Přiznávám, že k státním svátkům jsem měl vždycky poněkud rezervovaný vztah, a to se ještě vyjadřuji hodně… rezervovaně :-) V posledních asi třiceti letech můj vztah k těmto speciálním dnům v kalendáři nevylepšilo ani pracovní volno, protože jste-li na volné noze, na nějaké státní svátky neberete zřetel. Netvrdím, že je to správné, ale je to tak. Nicméně jak člověk stárne, získává na nejrůznější věci jiný náhled.
Španělsko-americký filozof 20. století George Santayana je údajně autorem této myšlenky: „Ten kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít.“ V trochu jiném znění: „Národ který zapomene svou minulost nemá žádnou budoucnost“, to prý říkal Winston Churchill, a je dost možné, že oba tuto myšlenku pouze převzali po generálporučíkovi britské armády, spisovateli, zakladateli a hlavnímu náčelníkovi skautského hnutí v letech 1857–1941 – Robertu Baden-Powellovi, který měl prohlásit:
„Ti, kteří nejsou pamětliví minulosti jsou odsouzeni zopakovat si ji včetně všech předchozích léček a omylů.“
Zdroj: Citaty.net
Proč tato vsuvka o rčení ke vztahu znalosti vlastní historie k vlastní budoucnosti? Zkrátka jsem se začal více zajímat o (nejen) naše dějiny, abych – mnohdy ke svému překvapení – v nich nacházel nejrůznější poučení, ale právě také třeba i paralely se současností. A začal jsem tedy i státní svátky vnímat jinak než dříve. Čímž nemyslím například profláknutý svátek práce :-)
Jakožto křesťana mě samozřejmě nejvíce oslovují „naše“ svátky, tudíž následuje malá reklama: V podcastu Biblická jména a úsloví jsem se už věnoval těm nejdůležitějším – narození Ježíše Krista v dílu V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce, a pak Velikonocům hned ve dvou epizodách: Veselé Velikonoce… a jak to bylo s mesiášem a Znamení kříže, roztržená opona a naděje vzkříšení. Tudíž jestli jste tyto díly ještě neslyšeli (nebo nečetli jejich textové verze), je na vás, zdali si pro ně uděláte čas.
100 let před Lutherem
Kdybych měl sestavit žebříček tří nejvýznamnějších křesťanských svátků, pak pro mě, jakožto protestanta, by po Velikonocích a Vánocích byl na třetím místě dnešní den – tedy 6. červen – Den upálení Mistra Jana Husa.
Bohužel mám trochu obavy… spíš silný pocit, že Jan Hus je většinovou veřejností vnímaný pouze jako historická osoba, zajímavá tím, že nedobrovolně skončila svůj život upálením. Jak by také ne v zemi, kde se k nějaké víře (a to ani přesně nevíme k jaké) hlásí pouhých 22 % lidí – viz můj článek Spiritualita dle sčítání lidu 2021. Takže další dobrý volný den, ať upálili kohokoliv…
Ne, tak to samozřejmě není. Jan Hus byl – ač to zní jako klišé – velikán českých a možná i světových křesťanských dějin. Člověk, který se nebál postavit zkorumpovaným nejvyšším autoritám tehdejší katolické církve, která ve středověku vládla v podstatě (nad)státní mocí. Jan Hus byl muž, který měl na prvním místě Pána Boha, Písmo Svaté a úctu k pravdě a spravedlnosti. Obrovsky pevný ve své víře, neváhající pro své myšlenky obětovat svůj život. Reformátor, který o sto let předběhl samotného Martina Luthera. Hus rozhodně není jen nějaká historická postava – osobnost Jana Husa představuje doslova odkaz všem křesťanským generacím.
Poslední dopisy
Jak to všechno vím? Jak jsem si jistý tím, co jsem o Husovi napsal? Četl jsem jeho dopisy. Osobní dopisy.
V minulém roce vydalo nakladatelství Biblion ve své Malé edici klasiků knihu Jan Hus: Listy z Kostnice. Nejlépe tuto malou publikaci přibližuje úvod ediční poznámky Alexandra Fleka, který Husovu korespondenci pro tuto knihu sestavil, převedl do současné češtiny a opatřil poznámkami:
Tato knížka vznikla z touhy nechat v rámci připomínek 600. husovského výročí zaznít hlas samotného Jana Husa – hlas teologa, křesťana, ale především nesmírně silného, upřímného a inspirujícího člověka. Jinými slovy, měli jsme za to, že namísto interpretací, dezinterpretací a reinterpretací jeho odkazu bude užitečné nechat Husa mluvit sama za sebe.
Není to tedy další knížka o Janu Husovi. Je to sbírka jeho vlastních, velice osobních textů. Není to primárně kniha teologická, historická, ani populárně naučná. Je to niterné svědectví člověka, který věděl, pro co žije a pro co mu stojí za to i zemřít. A který měl neodolatelnou potřebu své přesvědčení sdílet se svými blízkými i vzdálenými – s přáteli, ba i nepřáteli.
Zdroj: Jan Hus – Listy z Kostnice (ediční poznámka) | Biblion 2021
Listy z Kostnice už podle svého názvu obsahují výběr Husových dopisů, datovaných od října 1414, kdy se Jan vydává na cestu do Kostnice s vírou, že zde dokáže obhájit své myšlenky a učení. Poslední listy pak nesou datum 5. července 1415, tedy den před jeho mučednickou smrtí. Nebudu vám vyprávět jejich obsah – od toho píšu tento článek, abych vám knihu doporučil k přečtení :-) Nicméně nemohu nenapsat, že Husovy dopisy spojuje nepřehlédnutelná linka – ať jsou to první listy z cesty, nebo poslední dopisy před smrtí, vždy jsou psané v laskavém tónu, plném zbožnosti a víry ve spravedlnost. Zároveň z nich doslova čiší pevné odhodlání neustoupit ze svých myšlenek. Janova pokora mu však dovoluje připustit svůj omyl. Několikrát píše, že pokud koncil dokáže jeho herezi, svoje učení odvolá. Například v listu přátelům v Kostnici z 21. června 1415 napsal:
Toto je ve jménu Ježíše Krista mé konečné rozhodnutí: Nechci uznat bludnost článků, které byly vybrány pravdivě, ani nechci odvolat články, které mi byly připsány křivými svědky. Odvolat by totiž znamenalo přiznat, že jsem zastával blud či bludy, odstoupit od nich a zastávat opak. Bůh ovšem ví, že jsem ty bludy nikdy nekázal – to oni si je vymysleli, když vypustili mnoho pravd a připojili lži.
Kdybych o některém ze svých článků poznal, že odporuje pravdě, milerád bych jej opravil, odvolal a začal učit a kázat jeho opak. Myslím ale, že žádný z nich neodporuje zákonu Kristovu a výrokům svatých učitelů jen proto, že jej ti, kterým se nelíbí, označují za pohoršující či bludný.
Pokud je tedy v kterémkoli z mých článků vědomě obsažen jakýkoli lživý smysl, takového se zříkám, poddávám se k nápravě všemohoucímu a nejlepšímu Učiteli a spoléhám, že on sám mě ve svém nekonečném milosrdenství přelaskavě očistí od mých skrytých hříchů.
Zdroj: Jan Hus – Listy z Kostnice | Biblion 2021
Ani stopa po zášti natožpak nenávisti ke svým protivníkům. Ne, že by tedy Hus nepojmenovával věci pravými jmény – neváhá používat slova jako ničemní lháři či Antikristovi sluhové. Ale z tónu jeho dopisů je jasně zřejmé, že svým odpůrcům odpouští i to… co se teprve chystají udělat. Čisté křesťanství v přímém přenosu.
Český Jan Hus
Větší část Listů z Kostnice byla původně psaná latinsky čili jazykem středověkých vzdělanců (Hus mimo jiné také působil na Univerzitě Karlově, kde byl v letech 1409–1410 dokonce jejím rektorem), menší část, určená nejbližším českým přátelům pak staročeštinou. Jak jsem napsal v úvodu k této knize, do současné češtiny Husovy dopisy převedl Alexandr Flek. Byť tedy neznám originály, „překlad“ musím suše ohodnotit na jedničku. Jen vsuvka: Ona to tedy ve skutečnosti není současná čeština tak, jak ji nyní používáme. Syntax textu je – jak jste jistě sami poznali z ukázky – ponechán v lehce archaické formě, což ale k dopisům psaným původně v 15. století jednoduše sedí. Výborná práce. Což se týká i jakési logiky řazení listů, plus hodnoty edičních poznámek a vysvětlivek před jednotlivými kapitolami i u samotných jednotlivých dopisů.
Knihu Jan Hus: Listy z Kostnice vám vřele doporučuji.
Kniha Jan Hus: Listy z Kostnice
Rozměry: 10 × 15 cm
Počet stran: 200
Vazba: pevná
Autor: Jan Hus
Editor: Alexandr Flek
Linoryt: Magdalena Rutová
Rok vydání: 2021
Ceny (07/2022)
Listy z Kostnice: 197 Kč
balíček Listy z Kostnice + Dopisy blízkým (Martin Luther): 299 Kč
Malá edice klasiků (5 svazků): 888 Kč
Zdroj: Nakladatelství Biblion