Petr Lindner | 17. 3. 2026

Bůh se nám dává, tak nějak přirozeně, poznat v Bibli, řekl jsem mimo jiné v minulém dílu. Bible je elementární skriptum křesťanství – to jsem zde uvedl také – a proto jí byl první díl minisérie Poznat Boha věnovaný. Druhý díl, který právě začíná, se zabývá poznáním Boha skrze člověka. Své zkušenosti, názory, dojmy, ale třeba i dilemata se vším možným jeden druhému my lidé předáváme naprosto běžně. Proč by tomu tak tedy nemělo být i s Bohem?

U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Poznávat Boha přes člověka – není to s prominutím hloupost? Kdo je Bůh a kam se na něj hrabe člověk? Zadržte. Tento koncept možná na první dobrou nezní úplně smysluplně, nicméně budu se snažit vás přesvědčit, že opak je pravdou. Jednak je zde základní premisa, popsaná hned na začátku Bible: 

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

Gn 1,26–27 (ČEP)

V epizodě tohoto podcastu s názvem K obrazu svému. O pošetilosti člověka a nekonečné Boží lásce jsem se tímto tématem zabýval obšírněji a hned ze začátku jsem řekl, že třeba v poslední větě citace mohlo být místo pojmu obraz použité slovo odraz. Jinými slovy: Bůh stvořil člověka, aby se v něm on sám odrážel. Aby člověk představoval odraz Boha.

Jenže člověk Boží dokonalosti nikdy nedosáhne, jak se druhým dechem dozvídáme v křesťanské nauce. S tím nemůžu nesouhlasit, avšak zároveň mně to nijak a v ničem nepřekáží. Poněkud delší úvod minulého dílu jsem totiž věnoval myšlence, že Boha nikdy nelze poznat v jeho úplnosti. Že stejně tak člověk nemůže dosáhnout Boží dokonalosti s touto tezí souzní téměř perfektně. Místo hledání svatého grálu bych se proto ve svém přemýšlení vydal trochu jinou cestou. 

V dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka, který jsem nazval prologem k tomuto mikroseriálu o poznávání Boha, jsem také uvedl: 

Sám Pán Bůh nechodí po lidech jako nějaký podomní prodejce životního pojištění, nýbrž používá k tomu různé jiné prostředky. Člověku nejbližší jsou zase lidé, a tak není divu, že možná hlavním zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi, které na své životní cestě potkáváme. A které nám Pán Bůh, alespoň jak já jsem přesvědčený, občas prostě postaví do cesty.

Z dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka

Nevěřím na to, že jsem náhodou potkal toho či onoho člověka, aby z tohoto setkání náhodou vzešlo něco, co mě přivedlo k Ježíši, změnilo můj náhled na věci Boží, prohloubilo mou víru. Jsem si jistý, že všechny lidi, kteří mé křesťanství nějak ovlivnili, ke mně jednoduše poslal Bůh. Apoštol Pavel v Prvním listu Korintským píše:

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.

1Kor 3,9–11 (ČEP)

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. […] jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Myslím, že k tomu není co dodat. Pavel se zde přirovnává ke staviteli, mě napadá další podobnost – učitel. A ejhle, nenapadlo to jenom mě, ale… také apoštola Pavla. V Prvním listu Timoteovi totiž říká:

Byl jsem ustanoven hlasatelem a apoštolem tohoto svědectví – mluvím pravdu a nelžu – učitelem pohanů ve víře a v pravdě. 

1Tm 2,7 (ČEP)

Byl jsem ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem. Snad, aby dal Pavel větší důraz svým slovům, opakuje to stejné vzápětí ve Druhém listu Timoteovi:

K jeho zvěstování jsem já byl ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem.

2Tm 1,11 (ČEP)

Pavel zde mluví o zvěstování evangelia, v němž Ježíš zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život, jak říká v předcházejícím verši úvodní kapitoly Druhého listu Timoteovi.

Vy, kteří čtete Bibli, však jistě víte, že slovo učitel se zde vyskytuje častěji, ovšem obvykle ve spojení s Ježíšem. Ten ale, jak se zdá, ve svém Varování před zákoníky, jak je v Českém ekumenickém překladu nazvaná první část 23. kapitoly Matoušova evangelia, nabádá své posluchače k opaku:

Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus.

Mt 23,8–10 (ČEP)

Zdánlivý rozpor mezi doporučením nebo snad příkazem Ježíše a dvojitou proklamací apoštola Pavla je možná cítit v podcastu čili v mluveném slově, ovšem rozdíl je doslova vidět v tištěné Bibli. Učitel v Pavlově pojetí je psaný s malým počátečním písmenem – jde o službu druhým lidem. Ježíš mluví o Mistrech, Otci a Učitelích s velkými počátečními písmeny. Jde tedy svým způsobem o tituly, hodnosti, něco, co člověka vyvyšuje před ostatními. Kristus hned nato dodává:

Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.

Mt 23,11–12 (ČEP)

Být učitelem ve víře, nebo obecně člověkem, který s druhým sdílí svou víru, mluví s ním o ní, odpovídá na nekonečné, někdy velmi nečekané otázky, snaží se vysvětlovat, ale také umí říct slovo nevím – to je skutečná služba člověku a Bohu, která se nikomu rozhodně nezapovídá.

Mimochodem, byla-li v prvním dílu této minisérie o poznávání Boha na první místo postavená Bible, pak ti, kdo ji aspoň jednou otevřeli, vědí, že – promiňte mi ten výraz – zkrátka, že se blbě čte. Člověku nepoučenému, potažmo čtenáři, kolem nějž Duch svatý zatím jen tak trochu krouží v mírném povzdálí, se tak velmi hodí výklad biblických veršů. Ostatně ten se možná hodí každému, kdo Bibli nečte jen tak, řekněme mechanicky. Kdo jiný by vám měl pomoci s porozuměním Božího Slova než jiný člověk? I když se třeba jedná o psané komentáře, celé knihy, nebo například – ať si trochu přihřeju vlastní polívčičku – namluvené podcasty, vždy za nimi stojí nějaký člověk, případně více lidí. Dokonce i fenomén současné doby, umělá inteligence, nedělá nic jiného, než využívá (někdo by řekl, vykrádá) již existující myšlenky lidí. 

Bible však není „černobílá kniha“. Neposkytuje vždy přímočará sdělení a jasné odpovědi. To samozřejmě svádí k různým, a nejednou i velmi rozdílným výkladům. Boží slovo bylo v dějinách lidstva bohužel docela často zneužité k nikoliv bohulibým záměrům – to už jsem v tomto podcastu říkal také. Jak tedy poznat ty pravé vykladače Bible? To je otázka!

Ve zmíněném dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka, jsem takříkajíc vhodné křesťanské konzultanty specifikoval takto:

Nemusí to nutně být jenom „odborníci na Boha“ čili faráři, katecheti, nebo jiné teologicky vzdělané či aspoň poučené osoby. Je to sice už nejspíš pěkné klišé, ale stále platí, že každý věřící by měl svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. Vím, mluvíme o jakémsi ideálním stavu, který pravděpodobně nikdy nenastane, nicméně to, že ponětí o Bohu předává člověk člověku, popřít nelze. Osobní zkušenost a osobní svědectví bývají velmi cenné a myslím, že obvykle i velmi důvěryhodné.

Z dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka

To už se trochu víc opakuji, nicméně rád bych svou myšlenku rozvedl. V případě oněch „odborníků na Boha“ je dobré vědět, že zejména faráři jsou, minimálně v tradičních českých církvích, tedy u katolíků, evangelíků nebo třeba husitů, osoby vysokoškolsky vzdělané. Teologicky vysokoškolsky vzdělané. Sice bych se poněkud zdráhal říct, že všechny tyto teologicky vzdělané osoby jsou zároveň také dobrými učiteli, avšak dá se předpokládat, že výklad Božího slova z jejich úst či psaných materiálů, by měl být… teď nevím, jak to přesně nazvat… no prostě dobrý. Prostý hereze čili názorů neslučujících se s teologií té či oné denominace, ve správné míře odborný, nebo možná spíš přesný, co se týče znalosti Božího Slova, prostě výklad na úrovni, nikoliv bezduché plácání vlastních dojmů a nesmyslných fikcí.

No jo, jenomže já do žádné církve nechodím, do naší hospody žádný farář taky nechodí, tak jak se dostanu k těmhle lidem? Jednoduše. Když půjdete v neděli dopoledne kolem kostela, můžete vejít dovnitř a po skončení bohoslužeb faráře, či v případě evangelické nebo husitské církve také farářku, prostě oslovit. Nevěřím, že vás odbude a třeba žádost o rozhovor odmítne. Pokud by to náhodou opravdu někdo udělal, ale znovu opakuji, že se mně tomu nechce věřit, asi je dobré jít o dům, tedy o kostel dál…

Dobře, chápu, že oslovení neznámého člověka – potažmo faráře, o němž má možná navíc nějaké ty předsudky – pro někoho představuje nepřekonatelnou překážku. Co tedy zkusit zajít na kurzy Alfa, které různé církve každý podzim pořádají? Takových, kteří se zdráhají překročit práh kostela, tam totiž zcela určitě bude víc. Kurzy Alfa osobně nazývám křesťanskou přípravkou, byť jejich účelem rozhodně není předělávat nevěřící lidi na křesťany. Řečeno jazykem moderní doby zde dostanete relevantní informace o křesťanství, které vám kvůli zrušené výuce náboženství ve škole neposkytli. Nebo vám je nepředali rodiče, protože možná pocházíte z rodiny, která křesťanství nikdy neholdovala.

No a pokud i malé společenství podobně hledajících lidí je pro vaši introvertní náturu podobně velkou překážkou jako oslovení faráře, jsou na řadě oni „řadoví věřící“, kteří by v ideálním případě měli svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. I kdyby se vám ale zdálo, že to na nich není nijak zvlášť vidět, nechce se mi věřit, že neznáte aspoň jednoho člověka, kamaráda, kterému důvěřujete, o němž víte, že je – lidově řečeno – nábožnej. Zeptejte se ho na jeho víru. A poslouchejte, co vám bude říkat.

Na tomto místě malá vsuvka. Pokud se snad pozastavujete nad tím, že jsme se od teologicky vzdělaných lidí s jakýmsi kreditem pro křesťanskou výuku dostali až – teď mě prosím neberte za slovo – k obyčejným křesťanům, kteří se svou víru prostě „jenom“ snaží žít, chtěl bych vás ubezpečit, že na tom není nic zvláštního ani nekorektního. Pán Ježíš Kristus v 18. kapitole Matoušova evangelia říká velmi důležitou větu:

[Neboť] kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.

Mt 18,20 (ČEP)

Už to zde bylo řečeno také, náš Učitel s velkým U je jeden, Kristus. Všichni ostatní učitelé, ať už teologicky otitulovaní, nebo „řadově sloužící“, a ani apoštola Pavla nevyjímaje, jsou služebníci ve jménu Ježíše Krista. Zpochybňovat tu či onu kategorii učitelů, stavitelů Božího království, by bylo přinejmenším pošetilé, spíše úplně normálně hloupé.

Vrátím-li se na konec předchozí části, pak pobídka, abyste poslouchali, co vám váš věřící protějšek říká, není zbytečnou mentorskou frází, výplňovou větou, takzvanou vatou. Je totiž dobré opravdu pečlivě poslouchat, jak k vám tito lidé mluví – a to se týká úplně všech. Je to jenom můj názor, avšak myslím si, že dobrý stavitel Božího díla nebo jeho učitel by svému žáku čili posluchači v první řadě neměl nic vnucovat. Pokud si s ním dovolíte polemizovat, a on je schopný donekonečna obhajovat svou pravdu, minimálně mu schází pokora, v horším případě jde o fundamentalistu. Když už se to stane, je to obvykle něco mezi tím a obojí je samozřejmě špatně. 

Druhá věc: Jakmile uslyšíte slovo musíš, které se nedejbože vícekrát opakuje, měla by vám začít v hlavě blikat varovná kontrolka. Jeden z prvních dílů tohoto podcastu, které jsem natočil, se jmenuje O svobodě ve víře aneb jak přežít desatero. Pokud jste ho ještě neposlouchali, doporučuji ho v kontextu varování před slovem musíš vaší pozornosti. Doufám, že se mi v něm podařilo smysluplně objasnit pravý opak.

A do třetice malá rada, která zde už zazněla, ale myslím, že stojí za to ji zopakovat. Jestliže se váš učitel nebojí říct slovo nevím, pak si z mého pohledu můžete být skoro jistí, že jste na správné adrese. Vezmu-li opět za základ Bibli a zopakuji-li, že to není jednoduchá kniha, pak říct k výkladu nějaké její části nevím, pro mě neznamená neznalost, nýbrž projev pokory a úcty k Božímu Slovu.

Přestože jsem v této epizodě vyjmenoval několik možností, jak nalézt svého duchovního učitele, uznávám, že někdy je trochu obtížné potkat v pravém smyslu spřízněnou křesťanskou duši. Jak už jsem naznačil, ani teologicky vzdělaní lidé nemusejí být vždy dobrými učiteli a samozřejmě to platí také pro všechny ostatní. Proč tomu tak je, to nám opět pomůže vysvětlit apoštol Pavel. 

Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.

Ř 12,4–8 (ČEP)

To byla slova z Epištoly Římanům, 12. kapitola, 4. až 8. verš. Pavel zde popisuje dary Ducha Svatého, přesněji nazývané spíše jako charismata. Tak, jako každého z nás Pán Bůh obdařil nějakými hřivnami nebo chcete-li talentem –  mluvil jsem o tom v dílu s názvem Zakopaná hřivna. A talent k lásce – stejně jsme od něj dostali různá charismata. Dary Ducha Svatého. Kdo má dar učit, ať učí, říká Pavel. Kdo má jiný dar, ať dělá něco jiného. Jako každý není výborný kuchař nebo skvělý fyzik, nejsou všichni lidé ani dobrými učiteli. Každý zkrátka nemůže dělat všechno, ale to vám jistě neříkám žádnou novinu. Nechtěl bych, aby to vyznělo tak, že duchovní učitel je něco víc než třeba učitel češtiny, přesto si však myslím, že být učitelem duchovním jednoduše dost dobře nejde bez duchovního obdarování. Já si takových lidí velmi, převelmi vážím. Moc bych proto každému, kdo hledá duchovního spřízněnce, přál, aby našel, nebo ve shodě s úvodem k tomuto dílu – aby mu Pán Bůh postavil do cesty učitele, se kterým mu jednoduše bude dobře. Jinak to vážně neumím říct. 

V epizodě s dlouhým názvem Jákobův žebřík, věřící ateisté, hledání Boha a závislost na něm jsem si trochu nebiblicky zateoretizoval o „spletených“ žebřících, kterými jsou někteří lidé vzájemně spojení přes nebe. Jako andělé z Jákobova příběhu, kteří naše přání, prosby, ale třeba i výkřiky zoufalství posílají k Pánu Bohu, aby se od něj vracely odpovědi, milost a požehnání, jsou tito lidé sobě navzájem pozemskými anděly bez křídel. Ať i vám tedy Pán Bůh postaví do cesty takového anděla-duchovního učitele.

Mám takové neodbytné tušení, že jsem si tímto dílem podcastu Biblická jména a úsloví trochu…, možná trochu víc… naběhl. Když někdo, kdo se sám pokouší vykládat Bibli a vůbec rozumovat kolem křesťanské problematiky, poučuje druhé, jak by měl vypadat dobrý učitel,  říká si o to, že druzí budou posuzovat jeho. Mluvím samozřejmě o sobě. Protože si ale nemyslím, že bych snad dělal z Bible trhací kalendář a také jiná témata vysloveně odbýval, musím si stát za svými názory.

Ostatně pokud byste mi chtěli sdělit své hodnocení, postřehy či přání, budu za to moc rád. Napsat mi můžete na e-mail, který najdete v kapitole O mně | Kontakt na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz, nebo mi nechte zprávu na facebookové stránce Biblická jména a úsloví.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 134 | Poznat Boha: Člověk člověku a andělé bez křídel se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 134 | Poznat Boha: Člověk člověku a andělé bez křídel se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 20. 11. 2024

Docela často od různých lidí slýchám: „Musím se jít pomodlit do kostela.“ Cožpak o to, pokud najdete kostel, který je otevřený i mimo bohoslužby nebo jiné akce, může být modlitba nebo jen tiché usebrání v osamělém kostele velmi silným duchovním prožitkem. Poslední dobou si ale všímám jiného „fenoménu“. Někteří lidé chodí do kostela hledat Boha. Žijí zkrátka v tom, že Bůh bydlí v kostele. Pokud se tedy chci potkat s Bohem, musím jít do kostela. Je to tak? Má Bůh své sídlo v kostele nebo v kostelích? Pojďme nad tím v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví chvíli přemýšlet.

Od mikrofonu vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Kostely, katedrály, baziliky, kaple či jiné sakrální stavby jsou zvláštním druhem architektury. Mohou být více než tisíc, ale i patnáct set let staré, stejně jako najdeme kostely, postavené v 21. století. Jsou přehlídkou rozličných architektonických slohů, zpravidla se jedná o nepřehlédnutelné stavby a nejspíš nebudu daleko od takříkajíc většinového názoru, když řeknu, že obvykle je vnímáme pozitivně. I největšímu bezvěrci připadají kostely krásné. Troufnu si dokonce tvrdit, že mezi nejčastější návštěvníky kostelů nemusí patřit lidé věřící, nýbrž… prostě turisté. Myslím, že většina lidí je vnímá spíše jako architektonické památky, kterými ostatně většinou také jsou. Kde se však kostely vzaly? Co nutilo a stále nutí lidi stavět tato mnohdy velkolepá architektonická díla? A co víc, bydlí v nich Bůh?

To, že s Bohem kostely nějak souvisí, je asi každému jasné. Prvním prapředchůdcem dnešních kostelů byl stan setkávání, v jehož oddělené části, takzvané svatyni svatých, stála Boží schrána, nazývaná také schrána smlouvy nebo úmluvy, či schrána svědectví. V ní byly uchovávané kamenné desky s desaterem, které Hospodin předal Mojžíšovi na Sinajské hoře. Ve Druhé knize Mojžíšově čili v Exodu najdete od 25. kapitoly velmi podrobný návod ke zhotovení jak samotné schrány, tak i stanu setkávání, ale třeba i popis toho, jak má vypadat kněžské roucho. Kdyby k textu bylo doplněno ještě také pár nákresů, bez velké nadsázky by se dalo říct, že všechno si můžete i dnes vyrobit sami a postavit si stan setkávání s Boží truhlou třeba na své zahradě. Přečtu jenom krátkou část tohoto „Božího manuálu“:

Ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich. Uděláte všechno přesně podle toho, co ti ukazuji jako vzor svatého příbytku i vzor všech bohoslužebných předmětů. Udělají z akáciového dřeva schránu dva a půl lokte dlouhou, jeden a půl lokte širokou a jeden a půl lokte vysokou. Obložíš ji čistým zlatem, uvnitř i zvnějšku ji obložíš a opatříš ji dokola zlatou obrubou.
Uliješ pro ni čtyři zlaté kruhy a připevníš je ke čtyřem jejím hranám: dva kruhy na jednom boku a dva kruhy na druhém. Zhotovíš tyče z akáciového dřeva a potáhneš je zlatem. Tyče prostrčíš skrz kruhy po stranách schrány, aby bylo možno na nich schránu nést. Tyče zůstanou v kruzích, nebudou vytahovány.
Do schrány uložíš svědectví, které ti dám. Zhotovíš příkrov z čistého zlata dlouhý dva a půl lokte a široký jeden a půl lokte. Potom zhotovíš dva cheruby ze zlata; dáš je vytepat na oba konce příkrovu. Jednoho cheruba uděláš na jednom konci a druhého cheruba na druhém konci. Uděláte cheruby na příkrov, na oba jeho konce. Cherubové budou mít křídla rozpjatá vzhůru; svými křídly budou zastírat příkrov. Tvářemi budou obráceni k sobě; budou hledět na příkrov. Příkrov dáš nahoru na schránu a do schrány uložíš svědectví, které ti dám.
Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví, budu s tebou mluvit o všem, co ti pro Izraelce přikážu. 

Ex 25:8–22 (ČEP)

To byl úryvek z 25. kapitoly knihy Exodus, nicméně návod pokračuje dál až do první části 31. kapitoly, v níž Hospodin dokonce určuje dva řemeslníky, kteří měli zhotovení všeho potřebného na starosti. To už si ale prosím přečtěte ve Druhé knize Mojžíšově sami. 

Na stanu setkávání nebo spíše na schráně smlouvy, protože ta byla často používaná i takříkajíc samostatně, je zvláštní také to, že byla využívaná jako jakýsi mobilní kostel. Staří Izraelci při svém putování schránu neustále vozili sebou. Truhla se jim také v době proroka a soudce Samuela ztratila, přesněji řečeno byla jim ukořistěná Pelištejci, což se však Pánu Bohu vůbec nelíbilo a tak dlouho na Pelištejce posílal jednu pohromu za druhou, až raději schránu Izraelcům vrátili. Podrobněji o tom povídám v dílu tohoto podcastu nazvaném Samuel. Poslední soudce před prvním králem.

Prvním kamenným čili nemobilním nebo pevným kostelem byl pravděpodobně Šalomounův chrám v Jeruzalémě, postavený okolo roku 967 př. n. l., který o nějakých 380 let později zničili Babylóňané. Po dalších 70 letech byl postavený takzvaný druhý chrám, ve kterém už ale chyběla schrána úmluvy, která se – když to řeknu poněkud lapidárně – v průběhu dějin někde ztratila. Nicméně jde o ten chrám v Jeruzalémě, který je spjatý se životem Ježíše Krista. Sem přinesla Marie novorozeného Ježíše, aby za něj podle tehdejšího ustanovení obětovala dvě hrdličky nebo holoubata, zde 12letý Ježíš, zatímco ho Marie s Josefem zoufale hledali, diskutoval s chrámovými kněžími a na tomto místě se také odehrává známé vyčištění chrámu, kdy odsud Ježíš dosti nevybíravým způsobem vyhnal kupce a směnárníky. Tento chrám byl v roce 70 našeho letopočtu vypálený římským vojskem a už nikdy nebyl obnovený. Dochovala se z něj pouze část vnějšího opevnění, kterou dnes známe jako jeruzalémskou Zeď nářků.

Nicméně od té doby to šlo jako na drátkách. Tak, jak se rozšiřovalo křesťanství, vznikaly po celém světě nejrůznější kostely a jiné sakrální stavby, a jak už jsem říkal, budují se dodnes.

Pokud jste pozorně poslouchali předchozí biblickou citaci, pak hned v prvním verši zazněla Hospodinova slova: Ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich. Pokud tedy Bůh bydlel ve stanu setkávání, bydlí určitě i v kostele nebo v kostelích – to je nepochybně logický argument. Ale… pro změnu v posledním citovaném verši Hospodin říká: Tam se budu s tebou setkávat… To už může znít trochu jinak. Nemusí jít od adresu trvalého pobytu, nýbrž o místo, kde si Bůh s člověkem dává… rande. Ostatně jak už bylo řečeno, stan setkávání nebo schrána úmluvy byla mobilní. Přestože to uvádím jako spíše zajímavost, možná jde o důležitý kontext, který naznačuje, že Bůh je „všudezdejší“. Ale o tom až o něco později. Nyní ještě chvíli zůstaneme u slova setkávání, které zde už nejednou zaznělo. 

V Encyklopedickém biblickém slovníku, Evangelické teologické fakulty Karlovy univerzity se mimo jiné u hesla Chrám píše:

Již na schráně lze poznat závažný rozdíl mezi kultem Izraele a ostatních národů. Obecně nábožensky byl chrám místem bezprostřední přítomnosti božstva. V Izraeli byl místem setkávání s Bohem (1Kr 8,10–61), ale Bůh nebyl na chrám vázán (Nu 12,5; 1Kr 8,27) – byl to stan setkávání.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Bůh nebyl na chrám vázán – byl to stan setkávání. To mluví za vše. Ale pojďme se ještě podívat do Bible, konkrétně na poslední odkaz z Encyklopedického biblického slovníku ke 27. verši 8. kapitoly knihy První královská. Zde se v Českém ekumenickém překladu píše:

Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?

1Kr 8:27 (ČEP)

Tato slova – tyto pochyby – vyslovuje král Šalomoun poté, co byl za jeho panování v Jeruzalémě postavený chrám a ze Siónu do něj byla přenesená schrána Hospodinovy smlouvy. Pánu Bohu se chrám nejspíš líbil, protože v 10. a 11. verši se praví:

Když kněží vycházeli ze svatyně, naplnil Hospodinův dům oblak, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Hospodinův dům naplnila Hospodinova sláva.

1Kr 8:10–11 (ČEP)

Následně Šalomoun mluví k izraelskému lidu a mimo jiné říká – verše 23 až 26:

[a řekl:] „Hospodine, Bože Izraele, není Boha tobě podobného nahoře na nebi ani dole na zemi. Ty zachováváš smlouvu a milosrdenství svým služebníkům, kteří chodí před tebou celým srdcem. Ty jsi zachoval svému služebníku, mému otci Davidovi, to, co jsi mu přislíbil. Vlastními ústy jsi přislíbil a vlastní rukou jsi to naplnil, jak je dnes zřejmé.
Nyní, Hospodine, Bože Izraele, zachovej svému služebníku, mému otci Davidovi, to, co jsi mu přislíbil slovy: ‚Nebude přede mnou vyhlazen následník z tvého rodu, jenž bude sedět na izraelském trůnu, budou-li ovšem tvoji synové dbát na svou cestu, aby přede mnou chodili, jako jsi chodil přede mnou ty.‘
Nyní tedy, Bože Izraele, nechť se prokáže spolehlivost tvého slova, které jsi promluvil ke svému služebníku, mému otci Davidovi.

1Kr 8:23–26 (ČEP)

A vzápětí Šalomoun dodává slova, která jsme už slyšeli, ale můžeme si je zopakovat:

Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?

1Kr 8:27 (ČEP)

To jsou paradoxy! Nejmoudřejší člověk, jaký se kdy na této Zemi vyskytoval, král Šalomoun, který svou moudrost dostal od samotného Pána Boha, nejprve postaví Hospodinu chrám, aby hned poté zapochyboval, jestli v něm bude Bůh bydlet. Zdali v nějakém pozemském kostele někdo takový, jako je Bůh, vůbec bydlet může.

Celý tento příběh, počínaje zhotovením stanu svědectví až po Šalomounovy pochybnosti výborně shrnuje ve své řeči před židovskou veleradou, která bohužel předcházela jeho ukamenování, první křesťanský mučedník Štěpán. Celou jeho úchvatnou obhajobu, která ve skutečnosti byla spíše žalobou, si můžete poslechnout, nebo přečíst v textové verzi dílu tohoto podcastu s názvem Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána. My si nyní připomeneme část, v níž mluví právě o našem tématu. Skutky apoštolů, 7. kapitola, verše 44 až 50:

Naši praotcové měli na poušti stánek svědectví; Bůh přikázal Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který mu ukázal. Tento stánek odevzdali svým synům, a ti jej za Jozue vnesli do země pohanů, které Bůh před nimi zahnal. Tak tomu bylo až do časů Davidových. David nalezl u Boha milost a prosil, aby směl vyhledat místo, kde by přebýval Bůh Jákobův. Ale teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám.
Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: ‚Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?‘ 

Sk 7:44–50 (ČEP)

Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! To jsou slova začátku 66. kapitoly knihy proroka Izaiáše. Štěpán ho cituje a říká: Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama…

V předchozí části jsme od pradávné historie chrámů ze Starého zákona volně přešli do doby novozákonní. Ta by jaksi neexistovala bez Ježíše Krista, byť tedy pro přesnost, ten zde byl již od stvoření světa. O tom jsem povídal ve druhé části miniseriálu Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka, kde mi jako základ pro toto tvrzení posloužil začátek Janova evangelia. A ve čtvrtém z evangelií zůstaneme i nyní, pouze nalistujeme o kapitolu dál. 

O takzvaném vyčištění chrámu jsem už v tomto dílu mluvil. Ježíše doběla rozpálili prodavači dobytka, ovcí a holubů i penězoměnci, kteří si z chrámu udělali tržnici. Takže je bičem, spleteným z provazů, odsud vyhnal. Domněle svévolné jednání jakéhosi mladého muže se samozřejmě nelíbilo Židům a ptali se ho: Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit? Co na to Ježíš? – Evangelium podle Jana, 2. kapitola, verše 19 až 22:

Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“
Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“
On však mluvil o chrámu svého těla.
Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.

J 2:19–22 (ČEP)

On však mluvil o chrámu svého těla. Nevím, jak vám, ale mně to dává smysl i bez dalšího vysvětlování. Žádná sebehonosnější nebo naopak třeba až asketicky skromná stavba na světě zkrátka nedokáže nahradit chrám Boží, který je v Ježíši Kristu. Ostatně Ježíš tuto myšlenku svým posluchačům sděluje vícekrát. Například ve 12. kapitole Matoušova evangelia, když ho farizejové napomínají kvůli učedníkům, kteří jedí v sobotu obilí z klasů, jež si před tím promnuli v rukou – což zákoníci považovali za práci – jim Ježíš odpovídá, že i kněží službou v chrámu porušují sobotu a dodává: Pravím vám, že zde je víc než chrám. (Mt 12:6 /ČEP/) Možná srozumitelněji než Český ekumenický překlad v tomto případě zní například Bible21, kde se píše: Říkám vám ale, že zde je někdo větší nežli chrám. (Mt 12:6 /B21/) Že tím Ježíš myslí sám sebe, je jaksi nasnadě.

No a hezky do třetice ještě jednou Ježíš, tentokrát ve velmi známém verši z 18. kapitoly Matouše: Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. (Mt 18:20 /ČEP/) Již zmiňovaný Encyklopedický biblický slovník k tomu verši uvádí:

V církvi se Ježíšův výrok tradovaný v Mt 18,20 „Kde jsou dva neb tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ stal zdůvodněním toho, proč není třeba chrámu. Ježíš provází v Duchu své věrné i do nových míst, je s nimi tam, kde se shromažďují v jeho jménu.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Aniž bych chtěl polemizovat s akademickými autoritami, myslím si, že tento Ježíšův výrok je více o církvi nežli o chrámu, nicméně, kdybych v něm jistý význam neviděl, jaksi bych ho zde neuváděl :-) Ježíš nám říká to, co zde už zaznělo: Setkají-li se věřící lidé na jakémkoliv místě v Ježíšově jménu, i kdyby měli otevřené nebe nad svými hlavami, ocitají se v Božím chrámu, v chrámu Ježíše Krista. Kostel k tomu vážně vůbec nutný není…

Zdálo by se, že tady může dnešní díl podcastu Biblická jména a úsloví pomalu skončit. Já bych už možná neměl co dodat, jenže díky Bohu jsou nebo byli na světě povolanější lidé, kteří mají co říct. Třeba takový apoštol Pavel. Ten totiž myšlenku „virtuálního chrámu“ rozvádí do ještě, abych tak řekl, vyššího levelu. Za chrám Boží, za chrám Ducha svatého, považuje tělo každého věřícího člověka. Ve 3. kapitole svého Prvního listu Korintským nabádá novokřesťany k ukončení sporů, které vznikly mezi Petrovými a Apollovými příznivci. Ve verších 9 až 17 svým bratrům v Kristu píše toto:

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.
Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.
Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.

1Kor 3:9–17 (ČEP)

Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Nejen tedy Kristus, ale i každý jiný křesťan je podle Pavla Božím chrámem. Já s tím naprosto souhlasím, protože to odpovídá mé oblíbené, byť teologicky poněkud nepřesné formulaci, a totiž, že my křesťané si nosíme Ježíše ve svém srdci. Apoštol Pavel podobná slova, která jsem před chvilkou citoval, ještě zopakuje o tři kapitoly dál, kde Korintské tepe za nejrůznější morální prohřešky a řekněme nepěkné chování, přičemž ve verších 12–19 píše:

 ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ničím se nedám zotročit. Jídlo je pro žaludek a žaludek pro jídlo; Bůh však jednou učiní konec obojímu. Tělo však není pro smilstvo, nýbrž pro Pána, a Pán pro tělo.
Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Mám tedy z údů Kristových učinit údy nevěstky? Rozhodně ne! Což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno ‚budou ti dva jedno tělo‘.
Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu.
Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě!

1Kor 6:12–19 (ČEP)

Zde Pavel kromě přirovnání těla k chrámu Ducha svatého říká také: Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. A před tím: Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Jsme tedy prodlouženou rukou Ježíše, abychom mohli konat Boží vůli. Umožňuje nám to Duch svatý, jehož nosíme v chrámu svého těla. Už jsem to v jednom z dílů toho podcastu říkal: Pán Bůh uskutečňuje své záměry převážně pomocí nás, lidí. Tak jasně, proč by dělal všechno sám, když má na to lidi, ne? :-) Ale vážně. Toto Boží delegování pravomocí není ani projevem lenosti, ani snad důsledkem stáří Pána Boha. Bůh pracuje o sto šest, bdí nad námi lidově řečeno 24/7. To, že si člověka používá ke svým záměrům, je naopak známka nejvyšší důvěry. Konej podle mé vůle, věřím ti, že to uděláš dobře, říká nám Pán Bůh. A zároveň nás tím hezky česky tříbí. Dává nám i náročnější a někdy i hodně těžké úkoly, abychom ukázali, že dokážeme obstát i v nelehkých situacích. Ve 13. verši 10. kapitoly První knihy Korintským však zároveň můžeme číst:

Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.

1Kor 10:13 (ČEP)

No, ale to jsem trochu odbočil od našeho tématu „Božího trvalého pobytu“, tudíž nyní už opravdu pomalu povedu tento díl podcastu ke svému závěru.

Kostely jsou, abych to vyjádřil nějak obecně, zkrátka výjimečné stavby na tom bychom se mohli shodnout. V žádném z nich všakBůh nebydlí. Nemá zde trvalý pobyt ani sídlo firmy. Ale pozor, neznamená to, že se s ním v kostele nemůžeme setkat – právě naopak – kostely vznikly jako místo pro setkávání s Bohem, k jeho uctívání, chválení, ke všem těm křesťanským rituálům, které směřují k Ježíši Kristu.

Pořád nám však zůstává na stole ležet otázka: Kde tedy Bůh bydlí? Už jsem to v tomto podcastu říkal – Bůh žije mimo námi vnímaný čas a prostor, tudíž se s ním můžete setkat v podstatě kdekoliv. Je to trochu vyjadřovací oříšek: Chtělo by se mi říct, že Bůh je všude a ve všem, ale to bych mohl být nařčený z panteismu. Ostatně už moje zmiňovaná slova o tom, že my věřící si nosíme Ježíše ve svém srdci, panteismem zavání docela dost. Ale nemějte obavy, nemyslím si, že by snad Bůh byl imanentní čili obsažený v někom či něčem. Na portálu Víra.cz jsem našel pěknou větu, která by mohla tento díl zakončit:

Můžeme říci, že Bůh je přítomný z lásky k nám ve formě a na místě, kde si ho představíme, zároveň ale není uzamčený či „přilepený“ do formy, ve které bychom ho rádi vnímali.

Zdroj: Víra.cz

Pán Bůh nebydlí nikde, ale zároveň bydlí všude. Je přítomný tam, kde je člověk. A hlavně na místech, kde ho člověk toužebně hledá. Třeba v kostelích…

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 112 | Vždy a všude na správné Boží adrese se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pokud se tedy chci potkat s Bohem, musím jít do kostela. Je to tak? Má Bůh své sídlo v kostele nebo v kostelích? Pojďme nad tím v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví chvíli přemýšlet.

Od mikrofonu vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 112 | Vždy a všude na správné Boží adrese se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 15. 11. 2023

Snad ode mě není příliš troufalé, vypůjčit si pro titulek tohoto dílu název písně, kterou patrně budou znát hlavně posluchači z evangelických kruhů. Jde o český překlad básně Dietricha Bonhoeffera od Dagmar a Petra Pokorných, který začíná slovy Moc předivná nás tiše obestírá, a proto čekám příští uklidněn. Bůh je dnes s námi, svědčí naše víra, a bude s námi každý nový den. Onou mocí předivnou myslí autor působení Ducha svatého, a právě o něm bude tento díl podcastu Biblická jména a úsloví.

Ze svého improvizovaného studia vás jako vždy zdraví Petr Lindner.

Někdo by možná řekl, že nejsou větší a menší biblická nebo křesťanská témata, že zkrátka všechna mají svou důležitost, já však tento názor úplně nesdílím. Zrovna v případě Ducha svatého si myslím, že jde o – promiňte mi to slovo – sakra těžký námět. S tímto vědomím jsem jej taky hodně dlouho odkládal. Až to tak nějak přišlo samo. Samo? Nemohlo to být třeba působením Ducha svatého? Mohlo, a já věřím, že tomu tak i bylo, nicméně pojďme postupně krok po kroku.

Duch svatý je jednou z osob Boží trojice – to, myslím, vědí nebo alespoň to někde slyšeli či četli nejen ryzí křesťané. Křesťanský Bůh je trojjediný neboli trinitární – Bůh Otec, Syn Ježíš Kristus a Duch svatý. Katolický kněz Dominik Pecka ve svém článku Trinitární základ křesťanských mysterií píše:

Největší a základní křesťanské mysterium je mysterium Boží trojosobnosti. Jedna a táž božská přirozenost je společná třem rozdílným osobám.

Zdroj: RevueTheofil.cz

Boha Otce jako osobu si představit umíme. Sice si o něm občas děláme představy falešné, někdy i hloupé, ale vidět v Bohu Otci osobu, nám nečiní problém. U Ježíše je to ještě snazší, toho dokonce lidé před dvěma tisíci lety viděli na vlastní oči. Mohli s ním mluvit, dotknout se ho. Ale s prominutím nějaký duch? Ducha si mám představit jako osobu? Aniž bych chtěl být laciný či bulvární – příliš to svádí k obrazům duchů z pohádek a filmů. Přesto však my křesťané věříme, že Duch svatý je jednou z osob, nebo řečeno jinými slovy, jednou z postav Boží trojice. K přesnějšímu vysvětlení se však dostanu až o něco později, teď spolu pojďme otevřít Bibli.

Asi nejznámější pasáž o Duchu svatém se nachází v knize Skutků, v části o vylití Ducha svatého o Letnicích. Přečtu první čtyři verše 2. kapitoly:

Když nastal den Letnic, byli všichni spolu na jednom místě. Náhle se ozval zvuk z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. A ukázaly se jim jazyky jakoby z ohně, které se rozdělovaly, a na každém z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.

Sk 2:1–4 (CSP)

O mluvení jazyky jsem se zmiňoval v epizodě tohoto podcastu s názvem Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží, takže to nyní necháme stranou – byť samozřejmě budu rád, když i tento díl, pokud jste ho tedy už neposlouchali, lidově řečeno dáte také. Ale až si poslechnete tuto epizodu :-)

O Letnicích tehdy došlo možná až k epidemii vylití Ducha svatého. Kolik lidí se zde sešlo, to Bible neříká, nicméně původní židovské Letnice byly svátkem díkůvzdání Hospodinu za žně a později také oslavou darování kamenných desek s desaterem Mojžíšovi na Sinajské hoře – lze tedy předpokládat, že nešlo o malou skupinku lidí, kteří se náhodou potkali na ulici, nýbrž velké shromáždění stovek, možná tisíců lidí. Ostatně další verše 2. kapitoly knihy Skutků to poměrně jasně dokazují:

V Jeruzalémě pobývali Židé, zbožní muži ze všech národů, které jsou pod nebem. A když se ozval ten zvuk, sešlo se mnoho lidí a byli zmateni, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. [Všichni] byli ohromeni a udiveně říkali: 

„Hle, což nejsou všichni ti, kteří tu mluví, Galilejci? Jak to, že každý z nás slyší svůj vlastní jazyk, ve kterém jsme se narodili? Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a oblastí Libye u Kyrény a návštěvníci z Říma, Židé i Proselyté, Kréťané a Arabové: všichni je slyšíme mluvit našimi jazyky veliké věci Boží.“ 

Všichni z toho byli ohromeni a zmateni a jeden druhému říkali: „Co to má znamenat?“ Ale jiní se posmívali a říkali: „Jsou opilí.“

Sk 2:5–13 (CSP)

Jsou opilí, to nám to pěkně začíná :-) Ale řekl jsem, že mluvení v jazycích se v tomto dílu zabývat nebudu, tudíž zpátky k Duchu svatému.

Vylití Ducha svatého o Letnicích je sice možná nejznámější zmínkou o něm, avšak neznamená to, že před tím by snad o Duchu svatém Bible mlčela. Padesát dnů před tím, tedy podle naší tradice, kdy Letnice slavíme 50 dnů po Velikonocích, Ježíš po svém zmrtvýchvstání doslova vdechl Ducha svatého svým učedníkům. Mimochodem, podle Wikipedie používají východní křesťanské církve, například pravoslavní, místo Letnic příhodný pojem Padesátnice. Jak to bylo s Ježíšem a předáním Ducha svatého? Čteme o tom v Janově evangeliu. 20. kapitola, verše 19 až 23:

Když byl večer téhož dne, prvního v týdnu, a učedníci byli ze strachu před Židy [shromážděni] za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: 
„Pokoj vám.“ 
Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. I zaradovali se učedníci, když uviděli Pána. [Ježíš] jim opět řekl: 
„Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.“
Po těchto slovech na ně dechl a řekl jim: 
„Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.“

J 20:19–23 (CSP)

Ani velikonoční příběh však není první zmínkou o Duchu svatém v Bibli. Dalších míst je více, ale nebudu je zde všechny zmiňovat. Mnohem důležitější totiž je, že Bible Duchem svatým rovnou začíná! Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou a Duch Boží se vznášel nad vodami. (Gn 1:2 /CSP/) Tak v Českém studijním překladu zní druhý verš knihy Genesis, tedy druhý verš celé Bible. Z toho vcelku jasně plyne, že Duch svatý k nám takříkajíc nepřišel ani o Letnicích, ani po Ježíšově zmrtvýchvstání, nýbrž zde byl ještě před stvořením světa. 

Hlavně katolíci asi budou znát latinský překlad pojmu Duch svatý – Spiritus Sanctus. Nicméně v hebrejštině čili v jazyce Starého zákona, se Duch svatý označuje slovem ruach (רוּחַ הַקֹּדֶשׁ), což mimo jiné znamená také vítr. Podobně je to i v jazyku Nového zákona, v řečtině, kde se používá slovo pneuma(Πνεύμα). Nemusíte být řečtináři, abyste si neodvodili – pneuma, pneumatika, vzduch, vítr… Ve 3. kapitole Evangelia podle Jana je popisovaný rozhovor Ježíše s farizejem Nikodémem. Samozřejmě je dobré si jej přečíst celý, ale v rámci tohoto dílu budu citovat jen první část. Verše 1 až 8:

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, přední muž mezi Židy. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu:
„Rabbi, víme, že jsi přišel od Boha jako učitel, neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li s ním Bůh.“ 
Ježíš mu odpověděl:
„Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království.“
Nikodém mu řekl:
„Jak se může člověk narodit, když je starý? Nemůže podruhé vstoupit do lůna své matky a narodit se.“
Ježíš odpověděl:
„Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“

J 3:1–8 (CSP)

V řečtině je v posledním verši pro první slovo vítr použitý pojem pneuma a pro poslední slovo Duch nebo Ducha, slovo pneumatos. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Ježíš tím říká, že Duch svatý působí jednoduše všude. Mohlo by se zdát, že snad náhodně – kam zrovna zavane, ale to by byl mylný výklad této slovní hříčky. Ježíš mluví o Božím království. A v Božím království je jediným pánem sám Bůh. Je-li Duch svatý jednou z osob Boží trojice – a vane si, kam chce – je to jednak potvrzení jeho svrchovanosti a jednak prosté sdělení: Bůh má všechno ve svých rukou. Trochu to naznačuje, že Duch svatý je jakýsi „Boží řídící orgán“, nebo spíš lépe „Boží navigační systém“, ale to bych předbíhal, takže jako bych zatím nic neřekl :-)

Podobně, jako jsem zmiňoval různý význam slov ruach a pneuma, můžeme se na chvilku zastavit i u českého slova duch. Stačí změnit jedno písmeno a je z něj velmi podobně znějící dech – a rozhodně to nebude jenom samoúčelná hra se slovy. I s dechem je spojený vzduch, vánek, někdy – když třeba silně kýchnete – taky pěkný vítr. Ostatně, jak jsem četl před chvílí, Ježíš svým učedníkům předal Ducha svatého tak, že na ně dechl. I v tomto případě můžeme znovu nalistovat v Bibli První knihu Mojžíšovu čili Genesis, protože ono Ježíšovo dechnutí také nebylo v biblických dějinách prvním. O paralele ducha a dechu výborně píše evangelický teolog a farář Ondřej Macek ve své knize Věty křesťanské víry. Poslouchejte…

Člověk žije, když dýchá. Nejprve přijímá, nadechuje se a pak vydechuje. Člověk žije, když dýchá, přijímá a dává. V příběhu o stvoření se vypráví, jak Bůh vytvořil postavu člověka, tj. jeho organismus, a potom vdechl v jeho chřípí dchnutí života – dal mu dýchání. (Gn 2,7) A od té chvíle se člověk stal živou bytostí. Je pozoruhodné, že se v Bibli líčí vznik lidského života právě takto. Bibličtí autoři měli totiž k dispozici i jinou představu. Starověcí lovci věděli, že život odchází z těla zároveň s krví. I ve Starém zákoně se mihne myšlenka, že podstata života je v krvi. (Lv 17,14) Ale v tom ústředním příběhu říká biblický vypravěč, že lidský život závisí na dýchání. V těch dvou představách byl pro něj tehdy totiž výrazný rozdíl. Krev je součástí organismu. Koluje v žilách, je uzavřena v těle. Nevytéká z něho běžně ven a nevrací se zpátky. Bible se vyhnula představě, že život je v krvi člověka. Protože by tím prohlásila, že život je něco, co je v nás, co je naše. Sáhla raději po druhém obraze, že život je dýchání člověka, neboť dech je něco, co není docela v nás. Vzduch stále přijímáme a vracíme. Kdybychom chtěli dech zadržet, zadusíme se a umřeme. Žít můžeme jen tím, že každým okamžikem, každým dechem život přijímáme a vracíme. Tělo je jen organismus. To, co mu dává život, přichází zvenčí. Znamená to: Bůh vdechuje do našeho chřípí dech života. A pak život přijímáme. Není v nás. Život je dar. A s životem je to jako s tím dýcháním. Žijeme, když s vděčností přijímáme život a dáváme jej druhým. Život je ve vnímání vnějšího i vnitřního.

Zdroj: Ondřej Macek | Věty křesťanské víry (Mlýn, Jihlava, 2018)

Za slova Ondřeje Macka jsem musel dát hudební předěl, aby vám malá pauza umožnila lépe je zažít. Navíc k nim, upřímně řečeno, nemám co dodat. Dokonce jsem si chvíli říkal, jestli by nebylo nejlepší místo vlastního povídání prostě přečíst celou kapitolu o Duchu svatém z Ondřejovy knihy Věty křesťanské víry. Ale to by už pak jaksi nebyl podcast Biblická jména a úsloví :-) Nicméně Ondřejova slova si přece jenom ještě jednou vezmu do úst. Na začátku tohoto dílu jsem mluvil o tom, že Duch svatý je osoba, nikoliv snad nějaká energie nebo síla či moc. I když… no, ale nejprve Ondřej Macek:

Mluvit o Duchu svatém je způsob, kterým zkoušíme nějak naznačit, jak se s Bohem potkáváme. Tentýž Bůh nám tu svět a život nachystal, tentýž v Ježíši ukázal, jak jej žít, tentýž nás v něm drží, když tu skáčeme či se vlečeme. 
Je těžké rozeznat to něco božího, Pána Boha od spousty dalších hlasů, sil, závanů, které se v nás a kolem nás potkávají, proplétají a navzájem přehlušují. Kdo ke mně teď mluví? Kdo se to ozývá zevnitř? Svědomí, našeptávač? Křesťané neznají moc jinou radu než se zkoušet ptát: A co by na to Ježíš z Nazaretu? Zkusit položit otázku, číst Bibli, poprosit o odpověď a čekat na ni.

Zdroj: Ondřej Macek | Věty křesťanské víry (Mlýn, Jihlava, 2018)

Bůh Otec náš svět a život stvořil, Ježíš ukázal, jak ho žít, a Duch svatý nás v něm, Ondřejovými slovy, drží. Ona energie, síla či moc, o kterých jsem se zmínil před čtením předchozí citace, a také správné směrování našeho života, to sice není Duch svatý, ovšem jsou to činnosti, které Duch svatý dělá. Je to konání Ducha svatého v nás. Mluvil jsem o tom v minulém dílu Slova nakrátko s názvem Boží vůle v lidských rukou – Duch svatý je osoba Boží trojice, kterou Ježíš před svým odchodem k Bohu Otci pověřil jakousi funkcí jeho zástupce, jako přímluvce nebo zastánce, těšitele či utěšitele, jak je psáno v Bibli. Nejen jako hlasatele své čili Boží vůle, ale také jako rádce, ochránce nebo utěšovatele. A co víc, Duch svatý má také funkci doslova infekčního přenašeče Boží lásky. V listu Římanům můžeme číst – 5. kapitola, verše 1 až 5:

Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho jsme [vírou] získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy. A nejen to, chlubíme se také souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost osvědčenost a osvědčenost naději. A naděje nezahanbuje, neboť Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

Ř 5:1–5 (CSP)

Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Ne, že bych chtěl opravovat apoštola Pavla, ale řekl bych rovnou, že nám byl Duch svatý přímo darován. Je jenom na nás, jestli chceme hledat a nalézat jeho působení, a také jestli se chceme jeho vlivu otevřít. S důvěrou… s vírou, že Bůh pro nás chce jen dobré. A také, jak píše Ondřej Macek v prvním citovaném textu, zdali chceme to dobro, co od Boha dostáváme, předávat dál. Nebo Ježíšovými slovy: Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy. Láska a odpuštění – dvě slova, bez kterých by křesťanství jednoduše nemohlo existovat. Osobně bych to rozšířil i za jeho hranice. Co vy na to?

Pomalu se dostáváme k závěru této epizody podcastu Biblická jména a úsloví. Ve vzduchu však visí jedna nevyřčená otázka: Slyšeli jsme, že Duch svatý pracuje v nás, v lidech. Apoštol Pavel v Prvním listu Korintským říká: Nevíte, že jste Boží svatyně a že ve vás bydlí Duch Boží? (1Kor 3:16 /CSP/)

Jak tedy já dostanu Ducha svatého? Jak se ze mě stane Boží svatyně a jak ve mně začne Duch Boží bydlet? Dnes už na nás Ježíš nedechne jako na své učedníky, nicméně mnohé napoví jeho slova: …nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do Božího království. Ano, Ježíš mluví o křtu, který je v křesťanských církvích spojený s vkládáním rukou. Takže se rychle nechat pokřtít a je to! Počkejte, ne tak zhurta. To by pak znamenalo, že nepokřtěný člověk nemůže být obdařený Duchem svatým…, a to si vážně nemyslím.

Možná budou mé následující myšlenky poněkud rebelské, někomu by mohly připadat snad i bludařské nebo kacířské či heretické, ale je to můj názor, se kterým samozřejmě nemusíte souhlasit. Jsem si jistý, že dar Ducha svatého má každý, kdo uvěřil v Boha, ať je pokřtěný, nebo není. Každý, kdo přijal Boží cestu za svou a snaží se po ní jít. Každý, kdo miluje Ježíše a chodí po světě s otevřenýma očima, otevřenou myslí a hlavně otevřeným srdcem. Dokonce bych se nebál ani tvrdit, že Duch svatý působí i v lidech, kteří se za věřící nepovažují. Je-li zde na zemi tato třetí osoba Boží trojice od počátku věků, a vane-li jako vítr všude, nic bych za to nedal, kdyby také nepůsobila v úplně všech lidech. Asi ne ve všech stejně, protože Ducha svatého je třeba, jakožto Boží milost, ve své svobodě přijmout. Stačí ale jen vzít za nabízenou ruku…

Na úplném začátku tohoto dílu jsem mluvil o písni z evangelického zpěvníku Moc předivná. Dietrich Bonhoeffer svou báseň, která posloužila jako text k této písni, napsal pár měsíců před svou popravou v koncentračním táboře Flossenbürg. Údajně je to jeho poslední dochovaný teologický text. V němčině nám známou moc předivnou nazývá guten Mächten – dobrou mocí. Tu dobrou moc má ve svých rukou Bůh, který nám ji propůjčuje skrze Ducha svatého. Je to vskutku moc předivná, byť tedy jen a pouze v tom nejlepším smyslu slova. Myslím, že přehlížet ji, nebo ji snad dokonce vědomě odmítat, by byla velká chyba. Ostatně když jsem před chvílí citoval apoštola Pavla, pak on za svými slovy dodává ještě toto: Ničí-li někdo Boží svatyni, zničí Bůh jej. Neboť Boží svatyně je svatá, a tou svatyní jste vy. (1Kor 3:17 /CSP/)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Moc předivná (O Duchu svatém) se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Onou mocí předivnou myslí autor působení Ducha svatého, a právě o něm bude tento díl podcastu Biblická jména a úsloví. Ze svého improvizovaného studia vás jako vždy zdraví Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Moc předivná (O Duchu svatém) se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.