Petr Lindner | 17. 3. 2026

Bůh se nám dává, tak nějak přirozeně, poznat v Bibli, řekl jsem mimo jiné v minulém dílu. Bible je elementární skriptum křesťanství – to jsem zde uvedl také – a proto jí byl první díl minisérie Poznat Boha věnovaný. Druhý díl, který právě začíná, se zabývá poznáním Boha skrze člověka. Své zkušenosti, názory, dojmy, ale třeba i dilemata se vším možným jeden druhému my lidé předáváme naprosto běžně. Proč by tomu tak tedy nemělo být i s Bohem?

U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Poznávat Boha přes člověka – není to s prominutím hloupost? Kdo je Bůh a kam se na něj hrabe člověk? Zadržte. Tento koncept možná na první dobrou nezní úplně smysluplně, nicméně budu se snažit vás přesvědčit, že opak je pravdou. Jednak je zde základní premisa, popsaná hned na začátku Bible: 

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

Gn 1,26–27 (ČEP)

V epizodě tohoto podcastu s názvem K obrazu svému. O pošetilosti člověka a nekonečné Boží lásce jsem se tímto tématem zabýval obšírněji a hned ze začátku jsem řekl, že třeba v poslední větě citace mohlo být místo pojmu obraz použité slovo odraz. Jinými slovy: Bůh stvořil člověka, aby se v něm on sám odrážel. Aby člověk představoval odraz Boha.

Jenže člověk Boží dokonalosti nikdy nedosáhne, jak se druhým dechem dozvídáme v křesťanské nauce. S tím nemůžu nesouhlasit, avšak zároveň mně to nijak a v ničem nepřekáží. Poněkud delší úvod minulého dílu jsem totiž věnoval myšlence, že Boha nikdy nelze poznat v jeho úplnosti. Že stejně tak člověk nemůže dosáhnout Boží dokonalosti s touto tezí souzní téměř perfektně. Místo hledání svatého grálu bych se proto ve svém přemýšlení vydal trochu jinou cestou. 

V dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka, který jsem nazval prologem k tomuto mikroseriálu o poznávání Boha, jsem také uvedl: 

Sám Pán Bůh nechodí po lidech jako nějaký podomní prodejce životního pojištění, nýbrž používá k tomu různé jiné prostředky. Člověku nejbližší jsou zase lidé, a tak není divu, že možná hlavním zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi, které na své životní cestě potkáváme. A které nám Pán Bůh, alespoň jak já jsem přesvědčený, občas prostě postaví do cesty.

Z dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka

Nevěřím na to, že jsem náhodou potkal toho či onoho člověka, aby z tohoto setkání náhodou vzešlo něco, co mě přivedlo k Ježíši, změnilo můj náhled na věci Boží, prohloubilo mou víru. Jsem si jistý, že všechny lidi, kteří mé křesťanství nějak ovlivnili, ke mně jednoduše poslal Bůh. Apoštol Pavel v Prvním listu Korintským píše:

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.

1Kor 3,9–11 (ČEP)

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. […] jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Myslím, že k tomu není co dodat. Pavel se zde přirovnává ke staviteli, mě napadá další podobnost – učitel. A ejhle, nenapadlo to jenom mě, ale… také apoštola Pavla. V Prvním listu Timoteovi totiž říká:

Byl jsem ustanoven hlasatelem a apoštolem tohoto svědectví – mluvím pravdu a nelžu – učitelem pohanů ve víře a v pravdě. 

1Tm 2,7 (ČEP)

Byl jsem ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem. Snad, aby dal Pavel větší důraz svým slovům, opakuje to stejné vzápětí ve Druhém listu Timoteovi:

K jeho zvěstování jsem já byl ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem.

2Tm 1,11 (ČEP)

Pavel zde mluví o zvěstování evangelia, v němž Ježíš zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život, jak říká v předcházejícím verši úvodní kapitoly Druhého listu Timoteovi.

Vy, kteří čtete Bibli, však jistě víte, že slovo učitel se zde vyskytuje častěji, ovšem obvykle ve spojení s Ježíšem. Ten ale, jak se zdá, ve svém Varování před zákoníky, jak je v Českém ekumenickém překladu nazvaná první část 23. kapitoly Matoušova evangelia, nabádá své posluchače k opaku:

Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus.

Mt 23,8–10 (ČEP)

Zdánlivý rozpor mezi doporučením nebo snad příkazem Ježíše a dvojitou proklamací apoštola Pavla je možná cítit v podcastu čili v mluveném slově, ovšem rozdíl je doslova vidět v tištěné Bibli. Učitel v Pavlově pojetí je psaný s malým počátečním písmenem – jde o službu druhým lidem. Ježíš mluví o Mistrech, Otci a Učitelích s velkými počátečními písmeny. Jde tedy svým způsobem o tituly, hodnosti, něco, co člověka vyvyšuje před ostatními. Kristus hned nato dodává:

Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.

Mt 23,11–12 (ČEP)

Být učitelem ve víře, nebo obecně člověkem, který s druhým sdílí svou víru, mluví s ním o ní, odpovídá na nekonečné, někdy velmi nečekané otázky, snaží se vysvětlovat, ale také umí říct slovo nevím – to je skutečná služba člověku a Bohu, která se nikomu rozhodně nezapovídá.

Mimochodem, byla-li v prvním dílu této minisérie o poznávání Boha na první místo postavená Bible, pak ti, kdo ji aspoň jednou otevřeli, vědí, že – promiňte mi ten výraz – zkrátka, že se blbě čte. Člověku nepoučenému, potažmo čtenáři, kolem nějž Duch svatý zatím jen tak trochu krouží v mírném povzdálí, se tak velmi hodí výklad biblických veršů. Ostatně ten se možná hodí každému, kdo Bibli nečte jen tak, řekněme mechanicky. Kdo jiný by vám měl pomoci s porozuměním Božího Slova než jiný člověk? I když se třeba jedná o psané komentáře, celé knihy, nebo například – ať si trochu přihřeju vlastní polívčičku – namluvené podcasty, vždy za nimi stojí nějaký člověk, případně více lidí. Dokonce i fenomén současné doby, umělá inteligence, nedělá nic jiného, než využívá (někdo by řekl, vykrádá) již existující myšlenky lidí. 

Bible však není „černobílá kniha“. Neposkytuje vždy přímočará sdělení a jasné odpovědi. To samozřejmě svádí k různým, a nejednou i velmi rozdílným výkladům. Boží slovo bylo v dějinách lidstva bohužel docela často zneužité k nikoliv bohulibým záměrům – to už jsem v tomto podcastu říkal také. Jak tedy poznat ty pravé vykladače Bible? To je otázka!

Ve zmíněném dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka, jsem takříkajíc vhodné křesťanské konzultanty specifikoval takto:

Nemusí to nutně být jenom „odborníci na Boha“ čili faráři, katecheti, nebo jiné teologicky vzdělané či aspoň poučené osoby. Je to sice už nejspíš pěkné klišé, ale stále platí, že každý věřící by měl svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. Vím, mluvíme o jakémsi ideálním stavu, který pravděpodobně nikdy nenastane, nicméně to, že ponětí o Bohu předává člověk člověku, popřít nelze. Osobní zkušenost a osobní svědectví bývají velmi cenné a myslím, že obvykle i velmi důvěryhodné.

Z dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka

To už se trochu víc opakuji, nicméně rád bych svou myšlenku rozvedl. V případě oněch „odborníků na Boha“ je dobré vědět, že zejména faráři jsou, minimálně v tradičních českých církvích, tedy u katolíků, evangelíků nebo třeba husitů, osoby vysokoškolsky vzdělané. Teologicky vysokoškolsky vzdělané. Sice bych se poněkud zdráhal říct, že všechny tyto teologicky vzdělané osoby jsou zároveň také dobrými učiteli, avšak dá se předpokládat, že výklad Božího slova z jejich úst či psaných materiálů, by měl být… teď nevím, jak to přesně nazvat… no prostě dobrý. Prostý hereze čili názorů neslučujících se s teologií té či oné denominace, ve správné míře odborný, nebo možná spíš přesný, co se týče znalosti Božího Slova, prostě výklad na úrovni, nikoliv bezduché plácání vlastních dojmů a nesmyslných fikcí.

No jo, jenomže já do žádné církve nechodím, do naší hospody žádný farář taky nechodí, tak jak se dostanu k těmhle lidem? Jednoduše. Když půjdete v neděli dopoledne kolem kostela, můžete vejít dovnitř a po skončení bohoslužeb faráře, či v případě evangelické nebo husitské církve také farářku, prostě oslovit. Nevěřím, že vás odbude a třeba žádost o rozhovor odmítne. Pokud by to náhodou opravdu někdo udělal, ale znovu opakuji, že se mně tomu nechce věřit, asi je dobré jít o dům, tedy o kostel dál…

Dobře, chápu, že oslovení neznámého člověka – potažmo faráře, o němž má možná navíc nějaké ty předsudky – pro někoho představuje nepřekonatelnou překážku. Co tedy zkusit zajít na kurzy Alfa, které různé církve každý podzim pořádají? Takových, kteří se zdráhají překročit práh kostela, tam totiž zcela určitě bude víc. Kurzy Alfa osobně nazývám křesťanskou přípravkou, byť jejich účelem rozhodně není předělávat nevěřící lidi na křesťany. Řečeno jazykem moderní doby zde dostanete relevantní informace o křesťanství, které vám kvůli zrušené výuce náboženství ve škole neposkytli. Nebo vám je nepředali rodiče, protože možná pocházíte z rodiny, která křesťanství nikdy neholdovala.

No a pokud i malé společenství podobně hledajících lidí je pro vaši introvertní náturu podobně velkou překážkou jako oslovení faráře, jsou na řadě oni „řadoví věřící“, kteří by v ideálním případě měli svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. I kdyby se vám ale zdálo, že to na nich není nijak zvlášť vidět, nechce se mi věřit, že neznáte aspoň jednoho člověka, kamaráda, kterému důvěřujete, o němž víte, že je – lidově řečeno – nábožnej. Zeptejte se ho na jeho víru. A poslouchejte, co vám bude říkat.

Na tomto místě malá vsuvka. Pokud se snad pozastavujete nad tím, že jsme se od teologicky vzdělaných lidí s jakýmsi kreditem pro křesťanskou výuku dostali až – teď mě prosím neberte za slovo – k obyčejným křesťanům, kteří se svou víru prostě „jenom“ snaží žít, chtěl bych vás ubezpečit, že na tom není nic zvláštního ani nekorektního. Pán Ježíš Kristus v 18. kapitole Matoušova evangelia říká velmi důležitou větu:

[Neboť] kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.

Mt 18,20 (ČEP)

Už to zde bylo řečeno také, náš Učitel s velkým U je jeden, Kristus. Všichni ostatní učitelé, ať už teologicky otitulovaní, nebo „řadově sloužící“, a ani apoštola Pavla nevyjímaje, jsou služebníci ve jménu Ježíše Krista. Zpochybňovat tu či onu kategorii učitelů, stavitelů Božího království, by bylo přinejmenším pošetilé, spíše úplně normálně hloupé.

Vrátím-li se na konec předchozí části, pak pobídka, abyste poslouchali, co vám váš věřící protějšek říká, není zbytečnou mentorskou frází, výplňovou větou, takzvanou vatou. Je totiž dobré opravdu pečlivě poslouchat, jak k vám tito lidé mluví – a to se týká úplně všech. Je to jenom můj názor, avšak myslím si, že dobrý stavitel Božího díla nebo jeho učitel by svému žáku čili posluchači v první řadě neměl nic vnucovat. Pokud si s ním dovolíte polemizovat, a on je schopný donekonečna obhajovat svou pravdu, minimálně mu schází pokora, v horším případě jde o fundamentalistu. Když už se to stane, je to obvykle něco mezi tím a obojí je samozřejmě špatně. 

Druhá věc: Jakmile uslyšíte slovo musíš, které se nedejbože vícekrát opakuje, měla by vám začít v hlavě blikat varovná kontrolka. Jeden z prvních dílů tohoto podcastu, které jsem natočil, se jmenuje O svobodě ve víře aneb jak přežít desatero. Pokud jste ho ještě neposlouchali, doporučuji ho v kontextu varování před slovem musíš vaší pozornosti. Doufám, že se mi v něm podařilo smysluplně objasnit pravý opak.

A do třetice malá rada, která zde už zazněla, ale myslím, že stojí za to ji zopakovat. Jestliže se váš učitel nebojí říct slovo nevím, pak si z mého pohledu můžete být skoro jistí, že jste na správné adrese. Vezmu-li opět za základ Bibli a zopakuji-li, že to není jednoduchá kniha, pak říct k výkladu nějaké její části nevím, pro mě neznamená neznalost, nýbrž projev pokory a úcty k Božímu Slovu.

Přestože jsem v této epizodě vyjmenoval několik možností, jak nalézt svého duchovního učitele, uznávám, že někdy je trochu obtížné potkat v pravém smyslu spřízněnou křesťanskou duši. Jak už jsem naznačil, ani teologicky vzdělaní lidé nemusejí být vždy dobrými učiteli a samozřejmě to platí také pro všechny ostatní. Proč tomu tak je, to nám opět pomůže vysvětlit apoštol Pavel. 

Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.

Ř 12,4–8 (ČEP)

To byla slova z Epištoly Římanům, 12. kapitola, 4. až 8. verš. Pavel zde popisuje dary Ducha Svatého, přesněji nazývané spíše jako charismata. Tak, jako každého z nás Pán Bůh obdařil nějakými hřivnami nebo chcete-li talentem –  mluvil jsem o tom v dílu s názvem Zakopaná hřivna. A talent k lásce – stejně jsme od něj dostali různá charismata. Dary Ducha Svatého. Kdo má dar učit, ať učí, říká Pavel. Kdo má jiný dar, ať dělá něco jiného. Jako každý není výborný kuchař nebo skvělý fyzik, nejsou všichni lidé ani dobrými učiteli. Každý zkrátka nemůže dělat všechno, ale to vám jistě neříkám žádnou novinu. Nechtěl bych, aby to vyznělo tak, že duchovní učitel je něco víc než třeba učitel češtiny, přesto si však myslím, že být učitelem duchovním jednoduše dost dobře nejde bez duchovního obdarování. Já si takových lidí velmi, převelmi vážím. Moc bych proto každému, kdo hledá duchovního spřízněnce, přál, aby našel, nebo ve shodě s úvodem k tomuto dílu – aby mu Pán Bůh postavil do cesty učitele, se kterým mu jednoduše bude dobře. Jinak to vážně neumím říct. 

V epizodě s dlouhým názvem Jákobův žebřík, věřící ateisté, hledání Boha a závislost na něm jsem si trochu nebiblicky zateoretizoval o „spletených“ žebřících, kterými jsou někteří lidé vzájemně spojení přes nebe. Jako andělé z Jákobova příběhu, kteří naše přání, prosby, ale třeba i výkřiky zoufalství posílají k Pánu Bohu, aby se od něj vracely odpovědi, milost a požehnání, jsou tito lidé sobě navzájem pozemskými anděly bez křídel. Ať i vám tedy Pán Bůh postaví do cesty takového anděla-duchovního učitele.

Mám takové neodbytné tušení, že jsem si tímto dílem podcastu Biblická jména a úsloví trochu…, možná trochu víc… naběhl. Když někdo, kdo se sám pokouší vykládat Bibli a vůbec rozumovat kolem křesťanské problematiky, poučuje druhé, jak by měl vypadat dobrý učitel,  říká si o to, že druzí budou posuzovat jeho. Mluvím samozřejmě o sobě. Protože si ale nemyslím, že bych snad dělal z Bible trhací kalendář a také jiná témata vysloveně odbýval, musím si stát za svými názory.

Ostatně pokud byste mi chtěli sdělit své hodnocení, postřehy či přání, budu za to moc rád. Napsat mi můžete na e-mail, který najdete v kapitole O mně | Kontakt na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz, nebo mi nechte zprávu na facebookové stránce Biblická jména a úsloví.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 134 | Poznat Boha: Člověk člověku a andělé bez křídel se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 134 | Poznat Boha: Člověk člověku a andělé bez křídel se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 20. 11. 2024

Docela často od různých lidí slýchám: „Musím se jít pomodlit do kostela.“ Cožpak o to, pokud najdete kostel, který je otevřený i mimo bohoslužby nebo jiné akce, může být modlitba nebo jen tiché usebrání v osamělém kostele velmi silným duchovním prožitkem. Poslední dobou si ale všímám jiného „fenoménu“. Někteří lidé chodí do kostela hledat Boha. Žijí zkrátka v tom, že Bůh bydlí v kostele. Pokud se tedy chci potkat s Bohem, musím jít do kostela. Je to tak? Má Bůh své sídlo v kostele nebo v kostelích? Pojďme nad tím v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví chvíli přemýšlet.

Od mikrofonu vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Kostely, katedrály, baziliky, kaple či jiné sakrální stavby jsou zvláštním druhem architektury. Mohou být více než tisíc, ale i patnáct set let staré, stejně jako najdeme kostely, postavené v 21. století. Jsou přehlídkou rozličných architektonických slohů, zpravidla se jedná o nepřehlédnutelné stavby a nejspíš nebudu daleko od takříkajíc většinového názoru, když řeknu, že obvykle je vnímáme pozitivně. I největšímu bezvěrci připadají kostely krásné. Troufnu si dokonce tvrdit, že mezi nejčastější návštěvníky kostelů nemusí patřit lidé věřící, nýbrž… prostě turisté. Myslím, že většina lidí je vnímá spíše jako architektonické památky, kterými ostatně většinou také jsou. Kde se však kostely vzaly? Co nutilo a stále nutí lidi stavět tato mnohdy velkolepá architektonická díla? A co víc, bydlí v nich Bůh?

To, že s Bohem kostely nějak souvisí, je asi každému jasné. Prvním prapředchůdcem dnešních kostelů byl stan setkávání, v jehož oddělené části, takzvané svatyni svatých, stála Boží schrána, nazývaná také schrána smlouvy nebo úmluvy, či schrána svědectví. V ní byly uchovávané kamenné desky s desaterem, které Hospodin předal Mojžíšovi na Sinajské hoře. Ve Druhé knize Mojžíšově čili v Exodu najdete od 25. kapitoly velmi podrobný návod ke zhotovení jak samotné schrány, tak i stanu setkávání, ale třeba i popis toho, jak má vypadat kněžské roucho. Kdyby k textu bylo doplněno ještě také pár nákresů, bez velké nadsázky by se dalo říct, že všechno si můžete i dnes vyrobit sami a postavit si stan setkávání s Boží truhlou třeba na své zahradě. Přečtu jenom krátkou část tohoto „Božího manuálu“:

Ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich. Uděláte všechno přesně podle toho, co ti ukazuji jako vzor svatého příbytku i vzor všech bohoslužebných předmětů. Udělají z akáciového dřeva schránu dva a půl lokte dlouhou, jeden a půl lokte širokou a jeden a půl lokte vysokou. Obložíš ji čistým zlatem, uvnitř i zvnějšku ji obložíš a opatříš ji dokola zlatou obrubou.
Uliješ pro ni čtyři zlaté kruhy a připevníš je ke čtyřem jejím hranám: dva kruhy na jednom boku a dva kruhy na druhém. Zhotovíš tyče z akáciového dřeva a potáhneš je zlatem. Tyče prostrčíš skrz kruhy po stranách schrány, aby bylo možno na nich schránu nést. Tyče zůstanou v kruzích, nebudou vytahovány.
Do schrány uložíš svědectví, které ti dám. Zhotovíš příkrov z čistého zlata dlouhý dva a půl lokte a široký jeden a půl lokte. Potom zhotovíš dva cheruby ze zlata; dáš je vytepat na oba konce příkrovu. Jednoho cheruba uděláš na jednom konci a druhého cheruba na druhém konci. Uděláte cheruby na příkrov, na oba jeho konce. Cherubové budou mít křídla rozpjatá vzhůru; svými křídly budou zastírat příkrov. Tvářemi budou obráceni k sobě; budou hledět na příkrov. Příkrov dáš nahoru na schránu a do schrány uložíš svědectví, které ti dám.
Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví, budu s tebou mluvit o všem, co ti pro Izraelce přikážu. 

Ex 25:8–22 (ČEP)

To byl úryvek z 25. kapitoly knihy Exodus, nicméně návod pokračuje dál až do první části 31. kapitoly, v níž Hospodin dokonce určuje dva řemeslníky, kteří měli zhotovení všeho potřebného na starosti. To už si ale prosím přečtěte ve Druhé knize Mojžíšově sami. 

Na stanu setkávání nebo spíše na schráně smlouvy, protože ta byla často používaná i takříkajíc samostatně, je zvláštní také to, že byla využívaná jako jakýsi mobilní kostel. Staří Izraelci při svém putování schránu neustále vozili sebou. Truhla se jim také v době proroka a soudce Samuela ztratila, přesněji řečeno byla jim ukořistěná Pelištejci, což se však Pánu Bohu vůbec nelíbilo a tak dlouho na Pelištejce posílal jednu pohromu za druhou, až raději schránu Izraelcům vrátili. Podrobněji o tom povídám v dílu tohoto podcastu nazvaném Samuel. Poslední soudce před prvním králem.

Prvním kamenným čili nemobilním nebo pevným kostelem byl pravděpodobně Šalomounův chrám v Jeruzalémě, postavený okolo roku 967 př. n. l., který o nějakých 380 let později zničili Babylóňané. Po dalších 70 letech byl postavený takzvaný druhý chrám, ve kterém už ale chyběla schrána úmluvy, která se – když to řeknu poněkud lapidárně – v průběhu dějin někde ztratila. Nicméně jde o ten chrám v Jeruzalémě, který je spjatý se životem Ježíše Krista. Sem přinesla Marie novorozeného Ježíše, aby za něj podle tehdejšího ustanovení obětovala dvě hrdličky nebo holoubata, zde 12letý Ježíš, zatímco ho Marie s Josefem zoufale hledali, diskutoval s chrámovými kněžími a na tomto místě se také odehrává známé vyčištění chrámu, kdy odsud Ježíš dosti nevybíravým způsobem vyhnal kupce a směnárníky. Tento chrám byl v roce 70 našeho letopočtu vypálený římským vojskem a už nikdy nebyl obnovený. Dochovala se z něj pouze část vnějšího opevnění, kterou dnes známe jako jeruzalémskou Zeď nářků.

Nicméně od té doby to šlo jako na drátkách. Tak, jak se rozšiřovalo křesťanství, vznikaly po celém světě nejrůznější kostely a jiné sakrální stavby, a jak už jsem říkal, budují se dodnes.

Pokud jste pozorně poslouchali předchozí biblickou citaci, pak hned v prvním verši zazněla Hospodinova slova: Ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich. Pokud tedy Bůh bydlel ve stanu setkávání, bydlí určitě i v kostele nebo v kostelích – to je nepochybně logický argument. Ale… pro změnu v posledním citovaném verši Hospodin říká: Tam se budu s tebou setkávat… To už může znít trochu jinak. Nemusí jít od adresu trvalého pobytu, nýbrž o místo, kde si Bůh s člověkem dává… rande. Ostatně jak už bylo řečeno, stan setkávání nebo schrána úmluvy byla mobilní. Přestože to uvádím jako spíše zajímavost, možná jde o důležitý kontext, který naznačuje, že Bůh je „všudezdejší“. Ale o tom až o něco později. Nyní ještě chvíli zůstaneme u slova setkávání, které zde už nejednou zaznělo. 

V Encyklopedickém biblickém slovníku, Evangelické teologické fakulty Karlovy univerzity se mimo jiné u hesla Chrám píše:

Již na schráně lze poznat závažný rozdíl mezi kultem Izraele a ostatních národů. Obecně nábožensky byl chrám místem bezprostřední přítomnosti božstva. V Izraeli byl místem setkávání s Bohem (1Kr 8,10–61), ale Bůh nebyl na chrám vázán (Nu 12,5; 1Kr 8,27) – byl to stan setkávání.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Bůh nebyl na chrám vázán – byl to stan setkávání. To mluví za vše. Ale pojďme se ještě podívat do Bible, konkrétně na poslední odkaz z Encyklopedického biblického slovníku ke 27. verši 8. kapitoly knihy První královská. Zde se v Českém ekumenickém překladu píše:

Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?

1Kr 8:27 (ČEP)

Tato slova – tyto pochyby – vyslovuje král Šalomoun poté, co byl za jeho panování v Jeruzalémě postavený chrám a ze Siónu do něj byla přenesená schrána Hospodinovy smlouvy. Pánu Bohu se chrám nejspíš líbil, protože v 10. a 11. verši se praví:

Když kněží vycházeli ze svatyně, naplnil Hospodinův dům oblak, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Hospodinův dům naplnila Hospodinova sláva.

1Kr 8:10–11 (ČEP)

Následně Šalomoun mluví k izraelskému lidu a mimo jiné říká – verše 23 až 26:

[a řekl:] „Hospodine, Bože Izraele, není Boha tobě podobného nahoře na nebi ani dole na zemi. Ty zachováváš smlouvu a milosrdenství svým služebníkům, kteří chodí před tebou celým srdcem. Ty jsi zachoval svému služebníku, mému otci Davidovi, to, co jsi mu přislíbil. Vlastními ústy jsi přislíbil a vlastní rukou jsi to naplnil, jak je dnes zřejmé.
Nyní, Hospodine, Bože Izraele, zachovej svému služebníku, mému otci Davidovi, to, co jsi mu přislíbil slovy: ‚Nebude přede mnou vyhlazen následník z tvého rodu, jenž bude sedět na izraelském trůnu, budou-li ovšem tvoji synové dbát na svou cestu, aby přede mnou chodili, jako jsi chodil přede mnou ty.‘
Nyní tedy, Bože Izraele, nechť se prokáže spolehlivost tvého slova, které jsi promluvil ke svému služebníku, mému otci Davidovi.

1Kr 8:23–26 (ČEP)

A vzápětí Šalomoun dodává slova, která jsme už slyšeli, ale můžeme si je zopakovat:

Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?

1Kr 8:27 (ČEP)

To jsou paradoxy! Nejmoudřejší člověk, jaký se kdy na této Zemi vyskytoval, král Šalomoun, který svou moudrost dostal od samotného Pána Boha, nejprve postaví Hospodinu chrám, aby hned poté zapochyboval, jestli v něm bude Bůh bydlet. Zdali v nějakém pozemském kostele někdo takový, jako je Bůh, vůbec bydlet může.

Celý tento příběh, počínaje zhotovením stanu svědectví až po Šalomounovy pochybnosti výborně shrnuje ve své řeči před židovskou veleradou, která bohužel předcházela jeho ukamenování, první křesťanský mučedník Štěpán. Celou jeho úchvatnou obhajobu, která ve skutečnosti byla spíše žalobou, si můžete poslechnout, nebo přečíst v textové verzi dílu tohoto podcastu s názvem Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána. My si nyní připomeneme část, v níž mluví právě o našem tématu. Skutky apoštolů, 7. kapitola, verše 44 až 50:

Naši praotcové měli na poušti stánek svědectví; Bůh přikázal Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který mu ukázal. Tento stánek odevzdali svým synům, a ti jej za Jozue vnesli do země pohanů, které Bůh před nimi zahnal. Tak tomu bylo až do časů Davidových. David nalezl u Boha milost a prosil, aby směl vyhledat místo, kde by přebýval Bůh Jákobův. Ale teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám.
Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: ‚Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?‘ 

Sk 7:44–50 (ČEP)

Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! To jsou slova začátku 66. kapitoly knihy proroka Izaiáše. Štěpán ho cituje a říká: Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama…

V předchozí části jsme od pradávné historie chrámů ze Starého zákona volně přešli do doby novozákonní. Ta by jaksi neexistovala bez Ježíše Krista, byť tedy pro přesnost, ten zde byl již od stvoření světa. O tom jsem povídal ve druhé části miniseriálu Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka, kde mi jako základ pro toto tvrzení posloužil začátek Janova evangelia. A ve čtvrtém z evangelií zůstaneme i nyní, pouze nalistujeme o kapitolu dál. 

O takzvaném vyčištění chrámu jsem už v tomto dílu mluvil. Ježíše doběla rozpálili prodavači dobytka, ovcí a holubů i penězoměnci, kteří si z chrámu udělali tržnici. Takže je bičem, spleteným z provazů, odsud vyhnal. Domněle svévolné jednání jakéhosi mladého muže se samozřejmě nelíbilo Židům a ptali se ho: Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit? Co na to Ježíš? – Evangelium podle Jana, 2. kapitola, verše 19 až 22:

Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“
Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“
On však mluvil o chrámu svého těla.
Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.

J 2:19–22 (ČEP)

On však mluvil o chrámu svého těla. Nevím, jak vám, ale mně to dává smysl i bez dalšího vysvětlování. Žádná sebehonosnější nebo naopak třeba až asketicky skromná stavba na světě zkrátka nedokáže nahradit chrám Boží, který je v Ježíši Kristu. Ostatně Ježíš tuto myšlenku svým posluchačům sděluje vícekrát. Například ve 12. kapitole Matoušova evangelia, když ho farizejové napomínají kvůli učedníkům, kteří jedí v sobotu obilí z klasů, jež si před tím promnuli v rukou – což zákoníci považovali za práci – jim Ježíš odpovídá, že i kněží službou v chrámu porušují sobotu a dodává: Pravím vám, že zde je víc než chrám. (Mt 12:6 /ČEP/) Možná srozumitelněji než Český ekumenický překlad v tomto případě zní například Bible21, kde se píše: Říkám vám ale, že zde je někdo větší nežli chrám. (Mt 12:6 /B21/) Že tím Ježíš myslí sám sebe, je jaksi nasnadě.

No a hezky do třetice ještě jednou Ježíš, tentokrát ve velmi známém verši z 18. kapitoly Matouše: Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. (Mt 18:20 /ČEP/) Již zmiňovaný Encyklopedický biblický slovník k tomu verši uvádí:

V církvi se Ježíšův výrok tradovaný v Mt 18,20 „Kde jsou dva neb tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ stal zdůvodněním toho, proč není třeba chrámu. Ježíš provází v Duchu své věrné i do nových míst, je s nimi tam, kde se shromažďují v jeho jménu.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Aniž bych chtěl polemizovat s akademickými autoritami, myslím si, že tento Ježíšův výrok je více o církvi nežli o chrámu, nicméně, kdybych v něm jistý význam neviděl, jaksi bych ho zde neuváděl :-) Ježíš nám říká to, co zde už zaznělo: Setkají-li se věřící lidé na jakémkoliv místě v Ježíšově jménu, i kdyby měli otevřené nebe nad svými hlavami, ocitají se v Božím chrámu, v chrámu Ježíše Krista. Kostel k tomu vážně vůbec nutný není…

Zdálo by se, že tady může dnešní díl podcastu Biblická jména a úsloví pomalu skončit. Já bych už možná neměl co dodat, jenže díky Bohu jsou nebo byli na světě povolanější lidé, kteří mají co říct. Třeba takový apoštol Pavel. Ten totiž myšlenku „virtuálního chrámu“ rozvádí do ještě, abych tak řekl, vyššího levelu. Za chrám Boží, za chrám Ducha svatého, považuje tělo každého věřícího člověka. Ve 3. kapitole svého Prvního listu Korintským nabádá novokřesťany k ukončení sporů, které vznikly mezi Petrovými a Apollovými příznivci. Ve verších 9 až 17 svým bratrům v Kristu píše toto:

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.
Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.
Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.

1Kor 3:9–17 (ČEP)

Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Nejen tedy Kristus, ale i každý jiný křesťan je podle Pavla Božím chrámem. Já s tím naprosto souhlasím, protože to odpovídá mé oblíbené, byť teologicky poněkud nepřesné formulaci, a totiž, že my křesťané si nosíme Ježíše ve svém srdci. Apoštol Pavel podobná slova, která jsem před chvilkou citoval, ještě zopakuje o tři kapitoly dál, kde Korintské tepe za nejrůznější morální prohřešky a řekněme nepěkné chování, přičemž ve verších 12–19 píše:

 ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ničím se nedám zotročit. Jídlo je pro žaludek a žaludek pro jídlo; Bůh však jednou učiní konec obojímu. Tělo však není pro smilstvo, nýbrž pro Pána, a Pán pro tělo.
Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Mám tedy z údů Kristových učinit údy nevěstky? Rozhodně ne! Což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno ‚budou ti dva jedno tělo‘.
Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu.
Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě!

1Kor 6:12–19 (ČEP)

Zde Pavel kromě přirovnání těla k chrámu Ducha svatého říká také: Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. A před tím: Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Jsme tedy prodlouženou rukou Ježíše, abychom mohli konat Boží vůli. Umožňuje nám to Duch svatý, jehož nosíme v chrámu svého těla. Už jsem to v jednom z dílů toho podcastu říkal: Pán Bůh uskutečňuje své záměry převážně pomocí nás, lidí. Tak jasně, proč by dělal všechno sám, když má na to lidi, ne? :-) Ale vážně. Toto Boží delegování pravomocí není ani projevem lenosti, ani snad důsledkem stáří Pána Boha. Bůh pracuje o sto šest, bdí nad námi lidově řečeno 24/7. To, že si člověka používá ke svým záměrům, je naopak známka nejvyšší důvěry. Konej podle mé vůle, věřím ti, že to uděláš dobře, říká nám Pán Bůh. A zároveň nás tím hezky česky tříbí. Dává nám i náročnější a někdy i hodně těžké úkoly, abychom ukázali, že dokážeme obstát i v nelehkých situacích. Ve 13. verši 10. kapitoly První knihy Korintským však zároveň můžeme číst:

Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.

1Kor 10:13 (ČEP)

No, ale to jsem trochu odbočil od našeho tématu „Božího trvalého pobytu“, tudíž nyní už opravdu pomalu povedu tento díl podcastu ke svému závěru.

Kostely jsou, abych to vyjádřil nějak obecně, zkrátka výjimečné stavby na tom bychom se mohli shodnout. V žádném z nich všakBůh nebydlí. Nemá zde trvalý pobyt ani sídlo firmy. Ale pozor, neznamená to, že se s ním v kostele nemůžeme setkat – právě naopak – kostely vznikly jako místo pro setkávání s Bohem, k jeho uctívání, chválení, ke všem těm křesťanským rituálům, které směřují k Ježíši Kristu.

Pořád nám však zůstává na stole ležet otázka: Kde tedy Bůh bydlí? Už jsem to v tomto podcastu říkal – Bůh žije mimo námi vnímaný čas a prostor, tudíž se s ním můžete setkat v podstatě kdekoliv. Je to trochu vyjadřovací oříšek: Chtělo by se mi říct, že Bůh je všude a ve všem, ale to bych mohl být nařčený z panteismu. Ostatně už moje zmiňovaná slova o tom, že my věřící si nosíme Ježíše ve svém srdci, panteismem zavání docela dost. Ale nemějte obavy, nemyslím si, že by snad Bůh byl imanentní čili obsažený v někom či něčem. Na portálu Víra.cz jsem našel pěknou větu, která by mohla tento díl zakončit:

Můžeme říci, že Bůh je přítomný z lásky k nám ve formě a na místě, kde si ho představíme, zároveň ale není uzamčený či „přilepený“ do formy, ve které bychom ho rádi vnímali.

Zdroj: Víra.cz

Pán Bůh nebydlí nikde, ale zároveň bydlí všude. Je přítomný tam, kde je člověk. A hlavně na místech, kde ho člověk toužebně hledá. Třeba v kostelích…

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 112 | Vždy a všude na správné Boží adrese se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pokud se tedy chci potkat s Bohem, musím jít do kostela. Je to tak? Má Bůh své sídlo v kostele nebo v kostelích? Pojďme nad tím v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví chvíli přemýšlet.

Od mikrofonu vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 112 | Vždy a všude na správné Boží adrese se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 11. 10. 2023

Pokud pro vás někdo, často neočekávaně, udělá něco dobrého, ptáte se: Čemu vděčím za tvou laskavost? Nebo když zazvoní zvonek, vy otevřete a ve dveřích se objeví nečekaný host, řeknete mu: Čemu vděčím za tvou návštěvu? A tak bychom mohli pokračovat dál. Vždy ale zazní slovo vděčím. Vděčnost je velké téma. Jak se moderně říká – rezonuje – nejen mezi lidem věřícím, nýbrž i v onom takzvaně sekulárním světě. Pojďme se proto o vděčnosti pobavit trochu podrobněji. 

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás jako vždy zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Na začátek jenom taková malá, trochu rýpavá vsuvka: Je pravda, že zrovna v případě hosta, kterého vidíte sotva jednou za uherský rok, svou otázku Čemu vděčím za tvou návštěvu možná myslíte trochu ironicky. Čili onen vděk má trochu jiný než, řekněme, správný význam. Podíváme-li se do chytrých knih, pak Slovník spisovného jazyka českého definuje pojem vděk jako: vědomí uznání, zavázanosti za prokázané dobro. Wikipedie k tomu říká:

Vděčnost či vděk je pocit ocenění nebo podobná pozitivní odezva pociťovaná příjemcem laskavosti, štědrosti, pomoci nebo jiných druhů podobných darů vůči jejich dárci.
Prožitek vděčnosti byl historicky jádrem několika světových náboženství. Jedná se také o téma zájmu starověkých, středověkých, moderních i současných filozofů.

Zdroj: Wikipedie

O kousek dál, v části nazvané Srovnání s pocitem závazku, můžete u hesla Vděčnost na Wikipedii číst:

Vděčnost není totéž jako pocit závazku. Přestože se obě tyto emoce objevují v návaznosti na poskytnutí pomoci, k pocitu závazku dochází, předpokládá-li příjemce pomoci, že je povinen projevit vůči dárci určitou formu náhrady. Tyto dvě emoce tak mohou vést k různým druhům chování: zatímco pocit závazku může motivovat příjemce pomoci, aby se osobě, která pomohla, spíše vyhýbal, vděčnost může motivovat příjemce pomoci k tomu, aby svého dobrodince vyhledával a budoval vzájemný vztah.

Zdroj: Wikipedie

To jsou slova, nad kterými se stojí zamyslet, ale já to učiním až o něco později, protože do třetice se ještě chci podívat do Biblického slovníku Adolfa Novotného. Zde se pod heslem vděčnost, vděčný, píše toto:

Vlastnost člověka, který se cítí zavázán díky a projevuje je slovy i činy [2S 16,17; 2Pa 32,25; sr. Ž 116,12; L 17,12-18]. Koloským 3,15 označuje pokoj Kristův, t.j. spásu Boží v Kristu, jejíž podstatou je smíření, pokoj s Bohem, za předmět vděčnosti věřícího. Neboť jenom ten, kdo s díkůčiněním přijímá tento Boží dar, kdo je si vědom, že nic není sám ze sebe, může jednak okoušet tento pokoj, jednak přijímat další Boží spasitelné dary.
Někdy má výraz vděčný, vděčně, význam našeho rád, s radostí [Sk 21,17], milý [Gn 45,16], libý, příjemný [Jr 31,26, sr. Př 3,24].

Zdroj: Biblický slovník Adolfa Novotného

Při čtení této citace jsem kvůli přehlednosti vynechal spoustu odkazů na biblické verše, kterými Adolf Novotný svůj výklad doplňuje. Ale nemusíte o ně přijít. Chcete-li, najdete je – přímo prolinkované na internetovou Bibli – v textové verzi tohoto dílu podcastu na webu Biblismy.cz. A navíc jsou tam i obrázky :-) 

Každopádně, jak už jsem říkal, vděk či vděčnost je pojem velmi důležitý jak ve světě, Ježíše více či méně ignorujícím, tak – a možná ještě více – v křesťanství. Mimochodem, docela mě překvapilo, že psychologie se vděčností začala systematicky zabývat teprve až kolem roku 2000. Alespoň to tvrdí zmíněná Wikipedie, vysvětlující to tím, že psychologie se tradičně více zaměřovala na pochopení úzkosti než na pochopení pozitivních emocí. Nevadí, chybami se člověk učí. Zadáte-li do internetového vyhledávače slovo vděčnost dnes, zobrazí se vám nespočet odkazů na, ať už odborné, laické, nebo zhusta lifestylové články o tom, jak bychom měli pěstovat svou vděčnost, jelikož to prospívá duši i tělu. 

Já se v tomto podcastu zabývám biblickými nebo chcete-li křesťanskými aspekty témat, a proto otevřu Bibli a budu číst nikoliv o vděčnosti, nýbrž o… nevděčnosti. V 18. kapitole Evangelia podle Matouše mluví Ježíš kromě jiného o odpouštění, kdy na otázku apoštola Petra „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Až sedmkrát?“, Ježíš odpovídá: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ A ve své řeči pokračuje těmito slovy:

Proto je království Nebes podobné králi, který chtěl provést vyúčtování se svými otroky.

Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc talentů. Protože však neměl čím zaplatit, rozkázal ho [jeho] pán prodat i se ženou a dětmi i se vším, co má, aby tak splatil svůj dluh. 

[Onen] otrok padl na zem, klaněl se mu a říkal: „Měj se mnou trpělivost, [pane,] a všechno ti vrátím!“ I slitoval se pán onoho otroka, propustil ho a dluh mu odpustil. 

Ale když onen otrok vyšel, nalezl jednoho ze svých spoluotroků, který mu byl dlužen sto denárů; popadl ho a začal ho škrtit, říkaje: „Zaplať, co [mi] dlužíš!“ 

Jeho spoluotrok padl [k jeho nohám] a prosil ho: „Měj se mnou trpělivost, a zaplatím ti.“

On však nechtěl, ale šel a uvrhl ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. 

Když jeho spoluotroci uviděli, co se přihodilo, velmi se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všechno, co se stalo. 

Tehdy si ho jeho pán zavolal a řekl mu: „Otroku zlý, celý ten dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě poprosil. Neměl ses také ty smilovat nad svým spoluotrokem, jako jsem se i já smiloval nad tebou?“ 

A jeho pán se rozhněval a předal ho mučitelům, dokud [mu] nezaplatí celý dluh. Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru [jeho přestoupení].

Mt 18:23–35 (CSP)

Ježíš rád používal paradoxy. Onen otrok totiž dluh deseti tisíc talentů nikdy nemohl splatit. V poznámkovém aparátu Českého studijního překladu Bible se uvádí, že šlo o hodnotu mezi 30 až 60 miliardami korun. Takto obrovská částka – a její odpuštění – je zde použité jako příměr nekonečného Božího milosrdenství. Protože král, který účtoval se svými otroky, není nikdo jiný než sám Pán Bůh. V kontrastu s tím pak otrok, drže svého kamaráda pod krkem, vyžaduje vrácení sta denárů, což byla asi čtyřměsíční mzda. Tento muž byl svému králi za to, že mu jeho astronomické manko odpustil, nejspíš velmi vděčný, ovšem nevzal si z toho nic pro sebe. Nepoučil se, nepochopil, že stejně tak, jako odpouští Bůh, by měl odpouštět i člověk. Odpuštění a vděčnost sice nejsou synonyma, ale jak zřetelně vidíme, k sobě patří velmi těsně.

Vděk je vlastnost, nebo spíš pocit, stav duše, který nám umožňuje uvědomovat si to dobré, co se nám v životě děje. Marně přemýšlím, jestli dokážeme být vděční i za špatné věci. Možná, že jsem ale jenom nedůvtipný. Co vy na to, napadá vás něco? Nicméně toho dobrého se děje spousta! Otázkou však je, jestli to vidíme, jestli to vnímáme a jestli jsme tedy za to opravdu vděční. Nemusíme si nic nalhávat – realita je taková, že mnoho dobrého bereme úplně samozřejmě a ani nás nenapadne, nějak zvlášť za to vyjadřovat svůj vděk. Třeba taková na první pohled všednost, kterou je voda tekoucí z kohoutku. Je to snad něco výjimečného? Je to běžná věc. Vděčnost za ni si uvědomíte možná teprve, až téct přestane. Až vám k baráku přistaví cisternu a vy budete muset pro vodu chodit s kýblem, protože holt nějaký „šikovný bagrista“ přebagroval potrubí.

Myslím si, že právě u podobných všedností ta „pravá“ vděčnost začíná – a nejde v první řadě ani tak o technické vymoženosti moderního světa. Ježíš mluví o vztazích mezi lidmi a má k tomu dobrý důvod. Zeptám se sám sebe: Jsem vděčný za své milované? Za svou rodinu, za své přátele? Samozřejmě, že jsem. Ale myslí si to i oni? Jak dávám svou vděčnost najevo? Jsem vděčný za to, že ve svém věku musím chodit k lékaři pouze na pravidelné prohlídky? Jak se za to svému tělu odvděčuji? Mohl bych samozřejmě pokračovat v kladení otázek sám sobě dál, ale abych to trochu odlehčil, v rámci takzvané alibistické korektnosti nechám prostor i vám. Jistě máte také pár vět s otazníkem na konci, na které není úplně jednoduchá odpověď.

A pak jsou tu věci, jak se říká, mezi nebem a zemí. Na začátku října roku 2023, kdy tento díl podcastu natáčím, je už sice 14 dní astronomický podzim, ale venku vládne nádherné babí léto. Ráno a večer je sice chladno, ovšem přes den chodíme ve sluncem prozářených dnech v tričku s krátkým rukávem. A já se vás ptám, milí posluchači: Jste za to vděční? Neberte to prosím jako jízlivou otázku, věřím, že vděční jste a toto období si náramně užíváte. Ale mám k tomu ještě otázku takříkajíc doplňovací. Komu bychom za to měli být vděční? 

My křesťané věříme, že tento svět – včetně nás, lidí – stvořil Bůh. Celý svět i my lidé, jsme Boží stvoření. A věříme také tomu, že Pán Bůh, přestože vyhlásil sedmý den odpočinku, si po stvoření světa nedal nohy na stůl a neužívá si zaslouženého důchodu. V našich životech skrze Ducha Svatého dnes a denně pracuje. Na tři směny, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Možná by ale bylo lepší místo pracuje použít slovo, pomáhá. Leží mu na srdci naše dobro. Samozřejmě pokud mu nasloucháme a pomoct si necháme. Máme svobodu, to už jsem v tomto podcastu říkal mnohokrát, stejně jako to, že je jen na nás, jak s ní naložíme.

Abych ale neodbočoval od tématu. Bavíme-li se o vděčnosti, pak komu jinému vděčit ze všeho nejvíc než právě Stvořiteli? Králi, který svému otroku odpustil manko ve výši 30–60 miliard korun. Ne, vážně tím nechci říct, že bychom měli začít dělat dluhy s vědomím, že se nám nic nemůže stát. Spoléhat na Boží milosrdenství samozřejmě můžeme, ale jaksi s rozumem. Nyní chci říct jinou věc. Uvědomujeme si, co pro nás Bůh udělal – a činí stále – a jsme mu za to opravdu vděční? 

Omlouvám se, tento díl je plný otázek. Ale abych řekl pravdu, je to trochu záměr. Nemusíte to dělat, ale rád bych vás, milí posluchači, právě těmito otázkami, přiměl se nad nimi aspoň trochu zamyslet. Ale abych vás v tom nenechal jen tak plavat, přečtu slova apoštola Pavla ze 3. kapitoly listu Koloským. 12. až 17. verš:

Oblečte se tedy jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, v slitovný soucit, dobrotu, pokoru, vlídnost a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy. A nad to všechno mějte lásku, která je poutem dokonalosti. 

Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni. Slovo Kristovo ať ve vás bohatě přebývá. Ve vší moudrosti se navzájem vyučujte a napomínejte a s vděčností zpívejte Bohu ve svých srdcích chvalozpěvy, oslavné zpěvy a duchovní písně. 

A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu [a] Otci.

Kol 3:12–17 (CSP)

Apoštol Pavel mluví o dobrotě, pokoře, vlídnosti a trpělivosti, stejně jako Ježíš několikrát opakuje slovo odpuštění, a v jedné krátké, skoro až nenápadné, možná i přehlédnutelné větě řekne: A buďte vděčni. V posledním verši pak odpovídá na otázku, která zde sice ještě nezazněla, ale nevyhnutelně by tak jako tak padla: Jak projevovat svou vděčnost Bohu? A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu [a] Otci, říká Pavel.

Myslím, že ono děkujte Bohu [a] Otci, se může dít i v duchu. Není třeba křičet na ulici „Pane Bože, děkuju ti, žes nám letos dal tak krásné babí léto“. Ale když vyjdu ven z domu a obejmou mě teplé sluneční paprsky, a v duchu si řeknu: „Děkuju, Pane Bože! Nádherně jsi tuhle zemi stvořil“, jsem si jistý, že on to slyší. A třebaže sebestřednost asi není Boží vlastností, slyší to moc rád. Apoštol Pavel v předchozí citaci také říká: …s vděčností zpívejte Bohu ve svých srdcích chvalozpěvy, oslavné zpěvy a duchovní písně. Pavel samozřejmě také ví, že Bůh to rád slyší, ale stejně tak nezapomíná použít slovní spojení s vděčností ve svých srdcích.

Zatímco Bohu lze děkovat jen myšlenkou, protože on je s námi, nebo možná přesněji my s ním spojení oním Jákobovým žebříkem, jak jsem o něm mluvil v epizodě tohoto podcastu s dlouhým názvem Jákobův žebřík, věřící ateisté, hledání Boha a závislost na něm, pak vyjadřovat vděčnost lidem čili člověk člověku, je podle mě vždycky lepší slovem. Děkuji za výbornou večeři, děkuji, že mi pomáháš, děkuji za to, že to se mnou vydržíš, i když to někdy není lehké, děkuji za to, že jsi… Když se k tomu přidá objetí, možná ani ten Jákobův žebřík není v té chvíli potřeba. Vzkaz o vděčnosti a lidské lásce letí skrz nebeskou Wi-Fi k Pánu Bohu v reálném času.

Ježíš ve svém podobenství o nemilosrdném služebníku také mezi řádky říká, že součástí vděčnosti může někdy být také oplácení stejnou mincí. Jestliže jsi vděčný, že ti někdo odpustil, odpouštěj i ty druhým lidem. To dá rozum, proti takovému chování se nedá nic namítat a dalších příkladů by se našlo mnohem více. Zcela záměrně jsem ale v předchozí větě použil slovo někdy. Už o tom byla řeč v citaci z Wikipedie: Vděčnost není totéž jako pocit závazku. Přestože se obě tyto emoce objevují v návaznosti na poskytnutí pomoci, k pocitu závazku dochází, předpokládá-li příjemce pomoci, že je povinen projevit vůči dárci určitou formu náhrady.

Zatímco u vděčnosti vůči člověku někdy pocit závazku mít můžeme, na křesťanství nebo na vděčnosti Bohu je skvělé to, že takovými myšlenkami se nemusíme trápit. Ježíš kvůli nám, kteří ho nosíme ve svém srdci, zemřel na kříži proto, aby nám daroval ničím nepodmíněnou milost. Vděčnost Bohu tak může být vždy jen opravdovou vděčností bez jakékoliv kontaminace pocitem závazku. 

Ale pozor, tím zároveň nechci říct, že bychom snad i toto měli brát samozřejmě a jen stát s nataženou rukou. Vděčnost, vyjádřená jakoukoliv službou ve své církvi, stejně jako příspěvek do sbírky nebo třeba nějaká forma evangelizace či misie, jsou jistě činnostmi, které Pán Bůh nebude brát jako něco, čím bychom si chtěli odčinit jeho milost. On sám pozná, máme-li v tom své srdce čili nejde snad o nějakou vypočítavost.

Abych v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví aspoň trochu vyvážil svůj příděl položených, ale nezodpovězených otázek, kterými jsem vás v průběhu svého povídání zahrnul, zakončím ho ani ne tak osobním svědectvím, jako spíš přiznáním. Podle všech těch otázek to totiž může trochu vypadat, jako bych já sám byl tím, kdo nedělá nic jiného, než děkuje, děkuje, děkuje, a je všem za všechno vděčný. Tak to samozřejmě není. Častěji, než bych chtěl, se přistihnu při svém nevděku k různým věcem. Snažím se uvědomovat si to, a když je to ještě možné, omluvit se za své chování. Ale i to uvědomění někdy přijde pozdě, a co já vím, třeba mi to občas „nedocvakne“ vůbec. Vděčnost bohužel nemá všední rozměr, přestože by ho mít měla naprosto samozřejmě.

A když tak nad tím přemýšlím, možná nejvíc jsem nevděčný právě vůči Pánu Bohu. Málo poslouchám Ducha Svatého a občas, když na mě mluví naprosto zřetelně, umím výborně dělat hluchého. Jsem jen člověk, chce se mi říct alibisticky. Ale ty víš, Pane Ježíši, že se přece jenom trochu snažím. Tak mi to, prosím tě, odpusť.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Nevšednost vděčnosti se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Vděčnost je velké téma. Jak se moderně říká – rezonuje – nejen mezi lidem věřícím, nýbrž i v onom takzvaně sekulárním světě. Pojďme se proto o vděčnosti pobavit trochu podrobněji.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás jako vždy zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Nevšednost vděčnosti se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.