Kterak Pavel k Šav(e)lovi přišel…

Textová verze epizody podcastu Kterak Pavel k Šav(e)lovi přišel…

Petr Lindner | 12. 5. 2021

Možná si říkáte, proč jsem dřívější epizodu o Petrovi rovnou nespojil s tímto dílem podcastu o Pavlovi. Tyto dvě významné postavy biblických dějin jsou totiž velmi často stavěné vedle sebe. Podle obou dvou apoštolů jsou pojmenovávané kostely – například katedrála sv. Petra a Pavla v Brně, brňany ovšem poněkud jednostranně nazývaná Petrov, nikoliv Petrov a Pavlov – a tak dále a tak dále. A koneckonců že Petr a Pavel mají také společný svátek čili jmeniny, to každý ví. 

Jenže samotné biblické příběhy obou těchto mužů jsou hodně rozdílné. Byť byli oba dva velmi významní apoštolové počátku křesťanské víry, jejich životní osudy nemají mnoho společného. A to je také hlavní důvod pro to, abych jak Petrovi, tak i Pavlovi, věnoval samostatný díl podcastu Biblická jména a úsloví. Epizoda s názvem Petr. A nezbytná skála navrch patří mezi jednu z prvních, které jsem v rámci tohoto podcastu natočil, dnes se tedy budeme věnovat Pavlovi.

Jako vždy vás od mikrofonu zdraví, a příjemný poslech přeje, Petr Lindner.


Než začnu mluvit o samotném biblickém Pavlovi, pojďme si jako obvykle říct nějaká ta statistická data ke jménu Pavel. Že jde o velmi oblíbené jméno, to je nad slunce jasné. Více než 200 000 Pavlů v České republice ho řadí na sedmé místo v celkové oblíbenosti křestních jmen. 

Ale v Česku máme také nějakých 1 100 mužů s příjmením Pavel, a minimálně jednoho nositele shodného jména i příjmení. Určitě budete znát strakonického Pavla Pavla, který se proslavil tím, že v polovině 80. let naučil chodit obří sochy na Velikonočním ostrově.

Největší obliba křestního jména Pavel byla zhruba mezi lety 1963 až 1978. V té době se u nás rodilo průměrně kolem 5 000 Pavlů ročně. Od té doby to ale jde s Pavlem trochu – dost – z kopce, protože poslední známá veřejná data z roku 2016 hovoří o 540 narozených Pavlech, takže plus-minus o desetině počtu Pavlova zlatého věku šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Pokles obliby zároveň předurčuje vyšší věkový průměr Pavlů, který k onomu roku 2016 činil 47 let.

Že má Pavel svátek spolu s Petrem, to už jsem v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví řekl, pro přesnost tedy jenom připomenu datum, které je… ano, říkáte to správně, 29. června. Ale stejně jako s Petrem, to ani se jménem Pavel nebylo dříve tak jednoduché. Ještě v roce 1977 se Pavel dělil o další svátek spolu s Janem o pár dní dříve, 26. června, a v Českém liturgickém kalendáři římskokatolické církve ho najdete na několika dalších místech. Nicméně takříkajíc oficiálně platí to, co bylo řečeno prvně – Pavel má svátek 29. června.

V tomto podcastu mluvím o českých křestních jménech, zrovna u Pavla je třeba připomenout, že jde o jméno oblíbené víceméně celosvětově, ať už mluvíme o Pólovi či Paulovi, nazýváme ho Pavol nebo Pablo, případně Pol, Povel nebo Pál – to poslední je, prosím, maďarsky :-) A jako mnohá další jména má i Pavel také ženskou variantu, tedy jméno Pavla pochopitelně. 

Než se pustím do výkladu o biblickém Pavlovi, ještě jedna informace, která se nám bude hodit – původ tohoto jména je latinský, čili pochází ze starého Říma, kdy Paulus znamená malý, nepatrný, možná i skromný. Ve starém Římě se jednalo o takzvané cognomen, a jak praví Wikipedie:

„…tvořilo třetí část římského jména (po praenomen a nomen gentile neboli gentilicium). Původně cognomina charakterizovala svého nositele podle určitého typického znaku (srov. cicero hrášek), později se však dědila v rámci rodu (gens); cognomen obvykle přejímal nejstarší syn. Protože cognomen sloužilo především pro rozlišení jednotlivých osob, můžeme jej považovat za jakéhosi předchůdce našeho příjmení, které se ovšem v Evropě objevuje až během 18. století.“ 

Zdroj: Wikipedie

Tolik citace z Wikipedie, a my už se nyní můžeme podívat na našeho biblického Pavla. Bude to příběh velmi zajímavý i poučný a inspirativní, takže máte poslední příležitost si uvařit dobrou kávu, protože pak už pojedeme non-stop bez přestávky a nezastavujeme ani na znamení! :-)


Apoštol Pavel je velmi významná novozákonní postava, která je jedním z hlavních hrdinů počátků křesťanství, ale také důležitým autorem velké části samotného Nového zákona. 

Hlavní část Pavlova příběhu, popsal v knize Skutky apoštolů ve druhé osobě evagelista Lukáš, a k tomu je samotnému Pavlovi přisuzováno autorství dalších epištol čili listů neboli dopisů. Tradičně bývá Pavel uváděný jako autor 14 z 21 knih Nového zákona – jedná se o tzv. Corpus Paulinum – ale podle jiných exegetů je tento apoštol skutečným autorem pouze poloviny z nich. Ostatní byly napsané po jeho smrti Pavlovými žáky a jinými blízkými osobnostmi. S velkou mírou jistoty lze tedy Pavlovo autorství připsat listu Římanům, oběma listům Korintským, epištolám Galatským a Filipským, prvnímu listu Tesalonickým a dopisu Filemon.

Pokud bychom se chtěli věnovat Pavlovu příběhu s maximální možnou mírou autenticity, pak je třeba upřít větší pozornost ke zmíněným knihám, psaných v první osobě samotným Pavlem, a teprve poté se zabývat Skutky apoštolů, které kompiloval Lukáš až téměř třicet let po Pavlově smrti. Ať tak či tak, jeden díl podcastu není s to, postihnout vyprávění samotného Pavla na mnoha stránkách Nového zákona, plus část Lukášových Skutků apoštolů, potažmo pak tyto zdroje porovnávat. Ale ono to ani není účelem. Tím je poskytnout vám gros Pavlova příběhu, jeho pointu, ponaučení a význam. A o to všechno se teď poněkud neskromně pokusím.


Jsme sice teprve na začátku, ale já už jsem několikrát v souvislosti s Pavlem použil označení apoštol. Co je na tom zvláštního? Dalo by se říct, že nic, protože Pavel tak naprosto běžně označovaný bývá. Je však nutné dodat, že šlo o apoštola takříkajíc jiného druhu nežli prvních dvanáct Ježíšových učedníků. 

Jak jistě víte, Ježíšovi apoštolové byli vesměs prostí muži, chlapi bez většího vzdělání, rybáři, řemeslníci, dnes bychom řekli živnostníci na volné noze. Pavel byl sice židovského původu, ale byl to římský občan, který pocházel z Tarsu, což bylo hlavní město římské provincie Kilikie, která se nacházela u dnešního jižního pobřeží Turecka. Tars bylo významné město, důležité jak z pohledu obchodu, tak i co se týká kultury nebo vzdělanosti. Žádná polopouštní díra, kde dávají lišky dobrou noc, nýbrž kulturní a obchodní centrum.

Pavlovi se dostalo tehdejšího teologického vzdělání – jinak řečeno – byl to studovaný farizeus. Podle všeho studoval Zákon v Jeruzalémě, ale kromě toho byl také vyučený stanařem – tedy jak bývalo v té době zvykem, osvojil si řemeslo po svém otci. Však to znáte – Ježíš byl také tesařem po Josefovi a bohem po Hospodinu :-)

Ale dost legrace… Pavel je zejména na začátku vyprávění v knize Skutky apoštolů titulovaný jako Saul. To pochází z hebrejského Šaul mi-Tarsos – Pavel z Tarsu –, přičemž v češtině je možné také slyšet i nám pěkně znějící jméno Šavel. Ostatně to se také používá v překladu Jeruzalémské bible. Ostatní české překlady se drží jména Saul.

Prvního pojmenování Pavel se dočkáme až v souvislosti s jeho misí na Kypr, kterou podnikli spolu s Barnabášem poté, co je k tomu vyzval Duch svatý. Připomeňme si, jak to bylo – budu číst z knihy Skutky apoštolů, 13. kapitola, verš první až jedenáctý:

V antiochijské církvi byli proroci a učitelé:
Barnabáš, Šimon zvaný Černý, Lucius Kyrénský, Menachem, vychovaný společně s tetrarchou Herodem, a Saul.

Jednou, když uctívali Pána a postili se, Duch svatý řekl: „Oddělte mi Saula a Barnabáše pro dílo, k němuž jsem je povolal.“ Po půstu a modlitbě na ně tedy vložili ruce a propustili je.

Kypr
Oni pak, vysláni Duchem svatým, přišli do Seleukie, odkud odpluli na Kypr. Když dorazili do Salaminy, kázali Boží slovo v židovských synagogách; také Jan tj. Jan Marek byl s nimi, aby jim pomáhal.

Procestovali ten ostrov až do Páfu, kde narazili na jednoho čaroděje, židovského falešného proroka jménem Bar-Jesus, který se vetřel do přízně místního prokonzula Sergia Pavla. Tento rozumný muž si Barnabáše a Saula nechal zavolat, protože toužil slyšet Boží slovo. Onen Elymas (neboli čaroděj, jak se jeho jméno překládá) jim však odporoval a snažil se prokonzulovi zabránit ve víře. 

Saula, zvaného také Pavel, naplnil Duch svatý. Podíval se mu zpříma do očí a řekl: „Ty ďáblův synu plný přetvářky a podlosti! Ty nepříteli vší spravedlnosti! Nepřestaneš podvracet Hospodinovy přímé cesty? 

Hle, ruka Hospodinova tě teď raní slepotou! Bude to trvat, než zase uvidíš slunce!“ Vtom na Elymase padla temná mlha, takže tápal kolem sebe a hledal, kdo by ho vedl za ruku.

Když prokonzul uviděl, co se stalo, uvěřil, ohromen Pánovým učením.

Sk 13:1–11

Tak jste to slyšeli – Saul, zvaný také Pavel. Ale to jsem se ve svém vyprávění posunul až příliš dopředu. Vraťme se ještě k Pavlovým – nebo tedy Saulovým – počátkům. Řekl jsem totiž, že to byl studovaný farizeus, tedy zákoník, znalec Tóry – a teď jsem četl o tom, že naslouchal Duchu svatému. To se ale jaksi s judaismem neslučuje. Judaismus je unitární náboženství, neuznává Boží trojjedinost. Tak jak to tedy bylo?

Pravda je taková, že Saul byl nejprve velmi horlivým zákoníkem. Bylo to urputný pronásledovatel křesťanů. První zmínka o něm ve Skutcích apoštolů souvisí s kamenováním Štěpána, který byl prvním mučedníkem raného křesťanství. Saul tam tedy podle Bible jen hlídal pláště těch, kteří Štěpána kamenovali, nicméně v první větě 8. kapitoly Skutků můžete číst jednoduchou informaci: Saul jeho smrt schvaloval. Následně se pak v dalších verších dozvíte toto:

V té době přišlo na církev v Jeruzalémě veliké pronásledování, takže se všichni kromě apoštolů rozprchli po judských a samařských krajích.
Zbožní muži pochovali Štěpána a velmi ho oplakávali.
Saul zatím pustošil církev.
Vcházel do domů, odvlékal muže i ženy a zavíral je do vězení.

Sk 8:1–3

Na místě je tedy otázka, jak se z pustošitele Kristovy rané církve stal pravý opak – její snaživý a nadšený apoštol neznající překážek a oddechu při šíření evangelia? Chce se mi říct „nebudete tomu věřit“, ale to by bylo trochu hloupé – jsem totiž přesvědčený, že tomu věřit budete. Do služby si totiž Pavla, tedy pardon, Saula, povolal sám pán Ježíš Kristus.


Ještě než vám povím, jak to s Pavlovým obrácením bylo, musím uvést snad poslední faktografickou poznámku. Saulova předcházející zničující činnost, probíhala, jak už jsem uvedl, v prvopočátcích křesťanství čili po ukřižování Ježíše. Před chvílí jsem ale řekl, že si Saula do služby povolal sám Kristus. Mohli byste namítnout, že ten už byl v nebi u svého otce – už nechodil po zemi jako dřív. Mno…, ještě, že jsem o tom taky mluvil před chvílí – díky Bohu za jeho trojjedinost :-)

O tom, jak se Pavel obrátil, tak o tom vypráví první polovina 9. kapitoly Skutků apoštolů. Pojďme si ji přečíst, protože bez toho by tato epizoda podcastu Biblická jména a úsloví o Pavlovi nedávala žádný smysl:

Proč mě pronásleduješ?

Saul stále ještě chrlil smrtelné výhrůžky proti Pánovým učedníkům.

Šel za veleknězem a vyžádal si od něj listy pro synagogy v Damašku, aby tam mohl vyhledat přívržence té Cesty – jak muže, tak ženy – a přivést je v poutech do Jeruzaléma. 

Když už se cestou blížil k Damašku, náhle ho obklopilo světlo z nebe.
Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“

Zeptal se: „Kdo jsi, Pane?“

Ten odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň a jdi do města; tam se dozvíš, co máš dělat.“

Muži v Saulově doprovodu zůstali stát bez hlesu; slyšeli totiž hlas, ale nikoho neviděli. Když se Saul zvedl ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho do Damašku odvést za ruku. Po tři dny neviděl, nejedl ani nepil.

V Damašku žil jeden učedník jménem Ananiáš. Pán ho ve vidění oslovil: „Ananiáši!“

Odpověděl: „Zde jsem, Pane.“

Pán mu řekl: „Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá. V Judově domě najdeš Saula z Tarsu – hle, právě se modlí a ve vidění spatřil muže jménem Ananiáš, jak jde k němu a vkládá na něj ruku, aby prohlédl.“

Ananiáš namítl: „Pane, slyšel jsem od mnoha lidí, kolik zla ten muž napáchal tvým svatým v Jeruzalémě! A teď má i zde od vrchních kněží pověření, aby spoutal všechny, kdo vzývají tvé jméno!“

Pán mu však řekl: „Jdi, neboť je to má vyvolená nádoba – bude přinášet mé jméno národům, králům i synům Izraele a já mu ukážu, kolik musí vytrpět pro mé jméno.“

Ananiáš tedy šel do určeného domu. Vešel dovnitř, vložil na něj ruce a řekl: „Bratře Saule, Pán Ježíš, který se ti ukázal na cestě, po níž jsi šel, mě poslal, abys prohlédl a byl naplněn Duchem svatým.“ 

Saul náhle prohlédl, jako by mu z očí spadly šupiny. Potom vstal a dal se pokřtít. Přijal pokrm a posilnil se.

Sk 9:1–19

Často říkáme, že Ježíš proměňuje naše životy. Pochopitelně v dobrém slova smyslu. Mnohdy ale tato slova používáme tak nějak mechanicky, aniž bychom nad nimi přemýšleli. 

Proměňuje naše životy… tak určitěééé… 

Promiňte, nechci to zlehčovat, chci jen říct, že životy většiny z nás, kteří máme Ježíše ve svém srdci, se proměňují pomalu, pozvolna – a není na tom nic špatného –, naopak je to víceméně přirozené. Ovšem Pavlům život proměnil pán Ježíš Kristus v jednom jediném okamžiku tak, že ho doslova obrátil naruby. Z fanatického odpůrce prvních křesťanů se stal neméně zapálený apoštol křesťanství. A víte, co znamená slovo apoštol, kromě svého křesťanského významu… V původním řeckém smyslu slova je to posel nebo vyslanec, zkrátka jakýsi propagátor, PR manažer, influencer tehdejší doby. 

Dlužno dodat, že Pavel, který se s Ježíšem na rozdíl od jeho učedníků nepotkal před jeho ukřižováním, se i tak do nového druhu činnosti obul se stejnou vervou, s jakou před tím křesťanům škodil. Na svých cestách za šířením křesťanství neváhal putovat několik tisíc kilometrů, přičemž novou víru a myšlenky zvěstoval obvykle severně od Středozemního moře.


Tak, a teď bych mohl povídat ještě několik dlouhých desítek minut, možná i hodin, než bych vám povyprávěl o všech Pavlových peripetiích při šíření křesťanství. Já to ale zkrátím a vy si všechno potom přečtete sami v knize Skutky apoštolů a v Pavlových listech, o kterých jsem už mluvil, že ano?

Tak tedy… Pavel podnikl několik misijních cest podél pobřeží Středozemního moře. Šíření nového náboženství v té době nebyl žádný med, což ale Pavel moc dobře věděl, protože jak už víme, před tím stál právě na straně potlačovatelů křesťanství. Velmi přesně tedy věděl, do čeho jde a co ho asi čeká. Budu vybírat jenom zajímavé střípky z jeho příběhů.

Ve městě Lystra, což je taktéž ve dnešním Turecku, uzdravil Pavel muže, který byl od narození chromý. V 9. a 10. verši 14. kapitoly Skutků se píše: 

Když se mu Pavel podíval do očí a viděl jeho víru, že bude uzdraven, řekl silným hlasem: „Postav se na nohy a stůj rovně!“ A on vyskočil a začal chodit. 

Sk 14:9–10

Místní obyvatelé to nicméně pochopili po svém, a když se k tomu přidali Židé, kteří se nezapomněli otřít o novokřesťany kdykoliv to šlo, byla z toho pěkná polízanice, která skončila Pavlovým kamenováním. Přesně tak, jak to popisuje další část 14. kapitoly knihy Skutků:

Když lidé viděli, co Pavel udělal, začali lykaonsky volat: „Bohové sestoupili k nám v lidské podobě!“ 

Barnabášovi začali říkat Zeus a Pavlovi Hermes (protože mluvil hlavně on). 

Kněz Diova chrámu, který stál před městem, přivedl k branám ověnčené býky a chtěl s lidmi začít obětovat.

Jakmile to apoštolové Barnabáš a Pavel uslyšeli, roztrhli svá roucha, vběhli do davu a křičeli: „Co to děláte? Vždyť jsme jen lidé jako vy! Přišli jsme vám zvěstovat, abyste se obrátili od těchto marností k živému Bohu, který stvořil nebe, zemi i moře a všechno v nich. 

V minulých dobách nechával všechny národy chodit po jejich cestách, ale nikdy o sobě nepřestal svědčit svým dobrodiním: z nebe nám dává déšť i časy úrody a naše nitro sytí jídlem a radostí.“

A těmi slovy taktak upokojili davy, aby jim neobětovaly.

Vtom ale dorazili Židé z Antiochie a Ikonia a strhli davy k tomu, aby Pavla ukamenovali. Když už ho měli za mrtvého, vyvlekli ho za město. Když ho však obstoupili učedníci, vstal a vrátil se do města. Druhého dne pak s Barnabášem odešel do Derbe.

Sk 14:11–20

Tak to bylo o fous. Ovšem Pavla to neodradilo a pokračoval dál ve své evangelizaci. Sice se poté kvůli Janu Markovi s Barnabášem rozkmotřil – to si můžete přečíst na konci 15. kapitoly Skutků apoštolů –, aby se však spojil se Silasem a spolu odjeli na další misijní cestu do Sýrie a Makedonie. 

Ve městě Filipy v Makedonii byli spolu se Silasem zbití a uvěznění s nohama v kládě v nejhlubší cele. Pochopitelně opět za to, že se zde opovážili šířit křesťanství. Pán Bůh ovšem i v této situaci zasáhl, a nejenže Pavla se Silasem z vězení dostal, ale zajistil také, že žalářník i se svou rodinou přistoupili ke křesťanství a nechali se pokřtít. 

Můžeme to číst v knize Skutků, 16. kapitola, verše 23 až 40:

Po mnoha ranách je vsadili do vězení a žalářníkovi přikázali, aby je přísně hlídal. Ten je podle rozkazu vsadil do nejhlubší cely a nohy jim sevřel kládou.

Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali chvály Bohu a vězňové jim naslouchali. 

Vtom nastalo tak veliké zemětřesení, že se vězení otřáslo v základech. Všechny dveře se hned otevřely a všem spadly okovy. 

Žalářník se probudil, a když uviděl dveře vězení otevřené, vytáhl meč a chtěl se zabít v domnění, že vězňové utekli. 

Pavel však hlasitě vykřikl: „Neubližuj si! Všichni jsme tu!“
Žalářník si řekl o světlo, vběhl dovnitř a rozechvěn padl před Pavlem a Silasem na kolena. Pak je vyvedl ven a ptal se: „Pánové, co mám dělat, abych byl spasen?“

Odpověděli: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům!“
Potom přinesli Pánovo slovo jemu i všem u něj doma.(Ještě v tu noční hodinu je totiž vzal k sobě, aby jim omyl rány.) Hned nato se dal s celou svou domácností pokřtít. Uvedl je do svého domu, prostřel stůl a radoval se, že s celou domácností uvěřil Bohu.

Když se rozednilo, poslali městští správci biřice se vzkazem: „Propusť ty lidi!“
Žalářník tedy Pavlovi řekl: „Správci vzkázali, že máte být propuštěni. Pojďte ven a odejděte v pokoji.“

Pavel však odpověděl: „Zbili nás veřejně. Potom nás, římské občany, bez soudu vsadili do vězení – a teď nás chtějí vyhnat potají? To tedy ne! Ať přijdou a vyvedou nás sami!“

Biřicové to šli vyřídit městským správcům. Když uslyšeli, že to jsou římští občané, polekali se a šli je prosit za odpuštění. Vyvedli je ven a prosili je, ať opustí město. 

Pavel a Silas tedy vyšli z vězení, přišli k Lydii, kde se uviděli s bratry, povzbudili je a odešli.

Sk 16:23–40

Mimochodem, to, že Pavel, a v tomto případě i Silas, byli římští občané, jim v těchto vyhrocených situacích skýtalo nezanedbatelnou výhodu. Vykonavatelé moci se totiž k římským občanům chovali nesrovnatelně ohleduplněji nežli k jiným etnikům, které zde v té době žily. Bodejť také ne, když de facto celé dnešní Evropě a Střednímu východu, plus i severní části Afriky panovala Římská říše.

Dovolte mi ale vrátit se k apoštolu Pavlovi a připomenout ještě jeden příběh – tentokrát z cesty po Tesalonice čili dnešní Soluni v Řecku, odkud se Pavel se Silasem přes Berou vydali do Atén. Toto město bylo ve své době zřejmě velmi volnomyšlenkářské, o vyznávání jednoho boha zde nemohla být ani řeč. Naopak kdo hledal jakousi řekněme pestrost a boží povyražení, byl v Aténách jako doma. To ovšem Pavla nenechalo chladným a s plným nasazením se pustil do boje proti modlářství. Poslechněte si jeho řeč. Skutky apoštolů, 17. kapitola, verše 16 až 34:

Athény

Když na ně Pavel čekal v Athénách a viděl, jak je to město plné model, jeho duch se bouřil. Diskutoval tedy s Židy i bohabojnými Řeky v synagoze a každý den také s lidmi, které potkával na náměstí. 

Debatovali s ním rovněž někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni říkali: „Co nám chce ten žvanil povídat?“ a jiní: „Zdá se být zvěstovatelem cizích božstev!“ (Kázal jim totiž Ježíše a vzkříšení z mrtvých.)

Chopili se ho a vyvedli na Areopag se slovy: „Mohli bychom vědět, jaké nové učení to hlásáš? Zní nám to nějak zvláštně, a tak chceme vědět, co to má být.“(Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývali, se totiž nezabývali ničím jiným, než aby říkali nebo poslouchali něco nového.)

Pavel se postavil doprostřed Areopagu a řekl: „Athéňané, vidím, že jste v každém ohledu velmi nábožní lidé. Když jsem se tu procházel a pozoroval vaše náboženství, našel jsem také oltář, na němž je napsáno: NEZNÁMÉMU BOHU. Nuže, koho ctíte, aniž ho znáte, toho vám zvěstuji.

Bůh, který stvořil svět i všechno v něm, je Pánem nebe i země. Nebydlí v chrámech udělaných rukama ani si nedává lidskýma rukama sloužit, jako by něco potřeboval, protože sám všem dává život i dech a všechno. Z jednoho člověka učinil celé lidstvo, aby žilo na celém zemském povrchu. Vyměřil jim určená období a hranice jejich života, aby hledali Boha, zda by se ho snad mohli dotknout a nalézt ho – ačkoli není daleko od žádného z nás. Vždyť jím žijeme, hýbeme se a trváme.‘

Jak řekli někteří z vašich básníků: ‚Jsme přece jeho rodina.‘
Když tedy jsme Boží rodina, nemůžeme si myslet, že by se božská bytost mohla podobat zlatu, stříbru nebo kameni, výtvoru lidské zručnosti a důvtipu. 

Bůh ale přehlédl časy této nevědomosti a nyní ukládá všem lidem všude, aby činili pokání. Určil totiž den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu ustanovil, o čemž podal každému důkaz, když ho vzkřísil z mrtvých.“

A jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali posmívat, ale jiní řekli: „Poslechneme si to od tebe někdy jindy.“ 

Tehdy je Pavel opustil. Někteří se ale k němu připojili a uvěřili; mimo jiné i Dionýsios Areopagita, žena jménem Damaris a ještě další.

Sk 17:16–34

Všimli jste si, jak na velmi krátkém prostoru, v několika málo větách a pár odstavcích Pavel výstižně shrnuje „princip“ křesťanství, a ještě jakoby jen tak mimoděk stihne vysvětlit, že ta v Aténách oblíbená zábava v podobě modlářství, je zkrátka nesmysl, blbost… V tomto ohledu apoštol Pavel velmi silně připomíná samotného Ježíše Krista. Na nic si nehraje, jde přímo k věci, hovoří jasně a srozumitelně. Bez vytáček, bez obav, aby se snad jeho řeč někoho nedotkla. Naprosto přímá cesta šíření evangelia.


Pavel z Tarsu za tři roky svého působení – tedy svého pozitivního působení –, protože jak jsem říkal na začátku, tento muž nebyl vždy apoštolem křesťanství, tak za ty tři roky udělal neuvěřitelně mnoho práce při šíření nové víry. Byl za to také bohužel bit, a to tak, že doslova, a jako mučedník byl také údajně někdy kolem roku 60 našeho letopočtu popravený v Římě. Tedy nejprve byl odsouzený v Jeruzalémě, pak dva roky vězněný v Cesareji a poté po dalších dvou letech domácího vězení popravený v Římě.

V Jeruzalémě, kde nejdříve získal vzdělání zákoníka, farizeje, pak byl jen po pár letech svými bývalými kolegy odvržený, odsouzený, a předaný Římské spravedlnosti. Že se zde opět nabízí paralela s Ježíšem, to snad nemusím ani říkat. Navíc když se Pavel chystal odplout lodí z Milétu na východním pobřeží dnešního Turecka do Jeruzaléma, při loučení se staršími církve řekl, že mu Duch svatý dosvědčuje, že ho čekají pouta a soužení. A se svými přáteli se loučí s tím, že už ho nikdy neuvidí. Jeho mise končí, a Pavel to ví. A při loučení říká ještě něco, co se mně osobně velmi dotýká. Přečtu z 20. kapitoly knihy Skutky apoštolů, verše 22 až 28:

Teď ale jdu, puzen Duchem, do Jeruzaléma.
Nevím, co mě tam čeká, ačkoli mi Duch svatý v každém městě potvrzuje, že mě čekají pouta a soužení. Já však na to nedbám; v životě mi nejde o nic víc, než abych dokončil svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše: abych byl svědkem evangelia o Boží milosti.

Teď vím, že nikdo z vás, mezi nimiž jsem chodil a kázal o Božím království, mě už nikdy neuvidí. 

Proto před vámi dnešní den prohlašuji, že jsem čistý od krve všech, neboť jsem nic nezamlčel, ale oznámil vám veškerou Boží vůli. Dbejte tedy na sebe i na celé stádo, jehož správci vás Duch svatý ustanovil, abyste pásli Boží církev, kterou vykoupil svou vlastní krví.

Sk 20:22–28

Slyšeli jste, co Pavel řekl? Proto před vámi dnešní den prohlašuji, že jsem čistý od krve všech, neboť jsem nic nezamlčel, ale oznámil vám veškerou Boží vůli.

Jak tato slova vnímáte? Řekněme si ještě, jak zní v jiných českých překladech. Toto byl jako obvykle v tomto podcastu překlad Bible 21. Český studijní překlad tato slova uvádí shodně, pouze na konci přidává slovo lidí, tedy jsem čistý od krve všech lidí

Český ekumenický překlad říká: Proto vám v tento den prohlašuji před Bohem, že mou vinou nikdo nezahyne, parafrázovaný překlad Slovo na cestu uvádí: Mohu říci, že mou vinou nikdo neztratí věčný život a Jeruzalémská bible píše: Proto před vámi dnes prohlašuji: nenesu vinu na ničí krvi.

Co tím chce Pavel říct? Naznačuje snad, že svojí službou pro křesťanství se vykoupil z předchozích činů takříkajíc opačného charakteru? To asi ne. To by byl víceméně judaistický přístup ve smyslu něco za něco – budu dodržovat Zákon a Bůh mě bude o to víc milovat. Nebo karmický princip východních náboženství. Kdepak to je střelba naslepo pěkný kus vedle terče!

Pavel tím totiž říká něco, co je vlastní jenom křesťanství – ví, že mu jeho předchozí činy byly odpuštěny, a on toto odpuštění přijal! Přijal ho a navrch dokázal odpustit i sám sobě!

Milí posluchači, předpokládám, že určitě víte, jak je mnohdy nesnadné přijmout Ježíšovu bezpodmínečnou milost. Jak je to často nepochopitelné a neuvěřitelné. Pán Bůh mi odpouští? Jakože všechny ty hrozné věci, který jsem dělal, jsou mně odpuštěné? Jenom tak, mýrnyx týrnyx? Pro nic a za nic? Stačí jenom poprosit a litovat toho?

Ne jenom tak mýrnyx týrnyx a pro nic za nic. Jenom tak… z lásky. Z Boží lásky k lidem. Jenom tak Ježíš odpouští. A z Pavlova příběhu to doslova – promiňte mi ten výraz – trčí! Ježíš sám si Pavla, v té době ještě Saula či Šavla v podstatě vyžádal do služby, obrátil ho na svoji víru a způsobil tak, že se Pavel stal jedním z jeho nejvýznamnějších apoštolů. A co je pro nás, Boží děti možná ještě důležitější, Pavel svoje povolání přijal bez jediné výhrady, bez jediné podmínky, bez jediného zaváhání. Jestliže používáte ten pěkný křesťanský pojem obrátit se, pak Pavel je jeho nejlepším důkazem a příkladem.

Ale to ještě pořád není konec. Pavel totiž dokázal také odpustit sám sobě. To znáte určitě také, i když si to možná nechcete připustit. Víte o tom, že Ježíš vzal všechny naše viny na sebe, víte, že nám bylo odpuštěno, ale někde v hloubi svojí duše… nás to přece jenom tu maličko, tu více trápí. Znamená to jediné – že jsme milost našeho pána a spasitele nepřijali v celé její plnosti. Pavel to dokázal – znovu opakuji – Pavel přijal milost a odpustil sám sobě. Proto říká, že nenese vinu na ničí krvi – protože je v souladu s veškerou Boží vůlí. Přijal Ježíše tak, že víc to snad už ani nejde.


Příběh apoštola Pavla je příběhem nezměrné Boží lásky a milosti. Je to absolutní nádhera!

A co víc, je to i příběh sebeodpuštění – a to je velmi převelmi důležité. Není se tedy čemu divit, že apoštol Pavel je v křesťanských dějinách vážený a uznávaný.

Jsme na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Než se rozloučíme, dovolte mi ještě malou perličku. Neprozradím tím žádné osobní údaje, protože čerpám z veřejně dostupných zdrojů… no prostě z Googlu. Kromě již zmíněného Pavla Pavla, který rozchodil sochy Moai na Velikonočním ostrově, žije v Česku také Petr Pavel, kterého byste mohli znát jako armádního generála ve výslužbě, který snad kandiduje nebo se chystá kandidovat na prezidenta naší republiky, ale to pořád není ona perlička. Mezi našimi občany totiž žije minimálně jeden člověk, který se jmenuje Pavel Šavel. A opět není žádným tajemstvím, že mužů s příjmením Šavel je u nás více, přesně 137, tedy 137 jich bylo k roku 2016. Pak ovšem musí existovat i paní Šavelová nebo spíše paní Šavelové – a taky že ano. Jenom jich ke zmíněnému datu byla pouze polovina – 74.

No a to už je z této epizody podcastu o Pavlovi, Saulovi a Šavlovi v jedné osobě už opravdu všechno. Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a věřím, že vás tento díl stejně tak poučil jako pobavil. A že třeba také – pokud si nejste vaší křesťanskou vírou ještě tak nějak úplně jistí – ve vás probudil nějaké ty otázky anebo dokonce na nějaké, které ve vás vězely, odpověděl.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Jít nahoru