Petr Lindner | 6. 8. 2025

Boha nikdo nikdy neviděl, sděluje nám v Bibli evangelista Jan. To víme i bez něj, můžete si samozřejmě říct, ale na věci to nic nemění. Stvořitel světa se však před člověkem neskrývá. Naopak, dává se nám různými způsoby poznat. Cesta k jeho poznání však není vždy přímočará a navíc, troufám si tvrdit, také nikdy nekončí. Ostatně hledání Boha je staré jako lidstvo samo. Jedním z krásných příkladů je příběh apoštola Pavla na athénském Areopagu. Sice se udál před nějakými dvěma tisíci lety, jeho slova jsou ale stejně současná jako tehdy.

Příjemný a ničím nerušený poslech dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner.

Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28,19–20 /ČEP/) Tato Ježíšova slova z poslední kapitoly Matoušova evangelia jsou předznamenáním křesťanských misií. Jedním z prvních velkých misionářů byl právě apoštol Pavel. Jestliže znáte jeho příběh, o kterém vyprávím v tomto podcastu také – v dílu nazvaném Kterak Pavel k Šav(e)lovi přišel…, pak víte, že v době, kdy Ježíš těmito slovy vyzval své učedníky k šíření křesťanství po celém světě, stál Pavel na druhé straně barikády. Jakožto farizej patřil k nejhorlivějším odpůrcům nově vznikající víry. Hned první zmínka o něm v Bibli, konkrétně úvodní věta 8. kapitoly Skutků apoštolů, svědčí o Pavlově „zaměření“ jednoznačně. Čteme zde jasné sdělení: Saul schvaloval, že Štěpána zabili. První křesťanský mučedník zemřel obzvlášť krutým způsobem – ukamenováním. I v tomto případě vás odkážu na epizodu tohoto podcastu, tentokrát s názvem: Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána. (A ještě jen drobnost pro pořádek – Saul bylo původní hebrejské jméno apoštola Pavla.)

No ale, jak víme, Pavel se na cestě do Damašku, na níž se potkal se zmrtvýchvstalým Ježíšem, doslova obrátil, a z dřívějšího odpůrce křesťanství se změnil na velmi činorodého apoštola. Jak můžete číst v knize Skutky apoštolů, podnikl několik misijních cest do oblastí dnešního Turecka, Řecka a Itálie, ostrovy Kypr, Krétu či Maltu nevyjímaje. Některé zdroje uvádějí, že na svých cestách za šířením křesťanství Pavel urazil během dvanácti až čtrnácti let více než 14 000 kilometrů. Podotýkám, že to bylo v době, kdy o letadlech se lidem ještě nejspíš ani nesnilo, na tehdejších lodích byste asi dobrovolně plout nechtěli a po souši se chodilo buďto pěšky nebo na hřbetě nějakého toho kopytníka. Takže už jen z pohledu cestovatelského šlo o úctyhodný výkon.

Na jedné ze svých misií Pavel zavítal také do řeckých Athén, města plného kultury a vzdělanosti, ale také celého panteonu bohů, a to tak, že doslova. Starořecké slovo Πάνθειον [pantheion] totiž znamená chrám všech bohů. A že jich Řekové měli přehršle – od Dia až po Dionýsa, celkem dvanáct olympských bohů. Jak to vypadá, když k lidem, žijícím mezi těmito božími přebytky, přijde apoštol Pavel, se snahou, představit jim monoteistické náboženství? Přečtu druhou část 17. kapitoly knihy Skutků, v Českém ekumenickém překladu nazvanou V Athénách:

Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli. Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání.
Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového.
Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“
Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“
A tak Pavel od nich odešel. Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.

Sk 17,16–34 (ČEP)

Tak… nedovzdělanec Pavel, jak ho nazvali epikurejští a stoičtí filozofové, mistrnou zkratkou všem vylíčil, co je a na čem staví křesťanství. Kdo vlastně byli Pavlovi protivníci nebo možná spíše oponenti čili oni epikurejci a stoikové? Epikurejci se nazývají podle řeckého filozofa Epikúra, základem jehož učení byl důraz na blažený život v podobě duševního klidu. Prosazoval velmi skromný až asketický způsob života, jeho filozofie však byla ateistická. Bohové se podle něj o svět a osud člověka nezajímají, člověk si musí smysl života najít a uskutečňovat sám. Tak praví Wikipedie. Epikurejci tedy velmi pravděpodobně byli velkými Pavlovými oponenty.

Druhý filozofický směr, na etiku zaměření stoikové, na tom byli s vírou o poznání lépe. Vyznávali panteismus, což mimochodem nijak nesouvisí s pantheonem, o němž už byla řeč. Panteisté byli přesvědčení, že všechno, co existuje, tvoří jeden celek božské povahy. Zjednodušeně řečeno: bůh je všechno a všechno je bůh. V případě stoiků lze tedy o jakési transcendenci mluvit, byť velmi záleží na tom, z jakého konce se to vezme. Takováto „univerzální víra“ může být interpretovaná jak v rámci náboženské víry, tak skrze filozofický ateismus. Hranice mezi imanencí a transcendencí je velmi tenká, ale budiž. Nicméně ke stoikům ještě poznámka: Wikipedie tvrdí, že z římského stoicismu vzešly nauky, jež měly veliký vliv na socialismus. Stoici byli první, kdo hlásali, že všichni lidé jsou děti společného boha, podléhají stejným zákonům, a jsou proto rovní občané. Z lidského společenství podle nich nelze vylučovat ani barbary či nepřátele. (Zdroj: Wikipedie.)

Než se dostaneme k Pavlově řeči, přidám navrch ještě jedno upřesnění reálií. Pokud jste navštívili Athény, ať už osobně, nebo aspoň prstem na mapě, pravděpodobně víte, co je onen Areopag, kde náš apoštol pronášel svou řeč. Jde o skalní blok nedaleko athénské Akropole. Ještě dnes zde můžete najít zbytky kamenných křesel, vytesaných do skály, na nichž zasedal soudní dvůr, takzvaná vrchní rada. Zde byly zároveň vynášeny rozsudky, na kterých se usnesla tzv. rada pěti set, zasedající dole pod Areopagem. Podle toho, jak čtu 17. kapitolu Skutků apoštolů, mám dojem, že Areopag sloužil také jako jakési diskusní fórum místních i přespolních intelektuálů, kteří se zde probírali nejrůznějšími tématy. Napadá mě, že to klidně mohla být i taková starověká obdoba londýnského Speakers‘ Corner v Hyde Parku, kde může každý člověk svobodně vyjádřit svůj názor. I když si nejsem jistý, jak to tam funguje dnes…

Myslím, že je nejvyšší čas, dostat se od epikurejců a stoiků, potažmo pak Areopagu k samotné Pavlově řeči, kterou na tomto athénském Speakers‘ Corner pronesl. Jednak si nelze nevšimnout, jak je Pavel, řečeno dnes moderním slovem – inkluzivní. Novou víru nikomu nevnucuje, nezpochybňuje ani neútočí na řecký boží panteon. Když na začátku říká: Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví, zní to možná lehce podbízivě, ale na druhou stranu je Pavel takříkajíc „v obrazu“. Slovy Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme a Vždyť jsme jeho děti cituje básníky Epimenida z Kréty a Arata ze Soloi z jeho díla Fainomena. Jako nedovzdělanec se tedy apoštol Pavel rozhodně neukazuje, naopak je na svou misi výborně připravený. A ví, nebo přinejmenším tuší, že by křesťanství mohlo být srozumitelné i jiným kulturám.

Jeho – promiňte mi ten suchý pojem – shrnutí křesťanství, představuje jednoduše brilantní řečnický výkon. Upřímně řečeno bych někdy chtěl umět vystihnout v několika málo větách podstatu křesťanské víry tak, jako se to podařilo Pavlovi. Apoštol na začátku své řeči první a jednou (byť tedy poněkud rozvitou) větou svým posluchačům – a nám, čtenářům Bible – sděluje, že to byl Bůh, kdo stvořil tento svět. Bůh, který je svébytný, svrchovaný a všemu dává život, dech i všechno ostatní. Z jednoho člověka, tedy z Adama, stvořil veškeré lidstvo a dal mu řád.

Sedmadvacátý verš 17. kapitoly knihy Skutků čili třetí věta Pavlova proslovu pak zní: Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. (Sk 17,27 /ČEP/) Bůh není od nikoho z nás daleko, ale přesto ho musíme hledat. Pavel jednak naráží na řecký oltář neznámému bohu, ale zároveň říká velkou pravdu – Boha je třeba neustále hledat. Omlouvám se, tuto silnou myšlenku nyní opustím, ale jen dočasně, abych se k ní v další části tohoto dílu vzápětí vrátil. Teď pojďme dokončit minirozbor Pavlovy řeči na Areopagu.

Myslím, že i jeho další slova o nesmyslnosti připodobňování Boha nejrůznějším oltářům či sochám ze zlata, stříbra nebo z kamene, mohli Pavlovi posluchači ještě pochopit. I to, když začal mluvit o pokání a posledním soudu asi, lidově řečeno, skousli. Nicméně jakmile jim sdělil, že tím soudcem bude muž, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých – tedy Ježíš Kristus – vysloužil si posměšky a ironický komentář: Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.

Pokud se nad touto situací zamyslíte, možná, stejně jako já, dojdete k zajímavému poznání. Tehdejší Řekové byli podle všeho opravdu velmi zbožní, jak Pavel na začátku svého projevu připomíná. Dodneška se zachovalo mnoho soch, oltářů a jiných liturgických předmětů z té doby. Jenže tito lidé uctívali podobu boha, nebo v případě Athéňanů, podobu mnoha bohů, kterou si sami vymysleli. Sami, jak říká Pavel, lidskou zručností a důmyslem, určili, jak bude jejich bůh vypadat. Vytvářeli si modly, čímž možná tak trochu, za mě ale spíše docela výrazně, sami sebe postavili do boží role. Což je samozřejmě ve vztahu člověk a Bůh velmi špatně.

Jenže když potom přijde apoštol Pavel a řekne, že Bůh se vtělil do člověka, kterého navíc ještě vzkřísil z mrtvých, mají z toho jeho posluchači, aniž by přemýšleli nad tím, co jim bylo právě sděleno, doslova bohapustou legraci. Sochy z kamene, zlata a stříbra ano, člověk jako Bůh ne. Proč? Nechci zdlouhavě rozebírat své domněnky, co všechno mohlo lidem bránit tuto myšlenku přijmout. Řeknu jen, proč si myslím, že vzít ji za své je dobré. Co je člověku nejbližší? Sochy a oltáře? Ne, člověku je nejbližší zase člověk. Když se tedy Bůh stal člověkem, přišel k nám nejblíž, jak to jen šlo. I kdybychom uvažovali čistě logicky, tak to dává smysl. Jestliže Bůh tento svět stvořil, a jestliže stvořil také člověka, aby byl jeho obrazem – jak se píše v 1. kapitole knihy Genesis – není nic přirozenějšího než být člověku nablízku v lidské podobě. V Ježíši Kristu.

Tato epizoda podcastu Biblická jména a úsloví se jmenuje Neznámému Bohu a já jsem vám slíbil, že se vrátím k jedné – z mého pohledu velmi důležité – větě Pavlova proslovu na Areopagu: Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. (Sk 17,27 /ČEP/) Jestliže se podíváte, jak tento verš zní v jiných českých překladech, zjistíte, že v několika z nich zde zaznívá také slovo dotknout se, nahmatat Boha. Bible kralická užívá poněkud méně poetický pojem makat: Aby hledali Pána, zda by snad makajíce, mohli nalezti jej, ačkoli není daleko od jednoho každého z nás. Překladatelé si však slova o dotýkání nevymysleli. Vycházejí z původního řeckého textu Nového zákona, kde se na tomto místě nachází slovo, jehož základem je řecké ψηλαφάω [psylafao], které jednak znamená dotýkat se, a jednak v metafyzickém smyslu také představuje mentální nebo duchovní hledání. Toto slovo se v Novém zákonu vyskytuje pouze čtyřikrát, přičemž podobný význam jako v Pavlově řeči má na začátku Prvního Janova listu, kde můžete číst: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. (1J 1,1 /ČEP/)

Naše ruce se dotýkaly slova… Dotknout se něčeho, neznamená nutně jen fyzické makání, jak by řekli Kraličtí. Můžeme být dotčení, nebo jinak řečeno pohnuti jak štěstím, tak i tragédií, pohledem na krásnou krajinu, ale také třeba zničenou přírodu. Dotýká se nás spousta věcí, aniž bychom s nimi měli fyzický kontakt. Anselm Grün v knize Svět bez Boha píše:

Protože je nám Bůh nablízku, protože nás obklopuje v celém svém stvoření, můžeme se ho dotknout ve všem, na co sáhneme. V rostlinách se dotýkáme Boha jako Stvořitele. A také naopak lze říci: kdykoli dovolíme něčemu se nás dotknout, dotýká se nás Bůh. [Při dialogu s ateisty je tato věta naprosto zásadní.] Když dovolíme, aby se nás něco dotklo až v srdci, potkáváme se s Bohem, nebo jak to vyjadřuje Lukáš, nalézáme Boha. Když se nás dotkne krása květiny, krása člověka, krajiny či obrazu, pokaždé se nás dotýká Bůh. Je potřeba ale opravdového ohledávání a dotýkání. Co se opravdu stane, když se dotkneme květiny nebo stébla trávy? Čeho nebo koho se v takový okamžik dotýkáme? Nakonec jde vždy o tajemství života, tajemství Boha, jehož se dotýkáme.

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

Grünova zmínka Lukáše se ho netýká jen jako autora knihy Skutků, ale i Evangelia podle Lukáše, kde se v poslední kapitole také nachází řecké slov ψηλαφήσατέ [psylafísaté]. Vzkříšený Ježíš zde říká svým učedníkům: Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně. (L24,39 /ČEP/) K tomu Anselm Grün dodává:

Srovnáváme-li zmíněné místo s kázáním na Areopagu s tím, jak se učedníci dotýkají toho, kdo vstal z mrtvých, můžeme říct, že se dotýkáme stvoření, potkáváme se s tím, kdo o sobě říká: „Jsem to já. Já jsem já. Jsem, kdo jsem.“ Ve stvoření se potkáváme se Stvořitelem. Pro Lukáše spočívá tajemství zmrtvýchvstání v tom, že nalézáme cestu ke své opravdové podstatě, že budeme moci říct: Já jsem já. Kontaktem se světem, hmatavým ohledáváním krásy poznáváme sami sebe, otevírá se před námi pravda o tom, kým jsme. Nejsme pouze součástí světa. Stojíme rovněž „naproti“ světu. A tím, že se ho dotýkáme a ohmatáváme ho, se potkáváme se svou opravdovou podstatou. Naše opravdové já se ovšem věcí nezmocňuje, nevyužívá je, nevykořisťuje, naopak se jich jen dotýká a ohmatává je a pak ponechá věci spočinout v jejich tajemství.

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

To jsou krásná a moudrá slova, přesto bych si dovolil dodat: Ponecháváme také Bohu jeho tajemství. Kromě toho, že „člověk poznávající“ ponechává věci spočinout v jejich tajemství, to stejné činí, nebo by měl činit i ve vztahu k Bohu. Přijmout Boží neviditelnost a neuchopitelnost. A také to, že Boha nejspíš nikdy, alespoň tedy v tomto životě, dokonale nepoznáme. Proto jsme také stále, jak říká německý křesťanský filozof Josef Pieper, ve statu viatoris – na cestě hledání, směřující k naplnění. Naplnění, kterého lze dosáhnout pouze v Bohu.

Na tomto místě se, myslím, velmi hodí citovat ještě spoluautora knihy Svět bez Boha, Tomáše Halíka, který v kapitole Pochybnost stáří, píše:

Hledal jsem Tě venku, zatímco ty jsi byl uvnitř, říká Bohu svatý Augustin. Možná, že teprve smrt osvobodí toho „uvnitř“ v hlubině našeho já, který nás vyvede ze všeho, s čím se často ztotožňujeme a na čem lpíme, byť to stále patří jen k onomu „venku“, k onomu povrchu našeho života, k našemu světu, ne však k našemu skutečnému, pravému a nezaměnitelnému já (k našemu „self“, „das Selbst“). Možná, že teprve smrt může dokonat onen sestup od „ego“ k „das Selbst“, sestup, který je obsahem a cílem duchovního života. Možná, že teprve ve smrti či za branou smrti uvidíme své já v celé jeho pravdě.

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

Nevím, možná jsem některé posluchače závěrem předchozí části zklamal. Třeba vám někdo tvrdí, že Boha, stejně jako sám sebe, dokonale poznal, ví o něm všechno, a když budete chtít, všechno vám také řekne. Ode mě to však nečekejte. Jsem si příliš mnoho vědom Božího mystéria, které nás – nemusíme si nic nalhávat – kromě jiného tak trochu udržuje v uctivém odstupu od Stvořitele. Pánu Bohu sice běžně tykáme, ale určitě to není žádný kámoš na čundry nebo na pivo. V pojmu boží bázeň se skrývá doslova nábožná úcta ve smyslu nejvyšší pokory. Ale k tomu všemu naprosto samozřejmě a nedílně patří ono hledání, dotýkání se a poznávání Boha. Poznávání z Bible, z osoby Ježíše Krista – vtěleného Boha, ze zkušeností svých i jiných věřících, z knih, kázání a třeba, jak tiše doufám, také z tohoto podcastu.

Ostatně, tahle cesta poznávání Boha je – alespoň tedy pro mě – úžasným… nebojím se použít slovo: dobrodružstvím. Říkám si, a to už myslím v nadsázce, že bych asi ani Boha dokonale znát nechtěl. Vždyť co by pak bylo cílem mého hledání?

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 125 | Neznámému Bohu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Ostatně hledání Boha je staré jako lidstvo samo. Jedním z krásných příkladů je příběh apoštola Pavla na athénském Areopagu. Sice se udál před nějakými dvěma tisíci lety, jeho slova jsou ale stejně současná jako tehdy.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 125 | Neznámému Bohu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 24. 7. 2024

Byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží, to byla poslední kratičká citace z Bible, kterou jsem zakončil předchozí druhou část povídání na téma Kdo je Ježíš. Z toho a z předchozího výkladu o Božím bezčasí vyplynulo, že Ježíš stále žije, a nutně musely přijít otázky: Kde je nyní? Kde je to nebe, kam byl vzat? A kde hledat Ježíše dnes? Slíbil jsem vám odpovědi, a navrch také „nakousnutí“ Ježíšova druhého příchodu na Zemi. Pojďme tedy na věc.

Posluchače, kteří po minulých dvou, ne úplně jednoduchých, dílech podcastu Biblická jména a úsloví vydrželi dál poslouchat, ale samozřejmě také všechny ostatní, srdečně vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Tak ještě jednou: Ježíš Byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží – tak zní 19. verš poslední kapitoly Markova evangelia. Ze všech čtyř evangelií píše o nanebevstoupení už jen Lukáš, který ho popisuje slovy: Když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. (L 24:51 /ČEP/)

Slovo nebe běžně vnímáme ve dvou základních významech. Biblický slovník Jeana-Jacquese Von Allmena hned v první větě svého výkladu hesla Nebe říká:

Ve většině moderních jazyků slovo „nebe“ kolísá mezi čistě meteorologicko-astronomickým a náboženským významem; rozdíl mezi nimi se nijak zřetelně nepociťuje.

Zdroj: Jean-Jacques Von Allmen | Biblický slovník

Ano, nebe je stejně tak obloha s mraky, hvězdami a jinými meteorologicko-astronomickými jevy, jako je nebe sídlo Boha. Nás samozřejmě zajímá to druhé. Myslím, že bude dobře, když pro začátek rovnou zapomeneme na infantilní a možná i hloupé představy o luxusním nebeském paláci, plujícím vysoko v oblacích, kde Bůh ze své zlaté terasy kouká dalekohledem na Zemi, a čertí se, když vidí, jak mu to jeho stvoření devastujeme. To asi ne, že? A vůbec, může se vlastně Pán Bůh čertit? No dobře, tak teď už vážně. 

Vzpomeňme si na minulý díl povídání o Ježíši, kde jsem mluvil o Božím bezčasí. Řekl jsem, že Bůh nežije v našem pojetí času a citoval jsem část z knihy Aleše Opatrného – Credo, Úvahy o apoštolském vyznání víry. Nebudu to v této epizodě opakovat, nicméně pokud jste předchozí díl neposlouchali, doporučuji ho vaší pozornosti. Bůh, a to i Bůh v Ježíši zde byl už před stvořením světa, je zde dál a bude navěky – žije zkrátka mimo naše vnímání času. Myslím, že pojmy minulost a budoucnost Bůh nemá ve svém slovníku. Existuje pro něj pouze přítomnost, avšak zcela speciální přítomnost, která v sobě zároveň obsahuje i to, co bylo a to, co teprve nastane. Bůh je všeobsažný a to se už z podstaty tohoto slova týká všeho čili také času. 

Že jsem odbočil od tématu? Ne tak docela. Chci tím naznačit jistou souvislost. Má-li Bůh takto nastavený čas, můžeme předpokládat, že stejně, pro nás neobvykle nebo zvláštně, možná i nepochopitelně, pracuje také s prostorem. „Takže nebe je všude a nikde zároveň“, nabízí se instantní odpověď. Ne, tak bych to nedefinoval. Ale přestože vlastně ještě nebylo skoro nic konkrétního řečeno, asi už tušíte, že naše nebe nebude ani hmotné a už vůbec ne lokalizovatelné pomocí GPS. 

Čtenáři Bible dobře znají pojmy Království nebeské nebo také Boží království. Biblisté se vesměs shodují na tom, že jde o synonyma. Království Boží a Království nebeské je totéž. Já jsem v tomto podcastu o Božím království mluvil už několikrát a vždy jsem své povídání zakončil konstatováním, že Boží království – a tím tedy také Království nebeské – započalo už po Ježíšově zmrtvýchvstání. Zmíněný Allmenův Biblický slovník k tomu uvádí:

Ježíš není jen kazatelem království, je zároveň jeho nositelem a uskutečňovatelem. Tajemství království je totožné s mesiášským tajemstvím Ježíšovým. Království je tu, protože je tu on, je v této jeho skryté přítomnosti.

Zdroj: Jean-Jacques Von Allmen | Biblický slovník

Všechno se točí kolem Ježíše, všimli jste si toho? Říkám si, že ve třetím dílu tohoto miniseriálu už byste to mohli zaznamenat :-) Omlouvám se za nejapné vtipkování, jdeme dál. Ale u Ježíše tak jako tak zůstaneme. Co na to říká sám Spasitel? Přečtu 20. a 21. verš 17. kapitoly Evangelia podle Lukáše:

Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“

L 17:20–21 (ČEP)

Zatímco v různých českých překladech se toto dvojverší mírně liší, závěrečná Ježíšova věta je vždy stejná, respektive vždy má stejný význam: Boží království – nebo chcete-li Království nebeské – je mezi vámi, je uprostřed vás… Překlad Nového zákona Dr. Jana Ladislava Sýkory z roku 1922 dokonce říká: Neboť království Boží jest ve vás. Asi se mnou budete souhlasit, když řeknu, že to, co bylo doposud uvedeno, se dá parafrázovat do jednoduché formulace: Nebe je mezi vámi. Nebo: Nebe je uprostřed vás. Přesněji tedy… uprostřed nás.

Přestože mi to náš skvělý farář a výborný teolog Ondřej Macek občas vytýká, rád říkám, že my křesťané nosíme Ježíše ve svém srdci. Ondřej mi to vytýká s laskavostí sobě vlastní, ale má pravdu – není to teologicky přesné a může to trochu zavánět panteismem, který tvrdí, že Bůh je všechno a ve všech, a že všichni a všechno je Bůh. Tak to samozřejmě nemyslím. Nepředstavuji si miliónkrát namnoženého Ježíše, sídlícího ve svých kopiích v lidských srdcích. Myslím to přesně v konotaci s tím, co jsem řekl na konci předchozí části tohoto dílu. Nebe je mezi námi, uprostřed nás. A Ježíš, jeho král, je tím pádem stále s námi. Chce se mi říct: Je nám stále po ruce. Nesedí ani v luxusním paláci, ani ve skromné chaloupce na oblacích, ale ve svém Božím bezčasí a Božím bezprostorovém nebi je stále s námi.

Jedním dechem však musím dodat, že toto Boží království, nebeské království, už sice započalo čili už nyní je zde, ale zároveň se jedná o „neúplné nebe“. Je to jenom jakýsi prolog ke skutečnému nebeského království, které nastane teprve až s druhým Ježíšovým příchodem na svět. Poslechněte si prvních pět veršů 21. kapitoly knihy Zjevení:

A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“
Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“

Zj 21:1–5 (ČEP)

 Vážně nevím, jak bude vypadat ono „finální nebe“ a upřímně řečeno o tom ani nijak zvlášť nepřemýšlím. Podstatné jsou pro mě myšlenky, které zazněly v citaci z knihy Zjevení neboli Apokalypsy: V životě po životě, protože v našem pozemském přebývání to podle všeho nenastane; v tom finálním nebi bude oddělené dobro od zla, a zlo bude navždy vymýceno. Už to je samo o sobě úžasná představa, avšak tím to nekončí. My, kteří – a já to stejně použiju :-) – nosíme Ježíše ve svém srdci, budeme s Bohem, s Ježíšem. Bůh už nebude ta transcendentní bytost, někdo, koho nikdo nikdy neviděl. Příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. Tak je psáno v knize Zjevení… a představuje to elementární křesťanskou naději. Vzkříšení do naprosto nového života s Ježíšem. Už chápete, proč říkám, že Ježíš je křesťanství, a jeho vzkříšení je nejdůležitější evangelijní událost? V Bibli se píše a my to často říkáme: Ježíš je cesta, pravda a život. Ježíš nám však jako Bůh, ale také jako člověk nechtěl nic naznačovat. Sám na sobě lidem ukázal celou cestu – tedy až ke zmrtvýchvstání. A naprosto jasně nám tím říká: Tohle, když budeš chtít, můžeš mít i ty, člověče milovaný.

Apoštol Pavel ve svém 2. listu Korintským píše. 5. kapitola, verše 14–19:

Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou.

2Kor 5:14–19 (ČEP)

K tomu jednoduše nemám co dodat. Snad jen jednu myšlenku, která by možná mohla v textu zapadnout. Ježíš byl vzkříšený z mrtvých, a často se používá slovo – byl proměněný. Přišlo nové stvoření. Avšak Pavel píše: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Nejen tedy Ježíš, ale i my, kteří v něj věříme, patříme k novému stvoření. Když Pán Bůh tvořil svět, činil to k obrazu svému. Jsme-li tedy v Kristu, jsme i v obrazu Božím. Chce se mi říct… kruh se uzavřel.

Nechci být za křesťanského fundamentalistu, ale stejně jako v předchozích dvou dílech se i v této, závěrečné části svého povídání na téma Kdo je Ježíš, maličko vymezím vůči „nekřesťanskému světu“. Ale abyste mě chápali – fanatik vážně nejsem. Ježíše sice miluji, ale zároveň jsem dalek toho, abych komukoliv říkal, že cokoliv jiného je špatně. To, že se zde jistým způsobem vymezuji, má sloužit de facto jen jako informace o tom, že každý to má nebo může mít jinak. Ale za zlé to fakt nikomu nemám.

Takže k věci. Ještě jednou budu citovat z knihy Aleše Opatrného – Credo, Úvahy o apoštolském vyznání víry.

Jak se na to vše dívají ti, kdo Krista neuznávají? Židé neustále čekají Mesiáše. Vykoupení zde není osobní, ale kolektivní záležitost. Mohamedáni si musejí cestu do nebe sami vybojovat, snad z toho pramení jejich enormní tvrdost vůči nevěřícímu okolí. Ateisté „vyznávají“, že po smrti není nic!? V oblasti Indie „vládne“ představa reinkarnace – převtělování. Ta zasahuje i do Evropy, zde je však velice zesvětštělá. Je to vlastně pokus zvláštním způsobem obejít jak otázku víra – smrt – vzkříšení – odpovědnost – spása, tak druhou možnost – není nic.
Evropská reinkarnační představa: umřeme – nevadí, čekají nás další životy, je vlastně pseudonadějí. Je to pseudozvěst o pseudovzkříšení. To, že to lidé snadno přijímají, jistě svědčí o touze člověka po transcendenci, po tom, aby smrtí všechno neskončilo. Z hlediska dnešního člověka má nauka o reinkarnaci i tu „výhodu“, že si člověk vystačí sám – nepotřebuje Vykupitele a to je lákavé.
Původní indický cíl je přes minimální počet životů dosáhnout nirvány – rozplynutí v univerzu. Evropské chápání je v tomto určitým způsobem posunuto – co nejvíce životů, „abychom si užili“. A ještě něco, tuto představu o převtělování nelze nijak ztotožňovat s očistcem. Člověk křesťan má totiž někoho, s kým se chce setkat – Boha. Ind nemá nic, chce se rozplynout v ničem.

Zdroj: Aleš Opatrný | Credo, Úvahy o apoštolském vyznání víry

Já jsem sice protestant, takže očistec je pro mě tak trochu cizí slovo, nic to ale nemění na tom, že Aleš Opatrný vystihl rozdíl mezi křesťanským vzkříšením a řekněme jinými způsoby posmrtného života z mého pohledu velmi příznačně. Křesťan má totiž někoho, s kým se chce setkat – Boha. Mimochodem, docela by mě zajímalo, jak to máte vy, milí posluchači? Věříte-li v posmrtný život s Ježíšem, na co se, abych tak řekl, nejvíce těšíte? Máte představy nebeského ráje, kde je všechno radostné a pochopitelně zadarmo v jakémkoliv množství, nebo vás trochu rozechvívá obraz toho, jaké to bude, až poprvé pohlédnete Ježíši do očí? A třeba se s ním obejmete, promluvíte s ním nebo budete celé hodiny diskutovat o všem možném. Anebo spolu skočíte na pivo… Snažím se to trochu odlehčit, protože věřím, že v Nebeském království nebude jenom rozvážné pokyvování hlavami, ale užijeme si zde také spoustu a spoustu legrace.

Dobře, to je sice krásné, ale kdy ten čas přijde? Kdy přijde Ježíš podruhé na tento svět? Možná se vám bude někdo snažit namluvit, že zná přesný datum, nebo aspoň rok, v němž se to stane, já jsem však přesvědčený, že to nikdo neví. Tedy… někdo ano. Pouze Pán Bůh. Jenže ten to nikomu neřekne. Ve 13. kapitole Markova evangelia se píše – 32. verš: O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Proč nám to ale nechce Pán Bůh prozradit? Podle mého názoru to má stejné vysvětlení jako odpověď na otázku proč nemáme znát čas své smrti. Mluvil jsem o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem Znamení kříže, roztržená opona a naděje vzkříšení a budu rád, když si ji třeba po skončení tohoto dílu poslechnete. My se nyní posuneme dál.

Řeknu to poněkud lapidárně, ale osobně si myslím, že pokud Ježíš se svým druhým příchodem zatím nijak nespěchal, lidově řečeno se nepřetrhne ani teď. Nicméně mám dobrý důvod si to myslet. Ani v jednom ze tří dílů této série jsem ještě nemluvil o Božím soudu, který bude Nebeskému království předcházet. Nebudu o něm více hovořit ani teď, to si nechám na jiný, samostatný díl tohoto podcastu. Ovšem v souvislosti s Božím soudem chci uvést, že Ježíšovým cílem vůbec není udělat si co nejvíc čárek za hříšníky, kteří skončí v ohnivém jezeře. Je to přesně naopak – Ježíš bude nejšťastnější, když co nejvíce lidí dojde spásy. První Kristova slova po úspěšně složené 40denní zkoušce na poušti byla: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“
Čiňte pokání a věřte evangeliu – to je jakýsi návod na cestu ke spáse. A jak už nyní asi chápete, pojmy naplnil se čas a přiblížilo se…musíme v duchu Božího bezčasí brát trochu jinak, než je běžně vnímáme. Skoro se mi chce říct, že nějaké to století či tisíciletí nehraje roli. Ostatně sama Bible vypráví o tom, jak byl druhý příchod Ježíše netrpělivě očekávaný už v době raného křesťanství. Přečtu úryvek z 2. listu apoštola Petra, 3. kapitola, verše 3–9:

Především vám chci říci, že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření.“
Těm, kdo toto tvrdí, zůstává utajeno, že dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny. Vodou byl také tehdejší svět zatopen a zahynul. Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země, dokud nebudou zničena ohněm; Bůh je ponechal jen do dne soudu a záhuby bezbožných lidí. Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.

2Pt 3:3–9 (ČEP)

Apoštol Petr to říká jasně: U Pána je tisíc let jako jeden den. A také: Pán svá slova ve správný čas splní, ale má s námi trpělivost – já dodávám, že z mého pohledu až nekonečnou trpělivost –, protože si nepřeje ničí konečnou smrt, nýbrž chce, aby všichni – ano, je zde použité slovo všichni – dospěli k pokání. Ti všichni, co k němu dospějí, budou v Ježíši Kristu spaseni.

Na tomto místě by třetí, závěrečný díl podcastu Biblická jména a úsloví na téma Kdo je Ježíš, mohl skončit. Ale mám pro vás ještě jednu vsuvku, nebo spíš možná dovysvětlení, které se pojí jak s touto, tak i s první částí a výkladem o Boží trojjedinnosti. Jeden z posluchačů mi totiž napsal:

Jsem vděčným posluchačem Vašeho podcastu Biblická jména a úsloví, moc se mi líbí, a ač jsem 101. díl o roli Ježíše Krista slyšel celkem 3×, stále jsem mimo. Hovořil jste o trojjedinnosti a o tom, že JK je Bůh. Dobrá, ale proč se tedy hovoří o tom, že JK usedne (po levici nebo po pravici) vedle Boha. Jak může usednout vedle sebe sama? V tom jsem se ztratil.

Komentář na webu Biblismy.cz

Přiznám se, že taková otázka mě nenapadla, ale musím uznat, že má svou logiku. Nicméně když jsem si dotaz poprvé přečetl, nedokázal jsem ihned odpovědět. Řekl jsem si jenom: Vůbec se nedivím tomu, že Petr Gallus říká: V mém soukromém žebříčku nejobtížnějších teologických otázek je Trojice číslo dvě, hned za otázkou po vztahu Boha ke zlu ve světě. Viz první díl této Ježíšovské trilogie. Tak jsem se pohroužil do chytrých knih a zapátral v hlubinách internetu, abych došel k tomuto vysvětlení:

Vzhledem k tomu, co bylo řečeno v tomto dílu o jakési bezprostorovosti nebe, nemůžeme předpokládat, že Ježíš skutečně někde sedí. Výraz sedět zde znamená ustanovení Králem a veleknězem, který byl po zmrtvýchvstání usazen na svůj trůn. Aleš Opatrný navíc říká, že slovo sedí, znamená také definitivní umístění. Ježíšovo bytí po Otcově pravici není něco, s čím bychom nemohli počítat na věčnosti, to platí jednou provždy. 

Možná by tato odpověď stačila i pro otázku, jak může Ježíš usednout vedle sebe sama. Ale pro úplnost se oné pravici vedle Boha ještě chvilku věnujme. I v tomto ohledu jsou samozřejmě zbytečné jakékoliv antropomorfní představy. Pojem na Boží pravici nebo po pravici Boží se v Novém zákoně vyskytuje mnohokrát a vždy znamená nejvyšší postavení nebo vyvýšení či svrchovanost – to je možná to správné slovo. V katechezi Českobratrské církve evangelické se píše:

„Vzkříšený a nanebevzatý Ježíš dostává podíl na Boží moci a slávě.“ Teprve toto spojení Ježíše poníženého, ukřižovaného a Ježíše vyvýšeného po Otcově pravici dává smysl jeho smrti.

Zdroj: Katecheze ČCE

Mimochodem, v témže materiálu je zmiňovaný Josef Ratzinger, tedy papež Benedikt XVI, aby z jeho knihy Úvod do křesťanství byla citovaná tato slova:

J. Ratzinger mluví o kontrastu — výpověď „Ježíš vstoupil na nebesa“ (do nejužšího společenství s Bohem) je v kontrastu k Ježíši popravenému a sestupujícímu až do pekel (nejdál od Boha). „Nebe je tedy budoucnost pro člověka a lidstvo, kterou si samo nemůže dát.“

Zdroj: Katecheze ČCE

Nebe je budoucnost pro člověka a lidstvo, kterou si samo nemůže dát… To je krásné! Existuje-li nějaká závislost, které chci podlehnout – a vlastně jsem jí už podlehl – tak je to právě závislost na Ježíši. Na Kristu, který mě – a všechny ostatní, kteří vyznávají jeho jméno – do Nebeského království s otevřenou náručí zve.

Nyní už je opravdu čas 3. díl, závěrečný díl minisérie na téma Kdo je Ježíš, přivést do svého konce. Trochu tady nervózně poposedávám na židli, protože si v duchu říkám, jestli vám byly tyto tři epizody podcastu Biblická jména a úsloví aspoň trochu užitečné. A proto bych vás chtěl poprosit: Dejte mi vědět váš názor, prosím. Nemusí to být samozřejmě postřehy jen k této Ježíšovské trilogii, uvítám zpětnou vazbu na kterýkoliv díl či tento podcast jako celek.

Můžete mi napsat komentář u článků na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz (odkaz na něj najdete také v popisku podcastu), své názory mi můžete sdělit také na facebookové stránce Biblická jména a úsloví, případně lze také napsat e-mail na adresu biblicka.jmena@gmail.com. Věřte mi, že budu rád za každý váš názor, byť tedy snadněji přijmu pozitivní než negativní reakce :-) Ale pokud se vám cokoliv nelíbí, sdělte mi to, prosím. Rád bych tento podcast „udržoval“ na řekněme nějaké kvalitativní úrovni, nicméně pokud nemám zpětnou vazbu, můžu se cokoliv pouze domnívat. Moc vám děkuji!

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Další díly trilogie na téma Kdo je Ježíš?

101 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 1. část
102 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 2. část

Článek 103 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 3. část se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pojďme tedy na věc… Posluchače, kteří po minulých dvou, ne úplně jednoduchých, dílech podcastu Biblická jména a úsloví vydrželi dál poslouchat, ale samozřejmě také všechny ostatní, srdečně vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Další díly trilogie na téma Kdo je Ježíš?

101 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 1. část
102 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 2. část

Článek 103 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 3. část se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.