Textová verze epizody podcastu Samuel. Poslední soudce před prvním králem
Petr Lindner | 10. 5. 2023
Jméno Samuel možná více známe ze zahraničí. Ať už jde o vynálezce morseovky Samuela Morse, amerického herce Samuela L. Jacksona, který má svou hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy, nebo představitele absurdního dramatu Samuela Becketta, známého svým Čekáním na Godota. Samuel je ale také například české křesťanské knihkupectví a e-shop, a konečně… jméno několika tisíců českých mužů nebo převážně spíše chlapců. Na jednoho Samuela však nesmím zapomenout – tento starozákonní prorok je důležitou postavou biblických dějin.
U dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.
Jednou jsem šel po našem sídlišti kolem dětského hřiště a nějaká maminka volala na svého syna. Nejdřív pěkně po dobrém: Same, Samíku. Jenže kluk, jak už to někdy bývá, jednoduše nedbal, tudíž matka změnila tón, výšku a intenzitu hlasu, aby téměř zakřičela: Samueli, hned pojď sem! Podobné příhody se na dětských hřištích dějí dnes a denně, nejde o nic zvláštního. Ale pokud maminka osloví své dítě Samueli, to už vás zaujme a zapamatujete si to. Tedy aspoň mně to uvízlo v mé, jinak hodně děravé, paměti.
Nevím, kolik českých Samuelů znáte vy, já jsem se zatím setkal jen s tímto jedním chlapečkem na pískovišti. Ovšem podíváme-li se do statistik, zjistíme, že je to jméno, které v posledních dekádách rozhodně není na okraji zájmu rodičů novorozených chlapců. Podle údajů Českého statistického úřadu z roku 2019 se Samuelové umístili na 21.–22. místě mezi chlapci. Tabulka prozrazuje, že porazili taková, v Česku oblíbená jména, jako je Jirka, Vašek, Pepa, nebo třeba František, Pavel, ale i moderní Šimon a Matouš či Robin nebo Patrik.
Samuel v Česku, je jméno 21. století, nebo možná ještě lépe – porevoluční jméno. Před rokem 1989 se u nás rodilo průměrně méně než deset Samuelů ročně. V roce 1990 se však jejich počet bůhvíproč zdvojnásobil, aby ihned začala křivka jejich zastoupení v české populaci strmě stoupat. V první dekádě po miléniu už Samuelové atakovali hranici 600 nově narozených chlapců ročně a v letech 2015 a 2016 šestistovku překročili. (Zdroj: Nasejmena.cz) Zde bohužel, jak už víte z předchozích dílů tohoto podcastu, veřejně dostupné statistické údaje končí. Tedy kromě zmíněného ojedinělého výstupu ČSÚ z roku 2019.
Každopádně, kvůli oblibě tohoto jména až v posledních letech je logické, že věkový průměr Samuelů u nás bude nízký. V roce 2016 činil rovných 10 let. Těch pár mužů, narozených v 70., 80. a 90. letech minulého století, průměr zkrátka významně neovlivní – většina Samuelů u nás tak nejspíš budou chlapci nebo mladí muži. Sam, kterého jsem viděl s maminkou na dětském hřišti, byl tedy dost možná typickým zástupcem Samuelů v Česku.
Pokud znáte nějakého Samuela osobně, měli byste také vědět, kdy mu popřát k svátku. Datum se vám bude dobře pamatovat, Samuelové slaví svůj svátek první školní den, 1. září. Když jsem na začátku zmínil několik zahraničních Samuelů, pak těm budete muset popřát jindy. Prvního září sdílí svůj svátek s českými Samuely pouze jejich švédští jmenovci. Třeba už jen kousek vedle, na Slovensku, má Samuel svátek o pár dní dříve, 26. srpna.
Jenom abyste věděli, existuje i ženská podoba tohoto jména – přechýlená varianta Samuela. Ve statistice z roku 2019 se však nenachází, byť je zde na nějakém 150. místě Samanta, což je jméno, které údajně vzniklo v 18. století v americkém prostředí patrně jako spojení mužského jména Samuel a řeckého slova anthos, tj. květina. Tak praví Wikipedie. Statistika do roku 2016 mluví o 30 Samuelách v Česku s věkovým průměrem 16 let a datem svátku stejným, jako u jejich mužských protějšků – 1. září.
O biblickém Samuelovi byla v tomto podcastu řeč už několikrát a skoro pokaždé to bylo v souvislosti s prvním izraelským králem Saulem, potažmo pak jeho nástupcem, Davidem. Samuel byl totiž posledním z izraelských soudců. Kdo to byli soudci, o tom jsem povídal v epizodě David a Goliáš. A Saul jako předskokan. Protože nevím, jestli jste ji poslouchali, pro jistotu zopakuji pár slov:
Když Mojžíš vyvedl izraelský lid z Egypta, aby se usídlili v zemi, kterou jim Hospodin zaslíbil – v Kanánu – nebylo to ještě ani náhodou nic, co by se podobalo alespoň přibližně dnešnímu charakteru státu. Šlo o jakési kmenově uspořádané společenství. Izraelský lid se dělil na jednotlivé kmeny, které držely pospolu, a jakýmisi správci nebo vůdci, ale také proroky či soudci nad jednotlivými kmeny, byli v té době… ano, takzvaní soudci. Proto také máme v Bibli knihu Soudců.
Jenže staří Židé byli věčně nespokojený národ – o tom nás trpělivě a vytrvale přesvědčuje Starý zákon s neochvějnou jistotou. A tak se jednoho krásného dne rozhodli, že oni chtějí mít taky krále, jako ostatní národy. Je pravda, že na tomto nápadu se neblaze podepsali také nezdární synové posledního soudce a proroka Samuela, nicméně touha proměnit kmenové uspořádání izraelského národa v monarchii zde jednoduše byla.
Z epizody David a Goliáš. A Saul jako předskokan
Tolik citace z epizody David a Goliáš. A Saul jako předskokan. Pokud jste ji doposud neposlouchali, doporučuji ji vaším uším :-) V tomto dílu se totiž budeme věnovat počátkům Samuelovy kariéry, a vezmeme to hned od jeho narození. Asi nebude žádné překvapení, když řeknu, že čerpat budu ze stejnojmenné starozákonní knihy, z První Samuelovy.
Narození Bohem zaslíbeného Samuela je příběh velmi podobný osudům několika dalších biblických hrdinů. Jeho matka dlouho nemohla mít děti. Byla však celým svým srdcem oddaná Hospodinu, neustávala v modlitbách, až Pán Bůh její stesky – a také sliby – vyslyšel. Jak to bylo, přečtu z 1. kapitoly První knihy Samuelovy, verše 1 až 20:
Byl jeden muž, z Ramatajimsófímu, z Efrajimského pohoří, který se jmenoval Elkána, syn Jerocháma, syna Elíhúa, syna Tochúa, syna Súfova, Efratejce. Měl dvě ženy: Jméno jedné bylo Chana, jméno druhé Penina. Penina měla děti, ale Chana děti neměla.
Tento muž přicházel rok co rok ze svého města, aby se klaněl a obětoval Hospodinu zástupů v Šílu. Tam byli Hospodinovými kněžími dva synové Élího, Chofní a Pinchas. Stávalo se v den, kdy Elkána obětoval, že dával své ženě Penině a všem jejím synům i jejím dcerám díly z oběti. Ale Chaně dával dvojnásobný díl, protože Chanu miloval; Hospodin však zavřel její lůno. Její protivnice ji velmi provokovala ke hněvu, jen aby ji rozzlobila kvůli tomu, že Hospodin zavřel její lůno.
To se dělo rok co rok; pokaždé, když přicházela do Hospodinova domu, takto ji provokovala ke hněvu. Proto Chana plakala a nejedla. Její muž Elkána jí řekl: Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi skleslá na mysli? Cožpak nejsem pro tebe lepší nežli deset synů?
Po jednom takovém jídle a pití v Šílu Chana vstala. (Kněz Élí seděl na stolci u veřejí Hospodinova chrámu.) V duši měla hořkost, modlila se k Hospodinu a velmi plakala. Učinila slib. Řekla: Hospodine zástupů, jestliže opravdu pohlédneš na soužení své otrokyně a vzpomeneš na mě, nezapomeneš na svou otrokyni a dáš své otrokyni mužského potomka, dám ho Hospodinu pro všechny dny jeho života a břitva nepřijde na jeho hlavu.
Stalo se, že když se zabrala do modlitby před Hospodinem, Élí pozoroval její ústa. Chana mluvila ve svém srdci, jenom její rty se pohybovaly, ale její hlas slyšet nebylo. Proto si o ní Élí myslel, že je opilá.
Élí jí řekl: Jak dlouho budeš opilá? Odlož to víno!
Chana odpověděla: Ne, můj pane. Jsem žena obtížená na duchu. Nepila jsem víno ani pivo, ale vylévala jsem svou duši před Hospodinem. Nepokládej svou otrokyni za ničemnici, neboť doposud jsem mluvila kvůli množství otravování a provokací vůči mně.
Élí odpověděl: Jdi v pokoji! Ať ti Bůh Izraele dá to, co jsi od něj žádala.
Řekla: Kéž tvá služka nalezne milost ve tvých očích!
Potom ta žena šla svou cestou, najedla se a její tvář už nebyla smutná. Časně ráno vstali, poklonili se před Hospodinem a vraceli se zpět, až přišli do svého domu v Rámě.
Elkána poznal svou ženu Chanu a Hospodin si na ni vzpomněl. Stalo se na konci roku, že Chana otěhotněla a porodila syna. Pojmenovala ho Samuel, neboť řekla: Vyžádala jsem si ho od Hospodina.
1S 1:1–20 (CSP)
Na tomto místě se ještě vrátím k samotnému jménu Samuel, přesněji k jeho původu. Poznámkový aparát k Českému studijnímu překladu Bible, z něhož jsem právě četl, o jménu Samuel uvádí:
Starší výklady chápou význam jména odvozen (dle výroku Chany) od hebrejských kořenů š’l (žádat) – vyžádán od Boha anebo od šm’ (slyšet) – vyslyšen Bohem. Pravděpodobněji je však odvozen od hebrejského šēm שֵׁם (jméno) – „jméno Boží“ (a tak jako u jiných jmen pouze zvuk, nikoliv etymologie, připomíná: vyslyšen Bohem).
Trochu neuctivě bychom mohli říct, že Samuel byl doslova vymodlené dítě, o čemž svědčí i jeho jméno. Důležitější pro tento příběh je však poselství, vyslovené v Chanině modlitbě: dám ho Hospodinu pro všechny dny jeho života a břitva nepřijde na jeho hlavu. Co tím Samuelova matka myslela? Slíbila, že svého syna – abych tak řekl – přenechá Bohu pro kněžskou službu, ovšem pro všechny dny jeho života, což nebylo v té době obvyklé. Hospodin totiž už nějakých tisíc let před tím nařídil Mojžíši, že levité čili kněží, kteří sloužili ve Stanu setkávání, kde byla umístěná Boží truhla, mají svou službu konat od 25 do 50 let. Tak je to psáno v 8. kapitole knihy Numeri, verše 24 a 25. Chana však řekla pro všechny dny jeho života a dodala: břitva nepřijde na jeho hlavu. Samuela tím přislíbila pro nazírskou službu, která byla celoživotní. Co s tím má společné stříhání vlasů? Nazírové si kromě jiného nesměli stříhat vlasy ani holit vousy. Že vám to něco říká? Ano, možná známější nazírské biblické jméno taktéž začíná na S – Samson.
Ale my se vrátíme k Samuelovi. Chana svůj slib splnila. Samuela odkojila a svěřila ho knězi Élímu v Hospodinově chrámě. Ve starověku ženy údajně kojily své děti tři roky i déle, takže Samuel už nejspíš nebyl nemluvně, nicméně že to byl na začátku své služby Bohu malý chlapec, o tom asi není sporu.
Druhá kapitola První knihy Samuelovy přináší zajímavou informaci. Dozvídáme se zde, že synové kněze Élího – Chofní a Pinchas –, kteří sloužili v Hospodinově chrámu, byli slovy 12. a 13. verše ničemníci, neznali Hospodina, ani kněžské nařízení pro lid. Líčení jejich sebestředného a bezbožného jednání pokračuje do 17. verše:
Kdykoliv někdo obětoval oběť, ještě když se maso vařilo, přicházel kněžský mládenec s trojzubou vidlicí v ruce, vrazil ji do pekáče nebo do kotlíku nebo do kotle nebo do hrnce a všechno, co vidlice vytáhla, bral si kněz pro sebe. Takto jednali vůči všem Izraelcům, kteří tam do Šíla přicházeli.
Dokonce dříve než obětovali tuk, přicházel kněžský mládenec a říkal tomu, kdo obětoval: Dej maso na pečeni pro kněze. Nevezme od tebe maso vařené, ale syrové. Když mu ten člověk řekl: Nejprve musí být obětován tuk, pak si vezmi to, po čem dychtíš, mládenec říkal: Ne, ale dej teď! Jestliže nedáš, vezmu si to násilím. Hřích těchto mládenců byl před Hospodinem velmi veliký, protože tito muži opovrhovali Hospodinovou přídavnou obětí.
1S 2:13–17 (CSP)
To ale ještě není všechno. Dále se ve 2. kapitole píše, že Chofní a Pichas také spávali s ženami, které konaly službu u vchodu do stanu setkávání. A Élí o tom všem věděl. Řekl jim, co si o tom myslí – a nic dobrého to samozřejmě nebylo –, nicméně to bylo vše, co učinil. Z dnešního pohledu „liberálního rodičovství“ by to možná bylo v pořádku, ale ve starověku? Kde zůstala patriarchální autorita otce? To už se z Bible nedozvídáme, zato však zde v 25. verši čteme: Ale neuposlechli svého otce, neboť Hospodin se rozhodl je usmrtit. Boží prozřetelnost a Boží svrchovanost v jednom, chce se mi lakonicky dodat. Však také na konci 2. kapitoly První knihy Samuelovy následuje část nazvaná Proroctví proti domu Élího, kde se dozvídáme, co všechno kvůli chování jeho synů, postihne Élího rodinu. Jaká Hospodinova slova přinesl Élímu Boží muž, to už si, prosím, přečtěte sami od 27. verše. Já jen prozradím, že smrti později neušel ani sám Élí. Boží muž, tedy nejspíš anděl, který Élímu Hospodinova slova tlumočil, navíc na závěr dodal – 35. verš:
Ustanovím si však věrného kněze, který bude jednat podle mého srdce a podle mé duše. Postavím mu trvalý dům a bude přicházet před mého pomazaného po všechny dny.
1S 2:35 (CSP)
Myslím, že je vám, milí posluchači, v tuto chvíli jasné, koho tím věrným knězem Pán Bůh myslel. Ano, Samuela. A tohoto mladého muže také vzápětí, ve třetí kapitole První knihy Samuelovy, Hospodin povolává do služby. Je to příběh, který se často vypráví v nedělní škole, nebo jak ve své církvi říkáte biblickému vyučování dětí. To mně však nijak nebrání v tom, vám ho zde předložit. Nemůžu ale jinak, než přečíst celou třetí kapitolu. Není dlouhá, poslouchejte:
Chlapec Samuel sloužil Hospodinu v přítomnosti Élího. V oněch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné a vidění nebylo obvyklé. V onom čase se stalo, že Élí ležel na svém místě; jeho oči už začínaly slábnout, takže neviděl. Boží lampa ještě nezhasla a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží truhla.
Tehdy Hospodin zavolal Samuela a on odpověděl: Tady jsem. Pak běžel k Élímu a řekl: Tady jsem, volal jsi mě? On však řekl: Nevolal jsem. Vrať se a lehni si. Šel a lehl si.
Hospodin zavolal znovu: Samueli! Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: Tady jsem. Volal jsi mě? On však řekl: Nevolal, můj synu. Vrať se a lehni si. Samuel ještě neznal Hospodina a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno.
Znovu, potřetí, zavolal Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: Tady jsem. Volal jsi mě? Vtom Élí pochopil, že chlapce volá Hospodin. Nato Élí Samuelovi řekl: Jdi a lehni si. A jestliže tě bude volat, řekni: Mluv, Hospodine, neboť tvůj otrok slyší.
Samuel šel a lehl si na své místo. Potom přišel Hospodin, stál tam a zavolal jako předtím: Samueli, Samueli! Samuel řekl: Mluv, neboť tvůj otrok slyší.
Hospodin Samuelovi řekl: Hle, učiním v Izraeli něco takového, že každému, kdo o tom uslyší, bude znít v obou uších. V onen den naplním na Élím všechno, co jsem promluvil proti jeho domu, od začátku až do konce. Oznámil jsem mu, že budu soudit jeho dům navěky za vinu, o které věděl; vždyť jeho synové proklínali Boha, ale nenapomenul je. Proto jsem přísahal domu Élího: Navěky nebude smířena vina domu Élího ani obětním hodem ani přídavnou obětí.
Samuel ležel až do rána, kdy otevřel dveře Hospodinova domu. Samuel se Élímu bál vidění oznámit. Élí však Samuela zavolal a řekl: Samueli, můj synu. On řekl: Tady jsem. Řekl: Co ti to říkal? Prosím, nic přede mnou nezatajuj! Ať tak Bůh učiní tobě a ještě přidá, jestliže přede mnou zatajíš něco z toho všeho, co ti říkal. Samuel mu tedy všechno oznámil a nic před ním nezatajil.
Élí pak řekl: On je Hospodin. Ať učiní, co je dobré v jeho očích. Samuel vyrůstal a Hospodin byl s ním. Žádné z jeho slov nenechal padnout na zem. Celý Izrael od Danu až po Beeršebu věděl, že Samuel je věrný Hospodinův prorok. Hospodin se nadále ukazoval v Šílu, neboť v Šílu se Hospodin zjevil Samuelovi Hospodinovým slovem.
1S 3 (CSP)
Scéna o zmateném Samuelovi, který zpočátku neví, že k němu mluví sám Pán Bůh, bývá často používaná v kázáních o tom, jak k nám mnohdy Bůh promlouvá a my ho neslyšíme nebo někdy ani nechceme slyšet. Budiž, nezpochybňuji, že to může sloužit jako vhodný příklad. Ale zároveň bych chtěl Samuela tak trochu omluvit. Jednak byl velmi mladý a jednak, jak se píše v prvním verši: V oněch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné a vidění nebylo obvyklé. Zkuste si představit sami sebe: Ležíte nad ránem v Hospodinově chrámu, strážíte Boží truhlu, a najednou uslyšíte hlas, který vás volá. Pán Bůh už dlouho k nikomu nemluvil, kromě Élího a vás tam nikdo jiný není. Osobně se proto vůbec nedivím, že se Samuel nejprve potřeboval přesvědčit, že to nebyl jeho starší kolega, kdo na něj mluvil. Sám bych to asi udělal úplně stejně.
Každopádně podstatné je, že Samuel se této noci stal prorokem neboli, jak je v dalších kapitolách První knihy Samuelovy titulován – vidoucím. Člověkem, k němuž mluví sám Pán Bůh. Nejvyšším knězem a tím i zároveň soudcem izraelského lidu se stal pravděpodobně o něco později, když Élí zemřel, jak mu bylo Božím mužem prorokováno. Přihodilo se to poté, co Pelištejci neboli Filištíni sebrali Izraelcům Boží truhlu, kterou si bezradní izraelští bojovníci, jimž Pelištejci neustále dávali na frak, vzali s sebou na pomoc do bitvy. Když se Élí dozvěděl, že truhla je v rukou pohanů a navíc u toho byli zabiti jeho dva synové – jak také předpověděl Hospodinův anděl –, spadl nazad ze stolce u brány, zlomil si vaz a zemřel, protože byl starý a těžký muž. Soudil Izrael čtyřicet let. Tak se píše 18. verši 4. kapitoly První knihy Samuelovy.
Hospodinova truhla se nakonec Izraelcům vrátila. Tedy vrátili ji sami Pelištejci, protože samotnému Bohu se lokalizace jeho truhly v cizí zemi ani trochu nelíbila a sesílal na pohany jednu ránu za druhou. Pelištejci marně stěhovali truhlu z místa na místo, vždy byli „odměněni“ nějakou pohromou. Navrácení truhly ale provázely poněkud bizarní okolnosti. Jako oběť za svou vinu poslali Pelištejci spolu s truhlou Izraelcům – jak se píše ve 4. verši 6. kapitoly První knihy Samuelovy – Podle počtu pelištejských knížat pět zlatých nádorů a pět zlatých myší, neboť stejná rána dopadla na všechny i na vaše knížata. „Jaké nádory a myši?“, říkáte si teď nejspíš. Myši proto, že jednou z ran, jež Hospodin na Pelištejce seslal, bylo přemnožení krys, které jim sežraly úrodu. A nádory? Na konci 5. kapitoly se píše: Ti muži, kteří nezemřeli, byli raněni nádory, takže volání města o pomoc vystupovalo k nebesům. Podle některých vykladačů Bible, byli pelištejští muži raněni nádory na pohlavních orgánech. Nevím, jakou venerickou chorobu na ně Hospodin seslal, ovšem co si dost dobře nedovedu představit je, jak asi vypadalo její ztvárnění v podobě zlatých plastik.
Každopádně Izraelci poté zničili pohanské modly, znovu se obrátili k Pánu Bohu, a začali konečně vítězit nad Pelištejci. Od 13. verše 7. kapitoly První knihy Samuelovy můžeme číst:
Pelištejci byli pokořeni a nadále už nevcházeli na izraelské území. Hospodinova ruka dopadala na Pelištejce po všechny Samuelovy dny. Města, která Pelištejci vzali od Izraele, se navrátila zpět Izraeli, od Ekrónu až po Gat. I jejich okolní území Izrael vysvobodil z ruky Pelištejců. Rovněž byl pokoj mezi Izraelem a Emorejci.
A Samuel soudil Izrael po všechny dny svého života. Rok co rok chodíval na okružní cestu do Bételu, do Gilgálu a do Mispy a na všech těchto místech soudil Izrael. Pak se navracel do Rámy, neboť tam byl jeho dům; i tam soudil Izrael. Postavil tam také oltář Hospodinu.
1S 7:13–17 (CSP)
Samuel soudil Izrael po všechny dny svého života… to, k čemu ho jeho matka zaslíbila před Bohem, se tedy také stalo. Ale abyste si nemysleli, že zde Samuelův příběh končí. Ani náhodou. Pokud však podcast Biblická jména a úsloví už nějakou dobu pravidelně posloucháte, víte, že pokračování Samuelova prorokování a soudcování zde už zaznělo. Ostatně říkal jsem to na začátku tohoto dílu – jméno Samuel byste mohli znát v souvislosti s prvními dvěma izraelskými králi, Saulem a Davidem, a epizoda, která je tomuto tématu věnovaná, se jmenuje David a Goliáš. A Saul jako předskokan. Díl, který právě posloucháte, za pár minut končí, takže pokud si chcete poslechnout, jak to bylo dál, máte k tomu za chvíli ideální příležitost.
Příběh biblického Samuela se na první pohled, nebo měřeno dnešní optikou, může zdát možná i trochu nudný. Muž, který nepoznal nic jiného než kněžskou a soudcovskou službu. Žádný skandál, pro starověký bulvár nezajímavá persóna. Můžete hledat jak chcete, ale nenajdete nic, co by se mu dalo vytknout. Samuel měl Boha ve svém srdci, dodržoval daná pravidla, izraelský lid vedl podle Božích přikázání. Když za ním přišli, že chtějí krále, byl první, kdo to odmítl. Jsem přesvědčený, že nebýt Pána Boha, který mu řekl, ať udělá, co si lid přeje, Samuel by nikdy Saula ani nikoho jiného za krále Izraele nepomazal.
Samuel nejspíš není prototyp hrdiny pro hollywoodský film. Jenže Bible také není scénář ke kasovním trhákům. Nemělo by náhodou to, co se na první pohled může zdát nudné, být spíše tím nejlepším standardem? Neměl by být Samuel příkladem člověka, který si je dobře vědom své úlohy na tomto světě, a také podle toho žije? Samozřejmě, že ano! A nuda? Kdeže! Dovedete si představit odpovědnost za „řízení“ státu? Starověký soudce, zvláště v době, kdy se všechno kolem dokola řezalo až krev tekla proudem, asi neměl zrovna moc klidný spánek. Ale vždy, když mu bylo ouvej, obrátil se na Pána Boha, který mu dal východisko. A myslím, že Samuel se na Hospodina obracel i ve vzácných chvílích pohody. Jaký je to kontrast s dnešními státovládci! Můžeme si myslel něco o jiné době, ale stejně tak nejde nepoukázat na všudypřítomný nezájem o věci veřejné, šlendrián, nepoctivost, rozkrádání státu za bílého dne a tak dále. Ať to zní sebevíc jako paušalizování, ale dnešní politiky bych si za příklad nebral. Na Samuela si naopak vždycky vzpomenu rád a s úctou.
Přál bych všem rodičům novorozeňat, kteří svým chlapečkům dávají poměrně moderní jméno Samuel, aby si byli vědomi příběhu biblického Samuela. A aby ho svému synovi, až trochu vyroste, i vyprávěli nebo třeba přečetli z dětské Bible.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!