Textová verze epizody podcastu Moc předivná (O Duchu svatém)
Petr Lindner | 15. 11. 2023
Snad ode mě není příliš troufalé, vypůjčit si pro titulek tohoto dílu název písně, kterou patrně budou znát hlavně posluchači z evangelických kruhů. Jde o český překlad básně Dietricha Bonhoeffera od Dagmar a Petra Pokorných, který začíná slovy Moc předivná nás tiše obestírá, a proto čekám příští uklidněn. Bůh je dnes s námi, svědčí naše víra, a bude s námi každý nový den. Onou mocí předivnou myslí autor působení Ducha svatého, a právě o něm bude tento díl podcastu Biblická jména a úsloví.
Ze svého improvizovaného studia vás jako vždy zdraví Petr Lindner.
Někdo by možná řekl, že nejsou větší a menší biblická nebo křesťanská témata, že zkrátka všechna mají svou důležitost, já však tento názor úplně nesdílím. Zrovna v případě Ducha svatého si myslím, že jde o – promiňte mi to slovo – sakra těžký námět. S tímto vědomím jsem jej taky hodně dlouho odkládal. Až to tak nějak přišlo samo. Samo? Nemohlo to být třeba působením Ducha svatého? Mohlo, a já věřím, že tomu tak i bylo, nicméně pojďme postupně krok po kroku.
Duch svatý je jednou z osob Boží trojice – to, myslím, vědí nebo alespoň to někde slyšeli či četli nejen ryzí křesťané. Křesťanský Bůh je trojjediný neboli trinitární – Bůh Otec, Syn Ježíš Kristus a Duch svatý. Katolický kněz Dominik Pecka ve svém článku Trinitární základ křesťanských mysterií píše:
Největší a základní křesťanské mysterium je mysterium Boží trojosobnosti. Jedna a táž božská přirozenost je společná třem rozdílným osobám.
Zdroj: RevueTheofil.cz
Boha Otce jako osobu si představit umíme. Sice si o něm občas děláme představy falešné, někdy i hloupé, ale vidět v Bohu Otci osobu, nám nečiní problém. U Ježíše je to ještě snazší, toho dokonce lidé před dvěma tisíci lety viděli na vlastní oči. Mohli s ním mluvit, dotknout se ho. Ale s prominutím nějaký duch? Ducha si mám představit jako osobu? Aniž bych chtěl být laciný či bulvární – příliš to svádí k obrazům duchů z pohádek a filmů. Přesto však my křesťané věříme, že Duch svatý je jednou z osob, nebo řečeno jinými slovy, jednou z postav Boží trojice. K přesnějšímu vysvětlení se však dostanu až o něco později, teď spolu pojďme otevřít Bibli.
Asi nejznámější pasáž o Duchu svatém se nachází v knize Skutků, v části o vylití Ducha svatého o Letnicích. Přečtu první čtyři verše 2. kapitoly:
Když nastal den Letnic, byli všichni spolu na jednom místě. Náhle se ozval zvuk z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. A ukázaly se jim jazyky jakoby z ohně, které se rozdělovaly, a na každém z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.
Sk 2:1–4 (CSP)
O mluvení jazyky jsem se zmiňoval v epizodě tohoto podcastu s názvem Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží, takže to nyní necháme stranou – byť samozřejmě budu rád, když i tento díl, pokud jste ho tedy už neposlouchali, lidově řečeno dáte také. Ale až si poslechnete tuto epizodu :-)
O Letnicích tehdy došlo možná až k epidemii vylití Ducha svatého. Kolik lidí se zde sešlo, to Bible neříká, nicméně původní židovské Letnice byly svátkem díkůvzdání Hospodinu za žně a později také oslavou darování kamenných desek s desaterem Mojžíšovi na Sinajské hoře – lze tedy předpokládat, že nešlo o malou skupinku lidí, kteří se náhodou potkali na ulici, nýbrž velké shromáždění stovek, možná tisíců lidí. Ostatně další verše 2. kapitoly knihy Skutků to poměrně jasně dokazují:
V Jeruzalémě pobývali Židé, zbožní muži ze všech národů, které jsou pod nebem. A když se ozval ten zvuk, sešlo se mnoho lidí a byli zmateni, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. [Všichni] byli ohromeni a udiveně říkali:
„Hle, což nejsou všichni ti, kteří tu mluví, Galilejci? Jak to, že každý z nás slyší svůj vlastní jazyk, ve kterém jsme se narodili? Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a oblastí Libye u Kyrény a návštěvníci z Říma, Židé i Proselyté, Kréťané a Arabové: všichni je slyšíme mluvit našimi jazyky veliké věci Boží.“
Všichni z toho byli ohromeni a zmateni a jeden druhému říkali: „Co to má znamenat?“ Ale jiní se posmívali a říkali: „Jsou opilí.“
Sk 2:5–13 (CSP)
Jsou opilí, to nám to pěkně začíná :-) Ale řekl jsem, že mluvení v jazycích se v tomto dílu zabývat nebudu, tudíž zpátky k Duchu svatému.
Vylití Ducha svatého o Letnicích je sice možná nejznámější zmínkou o něm, avšak neznamená to, že před tím by snad o Duchu svatém Bible mlčela. Padesát dnů před tím, tedy podle naší tradice, kdy Letnice slavíme 50 dnů po Velikonocích, Ježíš po svém zmrtvýchvstání doslova vdechl Ducha svatého svým učedníkům. Mimochodem, podle Wikipedie používají východní křesťanské církve, například pravoslavní, místo Letnic příhodný pojem Padesátnice. Jak to bylo s Ježíšem a předáním Ducha svatého? Čteme o tom v Janově evangeliu. 20. kapitola, verše 19 až 23:
Když byl večer téhož dne, prvního v týdnu, a učedníci byli ze strachu před Židy [shromážděni] za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim:
J 20:19–23 (CSP)
„Pokoj vám.“
Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. I zaradovali se učedníci, když uviděli Pána. [Ježíš] jim opět řekl:
„Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.“
Po těchto slovech na ně dechl a řekl jim:
„Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.“
Ani velikonoční příběh však není první zmínkou o Duchu svatém v Bibli. Dalších míst je více, ale nebudu je zde všechny zmiňovat. Mnohem důležitější totiž je, že Bible Duchem svatým rovnou začíná! Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou a Duch Boží se vznášel nad vodami. (Gn 1:2 /CSP/) Tak v Českém studijním překladu zní druhý verš knihy Genesis, tedy druhý verš celé Bible. Z toho vcelku jasně plyne, že Duch svatý k nám takříkajíc nepřišel ani o Letnicích, ani po Ježíšově zmrtvýchvstání, nýbrž zde byl ještě před stvořením světa.
Hlavně katolíci asi budou znát latinský překlad pojmu Duch svatý – Spiritus Sanctus. Nicméně v hebrejštině čili v jazyce Starého zákona, se Duch svatý označuje slovem ruach (רוּחַ הַקֹּדֶשׁ), což mimo jiné znamená také vítr. Podobně je to i v jazyku Nového zákona, v řečtině, kde se používá slovo pneuma(Πνεύμα). Nemusíte být řečtináři, abyste si neodvodili – pneuma, pneumatika, vzduch, vítr… Ve 3. kapitole Evangelia podle Jana je popisovaný rozhovor Ježíše s farizejem Nikodémem. Samozřejmě je dobré si jej přečíst celý, ale v rámci tohoto dílu budu citovat jen první část. Verše 1 až 8:
Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, přední muž mezi Židy. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu:
J 3:1–8 (CSP)
„Rabbi, víme, že jsi přišel od Boha jako učitel, neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li s ním Bůh.“
Ježíš mu odpověděl:
„Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království.“
Nikodém mu řekl:
„Jak se může člověk narodit, když je starý? Nemůže podruhé vstoupit do lůna své matky a narodit se.“
Ježíš odpověděl:
„Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“
V řečtině je v posledním verši pro první slovo vítr použitý pojem pneuma a pro poslední slovo Duch nebo Ducha, slovo pneumatos. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Ježíš tím říká, že Duch svatý působí jednoduše všude. Mohlo by se zdát, že snad náhodně – kam zrovna zavane, ale to by byl mylný výklad této slovní hříčky. Ježíš mluví o Božím království. A v Božím království je jediným pánem sám Bůh. Je-li Duch svatý jednou z osob Boží trojice – a vane si, kam chce – je to jednak potvrzení jeho svrchovanosti a jednak prosté sdělení: Bůh má všechno ve svých rukou. Trochu to naznačuje, že Duch svatý je jakýsi „Boží řídící orgán“, nebo spíš lépe „Boží navigační systém“, ale to bych předbíhal, takže jako bych zatím nic neřekl :-)
Podobně, jako jsem zmiňoval různý význam slov ruach a pneuma, můžeme se na chvilku zastavit i u českého slova duch. Stačí změnit jedno písmeno a je z něj velmi podobně znějící dech – a rozhodně to nebude jenom samoúčelná hra se slovy. I s dechem je spojený vzduch, vánek, někdy – když třeba silně kýchnete – taky pěkný vítr. Ostatně, jak jsem četl před chvílí, Ježíš svým učedníkům předal Ducha svatého tak, že na ně dechl. I v tomto případě můžeme znovu nalistovat v Bibli První knihu Mojžíšovu čili Genesis, protože ono Ježíšovo dechnutí také nebylo v biblických dějinách prvním. O paralele ducha a dechu výborně píše evangelický teolog a farář Ondřej Macek ve své knize Věty křesťanské víry. Poslouchejte…
Člověk žije, když dýchá. Nejprve přijímá, nadechuje se a pak vydechuje. Člověk žije, když dýchá, přijímá a dává. V příběhu o stvoření se vypráví, jak Bůh vytvořil postavu člověka, tj. jeho organismus, a potom vdechl v jeho chřípí dchnutí života – dal mu dýchání. (Gn 2,7) A od té chvíle se člověk stal živou bytostí. Je pozoruhodné, že se v Bibli líčí vznik lidského života právě takto. Bibličtí autoři měli totiž k dispozici i jinou představu. Starověcí lovci věděli, že život odchází z těla zároveň s krví. I ve Starém zákoně se mihne myšlenka, že podstata života je v krvi. (Lv 17,14) Ale v tom ústředním příběhu říká biblický vypravěč, že lidský život závisí na dýchání. V těch dvou představách byl pro něj tehdy totiž výrazný rozdíl. Krev je součástí organismu. Koluje v žilách, je uzavřena v těle. Nevytéká z něho běžně ven a nevrací se zpátky. Bible se vyhnula představě, že život je v krvi člověka. Protože by tím prohlásila, že život je něco, co je v nás, co je naše. Sáhla raději po druhém obraze, že život je dýchání člověka, neboť dech je něco, co není docela v nás. Vzduch stále přijímáme a vracíme. Kdybychom chtěli dech zadržet, zadusíme se a umřeme. Žít můžeme jen tím, že každým okamžikem, každým dechem život přijímáme a vracíme. Tělo je jen organismus. To, co mu dává život, přichází zvenčí. Znamená to: Bůh vdechuje do našeho chřípí dech života. A pak život přijímáme. Není v nás. Život je dar. A s životem je to jako s tím dýcháním. Žijeme, když s vděčností přijímáme život a dáváme jej druhým. Život je ve vnímání vnějšího i vnitřního.
Zdroj: Ondřej Macek | Věty křesťanské víry (Mlýn, Jihlava, 2018)
Za slova Ondřeje Macka jsem musel dát hudební předěl, aby vám malá pauza umožnila lépe je zažít. Navíc k nim, upřímně řečeno, nemám co dodat. Dokonce jsem si chvíli říkal, jestli by nebylo nejlepší místo vlastního povídání prostě přečíst celou kapitolu o Duchu svatém z Ondřejovy knihy Věty křesťanské víry. Ale to by už pak jaksi nebyl podcast Biblická jména a úsloví :-) Nicméně Ondřejova slova si přece jenom ještě jednou vezmu do úst. Na začátku tohoto dílu jsem mluvil o tom, že Duch svatý je osoba, nikoliv snad nějaká energie nebo síla či moc. I když… no, ale nejprve Ondřej Macek:
Mluvit o Duchu svatém je způsob, kterým zkoušíme nějak naznačit, jak se s Bohem potkáváme. Tentýž Bůh nám tu svět a život nachystal, tentýž v Ježíši ukázal, jak jej žít, tentýž nás v něm drží, když tu skáčeme či se vlečeme.
Zdroj: Ondřej Macek | Věty křesťanské víry (Mlýn, Jihlava, 2018)
Je těžké rozeznat to něco božího, Pána Boha od spousty dalších hlasů, sil, závanů, které se v nás a kolem nás potkávají, proplétají a navzájem přehlušují. Kdo ke mně teď mluví? Kdo se to ozývá zevnitř? Svědomí, našeptávač? Křesťané neznají moc jinou radu než se zkoušet ptát: A co by na to Ježíš z Nazaretu? Zkusit položit otázku, číst Bibli, poprosit o odpověď a čekat na ni.
Bůh Otec náš svět a život stvořil, Ježíš ukázal, jak ho žít, a Duch svatý nás v něm, Ondřejovými slovy, drží. Ona energie, síla či moc, o kterých jsem se zmínil před čtením předchozí citace, a také správné směrování našeho života, to sice není Duch svatý, ovšem jsou to činnosti, které Duch svatý dělá. Je to konání Ducha svatého v nás. Mluvil jsem o tom v minulém dílu Slova nakrátko s názvem Boží vůle v lidských rukou – Duch svatý je osoba Boží trojice, kterou Ježíš před svým odchodem k Bohu Otci pověřil jakousi funkcí jeho zástupce, jako přímluvce nebo zastánce, těšitele či utěšitele, jak je psáno v Bibli. Nejen jako hlasatele své čili Boží vůle, ale také jako rádce, ochránce nebo utěšovatele. A co víc, Duch svatý má také funkci doslova infekčního přenašeče Boží lásky. V listu Římanům můžeme číst – 5. kapitola, verše 1 až 5:
Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho jsme [vírou] získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy. A nejen to, chlubíme se také souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost osvědčenost a osvědčenost naději. A naděje nezahanbuje, neboť Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
Ř 5:1–5 (CSP)
Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Ne, že bych chtěl opravovat apoštola Pavla, ale řekl bych rovnou, že nám byl Duch svatý přímo darován. Je jenom na nás, jestli chceme hledat a nalézat jeho působení, a také jestli se chceme jeho vlivu otevřít. S důvěrou… s vírou, že Bůh pro nás chce jen dobré. A také, jak píše Ondřej Macek v prvním citovaném textu, zdali chceme to dobro, co od Boha dostáváme, předávat dál. Nebo Ježíšovými slovy: Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy. Láska a odpuštění – dvě slova, bez kterých by křesťanství jednoduše nemohlo existovat. Osobně bych to rozšířil i za jeho hranice. Co vy na to?
Pomalu se dostáváme k závěru této epizody podcastu Biblická jména a úsloví. Ve vzduchu však visí jedna nevyřčená otázka: Slyšeli jsme, že Duch svatý pracuje v nás, v lidech. Apoštol Pavel v Prvním listu Korintským říká: Nevíte, že jste Boží svatyně a že ve vás bydlí Duch Boží? (1Kor 3:16 /CSP/)
Jak tedy já dostanu Ducha svatého? Jak se ze mě stane Boží svatyně a jak ve mně začne Duch Boží bydlet? Dnes už na nás Ježíš nedechne jako na své učedníky, nicméně mnohé napoví jeho slova: …nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do Božího království. Ano, Ježíš mluví o křtu, který je v křesťanských církvích spojený s vkládáním rukou. Takže se rychle nechat pokřtít a je to! Počkejte, ne tak zhurta. To by pak znamenalo, že nepokřtěný člověk nemůže být obdařený Duchem svatým…, a to si vážně nemyslím.
Možná budou mé následující myšlenky poněkud rebelské, někomu by mohly připadat snad i bludařské nebo kacířské či heretické, ale je to můj názor, se kterým samozřejmě nemusíte souhlasit. Jsem si jistý, že dar Ducha svatého má každý, kdo uvěřil v Boha, ať je pokřtěný, nebo není. Každý, kdo přijal Boží cestu za svou a snaží se po ní jít. Každý, kdo miluje Ježíše a chodí po světě s otevřenýma očima, otevřenou myslí a hlavně otevřeným srdcem. Dokonce bych se nebál ani tvrdit, že Duch svatý působí i v lidech, kteří se za věřící nepovažují. Je-li zde na zemi tato třetí osoba Boží trojice od počátku věků, a vane-li jako vítr všude, nic bych za to nedal, kdyby také nepůsobila v úplně všech lidech. Asi ne ve všech stejně, protože Ducha svatého je třeba, jakožto Boží milost, ve své svobodě přijmout. Stačí ale jen vzít za nabízenou ruku…
Na úplném začátku tohoto dílu jsem mluvil o písni z evangelického zpěvníku Moc předivná. Dietrich Bonhoeffer svou báseň, která posloužila jako text k této písni, napsal pár měsíců před svou popravou v koncentračním táboře Flossenbürg. Údajně je to jeho poslední dochovaný teologický text. V němčině nám známou moc předivnou nazývá guten Mächten – dobrou mocí. Tu dobrou moc má ve svých rukou Bůh, který nám ji propůjčuje skrze Ducha svatého. Je to vskutku moc předivná, byť tedy jen a pouze v tom nejlepším smyslu slova. Myslím, že přehlížet ji, nebo ji snad dokonce vědomě odmítat, by byla velká chyba. Ostatně když jsem před chvílí citoval apoštola Pavla, pak on za svými slovy dodává ještě toto: Ničí-li někdo Boží svatyni, zničí Bůh jej. Neboť Boží svatyně je svatá, a tou svatyní jste vy. (1Kor 3:17 /CSP/)
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!
