Jak jsem již avizoval, v rámci kurzu výpomocného kazatele ČCE, který se pokouším zdárně dokončit, je třeba před závěrečnými zkouškami vést čtyři „ostré“ bohoslužby. Na první pokus se můžete podívat na videu. Další dvě bohoslužby proběhly v kostelech, kde není nahrávací aparatura, tudíž – pokud vás to zajímá – dávám zde k dispozici textovou podobu kázání, spolu s prvním čtením a evangeliem.
Betlémský kostel Brno | 14. 5. 2026 (Nanebevstoupení Ježíše Krista)
První čtení
Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky. Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha.
L 24,44–53
Evangelium
Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“
Sk 1,7–11
Kázání
Před nějakými patnácti, možná i více lety – když byly moje dvě nejmladší děti ještě asi takhle malé –, měla jejich maminka velké přání, letět balónem. Koupil jsem jí tedy letenku, a vyrazili jsme na Kraví horu, odkud se startovalo. Po nezbytných přípravách na zemi pasažéři nastoupili do koše, pilot přidal plný plyn a balón se překvapivě velkou rychlostí vyhoupl na oblohu.
„To je pecka, co, děcka!“ řekl jsem a sklonil se k dětem. Jenže ouha, Anička, ta starší, usedavě plakala. „Maminka nám uletěla.“ Než jsem stačil něco říct, o hlavu menší Albert pohladil Aničku po vlasech a řekl sestře: „Neboj se, Aničko, maminka se nám vrátí.“
Na tuto scénu si vzpomenu vždycky, když v Bibli čtu o nanebevstoupení Ježíše. Představuju si jeho učedníky, jak stojí nikoliv na Kraví hoře, ale na hoře Olivetské východně od Starého Města Jeruzaléma a koukají nahoru na oblak, ve kterém se jim Pán Ježíš vzdaluje. Lukáš v předposledním verši svého evangelia píše, že před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma. Mám k Bibli velkou úctu a v žádném případě bych si nedovolil její text zpochybňovat. Ale tomto případě možná budu i já tak trochu „Aničkou“. Nejsem si totiž vůbec jistý, jestli – kdybych také stál mezi učedníky Ježíše –, jestli bych třeba neřekl, nebo si jenom tiše myslel: „To je konec. Teď už jsme tady na všechno zůstali sami…“ Na druhou stranu ale radost učedníků úplně chápu. Vnímám ji jako ukončení jejich studia. Pochybnosti po ukřižování, a kroužení mezi vírou a nevírou po zmrtvýchvstání Ježíše, to všechno zmizelo. Jednoduše pochopili, že nanebevstoupení je, nebojím se říct, přirozeným dovršením Ježíšovy pozemské mise. Učedníci právě dostali výuční list, všichni s výborným prospěchem. Radost byla na místě…
Jenže… Pochopili jsme to i my? Nevisí náhodou ve vzduchu otázka: Proč vlastně Ježíš nezůstal s námi zde na Zemi?
Myslím, že pro vysvětlení je třeba jít na úplný počátek. Bůh stvořil tuto Zemi, poté stvořil člověka, aby mu Zemi dal jako místo k žití. Neudělal si Zemi pro své potěšení, jako svůj letní byt nebo chalupu, kam by ve volných chvílích jezdil pěstovat rajčata, pořádat grilovací párty, nebo jenom chytat bronz na dece na sluníčku. Stvořil Zemi pro člověka a člověka pro Zemi. Dal člověku v podstatě neomezenou svobodu, aby však – slovy Ježíše – vyjádřil své dvě nejdůležitější přikázání, která neoddělitelně patří k sobě: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. A: Miluj svého bližního jako sám sebe.
Jak jsme my lidé se svou svobodou zacházeli a jak si ji vykládáme dnes, to, myslím, všichni dobře víme. Bůh ale člověka miluje a dělá všechno pro jeho dobro. Proto také poslal na Zemi svého syna, aby nás učil Boží lásce. Ale nejen to – Ježíš pro člověka, pro nás, zemřel na kříži. Vzal tím na sebe naše hříchy a navrch… v Boží moci vstal z mrtvých, aby totéž – život věčný – zaslíbil nám všem, kteří v něj věříme. Na svobodě člověka se tím nic nezměnilo, stejně jako se nic nezměnilo na tom, že Bůh dal člověku Zemi k tomu, aby ji spravoval. Pán Bůh však není ani výstupní kontrola, ani snad dozorce, aby stál s bičem nad člověkem a bděl nad jeho správným chováním. Ježíš nám ukázal kudy vede cesta Božím královstvím, jít po ní ale musíme sami. Proto se také po 40 dnech od vzkříšení, po skončení své pozemské mise, vrátil ke svému Otci. Nenechal nás v tom ale samotné. Jako parakléta – přímluvce, zastánce či utěšitele, nám poslal Ducha Svatého, jehož vylití budeme slavit za 10 dní o Letnicích.
Ještě bych se ale chtěl vrátit k obrazu Ježíšových učedníků, hledících na nebe za vzdalujícím se Kristem. Možná se nemohli odtrhnout od té neobyčejné podívané, možná ale měli také trochu strach sklopit zrak, v přeneseném smyslu slova se vrátit na zem. Už to asi trvalo dlouho, a tak se na ně dva muži v bílém rouchu, nejspíš andělé, tak trochu obořili: Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Bible, na to, jak je tlustou knihou, je občas trochu stručná. Takže si dovedu představit, že andělé dodali něco ve smyslu: Zapomněli jste snad, jakým úkolem vás Ježíš pověřil?
Jakým úkolem Ježíš své učedníky pověřil? Když se jim zjevil po zmrtvýchvstání, řekl jim:
Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.
Poslání učedníků ale není v nebi, nýbrž zde, na Zemi. Zvěstovat Boží Slovo, žít tak, jak je učil a jak učí i nás Pán Ježíš. My všichni, kteří v něj věříme, totiž také patříme k jeho učedníkům. Je to i naše poslání. Obracet své oči k nebi jistě není nikomu zapovězeno. Někdy je to – aby člověk neztratil vztah s Pánem Bohem – dokonce potřeba. Důležité je však vrátit se zase ke svému pozemskému úkolu, který máme v tomto životě.
Možná si říkáte: Jaký já jsem učedník, abych evangelizoval, nebo dokonce křtil jiné lidi? Tomu rozumím, ale povolání Kristova učedníka může nabývat mnoho podob. Apoštol Pavel popisuje ve 12. kapitole Listu Římanům takzvaná charismata, dary Ducha svatého. Píše zde, že každý z nás má jiný dar. Někdo má dar učit, jiný má dar služby, dalšímu dal Bůh dar povzbuzovat, rozdávat, nebo se starat o trpící. Službou pro budování Božího království – a to myslím vážně – je tedy i obyčejné vaření kávy na Zelené faře, nebo třeba brigáda na Blažkově. Protože, jak říká Pavel:
Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.
Rychmanov | 9. 8. 2026
První čtení
Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem. Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji.
Jk 3,5–10
Evangelium
Svolal zástup a řekl: „Slyšte a rozumějte:
Mt 15,10–20
Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje.“ Tu přišli učedníci a řekli mu: „Víš, že se farizeové urazili, když slyšeli to slovo?“ Ale on jim odpověděl: „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna. Nechte je: slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy.“ Petr mu na to řekl: „Vysvětli nám to podobenství!“ On odpověděl: „I vy jste ještě nechápaví? Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? To však, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje.“
Kázání
Abychom byli v obrazu: Na začátku této kapitoly Evangelia podle Matouše si farizeové stěžují na Ježíšovy učedníky. Vadí jim, že nedodržují židovskou tradici mytí rukou před jídlem. Ježíš si to nejprve „vyřídí“ s nimi, aby se poté obrátil k okolostojícím lidem. Když se Petr přizná, že podobenství nechápe, Ježíš možná až trochu expresivním stylem vysvětluje: Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? To však, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje.
Nevím, jak to máte vy, ale já sám si občas – promiňte mi ten výraz – nevidím do huby. Jsem podrážděný nebo unavený, řeknu něco ve spěchu, něco, co má být vtip, který ale druhé straně jako fór nepřipadá, něco, co mně prostě uklouzne… a hned bych si za to dal pár facek. Jenže jednou vyslovené slovo už nejde vzít zpátky. Někdy dokáže takový přešlap spravit upřímná omluva, jindy ale může špatné slovo způsobit nenapravitelnou škodu.
Nechci zacházet do podrobností, už je to skoro deset let, kdy z mých úst vyšlo slovo, které mezi mě a milovaného a velmi blízkého člověka postavilo zeď, která dodnes nepovolila. Pouhé slovo… jedna krátká věta… Proto mě Ježíšova slova zasahují tak silně.
A on, Ježíš tohle všechno moc dobře ví a vůbec si nebere servítky: ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.
Věřím, že my všichni, kteří jsme se tady dnes sešli, dobře víme, že Ježíš ani náhodou není ten, kdo by člověka zatracoval. Ale upřímně řečeno: když jsem ten text četl poprvé, a možná i podruhé nebo potřetí, napadaly mě myšlenky typu: „Je možné, že Ježíš nás lidi úplně odepsal? Opravdu si o nás myslí jen to nejhorší?“ Dnes vím, že ta slova nejsou odsudkem člověka, ale reakcí na konkrétní situaci, kdy lidské tradice zakryly to, na čem Bohu skutečně záleží. Někteří náboženští vůdci Ježíšovi vyčítají, že jeho učedníci nedodržují tehdejší zvyklosti, které považují za důležitější než to, co po lidech chce Bůh. Ježíš naopak ukazuje, co člověka skutečně špiní.
Kdyby mluvil o tom, co člověka očišťuje, zněla by jeho slova jinak. Ostatně na mnoha místech Bible můžeme číst – abych tak řekl – vyváženější Ježíšova slova. Například v 6. kapitole Evangelia podle Lukáše, v podobenství o stromu a ovoci, říká:
Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.
Ježíš vidí srdce člověka jako centrum – jako místo, odkud se rodí slova, a často od nich odvozené chování, postoje a činy. Ví, že člověk není od základu dobrý ani zlý. Ví, že jsme schopni obojího a to, co z nás vychází, ukazuje, jak na tom skutečně jsme.
Lidové přísloví říká, že člověk má dvě uši a jen jedna ústa, aby více poslouchal, než mluvil. Toto přísloví sice víc pojednává o pokoře než o jazyku, který je jako oheň – jak o něm mluví apoštol Jakub ve svém listu –, nicméně připomíná nám něco důležitého: Kdo naslouchá, ten otevírá své srdce pokoji. A z pokoje pak vyrůstají i pokojná slova. Takové naslouchání – klidné, otevřené, neuspěchané – tvoří základ, z něhož člověk může přijímat Boží slovo. Kdo se Slovu s velkým S opravdu otevře, ten dovoluje svému srdci formovat se jinak než jen podle vlastních – slovy apoštola Pavel, tělesných – reakcí, nálad, spěchu či vlivu okolí. A já věřím, že naslouchání Božímu slovu nemůže vést člověka k ničemu jinému než k tomu, aby vydával – Ježíšovým podobenstvím řečeno – jen dobré ovoce.
Jezuita Petr Kolář říká, že Boží slovo se děje, když někdo se zájmem čte opakovaně Písmo. Čte, nebo mu naslouchá, dovolil bych si jenom doplnit. Boží slovo dokáže působit doslova nefalšované zázraky, o tom jsem se sám několikrát přesvědčil. A tak bych nám všem přál, abychom setrvávali ve Slovu, naslouchali mu a nechali jím vést svá srdce. Aby to, co pak vychází z našich úst, bylo – jedním slovem – bohulibé.
Více fotografií z Rychmanova najdete zde.