Textová verze epizody podcastu Zakopaná hřivna. A talent k lásce
Petr Lindner | 2. 8. 2023
Pro slovo hřivna sice máme v češtině hned několik významů, ale mohli bychom se shodnout na tom, že v obecném vnímání jde o pojem, označující něco zvláštního, něco nehmotného, nějakou vlastnost nebo dovednost, umění něčeho. A aby toho nebylo málo, naše hřivna či hřivny nám navíc byly darované, aniž bychom si je museli jakkoliv odpracovat, zaplatit, zkrátka zasloužit. Alespoň já jsem o tom přesvědčený.
Po červencových podcastových prázdninách vás, milí posluchači, od mikrofonu opět zdraví autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.
Ať v tom máme pořádek, pojďme si na začátku říct, co všechno může označovat slovo hřivna. Jak bychom si mohli pamatovat ze základní školy, archeologové jím pojmenovávají kovové, ať už železné, měděné nebo bronzové ozdoby, podle všeho náhrdelníky. Ale existují i takzvané sekerovité hřivny a jiné tvary. Šperky se od pradávna používají také jako platidla, tudíž hřivny sloužily i jako nemincovní oběživo. Ostatně kousek od nás, na válkou sužované Ukrajině, je státní měnou ukrajinská hřivna. No a konečně s peněžními jednotkami nepřímo souvisí také další význam pojmu hřivna – váhová jednotka. Zevrubně jsem se hřivnami zabýval v psaném článku s názvem Talent od Boha a hledání pokory. A Pink Floyd nádavkem, který si můžete přečíst na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz. V tomto článku mimo jiné píšu, že synonymem pro slovo hřivna je talent. Minimálně to platí v Bibli, kde je hřivna překladem řeckého talenton.
Budeme-li slovo hřivna vnímat tak, jak si obecně vykládáme pojem talent – čili jakési zvýšené nebo možná ve smyslu duchovním vyšší, talentovanému člověku dané nadání, pak v případě slovního spojení zakopaná hřivna, musíme nutně dojít k asi tomuto výkladu: Pokud někdo svou hřivnu či hřivny zakope, znamená to, že svůj talent takříkajíc nechal spát. Nezajímá ho, nevěnuje se tomu, na co má talent, nepracuje na jeho rozvíjení. Nebo si ho tím imaginárním zakopáním chtěl uchovat na příští časy – třeba na dobu, až se mu bude chtít. Ale, jak se v tomto dílu podcastu dozvíme dále, ani to není úplně nejlepší nápad.
Protože posloucháte jeden z dílů podcastu Biblická jména a úsloví, je zřejmé, že ona zakopaná hřivna se nachází v Bibli. Je součástí Ježíšova podobenství o hřivnách, které můžete číst jak v Matoušově, tak i v Lukášově evangeliu. Protože ale evangelia nejsou stejná, je třeba upřesnit, že hřivna s přídavným jménem zakopaná, se nachází pouze v Matoušovi. V Evangeliu podle Lukáše ji totiž její majitel nebo přesněji dočasný držitel zabalil do šátku, nikoliv zakopal. Pojďme si tedy toto podobenství přečíst podle slov evangelisty Matouše – 25. kapitola, verše 14–30:
Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.
Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána.
Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘
Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘
Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘
Mt 25:14–30 (ČEP)
Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘
Ještě, než se pustím do svého výkladu, dodám, že jsem četl z Českého ekumenického překladu Bible. Není to sice vůbec podstatné, ale chtěl jsem, aby v citaci zaznělo slovo hřivna či hřivny. Některé české překlady – a patří mezi ně i můj oblíbený Český studijní překlad – totiž místo hřiven používají pojem, který zde už zazněl také – talent. Ale jak už jsem řekl, není to vůbec podstatné, v našem případě jde o synonyma se stejným významem.
Ovšem kdybych nevěděl, že jde o podobenství, které vyslovil sám Pán Ježíš Kristus, asi by mě nikdy by nenapadlo mu tato slova přisoudit. Tohle, že řekl „můj Ježíš“? Ten, který neměl rád bohaté, brojil proti mamonu, říkal, že dříve projde velbloud uchem jehly, nežli se bohatý člověk dostane do Božího království. A najednou zde máme jakési ekonomicko-podnikatelské podobenství, v němž je dobrý ten, kdo umí nejlíp kšeftovat s půjčenými penězi a ten, kdo je uchová bez zhodnocení, má být uvržený do temnot, kde bude pláč a skřípění zubů. Tak tomu fakt nerozumím…
Přiznám se, že kolem tohoto biblického textu jsem docela dlouho chodil po špičkách s vědomím, že když něčemu nerozumím, nemusí to být hned špatné. Na téma podobenství o hřivnách jsem přečetl mnohé odborné výklady a rozbory, nejedno kázání, ale i tak mi pochopení nebo možná spíše učinění si svého názoru, trvalo mnohem déle než u jiných částí Bible. Ani to samozřejmě není zárukou, jestli třeba toto podobenství nechápu nesprávně :-) Nicméně ven s tím…
Předně je třeba vycházet z toho, že podobenství je pouze přirovnání. O rozdílu mezi podobenstvím a alegorií čili jinotajem, jsem – s vydatnou pomocí Biblického slovníku Adolfa Novotného – mluvil v epizodě s názvem Marnotratný syn. Jestliže jste ji ještě neposlouchali, můžete to napravit. Ale až po skončení tohoto dílu! :-) Každopádně mluví-li Ježíš o potřebě rozmnožování hřiven, které v tomto textu zjevně představují peníze – což k němu, jak už jsem řekl, vůbec nesedí –, používá to pouze jako přirovnání pro něco jiného. Budeme-li mít na paměti, že Bible je především duchovní kniha, měli bychom dojít k názoru, že ony hřivny zde představují dary Ducha svatého, určené k budování Božího království. Rozmnožování takových hřiven už samozřejmě, na rozdíl od hromadění majetku, dává ten správný smysl.
Ale tak rychle svůj výklad odbýt nechci, pojďme proto na trochu větší hloubku. Pánem, který služebníkům při svém odchodu hřivny svěřil, je sám Ježíš Kristus, který se k nám jednou vrátí a bude s námi – slovy tohoto podobenství – účtovat. Nedivme se proto, že v závěru tohoto textu čteme o uvržení do temnot, pláči a skřípění zubů. Tedy pro ty služebníky, kteří svatými hřivnami pohrdnou a nechají je bez užitku zakopané v zemi.
Jak s oblibou tvrdím, biblické verše není dobré vytrhávat z kontextu, nýbrž číst i to, co se píše před nimi a po nich. Uděláme-li to stejné s podobenstvím o hřivnách, zjistíme, že je součástí řekněme eschatologického oddílu Matoušova evangelia. Tedy části, zabývající se posledními věcmi a druhým příchodem Ježíše. Začíná to poslední částí 23. kapitoly Matouše, nazvané v Českém ekumenickém překladu Nářek nad Jeruzalémem, kde Ježíš říká:
Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: ‚Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.‘
Mt 23:37–39 (ČEP)
Na začátku další, 24. kapitoly, Ježíšovi učedníci obdivují Jeruzalémské chrámy, ovšem ten jim opáčí: Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno. Následně učedníkům na Olivové hoře líčí, jak budou vypadat poslední časy před jeho druhým příchodem, varuje před falešnými proroky a lžimesiáši, aby svou řeč „proložil“ podobenstvím o fíkovníku a podobenstvím o věrnosti služebníků. Pětadvacátá kapitola pak začíná podobenstvím o deseti družičkách, které šly v noci s lampami naproti svému ženichovi – tedy Ježíši –, ale jen polovina z nich si vzala dostatek oleje do svých lamp. Po nich už přichází „naše“ podobenství o hřivnách, aby následně vše vygradovalo podobenstvím o posledním soudu, při němž Ježíš, coby náš pastýř, ale i poslední soudce, oddělí kozly od ovcí. Tím tato eschatologická část končí, pokud tedy nepočítáme ještě první dva verše 26. kapitoly Evangelia podle Matouše, které zní:
Když Ježíš dokončil všechna tato slova, řekl svým učedníkům: „Víte, že za dva dny budou Velikonoce, a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován.“
Mt 26:1–2 (ČEP)
Omlouvám se, že jsem to vzal trochu hopem, ale i tak myslím, že v tomto kontextu je nyní v podobenství o hřivnách mnohem více světla, než tomu bylo po jeho prvním přečtení. Ale přesto mi dovolte u něj ještě chvíli zůstat. Určitě jste si totiž všimli jedné zvláštní části. Služebník, který svou hřivnu nijak nezúročil, svého pána označuje za tvrdého člověka, jež sklízí, kde nesel, a sbírá, kde nerozsypal. Proč takto mluví o Pánu Bohu?
Určitě znáte lidové přísloví „Podle sebe, soudím tebe“. Přesně toto činí služebník, který zakopal hřivnu. Už jen to, že si dovoluje soudit svrchovaného soudce, je opovážlivost sama o sobě. Že mu přisuzuje špatné vlastnosti, jak se zdá, Pána Boha nechává klidným – říká: …věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Nerozporuje tvrzení toho člověka. Proč by to dělal? Jenom by se tím snížil na jeho úroveň. Avšak ještě před tím ho označí za služebníka špatného a líného. Špatného, protože se ve své domýšlivosti staví do role soudce a líného, jelikož Boží hřivnu, místo toho, aby ji rozmnožil, zakopal do země, kde nedošla žádného užitku.
Nerad to říkám, ale občas mám pocit, že trochu zapomínáme na Boží svrchovanost. Zvykli jsme si říkat, že Bůh je láska – což je samozřejmě pravda. Opájíme se pocitem, že je nám dáváno, aniž bychom si to museli odpracovat, zasloužit. Ale trochu se vytrácí to, čemu se říká bohabojnost. Nikoliv jako obavy před tím, co by nám Bůh mohl provést, ale ve smyslu jakési nejvyšší úcty ke svému Stvořiteli. Mluvil jsem o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem O bohabojnosti… A navrch si myslím, že ve vztahu s Bohem máme jistou zodpovědnost. Protože my jsme ti, kdo mají budovat Boží království už nyní zde na zemi. My máme rozmnožovat ony hřivny, o kterých je Ježíšovo podobenství.
Přestože bych tento díl podcastu Biblická jména a úsloví mohl pomalu vést k závěru, přece jenom bych rád ještě něco dodal. Doteď jsem mluvil o duchovních hřivnách, ale chtěl bych se dotknout i takříkajíc světských povolání, nadání, talentů. Ano, přejdu od slova hřivny ke slovu talent, jak ho vnímáme v naší moderní době. Nemusím asi zdlouhavě vysvětlovat, že talent zpravidla vnímáme jako něco pozitivního, přičemž zároveň je to něco, co může nabývat mnoha podob. O talentu často mluvíme v souvislosti s uměním. Máme talentované zpěváky, hudebníky, malíře, herce a jiné umělce. Stejně tak ale označujeme za talenty úspěšné sportovce a tak bychom mohli pokračovat dál. Talentovaní lidé nutně nemusí být vidět v televizi, zkrátka být obecně známí. Spousta lidí má talent třeba na vaření a předvádí ho jen svým nejbližším. Jiní mají například talent učit, což je zrovna hřivna, kterou považuji za velmi vzácnou a nedoceňovanou.
Nevím, jak Pán Bůh postupoval při rozdávání talentů, ale znám lidi, kterým se daří všechno na co sáhnou, a jsou i tací, kteří naopak pokazí cokoliv, co se jim dostane do ruky. Možná jsou to ti, co své hřivny zakopali, ale stejně dobře to můžou být prostě jen nešikové – pro každou činnost není třeba mít nutně hned speciální talent.
Každý člověk je jiný a tak je to správně. Určitě není dobré někomu jeho talent závidět, když mně samotnému nebyl dopřán. Myslím, že bychom se měli spíše koukat na sebe než na druhé. Být si vědomi toho, co nám Pán Bůh daroval a to rozvíjet či nehezky nečesky řečeno kultivovat. Jsem ale přesvědčený, že jeden talent dal Stvořitel úplně všem lidem. Talent k lásce. Nebo možná lépe – Stvořitel nám tuto hřivnu lásky chce dávat a chce to dělat plnými hrstmi. A taky si ze všeho nejvíc přeje, abychom si ji od něj co nejvíc brali a množili ji jako ti první dva služebníci z Ježíšova podobenství. Jinak řečeno, rozdávali ji dál. Nabídka je učiněná a je jen na nás, kolik si této hřivny lásky od Pána Boha vezmeme a jak s ní naložíme. Zakopat ji, bych ale určitě nikomu nedoporučoval.
Pán Ježíš říká: Miluj bližního svého jako sám sebe. Všichni křesťané ví, že je to druhé přikázání, před nímž je „jen“ nejvyšší Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! Sám Ježíš k tomu dodává: Většího přikázání nad tato dvě není. Milovat bez lásky není možné, a proto nám všem Pán Bůh dává onu hřivnu lásky. Někomu také věnoval umění krásně zpívat, jinému dovednost výborně vařit, dalšímu třeba organizační talent. Ale všem stejně nám daroval talent k lásce, o tom jsem bytostně přesvědčený. Nechtějme tento talent promarnit. Je to ta nejvyšší hřivna, které se nic nevyrovná.
Jsme na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Od duchovních hřiven, které se nás, nebo abych mluvil za sebe, mě zprvu tak trochu snažily oklamat dojmem ekonomicko-podnikatelských rad, které bych od Pána Ježíše nikdy nečekal, jsme se na chvíli dostali k světským talentům, abychom však malým obloukem opět skončili u nejvyšších duchovních principů.
Jestliže se vám moje povídání líbilo, budu moc rád, když si poslechnete i další díly tohoto podcastu. A také vám budu vděčný, když ho doporučíte svým přátelům, známým, těm, kdo mají nějaký výjimečný talent, i těm, kteří zdánlivě nemají žádný. Tedy kromě oné hřivny lásky, jíž Pán Bůh rozdává vrchovatými hrstmi a záleží jen na nás, kolik jí přijmeme.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!
