Textová verze epizody podcastu Šimon. Naslouchající i horká hlava
Petr Lindner | 19. 1. 2024
O pár dílů nazpět, v epizodě Anna, Hana nebo Chana?, jsem se dušoval, že už nebudu používat poněkud obstarožní statistické údaje o křestních jménech v Česku z roku 2016. Ten díl jsem vydal 26. října 2023, a ve stejný den, kdy už jsem ho měl napsaný, namluvený a zveřejněný na podcastových platformách na internetu, vydal Český statistický úřad tiskovou zprávu se statistikou křestních jmen novorozenců za rok 2022. „Taky si s tím mohli trochu pohnout,“ řekl jsem si. „Měli bychom čerstvá data už dříve. Mno…, nevadí, v dalších dílech je už ale jistě využiju.“
A jedním z těch dalších dílů je právě tato epizoda, u které vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.
Díky nejnovějším informacím Českého statistického úřadu máme nyní k dispozici data, se kterými se dá smysluplně pracovat. V žebříčku dvaceti nejfrekventovanějších – v našem případě chlapeckých – jmen v rozmezí let 2010 až 2022, se Šimon, o němž je tento díl podcastu, nachází mezi 15. až 18. místem. To je, řekl bych, docela pěkné umístění, které svědčí o tom, že jde o poměrně moderní jméno, nebo přesněji spíše jméno, oblíbené u současných rodičů. Dlužno však dodat, že větší obliba nastala až někdy po roce 2000, spíše v letech 2003 až 2005. Před tím o jméno Šimon rozhodně takový zájem nebyl – naopak, v 80. a 90. letech minulého století se v Česku rodilo pouze kolem 30 až 45 malých Šimonků ročně.
Nicméně zůstanu-li ještě chvíli u nejčerstvějších statistických dat, tak zrovna v souvislosti s tímto dílem podcastu Biblická jména a úsloví si nelze nevšimnout jedné zajímavosti. S výjimkou let 2010 a 2011 je Šimon od roku 2013 vždy tu více tu těsně před Petrem. Proč mě to zaujalo? Vy, kteří čtete Bibli víte, že zde Šimon a Petr patří v podstatě neoddělitelně k sobě. Ale o tom bude řeč až o něco později, nyní ještě ke křestnímu jménu Šimon.
Toto jméno pochází z hebrejštiny (שִׁמְעוֹן, Šim’on) a obvykle se vykládá jako „naslouchající“. Příbuznými jmény jsou pak Simon nebo Simeon, hebrejsky Šimeón. Ženskou podobou je pak Simona případně archaicky Šimona. Svátek čili jmeniny mají jak Šimon, tak i Simon nebo Simeon až na konci roku – 22. 12., a aby se to nepletlo, tak Simony i Šimony, kterých je u nás, podle oněch starých údajů do roku 2016 pouze 42 (myslím tedy Šimony), tak ty ho slaví o deset dní dříve – 12. 12. Ještě jednou: 22. 12. pánové či chlapci, 12. 12. ženy a dívky.
To by, myslím, k současnému výskytu jména Šimon – a jmen jemu takříkajíc příbuzných – stačilo, nyní pojďme otevřít Knihu knih, abychom se podívali, jak jsme na tom s biblickými Šimony, Simeony či Šimeóny.
Biblí není třeba listovat dlouho, protože hned o prvním muži jménem Šimeón se píše v knize Genesis. A nebyl to chlápek ledajaký, nýbrž syn třetího starozákonního patriarchy Jákoba. Abychom v tom měli jasno, tak jen doplním, že prvním patriarchou byl Abrahám, druhý byl jeho syn Izák – ano, ten, kterého se Abraham chystal obětovat na hoře v zemi Mórija. Že to nakonec dopadlo dobře, můžete vědět například z epizody tohoto podcastu s názvem Abraham, a nedokončené obětování Izáka. No a Jákob, který se narodil jako dvojče s Ezauem a později byl přejmenovaný na Izraele, byl synem Izáka. Jak jsem říkal – třetí izraelský patriarcha. Krátce jsem o něm mluvil v dílu Jakub… nejoblíbenější z mužů a obšírněji pak v epizodě s dlouhým názvem: Jákobův žebřík, věřící ateisté, hledání Boha a závislost na něm. Ale vraťme se k Šimeónovi.
Rozklíčovat propletence některých starozákonních polygamních rodin občas zavání investigativní žurnalistikou, ale v případě Šimeóna to snad nebude tak těžké. Jeho otec Jákob měl dvě ženy, Ráchel a Leu, s nimiž počal dvanáct synů, z nichž později vzniklo taktéž dvanáct kmenů Izraele. Navrch měl Jákob ještě dceru Dínu. O té bude řeč za chvíli.
Šimeón byl druhým Jákobovým synem, kterého mu dala Lea. S ní měl ještě prvorozeného Rúbena, a také Leviho a Judu, později mu porodila také Isachara a Zabulóna, a jedinou dceru Dínu. S Ráchel měl Jákob syny Josefa a Benjamína. Ostatní syny – jestli dobře počítám, tak čtyři – zplodil Jákob se svými služkami. Tak to bychom měli. Ale… pokud tento podcast posloucháte delší dobu, anebo zkrátka starozákonní příběhy znáte, jsou vám jistě jména Jákobových synů povědomá. Josef, Rúben, Levi, Juda, Benjamín… Ano! Mohli byste je znát z příběhu Josefa, zvaného egyptského. Mluvil jsem o něm v první části epizody o biblických Josefech. Zde se můžete také dozvědět, že Šimeón patřil ke skupině bratrů od matky Lei, která chtěla Josefa, jehož povila druhá matka Ráchel, nejprve zabít, aby se pak nad ním smilovali a poslali ho do egyptského vyhnanství, kde takříkajíc udělal velkou kariéru.
Šimeón byl zkrátka nejspíš horká hlava. Dokládá to také příběh s jeho sestrou Dínou. Tu nejprve znásilnil Chivejec Šekem, aby se však do ní vzápětí zamiloval. Všechno mohlo dopadnout dobře, kdyby se ale Šimeón se svým bratrem Lévim nerozhodli vzít spravedlnost do svých rukou. Protože jde o velmi zajímavou epizodu, přečtu nyní celou 34. kapitolu knihy Genesis, v níž je popsaná. Čtení bude trochu delší, ale je to poutavý příběh, který se dobře poslouchá:
Dína, dcera Ley, kterou porodila Jákobovi, si vyšla, aby se podívala na dcery té země. Uviděl ji Šekem, syn Chivejce Chamóra, knížete té země, zmocnil se jí, ležel s ní a znásilnil ji. Přilnul svou duší k Díně, dceři Jákobově. Miloval tu dívku a mluvil k jejímu srdci. A svému otci Chamórovi Šekem řekl: Vezmi mi toto děvče za ženu. Když Jákob uslyšel, že Šekem poskvrnil jeho dceru Dínu, jeho synové byli s jeho dobytkem na poli. Jákob mlčel až do jejich příchodu. Šekemův otec Chamór vyšel k Jákobovi, aby s ním promluvil.
Synové Jákobovi přišli z pole, jakmile o tom uslyšeli. Ti muži byli hluboce zarmouceni a vzpláli velikým hněvem. Vždyť spáchal hanebnost v Izraeli, když ležel s dcerou Jákobovou. To se nemělo stát. Chamór s nimi mluvil takto: Můj syn Šekem přilnul celou duší k vaší dceři. Dejte mu ji, prosím, za ženu. A spřízněte se s námi; své dcery dávejte nám a berte si naše dcery. Zůstaňte u nás. Celá země je před vámi: Pobývejte v ní, procházejte jí a natrvalo se v ní usaďte. A Šekem řekl jejímu otci a jejím bratrům: Kéž naleznu milost ve vašich očích! A co mi řeknete, to vám dám. Stanovte mi jakkoli vysoké odstupné a dar. Dám, cokoli mi řeknete, jen mi dejte tu dívku za ženu!
Jákobovi synové však na to Šekemovi a jeho otci Chamórovi odpověděli lstivě, protože poskvrnil jejich sestru Dínu. Řekli jim: Nemůžeme udělat takovou věc, abychom svou sestru dali někomu, kdo není obřezán, protože pro nás to je potupa. Jen tak budeme s vámi souhlasit, když budete jako my tím, že každý mužského pohlaví bude u vás obřezán. Pak vám budeme dávat své dcery a budeme si brát vaše dcery, zůstaneme u vás a staneme se jedním lidem. A jestli nás neuposlechnete a neobřežete se, vezmeme svou dceru a půjdeme.
Jejich slova se Chamórovi a Chamórovu synu Šekemovi líbila. Mládenec neváhal a vykonal tu věc, protože měl zalíbení v Jákobově dceři. Byl nejváženější z celého otcovského domu. Chamór a jeho syn Šekem přišli do brány svého města a promluvili k mužům města: Tito muži jsou vůči nám přátelští. Ať pobývají v zemi a procházejí jí, vždyť země je před nimi dosti rozlehlá. Jejich dcery si budeme brát za ženy a své dcery budeme dávat jim. Ale jen tak budou s námi ti muži souhlasit, aby zůstali u nás a abychom se stali jedním lidem, když každý mužského pohlaví u nás bude obřezán, tak jako jsou obřezáni oni. Jejich stáda, jejich zboží a všechen jejich dobytek, což to nebude naše? Jen s nimi souhlasme a zůstanou u nás. A všichni, kdo vycházeli do brány jeho města, uposlechli Chamóra a jeho syna Šekema. Všichni mužského pohlaví se dali obřezat, všichni, kdo vycházeli do brány jeho města.
Třetího dne pak, když měli bolesti, vzali dva Jákobovi synové, Šimeón a Lévi, bratři Díny, každý svůj meč, přišli do města, které se cítilo bezpečně, a povraždili všechny mužského pohlaví. Také Chamóra a jeho syna Šekema zabili ostřím meče, vzali z Šekemova domu Dínu a odešli. Jákobovi synové přišli na pobité a vyplenili to město, kde poskvrnili jejich sestru. Pobrali jejich brav, skot i jejich osly, co bylo ve městě i co bylo na poli. Zajali a ukořistili všechen jejich majetek, všechny malé děti a ženy, všechno, co bylo v domě.
Jákob řekl Šimeónovi a Lévimu: Uvalili jste na mne zkázu, když jste mne zošklivili u obyvatel země, u Kenaanců a Perizejců. Nás je malý počet. Shromáždí-li se proti mně a pobijí-li mne, budu vyhlazen já i můj dům. Oni však odpověděli: Cožpak směl jednat s naší sestrou jako s nevěstkou?
Gn 34 (CSP)
Jak už jsem řekl, Šimeón byl nejspíš, stejně jako jeho bratři, tedy v tomto případě minimálně Levi, zkrátka horká hlava. Jakkoliv se Chivejec Šekem zprvu nezachoval dobře, okamžitě se ke svému činu postavil čelem – a před tím ještě srdcem k Jákobově dceři Díně – a všechno se mohlo obrátit ve sjednocení dříve znepřáteleného lidu. Jenže Šimeón a Levi se svévolně pustili nikoliv na cestu sjednocení, nýbrž rozdělení. A tak, se bohužel my lidé někdy chováme dodneška. Nadřazujeme právo spravedlnosti, rozumu, odpuštění a lásce. Říkám to pořád – člověk se od biblických dob nijak zásadně nezměnil.
Dost však pochmurných řečí, pojďme se přesunout do Nového zákona. Zde najdeme hned několik Šimonů a jednoho Simeona. O něm už v tomto podcastu také řeč byla, a to ve zmíněné epizodě Anna, Hana nebo Chana? a před tím ještě v dílu V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce. Simeon byl tím prorokem, který v Ježíši, jenž byl v té době ještě v plenkách, rozpoznal Mesiáše. Připomeňme si jeho slova, která řekl Marii:
„Hle, on je určen k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, jemuž bude odpíráno – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby bylo zjeveno myšlení mnohých srdcí.“
L 2:34–35 (CSP)
Samotný Ježíš se pak potkal s dalšími třemi – nyní už Šimony. Vezmu to odzadu, abychom se nakonec déle zastavili u prvního Šimona Petra.
Takže poslední Šimon, s nímž se Ježíš velmi krátce setkal, byl Šimon z Kyrény. Stalo se to za okolností, které zažít nikdy nechcete – když byl Ježíš římskými vojáky nucený nést svůj kříž na popraviště. Šimon z Kyrény byl tím, kdo podle synoptických evangelií, musel Ježíšovi s křížem pomáhat. Je to tak trochu tajemná postava evangelia. Jediné, co o něm víme je, že to byl otec Alexandra a Rufa, který zrovna šel z pole, jak se píše v Markově evangeliu. Ona tajemnost spočívá v otázce, proč ho všichni tři synoptici výslovně jmenují. Jiné, řekněme vedlejší biblické postavy, bývají často nazývané typicky jako „nějaký muž“ čili nebývají označované jménem. Proč je v pašijovém příběhu Šimon z Kyrény jmenovaný, nevím. Jisté ale je, že ho můžete najít na tisících zobrazení křížové cesty po celém světě, jak pomáhá Ježíši nést jeho kříž.
Předposlední Šimon v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, je Šimon Kananejský nebo také Šimon zvaný Zélót. Ten je ve všech třech synoptických evangeliích jmenovaný, abych tak řekl, oprávněně, protože patří do dvanáctky Ježíšových učedníků. Přívlastek Kananejský v jeho jménu však neznamená příslušnost ke Kanaáncům, nýbrž jde o odvozeninu z aramejského výrazu pro „horlivce“, zélótu. Podle tohoto označení se zdá, že Šimon Kananejský mohl patřit k militantní židovské protiřímské skupině, k odbojovému hnutí Zélótů 1. století našeho letopočtu v Judeji. Ale to se můžeme jenom domnívat, protože kromě jmenování tohoto muže v seznamu dvanácti Ježíšových učedníků, o něm Bible žádné podrobnější svědectví nevydává.
Když jsem mluvil o třech Šimonech, s nimiž se Ježíš potkal, nebylo to úplně přesné. V Matoušově a Markově evangeliu se totiž nachází ještě další muž tohoto jména, označovaný za Ježíšova bratra. Pojďme si přečíst první tři verše 6. kapitoly Evangelia podle Marka:
Vyšel odtamtud a přišel do své vlasti; jeho učedníci ho doprovázeli. Když nastala sobota, začal učit v synagoze. A mnozí, kteří ho slyšeli, byli ohromeni a říkali: „Odkud to tento člověk má? Jaká je to moudrost, která mu byla dána? A jaké mocné činy se dějí skrze jeho ruce! Není to ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josese, Judy a Šimona, a nejsou jeho sestry zde s námi?“ A pohoršovali se nad ním.
Mk 6:1–3 (CSP)
Měl Ježíš sourozence nebo ne? Může mít vůbec Bůh a člověk v jedné osobě takříkajíc pozemské bratry a sestry? Do toho dilematu se vážně nechci pouštět, protože mi to připadá jako zbytečné plýtvání časem nad něčím, co není vůbec důležité. Těmito otázkami se už zabývalo spoustu jiných lidí, na jejich základě vznikly nejrůznější domněnky, ale i dogmata a fantasmagorie. Takže přidám jenom dvě věty z Wikipedie:
Katolická encyklopedie naznačuje, že Šimon může být totožný s osobou Simeona Jeruzalémského nebo Šimona Zélóta. Protestantští vykladači, kteří popírají Mariino věčné panenství, obvykle považují Šimona za Ježíšova nevlastního bratra.
Zdroj Wikipedie.cz
Myslím, že to by stačilo, tudíž si dejme kratičkou pauzu, abychom se mohli podívat na posledního z biblických Šimonů, který je v jistém smyslu zároveň prvním – Šimona Petra.
O Petrovi nebo chcete-li Šimonu Petrovi jsem v tomto podcastu už také mluvil, bylo to v dílu Petr. A nezbytná skála navrch. Nyní se možná budu trochu opakovat, ale myslím, že to není na škodu věci, protože Šimon Petr patří k důležitým postavám historie křesťanství.
Předně chci říct, že onen muž, kterého Ježíš jako jednoho z prvních draftoval do svého týmu, se vždycky jmenoval Šimon. Petr byla jeho přezdívka, kterou mu dal Ježíš při jejich prvním setkání. Tudíž je-li v Novém zákonu řeč o Petrovi, myslí se jím původním povoláním rybář Šimon. Ostatně často čteme o Šimonovi, zvaném Petr nebo krátce o Šimonu Petrovi. Ale také pouze o Šimonovi. Takže i dva Petrovy listy v Bibli jsou vlastně dopisy Šimona, přezdívaného Petr. Ať se do toho ale zbytečně nezamotáme, pojďme si připomenout, jak tato šaráda vznikla. Následující citace se odehrává den poté, co Jan Křtitel Ježíše pokřtil v řece Jordánu. Janovo evangelium, 1. kapitola, verše 35 až 42:
Druhého dne tam Jan opět stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, Beránek Boží!“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem.
J 1:35–42 (CSP)
Ježíš se otočil, a když uviděl, že jdou za ním, řekl jim: „Co hledáte?“ A oni mu řekli: „Rabbi“, což se překládá ‚Učiteli‘, „kde bydlíš?“
Řekl jim: „Pojďte a uvidíte.“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne.
Jeden z těch dvou, kteří to uslyšeli od Jana a připojili se k němu, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nalezl nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše“ (což je v překladu: Kristus). Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něho pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Jonášův; budeš se jmenovat Kéfas“ (což se překládá Petr).
Kéfa je aramejsky kámen, do řečtiny se to pak překládá jako Petros (πέτρος), přičemž femininum Petra (πέτρα) znamená opět kámen nebo skála. Tuto přezdívku však Ježíš nedal Šimonovi jen tak z plezíru. Vysvětlení najdeme v Evangeliu podle Matouše, konkrétně v 16. kapitole, verše 13 až 19:
Když Ježíš přišel do oblasti Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“
Mt 16:13–19 (CSP)
Oni řekli: „Ti za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremjáše nebo za jednoho z proroků.“
Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“
Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“
Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone BarJona, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou. [A] tobě dám klíče království Nebes, a cokoli svážeš na zemi, bude již svázáno v nebesích, a cokoli rozvážeš na zemi, bude již rozvázáno v nebesích.“
Nevím, jak to vnímáte vy, ale já když tento text čtu, chtě-nechtě si ho vykládám tak, že Ježíš těmito slovy ustanovil Petra „šéfem“ své církve. Cožpak o to, katolíci s tím asi nebudou mít problém. Petr je katolickou církví považovaný za prvního římského biskupa a na základě apoštolské posloupnosti od něj katolíci odvozují svůj primát v církvi s titulem papeže. Alespoň to praví Wikipedie, protože osobně, abych se přiznal, katolickou teologii znám jen velmi povrchně.
Jenže já jsem protestant jako Brno a s tímto výkladem Bible se rozhodně nespokojím. Nejprve jsem se proto podíval do ostatních překladů Bible. Ke svému překvapení jsem však zjistil, že v podstatě všechny české překlady trvají na formulaci ve smyslu „Ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev.“ Nicméně jedna výjimka přece jenom existuje a tou je parafrázovaný překlad Slovo na cestu. 18. a 19. verš 16. kapitoly Matouše zde zní takto:
Ty jsi Petr a tvé jméno připomíná skálu. Svou církev zbuduji na Skále a žádná ďábelská moc ji nezničí. Kdekoliv se bude zvěstovat pravda, kterou jsi vyznal o mně, otevřou se lidem dveře do Božího království. Těm, kdo ji odmítnou, oznámíš soud, a ty, kdo ji přijmou, ujistíš o Boží milosti. Co se rozhodne zde na zemi, bude platit i v nebi.“
Mt 16:18–19 (SNC)
Tvé jméno připomíná skálu… Svou církev zbuduji na Skále… Neříká se zde Svou církev zbuduji na tobě, Petře-Skálo. Osobně jsem přesvědčený, že jde o jedno z Ježíšových podobenství, které navíc navazuje na podobenství o domu na skále a domu na písku, jež se v Matoušovi nachází o pár kapitol před textem o budování církve na skále. Mimochodem, podobenství o domu na skále jsem se věnoval v dílu nazvaném Dům na skále a Bible Kralická navrch, kde mimo jiné říkám:
Nemyslím si, že je třeba zdlouhavě vysvětlovat rozdíl mezi domem, postaveným na skále a domem, stojícím na písku. Ale pro jistotu přece jenom jedno malé upozornění: Ono skálou jsou myšlené pevné, neochvějné, všem nástrahám odolávající základy domu. Nikoliv nějaké marnotratné orlí hnízdo, postavené vysoko v horách na špičatém útesu.
Z epizody Dům na skále a Bible Kralická navrch
Zkrátka a dobře, jsem přesvědčený, že Ježíš svým přejmenováním Šimona na Petra nebo jeho přezdívkou – a slovy …ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev – nezamýšlel stanovit pozemské šéfy své církve a/nebo položit základy hierarchické struktury církve či církví. Skála nebo kámen zde podle mého názoru značí pevnost a soudržnost. Ježíš jistě chtěl, abychom byli jako křesťané pevní ve své víře a vzájemně soudržní – bratři a sestry v Kristu.
Ostatně Ježíš také řekl, že nepřišel zrušit zákon ani proroky. A prorok Ezechiel ve 34. kapitole stejnojmenné biblické knihy říká toto. Verše 7 až 15:
Proto, pastýři, slyšte Hospodinovo slovo:
Ez 34:7–15 (CSP)
Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina – protože je mé stádo lupem a mé ovce se staly bez pastýřů pokrmem pro všechnu polní zvěř, pastýři nepátrali po mých ovcích, naopak ti pastýři pásli sami sebe a mé ovce nepásli, proto – vy, pastýři, slyšte Hospodinovo slovo:
Toto praví Panovník Hospodin: Hle, jsem proti těm pastýřům a budu vyhledávat své ovce z jejich ruky, zbavím je pasení stáda a ti pastýři už nebudou pást sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich úst a nebudou jim za pokrm.
Neboť toto praví Panovník Hospodin: Hle, to jsem já. Vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Jako věnuje pastýř péči svému stádu v den, kdy je uprostřed svých roztroušených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, na která byly rozptýleny v den mračna a husté temnoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je na jejich půdu. Budu je pást na izraelských horách, v řečištích a na všech osídlených místech země. Budu je pást na dobré pastvině a vysoko v izraelských horách bude jejich lučina. Tam budou uléhat na dobré lučině a na úrodné pastvině na izraelských horách se budou pást. Já budu pást své ovce a já je budu ukládat, je výrok Panovníka Hospodina.
Pastýři pásli sami sebe a mé ovce nepásli… Nebudu tato slova vykládat, myslím, že je jasné, co tím Ezechiel, respektive Pán Bůh, myslí. Tím, že zde tento výňatek z Ezechiela zmiňuji, nechci vůbec naznačit, že by snad pozemští pastýři byli všichni špatní nebo dokonce zbyteční. Hospodin se sice o své ovce postará, ale jak víme, my lidé potřebujeme nějaké… ne nějaké, ale dobré vedení. Velmi si proto vážím dobrých pastýřů. Ale zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že takzvaná institucionalizace církví občas nabývá rozměrů příliš přehnaných. Jenom jeden příklad: Může-li církev vlastnit celý stát, byť jenom docela malý, je na tom něco divného. Takhle, že by to Ježíš zamýšlel? To si vážně nemyslím.
Jsme na konci tohoto dílu Biblických jmen a úsloví. Podle počtu odkazování na starší díly – a to jsem některé ještě vynechal – to skoro vypadá, jako bych už v tomto podcastu mluvil o všem, co se v Bibli nachází, což samozřejmě není a ani nemůže být pravda. Prostě se to jen tak sešlo. Na druhou stranu tato epizoda je již 97. v pořadí, a o něčem jsem jaksi v předchozích dílech mluvit musel :-) Bible je však nepřebernou studnicí inspirace a moudrosti, o duchovním ponaučení ani nemluvě. Takže nemám strach, že by se snad témata pro tento podcast vyčerpala. To se jistě dříve vyčerpám já :-) Ostatně slíbil jsem si, že jakmile dosáhnu 100 dílů, což už nebude dlouho trvat, dám si několikaměsíční odpočinkovou a studijní pauzu.
Snad jsem vás tedy složitostmi rodokmenu Jákoba a posléze mírným napětím kolem Šimona, Petra a kamení či skály, neodradil od dalšího poslouchání tohoto podcastu. Minimálně byste se ale z tohoto dílu mohli dozvědět, že křestní jméno Šimon dělá i v dnešní době čest své bohaté biblické historii, protože v posledních desetiletích patří do „top 20“ nejoblíbenějších jmen, která dnešní rodiče dávají nově narozeným chlapcům.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!