Ženy známé i bezejmenné (a taky známé)

Ve svém autorském úvodu, vtipně nazvaném Předmluva pro ženy i ostatní lidi, Jan Fingerland mimo jiné píše:

Ženy tvoří polovinu lidstva, avšak v bibli představují ženské postavy jasnou menšinu. Přitom mnohým z nich bibličtí vypravěči přisuzují výraznou úlohu a i mnohé vedlejší postavy jsou zajímavějšími aktéry než jejich mužští protihráči, navíc jde často o plnokrevné literární charaktery. Taková je alespoň moje čtenářská zkušenost, kterou bych rád ve vší skromnosti předal čtenářům své knihy. 

Zdroj: Jan Fingerland – Hebrejky

Čtenářům knihy Hebrejky, tedy nám, autor předkládá svůj pohled na 21 biblických žen, z nichž – jak sám v předmluvě přiznává – ne všechny jsou židovské národnosti. Což ale, myslím, zajímavosti knihy nijak neubírá. Fingerland začíná stylově pramáti Evou a končí bohorodičkou Pannou Marií. Mezi nimi pak nacházíme jak známá jména, jako je Dalila, Jezábel, Salome, Ester či Máří Magdalena, tak i příběhy žen, jejichž jména autoři biblických knih neuvádějí. Namátkou zmíním třeba Noemovu a Lotovu ženu, nebo známou Putifarku, manželku egyptského velitele faraonovy stráže, Putifara.

Je-li něco, co byste od této knihy neměli čekat, pak jsou to náboženská dogmata. Tedy přesněji – autor knihy Hebrejky sice nezapomíná v každé kapitole, u příběhu každé ženy, na popis obecného vnímání té které hrdinky, nicméně gros vyprávění tvoří jeho vlastní pohled. Sám k tomu v předmluvě píše:

Není to dílo vědecké ani věroučné. Mnohem spíš jde o pokus číst biblické příběhy prizmatem kulturní historie, literární teorie, antropologie, psychologie nebo politologie. Zároveň odráží mé zjištění, jak dojímavé a zajímavé jsou některé biblické postavy a osudy i po tisíciletích.

Zdroj: Jan Fingerland – Hebrejky

Jan Fingerland, hlavní profesí komentátor Českého rozhlasu Plus, studoval politologii, filozofii a židovská studia a mimo jiné se zabývá kulturou, náboženstvím a politikou Blízkého východu. Jeho kniha Hebrejky není v podstatě ani za mák duchovní (aniž by ovšem autor spiritualitu jakkoliv popíral či bagatelizoval), o to více pak hloubavé, řekněme až analytické čtení. Jan Fingerland čerpá z mnoha pramenů, kterými dokresluje obrazy, mnohdy jen načrtnuté v samotné Bibli. Obrací se ke zdrojovému hebrejskému a řeckému textu Bible, nezřídka sahá k rabínským výkladům, nebojí se ale ani muslimské či jiné orientální tradice. Netvrdí „tak to bylo“. S příběhy biblických žen si tak trochu hraje, byť tedy pokaždé má svá tvrzení pečlivě argumentovaná a jak se říká na akademické půdě – ozdrojovaná. Mnohdy nalézá nečekané souvislosti – například v příběhu Salome, nesoucí Herodovi na podnosu hlavu Jana Křtitele, si všímá i takového exaktního detailu, že mužská hlava váží průměrně pět kilogramů.

Autor se dívá také na inspiraci příběhy biblických žen v umění, zejména pak ve filmu a výtvarném umění. Například v příběhu jedné z bezejmenných žen, královny ze Sáby, líčí filmovou historii, která začala erotickým ztvárněním v němém filmu z roku 1921, v němž měla hlavní protagonistka tak průhledné šaty, že se tento americký film mohl promítat jen v Evropě. Posléze si v roce 1957 královnu ze Sáby zahrála italská hvězda-sexsymbol Gina Lollobrigida a následně pak v americkém TV filmu Šalomoun a princezna ze Sáby jedna z padesáti nejkrásnějších lidí na světě podle časopisu People, Halle Berry. Ne, tak prvoplánové to rozhodně není. Jan Fingerland na příkladech filmového a výtvarného zpracování klade otevřené otázky: Má být královna ze Sáby hlavně vznešená, nebo spíš svůdná? Byla Šalomounova návštěvnice bílá, snědá nebo černá?

Kniha je také doplněná reprodukcemi výtvarných děl významných malířů a grafiků. Mimochodem, pár shodných najdete také u textových verzí podcastů Biblická jména a úsloví :-)

Abyste si ale snad nemysleli, že v knize Hebrejky jde o všechno jiné, než křesťanství, musím zdůraznit, že tak tomu skutečně není. Zrovna třeba v poslední kapitole o Panně Marii se Jan Fingerland více než u jiných biblických žen zamýšlí nad úlohou bohorodičky v náboženství, počínaje sepsáním evangelií, přes celou historii křesťanství napříč různými kulturami i náboženstvími a nezapomíná zmínit ani rozpačitý vztah protestantů k Panně Marii. Cituje zde izraelského historika Davida Flussera, který Marii chápe jako nejpřirozenější pojítko mezi Židy a křesťany, aby zároveň poznamenal, že on sám jako Žid má k Marii mnohem uvolněnější vztah než jeho protestantští přátelé.

Pěkná velká tlustá kniha

Mám-li mluvit sám za sebe, pak mně osobně „analytické vypravěčství“ Jana Fingerlanda velmi sedí. Ostatně už jsem jej na tomto webu doporučoval jako autora a interpreta podcastu Předvařená bible. Stejně jako jsem v případě onoho podcastu napsal, že tento autor podává biblická témata až bych řekl suchým, možná i trochu vědeckým jazykem, avšak zároveň nejde o žádnou akademickou nudu, v podstatě to stejné mohu říci i o knize Hebrejky. Ale ne, to bych byl tentokrát příliš suchý já sám. Hebrejky jsem si přál od Ježíška, dostal jsem je, oslovily mě, chytily a nepustily. Je to – jakožto opak nezáživného – velmi záživné čtení. A navíc jde o pěknou velkou a docela tlustou knihu. Takové knihy já mám rád… 

Sice, mám-li být úplně upřímný, moje přecitlivělé oko není zcela srozuměné s grafikou přebalu a ani typografie (naštěstí s výjimkou sazebního fontu) není můj šálek kávy, ovšem jak se říká, není grafik ten, který by se zavděčil lidem všem, a navíc – na samotném obsahu to nic nemění.

Knihu Hebrejky s podtitulem Biblické matky, démonky, královny i milenky od Jana Fingerlanda, vám mohu doporučit.

Kniha Hebrejky | Biblické matky, démonky, královny i milenky

Rozměry: 16,2 × 23 cm
Počet stran: 312
Vazba: brožovaná
Autor: Jan Fingerland
Jazykové korektury: Jaroslav Šajtar
Obálka, grafická úprava a obrazová redakce: Helena H. Zahrádecká
Vydal: Nakladatelství Pražské příběhy s.r.o.
Vydání: 2022, vydání první
ISBN: 978-80-908735-0-6

Cena (4/2023): 316 Kč

Článek Hebrejky. Kniha o biblických ženách, jak je možná neznáte se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

I jazyk je oheň… (Jk 3:6)

Pokud někdo píše autobiografickou prózu, může se dopustit menší či větší míry stylizace vlastní osoby, ať už častěji v kladném, nebo někdy i záporném smyslu. U dopisů (nebo třeba deníkových zápisů) se dá ale těžko předpokládat, že jejich autor nepíše jinak, než… zkrátka pravdivě a od srdce. Asi nikdo nepíše dopisy s myšlenkou na jejich posmrtné vydání tiskem :-)

Z více než dvou a půl tisíc Lutherových listů, psaných v němčině a latině, které se do dnešní doby zachovaly, sestavil do knihy Dopisy blízkým necelou čtyřicítku dopisů Mikuláš Vymětal. Knihu opatřil velmi erudovanou, ale zároveň pěkně čtivou předmluvou Martin Wernisch. Výběr dopisů začíná v roce 1507, kdy byl Luther vysvěcen na kněze; poslední dopis, kterým kniha končí, adresovaný své manželce Kateřině von Bora, napsal Martin Luther čtyři dny před svou smrtí, 14. února roku 1546.

O Lutherovi se ví, nebo to alespoň tvrdí historikové, že nebyl zrovna prototypem kladného hrdiny nebo chcete-li světce. Nešlo samozřejmě ani o žádného padoucha, ostatně to bychom ho asi neoslavovali jako otce reformace. Jeho složitá osobnost je nicméně velmi dobře znát také v jeho osobních dopisech. Na jednu stranu je z každého z nich naprosto zřetelně cítit, že německý reformátor každou sekundu svého pozemského bytí doslova žil evangeliem. Jiný pohled však nabízí osobnost nesmlouvavého tvrdého muže, který dokáže i slovem, vedeným Duchem Božím, občas možná i zranit. Nejlépe je to vidět na dopisech, adresovaných lidem nejbližším – vlastní rodině. Například v dopisu svému nemocnému otci, má jeho duchovní útěcha na můj vkus poněkud zvláštní podobu. Posuďte sami v malé ukázce:

Tímto Vás svěřuji Tomu, jenž Vás miluje více než Vy sám sebe a tuto lásku dokázal, když na sebe vzal Vaše hříchy a zaplatil za ně krví. Skrze evangelium Vás o tom ujišťuje, skrze svého Ducha Vás obdarovává vírou a vše takto připravil a zpečetil, abyste nemusel mít starosti ani obavy a mohl celým srdcem pevně a s důvěrou spočinout v jeho Slově a ve víře. Jak se to stane, tu starost nechte na Něm. On to vše vykoná, ba již to nádherně dokonal, a to mnohem lépe, než si dovedeme představit. 

Kéž je nás milý Pán a Spasitel s Vámi, abychom se opět radostně shledali (dá Bůh, zda to bude zde, anebo tam). Naše víra je totiž jistá a nepochybujeme, ze se v Kristu zakrátko znovu shledáme. Vždyť nás odchod z tohoto života je u Boha pouhou maličkostí, jako kdybych se vracel od Vás z Mansfeldu k nám, anebo Vy z Wittenbergu do Mansfeldu. Nepochybně stačí jen na hodinku usnout, a vše se promění.

Martin Luther: Dopisy Blízkým | z dopisu Otci, Wittenberg, 15. února 1530 | Zdroj Biblion

Náhled do duše otce reformace

Kniha Lutherových dopisů není beletrie, kterou byste zhltli jedním dechem na posezení – v tomto se podobá například biblickým knihám Žalmy nebo Přísloví, jež se také dost dobře nedají číst na jeden zátah. Lutherovy Dopisy blízkým jsou krásnou knížkou do kapsy – a to i svým typografickým a polygrafickým provedením, potažmo pak rozměry – pro cestování v MHD, nebo jednoduše pro krátké chvíle zastavení se ve svém životním běhu.

Kniha Martin Luther: Dopisy blízkým

Rozměry: 10 × 15 cm
Počet stran: 176
Vazba: pevná
Autor: Martin Luther
Sestavil: Mikuláš Vymětal
Překlad: Alexandr Flek, Pavel Moskala, Mikuláš Vymětal a Tomáš Živný
Odborná spolupráce a předmluva: Martin Wernisch
Obálka: Marek Moškoř
Vydání: 2017, vydání první

Ceny (11/2022)
Dopisy blízkým: 179 Kč
balíček Dopisy blízkým + Listy z Kostnice (Jan Hus): 299 Kč
Malá edice klasiků (5 svazků): 888 Kč
Zdroj: Nakladatelství Biblion

Další recenzované knihy Malé edice klasiků

• O státních svátcích. A Husovy Listy z Kostnice nádavkem
• Ivan M. Jirous: Magorské modlitby. Kniha, plus audiokniha, které chcete

Článek Osobní reformátor. Martin Luther v knize Dopisy blízkým se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Docela často o sobě říkám, že ke mně ty nejlepší věci přichází pozdě. Nemyslím to tak, že by už bylo pozdě; zkrátka to, co jiný objeví například ve dvaceti letech, já nacházím až třeba v padesáti. Takže prosím Pána Boha, aby mi dal dlouhý život, ať to všechno doženu. Podobné to bylo s Klikou. 

Nepochybuji o tom, že mnozí z vás tento pořad znají a také poslouchají. K datu zveřejnění tohoto článku má 91 dílů, což při týdenní periodicitě znamená, že už nějaký čas běží. Můj „objev“, učiněný před několika měsíci, se tedy dá komentovat ironickým „Zase jeden, co objevil Ameriku“. Ale protože nemůže každý znát všechno, a třeba to má někdo s opožděným poznáváním dobrých věcí podobně jako já, píšu tento článek, protože věřím, že Klika Petra Húště se vám bude líbit stejně, jako mně.

Petr Húšť ve svém osobním profilu na webu Rádia 7 o Klice říká, že ji vytvořil ze tří ingrediencí. Z biblického textu a zamyšlení nad ním, z osobních příběhů ze života a z úkolu na příští týden. Osobně si na tomto pořadu – při vší své úctě k biblickým textům – nejvíce cením suroviny druhé, Petrových osobních příběhů, do jejichž kontextu biblická ponaučení staví. Díky tomu má totiž Klika rys, kterému se říká autenticita. Nebo možná hezky česky přesněji uvěřitelnost. Autor se ve zhruba patnáctiminutových dílech nebojí mluvit o sobě, o svém životě, o své rodině, přátelích, a činí to, řekl bych, až s nebývalou měrou přirozenosti a otevřenosti. Jestli něco z podcastů Klika čiší, pak je to ona uvěřitelnost, v naprosté rovnováze s velkou pokorou a vírou.

Nevěříte mi? Poslechněte si Kliku sami :-)

Kde poslouchat Kliku

Klika na webu Rádia 7
Klika na webu Klika (zde najdete i starší díly než jsou ty, které lze  poslouchat na běžných podcastových platformách nebo v archivu Rádia 7)
Klika na Spotify
Klika na Apple podcasty
Klika na Google podcasty

Rozhovor s Petrem Húštěm pro Life.tv

Článek Od jiného mikrofonu: Klika. Místo, kde uchopíme a otevřeme se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Dopisy z pekla do pekla

Tato kniha není odbornou publikací o křesťanství, není to ani román či novela, ani sbírka povídek. Tedy sbírka to je – ovšem sbírka dopisů. Jedenatřicet kapitol představuje stejný počet dopisů zkušeného ďábla Zmarchroba (v anglickém originálu Screwtape) satanskému elévu Tasemníkovi (Wormwood). Obsahem těchto dopisů jsou rady, jak odloučit člověka, kterého nazývá pacientem, od Nepřítele, čímž je míněný Pán Bůh. Nicméně podstatou jednotlivých kapitol, je ukázat na nejrůznější lidské slabosti, hříchy, protivenství vůči Bohu. Ale co vám budu povídat – nejlepší bude malá ukázka (8. kapitola):

Lidé jsou obojživelníci: napůl duchové, napůl zvířata. (To, že si Nepřítel usmyslel vytvořit takového odporného křížence, bylo jedním z důvodů, proč se Náš Otec rozhodl odepřít Mu svou podporu.) Lidé patří jakožto duchové do věčného světa, ale stejně jako zvířata žijí v čase. Znamená to, že jejich duše mohou směřovat k věčnému cíli, ale jejich těla, city a představy se stále mění; vždyť „být v čase“ znamená měnit se. Jejich nejlepším pojetím neměnnosti je tedy vlnění – opakovaný návrat na určitou úroveň, ze které stále padají; je to řada vrcholů a propastí. Kdybys svého pacienta pozoroval důkladně, zjistil bys toto vlnění ve všech oblastech jeho života; jeho zájem o práci, vztah k přátelům i žádostí těla rostou a klesají. Dokud žije na Zemi, budou se u něho střídat období bohaté citové a tělesné síly s obdobími tupostí a chudoby. To, že teď pacient prožívá období vyprahlosti a nudy, vůbec není Tvou zásluhou, jak si bláhově myslíš. Je to jen přirozený jev, který nám nijak neprospěje, pokud ho dobře nevyužiješ.

Zdroj: C. S. Lewis: Rady zkušeného ďábla

Přes ďábla k Bohu a zpět

C. S. Lewis tímto neotřelým způsobem odkrývá nejrůznější povahové rysy lidí, permanentní byť třeba nevědomou snahu protivit se Bohu; ukazuje člověka, kličkujícího mezi desaterem i takříkajíc obecnou morálkou – a to všechno dává do vztahu se správným křesťanským životem. Teprve v jakémsi druhém plánu si při čtení knihy uvědomíte, že ďábel není pouze postava z pohádek či hororů, ale reálně na člověka – na nás – stejně sofistikovanými způsoby, jako jsou v knize Rady zkušeného ďábla popsané, dnes a denně útočí.

Mimochodem, tato kniha byla původně sérií jednotlivých ďábelských dopisů, které vycházely na pokračování v deníku The Guardian během 2. světové války. Díky velkému úspěchu v novinách vyšly v roce 1942 Rady v knižní podobě, a od té doby slaví svůj celosvětový úspěch. Kniha byla podle Wikipedie přeložená do desítek jazyků, v češtině ji v překladu Pavla Vachka vydalo – stejně jako spoustu dalších Lewisových titulů – nakladatelství Návrat domů.

A ještě něco. Pokud jste zvyklí přeskakovat autorské předmluvy a jít rovnou na věc, v případě knihy Rady zkušeného ďábla doporučuji své zvyklosti alespoň dočasně přehodnotit. Lewisova předmluva, v níž popisuje vznik knihy a hlavně svůj vlastní vztah k ďáblům, je totiž velmi čtivá, vtipně napsaná, „autorsky upřímná“. Opět, abych jen nemluvil do větru, malá ukázka. Vlastně dvě ukázky. První je začátkem předmluvy, druhá z její závěrečné části:

Rady zkušeného ďábla vyšly poprvé za druhé světové války v dnes již zaniklých novinách The Guardian. Doufám, že jejich zánik neurychlily; určitě je však připravily o jednoho čtenáře. Jeden vesnický kněz totiž poslal do redakce dopis, v němž rušil své předplatné s odůvodněním, že „mnohé rady v těchto dopisech jsou nejen chybné, ale přímo ďábelské“.

Někteří lidé mi složili nezaslouženou poklonu, když si mysleli, že Rady zkušeného ďábla jsou plodem dlouholetého studia morální a asketické teologie. Nenapadlo je, že existuje ještě jeden stejně spolehlivý (i když ne tak úctyhodný) způsob, jak se poučit o pokušení: „Mé srdce“ – žádné jiné nepotřebuji – „mi ukazuje špatnost hříšníků.“

Zdroj: C. S. Lewis: Rady zkušeného ďábla

Víra k chápání

Kniha Rady zkušeného ďábla má z mého pohledu pouze jednu jedinou „chybu“: Domnívám se, že si v ní moc nepočtou, nebo spíše jí nebudou rozumět „nekřesťané“. Lidé, kteří neznají „principy“ křesťanství, nemají ánunk o skutečné Boží povaze, a tak dále a tak dále. Pokud je vaší jedinou znalostí o křesťanství to, že Ježíš byl ukřižovaný, a Pán Bůh je vousatý dědula sedě na mráčku a číhaje na hříšníky, pak z této knihy asi mnoho textu nepochopíte. Takže doplnit vzdělání a pak… hurá na Rady zkušeného ďábla! :-)

Článek Do knihovny: Rady zkušeného ďábla se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Od rychlých aut k Pilátovi

K vysvětlení pojmu ecce homo se dostanu právě přes ony sochy Ježíše Krista. Jako ecce homo se totiž nazývají také umělecká díla s námětem zbičovaného Ježíše s trnovou korunou. No a odtud už je to jen kousek k Bibli. V českých překladech byste tato slova nenašli, je třeba nahlédnout do latinské jazykové mutace. Pátý verš 19. kapitoly Janova evangelia zní v latinské Vulgatě takto:

(Exivit ergo Jesus portans coronam spineam, et purpureum vestimentum.) Et dicit eis : Ecce homo.

J 19:4 (VULG)

V Českém studijním překladu pak stejný verš čteme v tomto znění:

Ježíš vyšel ven, měl na sobě trnový věnec a purpurový plášť. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“

J 19:4 (CSP)

Křesťané jistě ví, z jaké části příběhu Ježíše Krista tyto verše pocházejí, nečtenářům Bible napovím. Jsme téměř na konci Janova evangelia, kdy Ježíš byl po Jidášově zradě zatčen v Getsemanské zahradě a předán židovským kněžím v čele s Annášem a jeho tchánem Kaifášem. Následuje vsuvka, popisující trojí Petrovo zapření Ježíše, aby poté členové velerady přivedli Krista k římskému místodržícímu Pilátovi. Tehdejší Izrael byl pod římskou nadvládou – odsoudit, přesněji usmrtit, ho mohl jen představitel římského impéria. Ale Židé měli ještě důležitější důvod, proč Ježíše přivést před Piláta s cílem jeho ukřižování. Připomeňme si důležitou situaci, která  se nachází ve 28–32. verši 18. kapitoly Janova evangelia:

Od Kaifáše vedli Ježíše do vládního paláce. Bylo časně ráno. Oni sami do vládního paláce nevstoupili, aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonočního beránka. 

Pilát k nim vyšel ven a řekl: „Jakou žalobu vznášíte proti tomuto člověku?“ 

Řekli mu: „Kdyby tento člověk nebyl zločinec, nevydali bychom ti ho.“ 

Pilát jim řekl: „Vezměte si ho a suďte ho podle svého zákona.“ 

Židé mu řekli: „My nesmíme nikoho usmrtit.“ 

Tak se mělo naplnit Ježíšovo slovo, které řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít.

J 18:28–32 (CSP)

Pilátovi se do souzení Ježíše zrovna moc nechtělo. Tvrzení, že je někdo zločinec, mu nestačí a navíc, zvěsti o Ježíši se bezpochyby dostaly i k němu. Nebyl si jistý, kdo vlastně tento člověk je, zdali na tom, že je to Boží syn, není přece jenom něco pravdy. Také jeho žena ho před Ježíšem varovala. V Matoušově evangeliu čteme:

Když seděl na soudní stolici, vzkázala mu jeho žena: „Neměj nic s tím spravedlivým, neboť jsem dnes kvůli němu ve snu mnoho vytrpěla.“

Mt 27:19 (CSP)

Velmi důležitá jsou však slova židovských představitelů, přesněji verš po nich: Židé mu řekli „My nesmíme nikoho usmrtit.“ Tak se mělo naplnit Ježíšovo slovo, které řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít. 

Jinak řečeno: Všechno to, co se dělo, bylo součástí Božího plánu. To, co se stalo, se jednoduše stát mělo. Ostatně židovští kněží to věděli ze starozákonních proroctví, proto také usilovali o Ježíšovo ukřižování – na které ovšem sami neměli právo, tak holt museli Krista předat představiteli římské nadvlády. 

Pokud jste poslouchali nebo četli epizodu podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána, pak víte, že první křesťanský mučedník Štěpán nebyl jako Ježíš ukřižován, nýbrž podle židovského práva ukamenován. V jeho případě se s tím už židovští duchovní jednoduše nepárali. Prostě odstranili toho, kdo jim stál v cestě. U Ježíše to ale bylo jiné. Jak už jsem napsal – stalo se to, co se stát mělo, nebo co se stát muselo.

Bezradný Pilát

Když Pilát viděl, že mu nic jiného nezbývá, nechal si Ježíše předvolat, aby lidově řečeno zjistil co je zač. Osobně si nejsem jistý, jestli mu Ježíšovy odpovědi poskytly dostatečné vysvětlení. Posuďte sami:

Pilát tedy opět vešel do vládního paláce, zavolal si Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král Židů?“ 

Ježíš odpověděl: „To říkáš sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“ 

Pilát odpověděl: „Jsem snad já Žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Co jsi učinil?“ 

Ježíš odpověděl: „Mé království není z tohoto světa; kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji strážci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; ale mé království není odtud.“

Pilát mu řekl: „Jsi tedy král?“ 

Ježíš odpověděl: „Ty říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ 

Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ 

A když to pověděl, vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám.“

J 18:33–38 (CSP)

Kdyby na tomto místě příběh skončil, dějiny křesťanství by vypadaly jinak. Ježíše by propustili, se svými učedníky by dál chodil po Izraeli a šířil evangelium, aby po dlouhých letech v požehnaném věku zemřel a byl důstojně pochován. Jenže jak víme, to se nestalo. Boží plán byl jiný.

Pilát podnikl ještě jeden pokus o propuštění Ježíše. Podle velikonočního zvyku nabídl srocenému davu lidí propuštění jednoho vězně. Jenže zfanatizovaná lůza odmítla propuštění Ježíše a vyžádala si místo něj propuštění lupiče Barabáše. Pilát tedy nechal Ježíše zbičovat, vojáci mu na hlavu nasadili trnovou korunu a oblékli mu purpurový plášť. Římský prefekt však stále nevěřil v Ježíšovu vinu. Ve 4. a 5. verši 19. kapitoly Jana čteme:

Pilát vyšel znovu ven a řekl jim: „Hle, vedu vám ho ven, abyste poznali, že na něm nenalézám žádnou vinu.“ Ježíš vyšel ven, měl na sobě trnový věnec a purpurový plášť. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“

J 19:14–15 (CSP)

A je to tady! Hle, člověk (nebo jak se někdy překládá Ejhle, člověk) – Ecce homo. Proč to Pilát řekl? Nabízí se několik vysvětlení, od prostého parafrázování „Tak tady ho máte“, až po další snahu zachránit Ježíše, kdy Pilát v přeneseném smyslu slova říká: „Vidíte, je to jen člověk. Žádný král. Normální chlap. S někým jste si ho spletli.“ 

Já ale, věrný svému zvyku číst Bibli v kontextu, pokračuji v Janově evangeliu dál. Následně se dozvídáme, že Pilátovo Hle, člověk rozlítilo velekněze a stráže, kteří křičeli „Ukřižuj! Ukřižuj!“. Židé pak znovu argumentovali svým zákonem, podle kterého musí Ježíš zemřít, jelikož se prohlašuje Synem Božím. Pilát si ještě jednou předvolává Ježíše, a znovu na něm nenalézá vinu. Jenže Židé uhodí na citlivou strunu: „Propustíš-li ho, nejsi přítelem císaře; každý, kdo se vydává za krále, se protiví císaři!“ Co bylo dál?

Když Pilát uslyšel tato slova, vyvedl Ježíše ven a usedl na soudní stolici na místě zvaném „Kamenná dlažba“, hebrejsky „Gabbatha“. Byl den přípravy před velikonocemi, kolem poledne. 

I řekl Židům: „Hle, váš král.“ 

Oni zvolali: „Pryč, pryč s ním, ukřižuj ho!“ 

Pilát jim řekl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ 

Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“ 

Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován. Vzali Ježíše [a odváděli ho].

J 19:13–16 (CSP)

Pokrytectví v přímém přenosu

A je vymalováno. Z Ecce hommo se rázem stává Ecce rex vester – Hle, váš král – jinak řečeno „Jo, je to král, toho už můžete ukřižovat“. Pilát, strachující se o své teplé místečko římského prefekta v Judeji, otáčí o sto osmdesát stupňů. Než aby se dostal do problémů se svými nadřízenými – protože Židé by si to jistě nenechali pro sebe – raději nakonec nechá Ježíše ukřižovat. Stejnou zbabělost, prospěchářství a pokrytectví však ukazují i židovští velekněží, hlásící se najednou k římskému císařství, pod jehož nadvládou nedobrovolně žijí. Co na tom, že je to jen naoko, aby dosáhli svého? Jednou vyřčené slovo už nejde vzít zpět.

Slovní spojení Ecce homo – (ej)Hle, člověk, je tedy vlastně biblickou ukázkou zbabělosti. Nebo možná spíše naděje, zmařené zbabělostí. I když… pravá naděje je v Kristu. A ta by nepřišla, kdyby Ježíše neukřižovali a on poté nevstal z mrtvých. Křesťanství by nebylo křesťanstvím. Takže je vlastně vše v pořádku? Je a není. Je, protože vše dopadlo tak, jak dopadnout mělo; a není, protože zbabělost, prospěchářství a pokrytectví jsou zavrženíhodné vlastnosti, od kterých je třeba se držet co nejdál.

Komedie na konec 

Myslím, že kromě kopce nad Šternberkem či motoristických závodů konaných tamtéž, či pojmenování uměleckých děl, znázorňujících Ježíšovo utrpení před ukřižováním, potažmo pak citace z 15. verše 19. kapitoly Janova evangelia v latině, byste mohli slovní spojení ecce homo znát ještě… z filmu. Nevěřím, že jste neviděli českou filmovou komedii ze 70. let, Ecce homo Homolka. Zde je samozřejmě ecce homo použité ironicky, v nadsázce a také díky zvukomalebnosti se slovem Homolka. Nicméně komedie je to, aspoň podle mého názoru, skvělá. Na závěr tedy malá ukázka.

Článek Ecce homo. Mikrolekce latiny a Homolkovi na konec se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Španělsko-americký filozof 20. století George Santayana je údajně autorem této myšlenky: „Ten kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít.“ V trochu jiném znění: „Národ který zapomene svou minulost nemá žádnou budoucnost“, to prý říkal Winston Churchill, a je dost možné, že oba tuto myšlenku pouze převzali po generálporučíkovi britské armády, spisovateli, zakladateli a hlavnímu náčelníkovi skautského hnutí v letech 1857–1941 – Robertu Baden-Powellovi, který měl prohlásit:

„Ti, kteří nejsou pamětliví minulosti jsou odsouzeni zopakovat si ji včetně všech předchozích léček a omylů.“

Zdroj: Citaty.net

Proč tato vsuvka o rčení ke vztahu znalosti vlastní historie k vlastní budoucnosti? Zkrátka jsem se začal více zajímat o (nejen) naše dějiny, abych – mnohdy ke svému překvapení – v nich nacházel nejrůznější poučení, ale právě také třeba i paralely se současností. A začal jsem tedy i státní svátky vnímat jinak než dříve. Čímž nemyslím například profláknutý svátek práce :-)

Jakožto křesťana mě samozřejmě nejvíce oslovují „naše“ svátky, tudíž následuje malá reklama: V podcastu Biblická jména a úsloví jsem se už věnoval těm nejdůležitějším – narození Ježíše Krista v dílu V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce, a pak Velikonocům hned ve dvou epizodách: Veselé Velikonoce… a jak to bylo s mesiášem a Znamení kříže, roztržená opona a naděje vzkříšení. Tudíž jestli jste tyto díly ještě neslyšeli (nebo nečetli jejich textové verze), je na vás, zdali si pro ně uděláte čas.

100 let před Lutherem

Kdybych měl sestavit žebříček tří nejvýznamnějších křesťanských svátků, pak pro mě, jakožto protestanta, by po Velikonocích a Vánocích byl na třetím místě dnešní den – tedy 6. červen – Den upálení Mistra Jana Husa.

Bohužel mám trochu obavy… spíš silný pocit, že Jan Hus je většinovou veřejností vnímaný pouze jako historická osoba, zajímavá tím, že nedobrovolně skončila svůj život upálením. Jak by také ne v zemi, kde se k nějaké víře (a to ani přesně nevíme k jaké) hlásí pouhých 22 % lidí – viz můj článek Spiritualita dle sčítání lidu 2021. Takže další dobrý volný den, ať upálili kohokoliv…

Ne, tak to samozřejmě není. Jan Hus byl – ač to zní jako klišé – velikán českých a možná i světových křesťanských dějin. Člověk, který se nebál postavit zkorumpovaným nejvyšším autoritám tehdejší katolické církve, která ve středověku vládla v podstatě (nad)státní mocí. Jan Hus byl muž, který měl na prvním místě Pána Boha, Písmo Svaté a úctu k pravdě a spravedlnosti. Obrovsky pevný ve své víře, neváhající pro své myšlenky obětovat svůj život. Reformátor, který o sto let předběhl samotného Martina Luthera. Hus rozhodně není jen nějaká historická postava – osobnost Jana Husa představuje doslova odkaz všem křesťanským generacím.

Poslední dopisy

Jak to všechno vím? Jak jsem si jistý tím, co jsem o Husovi napsal? Četl jsem jeho dopisy. Osobní dopisy. 

V minulém roce vydalo nakladatelství Biblion ve své Malé edici klasiků knihu Jan Hus: Listy z Kostnice. Nejlépe tuto malou publikaci přibližuje úvod ediční poznámky Alexandra Fleka, který Husovu korespondenci pro tuto knihu sestavil, převedl do současné češtiny a opatřil poznámkami:

Tato knížka vznikla z touhy nechat v rámci připomínek 600. husovského výročí zaznít hlas samotného Jana Husa – hlas teologa, křesťana, ale především nesmírně silného, upřímného a inspirujícího člověka. Jinými slovy, měli jsme za to, že namísto interpretací, dezinterpretací a reinterpretací jeho odkazu bude užitečné nechat Husa mluvit sama za sebe. 

Není to tedy další knížka o Janu Husovi. Je to sbírka jeho vlastních, velice osobních textů. Není to primárně kniha teologická, historická, ani populárně naučná. Je to niterné svědectví člověka, který věděl, pro co žije a pro co mu stojí za to i zemřít. A který měl neodolatelnou potřebu své přesvědčení sdílet se svými blízkými i vzdálenými – s přáteli, ba i nepřáteli. 

Zdroj: Jan Hus – Listy z Kostnice (ediční poznámka) | Biblion 2021

Listy z Kostnice už podle svého názvu obsahují výběr Husových dopisů, datovaných od října 1414, kdy se Jan vydává na cestu do Kostnice s vírou, že zde dokáže obhájit své myšlenky a učení. Poslední listy pak nesou datum 5. července 1415, tedy den před jeho mučednickou smrtí. Nebudu vám vyprávět jejich obsah – od toho píšu tento článek, abych vám knihu doporučil k přečtení :-) Nicméně nemohu nenapsat, že Husovy dopisy spojuje nepřehlédnutelná linka – ať jsou to první listy z cesty, nebo poslední dopisy před smrtí, vždy jsou psané v laskavém tónu, plném zbožnosti a víry ve spravedlnost. Zároveň z nich doslova čiší pevné odhodlání neustoupit ze svých myšlenek. Janova pokora mu však dovoluje připustit svůj omyl. Několikrát píše, že pokud koncil dokáže jeho herezi, svoje učení odvolá. Například v listu přátelům v Kostnici z 21. června 1415 napsal: 

Toto je ve jménu Ježíše Krista mé konečné rozhodnutí: Nechci uznat bludnost článků, které byly vybrány pravdivě, ani nechci odvolat články, které mi byly připsány křivými svědky. Odvolat by totiž znamenalo přiznat, že jsem zastával blud či bludy, odstoupit od nich a zastávat opak. Bůh ovšem ví, že jsem ty bludy nikdy nekázal – to oni si je vymysleli, když vypustili mnoho pravd a připojili lži. 

Kdybych o některém ze svých článků poznal, že odporuje pravdě, milerád bych jej opravil, odvolal a začal učit a kázat jeho opak. Myslím ale, že žádný z nich neodporuje zákonu Kristovu a výrokům svatých učitelů jen proto, že jej ti, kterým se nelíbí, označují za pohoršující či bludný. 

Pokud je tedy v kterémkoli z mých článků vědomě obsažen jakýkoli lživý smysl, takového se zříkám, poddávám se k nápravě všemohoucímu a nejlepšímu Učiteli a spoléhám, že on sám mě ve svém nekonečném milosrdenství přelaskavě očistí od mých skrytých hříchů.

Zdroj: Jan Hus – Listy z Kostnice | Biblion 2021

 Ani stopa po zášti natožpak nenávisti ke svým protivníkům. Ne, že by tedy Hus nepojmenovával věci pravými jmény – neváhá používat slova jako ničemní lháři či Antikristovi sluhové. Ale z tónu jeho dopisů je jasně zřejmé, že svým odpůrcům odpouští i to… co se teprve chystají udělat. Čisté křesťanství v přímém přenosu.

Český Jan Hus

Větší část Listů z Kostnice byla původně psaná latinsky čili jazykem středověkých vzdělanců (Hus mimo jiné také působil na Univerzitě Karlově, kde byl v letech 1409–1410 dokonce jejím rektorem), menší část, určená nejbližším českým přátelům pak staročeštinou. Jak jsem napsal v úvodu k této knize, do současné češtiny Husovy dopisy převedl Alexandr Flek. Byť tedy neznám originály, „překlad“ musím suše ohodnotit na jedničku. Jen vsuvka: Ona to tedy ve skutečnosti není současná čeština tak, jak ji nyní používáme. Syntax textu je – jak jste jistě sami poznali z ukázky – ponechán v lehce archaické formě, což ale k dopisům psaným původně v 15. století jednoduše sedí. Výborná práce. Což se týká i jakési logiky řazení listů, plus hodnoty edičních poznámek a vysvětlivek před jednotlivými kapitolami i u samotných jednotlivých dopisů. 

Knihu Jan Hus: Listy z Kostnice vám vřele doporučuji.

Kniha Jan Hus: Listy z Kostnice

Rozměry: 10 × 15 cm
Počet stran: 200
Vazba: pevná
Autor: Jan Hus
Editor: Alexandr Flek
Linoryt: Magdalena Rutová
Rok vydání: 2021

Ceny (07/2022)
Listy z Kostnice: 197 Kč
balíček Listy z Kostnice + Dopisy blízkým (Martin Luther): 299 Kč
Malá edice klasiků (5 svazků): 888 Kč
Zdroj: Nakladatelství Biblion

Článek O státních svátcích. A Husovy Listy z Kostnice nádavkem se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Kde se vzala, tu se vzala… 38. kapitola Genesis

Ona poněkud zvláštní 38. kapitola knihy Genesis je na první pohled až nelogicky nebo možná dokonce nepatřičně vsazená do příběhu starozákonního Josefa, zvaného egyptského. O něm jsem mluvil v první části epizody o Josefech. Předchozí 37. kapitola vypráví o Josefových snech prorokujících jeho nastávající vládnutí, a následně o tom, jak se ho jeho žárliví či závistiví bratři zbavili – na návrh jednoho z nich – Judy, jej prodali Izmaelitům, projíždějícím na cestě do Egypta.

Dlužno dodat, že tím zároveň Juda zachránil Josefa před smrtí, protože původní variantou bylo jeho zabití. Příběh Josefa v Egyptě však pokračuje až v 39. kapitole. Osmatřicátá kapitola vsazená mezi tím z ničeho nic skáče k vyprávění právě o Judovi, jeho snaše Támar a… Ónanovi, Judovu synu. Pojďme si z 38. kapitoly knihy Genesis přečíst prvních jedenáct veršů:

Juda a Támar

V té době se stalo, že Juda odešel od svých bratrů a uchýlil se až k adulamskému muži jménem Chíra. Juda tam spatřil dceru kenaanského muže jménem Šúa. Vzal si ji za ženu a vešel k ní. Otěhotněla a porodila syna. Juda mu dal jméno Ér. Pak znovu otěhotněla, porodila syna a dala mu jméno Ónan. A ještě znovu porodila syna a dala mu jméno Šela. Bylo to v Kezíbu, když ho porodila. 

Pak Juda vybral pro Éra, svého prvorozeného, ženu jménem Támar. Ale Judův prvorozený Ér byl zlý v Hospodinových očích a Hospodin ho usmrtil. I řekl Juda Ónanovi: Vejdi k ženě svého bratra a splň vůči ní švagrovskou povinnost; vzbuď svému bratru potomka. Ónan věděl, že ten potomek nebude patřit jemu, proto když vcházel k ženě svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby nedal potomka svému bratru. To, co páchal, bylo v Hospodinových očích zlé. Proto usmrtil i jeho. Juda pak řekl své snaše Támaře: Usaď se jako vdova v domě svého otce, dokud nevyroste můj syn Šela. Říkal si však: Aby také on nezemřel jako jeho bratři. Támar tedy šla a usadila se v otcovském domě.

Gn 38:1–11 (CSP)

Nejprve dovolte malou vsuvku – abychom byli v obrazu. Juda je důležitou starozákonní postavou, jedním z mužů z rodové linie Ježíše Krista tak, jak je to popsáno na začátku Matoušova evangelia (Mt 1:1–17 /CSP/). Jeho otcem byl Jákob čili syn Izáka, kterého byste mohli znát jakožto potomka patriarchy Abrahama. O nich dvou jsem mluvil v dílu podcastu Abraham, a nedokončené obětování Izáka. Takže – znovu opakuji – Juda byl významnou postavou starozákonních dějin.

Vrátím-li se k první části 38. kapitoly knihy Genesis, pak zde čteme o jednom z Božích nařízení té doby, kdy v případě, že zemřel jeden z bratrů aniž by po sobě zanechal syna, měl ten druhý povinnost zplodit s jeho manželkou potomka – pokračovatele rodu – za něj. Podrobně je to popsáno v 25. kapitole Páté knihy Mojžíšovy čili v Deuteronomiu (Dt 25:5–6 /CSP/). Co provedl Judův prvorozený syn Ér, že ho Pán Bůh potrestal smrtí, se nedozvídáme, nicméně jeho mužská role se podle tohoto zákona přesunula na Ónana. Protože ten však nechtěl zplodit pokračovatele rodu bratra Éra, praktikoval to, čemu dnes říkáme přerušovaná soulož.

Proč je jeho jméno, jak už jsem napsal na začátku – neprávem nebo ve zkreslené konotaci – spojováno s onanií čili masturbací, to vážně nevím. Něco si o tom myslím, ale protože jde jen o moji nepodloženou domněnku, nechám si ji pro sebe. Každopádně současným používáním pojmu onanie vlastně tak trochu trestáme biblického Ónana za nesplnění Božího příkazu znovu a znovu… ale to samozřejmě myslím v nadsázce :-)

Nebude-li to Šela…

Tak vidíte, Ónana jsme zvládli rychle, stručně a jasně. Ovšem pokud si znovu přečtete poslední verš předchozí ukázky z 38. kapitoly Genesis, zjistíte, že Juda byl z patálie se svými dvěma syny poněkud nervózní. Když se to nepovedlo s Érem, ani s Ónanem, na řadě byl třetí klučina, Šela. Ten byl sice podle všeho ještě malý na plození potomků, ale i tak si to Juda pojistil tím, že Támar tak trochu vystrnadil z dohledu do domu jejího otce. Tím však příběh nekončí. Přečtěme si jeho pokračování:

Uplynulo mnoho dní a Judova žena, dcera Šúova, zemřela. Když se Juda utěšil, šel se svým adulamským přítelem Chírou ke střihačům svých ovcí do Timny. Támaře bylo oznámeno: Hle, tvůj tchán jde do Timny stříhat ovce. Odložila tedy své vdovské šaty, zakryla se závojem, úplně se zahalila a posadila se u vstupu do Énajimu, který je na cestě do Timny. Viděla totiž, že Šela vyrostl a ona mu nebyla dána za ženu. 

Juda ji spatřil a považoval ji za nevěstku, protože měla zakrytou tvář. Naklonil se k ní u cesty a řekl: Pojď, chci k tobě vejít. (Nevěděl totiž, že je to jeho snacha.) Odpověděla: Co mi dáš, když ke mně vejdeš? Řekl: Pošlu kůzle ze stáda. Odpověděla: Dej však zástavu, než je pošleš. Řekl: Jakou zástavu ti mám dát? Odpověděla: Svůj pečetní prsten, šňůrku a hůl, kterou máš v ruce. Dal jí to, vešel k ní, a ona s ním otěhotněla. Pak vstala, odešla, odložila závoj a oblékla si vdovské šaty. 

Juda pak poslal svého adulamského přítele s kůzletem, aby vzal od té ženy zástavu, ale nenašel ji. Vyptával se mužů v tom místě: Kde je ta chrámová nevěstka, která byla v Énajimu u cesty? Odpovídali: Žádná chrámová nevěstka tu nebyla. Vrátil se k Judovi a řekl: Nenašel jsem ji. Také muži v tom místě říkali, že tam žádná chrámová nevěstka nebyla. Juda řekl: Ať si to vezme; jen abychom nebyli v pohrdání. Vždyť jsem jí to kůzle poslal, ale tys ji nenašel. 

Asi po třech měsících bylo Judovi oznámeno: Tvá snacha Támar se dopustila smilstva, a hle, také je ze smilstva těhotná. Juda odpověděl: Vyveďte ji, ať je upálena. Když ji vyváděli, vzkázala svému tchánovi: Jsem těhotná s mužem, kterému patří tyto věci. A pokračovala: Prozkoumej, prosím, komu patří tento pečetní prsten, šňůrka a tato hůl. Juda to prozkoumal a řekl: Je spravedlivější než já, neboť jsem ji nedal svému synu Šelovi. A už ji znovu nepoznal. 

Když nastal čas jejího porodu, hle, v jejím lůnu byla dvojčata. Stalo se, když rodila, že jedno vystrčilo ruku. Porodní bába vzala karmínový provázek, přivázala mu ho na ruku a řekla: Toto vyjde první. Avšak když vtáhl ruku zpět, hle, vyšel jeho bratr. Řekla: Jakou trhlinu jsi pro sebe protrhl? I dali mu jméno Peres. Potom vyšel jeho bratr, který měl na ruce karmínový provázek. Jemu dali jméno Zerach.

Gn 38:12–30 (CSP)

To se nám to pěkně vyvinulo. Juda „zapomněl“, že na řadě je jeho již dospělý syn Šela, tak Támar vzala věci do svých rukou. Učinila ze sebe prostitutku, aby otěhotněla nikoliv se Šelou, ale „za trest“ rovnou s Judou. Ten po předložení důkazů naštěstí uznal svou chybu, zrušil původní krutý rozsudek nad Támar a ta posléze porodila rovnou dvojčata.

Mimochodem, Peres (Trhlina), který při porodu předběhl svého bratra Zeracha, patří jakožto Judův syn taktéž do rodokmenu Ježíše Krista. I přes to, že byl de facto zplozený z prostituce (alespoň předstírané) a smilstva. Kdybych to měl nazvat poněkud technokraticky, pak jde o krásnou kombinaci Boží svrchovanosti s Boží milostí.

Od Judy k Josefovi a zpět

Osmatřicátá kapitola knihy Genesis je – jak jste mohli právě sami poznat – plná dnes těžko pochopitelných starověkých příběhů, na které samozřejmě dost dobře nejde nahlížet optikou dnešních společenských zvyklostí a morálky. Stále však visí ve vzduchu otázka, proč je tato kapitola vložená do příběhu Josefa egyptského? Proč ji autor knihy Genesis buďto úplně nevynechal, nebo ji nezařadil až poté, co odvypráví celé Josefovo „story“?

Podle mého názoru bylo účelem této vložené kapitoly takříkajíc lépe představit Judu, respektive prvotního Judu, jakožto jednoho z Josefových bratrů, který v jeho příběhu hraje důležitou roli. Onen prvotní Juda, jak jistě sami uznáte, právě v 38. kapitole Genesis, nevystupuje zrovna jako kladný hrdina. Pěkně to vysvětluje poznámka v Bibli Slovo na cestu:

Tato kapitola barvitě líčí charakter Judy, který je v protikladu s Josefovým (kap. 39). Juda byl poskvrněn závistí a pohanskými zvyky. Brzo měl získat několik trpkých poučení. V následující kapitole uvidíme Josefovu zbožnost, jeho poctivost a moudrá rozhodnutí odrážejí jeho ryzí povahu. Za svou věrnost byl odměněn větším požehnáním, než si mohl představit.

Zdroj: Bible s poznámkami Slovo na cestu

Jak si můžete poslechnout v již zmíněné první části epizody o Josefech (nebo přečíst v textové verzi tohoto dílu), Juda však postupem času našel pokoru a nebojím se napsat i lásku k bližnímu svému – o čemž svědčí jeho řeč k Josefovi, popsaná v 18.–34. verši 44. kapitoly knihy Genesis. Ale to už si skutečně poslechněte nebo přečtěte sami. 

Nicméně jak je nyní zřejmé, ona poněkud zvláštní a vsazená 38. kapitola stejné biblické knihy, zde není jen tak pro nic za nic, omylem nebo špatně zařazená – nýbrž dodává příběhu Josefa egyptského další poučení. Že i ne zrovna nejlepší člověk může dospět k poznání správných hodnot, že Pán Bůh občas nechává své ovečky „vymáchat se“ ve vlastních problémech, protože věří v nápravu každého člověka. Ale abyste to pochopili, je třeba jednoduše nevytrhávat 38. kapitolu z kontextu, ale číst dál a celé si to pak… spojit.

Samohana Ónana od Pastoral Brothers

Jako bonus k tématu tohoto článku přidávám na závěr video dvojice mladých farářů Českobratrské církve a „křesťanských youtuberů“, kteří si říkají Pastoral Brothers. Možná je budete znát.

S humorem sobě vlastním vypráví Jakub Helebrant a Karel Müller tento příběh Judy, Támar a Ónana více „proTámarovsky“ nežli já, nicméně to není důvod, proč se na jejich video nepodívat. Navíc se zde dozvíte také další informace, které v tomto článku nezaznívají.

Nejlepší na konec: Prázdniny začínají!

Tradice se mají dodržovat, a člověk si také musí někdy odpočinout. Tím člověkem myslím sebe :-) Stejně jako loni touto dobou tedy vyhlašuji červencové podcastové prázdniny Biblických jmen a úsloví. Nebuďte smutní, tento podcast má k dnešnímu dni 46 dílů, a mně se – při vší úctě – nechce věřit, že byste je všechny slyšeli. Tak to můžete v prvním prázdninovém měsíci dohnat :-)

A/nebo dočíst některý z „nepodcastových“ článků, jichž je nyní na tomto webu zhruba polovina oproti mluveným epizodám. Články navíc budou vycházet i v červenci – prázdniny platí jen pro mluvené slovo.

Tudíž poslouchejte a čtěte – jeden pouhý měsíc uběhne jako voda, já se vám v srpnu opět přihlásím s novým dílem podcastu.

Užijte si léta s Božím požehnáním!

Článek Bajka o Ónanovi s příběhem Judy. A červencové podcastové prázdniny se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Křesťanské „sci-fi“

Není to tak dlouho, co jsem si povídal s jedním svým kamarádem, který (zatím ještě :-)) není věřící, ale o křesťanství projevuje zájem vyšší než je (v naší společnosti) běžné. Když došla řeč právě na „institut daru“, bylo na něm vidět, jak zpozorněl. Hned poté co jsem domluvil, se zeptal:

„Takže i když jsem v minulosti nedělal úplně nejlepší věci, bude mi odpuštěno?“
„Ano“, odpověděl jsem.
„A stačí, když přijmu Ježíše, nechám se pokřtít, a budu vyznávat své hříchy – když nějaké udělám?“
Moje odpověď byla samozřejmě stejná, jako na první otázku. Kamarád se na pár sekund zamyslel, a řekl:
„To je nějaké sci-fi, ne? Všechno se přece platí. Nikdo ti nedá nic zadarmo. To se mi nechce věřit… v tom musí být nějaký háček.“

Jsem možná špatný evangelista, ale rozešli jsme se, byť tedy v dobrém, ale „zamrzlí“ přesně v tomto bodu – u ochoty přijmout ničím nezaslouženou Boží milost jen proto, že v naší společnosti je to neobvyklý jev. 

Zadarmo ani kuře nehrabe

Bohužel je to tak. Současný člověk je nastavený do módu „něco za něco“. Že za zboží v obchodech je třeba zaplatit, to je jasné. Ale velmi často, když nám někdo něco dává skutečně jen tak, bez toho, aniž by čekal cokoliv „na revanš“ – ať už jsou to věci nebo činy, pomoc s něčím, dobrá rada – tak nějak automaticky uvažujeme, že bychom mu to měli zaplatit, oplatit, nahradit… „Vždyť jsi s tím měl práci!“ „Aspoň ten čas ti zaplatím.“ „Neblbni, zadarmo ani kuře nehrabe!“ a tak dále, a tak dále. Určitě to znáte sami.

Jeden příklad za všechny: Váš přítel má velkou zahradu plnou ovocných stromů. Zavolá vám: 

„Hele, nechceš pár košíků jablek? Já už nevím, co s tím mám dělat. Nechci až do příštího podzimu jíst jenom jabka :-)“
„Tak pár jablek nikdy neuškodí…“, odpovíte a vzápětí dodáte: „Kolik za to chceš?“
„Nic probůh! Sami máme jablek až nad hlavu celá rodina, k tomu jsem asi metrák odvezl do moštárny, a pořád zakopávám o jabka. A na kompost je dávat nechci, to by byla škoda. Přivez si nějaké bedýnky, a můžeš odjet třeba s plným kufrem.“
„No počkej, tak aspoň dobrou láhev ti dovezu. Jaké piješ? Bílé nebo červené?“
„Nic mi nevoz! Ber to jako malý dárek. Vážně nic nechci!“

Vezmete tedy bedýnky, sednete do auta a jedete pro jablka. Nicméně po cestě vám to stejně nedá, stavíte se ve vinotéce, a vezmete láhev červeného a pro jistotu ještě i jednu bílého vína.

Dary z víry

Není tedy divu, že „Boží nabídka“ tak neskutečných zaslíbení, jako je milost a věčný život, se v podobném nastavení člověka přijímá o to obtížněji. Nejen, že je to zadarmo. Je to navíc něco, tak velkého a tak neuvěřitelného, že se tomu racio moderního člověka tvrdošíjně brání. Navrch se to ani nedá dokázat – je to „jenom“ napsané v Bibli – a papír, jak známo, snese všechno :-) Když k tomu navíc přičtu, že Boha nikdo nikdy neviděl, takže „pochybovači“ se nedostane žádného osobního ujištění od dárce, musíte nutně dojít k přesvědčení, že šíření křesťanství nebo spíše rozšiřování řad křesťanů, skutečně není v našem sekulárním Česku žádná selanka.

Předchozí odstavec by klidně mohl psát nějaký zapřisáhlý ateista, toužící všem ukázat domnělou „nesmyslnost“ křesťanství. Je to ale jinak. Za klávesnicí sedí člověk věřící, který žije v nějaké známé realitě a klade si různé otázky. Takže nyní zase v první osobě: Nejsem křesťanem od dětství, jako mnozí bratři a sestry v Kristu. Pána Ježíše jsem do svého srdce přijal až řekněme ve zralém věku, kdy už jsem měl něco za sebou. Ale životem, tvarovaným do nepravidelně zvlněné křivky – jednou nahoře, jindy dole – jsem se tak trochu plácal. To je však jiný příběh, o tom možná příště. 

Každopádně Boha, kterého jsem dost možná hledal už dávno před tím aniž bych si to uvědomoval, jsem našel díky obrovskému štěstí na skvělé duchovní učitele. Moje dříve věřící partnerka Klára mě svou tichou až nenápadnou evangelizací přiměla „omrknout“ kurzy Alfa, abych do půl roku při křtu nechal ve vodě svůj starý život. Díky svému duchovnímu otci Michalovi jsem se stal křesťanem takříkajíc bezvýhradně, naprosto přirozeně, bez logických a racionálních otázek, zkrátka jsem v pravém slova smyslu… uvěřil. 

Možná existují lidé, kteří se jednoduše začetli do Bible, a věděli. Duch Svatý pracuje s každým člověkem (jenom o tom někteří zatím ještě nevědí :-)), stát se to tedy může. Já si však myslím, že dobré duchovní vedení „od člověka k člověku“ je pro hledajícího velmi důležité. Samotná Bible není jednoduchá kniha. Na to, jak je tlustá, je na mnoha místech velmi stručná, často se vyjadřuje v podobenstvích, a tak bych mohl pokračovat dál. Bible není návod, proto dostane-li se „zájemci o křesťanství“ zasvěcený a srozumitelný výklad, je cesta hned snazší. Toť můj názor. I když to možná vypadá, že jsem odbočil od tématu, není tomu tak – pořád jsme u nezaslouženého daru.

K dokonalosti nepřidáš

Abych řekl pravdu, nad touto „problematikou“ jsem začal uvažovat až při psaní článku, který právě čtete. Tím, jak jsem bezvýhradně přijal Ježíše, mě totiž ani nenapadlo přemýšlet o zaslouženosti křesťanských darů. Věděl jsem totiž, že jsou de facto principem naší víry. Bez Ježíšovy vykupitelské oběti a zmrtvýchvstání, díky čemuž jsme dostali milost a zaslíbení věčného života, by křesťanství nebylo křesťanstvím, ale něčím… nevím čím.

Ty dary už jsou zaplacené. Jak byste se za ně chtěli revanšovat? K Božímu daru nejde nic přidat. Co chcete darovat Bohu? Co chcete přidat k dokonalosti? Pán Bůh stvořil tento svět, stvořil člověka, je svrchovaný, má dnešními slovy všechno pod svou kontrolou. V osobě Ježíše nám dal nekonečnou lásku, milosrdenství a věčný život. Čím byste tedy chtěli Bohu přispět? Myslíte si, že mu snad chybí něco, co by mohl potřebovat?

Takže žádné oplácení daru jiným darem. Zapomeňte na to, že pokud je něco zadarmo, je to přinejmenším podezřelé. Pán Bůh rozdává své dary plnými hrstmi, a stačí si jen, abyste je přijali. Přijetí Božích darů je totiž to nejlepší, co můžete udělat. Ano, měli bychom, možná spíše musíme Bohu vyjadřovat za jeho dary svou vděčnost. Jak? Svým dobrým křesťanským životem, následujícím Ježíše Krista. To je jediné, co náš Pán očekává. A také úctu a oddanost, a nebojím se napsat, také trochu bohabojnosti, ta ještě nikomu neuškodila.

Tak ať se nám to všem daří co nejlépe!

Článek „To se mi nechce věřit…“ aneb O nezasloužených Božích darech se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Starověké chvály

České slovo žalm pochází z latinského psalmus, přičemž to má za vzor řecké psalmos, které je překladem hebrejského mizmor – píseň. Nicméně hebrejsky se žalmy řekne tehilim (תהילים), a tehila (תהילה) znamená chvála (Zdroj Wikipedie).

Kniha Žalmů tedy představuje jakýsi starozákonní náboženský zpěvník, mohli bychom ji přirovnat k dnešnímu kancionálu. Najdete v ní 150 básnických modliteb, chvalozpěvů, proseb i díků, nářky nevyjímaje – zkrátka směsici nejrůznějšího volání k Pánu Bohu, nebo jak bychom řekli dnes, komunikace s Bohem. 

Žalmy vznikaly v dlouhém časovém období, podle různých zdrojů asi od roku 950 př. n. l. do roku 520 př. n. l. Často je jejich autorství připisováno králi Davidovi – vcelku běžné je označení Žalmy krále Davida –, ovšem teologie tvrdí, že král David napsal jen část Žaltáře – jak je u nás často tato kniha hezky česky nazývána.

Dost však suchých údajů – byť ty zde slouží k tomu, abychom si uvědomili, že Žalmy jsou skutečně… zpěvníkem. Ještě ale jedna informace „z druhé ruky“. C. S. Lewis údajně napsal:

„Žalmy jsou básněmi, určenými ke zpěvu, nikoli věroučnými statěmi, a už vůbec ne kázáními… Máme-li jim rozumět, musíme je číst jako básně…, jinak nám unikne, co skutečně obsahují, a budeme do nich vkládat něco, co tam není.“

Od Žalmů k Oborohu

Básně, určené ke zpěvu… C. S. Lewis to jako vždy vystihl dokonale. Nevím, jak jste na tom vy, ale já osobně mám raději prózu nežli poezii. Nevyhýbám se jí – příkladem budiž moje pochvalná recenze knihy Ivan M. Jirous: Magorské modlitby. Kniha, plus audiokniha, které chcete, nicméně přece jenom nesrovnatelně častěji čtu prózu. Jak to máte vy?

Ovšem pozor! Zhudebněné básně, to už je jiná… písnička :-) Možná si to neuvědomujete, ale vlastně každá píseň – a tím nemyslím pouze náboženskou tvorbu –, je zhudebněnou básní. Jasně, jejich autoři povětšinou psali texty písní, nikoliv básně, které poté někdo zhudebnil (i když ani to není výjimkou), no ale není takový text písně vlastně také básní? Uff…, konec hraní se slovy, pojďme k meritu tohoto článku.

Takovéto zhudebněné básně jednoduše posloucháme všichni dnes a denně – a nepovažujeme to za čtení poezie. Jak to souvisí s Žalmy? Někdy v 80. letech minulého století dostal Slávek Klecandr, kapelník křesťanské folk-rockové skupiny Oboroh vnuknutí zhudebnit právě Žalmy. V dokumentu České televize Oboroh z cyklu Cesty víry k tomu říká:

„Jednou ráno jsem si takhle četl Bibli – což jsem dělal pravidelně, než jsem šel do tý fabriky, to jsem byl pořád ještě v těch železárnách – no a zrovna mi padl zrak na Žalm 39. Říkal jsem si ‚To by bylo úžasný to zpívat‘. Ale nevěděl jsem jak. Tehdy jsem použil takovou ‚obezličku‘, že jsem vzal vlastní muziku, kterou jsem měl hotovou a zkusil si to s ní. A ono se to tak nějak prapodivně propojilo.“

Poté Slávek Klecandr v dokumentu říká, jak s respektem zahrál první zhudebněný Žalm 39 kolegům ze skupiny, aby to – jeho vlastními slovy, „bylo přijato :-)“ 

„A pak se spustila lavina. Asi rok a půl jsem nedělal nic jinýho v tý muzice, než že jsem nevycházel z údivu, že mi padají do hlavy jakýsi hudební nápady, který s těma Žalmama souvisí. Furt jsem je četl dokolečka, všech sto padesát…“

Třicet plus

K prvnímu zhudebněnému Žalmu 39 postupně přibývaly další, tudíž v roce 1991 vychází první CD Oborohu – Žalmy I. O dva roky později pak přichází dvojka s podtitulem Spatřujeme světlo, na třetí desku Žalmů – Pozvedám své oči k horám – si příznivci této kapely museli počkat až do roku 2011. Tři desky, třicet žalmů. Další pak najdete i na několika CD Oborohu s vlastní tvorbou, přesněji s vlastními texty. To už si ale nastudujte sami například na webu kapely.

Přeji příjemný poslech!

Článek Nebaví vás číst Žalmy? Poslouchejte Oboroh se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Zrovna z dílny Rádia 7 najdete na nejoblíbenějších podcastových platformách jako je Spotify, Apple nebo Google podcasty až bych napsal nepřeberně nejrůznějších pořadů o mnoha dílech. V tomto článku se budu věnovat pouze jednomu z nich, nicméně mohu vám slíbit, že na další se dostane také, byť až zase někdy jindy. Dnes tedy doporučím vaší pozornosti pořad s jednoduchým názvem: Základy.

Šestnáctkrát… 

Na webu Rádia 7 najdete u pořadu Základy velmi stručnou anotaci: Elementární pravdy křesťanské víry v 16 krátkých zastaveních s různými autory. V podcastových aplikacích Spotify či Apple Podcasty už byli redaktoři Rádia 7 výřečnější :-)

Historické, podmíněné osobní nebo přenesenou zkušeností – třeba i takové kořeny může mít předporozumění směrem ke křesťanské víře. Šestnáct zastavení s odpověďmi na základní body křesťanského učení z úst autorů nejrůznějšího zaměření, směřování, stylu uvažování.

Číslovka šestnáct je zde nicméně poněkud zavádějící, respektive ne úplně přesně použitá. Ano, jedná se skutečně o šestnáct krátkých, zhruba 5–6minutových zamyšlení, nebo jak uvádí anotace – zastavení – ovšem od několika autorů, takže dílů je 16 × počet autorů. Jinak řečeno – je zde daná osnova 16 témat, ke kterým se vyjadřují různí autoři. Celkem je ke dni vydání tohoto článku k poslechu 81 dílů. Že vám to nevychází? Příčinou je průběžné publikování nových dílů. Aktuálně je zde pět sérií šestnácti zamyšlení – tedy ucelené sady od pěti autorů – což dělá 80 dílů. Nicméně zrovna dnes přibyl nový první díl od šestého autora. Tvůrci pořadu zatím přidávali jednotlivé díly po týdnu, takže je předpoklad, že příští týden bude zveřejněný další díl, a pak další a další…

O čem tento pořad je? To, myslím, pěkně napoví ona zmíněná pevná osnova šestnácti zamyšlení:

1. Bůh – osoba nebo „něco“?
2. Kdo je Ježíš Kristus?
3. Proč právě Ježíš?
4. Co je to spasení?
5. Co je to hřích?
6. Jak vyznat hřích?
7. Odpuštění
8. Kdy začíná život věčný?
9. Život s Bohem
10. Milost – sen nebo realita?
11. Život z a v milosti
12. Duch svatý
13. Život z Ducha
14. Bůh ano, ale církev?
15. Význam Bible
16. Modlitba

Z osnovy je zřejmé, že jde o skutečné základy. Odpovědi na nejdůležitější elementární otázky, které si pravděpodobně klade každý hledající. A byť to takto autoři vysloveně nedeklarují, já bych přesně takovým lidem tento pořad vřele doporučil. Člověku, který se v křesťanství tak trochu „motá“, nejsou mu zřejmé základy (sic!), zkrátka nemá jiné vedení, tápe, ztrácí se… Ale i zkušený křesťan si zde najde své. To, že si odpovědi na jednotlivé otázky můžete poslechnout od různých autorů, dává Základům nejen pestrost, ale možná i řekněme jakousi ekumenickou rozmanitost. Musím suše konstatovat, že je to zkrátka výborně vymyšlené :-)

Víra, nikoliv ideologie

Malá perlička na závěr: Když jsem na mobilu v aplikaci Apple Podcasty hledal tento pořad (před tím jsem ho poslouchal na Spotify), začal jsem do vyhledávacího políčka psát slovo základy. „Našeptávač“ čili funkce, která vyhledává průběžně již při psaní dotazu, mi hned nabídl pořad Základy marxismu. Uff…, tak toto se vážně nepovedlo.

Kde poslouchat Základy

Spotify
Apple podcast
Google podcasty (pozn.: Zde jsou Základy poněkud neuspořádané – jsou „na jedné hromádce“ s jinými pořady Rádia 7. Mně osobně tato aplikace najde pouze tři díly :-( )
Web Rádia 7

Článek Od jiného mikrofonu: Základy. Podcast Rádia 7 se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.