Nevšednost vděčnosti

Textová verze epizody podcastu Nevšednost vděčnosti

Petr Lindner | 11. 10. 2023

Pokud pro vás někdo, často neočekávaně, udělá něco dobrého, ptáte se: Čemu vděčím za tvou laskavost? Nebo když zazvoní zvonek, vy otevřete a ve dveřích se objeví nečekaný host, řeknete mu: Čemu vděčím za tvou návštěvu? A tak bychom mohli pokračovat dál. Vždy ale zazní slovo vděčím. Vděčnost je velké téma. Jak se moderně říká – rezonuje – nejen mezi lidem věřícím, nýbrž i v onom takzvaně sekulárním světě. Pojďme se proto o vděčnosti pobavit trochu podrobněji. 

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás jako vždy zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Na začátek jenom taková malá, trochu rýpavá vsuvka: Je pravda, že zrovna v případě hosta, kterého vidíte sotva jednou za uherský rok, svou otázku Čemu vděčím za tvou návštěvu možná myslíte trochu ironicky. Čili onen vděk má trochu jiný než, řekněme, správný význam. Podíváme-li se do chytrých knih, pak Slovník spisovného jazyka českého definuje pojem vděk jako: vědomí uznání, zavázanosti za prokázané dobro. Wikipedie k tomu říká:

Vděčnost či vděk je pocit ocenění nebo podobná pozitivní odezva pociťovaná příjemcem laskavosti, štědrosti, pomoci nebo jiných druhů podobných darů vůči jejich dárci.
Prožitek vděčnosti byl historicky jádrem několika světových náboženství. Jedná se také o téma zájmu starověkých, středověkých, moderních i současných filozofů.

Zdroj: Wikipedie

O kousek dál, v části nazvané Srovnání s pocitem závazku, můžete u hesla Vděčnost na Wikipedii číst:

Vděčnost není totéž jako pocit závazku. Přestože se obě tyto emoce objevují v návaznosti na poskytnutí pomoci, k pocitu závazku dochází, předpokládá-li příjemce pomoci, že je povinen projevit vůči dárci určitou formu náhrady. Tyto dvě emoce tak mohou vést k různým druhům chování: zatímco pocit závazku může motivovat příjemce pomoci, aby se osobě, která pomohla, spíše vyhýbal, vděčnost může motivovat příjemce pomoci k tomu, aby svého dobrodince vyhledával a budoval vzájemný vztah.

Zdroj: Wikipedie

To jsou slova, nad kterými se stojí zamyslet, ale já to učiním až o něco později, protože do třetice se ještě chci podívat do Biblického slovníku Adolfa Novotného. Zde se pod heslem vděčnost, vděčný, píše toto:

Vlastnost člověka, který se cítí zavázán díky a projevuje je slovy i činy [2S 16,17; 2Pa 32,25; sr. Ž 116,12; L 17,12-18]. Koloským 3,15 označuje pokoj Kristův, t.j. spásu Boží v Kristu, jejíž podstatou je smíření, pokoj s Bohem, za předmět vděčnosti věřícího. Neboť jenom ten, kdo s díkůčiněním přijímá tento Boží dar, kdo je si vědom, že nic není sám ze sebe, může jednak okoušet tento pokoj, jednak přijímat další Boží spasitelné dary.
Někdy má výraz vděčný, vděčně, význam našeho rád, s radostí [Sk 21,17], milý [Gn 45,16], libý, příjemný [Jr 31,26, sr. Př 3,24].

Zdroj: Biblický slovník Adolfa Novotného

Při čtení této citace jsem kvůli přehlednosti vynechal spoustu odkazů na biblické verše, kterými Adolf Novotný svůj výklad doplňuje. Ale nemusíte o ně přijít. Chcete-li, najdete je – přímo prolinkované na internetovou Bibli – v textové verzi tohoto dílu podcastu na webu Biblismy.cz. A navíc jsou tam i obrázky :-) 

Každopádně, jak už jsem říkal, vděk či vděčnost je pojem velmi důležitý jak ve světě, Ježíše více či méně ignorujícím, tak – a možná ještě více – v křesťanství. Mimochodem, docela mě překvapilo, že psychologie se vděčností začala systematicky zabývat teprve až kolem roku 2000. Alespoň to tvrdí zmíněná Wikipedie, vysvětlující to tím, že psychologie se tradičně více zaměřovala na pochopení úzkosti než na pochopení pozitivních emocí. Nevadí, chybami se člověk učí. Zadáte-li do internetového vyhledávače slovo vděčnost dnes, zobrazí se vám nespočet odkazů na, ať už odborné, laické, nebo zhusta lifestylové články o tom, jak bychom měli pěstovat svou vděčnost, jelikož to prospívá duši i tělu. 

Já se v tomto podcastu zabývám biblickými nebo chcete-li křesťanskými aspekty témat, a proto otevřu Bibli a budu číst nikoliv o vděčnosti, nýbrž o… nevděčnosti. V 18. kapitole Evangelia podle Matouše mluví Ježíš kromě jiného o odpouštění, kdy na otázku apoštola Petra „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Až sedmkrát?“, Ježíš odpovídá: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ A ve své řeči pokračuje těmito slovy:

Proto je království Nebes podobné králi, který chtěl provést vyúčtování se svými otroky.

Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc talentů. Protože však neměl čím zaplatit, rozkázal ho [jeho] pán prodat i se ženou a dětmi i se vším, co má, aby tak splatil svůj dluh. 

[Onen] otrok padl na zem, klaněl se mu a říkal: „Měj se mnou trpělivost, [pane,] a všechno ti vrátím!“ I slitoval se pán onoho otroka, propustil ho a dluh mu odpustil. 

Ale když onen otrok vyšel, nalezl jednoho ze svých spoluotroků, který mu byl dlužen sto denárů; popadl ho a začal ho škrtit, říkaje: „Zaplať, co [mi] dlužíš!“ 

Jeho spoluotrok padl [k jeho nohám] a prosil ho: „Měj se mnou trpělivost, a zaplatím ti.“

On však nechtěl, ale šel a uvrhl ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. 

Když jeho spoluotroci uviděli, co se přihodilo, velmi se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všechno, co se stalo. 

Tehdy si ho jeho pán zavolal a řekl mu: „Otroku zlý, celý ten dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě poprosil. Neměl ses také ty smilovat nad svým spoluotrokem, jako jsem se i já smiloval nad tebou?“ 

A jeho pán se rozhněval a předal ho mučitelům, dokud [mu] nezaplatí celý dluh. Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru [jeho přestoupení].

Mt 18:23–35 (CSP)

Ježíš rád používal paradoxy. Onen otrok totiž dluh deseti tisíc talentů nikdy nemohl splatit. V poznámkovém aparátu Českého studijního překladu Bible se uvádí, že šlo o hodnotu mezi 30 až 60 miliardami korun. Takto obrovská částka – a její odpuštění – je zde použité jako příměr nekonečného Božího milosrdenství. Protože král, který účtoval se svými otroky, není nikdo jiný než sám Pán Bůh. V kontrastu s tím pak otrok, drže svého kamaráda pod krkem, vyžaduje vrácení sta denárů, což byla asi čtyřměsíční mzda. Tento muž byl svému králi za to, že mu jeho astronomické manko odpustil, nejspíš velmi vděčný, ovšem nevzal si z toho nic pro sebe. Nepoučil se, nepochopil, že stejně tak, jako odpouští Bůh, by měl odpouštět i člověk. Odpuštění a vděčnost sice nejsou synonyma, ale jak zřetelně vidíme, k sobě patří velmi těsně.

Vděk je vlastnost, nebo spíš pocit, stav duše, který nám umožňuje uvědomovat si to dobré, co se nám v životě děje. Marně přemýšlím, jestli dokážeme být vděční i za špatné věci. Možná, že jsem ale jenom nedůvtipný. Co vy na to, napadá vás něco? Nicméně toho dobrého se děje spousta! Otázkou však je, jestli to vidíme, jestli to vnímáme a jestli jsme tedy za to opravdu vděční. Nemusíme si nic nalhávat – realita je taková, že mnoho dobrého bereme úplně samozřejmě a ani nás nenapadne, nějak zvlášť za to vyjadřovat svůj vděk. Třeba taková na první pohled všednost, kterou je voda tekoucí z kohoutku. Je to snad něco výjimečného? Je to běžná věc. Vděčnost za ni si uvědomíte možná teprve, až téct přestane. Až vám k baráku přistaví cisternu a vy budete muset pro vodu chodit s kýblem, protože holt nějaký „šikovný bagrista“ přebagroval potrubí.

Myslím si, že právě u podobných všedností ta „pravá“ vděčnost začíná – a nejde v první řadě ani tak o technické vymoženosti moderního světa. Ježíš mluví o vztazích mezi lidmi a má k tomu dobrý důvod. Zeptám se sám sebe: Jsem vděčný za své milované? Za svou rodinu, za své přátele? Samozřejmě, že jsem. Ale myslí si to i oni? Jak dávám svou vděčnost najevo? Jsem vděčný za to, že ve svém věku musím chodit k lékaři pouze na pravidelné prohlídky? Jak se za to svému tělu odvděčuji? Mohl bych samozřejmě pokračovat v kladení otázek sám sobě dál, ale abych to trochu odlehčil, v rámci takzvané alibistické korektnosti nechám prostor i vám. Jistě máte také pár vět s otazníkem na konci, na které není úplně jednoduchá odpověď.

A pak jsou tu věci, jak se říká, mezi nebem a zemí. Na začátku října roku 2023, kdy tento díl podcastu natáčím, je už sice 14 dní astronomický podzim, ale venku vládne nádherné babí léto. Ráno a večer je sice chladno, ovšem přes den chodíme ve sluncem prozářených dnech v tričku s krátkým rukávem. A já se vás ptám, milí posluchači: Jste za to vděční? Neberte to prosím jako jízlivou otázku, věřím, že vděční jste a toto období si náramně užíváte. Ale mám k tomu ještě otázku takříkajíc doplňovací. Komu bychom za to měli být vděční? 

My křesťané věříme, že tento svět – včetně nás, lidí – stvořil Bůh. Celý svět i my lidé, jsme Boží stvoření. A věříme také tomu, že Pán Bůh, přestože vyhlásil sedmý den odpočinku, si po stvoření světa nedal nohy na stůl a neužívá si zaslouženého důchodu. V našich životech skrze Ducha Svatého dnes a denně pracuje. Na tři směny, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Možná by ale bylo lepší místo pracuje použít slovo, pomáhá. Leží mu na srdci naše dobro. Samozřejmě pokud mu nasloucháme a pomoct si necháme. Máme svobodu, to už jsem v tomto podcastu říkal mnohokrát, stejně jako to, že je jen na nás, jak s ní naložíme.

Abych ale neodbočoval od tématu. Bavíme-li se o vděčnosti, pak komu jinému vděčit ze všeho nejvíc než právě Stvořiteli? Králi, který svému otroku odpustil manko ve výši 30–60 miliard korun. Ne, vážně tím nechci říct, že bychom měli začít dělat dluhy s vědomím, že se nám nic nemůže stát. Spoléhat na Boží milosrdenství samozřejmě můžeme, ale jaksi s rozumem. Nyní chci říct jinou věc. Uvědomujeme si, co pro nás Bůh udělal – a činí stále – a jsme mu za to opravdu vděční? 

Omlouvám se, tento díl je plný otázek. Ale abych řekl pravdu, je to trochu záměr. Nemusíte to dělat, ale rád bych vás, milí posluchači, právě těmito otázkami, přiměl se nad nimi aspoň trochu zamyslet. Ale abych vás v tom nenechal jen tak plavat, přečtu slova apoštola Pavla ze 3. kapitoly listu Koloským. 12. až 17. verš:

Oblečte se tedy jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, v slitovný soucit, dobrotu, pokoru, vlídnost a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy. A nad to všechno mějte lásku, která je poutem dokonalosti. 

Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni. Slovo Kristovo ať ve vás bohatě přebývá. Ve vší moudrosti se navzájem vyučujte a napomínejte a s vděčností zpívejte Bohu ve svých srdcích chvalozpěvy, oslavné zpěvy a duchovní písně. 

A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu [a] Otci.

Kol 3:12–17 (CSP)

Apoštol Pavel mluví o dobrotě, pokoře, vlídnosti a trpělivosti, stejně jako Ježíš několikrát opakuje slovo odpuštění, a v jedné krátké, skoro až nenápadné, možná i přehlédnutelné větě řekne: A buďte vděčni. V posledním verši pak odpovídá na otázku, která zde sice ještě nezazněla, ale nevyhnutelně by tak jako tak padla: Jak projevovat svou vděčnost Bohu? A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu [a] Otci, říká Pavel.

Myslím, že ono děkujte Bohu [a] Otci, se může dít i v duchu. Není třeba křičet na ulici „Pane Bože, děkuju ti, žes nám letos dal tak krásné babí léto“. Ale když vyjdu ven z domu a obejmou mě teplé sluneční paprsky, a v duchu si řeknu: „Děkuju, Pane Bože! Nádherně jsi tuhle zemi stvořil“, jsem si jistý, že on to slyší. A třebaže sebestřednost asi není Boží vlastností, slyší to moc rád. Apoštol Pavel v předchozí citaci také říká: …s vděčností zpívejte Bohu ve svých srdcích chvalozpěvy, oslavné zpěvy a duchovní písně. Pavel samozřejmě také ví, že Bůh to rád slyší, ale stejně tak nezapomíná použít slovní spojení s vděčností ve svých srdcích.

Zatímco Bohu lze děkovat jen myšlenkou, protože on je s námi, nebo možná přesněji my s ním spojení oním Jákobovým žebříkem, jak jsem o něm mluvil v epizodě tohoto podcastu s dlouhým názvem Jákobův žebřík, věřící ateisté, hledání Boha a závislost na něm, pak vyjadřovat vděčnost lidem čili člověk člověku, je podle mě vždycky lepší slovem. Děkuji za výbornou večeři, děkuji, že mi pomáháš, děkuji za to, že to se mnou vydržíš, i když to někdy není lehké, děkuji za to, že jsi… Když se k tomu přidá objetí, možná ani ten Jákobův žebřík není v té chvíli potřeba. Vzkaz o vděčnosti a lidské lásce letí skrz nebeskou Wi-Fi k Pánu Bohu v reálném času.

Ježíš ve svém podobenství o nemilosrdném služebníku také mezi řádky říká, že součástí vděčnosti může někdy být také oplácení stejnou mincí. Jestliže jsi vděčný, že ti někdo odpustil, odpouštěj i ty druhým lidem. To dá rozum, proti takovému chování se nedá nic namítat a dalších příkladů by se našlo mnohem více. Zcela záměrně jsem ale v předchozí větě použil slovo někdy. Už o tom byla řeč v citaci z Wikipedie: Vděčnost není totéž jako pocit závazku. Přestože se obě tyto emoce objevují v návaznosti na poskytnutí pomoci, k pocitu závazku dochází, předpokládá-li příjemce pomoci, že je povinen projevit vůči dárci určitou formu náhrady.

Zatímco u vděčnosti vůči člověku někdy pocit závazku mít můžeme, na křesťanství nebo na vděčnosti Bohu je skvělé to, že takovými myšlenkami se nemusíme trápit. Ježíš kvůli nám, kteří ho nosíme ve svém srdci, zemřel na kříži proto, aby nám daroval ničím nepodmíněnou milost. Vděčnost Bohu tak může být vždy jen opravdovou vděčností bez jakékoliv kontaminace pocitem závazku. 

Ale pozor, tím zároveň nechci říct, že bychom snad i toto měli brát samozřejmě a jen stát s nataženou rukou. Vděčnost, vyjádřená jakoukoliv službou ve své církvi, stejně jako příspěvek do sbírky nebo třeba nějaká forma evangelizace či misie, jsou jistě činnostmi, které Pán Bůh nebude brát jako něco, čím bychom si chtěli odčinit jeho milost. On sám pozná, máme-li v tom své srdce čili nejde snad o nějakou vypočítavost.

Abych v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví aspoň trochu vyvážil svůj příděl položených, ale nezodpovězených otázek, kterými jsem vás v průběhu svého povídání zahrnul, zakončím ho ani ne tak osobním svědectvím, jako spíš přiznáním. Podle všech těch otázek to totiž může trochu vypadat, jako bych já sám byl tím, kdo nedělá nic jiného, než děkuje, děkuje, děkuje, a je všem za všechno vděčný. Tak to samozřejmě není. Častěji, než bych chtěl, se přistihnu při svém nevděku k různým věcem. Snažím se uvědomovat si to, a když je to ještě možné, omluvit se za své chování. Ale i to uvědomění někdy přijde pozdě, a co já vím, třeba mi to občas „nedocvakne“ vůbec. Vděčnost bohužel nemá všední rozměr, přestože by ho mít měla naprosto samozřejmě.

A když tak nad tím přemýšlím, možná nejvíc jsem nevděčný právě vůči Pánu Bohu. Málo poslouchám Ducha Svatého a občas, když na mě mluví naprosto zřetelně, umím výborně dělat hluchého. Jsem jen člověk, chce se mi říct alibisticky. Ale ty víš, Pane Ježíši, že se přece jenom trochu snažím. Tak mi to, prosím tě, odpusť.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!