Textová verze epizody podcastu Vstaň a jdi!
Petr Lindner | 14. 12. 2022
Jestli jsem dobře počítal, tak slovní spojení Vstaň a jdi, se v Bibli nachází třiadvacetkrát. Něco přes dvacet opakování v Knize knih o šestašedesáti jednotlivých knihách sice nemusí být zase tak mnoho, ale zároveň nejde o úplně zanedbatelný výskyt, aby nestálo za to se jím trochu podrobněji zabývat. Navíc, já k tomuto slovnímu spojení mám také osobní vztah, nebo spíše osobní svědectví, tudíž o to větší jsem měl také důvod k vytvoření tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Od mikrofonu vás srdečně zdraví a k poslechu zve Petr Lindner.
Oněch třiadvacet výskytů slovního spojení Vstaň a jdi, mírně nadpoloviční většinou – třinácti opakováními – převažuje ve Starém zákoně, zbývajících deset pak najdete v Nové smlouvě.
Tedy alespoň v Českém studijním překladu, ze kterého vycházím, tomu tak je.
Ze všech Vstaň a jdi jsou asi nejznámější Ježíšova slova Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila, která řekl Samařanovi, jenž mu jako jediný z desítky mužů, které Ježíš uzdravil z malomocenství, přišel poděkovat. Tento příběh najdete v 17. kapitole Evangelia podle Lukáše, verše 11 až 19.
Vstaň, vezmi svá nosítka a jdi do svého domu, jsou opět slova Ježíše, pronesená po uzdravení ochrnutého muže, kterého k němu do místnosti spustili střechou. O tomto příběhu jsem mluvil v epizodě tohoto podcastu s názvem Rozebrat svou střechu. A být v tomto světě tím, kým je Bůh. Jestliže jste ji ještě neposlouchali, doporučuji ji vaší pozornosti. Zůstaneme-li do třetice v Novém zákoně, pak například ve 2. kapitole Matoušova evangelia můžete číst slova Hospodinova anděla, který říká Josefovi, jenž je s Marií a malým Ježíšem v egyptském vyhnanství, tato slova: Vstaň, vezmi dítě a jeho matku a jdi do země izraelské, neboť ti, kteří ukládali dítěti o život, již zemřeli. (Mt 2:20 /CSP/)
Ve Starém zákoně velmi často pronáší slova Vstaň a jdi samotný Hospodin, byť to není pravidlo. „Nejhustěji“ čili třikrát, obsahuje tato slova kniha První Královská, přičemž dokonce dvakrát zazní v jedné, konkrétně 14. kapitole. Hned na začátku, ve 2. verši, říká nastávající izraelský král Jarobeám své ženě: Vstaň, převleč se, aby nikdo nepoznal, že jsi Jarobeámova žena, a jdi do Šíla. (1Kr 14:2 /CSP/) Jarobeám svou ženu posílal za prorokem Achijášem, aby zjistila, co se stane s jejich nemocným synem Abijášem. Prorok Achijáš už byl v té době slepý, ale to, že za ním přijde Jarobeámova žena, mu „prozradil“ sám Hospodin. Omlouvám se, nebudu nyní vyprávět celý příběh, to je námět na samostatný díl podcastu, zmíním už jen na závěr, kde se opakuje ono Vstaň a jdi. Ve 12. verši čteme Hospodinova slova, pronesená ústy proroka Achijáše: Ty vstaň a jdi domů. Až vstoupí tvoje noha do města, chlapec zemře. (1Kr 14:12 /CSP/) Mno…, takže aspoň víme, jak to s nešťastným chlapcem dopadlo.
Kdybych měl tento malý blok ukázek slovního spojení Vstaň a jdi v Bibli shrnout, tak ze sémantického pohledu zde nacházím dva základní významy. První je ryze pragmatický – příkaz Vstaň a jdi jednoduše říká Seber se, a někam odejdi. Anděl říká Josefovi, aby se s Marií a Ježíšem vrátili domů, Jarobeám říká své ženě, ať jde k proroku Achijášovi.
Na první pohled téměř neznatelně jiný význam lze cítit ve slovech Ježíše, která pronesl k ochrnutému muži, spuštěnému na nosítkách stropem před něj. Vstaň, vezmi svá nosítka a jdi do svého domu, řekl Ježíš až poté, co ho uzdravil se slovy Člověče, tvé hříchy jsou ti odpuštěny. Slovo vstaň má v tomto případě zřetelně odlišný význam, než jen obyčejné seber se, nebo zvedni se a někam jdi. Vstaň, bylo jednak řečeno člověku, který ještě před chvílí nemohl chodit, což je samo o sobě přinejmenším zvláštní. Ale nejde jen o to. Zároveň s uzdravením dostal ještě ne zrovna zanedbatelný bonus navíc – byly mu odpuštěny všechny hříchy.
Musím se přiznat, že jsem docela dlouho přemýšlel nad tím, proč to Ježíš udělal. Copak nestačilo jenom uzdravit toho muže z ochrnutí? To mu ještě navíc musel odpouštět i hříchy? Ne, vážně nejsem závistivý. Přemýšlel jsem v tom smyslu, jestli si třeba ten muž nezpůsobil své ochrnutí sám. Třeba v opilosti nešťastně spadl, zlomil si páteř a ochrnul… Jenže pak jsem prožil svůj příběh, o kterém budu povídat za chvíli, a v něm mi Duch Svatý dal jiné vysvětlení. Slovo vstaň v sobě v tomto případě obsahuje i jakousi konotaci milosrdenství. Jako by Ježíš tomu muži říkal: Vstaň! Tvé tělo ti zase slouží jako dřív, všechny tvé hříchy jsou ti odpuštěny, začíná ti nový život. Vstaň, začíná nový život! To je něco úplně jiného, než jen pragmatické zvolání Vstaň, jdi někam a něco tam někomu vyřiď. To je předzvěst ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše, předznamenání samotné podstaty křesťanství.
Na tomto místě bych mohl skončit – alespoň tedy s touto částí epizody Vstaň a jdi –, ale neudělám to. Chybí totiž velmi důležitá souvislost. Ta se nachází v oné nejznámější ukázce, kterou jsem citoval jako první: Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila. Ano, víra! Ona podstata křesťanství je pochopitelně bez víry v Ježíše Krista jaksi – promiňte mi ten výraz – k ničemu. Apoštol Pavel na začátku 2. kapitoly knihy Římanům píše:
Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho jsme [vírou] získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy.
Ř 5:1–2 (CSP)
Slovní spojení Vstaň a jdi tak získává svou takříkajíc nejvyšší konotaci. Tato slova, pronesená z úst Ježíše Krista znamenají všechno, co už bylo řečeno, ale navrch také něco navíc. Vstaň znamená Jsi uzdravený, Jsou ti odpuštěné hříchy, znamená také Jsi požehnaný, Jsi Boží syn či dcera, Jsi součástí Božího království. Ale nesmíme zapomenout na slůvko jdi. Slyším v něm asi toto: Tím, co všechno jsi, teď jdi a konej. S prominutím – sezením na zadku – se to Boží království samo nevybuduje. Ono parafrázované Vstaň, začíná nový život! totiž můžeme také vnímat ve významu: Vstaň, nebo možná ještě lépe Seber se, život ještě nekončí!
Už jsem to v některém z dílů podcastu Biblická jména a úsloví říkal – v Bibli nikde není napsáno, že díky víře v Ježíše Krista budeme mít šťastný a spokojený život na růžovém obláčku. Tak dlouho jsem to se shovívavým úsměvem opakoval i svým přátelům, kteří se mi svěřovali se svými bolestmi, až mě to samotného pěkně doběhlo. Samozřejmě, že ani mně se nevyhýbají nejrůznější menší či větší trampoty. Ale jednoho dne už toho bylo opravdu hodně. Přestože při modlitbách obvykle spíš sedím, a častěji ležím v posteli, tentokrát jsem klečel na zemi s hlavou u kolen a prosil Ježíše o pomoc. Slzy mi stékaly po brýlích na podlahu, byl jsem plný beznaděje a blízký zoufalství. Když moje naříkání skončilo, bylo ticho. A v něm jsem uslyšel skoro neznatelná slova: Vstaň a jdi!.
Teď to opravdu nechci zlehčovat. To, co jsem udělal, se skutečně stalo. Vstal jsem, a šel umýt nádobí :-) Nicméně ta tři slova jsem nemohl dostat z hlavy. Co tím chtěl Duch Svatý říct? Vstaň a jdi… Umyl jsem špinavé hrnce, a nenapadlo mě nic jiného, než se pustit do úklidu koupelny. „Že by si snad Pán Bůh všiml, že zrovna nemám moc uklizeno?“ napadla mě další hloupost – a v tu chvíli mi to, jak se hezky česky říká, docvaklo. „Vstaň a jdi je přece v Bibli!“ Koupelnu jsem nechal koupelnou a už jsem seděl u počítače. Ano, v „počítačové Bibli“ se přece jenom lépe a rychleji vyhledává. Jak to dopadlo? To už přece víte – povídal jsem o tom v předchozí části tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Všechno mi to krásně zapadlo do sebe. Duch Svatý mi řekl Seber se, život ještě nekončí! Přestaň mi tady brečet, zvedni se z prachu (proto nejspíš ten úklid :-)) a konej. To, s čím nehneš, nech na Pánu Bohu. Dělej to, co dokážeš. Žij!
Vrátím-li se od svého svědectví o kousek nazpět ke slovům apoštola Pavla z úvodu 5. kapitoly epištoly Římanům – a zároveň zůstanu věrný své zásadě číst Bibli v kontextu –, nemůžu vynechat několik veršů, které za slovy o ospravedlnění a milosrdenství z víra v Krista následují. Přečtu 3. až 6. verš:
A nejen to, chlubíme se také souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost osvědčenost a osvědčenost naději. A naděje nezahanbuje, neboť Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Vždyť když jsme ještě byli bezmocní, zemřel Kristus v určený čas za bezbožné.
Ř 5:3–6 (CSP)
Cožpak o to, chlubit se souženími, nebo jak můžeme číst v jiných českých překladech – trápením, strastmi, útlaky, to my moc dobře umíme. Však to znáte sami. Potkáte kamaráda, zeptáte se ho, jak se má, a on začne slovy „Ani se neptej, nestojí to za nic“, aby následoval dlouhý a velmi podrobný výčet všeho možného trápení, které dotyčnému znepříjemňuje život. Protože vím, jak to bývá pro protistranu často nepříjemné, pak když se mě někdo zeptá, jak se mám, trochu provokativně začnu stejně slovy Nestojí to za nic, abych s potměšilým úsměvem dodal: ale dobře to snáším.
Je to samozřejmě taková klukovina, ale jestliže se na ni podíváme v kontextu se slovy apoštola Pavla, přece jenom něco na ní je. Pavel říká, že souženími se chlubíme proto, že působí vytrvalost. To je velmi zajímavé. Takže když mě bude něco trápit, budu vytrvalejší? Chce se mi odpovědět poněkud ironicky: Ano, když tě bude něco trápit hodně dlouho, nic jiného, než vytrvat, ti ani nezbude. Nicméně i v ironii se může skrývat kus pravdy. Můžeme si sami o sobě – čímž myslím o lidech, o člověku – myslet spoustu nepěkných věcí, ale jedno nám nejde dost dobře odepřít. I přes časté stěžování si na všechno možné, dokážeme být pěkně houževnatí. Někdo více, jiný méně, ale velmi často, právě v situacích, kdy skutečně o něco jde, se ukazuje člověk jako silný jedinec. Protože… jak všichni víme, naděje umírá poslední.
Ostatně naděje nechybí ani ve slovech apoštola Pavla. Hned poté, co řekne soužení působí vytrvalost, dodává: vytrvalost [působí] osvědčenost a osvědčenost naději. Slovo osvědčenost není v běžné češtině obvyklé, nicméně i bez zdlouhavého lingvistického rozboru jasně cítíme, že znamená jednoduché sdělení – ten, kdo vytrvá, se osvědčí. A když se někdo osvědčí, vnímáme to téměř výhradně v pozitivním slova smyslu. Neříkáme „osvědčil se jako budižkničemu“. Říkáme například „osvědčil se jako výborný parťák“. Není tedy divu, že ona osvědčenost pak nutně – v situacích, kdy máme svá soužení – přináší také naději.
Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Vstaň a jdi – i když se už pomaličku dostáváme k závěru. V předchozích dílech jsem několikrát říkal – a dovolím si na tom trvat dál – že obě hlavní části Bible, tedy Starý a Nový zákon, od sebe nejde dost dobře oddělovat. Malým příkladem pro tento díl budiž úsloví Nalomenou třtinu nedolomí. To nejprve vyslovuje starozákonní prorok Izaiáš, aby bylo zopakované, respektive aby jej sám Ježíš citoval v Evangeliu podle Matouše. Pojďme si přečíst první čtyři verše 42. kapitoly knihy Izaiáš, která má podtitul Příchod Hospodinova otroka – Mesiáše:
Hle, můj otrok, kterého budu pevně držet, můj vyvolený, jehož si má duše oblíbila. Vložil jsem na něj svého Ducha, a přinese právo národům. Nebude křičet ani se pozdvihovat ani nebude venku slyšet jeho hlas. Nalomenou třtinu nezlomí a hasnoucí knot neuhasí, bude vynášet pravdivý soud. Nezemdlí ani se nenalomí, dokud neustanoví v zemi právo. I ostrovy budou očekávat na jeho zákon.
Iz 42:1–4 (CSP)
Tím, kdo nalomenou třtinu nezlomí a hasnoucí knot neuhasí, čili ten, o kom hovoří Izaiášovo proroctví, je samozřejmě Pán Ježíš Kristus. Jak už jsem řekl, on sám cituje Izaiáše ve 12. kapitole Evangelia podle Matouše. Stalo se to poté, co v synagoze uzdravil nějakému muži chromou ruku, aby farizejové, rozpálení k nepříčetnosti, začali kout pikle, jak se ho zbavit. Od 15. verše se píše, že Ježíš to věděl, odešel ze synagogy, a poté – chce se mi podotknout – natruc, uzdravil další zástupy lidí, kteří ho venku následovali. Řekl jim, aby pověst o něm nerozšiřovali, a následně citoval ona Izaiášova slova, která jsem před chvílí četl. Pouze poslední větu I ostrovy budou očekávat na jeho zákon, Ježíš řekne jinak: A v jeho jméno budou národy skládat naději.
Toto je zkrátka čisté křesťanství. Můžete bloudit špatnými nebo slepými cestami, můžete se stokrát zatočit v kruhu, můžete si nesčetněkrát nabít ústa, ale pokaždé skončíte u jediného východiska – u naděje v Ježíši Kristu. Třtina je travina s dlouhými, ale tenkými stébly, která se kymácí při sebemenším vánku, a když zafouká silněji, lehce se zlomí. My lidé jsme na tom podobně. Člověk je tak snadno zranitelný! Ježíš nás vidí, jak se kymácíme v uragánech svých bolestí. Vidí, jak nám dochází síly, jak jsme nalomení a někdy chybí jen málo, abychom všechno vzdali. „Podej mi ruku“, říká nám, „Jsem tvoje naděje. Jsem cesta, pravda a život.“
Už jsem to v tomto podcastu také několikrát říkal: Jestli se mi na Ježíši něco mimořádně líbí, tak je to jeho přímost a nebojím se říct i nemalá míra radikality. Ježíš si nepotrpí na dlouhé řeči, podrobné vysvětlování, a už vůbec nikoho k ničemu nepřemlouvá. Jeho slova jsou jasná a úderná. Ježíš není „moderní“ maminka, přemlouvající své nezbedné dítě v tramvaji, jestli by náhodou nebylo ochotné přestat dupat svýma zablácenýma botičkama po sedačce. Ježíš mluví krátce a důrazně: Vstaň a jdi. Nic víc, nic míň. Za těmito slovy se skrývá vše. Tedy skrývá… neskrývá – ono to tam jednoduše je. Na nedělní bohoslužbě jsem si zapsal slova brněnského evangelického faráře Ondřeje Macka: „Člověk musí věřit, aby viděl.“ Věřit skrze Ježíše Krista, je nádherná – promiňte mi to slovo, ale jiné mě skutečně nenapadá – výzva. V 10. kapitole Janova evangelia Ježíš říká:
„Amen, amen, pravím vám, kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam odjinud, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Tomu hlídač otevírá a ovce slyší jeho hlas; své ovce volá jménem a vyvádí je. Když všechny své vlastní vyžene ven, kráčí před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však jistě nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“
J 10:1–5 (CSP)
O kousek dál Ježíš svá slova vysvětluje, protože jeho posluchači toto podobenství – jak se ostatně stávalo často – prostě nepochopili. V 9. verši tedy můžeme číst: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.
A já si teď na úplný závěr budu ještě chviličku hrát se slovy. Ondřej Macek mluví o vidění skrze víru, v Ježíši nalézáme, jakožto jeho ovečky, pastvu. Určitě jste někdy slyšeli, nebo používáte přirovnání Pastva pro oči. Říkáme to o něčem, co je krásné, na čem oko spočine se zalíbením. Neplatí to snad také pro víru? Samozřejmě, že ano. Ať jsou tedy naše srdce, jež jsou dveřmi, kterými pastýř pouští své ovce k sobě, otevřená dokořán. Ona pastva pro oči, pak už přijde sama, a věřte tomu, že je na co koukat. Až oči přecházejí!
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!