Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána

Textová verze epizody podcastu Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána

Petr Lindner | 8. 6. 2022

Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně? Asi nejznámější česká koleda se zpívala – a zpívá dodnes – po Vánocích. Já se však, jak už jsem několikrát zmínil, jednotlivé díly tohoto podcastu, zařazené do škatulky Biblická jména, nesnažím vydávat „ke dni jmenin“. Premiéra Štěpána tedy vychází v polovině roku. Pokud by vám to snad vadilo, odložte její poslech na ten „správný“ čas. Ale myslím, že by to byla škoda. Jak samotné křestní jméno Štěpán, tak i biblický diákon Štěpán z novozákonní knihy Skutky apoštolů, jsou námětem zajímavého a poučného vyprávění.
K poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás ze svého improvizovaného studia zve Petr Lindner.


Začátky dílů na téma Biblická jména, jsou obvykle vyhrazené povídání o současném výskytu či oblibě konkrétního jména u nás, a ani tentokrát neudělám výjimku. Křestní jméno Štěpán sice zní pěkně česky nebo alespoň slovansky, nicméně jeho původ je řecký. Česká podoba Štěpán je odvozená od slova Stéfanos (Στέφανος), které původně označovalo věnec nebo vítězný věnec a přeneseně i ověnčeného člověka nebo vítěze. Nebo také čest, odměnu, označuje toho „který je obklopován a zahrnován“. Alespoň tak praví Wikipedie.

Jakožto starobylé jméno byl Štěpán v různých podobách domestikován také v mnoha dalších zemích a jazycích. Všichni jistě znáte slovenskou – ale i slovinskou – podobu Štefan, anglicky mluvící země používají [Stývn], ať už psáno Stephen nebo Steven, německy, latinsky či lucembursky se Štěpán řekne Stephanus, španělsky Esteban a francouzsky Étienne. Maďarština pak má Istvána, od nějž pravděpodobně pochází také poněkud slangově znějící pojmenování Pišta, které lze v souvislosti se Štěpánem nebo Štefanem zaslechnout i u nás, častěji spíše na Slovensku. 

Štěpán má také svou ženskou podobu Štěpánka, a abych tak řekl „využívá se“ i jako příjmení. K dokonalosti to pak dotáhli rodiče operní pěvkyně Štěpánky Štěpánové :-)

Datum svátku Štěpána myslím každý zná – ano, na 2. svátek vánoční, tedy 26. prosince. Jednoduše „Na Štěpána“, kdy přichází čas oné v úvodu zmíněné nejznámější české koledy.

Podobně jako také původně řecké jméno Filip, o kterém jsem mluvil v epizodě Filip s „filipem“ a etiopská inspirace, se dá i Štěpán označit za jméno třetího tisíciletí. Nově narozené Štěpány sice zmiňuje statistika už od roku 1929, nicméně zhruba do 90. let minulého století se jednalo o drobné desítky, později kolem dvou až tří stovek takto pojmenovaných chlapců ročně. Poté však křivka grafu prudce stoupá, aby dosáhla vrcholu v roce 2008, kdy se u nás narodilo 1 346 Štěpíků. Následně sice nastal menší pokles zájmu o toto jméno, ale i tak končí dostupná čísla v roce 2016 nad tisícovkou. To zároveň znamená, že věkový průměr Štěpánů u nás je poměrně nízký: 22 let.


S Filipem, o kterém jsem se zmiňoval v souvislosti s řeckým původem obou jmen, má Štěpán – nyní už tedy biblický Štěpán s biblickým Filipem – společného mnohem více. Oba dva tito muži byli součástí skupiny prvních sedmi křesťanských diákonů, které vybralo shromáždění na popud Ježíšových apoštolů poté, co nastalo reptání Helénistů proti Hebreům, že při každodenní službě jsou jejich vdovy zanedbávány – jak se píše v prvním verši 6. kapitoly knihy Skutků. O Štěpánovi, jako o jediném z nich o kousek dál čteme, že to byl muž plný víry a Ducha Svatého. Jeho služba ale bohužel trvala jen velmi převelmi krátce. Hned v 8. verši 6. kapitoly Skutků začíná oddíl s názvem Štěpán křivě obviněn, v němž se dozvídáme o jeho nespravedlivém nařčení.

Štěpán křivě obviněn
Štěpán, plný milosti a moci, činil mezi lidem veliké divy a znamení. Tu povstali někteří ze synagogy zvané Libertinských, Kyrénských a Alexandrijských, z Kilikie a Asie, a hádali se se Štěpánem. Ale nemohli odolat moudrosti a Duchu, v němž mluvil. 

Potom tajně navedli muže, kteří říkali: „Slyšeli jsme jej mluvit rouhavé výroky proti Mojžíšovi a proti Bohu.“ Tak pobouřili lid a starší i učitele Zákona, přišli, násilím se ho chopili a přivedli do velerady. A postavili lživé svědky, kteří říkali: „Tento člověk nepřestává pronášet výroky proti [tomuto] svatému místu a proti Zákonu. Slyšeli jsme ho, jak říkal, že Ježíš Nazaretský zničí toto místo a změní obyčeje, která nám předal Mojžíš.“ 

A všichni, kteří seděli ve veleradě, na něho upřeně hleděli a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla.

Sk 6:8–15 (CSP)

Nepřipomíná vám to něco? Ano, jako přes kopírák podobné křivé obvinění, kvůli kterému židovští náboženští vůdci před tím dostali na kříž samotného Ježíše. Pouze s tím rozdílem, že tentokrát se už neobtěžovali s předáním obžalovaného římské správě Izraele, nýbrž vzali i konečný trest do vlastních rukou. Ale to trochu předbíhám. Nejprve pojďme zjistit, co se dělo dál se Štěpánem tak mocně naplněným Duchem svatým, že mu jeho tvář zářila jako tvář anděla

Obhajobu tohoto muže, kterou najdete v téměř celé 7. kapitole Skutků apoštolů budu číst postupně, abych k jednotlivým částem přidal svůj komentář. Začínáme verši 1 až 8:

Štěpánova řeč
Velekněz řekl: „Je tomu [skutečně] tak?“ 

A on začal mluvit:
„Muži bratři a otcové, poslyšte: Bůh slávy se ukázal našemu otci Abrahamovi, když byl v Mezopotámii, dříve než se usadil v Cháranu, a řekl mu: ‚Vyjdi ze své země a ze svého příbuzenstva a jdi do země, kterou ti ukážu.‘ Potom vyšel z Chaldejské země a usadil se v Cháranu. A odtud jej Bůh po smrti jeho otce přestěhoval do této země, ve které vy nyní bydlíte. A nedal mu v ní za dědictví ani píď země, ale slíbil ji dát do vlastnictví jemu a po něm jeho potomstvu, ačkoliv ještě neměl dítě. 

Bůh promluvil takto: ‚Jeho potomci budou žít jako cizinci v cizí zemi; tam je zotročí a čtyři sta let s nimi budou zle nakládat. Ale národ, jemuž budou otročit, budu soudit já,‘ řekl Bůh, ‚a potom vyjdou a budou mi sloužit na tomto místě.‘ I dal mu smlouvu obřízky. A tak, když zplodil Izáka, osmý den ho obřezal; podobně i Izák obřezal Jákoba a Jákob dvanáct patriarchů.“

Sk 7:1–8 (CSP)

„Co nám to ten člověk povídá?“, říkali si pravděpodobně tehdejší představitelé židovské velerady. „Vždyť to všechno my známe mnohem lépe než nějaký nevzdělaný chlap z ulice!“
Může to vypadat divně, ale Štěpán svou řeč skutečně začal výkladem dějin židovského národa příslovečně od Abrahama. Tím však neskončil a přes Izáka a Jákoba pokračoval další důležitou dějinnou událostí či osobností – Josefem zvaným egyptským:

„Patriarchové žárlili na Josefa a prodali ho do Egypta; ale Bůh byl s ním, vysvobodil ho ze všech jeho soužení a dal mu milost i moudrost před faraonem, egyptským králem, a ten ho ustanovil vládcem nad Egyptem i [nad] celým svým domem. 

Potom přišel na celý Egypt i Kanaán hlad a veliké soužení, a naši otcové nenalézali obživu. Když Jákob uslyšel, že v Egyptě je obilí, vyslal tam naše otce poprvé. Při druhé návštěvě se Josef dal svým bratřím poznat a Josefův rod se stal faraonovi známým. Josef poslal vzkaz a zavolal k sobě svého otce Jákoba a celé příbuzenstvo v počtu sedmdesáti pěti duší.
A sestoupil Jákob do Egypta a zemřel on i naši otcové. Přenesli je do Sichemu a uložili v hrobce, kterou Abraham koupil za stříbro od synů Emorových v Sichemu.“

Sk 7:9–16 (CSP)

Luis de Morales: Svatý Štěpán | Zdroj Wikimedia Commons
Luis de Morales: Svatý Štěpán | Zdroj Wikimedia Commons

Řekl bych, že na tomto místě začínali být židovští kněží poněkud nervózní. Už asi tušili, že Štěpánova řeč bude delší, než předpokládali. Ale nejspíš proto, že obviněný zatím mluvil ve víceméně faktické rovině, ho nechali pokračovat. Takový zkrácený výklad Tóry nikdy neuškodí. A ten chlapík, jak se zdá, i přes svůj pochybný původ a vzdělání ví, o čem mluví. Takže co tu máme dál? Přece Mojžíše.

„Jak se však přibližoval čas zaslíbení, které Bůh vyhlásil Abrahamovi, lid v Egyptě rostl a množil se, dokud [v Egyptě] nepovstal jiný král, který Josefa neznal. Ten s naším rodem jednal lstivě a zle a přinutil [naše] otce odkládat své novorozence, aby nezůstávali naživu. V té době se narodil Mojžíš a byl krásný před Bohem. Tři měsíce byl chován v domě svého otce. A když ho odložili, vzala si jej faraonova dcera a starala se o něj jako o svého syna.

Mojžíš byl vychován ve vší egyptské moudrosti a byl mocný ve slovech i ve svých skutcích. A když se dovršoval jeho čtyřicátý rok, vstoupila mu na srdce myšlenka, aby se podíval na své bratry, syny Izraele. A uviděl, jak se jednomu z nich děje křivda; zastal se ho a pomstil utiskovaného tím, že Egypťana zabil. Domníval se, že [jeho] bratři pochopí, že jim Bůh dává skrze jeho ruku vysvobození, ale oni to nepochopili. 

Druhého dne se u nich objevil, když se hádali; snažil se je přivést k pokoji slovy: ‚Muži, jste bratři, proč ubližujete jeden druhému?‘ Ale ten, který ubližoval svému bližnímu, ho odstrčil a řekl: ‚Kdo tě ustanovil nad námi vládcem a soudcem? Snad mě nechceš zabít, jako jsi včera zabil toho Egypťana?‘ Kvůli těm slovům Mojžíš utekl a bydlel jako cizinec v zemi madiánské, kde zplodil dva syny. 

A když se dovršilo čtyřicet let, ukázal se mu v pustině u hory Sinaj [Pánův] anděl v plameni hořícího keře. Když to Mojžíš uviděl, divil se tomu vidění; šel blíž, aby se pozorně podíval, a tu zazněl Pánův hlas: ‚Já jsem Bůh tvých otců, Bůh Abrahamův, [Bůh] Izákův a [Bůh] Jákobův.‘ Mojžíš se roztřásl a neodvažoval se podívat. Pán mu řekl: ‚Zuj si z nohou sandály, neboť místo, na kterém stojíš, je země svatá. Dobře jsem viděl soužení svého lidu, který je v Egyptě, a slyšel jsem jejich sténání. I sestoupil jsem, abych je vysvobodil. A teď jdi, posílám tě do Egypta.‘

Toho Mojžíše, kterého zavrhli, když řekli: ‚Kdo tě [nad námi] ustanovil vládcem a soudcem?‘, toho Bůh poslal jako vůdce a vysvoboditele prostřednictvím anděla, který se mu ukázal v tom keři. Ten je vyvedl a činil divy a znamení v egyptské zemi, při Rudém moři i v pustině po čtyřicet let. To je ten Mojžíš, který řekl synům Izraele: ‚Bůh vám z vašich bratrů vzbudí proroka, tak jako mne. [Toho poslouchejte.]‘ To je ten, který byl ve shromáždění v pustině prostředníkem mezi andělem, který k němu mluvil na hoře Sinaj, a našimi otci. 

On přijal živá slova, aby nám je dal. Jemu se naši otcové nechtěli poddat, ale zavrhli ho a obrátili se ve svých srdcích do Egypta a řekli Áronovi: ‚Udělej nám bohy, kteří půjdou před námi, neboť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, který nás vyvedl z Egyptské země.‘ I udělali v těch dnech tele, přinesli té modle oběť a veselili se ze skutků svých rukou. Bůh se od nich odvrátil a vydal je, aby sloužili nebeskému vojsku, jak je napsáno v knize Proroků: ‚Což jste mně po těch čtyřicet let na pustině přinášeli krvavé oběti a dary, dome izraelský? Nosili jste stánek Molocha a hvězdu [vašeho] boha Remfana, obrazy, které jste si udělali, abyste se jim klaněli. Přestěhuji vás až za Babylon.‘“

Sk 7:17–43 (CSP)

Tato část Štěpánovy obhajoby, nebo spíše výkladu židovských dějin, byla sice delší, ale všimněte si, jak dokázal mistrně vtěsnat do několika desítek veršů odhadem asi polovinu celé Druhé knihy Mojžíšovy čili Exodu. V této části jeho promluvy už ale zaznívá kritika židovského lidu, který se, jak známo, přes všechna zaslíbení, které mu Pán Bůh dal, od něj neustále a pravidelně odvracel. Čistě fakticky se však Štěpán pořád ještě pohyboval na úrovní známých skutečností, tudíž až do této chvíle šlo, jak už jsem řekl, o jakýsi zkrácený výklad dějin židovského národa. V poslední části své řeči však tento diákon z poklidného vyprávění přechází do nečekaného útoku. Z proslovu, v němž bychom nejen my, ale zejména jeho žalobci logicky očekávali obhajobu, se totiž stává… obžaloba.

„Naši otcové měli v pustině stánek svědectví, jak nařídil ten, jenž mluvil k Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který uviděl. Ten také naši otcové převzali a vnesli s Jozuem do země pohanů, které Bůh zahnal před našimi otci. Tak to bylo až do dnů Davidových, který nalezl milost před Bohem a žádal, aby směl vyhledat příbytek pro Boha Jákobova. Teprve Šalomoun mu však vystavěl dům. 

Ale Nejvyšší nebydlí v domech zhotovených lidskýma rukama, jak praví prorok: ‚Nebe je mým trůnem, země podnoží mých nohou. Jaký dům mi vystavíte, praví Pán, nebo jaké bude místo mého spočinutí? Což to všechno neučinila má ruka?‘

Vy tvrdošíjní, vy lidé neobřezaného srdce i uší, stále vzdorujete Duchu Svatému; jak vaši otcové, tak i vy! Kterého z proroků vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého; vy jste se nyní stali jeho zrádci a vrahy, vy, kteří jste přijali Zákon skrze anděly, ale nezachovali jste jej.“

Sk 7:44–53 (CSP)

To je tedy síla! Místo kajícího se, byť tedy – jak víme – neprávem obviněného, stojí před veleknězem muž, který na příběhu jeho vlastního národa, popsaném v jeho vlastních svatých knihách, ukazuje neposlušnost vůči Bohu, a dokonce mluví o zradě a vraždě Spravedlivého, jímž nemyslí nikoho jiného, nežli Ježíše Krista. Štěpánovi posluchači museli být naprosto v šoku…

Carlo Crivelli: Sv. Štěpán | Zdroj Wikimedia Commons
Carlo Crivelli: Sv. Štěpán | Zdroj Wikimedia Commons

Údajně to byl první německý kancléř Otto von Bismarck, kdo řekl, že nejlepší obrana je útok. Novozákonní diákon Štěpán sice tento citát znát nemohl, nicméně zachoval se podobně. I když… jeho promluva nebyla vpravdě útokem, nýbrž kritikou, nebo chcete-li nepříjemným konstatováním pravdy. V jednom kázání jsem slyšel, že Štěpán byl ve své řeči drzý. Částečně proto, co řekl, ale hlavně proto, jak to řekl. Já si to nemyslím. V tomto se zachoval stejně jako sám Ježíš – ten také nikdy nešel pro pravdu daleko, nazýval věci pravými jmény. Nevykrucoval se, nesnažil se o diplomatické vyjádření, rozhodně se neoháněl dnes oblíbenou takzvanou hyperkorektností. A stejně mluvil i Štěpán. Nebyla to drzost, byla to přímo řečená pravda, byť tedy pro druhou stranu pravda nijak příjemná.

Mimochodem, Štěpán byl také obviněn, že mluví proti svatému místu, proti chrámu – a tak cituje před koncem své řeči část poslední kapitoly knihy Izaiáš. Pojďme si tuto pasáž poslechnout celou. Izaiáš, 66. kapitola, verše 1 až 4:

Koho Hospodin uzná?
Toto praví Hospodin:
Nebesa jsou mým trůnem a země podnoží mých nohou. Kde je ten dům, který mi chcete postavit, a kde místo mého odpočinutí? Všechny tyto věci učinila má ruka, tak to všechno nastalo, je Hospodinův výrok.

Ale k tomu shlédnu: Ke zkroušenému a ubitému v duchu a k tomu, kdo se třese při mém slovu. Kdo poráží k oběti býka, také ubíjí člověka, kdo obětuje ovci, také láme vaz psu, kdo přináší přídavnou oběť, také obětuje vepřovou krev, kdo přináší kadidlo k připomínce, také dobrořečí modle. 

Jak si oni vyvolili své cesty a jejich duše našla zálibu v ohavnostech, tak i já pro ně vyvolím zlé zacházení a přivedu na ně to, čeho se hrozí, protože jsem volal, a nikdo neodpověděl, mluvil jsem, a neposlouchali; páchali to, co je zlé v mých očích, a vybrali si to, v čem nemám zalíbení.

Iz 66:1–4 (CSP)

Nepochybuji o tom, že židovští duchovní Hospodinova slova z prorocké knihy Izaiáš zcela jistě dobře znali, stejně jako věděli, že uctívání Boha se neděje v chrámech, ale v srdcích věřících. Mnoha lety vybudovaná náboženská hierarchie, mimo jiné postavená i na oněch chrámech či liturgii se zvířecími oběťmi, jim však dávala prestiž, společenské uznání a moc spojenou s bohatstvím. To se těžko opouští. I kdyby ale tuto kritiku lidově řečeno „skousli“, pak nazvat je na konec zrádci a vrahy, to už je hodně silná káva. Nebyli ze Štěpánových slov jen v šoku, byli rozpálení doběla…, přichystáni se za to pomstít, požadovali jeho hlavu.

To se také bohužel stalo. Jak se Štěpán stal prvním křesťanským mučedníkem, o tom čteme na konci 7. kapitoly knihy Skutků ve verších 54 až 60:

Kamenování Štěpána
Když to slyšeli, běsnili ve svých srdcích a skřípali proti němu zuby. 

Ale on, plný Ducha Svatého, upřeně pohlédl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl:
„Hle, vidím nebesa rozevřená a Syna člověka, jak stojí po pravici Boží.“ 

Oni však vykřikli velikým hlasem, zacpali si uši a společně se na něho vrhli. Vyhnali ho ven z města a kamenovali. Svědkové odložili své pláště k nohám mladíka, který se jmenoval Saul. 

A kamenovali Štěpána, který vzýval Pána a říkal: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ Pak klesl na kolena a zvolal velikým hlasem: „Pane, nepočítej jim tento hřích.“ Když to řekl, zesnul.

Sk 7:54–60 (CSP)

Jean Baptiste de Champagne: Kamenování Štěpána | Zdroj Wikimedia Commons
Jean Baptiste de Champagne: Kamenování Štěpána | Zdroj Wikimedia Commons

Ukamenování Štěpána je zavrženíhodný, podlý a krutý čin. Nechci rozebírat to, že v historii lidstva se podobná situace opakovala v nejrůznějších podobách ještě mnohokrát, a bohužel se to děje stále. Mnozí mocní tohoto světa nechtějí slyšet pravdu, nepřijmou jiný názor, a reagují na to tím nejhorším způsobem – likvidací jejího nositele. Nemusíme chodit daleko – v době vlády komunistů to u nás nebylo nic neobvyklého.

Ano, psycholog by možná řekl, že jde o typickou reakci lidí. Tedy nemyslím přímo zabíjení svých odpůrců, ale reakci na nepříjemnou pravdu. Kvůli vyřčení nepříjemné pravdy skončila mnohá přátelství, rozbily se vztahy, a tak bychom mohli pokračovat dál. Ani mně nedělá dobře, když někdo otevřeně vytahuje na světlo Boží – ne, že by o tom tedy Pán Bůh nevěděl – moje nedokonalosti a nectnosti. Nikoho ale kvůli tomu nezabíjím, a ani by mě nic podobného nenapadlo. 

Teď bych měl začít mentorovat a říct, že místo urážení se, nenávisti či oplácení stejnou mincí, nedejbože pak vraždění, by se člověk, jemuž někdo takříkajíc otevřel oči, měl nad sebou zamyslet, a snažit se o nápravu. Činit pokání, jak říkáme my křesťané. Je to samozřejmě pravda, ale zároveň je to mnohdy také – nebojím se říci – těžká, velmi těžká práce. Cožpak o to, napravit se dá spousta věcí často docela rychle a někdy i snadno. Nejtěžší je ale onu nepříjemnou pravdu přijmout. Přiznat si, že jsem dělal, třeba i nevědomky, chyby. To je dřina. Mně osobně to v některých případech trvalo roky, a obávám se, že jisté věci jsou stále ještě takříkajíc ve fázi řešení. Znovu ale opakuji, nikoho kvůli tomu nezabíjím, jako to udělali židovští kněží Štěpánovi.


Před koncem tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví se ještě krátce vrátím k popisu  Štěpánovy tragické smrti. 

Jednak je zde zmínka o mladíkovi jménem Saul, což není nikdo jiný nežli budoucí apoštol Pavel, autor velké části Nového zákona, který však byl v té době na druhé straně barikády. Dokud o něco později nepotkal Ježíše na cestě do Damašku, byl horlivým pronásledovatelem prvních křesťanů. O Pavlovi si můžete poslechnout epizodu tohoto podcastu s názvem Kterak Pavel k Šav(e)lovi přišel… 

Proč je ve Štěpánově příběhu tato nenápadná zmínka jeho jména? Mnozí vykladači Bible tvrdí, že k Saulově obrácení notnou měrou přispěla právě také Štěpánova řeč. Proto je zde Saulovo jméno takto skoro skrytě uvedeno – abychom měli důkaz, že Štěpánova slova slyšel. Proč ne, já s tím souhlasím. Zrovna Pavel, v té době Saul, měl patrně dostatek sebereflexe, aby se z oné nepříjemné pravdy poučil. A že se poučil náramně!

No a pak je tu Štěpánovo poslední zvolání „Pane, nepočítej jim tento hřích.“ O něm jsem v jednom článku četl, že jde v přeneseném smyslu slova o jakýsi novozákonní marketing z pera pisatele Skutků apoštolů, tedy Lukáše. Prý tímto historicky nedoloženým výrokem chtěl ukázat na paralelu se známým Ježíšovým provoláním na kříži „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Jakkoliv s vysvětlením přítomnosti Saulova jména v popisu kamenování Štěpána souhlasím, pak v tomto případě jsem rezolutně proti. Proti jakémukoliv takzvanému biblickému marketingu. To by nám sám Štěpán, naplněný Duchem svatým až zářil jako anděl, dal pěkně co proto! To bychom si asi vyslechli hodně nepříjemná slova… nepříjemné pravdy o sebe samých :-)

Ale vážně: To, co řekl Ježíš na kříži, byla slova člověka a Boha v jedné osobě. Byla to milost a odpuštění, jaké může učinit jen Bůh. Navíc v tom bylo vědomí dlouhé a těžké cesty k přijetí křesťanství. Ježíš  řekl nevědí, co činí. Kdyby řekl nevědí, komu to činí, mělo by to stejný význam. Jak víme, ani po vzkříšení mnozí zprvu nechtěli uvěřit jeho božské podstatě a zvěsti, milosti a zaslíbení, které se s tím pojí. Ježíš to všechno věděl, a proto pro římské vojáky žádal od Otce odpuštění.

No a Štěpán? Jeho poslední zvolání „Pane, nepočítej jim tento hřích.“ představuje jakýsi křišťálový odraz Ježíšova učení. Je to úctyhodný projev křesťanské lásky, naplnění Ježíšových slov z kázání na hoře: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. (Mt 5:44 CSP) Než zemřel, spatřil Štěpán Boží slávu a Ježíše, jak stojí po pravici Boží. Nic jiného, než slova odpuštění proto snad ani vyslovit nemohl.


Příběh Štěpána, jednoho z prvních křesťanských diákonů, je obsažený v pouhé jediné kapitole jedné z 66 knih Bible. Přesto jde o velmi silné a poučné vyprávění, které čtenáře knihy Skutků mimo jiné možná nutí k zamyšlení o tom, jak by se sám zachoval, kdyby mu šlo o vlastní život. Kdyby vám někdo řekl: „Vzdej se své víry v Ježíše Krista! Jestli to neuděláš, čeká tě smrt.“ Co byste zvolili? Smrt v tomto životě a věčný život v Ježíši Kristu, nebo tento život, ukončený věčnou smrtí? 

Na tuto otázku si musí každý odpovědět sám, byť tedy uznávám, že je velmi obtížné si takovou situaci představit, natožpak k ní zaujmout stanovisko takříkajíc „nanečisto“. My díky Bohu žijeme v nábožensky tolerantní společnosti. U nás se můžete dočkat maximálně tak hloupých narážek či posměšků. Ale na světě jsou země, ve kterých křesťany pronásledují a bohužel i vraždí. Modleme se za naše bratry a sestry, kteří pro svou víru trpí.

Biblický Štěpán nám každopádně dává nádherný příklad člověka skálopevného ve své víře, muže naplněného Duchem svatým tak – když to řeknu s trochou nadsázky – že už to snad ani víc nejde. Ať tedy i my dostáváme co nejvíce tohoto Božího naplnění, a ať i naše víra je podobná Štěpánově lásce k Pánu Ježíši Kristu.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Jít nahoru