Petr Lindner | 28. 1. 2024

Po podzimním kurzu Alfa, kterému interně říkám „křesťanská přípravka“, byl na začátku roku v našem sboru – a věřím, že v mnoha dalších po celém Česku – spuštěný kurz Beta čili jakási zkrácená základní škola křesťanského vzdělávání. Hned na prvním setkání jsme měli téma desatero, při němž vcelku logicky došlo na zajímavou debatu o hříchu. A mně při tom došlo, že zrovna hříchu jsem se v podcastu Biblická jména a úsloví takříkajíc výslovně ještě nevěnoval. Je čas to tedy napravit.

Nemusíte se ale bát, peklem vás strašit nebudu, nejsem čert z pohádky. Jsem Petr Lindner a přeji vám příjemný poslech.

Nevím, jak to máte vy, ale pokud bych měl označit nějaké slovo za „nejvíc náboženské“, pak by to velmi pravděpodobně byl právě pojem hřích. Myslím, že i těm největším bezvěrcům a zapřisáhlým ateistům je zřejmý jeho biblický původ, avšak používání slova hřích v běžném jazyku je velmi často smrsklé na pár zažitých významů. Hřích je obligátně spojený se sexualitou, přičemž i nevěřící člověk – aspoň tedy myslím – v tomto případě obvykle vnímá odkaz na náboženská přikázání, tedy zmíněné desatero. To ostatně platí také u hříchů typu nepokradeš nebo nezabiješ, byť zde už do hry vstupuje také jakási obecná lidská morálka. Za hřích nebo hříšek se však často označují také v podstatě bezvýznamné drobnosti, jako třeba více či méně pokradmé pojídání čokolády nebo jiných pochutin. Však to znáte: „Dnes jsem trochu hřešil – snědl jsem úplně sám celou čokoládu, co jsem dostal k narozeninám.“

Tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho, nicméně v podcastu Biblická jména a úsloví nás zajímá biblický nebo duchovní význam slova hřích. Na toto téma bylo popsáno mnoho a mnoho stran odborných výkladů, já ale tentokrát zkusím jít trochu proti proudu a své povídání naopak maximálně zkrátit.

Nemůžu ale nezačít tím, co najdete asi všech výkladů o hříchu na prvním místě – původem tohoto slova. V hebrejštině čili ve Starém zákoně je použité buďto slovo chét (חֵטְא), což se překládá jako minutí cíle, špatně mířit, netrefit se; nebo zde najdete slova ávón (עָוֹן) či péša (פֶּשַׁע), která  se překládají jako nepravost, vina. Novozákonní řecké slovo pro hřích je pak hamartía (αμαρτία), což znamená to stejné jako chét v hebrejštině, tedy minutí cíle, zbloudění. Současná čeština pak slovo hřích převzala ze staroslověnského grěch.

Sám za sebe musím říct, že se mi nejvíce líbí překlad ve smyslu minutí cíle. Tak trochu totiž slovo hřích zbavuje jeho „náboženskosti“, někdy až zbytečně přísně zdviženého ukazováku, hrozby trestu v ohnivém jezeře nebo věčného zatracení. Nechci jakýkoliv hřích v žádném případě banalizovat, ale na druhou stranu si myslím, že strašení také není nejlepší cesta k napravení hříšníka.

Biblický pohled na hřích je vcelku jasný – je to jednání proti Bohu nebo jednání v nesouladu s Božími přikázáními či Boží vůlí. To, co je sesumírováno v desateru, o kterém jsem mluvil v jedné z prvních epizod tohoto podcastu s názvem O svobodě ve víře aneb jak přežít desatero, je vlastně stručné vyjádření Boží vůle. Takhle chci, aby ses, člověče, na tomto světě choval, říká nám tím Stvořitel. Toto je cesta, po které bys měl jít, takže dobře miř na správný cíl, abys ho neminul. 

Jak jsem ale právě řekl, desatero je jenom stručné vyjádření Boží vůle. Jsou to základní pravidla, jednoduchý manuál pro rychlé použití. Takříkajíc „kompletní Boží vůlí“ je ovšem protkaná úplně celá Bible. Omlouvám se za trochu ostřejší slovo, ale myslím, že i ten největší ignorant při čtení Bible pochopí, co je Bohu milé a co se mu naopak hezky nečesky řečeno ekluje neboli příčí, oškliví či dokonce hnusí.

Celý tento poněkud obecný výklad v sobě ale skrývá jednu záludnost. Svádí totiž k zúžení vnímání hříchu jako něčeho, co jde přímo proti Bohu. Takže když si třeba řeknu: Nebudu už na Boha nadávat, budu ho jenom chválit a nosit mu švestičky ze své zahrádky, a tím budu z obliga… No dobře, nadávat na Boha jistě není žádná ctnost, nicméně bylo by to velmi primitivní zjednodušení pojetí hříchu. Ona záludnost se totiž skrývá v poznání, že jít proti Bohu zároveň znamená jít také proti člověku. Nebeský Otec nás stvořil k lásce. Jeho cílem – který člověk tak často míjí – nebyl Boží lid plný vzájemné nenávisti a všeho toho zlého, co mezi lidmi je. Takže hřích je stejně tak míření proti Bohu, jako trefování se do jiného člověka. A co víc, hřích je i sejití z vlastní správné cesty. Známý katolický kněz Tomáš Halík ve své knize Vzdáleným nablízku hřích definuje jako odcizení vůči Bohu i lidem i sobě samému, svému nejvlastnějšímu určení.

Také v tomto dílu musím opakovat slova, která už v podcastu Biblická jména a úsloví zazněla několikrát: Pán Bůh dal člověku svobodu. Úplnou svobodu a tedy i svobodu hřešit – svobodu nejít po jeho cestě, mířit na špatný cíl. Zní to možná divně, ale je to tak. Jiný známý katolický kněz Marek Orko Vácha říká, že křesťanství je náboženství hříšníků. Cituji:

Ježíš umírá za hříšníky, nikoli za spravedlivé. Ježíš umírá za hříšníky, takže lidé, kteří nikdy neudělali nic zlého, vlastně nemají důvod do kostela chodit. Takže, pokud jste se někdy v kostele kolem sebe rozhlédli, a měli jste pocit, že vidíte všechnu bídu světa, váš postřeh je zřejmě přesný. Křesťanství je náboženství hříšníků, tudíž jste vlastně na správném místě a mezi svými.

Zdroj: Proboha.cz

Křesťanství je však primárně náboženstvím odpuštění. Ve známém příběhu o kamenování cizoložnice Ježíš říká: Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem. (J 8:7 /B21/) Aby následně, když samozvaní žalobci, soudci a vykonavatelé trestu v jednom, zahanbeni odchází, Ježíš dodal: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od této chvíle již nehřeš. (J 8:11 /B21/)

Ježíš, jako jediný člověk bez hříchu, který po této zemi chodil, nejlépe ví, že člověk příliš snadno podléhá nejrůznějším pokušením. Neříká nám ale: Klidně si hřešte, protože vám bude odpuštěno. Hned na začátku své služby Ježíš zdůrazňuje: Čas se naplnil – Boží království je blízko. Čiňte pokání a věřte evangeliu! (Mk 1:15 /B21/) Čiňte pokání neboli svých hříchů litujte, poučte se z nich a už je neopakujte. A věřte evangeliu, protože v něm je Boží vůle a Boží vůle je opakem hříchu. 

Na závěr už jen malé doporučení: Čtěte Bibli, abyste věděli, co je Bohu milé, protože co je milé Bohu, je milé i ostatním lidem a koneckonců i vám samotným. Jestli pak podle toho budete žít, to už záleží jen na vás. Škobrtnete-li, čiňte pokání a miřte dál správným směrem, abyste neminuli cíl.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek Slovo nakrátko: Hřích aneb minutí cíle se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 29. 11. 2023

Křesťanství je zatížené spoustou mylných představ, přičemž jednou z nejobvyklejších je pojetí „Boha-policajta“, který svým jedním, ale vševidoucím okem, bedlivě sleduje každého člověka, a jakmile ten se dopustí nějakého prohřešku, hned na něj Bůh sešle z nebe hromy a blesky. Je však nutné dodat, že tomuto mýtu docela nahrává jedna biblická větička, kterou jistě zná každý, a nemusí to být hned křesťan jako Brno: Co člověk zaseje, to také sklidí.

Tak si o tom pojďme chvíli povídat. U dalšího krátkometrážního dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá jeho autor a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

„Nemysli si, že Pán Bůh nevidí, jak tropíš neplechu!“, říkaly nám babičky a dodávaly k tomu: „Však počkej, on to tak nenechá. Sklidíš, co jsi zasel.“ Nemějme jim to za zlé. V dějinách církví se někdy Boží slovo používalo nebo spíš zneužívalo… řekl bych velmi korektně, k udržování věřících ve střehu. Ale co budu chodit kolem horké kaše – prostě se lidé Bohem strašili. A možná, že se tomu tak někde děje ještě doteď.

Jenže tvrzení Co člověk zaseje, to také sklidí v Bibli jednoduše je, a co víc, předchází mu věta Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Pojďme si přečíst první část 6. kapitoly listu Galatským, kde se ona slova nachází. Verše 1 až 10:

Bratři, kdyby byl někdo i přistižen v nějakém přestoupení, vy, kdo jste duchovní, napravujte takového člověka v duchu mírnosti a dávej si každý pozor sám na sebe, abys i ty neupadl do pokušení.
Neste břemena jedni druhých, a tak naplňte zákon Kristův. Myslí-li si totiž někdo, že je něco, ačkoli nic není, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své jednání, a pak se bude moci chlubit pouze s ohledem na sebe, a ne na druhého. Neboť každý ponese svůj vlastní náklad.
Ten, kdo je vyučován slovu, nechť se sdílí ve všech dobrých věcech s tím, kdo vyučuje. Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své tělo, z těla sklidí zkázu; kdo zasévá pro Ducha, z Ducha sklidí život věčný.
V činění dobra neochabujme; nezemdlíme-li, budeme ve svůj čas žnout. Tak tedy dokud máme čas, čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry.

Ga 6:1–10 (CSP)

List Galatským je dopis apoštola Pavla, adresovaný křesťanským sborům v jižní Galacii, které zde založil při své první misijní cestě. Galacie ležela zhruba v dnešním středu Turecka a počátky křesťanství zde narážely jak na judaismus, tak i na původní římsko-keltský polyteismus. Proto také Pavel hned na začátku první kapitoly Galatským píše:

Divím se, že se od toho, který vás povolal Kristovou milostí, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Není jiné evangelium, ale jsou někteří, kteří vás uvádějí ve zmatek a chtějí Kristovo evangelium překroutit.

Ga 1:6–7 (CSP)

O pár veršů dál pak autor dopisu dodává:

Oznamuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám zvěstoval, není podle člověka. Neboť jsem je nepřevzal ani se mu nenaučil od člověka, ale skrze zjevení Ježíše Krista.

Ga 1:11–12 (CSP)

Apoštol Pavel se na začátku svého listu jaksi snaží první křesťany uvést zpátky na správnou cestu, aby ve druhé polovině své epištoly zdůrazňoval svobodu evangelia a následně v poslední, 6. kapitole tohoto krátkého dopisu, připomněl některé křesťanské ctnosti. V citaci, která před chvílí zazněla, jsme jasně slyšeli to, co bychom měli sami dobře znát: Žijte v pokoře a pomáhejte druhým lidem. Ale přece jenom zde trochu vyčnívá onen zdvižený prst: Co člověk zaseje, to také sklidí. 

Zkusme to tedy znovu: Co člověk zaseje, to také sklidí. Jinými, nebiblickými slovy: Co sis nadrobil, to si taky sníš. O Bohu se zde ale nemluví. Řeč je o člověku a jeho svobodném rozhodování a konání. Když se svobodně rozhodnu dělat špatné věci, nemůžu se divit, když se mi to někde vrátí. Ale nevrátí se mi to od Pána Boha. Ten z toho sice nejspíš nadšený nebude, nicméně aby z nebe sesílal hromy a blesky, to se také nestane.

Ano, je pravda, že dál se v listu Galatským píše: Kdo zasévá pro své tělo, z těla sklidí zkázu; kdo zasévá pro Ducha, z Ducha sklidí život věčný. Jinými slovy: Pokud je člověk sebestředný, zasévá jen pro svůj prospěch, nezáleží mu na jiných, a nedělá si nic z toho, že by se jeho jednání nemuselo líbit Pánu Bohu, činí to s rizikem, že sklidí nepříjemnosti. Avšak ani zde se nepíše nic ve smyslu: Nebudeš-li se chovat správně, budeš od Boha potrestaný. Ani mezi řádky, ani s nejbujnější fantazií to zde, alespoň já osobně, jednoduše nevidím. Samozřejmě, pokud budu provádět nepravosti, asi se mi to někde a odněkud vrátí. Ale ne od Boha, nýbrž od jiných lidí, nebo třeba „jen“ od svého svědomí.

Že každý sklidíme to, co ve svém životě zaséváme, je nepochybně velká pravda. Dokonce bych řekl, že více než biblické Co člověk zaseje, to také sklidí, je výstižnější zmíněná lidová parafráze: Co sis nadrobil, to si taky sníš. Sám před sebou, sám před jinými lidmi, a jistě také sám před Bohem. Nic to však nemění na tom, že křesťanství není účetnictví typu má dáti/dal, „nepracuje“ se zásluhami ani s karmou. Boží milost je nezasloužený, ničím nepodmíněný dar. V křesťanství neplatí úměra typu: budu-li já hodný, bude i na mě Bůh hodný – a naopak, když se budu chovat, slovy Jana Amose Komenského, jako hovado, Pán Bůh mi oplatí stejnou mincí. Nevím, jak to máte vy, ale já věřím v Boha milujícího a odpouštějícího. Nikoliv v Boha trestajícího. Nevěřím v Boha-policajta, drába nebo dozorce. Věřím v Boha, který je někdy smutný, možná často i pláče. V Boha, který si brumlá pod vousy něco o lidské nepoučitelnosti, o namyšlenosti a nedostatku vděku. 

Ale také věřím v Boha, který v Ježíši Kristu přinesl nikdy nekončící naději. Naději na to, že tenhle svět, jakkoliv se zdá být špatný, kam se podíváš, jednou bude prostý zla a naopak plný lásky. Proto, jak říká apoštol Pavel, v činění dobra neochabujme; nezemdlíme-li, budeme ve svůj čas žnout.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Sklidíš, co jsi zasel se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 3. 11. 2023

Křesťanství nás učí, že bychom měli dodržovat Boží vůli. Já jsem se v tomto podcastu Boží vůli už jednou věnoval, a to v dílu nazvaném Buď vůle tvá. Nechci se opakovat, i když, jak často říkám, v případě biblických textů nebo křesťanských myšlenek to nikdy neškodí. Tento díl proto věnuji řekněme „vztahu Boží vůle a konání člověka“. Svobodnému konání člověka, dlužno doplnit.

U dalšího krátkometrážního dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner.

Pojďme si ale přece jenom velmi krátce shrnout, co zaznělo ve zmíněné epizodě Buď vůle tvá. Řekl jsem zde – jak slovy svými, tak i citacemi z knihy Věty křesťanské víry Ondřeje Macka – že Boží vůle není nějaký nezvratný osud, že to, co se v životě děje, není předem určené přesně nalinkovaným Božím plánem. A také to, že Boží vůli je třeba hledat, ptát se po ní, koukat při tom do Bible, přestože, jak říká Ondřej, zde nejsou snadno uplatnitelné poučky a paragrafy.

„Něco mi občas napoví Duch Svatý…“, zaznělo zde mimo jiné také – a právě u těchto slov bych se nyní chtěl na chvíli zastavit. Možná byla trochu chyba, Ducha Svatého jen tak, skoro až mimoděk pouze zmínit, protože ten v konání Boží vůle jistě hraje velkou roli.

Ježíš Kristus nám lidem dal Ducha Svatého před svým odchodem z tohoto světa jako přímluvce nebo slovy jiných českých překladů Bible, jako zastánce, těšitele či utěšitele. Čteme o tom ve 14. kapitole Evangelia podle Jana, verše 15 až 17:

Jestliže mne milujete, zachovejte má přikázání. A já požádám Otce a on vám dá jiného Zastánce, aby byl s vámi na věčnost – Ducha pravdy, jejž svět nemůže přijmout, protože ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť u vás zůstává a ve vás bude.

J 14:15–17 (CSP)

O kousek dál, v 26. verši pak Ježíš dodává:

Ale Zastánce, Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.

J 14:26 (CSP)

Před tím, než jsem citoval Ježíšova slova, jsem se trochu nepřesně vyjádřil. Nebyl to on, kdo nám dal Ducha Svatého, nýbrž požádal o to Otce Stvořitele. To však není podstatné, důležité je, že jsme Ducha Svatého nebo Ducha pravdy, jak ho nazývá Ježíš, skutečně dostali. Máme svého pomocníka, který nás – pokud tedy sami chceme – provádí naším životem a ukazuje správnou cestu. Jinak řečeno, spolu s Biblí a moudry a ponaučeními v ní obsaženými, je Duch Svatý tím, kdo nám zjevuje Boží vůli.

Dobře, řekněme, že všechna ta znamení a mnohdy nenápadná či skoro až neznatelná připomenutí nebo podněty ke konání podle Boží vůle vnímáme. Jak ale potom Pán Bůh svou vůli vykoná? Mno…, to je špatně položená otázka. Je-li cokoliv Boží vůlí, ještě to nutně neznamená, že sám Bůh by měl být i jejím vykonavatelem. Proč by to dělal, když má na to lidi – dalo by se říct poněkud lapidárně. Ale ono to, pro změnu poněkud paradoxně, přesně sedí. Jakkoliv to může znít jako protimluv, vykonavatelem Boží vůle je jednoduše člověk. Něco, nebo nějaké skutky své vůle si zřejmě Bůh asi nechává pro sebe, ale jsem přesvědčený, že konání převážné části Boží vůle skutečně spočívá na člověku. Když se nad tím trochu zamyslíte, zjistíte, že to má svou logiku. My lidé jsme Boží stvoření a byli jsme stvořeni k obrazu Božímu – abychom byli jako Bůh. Znamená to tedy, že člověk je jakousi prodlouženou rukou samotného Boha. To je ovšem velká odpovědnost! Ale pozor – jsem si jistý tím, že ona prodloužená ruka samotného Boha sahá pouze a jen k mému vlastnímu já. Já jsem ten, kdo by měl konat Boží vůli především sám u sebe. Samozřejmě, že by mi neměli být lhostejní ostatní lidé, potažmo pak prostředí kolem nás – to bychom byli špatní křesťané. Ale asi víte, jak to myslím: Nikdo z nás nebyl takříkajíc zplnomocněn k tomu, aby si hrál na Boha. Činit Boží vůli anebo zbožštit sám sebe, jsou totiž dva až extrémně rozdílné pojmy a konání.

Na úplném začátku tohoto dílu jsem si nemohl odpustit větičku o svobodném konání člověka. V podcastu Biblická jména a úsloví to opakuji pořád dokola a opakovat to budu stále: Pán Bůh stvořil člověka svobodného. Svobodného a tvořivého – jak jsem říkal v epizodě O tvořivosti, práci… i lenosti. A v dnešním dílu už také zaznělo, že Bůh člověku život nijak nenalajnoval, my lidé si jím, ve své svobodě musíme projít sami. Což je mimochodem také velká odpovědnost.

O účasti člověka na Božím díle skvěle mluví Marek Orko Vácha v rozhovoru s Karlem Satoriou v knize Život je sacra zajímavej, kterou vám mimochodem velmi doporučuji k přečtení. Marek Vácha zde říká:

Myslím, že když Bůh stvořil člověka, tak mu dal i stvořitelskou moc a že bere vážně všechny moje nápady a moje aktivity. Jsem sice created, stvořený, ale i creative, tvořící! Jsem Boží obraz, a proto musím tvořit. Když Bůh tvoří člověka, Tvůrce tvoří tvůrce. Mým úkolem je, abych spolu s Bohem dokončil dílo stvoření, neboť kus svého stvořitelského charismatu dal Bůh i mně. Jde nejen o to, abych se ptal, ale abych svůj život i modeloval. Věřím, že Bůh mě bere vážněji, než já beru sám sebe. Že mě Bůh vezme vážně, i když se rozhodnu pro tuto partnerku nebo pro jinou partnerku, a že mi požehná v jednom i ve druhém rozhodnutí, že v tomto smyslu zde nejsou žádné troleje a žádná nalinkovaná budoucnost, že Bůh respektuje moji cestu, ať bude jakákoli. Že budoucnost není dána, ale že ji tvořím. Že se po mně žádá, abych činil samostatná rozhodnutí a zároveň abych za tato rozhodnutí nesl odpovědnost. 

Zdroj: Marek Vácha, Karel Satoria | Život je sacra zajímavej

Na slova Orka Váchy následně Karel Satoria reaguje, nebo spíše je doplňuje, takto:

Já to vidím až tak, že Bůh naprosto respektuje má rozhodnutí, a přesto se tím nevzdává prostoru v mém činu. Mnohdy lidé hledají stylem: Jaká je Tvá vůle a jak já ji naplním? Ukaž mi, zda si mám vzít Reného nebo Rudolfa, či jít na golf nebo vstoupit do kláštera a podobně. „Přece něco Bůh chce!“ řekneš si. Kromě vyloženého zla chce Bůh to, pro co jsem se rozhodl, ale učiněné jeho silou. „Miluj a dělej, co chceš,“ oznamuje Boží vzkaz světu svatý Augustin.

Zdroj: Marek Vácha, Karel Satoria | Život je sacra zajímavej

Bůh naprosto respektuje má rozhodnutí, a přesto se tím nevzdává prostoru v mém činu. Kromě vyloženého zla chce Bůh to, pro co jsem se rozhodl, ale učiněné jeho silou. Kdybych měl pointu tohoto dílu podcastu shrnout do dvou vět, pak by to byla právě tato slova Karla Satorii.

Uvědomění si své role v konání Boží vůle je, aspoň myslím, hodně zásadní poznatek pro každého křesťana, a možná ještě více pro lidi svou víru teprve hledající. Byť to zde už zaznělo, je třeba dodat, že v jedné věci je zde obsažená jak svoboda konání, tak i osobní odpovědnost za něj. Tudíž ona věc je tím neobyčejně velkou věcí. Čím jiným by ale Boží vůle měla být, že ano? A tak bych všem posluchačům podcastu Biblická jména a úsloví chtěl popřát, aby se vám… aby se nám všem dařilo Boží vůli hledat, nalézat a plnit ji tak, aby si Otec Stvořitel mohl stále říkat to, jak ohodnotil své dílo v oněch sedmi dnech – bylo to velmi dobré. A je stále.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Boží vůle v lidských rukou se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 8. 9. 2023

Jestliže alespoň občas čtete Bibli, a já nepochybuji o tom, že vy, posluchači tohoto podcastu ji čtete, určitě jste si všimli, jak velmi často nazývá Ježíš Kristus sám sebe – Synem člověka. Nepočítal jsem to, ale údajně je toto slovní spojení ve všech čtyřech evangeliích použito sedmaosmdesátkrát. To jistě není náhoda. Ale zeptám se vás: Nepřipadá vám to divné? Vždyť přece všichni víme, že Ježíš je syn Boží. Proč tedy sám sebe nazývá Synem člověka?

Vysvětlit se to pokusím v další krátkometrážní epizodě podcastu Biblická jména a úsloví. Od mikrofonu vás jako obvykle zdraví Petr Lindner.

I mě zpočátku titul Syn člověka trochu provokoval. Snad právě kvůli onomu zvýšenému výskytu tohoto slovního spojení jsem si ale na něj postupně zvykl a přestal se tím zabývat. Nedávno jsem však četl knihu Richarda Rohra s názvem Nahá přítomnost a podtitulem Mystici to vidí jinak. A právě v této knize mi byla naservírovaná odpověď jako na stříbrném podnosu. V kapitole A co Ježíš? Rohr mimo jiné píše:

Manifestace velkého JÁ JSEM v Ježíši, toto závažné křesťanské zjevení, byla pro věřící tak vzrušující, že zapomněli na to, že jeho nově objevené božství je v rovnováze s jeho lidstvím, které osobně a ještě důrazněji proklamoval.

Zdroj: Richard Rohr | Nahá přítomnost

O několik řádků dál pak Rohr pokračuje:

Natolik jsme se zaměřili na jeho božství, že jsme už nedokázali slyšet, jak sám Ježíš hrdě proklamuje své lidství a zřetelně na ně klade důraz. Většina křesťanské éry byla zatížena herezí, která je oficiálně odsouzená. Často si myslíme, že Ježíš má pouze božskou přirozenost, a takto se míjíme s hlavním smyslem Ježíšova příchodu. Nedokázali jsme pochopit, že v Ježíši jsou lidství a božství v rovnováze, což pravděpodobně vysvětluje, proč jsme nedokázali spojit božské a lidské v sobě samých. Pro tento úkol jsme neměli správný software. Teismus věří, že existuje nějaký Bůh. Křesťanství věří, že Bůh a lidství mohou koexistovat na stejném místě. Tyto dvě koncepce universa jsou naprosto rozdílné. Podle mé zkušenosti jsou však křesťané většinou velmi dobrými teisty, kteří prostě náhodou dali svému Bohu jméno Ježíš.

Zdroj: Richard Rohr | Nahá přítomnost

Richard Rohr píše o spojení božského a lidského v nás – a uvádí to na příkladu Ježíše (koho jiného taky?), který je Bohem a člověkem v jedné osobě. No jasně! To přece všichni víme. Ale něco, snad právě naše lidství nebo přesněji naše přílišná soustředěnost na sebe, nám občas, nebo možná často, brání si to dostatečně uvědomovat.

Samotný Pán Ježíš jako by tušil, že s tím budeme mít problém. Proto, alespoň podle mého názoru, sám o sobě mluvil jako o Synu člověka. Ano, důvodů měl více. Přiznat svou Božskou podstatu před náboženskou vrchností tehdejšího Izraele, bylo podepsáním rozsudku smrti. I k tomu posléze došlo, jak také víme. Přesto si ale myslím, že hlavním důvodem k tomuto „sebeoslovení“ byla Ježíšova snaha neustále všem připomínat: Jsem jeden z vás. Mým otcem je sice samotný Pán Bůh, ale jsem stejný člověk, jako jste vy všichni. Stejně jako vy, se umím radovat a stejně jako vy, dokážu plakat. Jasně, Ježíš toho měl v sobě „o něco“ více. Ale i to bylo důvodem k tomu, aby o sobě mluvil jako o Synu člověka. Říkal tím: Napodobujte mě, dělejte to jako já, následujte mě. Já jsem ve vás a vy jste ve mně, stejně jako je Bůh Otec ve mně.

Je zajímavé, že ve starověku čili v době, kdy Ježíš chodil po této zemi, mělo oslovení Syn člověka tak trochu logičtější význam. Podívejme se do 11. kapitoly Matoušova evangelia. Zde uvězněný Jan Křtitel posílá své učedníky, aby se zeptali Ježíše, jestli je to on, ten Mesiáš, jehož příchod Jan oznamoval. Ježíš samozřejmě své poslání potvrdí, poté slovy mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel vyzdvihne Janův význam, aby vzápětí po větě Kdo má uši [k slyšení], ať naslouchá, řekl – 16 až 19. verš 11. kapitoly Matouše:

„Ke komu připodobním toto pokolení? Je podobné dětem, které sedí na tržištích a volají na ostatní: ‚Pískali jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste se nebili v prsa.‘ Přišel Jan, nejedl a nepil, a říkají: ‚Má démona!‘ Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: ‚Hle, člověk žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků!‘ Ale moudrost je ospravedlněna svými dětmi.“

Mt 11:16–19 (CSP) 

Přišel Syn člověka, jí a pije… lidé své doby zkrátka měli o Mesiáši jiné představy. Nečekali obyčejného člověka s obyčejnými člověčími potřebami, který navíc ještě vyhledává společnost lidí, se kterými se, podle tehdejších zvyků, slušný člověk nekamarádí. Takže když o sobě Ježíš mluvil jako o Synu člověka bylo to vlastně, abych tak řekl, košer.

Z Bible víme, že jen málo lidí své doby v Ježíši skutečně poznalo Božího syna. A ještě méně lidí si spojilo Božího syna s oslovením Syn člověka. Uvedu ale jeden krásný příklad – uzdravení slepého v Janově evangeliu. Ten příběh určitě znáte: Ježíš potkal člověka od narození slepého, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, pomazal mu jím oči a poslal slepého žebráka umýt se do rybníka Siloe. Odešel tedy, umyl se, a když přišel, viděl, praví se v 7. verši 11. kapitoly Janova evangelia. Tím ale celá věc neskončila. Domákli se to farizejové a začalo vyšetřování. Ostatně, co vám budu povídat – tento příběh jsem už jednou vyprávěl, a to v epizodě s názvem S Ježíšem v srdci: Tvá víra tě uzdravila. Pokud jste ji ještě neměli na svém playlistu, můžete si ji po skončení tohoto dílu poslechnout. Každopádně na konci své řeči dříve slepý muž farizejům říká: Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by dělat nic. Devátá kapitola Evangelia podle Jana pak končí druhým setkáním Ježíše s tímto mužem. Verše 35–38:

Ježíš uslyšel, že ho vyhnali, nalezl ho a řekl: „Ty věříš v Syna člověka?“
On odpověděl: „A kdo to je, Pane, abych v něho mohl věřit?“
Ježíš mu řekl: „Viděl jsi ho; je to ten, kdo s tebou mluví.“
On řekl: „Věřím, Pane.“ A poklonil se mu.

J 9:35–38 (CSP)

Ježíš se toho muže nezeptal Ty věříš v Božího syna?, ale Ty věříš v Syna člověka? A přesto dříve slepý žebrák, který farizejům řekl Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by dělat nic, Ježíšovi odpovídá Věřím, Pane. Abych tak řekl „obyčejný člověk bez teologického vzdělání“ jakožto protiklad školeným, ale zaslepeným farizejům, naprosto přirozeně připouští božství i lidství jediné osoby, Ježíše Krista.

Vraťme se do přítomnosti. Dnes jsme o více než dva tisíce let dál. Dějiny křesťanství jsou takové, jak je dobře známe. V jejich průběhu se stal přesný opak obecného starověkého vnímání Ježíše. Mesiáše vídáme s probodenýma rukama a nohama na křížích, zbavili jsme ho lidství a možná až příliš zbožštili. Jak píše Richard Rohr, Natolik jsme se zaměřili na jeho božství, že jsme už nedokázali slyšet, jak sám Ježíš hrdě proklamuje své lidství a zřetelně na ně klade důraz. Ale přitom v křesťanských kruzích neustále slyšíme: Buď jako Ježíš. Podle mě to ale neznamená Buď Bůh, jako Ježíš. Znamená to Buď člověk jako Ježíš. Ono Božství je s tím tak jako tak spojené a nedá se dost dobře odpárat. Už jsem to v tomto dílu mírně parafrázoval, tak na závěr ještě správné znění závěrečné části Ježíšovy velekněžské modlitby ze 17. kapitoly Janova evangelia:

Neprosím jenom za ně, ale i za ty, kteří budou skrze jejich slovo věřit ve mne; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli [jedno], aby svět věřil, že jsi mne poslal ty.

J 17:20–21 (CSP)

Tak ať se nám daří být lidmi jako Ježíš.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek Slovo nakrátko: Syn člověka, není to málo? se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 24. 8. 2023

Název tohoto dílu podcastu jsem si vypůjčil z knihy Jana Šedivého O kontemplaci. Samotné kontemplaci se ale věnovat nechci, už jen proto, že o ní vím příliš málo a nemám s ní téměř žádné osobní zkušenosti. Nicméně kontemplace je svým způsobem určitý postoj k životu, tudíž moudra z této knihy jsou, jak se říká, přenositelná pro každého. Snad se mi podaří je správně přenést i na vás nebo k vám, milí posluchači :-)

U dalšího z krátkometrážních dílů podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner. 

Víra v Ježíše Krista nerovná se šťastný život. (Byť jsem si vědom toho, že slovní spojení šťastný život může chápat každý člověk různě.) Jisté ale je, že křesťané nejsou lidmi, kteří by snad byli vyloučení z jakéhokoliv podílu na větším či menším trápení. Ostatně před časem jsem o tom natočil epizodu tohoto podcastu se svým osobním svědectvím. Chcete-li ji slyšet, hledejte podle názvu: Vstaň a jdi! To všechno samozřejmě ví i Jan Šedivý, který v kapitole Co hledáš? své knihy O kontemplaci píše:

Co tedy ale doopravdy hledáme? Nebylo by poctivější přiznat: „Říkám sice, že hledám Boha, ale vlastně mi jde především o to, abych se cítil dobře?“ Dobrý pocit totiž bývá často mnohem důležitější, než jsme si ochotni připustit, a závislost na něm je jednou z velkých překážek na vnitřní cestě. Ani zde není samozřejmě zakázáno hledat radost a štěstí. Toužit po štěstí a usilovat o něj je důležité, jinak by s námi něco nebylo v pořádku. Současně bychom ale měli vědět, že to není všechno, protože život je víc než to. Má smysl, i když se necítíme dobře, a můžeme ho vnímat jako smysluplný dokonce i ve chvílích, kdy jsme nemocní, pronásledováni nebo trpíme nějakým jiným způsobem. Chtěli bychom se cítit dobře a hledáme štěstí. Ale současně jsme nevyhnutelně zaváděni i do situací, kde štěstí necítíme. 

Zdroj: Jan Šedivý | O kontemplaci

Autor citace sice primárně píše řekněme o pocitu vyhoření při kontemplaci, ale jak asi sami uznáte, tato slova platí jaksi obecně. Říkáme, že hledáme Boha, ale vlastně nám jde především o to, cítit se dobře. Jan Šedivý to však nerozporuje, naopak říká, že je to v pořádku. Ale dodává… život je víc než to. V následujícím odstavci pak svá slova rozvádí a upřesňuje:

Přitakání celému životu obsahuje také přitakání nemoci a nakonec smrti. To neznamená, že bychom měli vyhledávat těžkosti. Znamená to však neutíkat pryč a postavit se tomu, co na nás dolehne. Neúspěchy, nemoc, utrpení i smrt jsou temnou stránkou života. Někdy uplyne mnoho let, než zjistíme, k čemu něco bylo dobré. I proto nemáme popírat to, co je těžké a nepříjemné. Akceptovat situaci, to ještě neznamená, že nic neděláme, nebo že od něčeho utíkáme. Přijetí v sobě zahrnuje konfrontaci. Něčemu čelit také může znamenat, že bolestné životní situace vydržíme. Na duchovní cestě se setkáváme i s obrazem bojovníka a jeho schopností čelit, něco vydržet, dovolit situaci, aby na nás působila – a vytěžit z ní, co se dá. Lidé schopní trpět nejsou slaboši. Jejich síla spočívá ve schopností přijímat všechny životní situace tak, jak přicházejí, najít v nich smysl a proměnit je, aby prospívali sobě i jiným.

Zdroj: Jan Šedivý | O kontemplaci

Nečekejte ode mě výklad těchto slov, protože jednoduše, alespoň podle mého názoru, žádný výklad nepotřebují. Ale přesto bych rád ještě něco dodal. Spousta lidí se ptá, proč všechno to lidské utrpení Bůh dopouští? Proč bychom ho měli snášet, když by stačilo, aby to Bůh jednoduše „zakázal“? Pánu Bohu do hlavy nevidím, ale co vím, je, že člověka stvořil svobodného. Je jenom na nás, co děláme, jak se chováme k sobě a jak přistupujeme k druhým lidem. Není to náhodou tak, že drtivou část té bolesti si způsobujeme sami? Sami sobě, sami druhým. Někdy neúmyslně, jindy zcela záměrně s cílem jiným lidem ublížit. Vůbec nechci domýšlet, jak to musí Stvořitele trápit. Ale Pán Bůh naštěstí – nebo spíše pro naše štěstí – není žádný teoretik. Není to vědec, odtržený od reality, zavřený ve své klimatizované laboratoři, dumaje nad zázraky tohoto světa. A to, prosím, nemám nic proti vědcům :-)

Asi všichni víme, co se stalo před nějakými 2000 lety. Stvořitel proto, aby svět zachránil od cesty do záhuby, neváhal zaplatit nejvyšší daň – obětoval svého syna. Ježíš Kristus, jedna z osob Boží trojice, zažil na kříži všechna utrpení světa. V Apoštolském vyznání víry se praví: 

…byl ukřižován,
umřel a byl pohřben,
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa,
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Ježíš, který jako nikdo jiný zná bolest světa, je tu stále s námi. Sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího. Jeho smrt na kříži nebyla obětí zmaru. Nepochybuji o tom, že přesně ví, jak se cítíme ve chvílích, kdy nás souží trápení. Dokonce jsem přesvědčený, že jeho samotného to bolí úplně stejně, jako nás. Jenom on sám ale ví, kolik trápení máme snášet a jak dlouho to bude trvat. A jaký důvod to všechno má. Aby nám to ve správný čas zjevil. Tak, jak píše Jan Šedivý: Někdy uplyne mnoho let, než zjistíme, k čemu něco bylo dobré. I když bych si možná přál, aby to bylo jinak, musím mu dát za pravdu. Co je však přítomné v každém okamžiku našeho života, to je naděje v Ježíši Kristu. Nádherně to vystihují pouhé tři verše na konci 4. kapitoly knihy Židům. Přečtu je z parafrázovaného překladu Bible Slovo na cestu, protože si myslím, že zde vyznívají nejlépe. Verše 14 až 16:

Máme však u Boha mocného prostředníka, jeho Syna Ježíše. Pevně se ho držme. Je schopen s námi spoluprožívat naše slabosti, protože procházel stejným pokušením jako my, ale nedal se jím nikdy svést k hříchu. Proto směle přistupme k Bohu, který nás miluje, abychom dosáhli smilování a nalezli pomoc v čas tísně.

Žd 4:14–16 (SNC)

Svět plný radosti si lze možná představovat, nicméně jakožto starému cynikovi se mi tato myšlenka zdá příliš málo reálnou. Snad právě proto, že už jsem něco na téhle zemi prožil. Ale neberte to, prosím, jako skeptický postoj – protože kdybych si měl přát jen jednu věc, pak to bude právě svět prostý bolesti. Avšak život je zkrátka takový, jaký je. Proto jsem si dovolil použít slova Jana Šedivého jak v citacích, tak i v názvu této epizody – Přitakání celému životu. 

Jan Šedivý říká, že přitakat celému životu – tedy nejenom jeho radostem, ale i strastem – není znak slabošství. Není to poraženecký postoj, odevzdání se nějakému nezvratnému osudu. Šedivý také píše: Na duchovní cestě se setkáváme i s obrazem bojovníka a jeho schopností čelit, něco vydržet, dovolit situaci, aby na nás působila – a vytěžit z ní, co se dá. A já dodávám: My křesťané k tomu máme pomocníka nejmocnějšího, Ježíše Krista. Jak se píše v listu Židům: Proto směle přistupme k Bohu, který nás miluje, abychom dosáhli smilování a nalezli pomoc v čas tísně.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Přitakání celému životu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 23. 6. 2023

U nejednoho v češtině zažitého úsloví, lze jeho biblický původ poznat – nebo alespoň vytušit – i kdybyste Písmo Svaté nikdy neotevřeli. Pár příkladů za všechny: Víra hory přenáší, Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, Šalomounské řešení, nebo třeba Nést svůj kříž. U jiných úsloví jejich biblický původ – pokud tedy takový mají – ale jednoznačný není. O tom jste se v podcastu Biblická jména a úsloví mohli přesvědčit také vícekrát. V tomto dílu pro vás mám specialitu: nejde sice ani tak o úsloví, jako spíše o přirovnání, nicméně z Bible pochází, ovšem přejímá z ní ve správném významu jen jednu část. Jeho zbytek je pak v současném jazyku chápán v opačném smyslu.

Příjemný poslech vám ze svého improvizovaného podcastového studia přeje Petr Lindner.

„K práci má vlažný přístup“, tak by mohlo znít hodnocení nějakého zaměstnance od personalisty. Ale nejde jen o práci. Vlažný může být obecně vztah k něčemu nebo i někomu. Být označený za vlažného není pochvala, ale není to ani odsouzení. Takový člověk obvykle nikomu neubližuje, pouze je… dalo by se říct: pomalejší. Bez zájmu, bez nadšení, bez vášně. Přistupuje k věcem možná trochu lhostejně, někdy i s nechutí. Zkrátka vlažně.

Abyste našli slovo o vlažnosti v Bibli, musíte jít až k Apokalypse – nalistovat její poslední knihu – Zjevení nebo chcete-li, Zjevení Janovo. Ve 3. kapitole se od 14. verše píše:

Andělu sboru v Laodiceji napiš:
„Toto praví Amen, svědek věrný a pravý, původ Božího stvoření: Znám tvé skutky; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst.
Neboť říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný a chudý, slepý a nahý. Radím ti, abys ode mne koupil zlato v ohni pročištěné, a tak zbohatl, bílé šaty, aby ses oblékl a neukázala se hanba tvé nahoty, a mast k pomazání svých očí, abys viděl. Já usvědčuji a kárám ty, které miluji; buď tedy horlivý a učiň pokání.“

Zj 3:14–19 (CSP)

…jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, říká Ježíš slovy pisatele knihy Zjevení, ať už to byl apoštol Jan nebo někdo jiný tohoto jména. Biblisté totiž nemají na autorství závěrečné knihy Bible jednotný názor. Ale to jen na okraj. Slova o vlažnosti jsou směrovaná k víře členů Laodicejského sboru – v tomto lze mimochodem najít nápadnou podobnost s Pavlovým Listem Efeským.

Laodiceia bylo podle všeho velmi prosperující město Malé Asie, ležící na zlatonosné řece Lycus. Dnes byste ji mohli hledat poblíž třistatisícového města Denizli v jihozápadní části Turecka. Ve městě byly římské lázně, do kterých byla akvaduktem přiváděná voda z horkých léčivých pramenů z nedalekého Hierapolisu. Jednou z verzí vysvětlení vlažnosti, je domněnka, že horká voda cestou ochladla a stala se vlažnou. Ztratila tedy, abych tak řekl, svou sílu, hezky nečesky řečeno drajv. V poznámkovém aparátu Českého studijního překladu Bible se ale píše, že vlažná voda se používala jako dávidlo. Ať tak či tak, vlažnost – zde ve víře – je přirovnáním k ledabylosti či liknavosti, možná až odpadnutí od víry. Takže stejný význam, jak ho vnímáme i my v dnešní době, byť tedy obecně, ne pouze ve vztahu k víře.

Když se ještě vrátím k citovaným veršům, pak Ježíš zde – nikoliv poprvé – naráží na pomíjivost pozemského bohatství, které může člověka odvádět od víry. Prohlašuje Neboť říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji, aby vzápětí takříkajíc poskytl správnou alternativu: Radím ti, abys ode mne koupil zlato v ohni pročištěné, a tak zbohatl, bílé šaty, aby ses oblékl a neukázala se hanba tvé nahoty, a mast k pomazání svých očí, abys viděl. Zlato, čištěné v ohni, to je Písmo Svaté, křesťanské myšlenky a víra. Bílé šaty mohou představovat bezúhonnost, ale i svatební oděv pro Ježíšovy ženichy a nevěsty, pro děti Boží. A ona mast k pomazání svých očí, je narážkou na Laodicejskou lékařskou školu, kde se vyráběla hojivá oční mast z frygického kamene (zdroj Wikipedie). Ježíš tím naznačuje, že dobrý zrak je sice důležitý, ale správně vidět, není jen otázkou zdravých očí.

Na začátku jsem řekl, že přirovnání o vlažnosti z Bible přejímáme ve správném významu jen z jedné části, oproti tomu jeho zbytek je pak v současném jazyku chápán v opačném smyslu. Narážím na slova Kéž bys byl studený nebo horký! V kontextu Ježíšova prohlášení je to logické – studený nebo horký jsou protiklady k vlažnému. Studeným se nejspíš myslí lahodná občerstvující voda, horkým pak léčivé prameny, o nichž jsem právě mluvil. Studený a horký zde tedy mají veskrze pozitivní konotaci. Jenže jak je to dnes s těmito označeními?

Řekneme-li o někom, že je studený, nebo dokonce studený jako psí čumák, není to nic, na co by mohl být pyšný. Studení lidé jsou nepřístupní, uzavření, chladní ve vztazích k ostatním. Studeného člověka rozhodně nevnímáme jako zdroj osvěžující vody, která by nám dodala chybějící energii a elán do života.

No a horký člověk čili horká hlava? Od toho se raději taky spíše držet dál. Od horké hlavy jeden neví, co může čekat, protože reakce takového člověka bývají impulzivní, zbrklé, mnohdy i nepředvídatelné. Je ale zajímavé, že pokud někoho označíme za zapáleného – což je sémanticky více než horký –, obvykle to vnímáme pozitivně. Jako člověka nadšeného pro nějakou věc. To stejné platí i pro označení vřelý. Má-li někdo vřelé srdce, je to člověk, se kterým se kamarádit určitě chcete. Mimochodem, ve dvou českých překladech Bible je právě slovo vřelý použité místo horký – ve Studijním překladu Miloše Pavlíka a v parafrázovaném překladu Slovo na cestu. Nicméně ani tak si nemyslím, že by ho zde autoři zvolili pro jeho „srdečnost“, nýbrž jako expresivnější vyjádření pojmu horký. Navíc v řečtině je na tomto místě použité slovo ζεστός [zest:os], jakožto adjektivum pro horký, teplý nebo… vřelý.

Abych se do toho ale nezamotal – resumé je asi takové: Běžný význam přídavných jmen studený a horký, tedy tak, jak je čteme v nejpoužívanějších českých překladech Bible, ve vztahu k chování nebo povaze lidí, vyznívá mnohem více v negativním nežli neutrálním nebo snad kladném významu, v němž je použil ve 3. kapitole knihy Zjevení Ježíš Kristus. Na tom se, aspoň myslím, shodneme.

Čeština patří mezi nejtěžší jazyky na světě, i když tedy řečtina a hebrejština, jakožto původní jazyky Bible, na tom nejsou o moc lépe. Alexandr Flek, překladatel Bible21 říká, že každý překlad Bible je v jistém smyslu parafrází – protože stylem slovo od slova nelze dost dobře překládat žádný text. Má-li tedy být čtivý a dávat smysl. 

Osobně bych nedělal tento podcast, kdyby mě „hraní se slovy“ nebavilo. Ale abych byl upřímný, občas si říkám, jestli to někdy nepřeháním nebo příliš neprožívám. Pokud tento pocit máte i vy, milí posluchači, dejte mi, prosím, vědět. Budu se snažit to aspoň trochu napravit. Ale až od příštího dílu :-)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Nebuď vlažný! se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 31. 5. 2023

Cvičení, tedy myslím tím cvičení tělesné, mě nikdy zrovna moc nebavilo. Ale své tělo, rozlámané prací u počítače, protahuju jezděním na koloběžce. Na sportovní koloběžce, na níž se člověk musí pěkně odrážet, střídavě levou a pravou nohou – nikoliv na elektrickém stupátku, spojeném dvěma koly, na němž člověk jen stojí a modlí se, aby mu vydržela baterka. Taky trochu běhám. Takových pět až deset kilometrů běhu v lese, to je jednoduše krása. A tak si občas říkám, jak to asi má Pán Bůh se sportem? Ne tedy on osobně, ale jak se k našemu lidskému sportování Stvořitel staví.

Od mikrofonu krátké, tentokrát neobvykle trochu sportovní epizody podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví Petr Lindner.

Bible je plná jídla i pití, vůbec se nevyhýbá alkoholu, ale zmínky o sportu abyste hledali lupou. Něco málo se zde i tak najde. Apoštol Pavel ve svém Prvním listu Timoteovi říká – 4. kapitola, 4. až 10. verš:

Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s děkováním: posvěcuje se to skrze slovo Boží a přímluvu.
Když budeš toto předkládat bratřím, budeš dobrým služebníkem Krista Ježíše, živeným slovy víry a dobrého učení, které sis osvojil. Světské a babské báje odmítej. Cvič se pro zbožnost.
Tělesné cvičení je užitečné pro málo věcí, avšak zbožnost je užitečná ke všemu, neboť má zaslíbení nynějšího i budoucího života. Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu.
Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Zachráncem všech lidí, zvláště věřících.

1Tm 4:4–10 (CSP)

Pavel říká: tělesné cvičení je užitečné pro málo věcí. Tím sice sportování úplně nezavrhuje, ale zdůraznění mnohem většího významu duchovního namáhání a zápasení, je v těchto slovech nepřehlédnutelné. Nechme tento tento text zatím odeznít a pojďme o kousek dál. Přesněji v kánonu Bible vlastně blíž – k Prvnímu listu Korintským, tedy opět ke slovům apoštola Pavla. Zde na konci 9. kapitoly Pavel píše:

Nevíte, že ti, kteří běží v závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali. Každý, kdo závodí, je ve všem zdrženlivý; oni proto, aby dostali pomíjivý věnec, my však nepomíjivý. Já tedy běžím ne jako bez cíle; zápasím pěstmi, ne jako bych tloukl do vzduchu, ale zasazuji dobře mířené rány svému tělu a podrobuji je, abych se snad – jiným hlásaje – sám nestal tím, kdo se neosvědčil.

1Kor 9:24–27 (CSP)

Je to zajímavé přirovnání. Nechci říkat výhru, ale cenu, kterou jsme dostali od Ježíše Krista všichni, co v něj věříme – čili odpuštění a věčný život – Pavel nazývá nepomíjivým věncem, který staví do kontrastu s efemérní výhrou jednoho jediného vítěze, nějakého sportovce na závodní dráze. Naznačuje, že jeho nebo náš cíl je opravdovější či důležitější, významnější než cílová páska nějakého sportovního závodu. Navíc on, nebo opět spíše i my všichni, musíme své tělo utužovat s vidinou osvědčení se před Bohem. Ani zde samozřejmě nejde o svaly či sportovní výkony. Pěkně to vysvětluje staročeský překlad posledního verše v Bibli kralické:

Ale podmaňuji tělo své, a v službu podrobuji, abych snad jiným káže, sám nebyl nešlechetný.

1Kor 9:27 (BKR)

Stále jde o duchovní namáhání a zápasení, o službu Pánu. Jak se tedy zdá, pro sportování nemá Bible zrovna pochopení. Jenže… je snad údělem křesťana zasvětit svůj život Ježíši Kristu a o své fyzično se jinak nestarat? To jistě ne. Tedy… o zasvěcení života Ježíši Kristu nemůže být pochyb, ale že bychom se neměli občas protáhnout, to nám Pán Bůh určitě nezakazuje, naopak spíše doporučuje. Ale to trochu předbíhám… 

Pojďme to vzít trochu prakticky. Starověk a 21. století, to jsou velmi rozdílné doby. Zatímco spousta z nás trpí v sedavém zaměstnání – což mnohým nejspíš nestačí, protože to pak ještě „vylepšují“ dalším vysedáváním u televize –, ve starověku se lidé hýbali přirozeně. I zde se samozřejmě našli lidé méně fyzicky zapřažení, typicky kněží, ale většina obyvatelstva se živila manuální prací. A nepochybně dost tvrdou prací. Lidé té doby také válčili a střežili si svá dobytá území, což sice není nijak chvályhodná činnost, ale ani u toho neseděli s prominutím na zadku, nýbrž oháněli se kolem sebe meči a jinými vraždícími nástroji. Že by se pak někdo, ať už to byl rolník, řemeslník nebo voják, chtěl jít k večeru ještě proběhnout do lesa, o tom vážně pochybuju. Lidé Bible zkrátka měli své tělo protažené, aniž by museli sportovat. Člověk 21. století – chce-li své tělo udržovat v nějaké rozumné kondici – si pohyb musí dopřávat jaksi navíc.

Je tím tedy otázka, kterou jsem si položil na začátku tohoto dílu – jak to asi má Pán Bůh se sportem – zodpovězená? Neřekl bych. Zatím se, alespoň podle slov apoštola Pavla, zdá být sportování podle Bible činností spíše zbytečnou nebo marnivou. Bude to ale zároveň sám Pavel, který nás ubezpečí v tom, že tento názor je lichý, nebo spíše špatně pochopený. Na konci 6. kapitoly První knihy Korintským se nachází pasáž, nazvaná v Českém studijním překladu Tělo náleží Pánu. Pojďme si ji přečíst:

Všechno mohu, ale ne všechno je užitečné; všechno mohu, ale ničím se nedám ovládnout. Pokrmy jsou pro břicho a břicho pro pokrmy. Bůh však zničí jedno i druhé. Tělo však nenáleží smilstvu, nýbrž Pánu, a Pán tělu. A Bůh i Pána vzkřísil a vzkřísí i vás svou mocí.
Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Vezmu tedy údy Kristovy a učiním je údy nevěstky? To ať se nestane!
Nebo nevíte, že kdo se připojuje k nevěstce, je s ní jedno tělo? Neboť Písmo praví: „Stanou se ti dva jedním tělem.“ Kdo se však připojuje k Pánu, je s ním jeden duch. Utíkejte před smilstvem! Každé prohřešení, kterého by se člověk dopustil, se netýká těla. Kdo však smilní, hřeší proti vlastnímu tělu.
Nebo nevíte, že vaše tělo je svatyní svatého Ducha, který je ve vás a kterého máte od Boha? Nevíte, že nejste sami svoji? Byli jste přece koupeni za velikou cenu; oslavte tedy svým tělem Boha.

1Kor 6:12–20 (CSP)

Tento text je sice namířený proti smilstvu či proti obcování s nevěstkami, nicméně jeho hlavní myšlenka, která spočívá v posledních dvou verších, se týká obecně lidského těla, jakožto Božího daru:

Nebo nevíte, že vaše tělo je svatyní svatého Ducha, který je ve vás a kterého máte od Boha? Nevíte, že nejste sami svoji? Byli jste přece koupeni za velikou cenu; oslavte tedy svým tělem Boha.

Jak mám svým tělem oslavovat Boha? No přece tak, že se o něj budu starat. Nemyslím tím chodit pravidelně k holiči, na manikúru a pedikúru, do salónu krásy na nějaký ten lifting či botox. Samozřejmě, starat se v přiměřené čili nepřehnané míře o svůj vzhled, je jistě Bohu libé taky. Ale tento díl je o pohybu. Myslím, že pohyb, ať už je to chůze, běh, jízda na kole nebo na koloběžce, plavání, cvičení, ale třeba klidně také tanec; pohyb pro protažení ztuhlých svalů a kloubů, pro udržení kondice a tělesné svěžesti, přesně odpovídá oné oslavě Boha svým tělem, jak o tom mluví apoštol Pavel.

Na závěr bych proto pro vás měl malý tip. Až budete příště poslouchat některý z dílů podcastu Biblická jména a úsloví, neusazujte se pohodlně v křesle s dobrou kávou, jak jsem vám to dříve doporučoval, ale nasaďte si sluchátka a pusťte si mou biblickou samomluvu třeba k běhání nebo aspoň na procházce přírodou. Minimálně jeden pozitivní efekt to bude mít – velmi pravděpodobně u toho neusnete :-) 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: O sportu a tělu jako svatyni Ducha se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 26. 4. 2023

Není to tak dlouho, co jsem uveřejnil epizodu tohoto podcastu s názvem Vstaň a jdi! Teď začínám díl série Slovo nakrátko, pojmenovaný Zastav se! Můžete si myslet: „Ten chlap neví, co chce. Nejprv nám říká, abychom vstali a šli, teď se zase máme zastavit. Neměl by si autor ujasnit své priority?“ Rozhodně nemůžu tvrdit, že mám ve všem jasno a stejně jako asi u každého člověka, se i moje smýšlení o různých věcech mnohdy vyvíjí. Ale v tomto případě nejde o žádný názorový posun. Za tím, co jsem řekl v dílu Vstaň a jdi! si stojím, neboť tato epizoda, kterou jste právě začali poslouchat – přestože by to její název mohl naznačovat – s ním v rozporu jednoduše není.

Příjemný poslech vám přeje autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.

Jestliže jste díl Vstaň a jdi! neposlouchali nebo nečetli jeho textovou verzi, musím zde připomenout hlavní myšlenku. Vstaň a jdi! je o naději. O tom, že i ve velmi těžkých chvílích nám Ježíš dává naději a také sílu vstát a jít dál. Epizoda, kterou právě posloucháte, by měla směřovat k naslouchání Kristu. Ono je to vlastně logické – abychom mohli vstát a jít, musíme – nebo alespoň si myslím, že bychom se měli – nejprve zastavit, a naslouchat Ježíši. Jen tak bezhlavě se rozběhnout, to nemusí být vždycky dobrý nápad. Možná to není nejlepší přirovnání, ale když chcete jezdit autem, musíte nejprve udělat autoškolu. Naučit se tu plechovku na čtyřech kolech řídit, ale také si vštípit pravidla silničního provozu a dodržovat je. Ježíš Kristus, je cesta, pravda a život, jak se píše v Janově evangeliu. Je tedy nějaký důvod, neučit se od něj? Nežít podle jeho rad i přikázání? Abychom to však mohli dělat, je třeba se tu a tam, ale někdy také častěji, skutečně zastavit, „vypnout“ běžné denní starosti, a nedělat nic jiného, než naslouchat Božímu slovu. 

Vím, neříkám žádnou novinku. Nicméně ať si to chceme nebo odmítáme připustit, tento svět je hektický. Mluvil jsem o tom už ve Slově nakrátko s názvem Nedělejte si starost kvůli zítřku. Mimo jiné, zde říkám:

Stále někam spěcháme, přejíždíme z místa na místo, stojíme zasekaní v kolonách, honíme se za termíny, permanentně nestíháme. Nemáme čas na rodinu, na přátele, nemáme čas na sebe.

Že se v tom zmatku dá velmi snadno zapomenout i na Ježíše, je jaksi nasnadě. Ale abyste si nemysleli, že chci v tomto dílu prvoplánově mentorovat. Natočil jsem ho vlastně hlavně kvůli sobě. Což mimochodem není žádná výjimka – nejedna epizoda podcastu Biblická jména a úsloví vznikla kvůli – abych tak řekl – mému myšlenkovému přetlaku, a často také třeba kvůli pochybnostem nebo vlastní bolesti. Ale i radosti. A myslím, že to tak u autorského podcastu má i být. Ovšem vraťme se k našemu tématu…

Sám Pán Ježíš Kristus se nezřídka zastavoval. Uchyloval do samoty, možná by se dokonce dalo říct, že občas utíkal od lidí, kterými byl obklopený, aby mohl v tichu rozmlouvat se svým nebeským Otcem. A sám nám radí, abychom to dělali podobně. V 6. kapitole Evangelia podle Matouše, nazvané v Českém studijním překladu Pokrytecká nábožnost a pravá zbožnost, Ježíš říká – 5. a 6. verš:

[A] když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, stojíce v synagogách a na rozích ulic, aby je viděli lidé. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu. 

Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí [zjevně].

Mt 6:5–6 (CSP)

Ano, modlitba je tím způsobem, kterým se obracíme k Bohu. Ježíš nás však nabádá k jakémusi intimnímu pojetí modlitby. O lidech, kteří křičí k Bohu v synagogách a na ulicích, říká, že jsou pokrytci. Snaží se, aby jejich zbožnost každý viděl, ale ve skutečnosti může jít jen o jakési divadlo, vlastní představení, prezentaci své, podle jejich názoru, pravé víry.

Nerad bych, aby to vyznělo tak, že odmítám nejrůznější hromadné modlitby, nebo třeba akce typu Celonárodního čtení Bible, které u nás zrovna nedávno proběhlo. V tomto dílu mluvím o osobní modlitbě, o osobním rozhovoru s Bohem. O skutečně intimním pojetí víry, kdy Ježíši svěřuji své nejniternější myšlenky, problémy, pochybnosti, které bych třeba žádnému, ani nejbližšímu člověku, nikdy neřekl. To, jak jistě sami uznáte, dost dobře nejde veřejně vykřikovat na ulici. 

Ale ona intimnost – a v duchu názvu tohoto dílu podcastu – také zastavení se, má ještě i další význam. Posouvá nás blíž k Bohu. Maďarský kněz, jezuita a autor duchovní literatury Franz Jalics [Jalič], napsal kromě jiných, také knihu Cesta kontemplace, věnovanou – jak je zjevné z jejího názvu – kontemplaci čili velmi zjednodušeně řečeno, maximálnímu přiblížení se Bohu. Na začátku kapitoly, nazvané Komůrka a balkon, cituje právě šestý verš šesté kapitoly Matouše, aby k tomu dodal:

Komůrka tady znamená spíž nebo pokladnici bez oken. A když jsou zavřené i dveře, není možné se dívat ven ani dovnitř. Tam je člověk skrytý. Jediný možný pohled je – jak praví text – směrem k Otci.

Zdroj: Kniha Cesta kontemplace, Franz Jalics | Nakladatelství Triton 2015

Jen aby nedošlo ke nedorozumění – v knize je použitý Katolický liturgický překlad, který slovo pokoj, nahrazuje pojmem komůrka. Význam je ale samozřejmě stejný. 

Franz Jalics sice píše o kontemplaci, což je, řekněme, ještě vyšší level než „obyčejná“ modlitba, ale osobně si myslím, že v tomto případě není třeba hledat rozdíly, protože zásadní je onen jediný možný pohled směrem k Otci, který – a to už se trochu točím k kruhu – je umožněný právě, možná jen v zastavení se o samotě. V pokoji nebo chcete-li v komůrce se zavřenými dveřmi.

No dobře, to všechno je sice krásné, ale jak to dělat v praxi čili v běžném životě? Už jsem v tomto dílu řekl, že nechci mentorovat, navíc v tomto případě je každá rada drahá. Žádný člověk není stejný, každý z nás má jiný životní styl, univerzální návod nejspíš neexistuje. Mám-li mluvit sám za sebe – pro mě je klíčové ono zastavení se. Nemusím být vždycky nutně zavřený ve své komůrce, ale pokud se nezastavím – jinak řečeno, pokud nezastavím svůj „běžný život“, cítím, že moje modlitby jsou jenom slova nebo myšlenky, které k Ježíši… nedoletí. 

Můžu se mýlit, avšak téměř vždycky, když se zklidním, tu méně, jindy více, vnímám Boží přítomnost. Kdybych řekl, že to tak dělám třeba dvakrát nebo třikrát denně, vědomě bych lhal. Ani mně se vždycky nedaří zastavit se. Snažím se ctít den sváteční, jak je napsáno v Desateru, ale ani v tom nejsem důsledný. Avšak jakmile už to „nezastavení“ trvá dlouho, cítím, jak se Bohu vzdaluju. „První pomocí“ je pro mě Bible. Přečíst si byť jen kousek evangelia třeba po cestě v MHD, mě hned vrací do správných kolejí. Ale je to skutečně jen první pomoc. I tak se následně potřebuju zastavit a být se svým osobním Ježíšem sám a v klidu. 

A tak bych přál vám všem, milí posluchači, aby se vám co nejvíc a co nejčastěji dařilo činit podobné zastávky ve svém životě. Přiblížení se k Bohu je něco tak nádherného – a teď už mentorovat budu – že by byla velká chyba, myslet si, že se snad bez toho dá vědomě obejít.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Zastav se! se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 5. 4. 2023

Peníze vládnou světem… Toto úsloví byste v Bibli, díky Bohu, (sic!) hledali marně, nicméně je velmi smutná pravda, že se tak děje. My lidé neumíme odolat vábení moci mamonu, takže neustále všechno přepočítáváme na peníze. Jak často říkám – nechci házet všechny lidi do jednoho pytle – čest výjimkám. I tak se ale vnucuje otázka: Lze vůbec penězi vyčíslit lidský život? A je možné v nějaké měně ocenit život Mesiáše?

U dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá, a příjemný poslech přeje, Petr Lindner.

Proč jsem se ptal na peněžní vyjádření ceny života Ježíše Krista, asi nemusím v tomto podcastu říkat. Za třicet stříbrných ho Jidáš Iškariotský prodal židovským velekněžím. Tedy prodal – v Bibli se píše vydal, zkrátka prozradil jim místo, kde se Ježíš nachází. Ve 14. až 16. verši 26. kapitoly Evangelia podle Matouše se píše:

Jeden z Dvanácti – jmenoval se Jidáš Iškariotský – tehdy odešel k vrchním kněžím. „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ zeptal se. Odpočítali mu třicet stříbrných. Od té chvíle pak hledal příležitost, aby jim ho vydal.

Mt 26:14–16 (B21)

Jidáš byl jedním z „dvanácti“, tedy jedním z prvních a nejbližších Ježíšových učedníků a přesto ho zradil. Proč to udělal, se v Bibli nedozvídáme, jedno je ale přece jen na stránkách Knihy knih psáno – a to v Lukášově evangeliu – kde ve 3. verši 22. kapitoly můžeme číst: Tehdy vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškariotský, který patřil ke Dvanácti. (L 22:3/B21/)

V tuto chvíli se nechci zamýšlet nad tím, jestli snad lze kvůli tomu Jidáše omluvit a stejně tak nechci spekulovat o tom, že Ježíše dost možná nebylo vůbec nutné vydat, protože – alespoň podle toho, co čteme v Bibli – se nijak zvlášť neskrýval. Ozbrojenci, kteří ho přišli zatknout, jej, podle mého názoru, stejně dobře mohli najít i bez Jidášova vydání, které proběhlo vzápětí po zoufalém Ježíšově volání k Bohu Otci na Olivové hoře – jak jsem o tom mluvil v minulém dílu tohoto podcastu s názvem Buď vůle tvá… Co bylo dál, přečtu z 26. kapitoly Matouše, verše 45–50:

Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim: „Ještě pořád spíte a odpočíváte? Pohleďte, přišla chvíle, kdy je Syn člověka vydáván do rukou hříšníků. Vstávejte, pojďme! Můj zrádce už je blízko.“ 

Ještě to ani nedořekl, když vtom přišel Jidáš, jeden z Dvanácti, a s ním veliký zástup s meči a holemi, poslaný od vrchních kněží a starších lidu. Jeho zrádce si s nimi domluvil znamení: „Je to ten, kterého políbím. Toho se chopte.“ Ihned přistoupil k Ježíši a políbil ho se slovy: „Buď zdráv, Rabbi!“ 

Ježíš mu řekl: „Příteli, tak proto jsi přišel?“ Vtom Ježíše obstoupili, vrhli se na něj a zajali ho.

Mt 26:45–50 (B21)

Zvláštní způsob, jak ukázat na oběť, co myslíte? Úsloví polibek smrti každopádně vzniklo právě v tomto příběhu. Zvláštní je, že Ježíš, přestože o Jidášově zradě věděl předem, oslovuje ho příteli a dodává tak proto jsi přišel? Nedivím se tomu, že člověk a Bůh v jedné osobě oslovuje svého zrádce slovem příteli. Trochu mě ale zaráží otázka tak proto jsi přišel? Myslel to snad Ježíš ironicky? Nebo nevěděl, jakým způsobem ho Jidáš zradí? Nevím, a možná to ani není v tomto příběhu podstatné.

Co je, alespoň z mého pohledu mnohem zajímavější… nebo spíše důležitější, je následné Jidášovo pokání. Přečtu prvních deset veršů 27. kapitoly Evangelia podle Matouše:

Třicet stříbrných
Ráno se všichni vrchní kněží a starší lidu usnesli, že Ježíš musí zemřít. Spoutali ho, odvedli a vydali ho římskému prokurátoru Pilátovi. 

Když jeho zrádce Jidáš uviděl, že Ježíš byl odsouzen, vyčítal si to a vrátil těch třicet stříbrných vrchním kněžím a starším. „Zhřešil jsem!“ zvolal. „Zradil jsem nevinnou krev!“ 

„Co je nám do toho?“ odpověděli. „To je tvoje věc!“ 

On pak ty peníze zahodil v chrámě, vyběhl ven a šel se oběsit. 

Vrchní kněží mince posbírali, ale potom si řekli: „Nemůžeme je dát do pokladny, jsou to přece krvavé peníze.“ Dohodli se tedy, že za ně koupí Hrnčířské pole, aby sloužilo k pohřbívání cizinců. Proto se mu až dodnes říká Krvavé pole. Tehdy se naplnilo slovo proroka Jeremiáše: 

„Vzali třicet stříbrných, cenu za Převzácného, na kterou ho ocenili synové Izraele, a dali je za hrnčířovo pole, jak mi uložil Hospodin.“

Mt 27:1–10 (B21)

Mimochodem, biblisté vedou spory o tom, jestli se Matouš spletl, když napsal, že se naplnilo Jeremiášovo proroctví. Pokud jste totiž poslouchali předminulý díl tohoto podcastu s názvem Slovo nakrátko: Zlomit nad někým hůl, pak zde se dozvídáte, že o třiceti stříbrných nepíše prorok Jeremiáš, nýbrž prorok Zachariáš. Mým cílem ale není tento spor rozsoudit, takže se vraťme k Jidášovi.

Ať mu jeho zradu vnukl ďábel nebo k tomu měl jakýkoliv jiný důvod, Jidáš zakrátko lituje a nevidí jiné východisko než vlastní smrt vlastní rukou. V jednom článku na blogu Fler jsem četl:

Oba o Velikonocích umírají, oba o své vůli. Jidášova smrt je sebevraždou, zoufalým pokusem jak se zbavit viny. Útěkem před výčitkami svědomí. Ze samoty. „Odplatou za hřích je smrt“, může nás napadnout a u Jidáše to platí doslova. Ježíšova smrt je obětí, odvážným pokusem zbavit viny druhé. Výkupným, které od smrti zachraňuje. Tajemství těchto počtů spásy nelze vyložit, ale lze ho prožívat a okoušet v odpuštění. 

Timea: Velký pátek – kázání o ceně člověka, vině a odpuštění

S tím nelze než souhlasit. Ale vraťme se ještě na chvíli k „našim“ třiceti stříbrným. O nich je v Bibli první zmínka už v knize Exodus, kde se ve 21. kapitole píše – 32. verš: Jestliže býk potrká otroka nebo děvečku, dá majitel jejich pánu 30 šekelů stříbra a býk bude ukamenován.“ (Ex 21:32 /B21/) Třicet šekelů stříbra by mělo být totéž, co třicet stříbrných, a poznámkové aparáty k různým překladům Bible píší, že jde o 300 až 350 gramů stříbra. Podle současné ceny stříbra by to měla být hodnota kolem 5 000 korun českých. To není nijak závratná suma. Nicméně stejně tak se v poznámkách píše, že v té době – čili v době knihy Exodus – šlo o zhruba 2,5roční mzdu dělníka. Ale zároveň je zde dodáno, že v případě Zachariášova nebo chcete-li Jeremiášova proroctví, je třeba třicet stříbrných považovat za směšnou částku. Myslím, že totéž platí i pro Jidášovy stříbrňáky.

Byl tedy Ježíš Kristus oceněný na hodnotu otroka nebo děvečky? Nebo byla takto ohodnocená Jidášova zrada, nikoliv cena Ježíše? Myslím, že je to, lidově řečeno, „prašť jako uhoď“. Zásadní je otázka, zdali vůbec lze nějak, a to ani nechci říct smysluplně, stanovit cenu lidského života? A je možné vypsat šek za Boha? O tom druhém nechci ani přemýšlet. Nicméně s cenou lidského života se můžeme setkat. Soudy a pojišťovny někdy musí určovat cifry odškodnění za zabití. Když budete chvíli googlovat, zjistíte, v jakých částkách se pohybují. Já jsem si však jistý, že žádná cena nemůže být dost vysoká, nemluvě o tom, že jakýkoliv finanční obnos lidský život nenahradí a už vůbec ne vrátí. Jakkoliv to může znít jako klišé, cena lidského života je nevyčíslitelná. 

Třicet stříbrných tak zůstává synonymem pro zradu. Pro mrzkou, hloupou zradu, u níž člověk, který tak činí, možná ani pořádně neví, proč to dělá. O to, jestli je třicet šekelů stříbra málo nebo mnoho peněz, zde v podstatě nejde. Ve zmíněném článku, ze kterého jsem před chvílí citoval, můžete číst ještě toto: 

Přestože pro nás Jidáš možná i nadále zůstává zrádcem, kolaborantem, odpadlíkem – je to právě on, kdo si snad jako jediný v celém velikonočním dění uvědomuje osobní vinu: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ zní jeho kající vyznání. Nevědomky tak svým pokáním jako první  proměňuje slovo soudu: „Krev jeho na nás a na naše děti“,  ve slovo milosti, ve formuli spásy: krví jeho jsme zachráněni. Nevědomky tak jako první okouší spásu, kterou Kristus svou smrtí přinesl! Klíčem proměny trestu v milost je postoj kajícníka: vyznání viny a upřímná lítost.

Timea: Velký pátek – kázání o ceně člověka, vině a odpuštění

A tak bych přál i nám všem, abychom si uvědomili a neustále – nejen v době Velikonoc – si připomínali, že poselství Ježíšova kříže lze shrnout do jediného slova – odpuštění.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Třicet stříbrných, polibek smrti a odpuštění na kříži se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 22. 3. 2023

Řeknu to poněkud expresivně, ale pokud nad někým – samozřejmě, že obrazně – zlomíte hůl, v podstatě to znamená, že jste ho odepsali. Úsloví zlomit nad někým hůl se používá v případech, kdy už nějakému člověku nedáváte žádnou šanci, považujete ho za beznadějný případ, zkrátka skončili jste s ním. Tedy… nemusí to být hned odmítnutí člověka jako takového. Když se někoho snažíte naučit hrát šachy nebo pochopit pravidla baseballu a jemu to – s prominutím – ani za Boha nejde, můžete zlomit pomyslnou hůl nikoliv nad ním, ale nad tím, ho to naučit. Vlastně to vzdáte. I takový význam toto úsloví může mít. Nicméně otázka zní, kde se ona zlomená hůl vzala?

Povíme si to v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, u jehož poslechu vás jako vždy srdečně zdraví Petr Lindner.

Že toto úsloví pochází z Bible, v tomto pořadu asi zdůrazňovat nemusím. Ano, je to tak. Poprvé s tím přišel prorok Zachariáš, byť tedy fakticky vlastně ne on, ale sám Pán Bůh, který mu tato slova předal. Protože jak známo, prorok je člověk, který mluví ústy Hospodina. Má na něj přímou linku, aby mohl člověku sdělovat to, co mu Pán Bůh svěří. Vlastně takový Boží tiskový mluvčí :-)

Teď už bez legrace: Zachariáš je řazený k dvanáctce takzvaných „menších“ nebo „malých proroků“, kteří mají ve Starém zákoně své knihy. Adjektivum „menší“ nebo „malý“ neznamená, že by šlo o nějaké méně významné proroky – týká se rozsahu těchto biblických knih. Například „náš“ Zachariáš, tedy kniha tohoto názvu, má 14 kapitol. Kam se hrabe na Izaiáše nebo Jeremiáše s jejich 66 kapitolami? Na druhou stranu, mezi „malými proroky“ je kniha Zachariáš (spolu s knihou Ozeáš) nejdelší, a zároveň se také považuje za nejvýznamnější dílo této skupiny biblických knih. 

Jenom poznámka: Nepleťte si starozákonního proroka Zachariáše s chrámovým knězem Zachariášem, otcem Jana Křtitele, s nímž se setkáváme v Novém zákoně. „Náš“ Zachariáš psal svou knihu v poexilní době kolem roku 520 před Kristem za vlády perského krále Daria, kdy se Židé vraceli z Babylónského zajetí a mimo jiné se také stavěl druhý Jeruzalémský chrám. V národu se mísila euforie z návratu domů s – nebojím se říct – „běžnými“ lidskými neřestmi. Však to znáte – když člověku otrne… jede se zase ve starých kolejích. Chování svého vyvoleného národa se samozřejmě Pánu Bohu nelíbilo, takže to dával lidem znát – jak už jsem říkal – také prostřednictvím proroků. Co na to Zachariáš? Přečtu 4. až 16. verš 11. kapitoly knihy Zachariáš:

Toto praví Hospodin, můj Bůh: Pas ovce určené na zabití. Ti, kdo je kupují, je zabíjejí a nenesou vinu, ti, kdo je prodávají, řeknou: Požehnaný je Hospodin, zbohatl jsem, a jejich pastýři s nimi nemají soucit. Nebudu již tedy mít soucit s obyvateli země, je Hospodinův výrok. Hle, ponechám každého člověka v ruce jeho bližního a v ruce jeho krále. Ti rozbijí zemi a já nikoho z jejich ruky nevysvobodím. 

Pásl jsem ovce určené na zabití, nejubožejší z ovcí. Vzal jsem si dvě hole. Jednu jsem nazval Laskavost, druhou jsem nazval Svornost a pásl jsem ovce. Vyhladil jsem tři pastýře v jednom měsíci, byl jsem s nimi netrpělivý a také oni si protivili mě. Řekl jsem: Nebudu vás pást. Ta, která má zemřít, ať zemře, a ta, která má být vyhlazena, ať je vyhlazena a ty, které zůstanou, ať sežerou maso jedna druhé. 

Vzal jsem hůl Laskavost a zlomil jsem ji, abych zrušil svou smlouvu, kterou jsem uzavřel se všemi národy. V onen den byla zrušena a nejubožejší z ovcí, co mě pozorovaly, tak poznaly, že to je Hospodinovo slovo. 

Řekl jsem jim: Jestliže se vám to líbí, dejte mi mzdu, jestliže nikoli, upusťte od toho. Odvážili mi mzdu třicet šekelů stříbra. Hospodin mi řekl: Hoď to hrnčířovi, tu skvělou cenu, jíž mě ocenili. Vzal jsem těch třicet šekelů stříbra a hodil jsem to v Hospodinově domě hrnčířovi. 

Pak jsem zlomil druhou hůl, Svornost, abych zrušil bratrství mezi Judou a Izraelem.

Hospodin mi dále řekl: Vezmi si ještě výstroj hloupého pastýře. Neboť hle, dám v zemi povstat pastýři, který se nebude starat o hynoucí, zatoulanou nebude hledat, polámanou nebude léčit, o zdravou nebude pečovat, ale bude jíst maso z tučných a jejich paznehty strhne.

Za 11:4–16 (CSP)

Tento text zní všelijak, ale rozhodně ne povzbudivě. Stvořitel zde vystupuje značně odevzdaně, vyjadřuje se tak, jako by mu už na člověku vůbec nezáleželo. Ano, jakoby nad ním zlomil hůl. Ostatně, však se to v citované pasáži také stalo, a to hned dvakrát…

Jestliže jste citaci z 11. kapitoly knihy Zachariáš poslouchali pozorně, určitě jste zjistili, že ty dvě hole neláme Pán Bůh, nýbrž autor textu, Zachariáš. Hospodin totiž přiměl tohoto proroka sehrát jakousi divadelní roli. Říká mu Pas ovce určené na zabití. Načež Zachariáš začíná líčení svého vystoupení slovy: Pásl jsem ovce určené na zabití, nejubožejší z ovcí, aby vzápětí dodal: Vzal jsem si dvě hole. Jednu jsem nazval Laskavost, druhou jsem nazval Svornost a pásl jsem ovce. Asi nemusím zdůrazňovat, že v Bibli se slovní spojení „pást ovce“, používá ve smyslu starat se o lidi, pečovat o člověka, o národ; a pastýř je pak buďto sám Pán Bůh, nebo některý z lidských vládců.

Skuteční pastýři skutečných ovcí snad podle dobových pramenů používali dvě hole. Jednu menší pro nahánění stáda, větší pak pro ochranu před zvířecími predátory. Zachariáš v našem případě – a v citovaném Českém studijním překladu Bible – jednu hůl nazývá Laskavost, druhou pak Svornost. Jiné české překlady hole pojmenovávají Vlídnost a Pouto, Náklonnost a Jednota, Milost a Spojení, Bible Kralická říká: …nazval jsem jednu utěšením, a druhou jsem nazval svazujících a překlad Starého zákona od Vladimíra Šrámka z roku 1947 hole pojmenovává jako Láska a Svazek. Ať tak či tak, myslím, že cítíte zřetelné spojovací linky u různých názvů obou holí, které Zachariáš v roli pastevce nad lidmi zlomil. Přerušil spojení s Boží milostí a přestalo mu záležet na jednotě židovského národa.

Znovu ale opakuji, že šlo o jakousi divadelní hru se Zachariášem v hlavní roli. Nikoliv komedii, ale vážně míněnou tragédii. Anebo ještě jinak – bylo to spíše varování. Ne, nezapomněl, nýbrž záměrně jsem v předchozí citaci vynechal poslední verš, který vše vysvětluje. V něm už totiž mluví sám Hospodin, a rozhodně nikoliv smířlivou či odevzdanou rétorikou. Poslyšte poslední, 17. verš, 11. kapitoly knihy Zachariáš:

Běda mému ničemnému pastýři, který opouští ovce! Meč proti jeho paži a proti jeho pravému oku! Jeho paže zcela uschne a jeho pravé oko jistě zeslábne.

Za 11:17 (CSP)

Starozákonní přirovnání o uschlé paži, a zesláblém pravém oku, potažmo pak o meči proti paži a oku, myslím dobře vysvětluje Bible v překladu Slovo na cestu, kde tento verš zní takto:

Avšak takového pastýře, který zradí své stádo, čeká zatracení. Zbraně vykonavatelů mého soudu ho připraví o moc i moudrost. Kéž ho nepřátelé v boji zmrzačí a oslepí.

Za 11:17 (SNC)

Pán Bůh to samozřejmě nevzdává, nesmiřuje se s daným stavem, ani mu není lidské konání lhostejné. Pozemským vládcům vzkazuje, že pokud zradí své stádo, těžko se jim povede. Ale také pomocí proroka Zachariáše vysílá varovný signál. Pozor na to, lidi – nechtějte, abych nad vámi zlomil hůl!

A já přeji vám, abyste nikdy nad nikým nemuseli lámat ani pastýřskou hůl, ani třeba lyžařskou hůlku, když budete své děti učit lyžovat, nebo dirigentskou taktovku, pokud váš rodinný orchestr nebude znít úplně čistě. Ponechat aspoň kousek naděje sobě i ostatním, to je, myslím, mnohem lepší cesta.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Zlomit nad někým hůl se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.