznámil, že počne z Ducha Svatého syna Božího, Ježíše Krista. Ale protože to jsem vyprávěl v jednom z předchozích dílů s názvem Bůh Matka? V úctě k Marii, a také před rokem ve zmíněném vánočním dílu, tuto pasáž nyní přeskočím a budu se věnovat tomu, co následovalo – návštěvě Marie u Alžběty. Lukášovo evangelium, 1. kapitola, verše 39 až 45:
V těch dnech Marie vstala a vydala se spěšně na cestu do hor do města Judova. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. I stalo se, že jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, poskočilo dítě v jejím lůně; a Alžběta byla naplněna Duchem Svatým a zvolala silným hlasem:
„Požehnaná jsi ty mezi ženami a požehnaný plod tvého lůna! Jak se mi to stalo, že ke mně přišla matka mého Pána? Neboť hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, poskočilo radostí dítě v mém lůně. A blahoslavená, která uvěřila, neboť se splní, co jí bylo řečeno od Pána.“
L 1:39–45 (CSP)
V části, kterou jsem si dovolil přeskočit, anděl Marii mimo jiné říká, že její příbuzná Alžběta také počala syna, a je již v 6. měsíci těhotenství. Marie se tedy vydala za Alžbětou, která podle některých nebiblických zdrojů byla její sestřenicí. Jak jste právě slyšeli, Boží propojení obou žen – nebo možná spíše mužů či v té době ještě nenarozených dětí v jejich lůnech – jednoduše zafungovalo přesně podle Hospodinova záměru. Alžběta, naplněná Duchem Svatým okamžitě poznala, že Marie je tou výjimečnou ženou, jíž Pán Bůh svěřil úkol přivést na svět svého syna, Mesiáše.
Pokud je to tak, musíme si nutně položit otázku, jaké že dítě bylo v lůně Alžběty. Jak jsme slyšeli v předchozí citaci z Lukášova evangelia, jejímu muži Zachariášovi Boží anděl zaslíbil taktéž velmi výjimečného syna. Omlouvám se, je mi jasné, že to, milí posluchači, víte – ale kdyby přece jenom někdo… Ano, syn Zachariáše a Alžběty nebyl nikdo jiný než Jan Křtitel – ten, kdo měl slovy anděla přichystat Pánu připravený lid.
Marie s ní zůstala asi tři měsíce a pak se vrátila do svého domu, píše se dále v 56. verši první kapitoly Lukáše. Následuje pokračování příběhu Alžběty, v Českém studijním překladu nazvané Narození Jana. Přečtu verše 57 až 66:
Alžbětě se naplnila doba k jejímu porodu, i porodila syna. Její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán učinil své veliké milosrdenství, a radovali se spolu s ní.
I stalo se, že osmého dne přišli chlapce obřezat a chtěli ho nazvat podle jména jeho otce Zachariáš. A jeho matka odpověděla: „Ne, ale bude se jmenovat Jan.“
Řekli jí: „Z tvého příbuzenstva není nikdo, kdo se tak jmenuje.“ Dávali znamení jeho otci, jak by si přál, aby bylo dítě nazýváno. Požádal o tabulku a napsal: „Jeho jméno je Jan.“ A všichni se podivili. Ihned se otevřela jeho ústa a jeho jazyk se uvolnil a on mluvil a dobrořečil Bohu.
Na všechny, kdo žili v jejich sousedství, padl strach a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těchto událostech. A všichni, kteří to uslyšeli, si to uložili ve svém srdci a říkali: „Co z toho dítěte bude?“ A Pánova ruka byla s ním.
L 1:57–66 (CSP)
Možná se ptáte, jak Alžběta věděla, že se její syn nemá jmenovat podle běžného zvyku stejně, jako jeho otec, nýbrž Jan – protože toto jméno anděl Gabriel oznámil pouze Zachariášovi. V Bibli se to nepíše, nicméně vysvětlení může být až velmi prosté. Zkrátka to Zachariáš své ženě jednoduše řekl. Tedy řekl… napsal. Stejně, jako to udělal po Janově narození, aby se mu hned poté vrátila řeč, a v rámci základu tohoto slova dobrořečil Bohu. To, jak Zachariáš dobrořečil, přečtu za chvíli. Nyní bych se rád zastavil u jedné maličkosti, která mně tak trochu bije do očí.
V 66. verši se píše …všichni, kteří to uslyšeli, si to uložili ve svém srdci a říkali: „Co z toho dítěte bude?“ Přiznám se, že mi to evokuje situace, když jsem byl ještě malý kluk, a máma mi říkala Co z tebe bude, když se nebudeš dobře učit? Zkrátka vyvolává to ve mě jiné pocity, než jaké bych si představoval, že by měli mít lidé po narození Jana Křtitele. Byť samozřejmě nemohli vědět, co z něj bude. Mno…, možná kdyby věděli, jaký podivín z něj vyroste, tak by to vlastně trochu sedělo :-) Ale to samozřejmě říkám v nadsázce.
Každopádně podíval jsem se také do ostatních překladů Bible, abych zjistil, že například Český ekumenický překlad říká Čím toto dítě bude?, podobně jako Studijní překlad Miloše Pavlíka uvádí Nuže, čím toto děťátko bude? To už se mi líbí víc. A nejvíc pak v parafrázovaném překladu Slovo na cestu, kde se píše: Kdo ji slyšel [tu zprávu, která se roznesla po judských horách], uvažoval, co s tím dítětem Bůh zamýšlí. Všichni viděli, že ho provází Boží moc.
Tolik drobné chytání se za slovíčka, teď už si pojďme poslechnout Zachariášovo proroctví, popsané na konci 1. kapitoly Evangelia podle Lukáše ve verších 67 až 80:
A jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem Svatým a prorocky promluvil:
„Požehnaný Pán, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid a vzbudil nám roh záchrany v domě Davida, svého služebníka, jak mluvil skrze ústa svých svatých proroků od pradávna, zachránil nás od našich nepřátel a z rukou všech, kteří nás nenávidí, aby prokázal milosrdenství našim otcům a rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na přísahu, kterou se zavázal našemu otci Abrahamovi, že nám dá, abychom vysvobozeni z rukou [našich] nepřátel mu beze strachu sloužili ve svatosti a spravedlnosti před ním po všechny své dny.
A ty, dítě, budeš nazváno prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit jeho cesty, aby dal jeho lidu poznání záchrany v odpuštění jejich hříchů, pro milosrdný soucit našeho Boha, v němž nás navštíví Úsvit z výsosti, aby se ukázal těm, kdo sedí ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše nohy na cestu pokoje.“
Chlapec rostl a sílil na duchu a pobýval na pustých místech až do dne, kdy otevřeně vystoupil před Izrael.
L 1:67–80 (CSP)
Prorok Nejvyššího, předskokan Ježíše Krista, to byl Jan Křtitel, který se narodil z Boží vůle půl roku před Ježíšem Alžbětě a Zachariášovi, starci a ženě v pokročilém věku – jak se doslova píše v Bibli –, kteří do té doby byli přesvědčeni, že svůj život stráví bezdětní. Na příběhu narození Jana Křtitele – s takříkajíc vloženým zaslíbením Marie – nám hned první kapitola Lukáše už dopředu oznamuje, k čemu evangelium směřuje. Jan má připravit cesty Nejvyššího, aby dal jeho lidu poznání záchrany v odpuštění jejich hříchů, pro milosrdný soucit našeho Boha, v němž nás navštíví Úsvit z výsosti, aby se ukázal těm, kdo sedí ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše nohy na cestu pokoje.“
Možná si, stejně jako já, říkáte, co myslí autor tím Úsvitem z výsosti? Podle mě jde o jakýsi poetický obrat, který většina překladů uvádí prozaičtěji jako vycházející z výsosti. Ale třeba v Bibli21 toto slovní spojení zní Svítání shůry, Slovo na cestu pak říká Slunce spásy již vychází. Zůstaneme-li u slova výsost, pak podle Biblického slovníku Adolfa Novotného tento pojem v Novém zákoně označuje nebeské výšiny, sídlo Boží i jeho nebeských služebníků. Novotný dále dodává:
Smysl místa je ten, že k získání pravého ospravedlnění z víry není třeba nyní, když se všude hlásá evangelium, vystupovat na nebe, abychom přiměli Krista k novému vtělení, ježto dílo vykoupení je už dokonáno; není také třeba sestupovat do pekel, abychom přiměli Krista ke zmrtvýchvstání, protože už slavně vstal a slavně kraluje.
Zdroj: Biblický slovník Adolfa Novotného online
V době, kdy Zachariáš mluvil o Úsvitu z výsosti se sice Ježíš ještě ani nenarodil, natož abychom jej přiměli ke zmrtvýchvstání, což je mimochodem mistrovská formulace, jelikož je to skutečně tak – my jsme ti kdo přiměli Ježíše k ukřižování a zmrtvýchvstání. Nicméně že nemusíme vystupovat na nebe, abychom jej k tomu přiměli, je taktéž velmi příhodné vysvětlení slov v něm nás navštíví Úsvit z výsosti.
K biblickému vyprávění o Alžbětě, ženě Zachariáše a matce Jana Křtitele, si nemůžu odpustit ještě jedno zamyšlení. Nepřipomíná vám tento příběh něco, co už jste v tomto podcastu slyšeli, nebo jednoduše četli v Bibli? Ano, jde o událost, která se stala téměř dva tisíce let před narozením Jana Křtitele – o Boží početí Izáka v Sáře, ženě prvního starozákonního patriarchy, Abraháma. Toho otce Abraháma, o kterém mluvil Zachariáš ve svém blahořečení Bohu po narození Jana. O starozákonním páru mluvím v epizodě s názvem Sára… a trochu i Abrahám. Jestliže jste ji ještě neposlouchali, budu rád, když to uděláte. Ale až po skončení tohoto dílu :-)
Sára s Abrahámem byli řekněme až extrémně staří. Sáře bylo v době početí Izáka 90 let, Abrahámovi rovná stovka. U Alžběty a Zachariáše se Bible omezuje pouze na obecné označení Zachariáše jakožto starce, a Alžběty, jako ženy v pokročilém věku, nicméně nejlepší roky pro plození dětí měli nepochybně dávno za sebou také. U obou těchto biblických párů však Pán Bůh projevil svou vůli neuvěřitelným až zázračným způsobem. Oba muži, kteří se z této lásky Boha k člověku narodili – jak Izák, tak Jan Křtitel – jsou jednoduše neodmyslitelnými postavami křesťanských dějin. Omlouvám se za stručné až lakonické hodnocení těchto dvou významných biblických mužů, ale v tomto dílu se jim podrobněji věnovat nemohu. Ještě naposledy se totiž vrátíme k Alžbětě.
Na začátku jsem slíbil, že v tomto dílu nezapomenu ani na současné Bětky, což ostatně dělám v každé epizodě, zařazené do kategorie Biblická jména. Tedy v každé se nevěnuji Alžbětám, ale vždy tomu křestnímu jménu, o němž je konkrétní díl – to dá rozum :-)
Jméno Alžběta trochu voní po starých časech, po zdobeném dřevěném nábytku, porcelánových jídelních soupravách a stříbrných příborech, po době, kdy si manželé vykali, a ženám nesměl být vidět ani kotníček. Mno…, možná jsem se trochu nechal unést, ale představit si to jistě dovedete také. Ostatně Alžběta má jako každé biblické jméno dlouhou historii. Pochází z hebrejštiny, kde אֱלִישֶׁבַע – Eliševa znamená Zaslíbená Bohu, nebo Bůh je má přísaha. Mimochodem, stejného původu čili z Eliševy vychází také jméno Eliška nebo Elizabeta, s níž Alžběta také sdílí datum svátku 19. listopadu.
Jenomže co když vám řeknu, že křestní jméno Alžběta, zažívá v českých zemích největší oblibu až zhruba od druhé dekády 21. století – budete mi to věřit? Cožpak o to, na mě se spoléhat nemusíte. Ale web Našejména.cz, z něhož čerpám veřejné statistické údaje do roku 2016, si to asi nenechá vymluvit. Graf oblíbenosti jména Alžběta je nejvyšší v letech 2008 až 2016. Před tím je vidět menší vrchol v 90. letech minulého století, a ještě před tím je na grafu viditelná výraznější kulminace mnoho let nazpět, mezi roky 1930 až 1950.
Ani tak to ale neznamená, že by šlo o nějaká vysoká čísla. V době své největší slávy, tedy na rozhraní první a druhé dekády 21. století, mezi lety 2008 až 2016, se u nás ročně narodilo kolem 330 až 350 malých Alžbětek. Co do věkového průměru tak Alžběty patří k nižšímu střednímu věku – 38 let; a s celkovým počtem 13 333 žen, jsou na 141. místě mezi křestními jmény v Česku. Opakuji, že jde o čísla z roku 2016. Český statistický úřad nicméně vydal o tři roky později jednorázovou zprávu, podle které se Alžběty narozené v roce 2019 umístily na 28. místě mezi narozenými holčičkami. „Slavnější“ Marie se nacházela pouze o sedm příček výše, takže Alžběta na tom zase tak špatně není.
A ještě perlička: Zmiňovaná Elizabeta, coby jméno stejného významu jako Alžběta, v české statistice také nechybí. Kolik byste řekli, že u nás v roce 2016 žilo Elizabet? 81 žen, přesněji tedy spíše dívek s věkovým průměrem 12 let. To zároveň znamená, že jde o jméno, které rodiče svým holčičkám začali dávat až po miléniu. Tedy s drobnými až zanedbatelnými výjimkami v dřívějších letech.
Předchozí část jsem zakončil porovnáním biblické Alžběty se starozákonní Sárou. Proč se k tomu vracím? Rád bych vám prozradil něco ze svého života. Mé první dítě, dcera, se jmenuje… to byste neuhádli – Alžběta :-) A moje druhá vnučka – Bětky dcera – má jméno Sára, to už jsem vykecal před časem ve zmíněném dílu s názvem Sára… a trochu i Abrahám. Jméno Alžběta jsem své prvorozené dal, nebo s manželkou jsme ho dceři dali, ještě v době, kdy jsem nebyl věřící. A dcera Bětka dala mé vnučce Sáře její jméno v době, kdy sama ještě není věřící. To jsou náhody, co říkáte? Jenže já to jako náhodu nevnímám. Je to pro mě jedno z mnoha potvrzení, že Pán Bůh má s námi lidmi svůj záměr ať v něj věříme nebo ne. Boží prozřetelnost, jak jsem o ní mluvil v dílu Slova nakrátko s názvem Náhody neexistují. Boží prozřetelnost ano, je zde zkrátka jedním slovem… přítomná, a my s tím jednoduše nic nenaděláme. A tak je to správně.
Jako otec dcery jménem Alžběta, pochopitelně budu přísahat na to, že krásnější jméno pro ženu či dívku neexistuje. Tedy existuje ještě Anna, protože tak se jmenuje moje druhá dcera. Nicméně tomu, kdo by snad chtěl argumentovat malým rozšířením jména Alžběta, samozřejmě vrátím smeč prohlášením, že výjimeční lidé mají výjimečná jména :-)
Totiž pokud bychom to brali pouze statisticky, tak ani Alžběta, matka Jana Křtitele, nepatří mezi celebrity Bible. Najdete o ní pár veršů v první kapitole Evangelia podle Lukáše, nic víc. To už jsem ale říkal. A začínám se také docela dost opakovat i obecně, protože následující slova jsem už v podcastu Biblická jména a úsloví říkal možná vícekrát: „Na to, jak je Bible tlustá kniha, je místy až zbytečně stručná“. A také: „V této knize není epizodních rolí.“ Každá postava má svůj význam, bez ohledu na to, jestli je jí věnovaná třeba celá kniha Bible, nebo jen pouhých pár veršů. A to samozřejmě platí i pro Alžbětu.
Mám takový pocit, že se občas trochu zapomíná na jednu důležitou skutečnost – Alžběta není jen nějakou „náhodnou“ matkou Jana Křtitele. Ona je matkou tohoto proroka, který oznamoval světu příchod Mesiáše, z Boží vůle! Jan Křtitel se Alžbětě narodil díky tomu, že si ji sám Pán Bůh vybral. On totiž náš Stvořitel nejenže lidi miluje, ale také si nás používá k tomu, abychom zde na zemi činili jeho vůli. Mnohdy aniž bychom o tom sami věděli, nebo spíš aniž bychom si to sami uvědomovali. Tak schválně – k čemu si vás vybral Pán Bůh? Když se Alžbětě narodil Jan Křtitel, lidé, si říkali „Co z toho dítěte bude?“ Co z vás bude, nebo co z vás, milí posluchači, je? Co z vás je před Pánem Bohem? Používá mě Bůh? A nechám se používat? Přemýšlejte o tom.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!