K obrazu svému. O pošetilosti člověka a nekonečné Boží lásce

Textová verze epizody podcastu K obrazu svému. O pošetilosti člověka a nekonečné Boží lásce

Petr Lindner | 26. 5. 2022

Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe (Gn 1:28 CSP), takto požehnal pán Bůh člověku hned poté, co ho šestý den stvořil. Bůh konal s nejlepším přesvědčením – člověka stvořil k obrazu svému – jeho záměrem bylo učinit lidi sobě podobnými. Já si, samozřejmě s nadsázkou, říkám, že možná měl s tím zaslíbením celé země pro člověka raději chvíli počkat, než by zjistil, jak se to s lidmi vlastně má. Ale budiž, už se stalo :-) 

O tom, jak se to poněkud zvrtlo, o nepoučitelnosti našeho pokolení, ale také o Boží lásce a o tom, jak úsloví k obrazu svému používáme v běžném jazyku, o tom všem je tento díl podcastu Biblická jména a úsloví, u kterého vás srdečně zdraví Petr Lindner.


Na začátku bych vám rád vyprávěl jeden příběh. Po letech se potkali dva staří přátelé, a jak to u takových setkání chodí, povídali si o tom „jak jde život“. Oba už měli abrahámoviny za sebou, nejnápadnějším rozdílem mezi nimi bylo pouze to, že jeden z nich byl vysoký a druhý naopak dobře o hlavu menší. Že nevíte, jakému věku se říká abrahámoviny? O tom jsem povídal v epizodě tohoto podcastu s názvem Věk podle Bible – Kristova léta, Abrahámoviny a Metuzalém – doporučuji ho vašemu poslechu. Ale vraťme se ke slíbenému příběhu.

Nejprve o nejrůznějších změnách ve svém životě mluvil vysoký muž Tomáš, menší z přátel Radek však u toho byl jako na trní. Nemohl se dočkat, až jeho kamarád skončí a on bude moci vyprávět svou velkou novinku, jíž byl, jak se říká, plný. Jakmile na něj přišla řada, spustil:

„Tak si to představ Tomáši!“, vypálil Radek na kamaráda první větu s takovou vervou, že u toho málem vyrostl do stejné výšky jako on.

„Koupil jsem barák!“ Tomáš jenom pozdvihl obočí, aby nechal svého přítele dál mluvit.

„Mno, barák… je to spíš taková polozbořenina na Vysočině. Já teď ale mám hodně volného času, takže z ní udělám chaloupku k obrazu svému. A na důchod – to by tak nějak s tou rekonstrukcí mohlo vyjít – se tam přestěhuju! Žena se sice netváří moc nadšeně, ale než to všechno opravím, tak ji zpracuju.“

„Chaloupku k obrazu svému?“, řekl Tomáš s potměšilým úsměvem na rtech a dodal: „To seš taková malá konkurence Pánu Bohu.“

„Teď ti nerozumím, jak to myslíš?“, zeptal se ho Radek.

„K obrazu svému stvořil Pán Bůh člověka a vlastně celý svět, to přece víš i ty Radku, nebo ne?“

„Á jó, zapomněl jsem, že ty seš ten pobožnej!“, vrátil Radek Tomášovi jeho přátelské rýpnutí.

„Neříká se pobožnej, ale věřící nebo křesťan“, usmál se vyšší z mužů. „Dělám si legraci. Baráček ti přeju. Věřím, že se ti podaří všechno opravit a udělat si krásné bydlení.“

„No ale počkej!“, povyrostl zase Radek o kousek výš. „Když jsme u toho vašeho pánbíčka…, který, jak říkáš, stvořil svět. Proč ho udělal takový? Samá nespravedlnost, podvody, zlodějiny, dokonce i války! Není ten váš bůh trochu nelida?“

„Samá voda :-)“, odvětil Tomáš. „Ve skutečnosti je to přesně naopak – Pán Bůh lidi miluje. Nestvořil je takové, jací jsou teď. Stvořil nás k obrazu svému, víceméně dokonalé. Bohužel to všechno, o čem mluvíš, si lidi pokazili sami. To není práce Pána Boha, ten měl nejlepší úmysly.“

„Oukej, a proč to tedy bůh dopouští? Proč nezakročí? Jestli teda nějaký bůh fakt je…“, nedal se přesvědčit Radek.

„Povídat ti o Boží existenci by bylo na dlouho, ale můžeme se domluvit na dalším setkání. Rád ti o tom řeknu všechno, co vím, Radku. A půjčím ti i nějaké knížky.“

„Neodpověděl jsi mi na otázku proč všechny ty špatnosti pánbíček nechává jen tak“, stále naléhal menší z přátel.

„Pán Bůh dal člověku celou zemi, aby ji spravoval, a dokonce, jak se píše v Bibli – si ji podmanil a panoval nad všemi zvířaty. Zároveň dal člověku taky svobodu. Nechal ho, aby se sám rozhodoval co a jak udělá. Stanovil jenom pár základních přikázání… desatero, to ti něco říká, že jo? Je ale třeba dodat důležitou věc: Tím, že dal Stvořitel lidem svobodu, je zároveň nezbavil vlastní zodpovědnosti.“ 

„Mno…, to je logické“, odpovědět Radek a na chvíli se tiše zamyslel. „Takže my si za to vlastně můžeme sami, je to tak?“, zeptal se následně Tomáše.

„Vlastně jo. Kdybychom následovali Boha a nevymýšleli své vlastní cesty… nebo jinak: kdybychom si nevytvářeli vlastní obraz světa, ale usilovali o to, stát se obrazem Božím, nejspíš by to na zemi vypadalo jinak.“

Naši dva přátelé si pak ještě chvíli povídali o lecčems, aby se následně rozešli. Jestli se domluvili na dalším setkání, povídání o Boží existenci, to už bohužel nevím. I tak ale byl jejich rozhovor zajímavý. Tomáš na Radkovy lehce útočné otázky odpověděl krátce, ale výstižně. Kdybych to uměl i já, nemusely by být jednotlivé díly tohoto podcastu tak dlouhé :-)


V první větě tohoto dílu jsem citoval osmadvacátý verš První knihy Mojžíšovy čili knihy Genesis. Pojďme si nyní, v návaznosti na rozhovor Tomáše a Radka, přečíst dva předchozí verše, v nichž se objevuje ono úsloví k obrazu svému nebo k našemu či ke svému obrazu. První kapitola Genesis, verše 26 a 27:

I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu.

Gn 1:26–27 (CSP)

Dva verše, dvě věty, a v nich trojí ujištění o stvoření muže a ženy k Božímu obrazu. Napadá mě, že zde klidně mohlo být, třeba v poslední větě, místo pojmu obraz použité slovo odraz: Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k odrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Jinak řečeno, Bůh stvořil člověka, aby se v něm on sám odrážel. Aby člověk představoval odraz Boha. Ale to už se pokouším přepsat Bibli, a to rozhodně dělat nechci, tudíž pojďme dál.

Člověk stvořený k obrazu Božímu | Biblická karta vydaná v roce 1906 společností Providence Lithograph Company | Zdroj Wikimedia Commons
Člověk stvořený k obrazu Božímu | Biblická karta vydaná v roce 1906 společností Providence Lithograph Company | Zdroj Wikimedia Commons

Přirovnání člověka k obrazu Božímu v Bibli nenajdete pouze na samém začátku, v První knize Mojžíšově. Používá ho například také apoštol Pavel ve svých epištolách. Přečtu dvě ukázky. Z prvního Listu Korintským budu citovat verše z 11. kapitoly, která – jak sami hned poznáte – není ani tak duchovní jako spíše poplatná dobovým zvyklostem. Pavel zde totiž Korinťany, nebojím se říct to slovo – poučuje, mentoruje či koučuje – jak se mají oblékat a chovat, přičemž v prvním verši přímo píše: Napodobujte mě, jako i já napodobuji Krista. Z 11. kapitoly První Korintským přečtu celou následující část až do verše 16:

Chválím vás, [bratři,] že ve všem na mne pamatujete a držíte se mých pokynů, jak jsem vám je předal. 

Chci, abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy její muž a hlavou Krista Bůh. Každý muž, který se modlí nebo prorokuje a má zahalenou hlavu, hanobí svou hlavu. 

Každá žena, která se modlí nebo prorokuje s nezahalenou hlavou, hanobí svou hlavu, neboť je to jedno a totéž, jako kdyby se oholila. Neboť jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. A jestliže je pro ženu potupou dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje. 

Muž si nemusí zahalovat hlavu, neboť je Božím obrazem a jeho slávou, žena pak je slávou mužovou. Muž totiž není z ženy, nýbrž žena z muže. Vždyť nebyl stvořen muž kvůli ženě, ale žena kvůli muži. Proto musí mít žena na hlavě znamení moci kvůli andělům. Avšak v Pánu není ani žena bez muže ani muž bez ženy. Neboť jako je žena z muže, tak také muž skrze ženu, a to všechno je z Boha. 

Sami posuďte: je vhodné, aby se žena modlila k Bohu nezahalená? Neučí vás sama příroda, že nosí-li muž dlouhé vlasy, je mu to pro ostudu, ale nosí-li dlouhé vlasy žena, je jí to k slávě? Neboť dlouhé vlasy jsou jí dány místo pokrývky. Kdyby však měl někdo sklon se přít – takový zvyk nemáme ani my, ani Boží sbory.

1. Kor 11:2–16 (CSP)

Jak jsem říkal… dobové zvyklosti. Dnes už máme vztahy mezi muži a ženami nastavené jinak, stejně jako se neřeší délka vlasů či pokrývka hlavy u jednoho či druhého pohlaví. Polemizovat lze i s tvrzením, že pouze muž je Božím obrazem. Nicméně text je třeba číst celý. Dále se píše: Avšak v Pánu není ani žena bez muže ani muž bez ženy. Neboť jako je žena z muže, tak také muž skrze ženu, a to všechno je z Boha. Takže vlastně není co namítat.

Chybějící duchovnost v první ukázce užití slovního spojení Boží obraz v Pavlových listech si vynahradíme citací z 2. epištoly Korintským. Budu číst 7. až 18. verš 3. kapitoly:

Poklad v hliněných nádobách
Jestliže se služba smrti vyrytá literami do kamenů udála v takové slávě, že synové Izraele nemohli pohledět Mojžíšovi do tváře kvůli slávě jeho obličeje, která pomíjela, jak by nebyla mnohem slavnější služba Ducha? Neboť jestliže byla sláva v službě odsouzení, mnohem více oplývá slávou služba spravedlnosti. Neboť vskutku to, co v tomto případě mělo slávu, již nemá slávu vzhledem k této vše převyšující slávě. Neboť jestliže skrze slávu přišlo už to, co pomíjí, oč slavnější je to, co zůstává. 

Když tedy máme takovou naději, počínáme si zcela otevřeně. Ne jako Mojžíš, který si dával na tvář závoj, aby synové Izraele nehleděli na konec toho, co pomíjí. Avšak jejich myšlení otupělo. 

Až do dnešního [dne] zůstává při čtení Staré smlouvy tentýž závoj neodkrytý, protože pomíjí jen v Kristu. Ale až dodnes, kdykoli se předčítá Mojžíš, leží závoj na jejich srdci. Kdykoli se však člověk obrátí k Pánu, je závoj odstraněn. 

Ten Pán je Duch. Kde je Duch Pánův, [tam] je svoboda. A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha.

2. Kor 3:7–18 (CSP)

Abychom se dostali do kontextu, četl jsem celou část, nazvanou Poklad v hliněných nádobách. Pro takříkajíc náš účel ale stačí podívat se na poslední dva verše. Všimněte si, že zde zaznívá slovo svoboda. Co to říkal v úvodním příběhu dvou starých kamarádů Tomáš Radkovi? Stvořitel dal lidem svobodu… A co jsem to říkal já o možném nahrazení slova obraz za odraz? Už je to tady :-) …spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz. Jako v zrcadle… tedy odraz. Občas si dovolím někde někomu říct, že v Bibli je kromě jiného také spousta logiky, a upřímně řečeno se moc nesetkávám s pochopením. Ale toto přece do sebe zapadá naprosto logicky. 

Logika nelogika, pojďme se ještě vrátit k Pavlovým listům. Přesněji k listu Koloským, u nějž není autorství apoštola Pavla úplně jisté, byť tedy tato kniha začíná slovy Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše. Tím se však zabývat nebudu, chci vás upozornit na jinou věc. Zde, na rozdíl od předchozích citací z listů Korintským, autor nepřirovnává k obrazu Božímu člověka, ale Božího syna, tedy člověka a Boha v jedné osobě, Ježíše Krista. V prvních osmi verších autor děkuje Bohu Otci za Ježíše Krista a evangelium, aby následně, od 9. do 17. verše napsal toto:

Sláva Krista a jeho díla
Proto i my, od toho dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme se za vás modlit a vyprošovat, abyste byli naplněni poznáním jeho vůle ve veškeré moudrosti a duchovním pochopení, abyste vedli život hodný Pána a ve všem se mu líbili, abyste nesli ovoce v každém dobrém skutku a rostli v poznání Boha a abyste byli posilováni každou mocí podle síly jeho slávy k veškeré vytrvalosti a trpělivosti, s radostí vzdávajíce díky [Bohu] [a] Otci, který nás učinil způsobilými k účasti na podílu svatých ve světle. 

On nás vysvobodil z pravomoci temnoty a přenesl do království Syna své lásky, v němž máme [skrze jeho krev] vykoupení, odpuštění hříchů. On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On je přede vším a všechno v něm spočívá.

Kol 1:9–17 (CSP)

On je obraz neviditelného Boha, píše se zde naprosto jasně. To je zásadní rozdíl mezi námi a Ježíšem. My jsme ti, kdo usilují, nebo spíše bychom měli usilovat o to, být Božím obrazem – a jak víme, v plnosti toho nikdy nedosáhneme –, kdežto Kristus se tak už narodil. To se někdo má, když je boží protekční dítě :-)

Dobře, tak zase vážně. Snažil jsem se hledat v Bibli hodně pečlivě, nicméně kromě tohoto přirovnání Ježíše k obrazu Božímu v listu Koloským, jsem podobná slova nikde jinde nenašel. Nevylučuji, že jsem nebyl dostatečně pečlivý, ovšem toto jediné, možná dokonce jedinečné označení Spasitele obrazem neviditelného Boha, mě osobně nenechává chladným. Je to nádherná oslava Ježíše Krista slovem s velkým S. Tento malý hymnus navíc v dalších verších pokračuje. Pojďme si poslechnout 18. až 23. verš 1. kapitoly Koloským:

A on je hlavou těla, církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých, aby on sám zaujal ve všem první místo, neboť se Otci zalíbilo, aby v něm přebývala veškerá plnost a aby skrze něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev jeho kříže – aby [skrze něho] smířil vše jak na zemi, tak v nebesích. 

I vás, kteří jste kdysi byli odcizeni a myslí nepřátelští ve zlých skutcích, nyní smířil ve svém lidském těle skrze [svou] smrt, aby vás před sebou postavil svaté, bez poskvrny a bez úhony, zůstáváte-li vskutku na víře založeni a v ní pevni a nevzdálíte-li se od naděje evangelia, které jste slyšeli, které bylo hlásáno v celém stvoření pod nebem a kterého jsem se já, Pavel, stal služebníkem.

Kol 1:18–23 (CSP)

Nádhera, co říkáte? A to prosím napsal chlapík, který před tím, než potkal Ježíše, nelítostně pronásledoval první křesťany. Všimněte si ale jiné věci. V poslední větě této citace zaznělo tvrzení: Evangelium bylo hlásáno v celém stvoření pod nebem. Nepřipomíná vám to něco? Pokud jste poslouchali epizodu tohoto podcastu s názvem Ondřej, svědek Kristův pro příští časy, pak víte, že jsem se v ní mimo jiné zabýval Ježíšovou větou z Matoušova a dalších dvou evangelií, která v podání Matouše zní: Toto evangelium království bude vyhlášeno po celém světě na svědectví všem národům. A tehdy přijde konec. (Mt 24:14 CSP

Oním koncem je samozřejmě myšlený druhý Kristův příchod na zemi, přičemž téměř stejná Ježíšova slova najdete, jak už jsem naznačil, také v Markově a Lukášově evangeliu. Jak to tedy myslel Pavel, nebo ten, kdo skutečně napsal list Koloským? Zmíněná tři evangelia, stejně jako list Koloským, vznikly ve zhruba stejné době, kolem roku 60 našeho letopočtu. Je tedy dost možné, že jejich autoři zkrátka svá díla vzájemně nečetli. Každý z nich na jiném místě pracoval na svém textu, neznali přesné formulace vět svých biblických kolegů. 

Jak ale potom mohl znát evangelium pisatel listu Koloským? Vysvětlení je jednoduché: Evangeliem v obecném významu rozumíme onu dobrou zprávu, zvěst o Ježíši, o milosti a spasení. Slovo evangelium nemusí být ekvivalentem pro text jedné ze čtyř, nebo v tomto případě tří úvodních knih Nového zákona. První křesťané předávali evangelium zcela jistě pouze ústním podáním, a tak tomu bylo ještě pěkných pár stovek let poté – mluvil jsem o tom v epizodě toho podcastu s názvem Dům na skále a Bible Kralická navrch.

Že vás toto vysvětlení neuspokojilo? Ani se vám nedivím. Sám cítím, že je to tak trochu – jak říkáme u nás na Moravě – na sílu. Stejně tak totiž mohl autor listu Koloským texty Matoušova, Markova a Lukášova evangelia výborně znát. Co když se tedy chtěl vůči nim z nějakého důvodu vymezit? Nebo se prostě spletl… Vážně nevím, a už o tom nebudu dál spekulovat. Uspokojuje mě totiž nejkrásnější z Biblí. Zatímco většina českých překladů Bible trvá na minulém času, tedy tvrzení, že evangelium už bylo hlásáno v celém stvoření, jediná Bible Kralická používá čas přítomný. A staročechům, kteří vytvořili tak nádhernou knihu nejen co do obsahu, ale i vzhledu, se jednoduše dá věřit :-)

Však jestliže zůstáváte u víře založení a pevní, a neuchylujete se od naděje evangelium, kteréž jste slyšeli, jenž jest kázáno všemu stvoření, kteréž jest pod nebem, jehožto já Pavel učiněn jsem služebník.

Kol 1:23 (BKR)

Ještě poslední vsuvka: Doslova Šalomounsky z toho dilematu vybruslili autoři parafrázovaného překladu Bible Slovo na cestu. Zde čteme následující znění:

Musíte ovšem stát pevně ve své víře a nesmíte se nechat připravit o naději, která pramení z tohoto radostného poselství.

Kol 1:23 (SNC)

Ani slovo o kázání evangelia všemu stvoření, ať už v minulém či přítomném času. Překlad Slovo na cestu mám osobně rád – ostatně na webu Biblismy.cz jsem o této bibli publikoval článek s názvem Od reklamy k Ježíši. Bible Slovo na cestu jako příběh víry, v němž si ji docela pochvaluji. Ale při vší úctě k jejím autorům… občas je tento překlad na můj vkus až příliš parafrázovaný čili volný. Zrovna tento verš je toho příkladem. Nevadí, máme dostatek dalších překladů, a vzájemné porovnávání alespoň mně osobně pomáhá mnohé složitější části Písma svatého lépe pochopit.

Rembrandt van Rijn: Apoštol Pavel | Olej na plátně, 1654 | Zdroj Wikimedia Commons
Rembrandt van Rijn: Apoštol Pavel | Olej na plátně, 1654 | Zdroj Wikimedia Commons

Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví s názvem K obrazu svému. O pošetilosti člověka a nekonečné Boží lásce. Radek z úvodního příběhu touží rekonstruovat vlastními slovy polozbořeninu na Vysočině k obrazu svému. Podobně jako on, myslím že každý z nás alespoň občas dělá něco k obrazu svému. Na tom obecně není nic špatného, všichni si rádi plníme nějaké své sny. Ovšem pokud je onen vytoužený obraz pokřivený, špatně zaostřený a zašuměný kvůli nedostatku světla, jestliže je zrcadlo křivé, špinavé a poškrábané, potažmo pokud se pak člověk, na cestě za svým obrazem či odrazem neštítí jít přes příslovečné mrtvoly, a co víc – postaví se proti Bohu, nastává velký problém.

My lidé jsme zvláštní tvorové. Říkáme o sobě, že jsme pány tvorstva. Ano, to máme, jak jsem říkal na začátku, od Otce Stvořitele zaslíbené. Slovo pán ale může nabývat více významů – jak pozitivních, tak i negativních. Pán tvorstva, který systematicky ničí přírodu, aby měl kde stavět silnice pro svá auta a domy, to nezní moc rozumně. No vidíte, rozum, na ten bych málem zapomněl. Prohlašujeme o sobě, že jsme jediné inteligentní bytosti, máme schopnost myslet, jsme obdaření rozumem. Ale i myšlení může nabývat více významů a s rozumem jsme… ale to už jsem říkal.

Ať se kolem toho zbytečně dlouho nemotám – člověk je zkrátka nepoučitelný tvor. Stokrát bude pokoušet osud, a přestože si u toho stokrát nabil ústa, stejně to zkusí po sto prvé. Aniž by si při své nejvyšší inteligenci na této planetě připustil prostý předpoklad, který jasně říká, že pokud nedopadly dobře předchozí pokusy, velmi pravděpodobně či spíše téměř jistě bude výsledek stejný i u toho posledního. 

A vzdalování se od Boha? O tom by mohla samotná Bible vyprávět hodně dlouho. Začalo to učebnicově Adamem a Evou, hned po nich jejich syny Kainem a Ábelem. Stvořitel v dobré víře včas podchytit zahledění člověka do sebe sama, seslal na zem potopu. Pomohlo to? Kdepak. Sotva voda opadla, přišli jiní lidé s Babylónskou věží, a tak dále a tak dále. Dokonce i člověk podle samotného Pána Boha nejmoudřejší – král Šalomoun – koketoval s jinými božstvy. Dlužno dodat, že to činil takříkajíc přes své manželky, ovšem to ho samozřejmě nijak neomlouvá. Nebudeme si nic nalhávat, tyto „nevinné hry“ přetrvaly dodnes. Mágové a astrologové nevymřeli, stejně jako kartářky stále úspěšně provozují své řemeslo. A to se ani nebavím o podivných sektách, ohánějící se sice křesťanstvím, avšak v tak zparchantělé podobě, ze které by Ježíšovi nejspíš hrůzou vypadaly všechny vlasy. 

Musím se vám k něčemu přiznat. Už několikrát jsem – tak trochu jako Radek z úvodního příběhu – přemýšlel, jak to mohl a vlastně jako to stále může Pán Bůh vydržet. Koukat se na lidi stvořené k vlastnímu obrazu, kteří však před ním defilují jako svéhlaví a sebestřední tvorové, permanentně hrající známou pošetilou hru „na boha“. Být na jeho místě, jednoho krásného dne by ve mně bouchly saze, tu naši zemičku bych zmačkal jako papír od svačiny a k dokonalosti vypilovanou technikou profesionálního nadhazovače baseballu hodil někam do nekonečných hlubin vesmíru. Promiňte, nechal jsem se unést. Díky Bohu, že nejsem Bůh :-)

Pořád však leží na stole otázka: Jak je možné, že s námi má Bůh tak nezměrnou trpělivost? Nebo mu už na člověku nezáleží? Ztratil za ty tisíce let iluze? Myslet si to by bylo velmi bláhové, neřkuli hloupé, dokonce možná i rouhavé. Což o to, Bůh je jistě nesmírně trpělivý, o tom nemůže být sporu. Odpověď na otázku, proč nad námi nezlomil hůl, ale spočívá v jiné jeho vlastnosti. 

Pán Bůh miluje lidi. Ostatně je to náš Otec. Každý otec miluje své děti. 

Pán Bůh nestvořil člověka jako nějakou hračku pro svou zábavu, kterou – jakmile jí dojdou baterky – hodí do kontejneru a pořídí si novou. Pán Bůh stvořil člověka z lásky k němu. K tomuto tvrzení máme v Bibli jeden až bych řekl notoricky známý verš, jež vyslovil Pán Ježíš, když vysvětloval farizeji Nikodémovi jak se i coby starý člověk může znovu narodit, aby mohl vstoupit do Božího království. Už víte který verš, že ano? Janovo evangelium, 3. kapitola, 16. verš:

Neboť tak Bůh miluje svět, že dal [svého] jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

J 3:16 (CSP)

Možná si říkáte, že tuto větu znáte v podobě Neboť tak Bůh miloval svět…, tedy se slovem milovat v minulém času. Ne, vážně se nevyžívám v časování sloves. Jen chci říct, že mně osobně se nejvíce líbí Český studijní překlad Bible, který jako jediný z českých verzí Bible používá čas přítomný. Bůh v tomto překladu jednoduše stále miluje svět – to se mi čte mnohem lépe. 

V rámci jakési své amatérské teologické korektnosti ale musím dodat, že mé zbožné přání je vyslyšeno skutečně jen v tomto překladu. I cizojazyčné mutace, například anglické, německé či francouzské překlady Bible používají minulý čas slova milovat, a pokud překladač od Googlu umí správně řecky, pak je třeba dodat, že také – nebo spíše zvláště pak – text Nového zákona v původním jazyce říká opět… miloval. 


Předchozí známá Ježíšova věta z Janova evangelia kromě abych tak řekl upřesnění Božího charakteru navíc přináší také nesmírně důležité zaslíbení: aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Představte si událost jako z černé kroniky: Nějaký rozdováděný pirát silnic vám nabourá do plotu s poctivou kamennou podezdívkou u vašeho – ke svému obrazu opraveného – domku… na Vysočině. Jemu se naštěstí nic nestane, ale auto je zralé k poslední cestě na vrakoviště. Z chladiče se kouří, kaluž oleje prozrazuje prasklý blok motoru, přední maska je napadrť, blatník jakbysmet, dveře se musí vykopnout, protože karoserie je celá zdeformovaná. Byla to holt pořádná rána.

Co vy na to po všech těch letech dřiny na domu, vlastníma rukama opravovaném k obrazu svému? V klidu vyjdete ven, usmějete se na zdrceného řidiče, a řeknete: „To nic, to je v pohodě. Plot se opraví. Hlavně, že vy jste živý a zdravý. Ta vaše závodnička už sice vypadá hůř, ale víte co? Vemte si moje auto. Stačí jezdit opatrněji, a bude vám sloužit ještě hodně dlouho. Papíry jsou v přihrádce u spolujezdce, nádrž je skoro plná. Akorát mám pocit, že pravé zadní kolo je nějaké prázdnější. Tak až pojedete kolem benzinky, zkuste, jestli není potřeba ho dofouknout.“ Podáte pirátovi silnic klíče od svého auta, popřejete šťastnou cestu, a jdete si dopít svou odpolední kávu.

Že je to báchorka přitažená za vlasy? Možná. Ale co je potom evangelium? Pán Bůh nedal jednomu člověku své auto, nýbrž nechal pro všechny lidi zemřít svého jediného syna na kříži, aby navrch přidal příslib věčného života. Znovu opakuji: aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. K takovému činu nikoho – a drze si troufám říct, že ani Pána Boha – nepřiměje udělat nic jiného, než… nekonečná láska, láska Otce Stvořitele. 


Když jsem si jako vždy nejprve v hlavě dával dohromady koncept této epizody podcastu Biblická jména a úsloví, byl jsem si skoro jistý, že se mi konečně podaří natočit kratší díl než obvyklý půl- až tři čtvrtě hodinový monolog. Jestli jste vydrželi poslouchat až sem, pak víte, že se mi to zrovna moc nepovedlo. Věřte nebo nevěřte, ale skoro pokaždé, jakmile začnu psát text podcastu, slova přibývají sama od sebe. A když se jejich tok náhodou zpomalí nebo dokonce zastaví, pro změnu si vzpomenu na další citaci z Bible, která v tom či onom dílu nesmí chybět. Tak se kvůli tomu na mě prosím nezlobte. Krátké díly podcastů mi prostě nejdou. Třeba se to ale časem naučím :-)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Jít nahoru