Textová verze epizody podcastu Slovo nakrátko: Zastav se!
Petr Lindner | 26. 4. 2023
Není to tak dlouho, co jsem uveřejnil epizodu tohoto podcastu s názvem Vstaň a jdi! Teď začínám díl série Slovo nakrátko, pojmenovaný Zastav se! Můžete si myslet: „Ten chlap neví, co chce. Nejprv nám říká, abychom vstali a šli, teď se zase máme zastavit. Neměl by si autor ujasnit své priority?“ Rozhodně nemůžu tvrdit, že mám ve všem jasno a stejně jako asi u každého člověka, se i moje smýšlení o různých věcech mnohdy vyvíjí. Ale v tomto případě nejde o žádný názorový posun. Za tím, co jsem řekl v dílu Vstaň a jdi! si stojím, neboť tato epizoda, kterou jste právě začali poslouchat – přestože by to její název mohl naznačovat – s ním v rozporu jednoduše není.
Příjemný poslech vám přeje autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.
Jestliže jste díl Vstaň a jdi! neposlouchali nebo nečetli jeho textovou verzi, musím zde připomenout hlavní myšlenku. Vstaň a jdi! je o naději. O tom, že i ve velmi těžkých chvílích nám Ježíš dává naději a také sílu vstát a jít dál. Epizoda, kterou právě posloucháte, by měla směřovat k naslouchání Kristu. Ono je to vlastně logické – abychom mohli vstát a jít, musíme – nebo alespoň si myslím, že bychom se měli – nejprve zastavit, a naslouchat Ježíši. Jen tak bezhlavě se rozběhnout, to nemusí být vždycky dobrý nápad. Možná to není nejlepší přirovnání, ale když chcete jezdit autem, musíte nejprve udělat autoškolu. Naučit se tu plechovku na čtyřech kolech řídit, ale také si vštípit pravidla silničního provozu a dodržovat je. Ježíš Kristus, je cesta, pravda a život, jak se píše v Janově evangeliu. Je tedy nějaký důvod, neučit se od něj? Nežít podle jeho rad i přikázání? Abychom to však mohli dělat, je třeba se tu a tam, ale někdy také častěji, skutečně zastavit, „vypnout“ běžné denní starosti, a nedělat nic jiného, než naslouchat Božímu slovu.
Vím, neříkám žádnou novinku. Nicméně ať si to chceme nebo odmítáme připustit, tento svět je hektický. Mluvil jsem o tom už ve Slově nakrátko s názvem Nedělejte si starost kvůli zítřku. Mimo jiné, zde říkám:
Stále někam spěcháme, přejíždíme z místa na místo, stojíme zasekaní v kolonách, honíme se za termíny, permanentně nestíháme. Nemáme čas na rodinu, na přátele, nemáme čas na sebe.
Že se v tom zmatku dá velmi snadno zapomenout i na Ježíše, je jaksi nasnadě. Ale abyste si nemysleli, že chci v tomto dílu prvoplánově mentorovat. Natočil jsem ho vlastně hlavně kvůli sobě. Což mimochodem není žádná výjimka – nejedna epizoda podcastu Biblická jména a úsloví vznikla kvůli – abych tak řekl – mému myšlenkovému přetlaku, a často také třeba kvůli pochybnostem nebo vlastní bolesti. Ale i radosti. A myslím, že to tak u autorského podcastu má i být. Ovšem vraťme se k našemu tématu…
Sám Pán Ježíš Kristus se nezřídka zastavoval. Uchyloval do samoty, možná by se dokonce dalo říct, že občas utíkal od lidí, kterými byl obklopený, aby mohl v tichu rozmlouvat se svým nebeským Otcem. A sám nám radí, abychom to dělali podobně. V 6. kapitole Evangelia podle Matouše, nazvané v Českém studijním překladu Pokrytecká nábožnost a pravá zbožnost, Ježíš říká – 5. a 6. verš:
[A] když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, stojíce v synagogách a na rozích ulic, aby je viděli lidé. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu.
Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí [zjevně].
Mt 6:5–6 (CSP)
Ano, modlitba je tím způsobem, kterým se obracíme k Bohu. Ježíš nás však nabádá k jakémusi intimnímu pojetí modlitby. O lidech, kteří křičí k Bohu v synagogách a na ulicích, říká, že jsou pokrytci. Snaží se, aby jejich zbožnost každý viděl, ale ve skutečnosti může jít jen o jakési divadlo, vlastní představení, prezentaci své, podle jejich názoru, pravé víry.
Nerad bych, aby to vyznělo tak, že odmítám nejrůznější hromadné modlitby, nebo třeba akce typu Celonárodního čtení Bible, které u nás zrovna nedávno proběhlo. V tomto dílu mluvím o osobní modlitbě, o osobním rozhovoru s Bohem. O skutečně intimním pojetí víry, kdy Ježíši svěřuji své nejniternější myšlenky, problémy, pochybnosti, které bych třeba žádnému, ani nejbližšímu člověku, nikdy neřekl. To, jak jistě sami uznáte, dost dobře nejde veřejně vykřikovat na ulici.
Ale ona intimnost – a v duchu názvu tohoto dílu podcastu – také zastavení se, má ještě i další význam. Posouvá nás blíž k Bohu. Maďarský kněz, jezuita a autor duchovní literatury Franz Jalics [Jalič], napsal kromě jiných, také knihu Cesta kontemplace, věnovanou – jak je zjevné z jejího názvu – kontemplaci čili velmi zjednodušeně řečeno, maximálnímu přiblížení se Bohu. Na začátku kapitoly, nazvané Komůrka a balkon, cituje právě šestý verš šesté kapitoly Matouše, aby k tomu dodal:
Komůrka tady znamená spíž nebo pokladnici bez oken. A když jsou zavřené i dveře, není možné se dívat ven ani dovnitř. Tam je člověk skrytý. Jediný možný pohled je – jak praví text – směrem k Otci.
Zdroj: Kniha Cesta kontemplace, Franz Jalics | Nakladatelství Triton 2015
Jen aby nedošlo ke nedorozumění – v knize je použitý Katolický liturgický překlad, který slovo pokoj, nahrazuje pojmem komůrka. Význam je ale samozřejmě stejný.
Franz Jalics sice píše o kontemplaci, což je, řekněme, ještě vyšší level než „obyčejná“ modlitba, ale osobně si myslím, že v tomto případě není třeba hledat rozdíly, protože zásadní je onen jediný možný pohled směrem k Otci, který – a to už se trochu točím k kruhu – je umožněný právě, možná jen v zastavení se o samotě. V pokoji nebo chcete-li v komůrce se zavřenými dveřmi.
No dobře, to všechno je sice krásné, ale jak to dělat v praxi čili v běžném životě? Už jsem v tomto dílu řekl, že nechci mentorovat, navíc v tomto případě je každá rada drahá. Žádný člověk není stejný, každý z nás má jiný životní styl, univerzální návod nejspíš neexistuje. Mám-li mluvit sám za sebe – pro mě je klíčové ono zastavení se. Nemusím být vždycky nutně zavřený ve své komůrce, ale pokud se nezastavím – jinak řečeno, pokud nezastavím svůj „běžný život“, cítím, že moje modlitby jsou jenom slova nebo myšlenky, které k Ježíši… nedoletí.
Můžu se mýlit, avšak téměř vždycky, když se zklidním, tu méně, jindy více, vnímám Boží přítomnost. Kdybych řekl, že to tak dělám třeba dvakrát nebo třikrát denně, vědomě bych lhal. Ani mně se vždycky nedaří zastavit se. Snažím se ctít den sváteční, jak je napsáno v Desateru, ale ani v tom nejsem důsledný. Avšak jakmile už to „nezastavení“ trvá dlouho, cítím, jak se Bohu vzdaluju. „První pomocí“ je pro mě Bible. Přečíst si byť jen kousek evangelia třeba po cestě v MHD, mě hned vrací do správných kolejí. Ale je to skutečně jen první pomoc. I tak se následně potřebuju zastavit a být se svým osobním Ježíšem sám a v klidu.
A tak bych přál vám všem, milí posluchači, aby se vám co nejvíc a co nejčastěji dařilo činit podobné zastávky ve svém životě. Přiblížení se k Bohu je něco tak nádherného – a teď už mentorovat budu – že by byla velká chyba, myslet si, že se snad bez toho dá vědomě obejít.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!