Petr Lindner | 17. 3. 2026

Bůh se nám dává, tak nějak přirozeně, poznat v Bibli, řekl jsem mimo jiné v minulém dílu. Bible je elementární skriptum křesťanství – to jsem zde uvedl také – a proto jí byl první díl minisérie Poznat Boha věnovaný. Druhý díl, který právě začíná, se zabývá poznáním Boha skrze člověka. Své zkušenosti, názory, dojmy, ale třeba i dilemata se vším možným jeden druhému my lidé předáváme naprosto běžně. Proč by tomu tak tedy nemělo být i s Bohem?

U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Poznávat Boha přes člověka – není to s prominutím hloupost? Kdo je Bůh a kam se na něj hrabe člověk? Zadržte. Tento koncept možná na první dobrou nezní úplně smysluplně, nicméně budu se snažit vás přesvědčit, že opak je pravdou. Jednak je zde základní premisa, popsaná hned na začátku Bible: 

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

Gn 1,26–27 (ČEP)

V epizodě tohoto podcastu s názvem K obrazu svému. O pošetilosti člověka a nekonečné Boží lásce jsem se tímto tématem zabýval obšírněji a hned ze začátku jsem řekl, že třeba v poslední větě citace mohlo být místo pojmu obraz použité slovo odraz. Jinými slovy: Bůh stvořil člověka, aby se v něm on sám odrážel. Aby člověk představoval odraz Boha.

Jenže člověk Boží dokonalosti nikdy nedosáhne, jak se druhým dechem dozvídáme v křesťanské nauce. S tím nemůžu nesouhlasit, avšak zároveň mně to nijak a v ničem nepřekáží. Poněkud delší úvod minulého dílu jsem totiž věnoval myšlence, že Boha nikdy nelze poznat v jeho úplnosti. Že stejně tak člověk nemůže dosáhnout Boží dokonalosti s touto tezí souzní téměř perfektně. Místo hledání svatého grálu bych se proto ve svém přemýšlení vydal trochu jinou cestou. 

V dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka, který jsem nazval prologem k tomuto mikroseriálu o poznávání Boha, jsem také uvedl: 

Sám Pán Bůh nechodí po lidech jako nějaký podomní prodejce životního pojištění, nýbrž používá k tomu různé jiné prostředky. Člověku nejbližší jsou zase lidé, a tak není divu, že možná hlavním zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi, které na své životní cestě potkáváme. A které nám Pán Bůh, alespoň jak já jsem přesvědčený, občas prostě postaví do cesty.

Z dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka

Nevěřím na to, že jsem náhodou potkal toho či onoho člověka, aby z tohoto setkání náhodou vzešlo něco, co mě přivedlo k Ježíši, změnilo můj náhled na věci Boží, prohloubilo mou víru. Jsem si jistý, že všechny lidi, kteří mé křesťanství nějak ovlivnili, ke mně jednoduše poslal Bůh. Apoštol Pavel v Prvním listu Korintským píše:

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.

1Kor 3,9–11 (ČEP)

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. […] jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Myslím, že k tomu není co dodat. Pavel se zde přirovnává ke staviteli, mě napadá další podobnost – učitel. A ejhle, nenapadlo to jenom mě, ale… také apoštola Pavla. V Prvním listu Timoteovi totiž říká:

Byl jsem ustanoven hlasatelem a apoštolem tohoto svědectví – mluvím pravdu a nelžu – učitelem pohanů ve víře a v pravdě. 

1Tm 2,7 (ČEP)

Byl jsem ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem. Snad, aby dal Pavel větší důraz svým slovům, opakuje to stejné vzápětí ve Druhém listu Timoteovi:

K jeho zvěstování jsem já byl ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem.

2Tm 1,11 (ČEP)

Pavel zde mluví o zvěstování evangelia, v němž Ježíš zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život, jak říká v předcházejícím verši úvodní kapitoly Druhého listu Timoteovi.

Vy, kteří čtete Bibli, však jistě víte, že slovo učitel se zde vyskytuje častěji, ovšem obvykle ve spojení s Ježíšem. Ten ale, jak se zdá, ve svém Varování před zákoníky, jak je v Českém ekumenickém překladu nazvaná první část 23. kapitoly Matoušova evangelia, nabádá své posluchače k opaku:

Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus.

Mt 23,8–10 (ČEP)

Zdánlivý rozpor mezi doporučením nebo snad příkazem Ježíše a dvojitou proklamací apoštola Pavla je možná cítit v podcastu čili v mluveném slově, ovšem rozdíl je doslova vidět v tištěné Bibli. Učitel v Pavlově pojetí je psaný s malým počátečním písmenem – jde o službu druhým lidem. Ježíš mluví o Mistrech, Otci a Učitelích s velkými počátečními písmeny. Jde tedy svým způsobem o tituly, hodnosti, něco, co člověka vyvyšuje před ostatními. Kristus hned nato dodává:

Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.

Mt 23,11–12 (ČEP)

Být učitelem ve víře, nebo obecně člověkem, který s druhým sdílí svou víru, mluví s ním o ní, odpovídá na nekonečné, někdy velmi nečekané otázky, snaží se vysvětlovat, ale také umí říct slovo nevím – to je skutečná služba člověku a Bohu, která se nikomu rozhodně nezapovídá.

Mimochodem, byla-li v prvním dílu této minisérie o poznávání Boha na první místo postavená Bible, pak ti, kdo ji aspoň jednou otevřeli, vědí, že – promiňte mi ten výraz – zkrátka, že se blbě čte. Člověku nepoučenému, potažmo čtenáři, kolem nějž Duch svatý zatím jen tak trochu krouží v mírném povzdálí, se tak velmi hodí výklad biblických veršů. Ostatně ten se možná hodí každému, kdo Bibli nečte jen tak, řekněme mechanicky. Kdo jiný by vám měl pomoci s porozuměním Božího Slova než jiný člověk? I když se třeba jedná o psané komentáře, celé knihy, nebo například – ať si trochu přihřeju vlastní polívčičku – namluvené podcasty, vždy za nimi stojí nějaký člověk, případně více lidí. Dokonce i fenomén současné doby, umělá inteligence, nedělá nic jiného, než využívá (někdo by řekl, vykrádá) již existující myšlenky lidí. 

Bible však není „černobílá kniha“. Neposkytuje vždy přímočará sdělení a jasné odpovědi. To samozřejmě svádí k různým, a nejednou i velmi rozdílným výkladům. Boží slovo bylo v dějinách lidstva bohužel docela často zneužité k nikoliv bohulibým záměrům – to už jsem v tomto podcastu říkal také. Jak tedy poznat ty pravé vykladače Bible? To je otázka!

Ve zmíněném dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka, jsem takříkajíc vhodné křesťanské konzultanty specifikoval takto:

Nemusí to nutně být jenom „odborníci na Boha“ čili faráři, katecheti, nebo jiné teologicky vzdělané či aspoň poučené osoby. Je to sice už nejspíš pěkné klišé, ale stále platí, že každý věřící by měl svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. Vím, mluvíme o jakémsi ideálním stavu, který pravděpodobně nikdy nenastane, nicméně to, že ponětí o Bohu předává člověk člověku, popřít nelze. Osobní zkušenost a osobní svědectví bývají velmi cenné a myslím, že obvykle i velmi důvěryhodné.

Z dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka

To už se trochu víc opakuji, nicméně rád bych svou myšlenku rozvedl. V případě oněch „odborníků na Boha“ je dobré vědět, že zejména faráři jsou, minimálně v tradičních českých církvích, tedy u katolíků, evangelíků nebo třeba husitů, osoby vysokoškolsky vzdělané. Teologicky vysokoškolsky vzdělané. Sice bych se poněkud zdráhal říct, že všechny tyto teologicky vzdělané osoby jsou zároveň také dobrými učiteli, avšak dá se předpokládat, že výklad Božího slova z jejich úst či psaných materiálů, by měl být… teď nevím, jak to přesně nazvat… no prostě dobrý. Prostý hereze čili názorů neslučujících se s teologií té či oné denominace, ve správné míře odborný, nebo možná spíš přesný, co se týče znalosti Božího Slova, prostě výklad na úrovni, nikoliv bezduché plácání vlastních dojmů a nesmyslných fikcí.

No jo, jenomže já do žádné církve nechodím, do naší hospody žádný farář taky nechodí, tak jak se dostanu k těmhle lidem? Jednoduše. Když půjdete v neděli dopoledne kolem kostela, můžete vejít dovnitř a po skončení bohoslužeb faráře, či v případě evangelické nebo husitské církve také farářku, prostě oslovit. Nevěřím, že vás odbude a třeba žádost o rozhovor odmítne. Pokud by to náhodou opravdu někdo udělal, ale znovu opakuji, že se mně tomu nechce věřit, asi je dobré jít o dům, tedy o kostel dál…

Dobře, chápu, že oslovení neznámého člověka – potažmo faráře, o němž má možná navíc nějaké ty předsudky – pro někoho představuje nepřekonatelnou překážku. Co tedy zkusit zajít na kurzy Alfa, které různé církve každý podzim pořádají? Takových, kteří se zdráhají překročit práh kostela, tam totiž zcela určitě bude víc. Kurzy Alfa osobně nazývám křesťanskou přípravkou, byť jejich účelem rozhodně není předělávat nevěřící lidi na křesťany. Řečeno jazykem moderní doby zde dostanete relevantní informace o křesťanství, které vám kvůli zrušené výuce náboženství ve škole neposkytli. Nebo vám je nepředali rodiče, protože možná pocházíte z rodiny, která křesťanství nikdy neholdovala.

No a pokud i malé společenství podobně hledajících lidí je pro vaši introvertní náturu podobně velkou překážkou jako oslovení faráře, jsou na řadě oni „řadoví věřící“, kteří by v ideálním případě měli svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. I kdyby se vám ale zdálo, že to na nich není nijak zvlášť vidět, nechce se mi věřit, že neznáte aspoň jednoho člověka, kamaráda, kterému důvěřujete, o němž víte, že je – lidově řečeno – nábožnej. Zeptejte se ho na jeho víru. A poslouchejte, co vám bude říkat.

Na tomto místě malá vsuvka. Pokud se snad pozastavujete nad tím, že jsme se od teologicky vzdělaných lidí s jakýmsi kreditem pro křesťanskou výuku dostali až – teď mě prosím neberte za slovo – k obyčejným křesťanům, kteří se svou víru prostě „jenom“ snaží žít, chtěl bych vás ubezpečit, že na tom není nic zvláštního ani nekorektního. Pán Ježíš Kristus v 18. kapitole Matoušova evangelia říká velmi důležitou větu:

[Neboť] kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.

Mt 18,20 (ČEP)

Už to zde bylo řečeno také, náš Učitel s velkým U je jeden, Kristus. Všichni ostatní učitelé, ať už teologicky otitulovaní, nebo „řadově sloužící“, a ani apoštola Pavla nevyjímaje, jsou služebníci ve jménu Ježíše Krista. Zpochybňovat tu či onu kategorii učitelů, stavitelů Božího království, by bylo přinejmenším pošetilé, spíše úplně normálně hloupé.

Vrátím-li se na konec předchozí části, pak pobídka, abyste poslouchali, co vám váš věřící protějšek říká, není zbytečnou mentorskou frází, výplňovou větou, takzvanou vatou. Je totiž dobré opravdu pečlivě poslouchat, jak k vám tito lidé mluví – a to se týká úplně všech. Je to jenom můj názor, avšak myslím si, že dobrý stavitel Božího díla nebo jeho učitel by svému žáku čili posluchači v první řadě neměl nic vnucovat. Pokud si s ním dovolíte polemizovat, a on je schopný donekonečna obhajovat svou pravdu, minimálně mu schází pokora, v horším případě jde o fundamentalistu. Když už se to stane, je to obvykle něco mezi tím a obojí je samozřejmě špatně. 

Druhá věc: Jakmile uslyšíte slovo musíš, které se nedejbože vícekrát opakuje, měla by vám začít v hlavě blikat varovná kontrolka. Jeden z prvních dílů tohoto podcastu, které jsem natočil, se jmenuje O svobodě ve víře aneb jak přežít desatero. Pokud jste ho ještě neposlouchali, doporučuji ho v kontextu varování před slovem musíš vaší pozornosti. Doufám, že se mi v něm podařilo smysluplně objasnit pravý opak.

A do třetice malá rada, která zde už zazněla, ale myslím, že stojí za to ji zopakovat. Jestliže se váš učitel nebojí říct slovo nevím, pak si z mého pohledu můžete být skoro jistí, že jste na správné adrese. Vezmu-li opět za základ Bibli a zopakuji-li, že to není jednoduchá kniha, pak říct k výkladu nějaké její části nevím, pro mě neznamená neznalost, nýbrž projev pokory a úcty k Božímu Slovu.

Přestože jsem v této epizodě vyjmenoval několik možností, jak nalézt svého duchovního učitele, uznávám, že někdy je trochu obtížné potkat v pravém smyslu spřízněnou křesťanskou duši. Jak už jsem naznačil, ani teologicky vzdělaní lidé nemusejí být vždy dobrými učiteli a samozřejmě to platí také pro všechny ostatní. Proč tomu tak je, to nám opět pomůže vysvětlit apoštol Pavel. 

Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.

Ř 12,4–8 (ČEP)

To byla slova z Epištoly Římanům, 12. kapitola, 4. až 8. verš. Pavel zde popisuje dary Ducha Svatého, přesněji nazývané spíše jako charismata. Tak, jako každého z nás Pán Bůh obdařil nějakými hřivnami nebo chcete-li talentem –  mluvil jsem o tom v dílu s názvem Zakopaná hřivna. A talent k lásce – stejně jsme od něj dostali různá charismata. Dary Ducha Svatého. Kdo má dar učit, ať učí, říká Pavel. Kdo má jiný dar, ať dělá něco jiného. Jako každý není výborný kuchař nebo skvělý fyzik, nejsou všichni lidé ani dobrými učiteli. Každý zkrátka nemůže dělat všechno, ale to vám jistě neříkám žádnou novinu. Nechtěl bych, aby to vyznělo tak, že duchovní učitel je něco víc než třeba učitel češtiny, přesto si však myslím, že být učitelem duchovním jednoduše dost dobře nejde bez duchovního obdarování. Já si takových lidí velmi, převelmi vážím. Moc bych proto každému, kdo hledá duchovního spřízněnce, přál, aby našel, nebo ve shodě s úvodem k tomuto dílu – aby mu Pán Bůh postavil do cesty učitele, se kterým mu jednoduše bude dobře. Jinak to vážně neumím říct. 

V epizodě s dlouhým názvem Jákobův žebřík, věřící ateisté, hledání Boha a závislost na něm jsem si trochu nebiblicky zateoretizoval o „spletených“ žebřících, kterými jsou někteří lidé vzájemně spojení přes nebe. Jako andělé z Jákobova příběhu, kteří naše přání, prosby, ale třeba i výkřiky zoufalství posílají k Pánu Bohu, aby se od něj vracely odpovědi, milost a požehnání, jsou tito lidé sobě navzájem pozemskými anděly bez křídel. Ať i vám tedy Pán Bůh postaví do cesty takového anděla-duchovního učitele.

Mám takové neodbytné tušení, že jsem si tímto dílem podcastu Biblická jména a úsloví trochu…, možná trochu víc… naběhl. Když někdo, kdo se sám pokouší vykládat Bibli a vůbec rozumovat kolem křesťanské problematiky, poučuje druhé, jak by měl vypadat dobrý učitel,  říká si o to, že druzí budou posuzovat jeho. Mluvím samozřejmě o sobě. Protože si ale nemyslím, že bych snad dělal z Bible trhací kalendář a také jiná témata vysloveně odbýval, musím si stát za svými názory.

Ostatně pokud byste mi chtěli sdělit své hodnocení, postřehy či přání, budu za to moc rád. Napsat mi můžete na e-mail, který najdete v kapitole O mně | Kontakt na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz, nebo mi nechte zprávu na facebookové stránce Biblická jména a úsloví.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 134 | Poznat Boha: Člověk člověku a andělé bez křídel se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 20. 2. 2026

Minulý díl tohoto podcastu jsem věnoval hledání člověka Bohem. Tedy tomu, když Bůh volá na člověka: „Kde jsi?“ Řekl jsem zde také, že Pán Bůh je ten první, kdo hledá člověka, první, kdo je aktivní v tomto vztahu. Na konci předchozího dílu jsem však také doplnil, že ani lidem se nezapovídá hledat Boha. Naopak, je to činnost chvályhodná a doporučená, a proto se jí budu věnovat v následujících dílech podcastu Biblická jména a úsloví.

První z nich právě začal, a tak vám od mikrofonu přeji příjemný, ničím nerušený poslech.

Ještě, než se začnu podrobněji věnovat Bibli, jakožto předmětu tohoto dílu, musím na začátek uvést malé upřesnění. Zatímco předchozí epizoda byla o hledání člověka Bohem, v této a také v následujících asi dvou dalších nebudu mluvit ani tak o hledání Boha člověkem, jako spíše o poznávání Boha. Konkrétně v tomto dílu o Bibli je to příznačné určitě nejvíce. V Bibli Boha hledat nemusíme, zde se nám zjevuje, představuje a nechává se poznat… teď to řeknu možná trochu neobratně, ale jiné slovo mě vážně nenapadá – dává se nám poznat tak nějak přirozeně. 

Zároveň s tím chci ale dodat, že poznávání Boha – ať už ze stránek Bible, nebo odkudkoliv odjinud – nejspíš nikdy, tedy alespoň minimálně v tomto životě, nikdy nekončí. Nemůžete jednoduše říct: „Tak, a teď už znám Boha dokonale!“ Těmito slovy byste se totiž prohlásili za Bohu rovného… Mluvil jsem o tom také ve 125. dílu s názvem Neznámému Bohu, kde jsem jednak zmiňoval německého křesťanského filozofa Josefa Piepera, který říká, že za svého života jsme ve statu viatoris – na cestě hledání, směřující k naplnění. Naplnění, kterého lze dosáhnout pouze v Bohu. 

V tomto dílu cituji také Tomáše Halíka, který v knize Svět bez Boha, jíž napsal spolu s Anselmem Grünem píše mimo jiné také toto:

Hledal jsem Tě venku, zatímco ty jsi byl uvnitř, říká Bohu svatý Augustin. Možná, že teprve smrt osvobodí toho „uvnitř“ v hlubině našeho já, který nás vyvede ze všeho, s čím se často ztotožňujeme a na čem lpíme, byť to stále patří jen k onomu „venku“, k onomu povrchu našeho života, k našemu světu, ne však k našemu skutečnému, pravému a nezaměnitelnému já (k našemu „self“, „das Selbst“). Možná, že teprve smrt může dokonat onen sestup od „ego“ k „das Selbst“, sestup, který je obsahem a cílem duchovního života. Možná, že teprve ve smrti či za branou smrti uvidíme své já v celé jeho pravdě.

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

Ptáte se, proč po poměrně krátké době znovu připomínám stejný úryvek z knihy Tomáše Halíka a Anselma Grüna? Jestliže jste poslouchali pozorně, nemohl vám uniknout velmi nenápadný, zároveň však až neskutečně přirozený obrat od Boha k člověku, a co víc, z toho plynoucí nedělitelné spojení člověka s Bohem. Tomáš Halík nejprve cituje církevního otce Augustina, který o Bohu říká: Hledal jsem Tě venku, zatímco ty jsi byl uvnitř. Uvnitř jej, uvnitř mě, uvnitř vás, uvnitř každého člověka. Augustin hledá Boha, Halík píše o skutečném, pravém a nezaměnitelném já, přičemž rovnítko je zde více než zřejmé. Spoluautor knihy Svět bez Boha se však vůbec nesnaží najít nějaké řešení, cestu k Bohu uvnitř sebe, na tomto světě, v tomto životě, nýbrž rovnou píše o zření ve smrti. Tedy podobně jako Josef Pieper hovoří o naplnění v Bohu, čímž se myslí taktéž v Bohu po zdejším životě.

To je na jednu stranu potvrzení mých slov, že Boha není možné cele poznat. Tedy v tomto pozemském žití. Podle mě to však ničemu nevadí. Nijak to totiž nebrání snahám i tak poznat Boha co nejvíce, protože… to, co bylo před chvílí řečeno, zároveň může vzbuzovat otázku: Když hledáme Boha, snažíme se poznat Boha, neznamená to v jistém smyslu, hledání a poznání sama sebe? Nemyslím tím panteistický přístup, říkající, že Bůh je všechno a všechno je Bůh – to by nebylo biblické. Myslím skutečné spojení člověka a Boha, jak ho nádherně vylíčil Pán Ježíš Kristus ve své velekněžské modlitbě v 17. kapitole Janova evangelia. Od 21. verše se modlí za všechny nové křesťany, za ty, kteří v něj teprve uvěří:

[…] aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal a také oni poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.

J 17,21–26 (ČEP)

Všimněte si, že v právě citovaných šesti verších se stejně tak šestkrát vyskytuje slovo poznat, a řeč je samozřejmě o poznání Boha. Jak se zdá, jsme na správné cestě.

Omlouvám se, původně avizované „malé upřesnění“ na začátek se trochu protáhlo, ale doufám, že to nebylo od věci. Nyní nám už nic nebrání věnovat se Bibli. Proč Bibli, jakožto základnímu „nástroji“ k poznávání Boha? Čistě pragmaticky je Bible elementární skriptum křesťanství (a židovství, dlužno možná doplnit). Avšak nejde o učebnici, ani o historickou knihu, také to není sbírka básní a písní, nebo třeba, jak občas někde zaslechnu nebo čtu – návod na život. Bible je základním „nástrojem“ poznávání Boha jednoduše proto, že jde o Boží vlastní způsob, jak se nám spolehlivě představuje. Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. Píše se v prvním verši Janova evangelia. V jedné větě je obsaženo všechno: stvoření, trojjedinný Bůh, Otec, Syn i Duch svatý; Slovo, jako Písmo svaté, které nám to všechno umožňuje poznat.

Jiří Gruber ve své knize Pojď a přesvědč se píše: Základní myšlenkou společnou všem biblickým knihám je, že Bůh se nám dává poznat nejzřetelněji skrze slovo a nikoli skrze události samotné. Ještě o kousek dále jde jezuita Petr Kolář, který v knize rozhovorů říká:

Bůh není schovaný v popsaných stránkách nebo kdesi mezi nimi. Nevypadne, když bibli obrátíš a zatřepeš s ní. Základní teze současných biblistů říká, že Boží slovo se děje, když někdo se zájmem čte opakovaně Písmo. Zjednodušeně řečeno: Boží slovo je událost, nikoliv zápis.

Zdroj: Josef Beránek: Hovory s Petrem Kolářem (Nakladatelství Cesta ©2002)

To je velmi zajímavé: Bůh se nám dává poznat nejzřetelněji skrze slovo. Boží slovo se děje. Boží slovo je událost, nikoliv zápis. Ostatně samotná Bible o tom hovoří naprosto jednoznačně také – 4. kapitola knihy Židům, 12. a 13. verš:

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.

Žd 4,12–13 (ČEP)

O biblické nahotě jsem mluvil před nedávnem v dílu s názvem 129 | Zakázané ovoce a nahota v Bibli a ejhle, už to tady máme zase. Ovšem tentokrát ve spojení s Božím Slovem. U těchto pouhých dvou veršů z knihy Židům bychom mohli strávit pěkně dlouhý čas jejich exegezí, ale tím vás nechci zatěžovat, proto jen heslovitě. Co se zde říká?

Boží Slovo je živé… Tedy stále živé. Není to, jak říká Petr Kolář, pouhý zápis. Je mocné a tak ostré či silné, že dokáže proniknout až na rozhraní duše a ducha. Abychom tomu rozuměli: Duše, řecky psyché, má v biblickém pojetí význam především antropologický, synonymní s výrazem život (zdroj). Kdežto duch, pneuma, je Duch Boží. Nebojím se jinými slovy říct „darované dobro Boží“. Osobně tomuto verši rozumím tak, že Slovo Boží proniká od Ducha Božího až do lidské podstaty člověka k jeho duši. 

Ovšem co je na tomto dvojverší velmi radikální, je pak konstatování Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Před čím skrýt? Před Božím Slovem, nebo před samotným Bohem? Domnívám se, že zde je takříkajíc ve hře kombinace obojího: Nikdo se nemůže skrýt před Bohem, který nás zkoumá skrze své Slovo. Proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.

„Tak jo! Ukecal jsi mě, tu Bibli si pořídím a začnu ji číst.“ Mno…, nikdy jsem nebyl žádným lobbistou ani evangelistou, takže o to víc jsem rád, že jste se takhle rozhodli :-) Ale ještě před tím, než si svou první Bibli koupíte, bych si dovolil vám dát pár malých dobře míněných doporučení.

Asi každý ví, že Bible se dá najít v mnoha verzích na internetu, stejně jako existuje několik aplikací pro mobilní telefony. Vše obvykle zdarma. Má tedy ještě smysl si v dnešní době kupovat tištěnou Bibli? Moje odpověď a zároveň první doporučení pro vás zní: Má. Koupit si tištěnou Bibli má svůj význam. Zároveň jsem si ale vědom toho, že toto moje tvrzení (a nejspíš i další doporučení, která budou následovat) je, jsou a budou de facto subjektivní. Je to zkrátka můj názor a vy s ním můžete, ale také nemusíte souhlasit. Ale k věci: Proč doporučuji pořízení papírové Bible?

Elektronická Bible na monitoru počítače, tabletu nebo smartphonu sice může mít také pěkný design, typografii a další estetické prvky, pořád je to však sterilní, s prominutím „mrtvá“ aplikace. Kniha, tištěná, papírová kniha, jež má své fyzické proporce čili je nějak velká, různě silná, má také svou váhu neboli správně hmotnost, je hmatatelným objektem a nezřídka krásným objektem, někdy i malým uměleckým dílem. Když k tomu přičtete šustění tenoučkého papíru při listování knihou, o mnohem lepším pocitu ze čtení „z papíru“ na rozdíl od čtení z monitoru ani nemluvě, mohlo by vám vyjít stejně jako mně, že papírová kniha, tištěná Bible, má i ve 21. století svůj smysl.

Jen doplňuji, aby snad nedošlo k mýlce: Elektronické verze určitě nezatracuju. Mají své výhody a lze je smysluplně využívat spolu s papírovou Biblí. Například jen možnost rychlého vyhledání jakéhokoliv slova či řetězce, je k nezaplacení. Určitě to znáte sami: Hlavou se vám honí kousek nějakého biblického verše a vy marně vzpomínáte, jak to pokračuje a přemýšlíte, ve které biblické knize jste jej četli. V elektronické verzi je nalezení správného místa otázkou řádově minut, někdy i kratšího času.

Dobře, jdeme tedy koupit papírovou Bibli. Úplně přeskočím rozhodování, jestli malou, střední či snad velkou, jedno nebo dvousloupcovou sazbu, s takovou či onakou obálkou, zkrátka věc polygrafického zpracování. Tohle bych s dovolením fakt nechal na vás. 

Docela důležitá je ale otázka překladu. V češtině existuje určitě více než deset překladů, v knihkupectvích ale běžně narazíte jen na některé, dlužno dodat také nejpoužívanější, z nich. Pokud tento podcast posloucháte delší dobu, víte, že k biblickým citacím jsem nejprve používal překlad Bible21 a později jsem přešel k Českému ekumenickému překladu. Oba tyto překlady jsou si velmi podobné s tím, že Bible21 je novější, vlastně poslední moderní překlad Bible, zatímco ČEP vznikal v 70. a 80. letech minulého století. K ekumenickému překladu jsem přistoupil hlavně proto, že je velmi často používaný v tradičních církvích a zastupuje tedy nejspíš většinu křesťanů. Ale neberte mě za slovo, nemám k tomu žádná relevantní čísla, jde víceméně o můj dojem. Vy si pořiďte překlad, který se vám líbí víc, byť bych tedy pořád uvažoval v intencích ČEP, Bible21 a přidal bych ještě Český studijní překlad. Anebo, a to se samozřejmě vůbec nevylučuje… si klidně kupte Biblí více. Zajímavá, byť tedy trochu neskladná, je například taky takzvaná synoptická Bible, kombinující vždy na každé straně překlad Bible Kralické a ČEP. No a jestliže jsem zmínil Bibli Kralickou, pak ta sice – alespoň podle mého názoru – není kvůli své češtině 16. století úplně nejvhodnější pro běžné čtení, nicméně minimálně jako součást kulturního dědictví našeho národa, bych rozhodně schvaloval ji mít na čestném místě své knihovny a alespoň občas do ní také nahlédnout.

Tak! Bibli máme pořízenou, jdeme číst. Jak ale na to? Začít klasicky od první strany, nebo to brát systémem čtení novin odzadu čili od sportovní rubriky? Dělám si legraci, nicméně otázka Jak číst Bibli? i tak na stole je. Bible není kniha, kterou otevřete na první straně a čtete, dokud nedojdete na konec. Tedy alespoň pro mě nepředstavuje takovouto řekněme beletristicky koncipovanou publikaci. Zároveň tím ale neříkám, že byste snad měli Biblí nazdařbůh listovat a zkoušet číst různé knihy nebo jejich části tak, jak se vám to zrovna zdá dobré nebo na co vám náhodou padne zrak. No dobře, tak jak tedy na to? Popravdě, návodů na čtení Bible, existuje nepřeberně, ale jsem si jistý, že žádný z nich není ten jediný a pravý či univerzálně použitelný. To, co v tomto podcastu bude nyní následovat, je opět mé subjektivní doporučení, byť vyzkoušené na vlastní kůži.

Možná většina návodů ke čtení Bible doporučuje začít některým z evangelií. V tomto bych si osobně dovolil plout proti proudu. Určitě znáte ty – s prominutím – nejprofláknutější biblické příběhy o stvoření, Kainu a Abelovi, arše Noemově, Babylónské věži a další, podávané často téměř jako pohádky Boženy Němcové. Proč tedy nezačít číst Bibli právě jimi – jednoduše proto, abyste je konečně poznali takříkajíc v originále (byť jak víme, každý překlad je svým způsobem parafrází originálu). V praxi to znamená začít opravdu na začátku Bible, protože tyto příběhy najdete v první knize Mojžíšově, knize Genesis. No vidíte, jak je to jednoduché :-)

Tato, abych tak řekl, klasika, končí v 11. kapitole knihy Genesis, kdy dále už od Abrahama začínají starozákonní praotcové. I tyto části Bible je dobré číst, ovšem zde už bych doporučil „prokládat“ je právě zmiňovaným čtením evangelia. 

Mimochodem, říkám si, že tento podcast můžou poslouchat i lidé křesťanstvím vůbec nepolíbení, lidé hledající nebo zkrátka ti, kteří sem zabloudili tak trochu náhodou, byť o křesťanství nemají možná vůbec žádný ánunk. Ví takový posluchač, co je to evangelium? Takže pro jistotu: Evangelium, česky dobrá zpráva, je vlastně příběh Ježíše Krista, syna Božího, podle něhož se mimochodem křesťanství jmenuje. Ne podle křtu, nýbrž podle Krista. Křesťané jsou „Kristovci“.

Evangelia jsou v Bibli čtyři a najdete je na začátku Nového zákona. Omlouvám se, ale zde musím udělat ještě jednu vsuvku. Myslím, že každý, byť sebevětší pohan ví, že Bible se skládá ze Starého a Nového zákona. Někdy se také říká: Ze židovské a z křesťanské části Bible. Já ale v tomto podcastu už poněkolikáté opakuji, že obě tyto části není dobré oddělovat od sebe. Nebudu nyní vysvětlovat proč, na to nemáme v této epizodě dostatek prostoru, nicméně tak to prostě je. Starý a Nový zákon patří neoddělitelně k sobě. Proč to tak zdůrazňuji? Protože při kupování nové Bible můžete narazit na nabídku právě separátního Starého, nebo častěji zvlášť pouze Nového zákona. Nějaké své důvody tyto oddělené knihy mají, ale vám bych doporučil pořídit celou Bibli, nikoliv jen její část.

Tak, a teď už jdeme číst doporučené evangelium. Hmm…, ale které, když – jak před chvílí zaznělo – jsou v Bibli hned čtyři? Můj návrh je: Evangelium podle Lukáše. Proč zrovna toto? Protože v jistém smyslu je to první část jediného dvojdílného evangelia. Teď doufám, že neposlouchá žádný biblista, protože něco jako dvojdílné evangelium neexistuje. Jenže existuje kniha Skutků apoštolů, kterou napsal stejný autor čili Lukáš, a tato kniha je jistým logickým pokračováním evangelia. Tudíž doporučuji číst Lukášovo evangelium a po něm hned knihu Skutků. No a mezi tím lidově řečeno „dojet“ knihu Genesis a pokračovat druhou starozákonní knihou Exodus. Toto všechno vám nějakou dobu vydrží. Základy jsou položené, dál už se pak dá Bible číst i různě napřeskáčku nebo naopak systematicky po jednotlivých knihách. To už, myslím, záleží hodně také na založení a povaze jednotlivého čtenáře.

Je na čase pomalu tento díl podcastu Biblická jména a úsloví vést ke konci. Jestli se mi podařilo přesvědčit vás, že Bible je základ veškeré kultury, jak říká Jan Werich ve hře Těžká Barbora, nebo, že Bible je zkrátka základem všeho, to vážně nevím. Ale snažil jsem se, co mně síly stačily :-) To nejlepší jsem ze sebe vydával i při doporučení jakou Bibli si koupit a jak ji začít číst. Tak na závěr snad ještě malá rada navrch: Není vůbec špatné si ze čtení Bible vytvořit návyk. Zkrátka každý den kousek. Jednu kapitolu nebo i více, podle toho, jak vás to zrovna chytí.

Z mého pohledu je dobré tomu dát i víceméně pevný čas nebo část dne. Já jsem si třeba zvykl číst Bibli ráno, tedy pokud ji nestuduji více, například pro potřeby tohoto podcastu nebo jiný účel. Tak to zkuste taky, je to příjemné.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 133 | Poznat Boha: Bible jako základ. Všeho. se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 14. 1. 2026

Už delší dobu nosím v hlavě mikroseriál o hledání Boha, tedy o hledání Boha člověkem. Nedávno mně však došlo, že by mu měl, nebo snad dokonce musí předcházet díl, který se věnuje hledání člověka Bohem. Protože, a to si možná každý neuvědomuje, je to právě Bůh, který jako první hledá člověka. Jestli se vám to zdá jako nesmysl, nevadí. I tak se vám budu snažit vysvětlit, že minimálně něco pravdy na tom skutečně je.

U prvního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2026 vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Boží hledání člověka začíná poněkud překvapivě už v ráji, brzy po stvoření. Hned poté, co první lidé kousli do zakázaného ovoce, se Hospodin ptá Adama „Kde jsi?“ Můžete si říct: Co je to za nelogickou otázku? Pán Bůh přece musel naprosto přesně vědět, kde se Adam s Evou nacházejí. To asi musel. Jenže jeho dotaz míří trochu jinam. V parafrázovaném znění Bůh říká: „Kam ses ztratil, člověče?“ Tím, že Adam s Evou ochutnali zakázané ovoce stromu poznání dobrého a zlého, se, z lidského pohledu možná trochu paradoxně, Bohu vzdálili. Přesně tak, jako se od něj vzdaluje každý, kdo si chce hrát na Boha, nebo možná spíš na mocného či všemocného. Krásně je to vysvětleno v Evangeliu podle Marka na rozmluvě Ježíše s bratry Zebedeovými. Desátá kapitola, verše 35 až 45:

Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“
Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“
Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“
Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“
Odpověděli: „Můžeme.“
Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mépravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“
Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Mk 10,35–45 (ČEP)

Ani, když jste kámoši s Ježíšem, ani, když s ním chodíte jako jeho učedníci po Izraeli, nezaručuje vám to místo rovné Bohu. A je to tak správně. Bůh je svrchovaný – nejvyšší, neomezený, zcela nezávislý, suverénní… Citovaná část desáté kapitoly Markova evangelia navíc říká další důležitou skutečnost: Bůh přišel v osobě Ježíše Krista na zemi sloužit lidem. Sloužit až tak, že pro dobro člověka skončil na kříži. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.

A Ježíš je také ten, kdo člověka, abych tak řekl, aktivně hledá, aby mu předal své učení – a co víc, Boží spásu. V 10. verši 19. kapitoly Evangelia podle Lukáše, poté, co se setká s celníkem Zacheem, Ježíš říká: Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (L 19,1–10 /ČEP/)

Asi nejkrásnější příběh o hledání člověka Bohem vypráví Bible pomocí podobenství o ztracené ovci, jak jej sepsali evangelisté Matouš a Lukáš. Já budu v tomto dílu číst z Lukáše, protože ten podobenství doplňuje ještě dalším, navazujícím podobenstvím o ztraceném penízi. Prvních sedm veršů 15. kapitoly Lukáše, předznamenaných v Českém ekumenickém překladu jako Podobenství o ztracené ovci:

Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim toto podobenství:
„Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“

L 15,1–7 (ČEP)

Ježíšova podobenství jsou mezi lidem křesťanským známá a oblíbená a Podobenství o ztracené ovci patří k těm, která jsou slyšet hodně často. Pointa tohoto příběhu tak už byla nesčetněkrát vykládána. Ovčák čili sám Pán Ježíš Kristus má své ovce čili nás lidi v takové lásce, že se neváhá vydat pro jednu jedinou ztracenou duši ze stohlavého stáda. … právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují, říká Ježíš.

Teologové, zvyklí dělat důkladnou exegezi každého biblického textu, spatřují v tomto podobenství ještě jeden nikoliv nevýznamný detail. V originálním řeckém textu je na místě slov ztratí [jednu z nich] a [která se] ztratila, slovo ἀπολέσας [apolésas], které kromě významu ztratit, může znamenat také zahubit, zahynout, zničit… Takže vlastně ztratit se takříkajíc absolutně. Ježíš ale nechce ztratit žádného člověka a už vůbec nechce, aby kdokoliv zahynul. Proto se za každým vydává jako za ztracenou ovcí ze svého podobenství. 

Všimněte si také věty Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena… Může to čistě pragmaticky, ale také alegoricky znamenat, že ovce – nebo onen člověk/hříšník – má nějaké fyzické či duchovní nebo morální zranění a Ježíš mu tedy pomáhá z nesnází. To určitě ano, ale myslím si, že význam je mnohem hlubší. Spočívá v nesení životem. Jakmile člověk přijme Ježíše, pak ten jej potom obrazně nese jeho životem, dává mu smysl, naplnění, naději a pokoj.

Podobenství o ztracené ovci, podobně jako nejedna další parabola v Novém zákoně, ve skutečnosti není úplně, abych tak řekl, autorským dílem Ježíše. Ten totiž velmi často cituje nebo parafrázuje starozákonní texty, v tomto případě slova svého otce, Hospodina, který je pronesl již mnoho stovek let před tím ústy proroka Ezechiela. V prvních osmi verších 34. kapitoly stejnojmenné biblické knihy čteme:

I stalo se ke mně slovo Hospodinovo:
„Lidský synu, prorokuj proti pastýřům Izraele. Prorokuj a řekni těm pastýřům: Toto praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově. Jsou rozptýlené, jsou bez pastýře; staly se potravou veškeré polní zvěři a zůstávají rozptýleny. Mé ovce bloudí všude po horách, po kdejakém vysokém pahorku, jsou rozptýleny po celé zemi a není, kdo by je hledal, kdo by po nich pátral.
Slyšte tedy, pastýři, slovo Hospodinovo:
Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, mé ovce jsou loupeny a stávají se potravou veškeré polní zvěři, protože nemají pastýře a moji pastýři mé ovce nehledají; pasou sami sebe, ale mé ovce nepasou.

Ez 34,1–8 (ČEP)

Ezechielovo proroctví míří jak na vztah lidí k Bohu, tak i na společenství samotné. Často říkám, že člověk se od svého stvoření v principu nijak nezměnil. […] moji pastýři mé ovce nehledají; pasou sami sebe, ale mé ovce nepasou. Co k tomu dodat? Jako by Ezechiel mluvil o dnešní individualizované společnosti orientované na výkon… Ale pojďme dál. Prorokova slova samozřejmě pocházejí od Hospodina a ten stejně jako mluví, tak i jedná. V následujících dvou verších zbavuje pastýře jejich služby s tím, že je bude volat k odpovědnosti, aby od 11. verše řekl:

Toto praví Panovník Hospodin: 
„Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich země. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a na všech sídlištích v zemi. Budu je pást na dobré pastvě; jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor. Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských.  
Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.“

Ez 34,11–16 (ČEP)

Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát: bylo by chybou, oddělovat od sebe Starý a Nový zákon čili vnímat je jako dvě samostatné, na sobě nezávislé části. Jak sami jistě uznáte, Ježíšovo podobenství o ztracené ovci je doslova evangelijním naplněním prorocké kapitoly starozákonní knihy Ezechiel. Otec Bůh dal ústy proroka své zaslíbení, Boží syn Ježíš Kristus je naplňuje. 

Jak už bylo zmíněno, za podobenstvím o ztracené ovci se v Lukášově evangeliu nachází další podobenství – o ztraceném penízi. Je to krátká parabola o třech verších, pojďme si ji přečíst:

Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou, poněvadžjsem nalezla peníz, který jsem ztratila.‘ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“

L 15,8–10 (ČEP)

U podobenství, navazujícího na předchozí text slovem nebo [má-li nějaká žena…], lze logicky předpokládat stejnou pointu, a poslední verš to také jasně říká: Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.

Mimochodem, je zajímavé, jaké výrazové prostředky Ježíš používá v těchto dvou shodně vyznívajících podobenstvích. Chov ovcí byl ve starověkém Izraeli jedním ze životně důležitých způsobů obživy, tudíž se dá předpokládat, že takové přirovnání i prostý lid dobře chápal a takříkajíc na ně slyšel. Ježíš ale, jakoby chtěl oslovit i vyšší společenskou třídu, lidi, kteří se neživili zemědělstvím, ale třeba byli úředníky nebo v Bibli „oblíbenými“ celníky, vkládá za podobenství o ovcích ještě kratičký příběh o tom, na co by mohli slyšet oni – o penězích. Četl jsem však také výklad, který hovořil o deseti stříbrných jako ekvivalentu snubního prstenu. V židovské kultuře té doby bylo údajně zvykem, že nevěsta dostala při svatbě deset stříbrných mincí spojených do řetízku. Tento šperk, zvaný semedi, se pak nosil jako čelenka nebo náhrdelník. To by pak samozřejmě vysvětlovalo, proč se v tomto podobenství píše o ženě, která ztratila deset stříbrných mincí. Takže smysl tomuto výkladu rozhodně upřít nelze.

Jsme-li v dílu věnovaném hledání člověka Bohem, který se navíc shodou okolností tak nějak stále motá kolem ovcí, coby jednoho z důležitých biblických zvířat, nesmím zapomenout citovat ještě jeden z dalších velmi krásných textů na toto téma. Opět jsou to Ježíšova slova, která se nachází v 10. kapitole Janova evangelia, 14. až 16. verš:

Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.

J 10,14–17 (ČEP)

Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Ježíš nečeká, až jeho ovečky přijdou za ním. Sám je hledá a sám je přivádí k sobě. Je regulérní se však zeptat: Pořád se zde mluví o tom, že Bůh sám hledá člověka a přivádí ho k sobě. Otázka proto zní: Jak to konkrétně dělá?

Způsobů, jak Bůh vystupuje v roli rybáře lidí, je více. Společným jmenovatelem jim je, abych tak řekl, zprostředkovanost. Sám Pán Bůh nechodí po lidech jako nějaký podomní prodejce životního pojištění, nýbrž používá k tomu různé jiné prostředky. Člověku nejbližší jsou zase lidé, a tak není divu, že možná hlavním zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi, které na své životní cestě potkáváme. A které nám Pán Bůh, alespoň jak já jsem přesvědčený, občas prostě postaví do cesty. Nemusí to však nutně být jenom „odborníci na Boha“ čili faráři, katecheti, nebo jiné teologicky vzdělané či aspoň poučené osoby. Je to sice už nejspíš pěkné klišé, ale stále platí, že každý věřící by měl svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. Vím, mluvíme o jakémsi ideálním stavu, který pravděpodobně nikdy nenastane, nicméně to, že ponětí o Bohu předává člověk člověku, popřít nelze. Osobní zkušenost a osobní svědectví bývá velmi cenné a myslím, že obvykle i velmi důvěryhodné.

Před chvilkou jsem použil slovní spojení „zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi“. Božího slova… Boží slovo je zapsané v Bibli, Bůh se nám tudíž dává poznat skrze tuto knihu. V tomto případě už je trochu sporné říkat, že Bůh takto hledá člověka. Spíš jde o tak nějak konsenzuální proces, do kterého se musí zapojit obě strany. Bůh nám sice Bibli dal, abychom v ní četli jeho Slovo, my ale po ní musíme sáhnout, otevřít ji a svaté Písmo číst. Bible je však v každém případě největším zdrojem poznání Boha, onu Knihu knih tudíž jednoduše nejde vynechat, naopak je potřeba ji dát na přední, možná úplně první místo.

Když jsem říkal, že Bůh není podomní prodejce a nechodí tedy po lidech, neznamená to ještě, že tomu tak nebylo nikdy. Samozřejmě není řeč o podomním prodeji, nýbrž o chození po lidech. Před nějakými 2 000 lety se mohli lidé setkat s Bohem v osobě Ježíše Krista, který za své pozemské služby předával učedníkům a ostatním lidem Boží slovo. Přestože byl ukřižován a po zmrtvýchvstání odešel k Bohu Otci, žije v nás stále a navždy zůstává – když to řeknu možná trochu hloupě, ale snad aspoň trochu příznačně – zůstává hlavním hrdinou křesťanství. Mno… asi spíš hlavní postavou křesťanství :-) Ostatně už jsem to v tomto podcastu říkal možná vícekrát: Ježíš jednoduše je křesťanství. 

No a když už byla řeč o Bohu Otci a Božím synu Ježíši Kristu, neměli bychom zapomenout na třetí osobu křesťanského trojjediného Boha – Ducha svatého. Také skrze něj Bůh hledá člověka. Myslím, že neobstojí ani námitky typu, že nevěřící lidé přece nemají Ducha svatého. Je to sice v souladu s obecnou křesťanskou teologií, nicméně osobně jsem si jistý, že tak, jak Duch svatý působí na „pravověrné“ křesťany, stejně dokáže ovlivňovat i lidi nevěřící. Nevěřící lidé sice možná ještě nejsou oním chrámem Ducha svatého, jak se píše v První knize Korintským, ovšem Duch usvědčuje člověka z hříchu, vede ho k pravdě a otevírá jeho srdce – a nečiní rozdíly mezi věřícími nebo nevěřícími lidmi. Bůh stvořil svět a do světa stvořil člověka. Jako takový tedy naprosto logicky mluví k úplně každému člověku. A na úplně každém člověku pak je, zdali je ochotný mu naslouchat. 

Jeden z nejslavnějších citátů církevního otce Augustina zní: Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě. Všimněte si, že výrok, který zaznívá v první autobiografii na světě, jak bývá nazývaná Augustinova slavná kniha Vyznání, začíná stvořením. Augustin vychází z myšlenky, že člověk byl stvořený s ontologickou čili bytostnou, vrozenou touhou po něčem, co jej přesahuje. Slovo nepokoj představuje jakýsi hnací motor, spočinout v Bohupak znamená nalezení pevného bodu, od nějž se pak život člověka odvíjí. Jde o neklid v lidské duši, představující „volání domů“. A tímto neklidem nás Pán Bůh volá k sobě.

Na začátku tohoto dílu jsem řekl, že už delší dobu nosím v hlavě mikroseriál o hledání Boha člověkem. Dnešní díl, který se chýlí ke svému konci, tak měl být jakýmsi prologem k dalším několika epizodám, jež budou následovat. Snažil jsem se v něm, jako ostatně v každém dílu, mít svá tvrzení biblicky podložená a použitá ve správném kontextu. Zkrátka nic si takzvaně necucat z prstu. Možná proto i vy jste nyní ochotní přijmout myšlenku, že Bůh je skutečně tím prvním, kdo hledá člověka.

Nic to však nemění na tom, že ani lidem se nezapovídá hledat Boha. Naopak, je to činnost chvályhodná a doporučená, a proto se jí budu věnovat v následujících dílech podcastu Biblická jména a úsloví.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 132 | Kde jsi? Když Bůh hledá člověka se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 30. 12. 2025

Minulý díl tohoto podcastu byl ve znamení zneužívání biblických veršů, v tomto se podíváme na pojem, jehož význam se s biblickou zvěstí úplně neslučuje. Zlaté tele. Dnes je sice možná častěji slyšet slovní spojení zlatý padák, nicméně tak jako tak jde o synonymum uctívání peněz, bohatství a moci. Biblické pojetí zlatého telete je však jiné a navíc, nezřídka i v duchovním kontextu, ne vždy správně chápané. A co zde dělá osel a lev? Nechte se překvapit :-)

U posledního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2025 vás zdraví, a klidný, ničím nerušený poslech přeje, Petr Lindner.

Tato epizoda sice není pokračováním minulého dílu, ale je pravda, že o zlatém teleti nebo býkovi zde pár slov zaznělo. Řekl jsem si proto, že by možná nebylo špatné, věnovat se tématu kultických zlatých soch trochu podrobněji. Pojďme tedy rovnou do Exodu čili Druhé knihy Mojžíšovy, kde se nachází první příběh o zlatém teleti. Nebo býčkovi? Uvidíme, co z toho nakonec bude…

Abychom byli v obraze, přečtu nejprve prvních osm veršů 19. kapitoly knihy Exodus:

Třetího měsíce potom, co Izraelci vyšli z egyptské země, téhož dne, přišli na Sínajskou poušť. Vytáhli z Refídimu, přišli na Sínajskou poušť a utábořili se v poušti; Izrael se tam utábořil naproti hoře. Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory:
„Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“
Mojžíš přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal. Všechen lid odpověděl jednomyslně:
„Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“
Mojžíš tlumočil odpověď lidu Hospodinu.

Ex 19,1–8 (ČEP)

Pán Bůh jedná takříkajíc operativně, proto hned krátce po exodu Izraelců z Egypta pověřuje Mojžíše novými úkoly. Nejprve má lidu tlumočit Hospodinův záměr učinit z něj vyvolený národ. Jak jste sami slyšeli, Izraelci nejsou proti. Jednomyslně čili všichni do jednoho slibují Hospodinu poslušnost: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“

Ve 20. kapitole Bůh ustanovuje desatero, v následujících třech kapitolách pak další zákony. Na konci 24. kapitoly Exodu Mojžíš opět vystupuje na Sinajskou horu, přináší odsud všechna Boží ustanovení a na druhý den Izraelci rituálně uzavírají s Hospodinem smlouvu krve. Znovu se opakuje, cituji: Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: „Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ (Ex 24,3 /ČEP/)

Pán Bůh však k sobě na horu Sinaj Mojžíše povolává znovu. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vystup ke mně na horu a pobuď tam. Dám ti kamenné desky – zákon a přikázání, které jsem napsal, abys jim vyučoval.“ (Ex 24,12 /ČEP/) Tentokrát se však Mojžíšův výstup na Sinajskou horu poněkud protáhl. Hospodin mu totiž poskytl velmi podrobné školení o bohoslužebném konání. Mojžíš dostal detailní směrnice pro vybavení svatyně svatých, návod, jak a z čeho postavit truhlu slitovnici, jak má vypadat oltář, jak se mají oblékat kněží, zkrátka velmi, ale opravdu velmi podrobné liturgické pokyny. S oblibou říkám, že kdyby v Bibli byly přiložené ještě i technické výkresy a střihy na kněžská roucha, mohli bychom všechno do nejmenšího detailu přesně rekonstruovat. Tato ujednání můžete číst od 25. do 31. kapitoly knihy Exodus. Není tedy divu, že Mojžíš strávil na sinajské hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí.

Jenže izraelský lid, kempující na úpatí sinajské hory, se mezitím nejspíš začal trochu nudit. Přečtu prvních pět veršů 32. kapitoly knihy Exodus:

Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho:
„Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“
Áron jim řekl:
„Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!“
I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka.
A oni řekli:
„To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“
Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Potom Áron provolal:
„Zítra bude Hospodinova slavnost.“

Ex 32,1–5 (ČEP)

Na tomto místě malá vsuvka. Od začátku tohoto dílu byla řeč o zlatém teleti, právě jsem však četl – z Českého ekumenického překladu – o soše býčka. Pravda je taková, že většina českých překladů, s výjimkou zmíněného ekumenického a pak také ještě Katolického liturgického překladu, používá slovo tele. V hebrejském originálu je zde výraz  עגל [egel], což znamená tele – samec. Takže mladý býk čili býček. Web BibleHub.com k tomu uvádí:

[Egel] označuje tele samce, obvykle od narození do prvního roku života, stádium ceněné pro křehkost masa, ekonomický potenciál a rituální vhodnost. V každodenním životě byl symbolem potenciální síly, plodnosti a slavnostní hojnosti (srovnej 1. Samuelovu 28:24). V uctívání se stal buď legitimní obětí, nebo, tragicky, falešným znázorněním božstva.

Zdroj: BibleHub.com

Nicméně vraťme se k našemu příběhu Izraelců navrátivších se z Egypta. Poměrně zhusta bývá tato část knihy Exodus vykládaná jednoduše jako modloslužebnictví. Izraelci si zkrátka místo Pána Boha, kterému před pouhými čtyřiceti dny slibovali věrnost až za hrob, vlastníma rukama vyrobili náhradního Boha. Je to ale skutečně tak? Já si myslím, že ne. Stačí jen před chvílí citovaný text číst pořádně. Poté, co Áron posbírá všechny zlaté náušnice z uší žen, synů a dcer a odlije sochu býčka, lid říká: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Neříká nic ve smyslu, že by se jednalo o nějakého nového boha, nahrazujícího Hospodina. Navíc posléze Áron dodává: „Zítra bude Hospodinova slavnost.“  Je sice pravda, že bohoslužba se zvrtla k nevázaným hrám, jak se v Exodu píše o kousek dál, ovšem izraelský lid přesto oslavoval Boha, který je vyvedl z Egypta. Čili Hospodina. Nejde tedy o modloslužebnictví, nýbrž o porušení druhého přikázání desatera tak, jak jej Hospodin předal Mojžíšovi: Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. […] (Ex 20,4–5 /ČEP/)

Nevím…, možná si staří Izraelci mysleli, že Mojžíš se vrátí ze sinajské hory ruku v ruce s Pánem Bohem, který s nimi od té doby bude přebývat. Nemohli jaksi vědět, že Bůh sestoupí na zemi až o mnoho staletí později v osobě Ježíše Krista. Nedočkaví Mojžíše, který si nejspíš dělal pečlivé poznámky na Hospodinově workshopu někde nahoře na vrcholu Sinaje, si proto aspoň vyrobili sochu Boha. Zpodobnili ho jako mladého býčka – symbol moci, síly, plodnosti, ale také třeba války. Je dobré si uvědomit, že v tomto konání se ukazuje také touha Izraelců po Bohu. Naprosto zřejmě chtějí být v Boží přítomnosti. Chtějí, aby byl Bůh s nimi a oni s ním. Netouží ovládat své životy sami. Přejí si být vedeni Hospodinem, kterému důvěřují. A důvěřovat Bohu, to je elementární prvek víry. V duchu si říkám něco o tom, že by nebylo vůbec špatné, kdybychom i my měli takovou touhu po Boží přítomnosti. Zkrátka osobně jsem ochotný Izraelce za jejich přestupek se zlatou sochou býčka omluvit.

Já ale nejsem Bůh, a tomu se jednání svého vyvoleného lidu nelíbilo ani za mák. A nelíbilo se to ani Mojžíšovi, který samým vztekem rozmlátil kamenné desky s desaterem o nejbližší skálu. Pak vzal býčka, kterého udělali, spálil jej ohněm, rozemlel na prach, nasypal do vody a dal Izraelcům pít, píše se ve 20. verši 32. kapitoly knihy Exodus. Proč tento zvláštní trest? To vážně netuším, ale někde jsem četl zajímavé vysvětlení: To, co uctívali jako „boha“, museli Izraelci vypít, aby to pak z nich zase vyšlo ven. Prý jde o obraz toho, že modla, nebo podle mého názoru onen nežádoucí obraz Boha, není něco vznešeného, ale cosi, co člověk nakonec „vyhodí“. Celý příběh bohužel nakonec dopadl krveprolitím, ale to už si, prosím, v knize Exodus přečtěte sami. My se nyní posuneme ke druhému zlatému býčku, přesněji hned ke dvojici zlatých soch.

Tušíte správně, řeč bude – mimo jiné – o králi Jarobeámovi, o němž jsem mluvil v minulém dílu tohoto podcastu s názvem Kdo seje vítr, sklízí bouři. Nacházíme se v Izraeli v době po smrti krále Šalomouna, tedy někdy kolem roku 930 před naším letopočtem. Země je rozdělená na jižní Izrael, kterému panuje Šalomounův syn Rechabeám, jež má pod svým vlivem pouhé dva z dvanácti izraelských kmenů, největší kmen Juda a naopak nejmenší Benjamínovce. Severní Izrael se zbývajícími deseti kmeny ovládá král Jarobeám. A ten má roupy, zavést na svém panství něco jako vlastní náboženství. Proč? Aby mu lidi za bohoslužbami neutíkali do Jeruzaléma, patřícího do správy krále Rechabeáma. Ve 12. kapitole První knihy Královské čteme – 25. až 30. verš:

Jarobeám vystavěl Šekem v Efrajimském pohoří a usadil se v něm. Odtud vyšel a vystavěl Penúel. Pak si Jarobeám v srdci řekl:
„Nyní by se mohlo království navrátit k Davidovu domu. Kdyby tento lid chodil slavit obětní hody do Hospodinova domu v Jeruzalémě, obrátilo by se srdce tohoto lidu k jejich pánu, judskému králi Rechabeámovi. Mne by zabili a vrátili by se k judskému králi Rechabeámovi.“
Král se poradil a dal udělat dva zlaté býčky a řekl lidu:
„Už jste se dost nachodili do Jeruzaléma. Zde jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země!“
Jednoho býčka postavil v Bét-elu a druhého dal do Danu. To svádělo lid k hříchu. Lid chodíval za jedním z nich až do Danu.

1Kr 12,25–30 (ČEP)

Abychom byli v obraze: Bét-el ležel pár kilometrů od hranic s jižním Izraelem, asi 10–15 kilometrů od Jeruzaléma. Město Dan bylo naopak situované úplně v severním cípu Izraele. Jarobeám tedy rozmístil své modly doslova strategicky tak, aby jeho obyvatelstvo nemělo důvod  navštěvovat Jeruzalém.

Aby toho nebylo málo, stanovil také vlastní kněží, a dokonce vymyslel i vlastní svátky. To se dozvídáme ve 12. kapitole První knihy Královské hned vzápětí:

Jarobeám udělal též domy na posvátných návrších a nadělal ze spodiny lidu kněze, kteří nepocházeli z Léviovců. V osmém měsíci, patnáctého dne toho měsíce, zavedl Jarobeám svátek, podobný svátku v Judsku, a vystoupil k oltáři. Tak si počínal v Bét-elu: obětoval býčkům, které dal udělat, a ustanovil v Bét-elu kněze posvátných návrší, která nadělal. Vystoupil k oltáři, který dal udělat v Bét-elu, patnáctý den osmého měsíce, toho měsíce, v kterém si usmyslel zavést svátek pro Izraelce; vystoupil k oltáři pálit kadidlo.

1Kr 12,31–33 (ČEP)

Tak to dopadá, když člověka popadne neovladatelná touha po moci. Dějiny lidstva mluví naprosto jasně – každý režim, který chtěl ovládnout svůj lid, k tomu vždycky zneužil kromě jiného také náboženství. Vrátíme-li se však k tématu tohoto dílu podcastu, tedy ke zlatým býčkům, pak v tomto případě se nebojím nazvat je modlami. Ostatně už jsem toto slovo před chvílí použil. Pravidla, která dal Hospodin na sinajské hoře Mojžíšovi, si Jarobeám přizpůsobil vlastní potřebě, ohnul je k obrazu svému, nikoliv k obrazu Božímu. Samotní zlatí býčkové byli dokonce možná tím nejmenším zlem. Ale chování krále severního Izraele tentokrát omlouvat nebudu.

Přestože následující dění, popsané v První knize Královské už přímo nesouvisí s kultem zlatých býčků, považuji za vhodné se mu přesto věnovat, abychom se dozvěděli, jak to s Jarobeámem dopadlo.

Hospodina samozřejmě královo chování rozpalovalo do červena, a proto za králem poslal muže Božího, proroka, který mu měl tlumočit slova Stvořitele. Budu číst prvních devět veršů 13. kapitoly První knihy Královské:

Když Jarobeám stanul u oltáře, aby pálil kadidlo, přišel do Bét-elu z Judska muž Boží s Hospodinovým slovem. Volal proti oltáři na Hospodinův pokyn:
„Oltáři, oltáři, toto praví Hospodin: ‚Hle, Davidovu domu se narodí syn jménem Jóšijáš. Ten bude na tobě obětovat kněze posvátných návrší, kteří na tobě pálí kadidlo. Budou se na tobě spalovat i lidské kosti.‘“
Téhož dne dal i věštecké znamení:
„Toto je věštecké znamení, které ohlásil Hospodin: Hle, oltář se roztrhne a popel z obětí, který je na něm, se rozsype.“
Když uslyšel král Jarobeám slovo muže Božího, které zvolal proti oltáři v Bét-elu, vztáhl od oltáře svou ruku a poručil:
„Chopte se ho!“
Ale ruka, kterou proti němu vztáhl, strnula, takže ji nemohl přitáhnout k sobě zpět. Oltář se roztrhl a popel z obětí se z oltáře rozsypal podle věšteckého znamení, které muž Boží učinil na Hospodinův pokyn. Král se na muže Božího obrátil se slovy:
„Prosím, pros Hospodina, svého Boha, o shovívavost a modli se za mne, abych mohl přitáhnout ruku k sobě zpět.“
Muž Boží prosil Hospodina o shovívavost a král přitáhl ruku k sobě zpět a byla zase jako dřív. Král k muži Božímu promluvil:
„Pojď se mnou do domu, posilni se a dám ti dar.“
Muž Boží králi odvětil:
„I kdybys mi dal polovinu svého domu, nepůjdu s tebou. Na tomto místě nebudu jíst chléb ani pít vodu, neboť tak mi přikázal Hospodin svým slovem:
‚Nebudeš jíst chléb ani pít vodu a nevrátíš se zpět cestou, kterou jsi šel.‘“

1Kr 13,1–9 (ČEP)

Boží muž plnil příkazy Hospodina důsledně, jenže měl smůlu, brzy poté byl totiž podvedený. Nikoliv Jarobeámem, ale starým prorokem z Bét-elu, který se dozvěděl o tom, co se stalo s královým oltářem. Sedl na osla, dohnal Božího muže a nalhal mu, že anděl udělil výjimku a Boží muž se tedy se u něj doma může najíst a napít. Ještě, když seděli za stolem, Hospodin muži Božímu vyčetl jeho prohřešek a svou řeč zakončil slovy: Poněvadž ses vzepřel rozkazu Hospodinovu a nedodržel jsi příkaz, který ti dal Hospodin, tvůj Bůh, ale vrátil ses a jedls chléb a pils vodu na místě, o němž ti řekl: Nebudeš tam jíst chléb ani pít vodu, nedostane se tvé mrtvé tělo do hrobu tvých otců. (1Kr 13,21–22 /ČEP/) Co tím Pán Bůh myslel, se dozvídáme v následujících verších. První Královská, 13. kapitola, verše 23 až 34:

Když prorok, kterého přivedl zpět, pojedl a napil se, osedlal mu osla a on odejel. Na cestě ho přepadl lev a usmrtil ho. Jeho mrtvola ležela na cestě a vedle ní stál osel; i lev stál vedle mrtvoly.
Tu šli kolem nějací muži a viděli na cestě ležící mrtvolu i lva stojícího vedle té mrtvoly. Přišli do města, v němž bydlel ten starý prorok, a vykládali o tom. Když to uslyšel prorok, který ho přivedl z cesty zpět, řekl: „To je muž Boží, který se vzepřel Hospodinovu rozkazu. Hospodin jej vydal lvu a ten ho roztrhal a usmrtil podle slova, které k němu Hospodin promluvil.“
Pak rozkázal svým synům: „Osedlejte mi osla!“
Osedlali mu ho. Odejel a nalezl mrtvolu ležící na cestě; vedle mrtvoly stál osel i lev. Lev nesežral mrtvolu ani neroztrhal osla.
Prorok zvedl mrtvolu muže Božího, naložil ji na osla a vezl ji zpět. Ten starý prorok přišel do města, naříkal nad ním a pohřbil ho. Jeho mrtvé tělo uložil do svého hrobu a naříkali nad ním: „Běda, můj bratře!“
Po pohřbu řekl svým synům: „Až umřu, pochovejte mě do hrobu, v němž je pohřben muž Boží. Vedle jeho kostí uložte i mé kosti. Jistě se stane to, co na Hospodinův pokyn volal proti oltáři v Bét-elu i proti všem domům na posvátných návrších v samařských městech.“
Ani po této události se Jarobeám neodvrátil od své zlé cesty, ale dál dělal kněze posvátných návrší ze spodiny lidu. Kdo chtěl, toho pověřil, aby byl knězem posvátných návrší. Touto věcí se Jarobeámův dům prohřešil, a proto musel být zničen a vyhlazen z povrchu země.

1Kr 13,23–34 (ČEP)

Scéna se lvem a oslem představuje mystický obraz, alegorii Božího trestu. Lev zde není nebezpečné zvíře, které by Boží muž náhodně potkal na své cestě, nýbrž vystupuje v roli vykonavatele soudu. Proto také člověka „pouze zabije“, ale nesežere ho – není to jeho kořist. Stejně tak se lev nedotkne ani osla, na němž by si lev-zvíře jistě s gustem smlsnul. Jenže, můžete si říct, že osel by v takovém případě utíkal, až by se mu za kopyty prášilo. Tudíž i on zde má svůj zvláštní význam, roli jakéhosi tichého svědka celé události.

Jsme na konci této poněkud zvířecí epizody. Osvětlili jsme si, že výraz zlaté tele, používaný občas v běžném jazyku jakožto synonymum uctívání peněz, bohatství a moci, úplně nesouvisí s prvním zlatým teletem Izraelců, navrátivších se pod Mojžíšovým vedením z Egypta, ale mnohem blíž už má ke zlatým býčkům krále Jarobeáma. Zatímco Mojžíšovi lidé z mého pohledu „pouze“ porušili druhé přikázání desatera, Jarobeám si z býčků udělal skutečné modly, s jejichž pomocí chtěl upevnit svůj vliv a moc nad lidem severního Izraele. 

Do jeho příběhu pak vstupují další dvě zvířata, lev a osel, která před námi vystaví biblickou scénu, jíž se dost možná inspiroval C. S. Lewis v závěrečné knize Letopisů Narnie, Poslední bitva. Byť zde tedy osel převlečený za lva, slouží ke lži, nikoliv jako svědek spravedlivého soudu. 

Doufám, že se vám poslední díl podcastu Biblická jména a úsloví roku 2025 líbil a budu moc rád, když mu zachováte přízeň i v novém roce. A pokud mi navíc napíšete, jaká témata by vás zajímala, nebo co byste třeba chtěli zlepšit, stejně tak rád se budu vašimi náměty zabývat.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 131 | Zlaté tele… a lev s oslem navrch se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 17. 12. 2025

I kdybychom pominuli duchovní význam Bible a vycházeli pouze z jejího postavení absolutního světového bestselleru – uvádí se čtyři až pět miliard (!) prodaných výtisků – nemůžeme se divit, že biblické myšlenky jsou nezřídka zneužívané k jiným než… doslova a do písmene, bohulibým účelům. Příkladů by se našlo nemálo, já se v tomto dílu omezím pouze na dva, pocházející z doby komunistické diktatury u nás. O čem bude řeč? O sloganech: Kdo seje vítr, sklízí bouři a Kdo nejde s námi, jde proti nám.

Příjemný poslech vám přeje autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.

Možná jste komunistickou totalitu v naší zemi nezažili, nebo jste na ni zapomněli, případně ji vytěsnili ze svých myšlenek. I když si myslím, že by se to mělo dělat mnohem častěji, nechci tuto dobu připomínat, protože o tom tento podcast jednoduše není. Nicméně jednu poznámku si nemůžu odpustit. Nikdy se nepřenesu přes odpudivý arogantní cynismus komoušů, kteří se na jednu stranu neštítili potlačovat křesťanství násilím, aby si vzápětí přivlastnili biblické verše, slova samotného Hospodina a Pána Ježíše, samozřejmě patřičně ohnutá pro vlastní zrůdnou ideologii. Omlouvám se za své stěžování, ale muselo to ze mě ven. Teď už pojďme k úsloví, Kdo seje vítr, sklízí bouři.

To neblaze proslavila hlásná trouba tehdejšího režimu, noviny Rudé právo, které 30. června 1989 otiskly diskreditační pamflet proti autorům a signatářům petice Několik vět – s titulkem Kdo seje vítr. V posledním odstavci se píše: Existuje poučné přísloví „Kdo seje vítr, sklidí bouři.“ Je na čase, aby si každý, kdo se pokouší hrát s ohněm, tuto pravdu uvědomil.Že ono přísloví je „vypůjčené“ z Bible, tím už se však autor nebo autoři článku jaksi zapomněli pochlubit.

Pochybovači by mohli říct, že přesně v tomto znění se úsloví v Bibli nenachází. V čem jsou ale jiná slova Zaseli vítr, sklidí bouři, jak se píše v Českém ekumenickém překladu, nebo Budou rozsévat vítr a sklidí bouři, což je Katolický liturgický překlad, případně Protože zasévají vítr, sklidí bouři, pocházející z Českého studijního překladu Bible? Odpovím si sám: Nejsou jiná v ničem. Jsou ale takříkajíc původní a samozřejmě – což asi nemusím ani dodávat – nemají nic společného s komunistickou ideologií. Jsou to slova Pána Boha, vyslovená prostřednictvím starozákonního proroka Ozeáše. Konkrétně jde o první část 7. verše, 8. kapitoly stejnojmenné knihy. Já ale nyní – abychom měli kontext – přečtu prvních osm veršů této kapitoly, předznamenaných v Českém ekumenickém překladu titulkem: Kdo seje vítr, sklidí bouři – Boží soud se valí na lid, který Hospodina vyznává jen ústy.

Polnici k ústům! Jak orel na dům Hospodinův! Přestoupili moji smlouvu, proti mému zákonu se vzepřeli. Budou ke mně úpět: „Bože můj, my synové Izraele se k tobě známe.“ Izrael zanevřel na to, co je dobré, bude jej honit nepřítel. Krále si ustanovili, ale beze mne, dosadili velmože, ale já se k nim neznám. Ze svého stříbra a zlata si udělali modlářské stvůry ke své vlastní zkáze. Tvůj býček na tebe, Samaří, zanevřel. Můj hněv proti nim plane! Jak dlouho ještě? Bez trestu nezůstanou. Neboť ten býček je z Izraele, udělal jej řemeslník, není to Bůh. Ze samařského býčka zbudou jen třísky. Zaseli vítr, sklidí bouři. Nevyroste jim ani stéblo, co vzklíčí, nevydá žádnou mouku; kdyby snad i něco vydalo, pohltí to cizáci. Izrael bude pohlcen. Hle, budou mezi pronárody jako bezcenná nádoba.

Oz 8,1–8 (ČEP)

Prorok Ozeáš tlumočí Hospodinovu nespokojenost…, mno, spíše boží naštvání na to, jak se Izraelci ze Samaří pod vedením jednoho z dvanácti kmenových vůdců, nejmladšího Jákobova syna Efrajima, více a více vzdalují Hospodinu. O dvě kapitoly nazpět Pán Bůh ústy Ozeášovými říká: Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí. (Oz 6,4 /ČEP/)

Jako bychom to neznali z jiných knih Starého zákona. Kdykoliv Izraelcům na jejich nelehké cestě otrnulo, velmi rychle zapomněli, že je to Hospodinova moc, která je – lidově řečeno – vytahuje z bryndy. Slova o králích a býčkovi odkazují na příběh, popsaný v 1. Knize královské, kde král Jarobeám nechává Izraelcům zhotovit dva zlaté býčky, a prohlašuje je za bohy, kteří je vyvedli z Egypta. Kdybychom šli v historii ještě dál, pak je zde zřejmá paralela se zlatým teletem, které si Izraelci zhotovili při netrpělivém čekání na úpatí Sinajské hory, odkud Mojžíš posléze donesl od Hospodina kamenné desky s desaterem. 

Vraťme se však k našemu úsloví, Kdo seje vítr, sklidí bouři. Myslím, že není třeba jej rozvláčně vysvětlovat, význam je jasně zřetelný. Staročeská Bible kralická používá místo slova bouře pojem vichřice: Poněvadž větru rozsívají, takéť vichřici žíti budou… Poznámkový aparát Šestidílky pak k tomuto verši uvádí:

Jako by řekl: Jakož ten kterýž by po brázdě jda, prázdnou rukou, semene v ní nemaje, rozmítal, daremní práci před sebe by bral a v ní ustával: tak tito modláři také, ač častokrát zdá se že snažnou práci a s ustáním při svém modlářství vedou, však neužitečně se jí zanášejí, aniž jim modly co jejich prospějí, alebrž ještě oni tím svým usilováním, vichřici hněvu Božího proti sobě vzbudí, a jakž dělají, tak míti budou.

Zdroj: Bible kralická šestidílná, kompletní vydání s původními poznámkami | Vydala Česká biblická společnost, 2014

Napadá mě hned několik možných vysvětlení, proč staří Izraelci Boha opouštěli a zase se k němu vraceli. A dokonce bych byl schopný jejich jednání i v jistém smyslu omluvit. Nebo spíš přesněji… pochopit. Protože úplně stejně se člověk chová i dnes. Modly totiž nemusí mít jen podobu zlatého telete nebo býčka, či jakýchkoliv jiných soch nebo objektů z drahých kovů, případně třeba jenom ze dřeva. Zbožštit si lze v podstatě cokoliv: Majetek, moc, práci, alkohol, sám sebe, své ego, zkrátka všechno, na co si vzpomenete. Martin Luther říkal: Na co zavěsíš své srdce, to je tvůj bůh. Bůh, v tomto případě s malým písmenem b na začátku. Bůh s velkým B však v Ježíši Kristu s člověkem uzavřel Novou smlouvu – za sjíždění ze správné cesty nás už netrestá. Neposílá na nás bouři ani vichřici, ponechává nám svobodu i v rozhodnutí, jestli jít s ním nebo bez něj. A kdo nejde s námi, jde proti nám… 

Poněkud neobratným a ještě k tomu prvoplánovým oslím můstkem, který je samozřejmě myšlený v nadsázce, se dostáváme ke druhému sloganu, zneužívaného stranou, která u nás přes 40 let vládla. Kdo nejde s námi, jde proti nám byl slogan, jehož autorství se připisuje prvnímu komunistickému prezidentovi po převratu v roce 1948, Klementu Gottwaldovi. A tohle, že je v Bibli? Opět, jako v případě prvního hesla, v Bibli nenajdete dokonale shodné znění, nicméně ani tentokrát se nejedná o podobnost čistě náhodnou. 

Ve dvou synoptických evangeliích – v Markově a Lukášově spisu – se shodně vždy v 9. kapitole po událostech, známých jako proměnění na hoře, uzdravení posedlého chlapce a druhé předpovědi utrpení, nachází krátký příběh, nazvaný v Českém ekumenickém překladu Bible Spor o prvenství. Naši předmětnou větu najdete v jeho druhé části, v Markově evangeliu, z něhož budu nyní citovat – od 38. do 40. verše:

Jan mu řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned nato zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás. 

Mk 9,39–40 (ČEP)

Variantně se v různých českých překladech Bible (ve větší míře v Lukášově evangeliu) objevuje také verze Kdo není proti vám, je pro vás, nicméně jak jistě sami uznáte, významově se pořád pohybujeme na stejném ledě.

Ještě, než ale přistoupím ke krátkému výkladu, vrátíme se v Bibli o pěkný kousek nazpět, do Čtvrté knihy Mojžíšovy čili knihy Numeri, kde je v 11. kapitole popsaný podobný příběh. Když Mojžíš vyváděl Izraelce z egyptského zajetí, věčně nespokojený lid měl pořád s něčím problém. Nelíbilo se jim už jíst nebeskou manu, sbíhaly se jim sliny při pomyšlení na maso a Mojžíš si Hospodinu stěžoval:

[…] a vyčítal Hospodinu: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům? Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu? Volají ke mně s pláčem: ‚Dej nám maso, chceme jíst.‘ Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly. Když už se mnou chceš takto jednat, raději mě zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení.“

Nu 11,11–15 (ČEP)

Pokud čtete Bibli, víte, že Mojžíš, který se od začátku ke své službě necítil nejpovolanější, a upřímně řečeno by se jí nejspíš nejraději zbavil, s Pánem Bohem často polemizoval, nebál se zpochybnit jeho rozhodnutí a nejednou také dosáhl svého. Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát – je to důkaz, že s Bohem se zkrátka dá mluvit. Bůh není umanutý despotický vládce, který by striktně trval na svém. Pán Bůh člověku naslouchá, a dokonce si myslím, že je rád, když s ním třeba i polemizujeme. Je rád, když s ním mluvíme skrze své modlitby. Předkládáme mu svá, klidně i nesmyslná, přání a prosby, zkrátka, komunikujeme s ním. Chce, abychom byli jeho partneři nebo spíš, biblickými slovy – bližní. 

Vrátíme-li se k Mojžíšovi, pak tomu Hospodin následně slíbil, že na sedmdesát starších z Izraelského lidu sešle Ducha svatého, a ti pak, spolu s Mojžíšem, jak se píše v knize Numeri, ponesou břímě lidu. Od 26. verše čteme:

Dva muži však zůstali v táboře, jeden se jmenoval Eldad a druhý Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře. Tu přiběhl mládenec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Médad v táboře prorokují.“ Nato se ozval Jozue, syn Núnův, který už jako jinoch přisluhoval Mojžíšovi, a zvolal: „Mojžíši, můj pane, zabraň jim v tom!“ Ale Mojžíš mu řekl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“

Nu 11,26–29 (ČEP)

Starozákonní příběh sice neobsahuje slova Kdo není proti nám, je pro nás, je to ale stejná situace jako v případě Ježíšových učedníků. Někteří lidé se cítí být povolanější k prorokování nebo uzdravování – nebo jednoduše k jakékoliv jiné činnosti – a jakmile se v jejich okolí objeví někdo, kdo dělá stejné věci, cítí se být dotčeni, že jim narušuje jejich domnělou exkluzivní výsadu. Biblické zdroje hovoří o konání dobra. Ježíšovi učedníci vyháněli z lidí démony čili uzdravovali je, Eldad z Médadem prorokovali čili tlumočili lidu Boží slovo, kterého se jim skrze Ducha Svatého dostalo. Otázka zní: Má snad být na konání dobrých věcí monopol? Jak Mojžíš, tak i Ježíš říkají jednoznačné ne. Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kdo není proti nám, je pro nás. Bránit někomu dělat dobré věci jen proto, že já sám se k tomu cítím být kompetentnější, je přinejmenším pošetilé, potažmo pak hloupé. 

V tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem se vymezil vůči zneužívání dvou biblických vět totalitní komunistickou mocí. Je to ale bohužel jen jeden příklad za všechny. Jak jsem už řekl na začátku, Bible je tak nesmírně známou knihou doslova napěchovanou úchvatným obsahem, že zkrátka svádí nejrůznější lidi k tomu, aby jej tu a tam ohnuli ke svému, ne vždy bohulibému účelu. I to je jeden z důvodů, proč je dobré Bibli číst a nad biblickým textem přemýšlet. 

Já se to na půdě tohoto podcastu snažím dělat a předávat svá poznání jeho posluchačům nebo čtenářům textových verzí, které najdete na webu Biblismy.cz. Jestli se mi to daří, to už musíte posoudit vy. 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 130 | Kdo seje vítr, sklízí bouři se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 2. 12. 2025

Kdybych se vás zeptal odkud pochází slovní spojení zakázané ovoce, jsem si jistý, že byste bez váhání odpověděli a řekli to správně: Z Bible. Vím, v biblickém podcastu se to nabízí samo, ale i tak – příběh o „jablku hříchu“ Adama a Evy, a s ním spojené úsloví o zakázaném ovoci, zkrátka zná každý. Přesto však o něm v tomto dílu zkusím říct něco víc a navrch přidám ještě na první pohled trochu lechtivé téma, nahotu v biblickém pojetí.

Uvařte si dobrou kávu, pohodlně se usaďte a nenechte se ničím a nikým rušit. Příjemný poslech podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner. 

Hned na začátku je třeba říct: O žádném jablku v Bibli není ani slovo. Píše se zde o stromu poznání dobrého a zlého, na kterém sice roste nějaké ovoce, ale jeho druh nikde není specifikovaný. Prostě ovoce…

Zahradu v Edenu vysadil Hospodin hned poté, co z prachu země stvořil Adama. To se dozvídáme ve 2. kapitole knihy Genesis od 8. verše:

A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.

Gn 2,8–9 (ČEP)

O kousek dál, od 15. verše, dostává první obyvatel země rajskou zahradu do své správy, ovšem s jednou podmínkou:

Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“

Gn 2,15–17 (ČEP)

Na začátku 3. kapitoly knihy Genesis přichází na scénu had, aby ukecal Evu k ochutnání zakázaného ovoce. Opět, ani zde není řeč o jablku. Poslouchejte:

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.

Gn 3,1–6 (ČEP)

Plody a pořád jenom plody. Jablka nikde. Jak tedy vzniklo obecně zažité ponětí, že si Adam s Evou kousli do jablka? Nabízí se více vysvětlení. Jednak mohou být příčinou staří malíři, kteří zakázané ovoce v této biblické scéně většinou obligátně zobrazovali v podobě jablka. Nebo možná přesněji jako ovoce, připomínající jablko. Není to však pravidlo – například na monumentální Michelangelově fresce na stropě Sixtinské kaple nenabízí had s ženskou tváří Evě jablko, nýbrž fík čili plod fíkovníku, okolo nějž je „hadožena“ omotaná. Mimochodem, o fíkovníku se často hovoří v židovské tradici, už jen z toho důvodu, že Adam a Eva, poté, co poznali, že jsou nazí, se přioděli fíkovými listy. 

Vrátíme-li se k jablku, pak sem vede ještě jedna indicie, tentokrát, jak se zdá, se seriózním základem. Americký profesor Robert Appelbaum, působící na univerzitě v Upsale ve Švédsku, rozvinul teorii o tom, že „vina“ leží na Jeronýmovi, překladateli latinské Vulgáty z hebrejštiny. Ve verši, kde had říká Evě …v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé, přeložil poslední slovo do latiny jako malum. Stejně tak i ve 22. verši: I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé… (Gn 3,22 /ČEP/) Podíváte-li se do slovníku, zjistíte, že je to správně – podstatné jméno malum je latinsky zlo, špatnost. Jenže stejně tak může značit i jablko… Navíc podobně znějící přídavné jméno malus znamená zlý, špatný, škodlivý, ale též… jabloň. Zahrádkáři mezi našimi posluchači by mohli znát latinský botanický název malus domestica – jabloň domácí.

Zvláštní vysvětlení jsem našel také na Wikipedii, kde se na téma Strom poznání dobra a zla mimo jiné píše: Na jablko odkazuje označení krčního ohryzku, jenž je patrný zvláště na mužském těle, jako na viditelnou připomínku pojedení zakázaného jablka.

To už mi připadá trochu přitažené za vlasy, ale budiž. Ať je to, jak chce, jablko zkrátka v Bibli nenajdete, ani kdybyste ji četli odzadu dopředu. Tedy myslím v souvislosti se stromem poznání dobrého a zlého. Jinak je totiž v Bibli zmínek o jablkách, obvykle granátových, hned několik.

V příběhu porušení jedné jediné podmínky, kterou dal Pán Bůh prvním lidem, však to, o jaký druh ovoce se jednalo, samozřejmě není ani zdaleka nejpodstatnější. Hned první příhoda v dějinách lidstva ukazuje, jak snadno člověk podléhá pokušení. Hospodin dal Adamovi a Evě celou zemi. Měli doslova všechno. Tedy až na onen jeden zákaz. Mohli byste si říct, že to přece není problém. Bez toho, aniž by ochutnali zakázané ovoce, mohli přece dál v klidu vegetovat. Jenže člověk nedá pokoj, dokud nedostane přes prsty. Co kdyby v tom bylo něco extra? Něco fakt velkého! Co kdybych náhodou o něco přišel? A tak věřím, že i kdyby v ráji nebylo hada pokušitele, první lidé by stejně tak dlouho kolem stromu chodili, až by, lhostejno jestli jako první Eva nebo Adam, nakonec… ochutnali. Prostě by jim to, i přes jasně vyslovenou hrozbu propadení smrti, jednoduše nedalo. Tudíž všechny spekulace o tom, jak by to na zemi vypadalo, kdyby Adam s Evou ovoce poznání neochutnali, jsou podle mě jednoduše naprosto liché. Stalo by se to tak jako tak.

Všimněte si také, že Pán Bůh zakázaný strom neohradil vysokým plotem, nedal na něj ceduli Zákaz požívání ovoce!, ani jej nenechal hlídat cherubíny s ohnivými meči. Nic podobného. Hospodin pouze vyslovil svou podmínku. Sám za sebe si říkám, že je to v pořádku. Takhle to musí stačit. Zároveň si ale navíc uvědomuji, že to také o Pánu Bohu vypovídá něco víc. Vztah Boha k člověku je totiž založený na důvěře a vzájemném respektu. Člověk není loutkou v rukou Pána Boha. Je v nejlepším slova smyslu jeho parťákem a co víc, milovanou osobou. Pán Ježíš před svým ukřižováním říká učedníkům:

Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.

J 15,15–17 (ČEP)

To jsme se sice dostali v Bibli o pěkný kousek dál, do 15. kapitola Janova evangelia, nicméně jak víme, v Ježíši Kristu sestoupil Bůh na zemi, aby nás učil – a učí stále – poznávat, jaký Bůh je. Proto bychom tedy i my měli Bohu důvěřovat tak, jako on důvěřuje nám, Boha milovat tak, jako miluje on nás, a milovat jedni druhé, jak nám to Syn Boží přikazuje.

Kromě zakázaného ovoce jsem v úvodu tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví navrch slíbil také povídání o nahotě v Bibli. Ostatně o té jsem se už krátce zmínil v případě Adama a Evy, tak se od toho pojďme takříkajíc odpíchnout. 

Bylo by nejspíš poněkud pošetilé domnívat se, že kdyby nedošlo k osudné příhodě s ochutnáním zakázaného ovoce (ke které by, jak jsem o tom před chvílí mluvil, nejspíš stejně došlo :-)), lidstvo by se skládalo ze samých nudistů, prostých jakéhokoliv oblečení. Nebudu zde rozvíjet důvody, myslím, že je to každému jasné. Nahota u Adama a Evy je symbolická – znamená čistotu a nové stvoření. Proto také, je-li někdo nahý, říkáme o něm, že je, jak ho Pán Bůh stvořil.

Starozákonní nešťastník Jób poté, co přišel o všechno, říká: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jb 1,21 /ČEP/) Mimochodem, opakuje to po něm ve stejnojmenné knize i Kazatel: Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo. (Kaz 5,14 /ČEP/)

Obě tyto biblické citace však už mají trochu jinou konotaci. Mluví o nahotě stvoření, která se na konci života změní na nahotu smrti. Lidově řečeno, do hrobu si člověk nic nevezme. Veškeré hromadění majetku, moci a já nevím, čeho všeho ještě, je, slovy Kazatele, marnost nad marnost.

Proto má také v biblickém kontextu nahota svou symboliku jakožto úplné obnažení před Pánem Bohem. Když Hospodin, poté, co Adam s Evou ochutnali ovoce poznání, volá na člověka Kde jsi?, Adam naivně odpovídá: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gn 3,9 /ČEP/) První muž měl samozřejmě na mysli tělesnou nahotu, nicméně Bůh člověka vidí obrazně v celé jeho nahotě. Člověk je před Bohem nahý jako Boží stvoření, symbolicky nahý je také bez ohledu na to, čeho dosáhl, jaké jmění nebo postavení si vybudoval, nahý je člověk vzdělaný i prostý, velký, malý, slabý i silný, zkrátka každý. Všichni jsme před Bohem nazí, a díky tomu ke každému z nás Pán Bůh přistupuje stejně. Nedělá mezi námi rozdíly, které tak rádi mezi sebou vytváříme my sami, stejně jako je pošetilé, chtít svou nahotu před Bohem skrývat, jako to dělal Adam. 

Nahota také symbolizuje zranitelnost nebo slabost. Dva dny před svým ukřižováním vypráví Pán Ježíš podobenství O posledním soudu. Z 25. kapitoly Evangelia podle Matouše přečtu nejprve první část podobenství, verše 31 až 36:

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘

Mt 25,31–36 (ČEP) 

Byl jsem nahý, a oblékli jste mě… Zde se tato slova nejspíš skutečně týkají oděvu, ovšem v kontextu s ostatními skutky je zřejmé, že se jedná o pomoc někomu, kdo ji potřebuje. Jak se dozvídáme v dalších čtyřech verších, nemusí to být nutně král z podobenství, představující samotného Ježíše.

Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘

Mt 25,37–40 (ČEP) 

Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili… O čem jsem to povídal v předchozím dílu s názvem O lásce podle Jana? Člověk nemůže dost dobře milovat Boha, když nemiluje svého bližního. Oblékneme-li svého nahého bratra, svého nahého bližního, který je nesnázích, je to skutek, který propojuje nebe a zemi. Člověka s Bohem a Boha s člověkem.

Snad jen pro úplnost jen krátce doplním, že nahota se v Bibli samozřejmě nezřídka vyskytuje také jakožto prostá tělesná obnaženost. Kapitán Noe se ze samé radosti z úspěšného přistání své archy opil tak, že usnul před svým stanem, jak ho Pán Bůh stvořil. Král David šmíroval ze střechy svého paláce nic netušící krásnou Betšebu při večerní koupeli. V Gerase Ježíš uzdravoval muže jménem Legie, posedlého démony, který už dlouhou dobu nenosil oděv a žil v hrobech. A tak bychom mohli pokračovat. Ani jeden ze zmíněných příběhů nedopadl zrovna dobře. Nejsem žádný puritán, nicméně ona tělesná nahota v Bibli vcelku pochopitelně není nic, co by bylo doporučováno jako prospěšné či hodné následování. Už od starověku člověk ví, že jde o intimní věc, nehodnou veřejné produkce. Ostatně ani dnes, v naší takzvaně liberální společnosti, nechodíme po světě nazí. Tedy kromě již zmíněných nudistů. Ale to už je jaksi jiná kapitola :-)

Jsme na konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví, tak si pojďme jeho obsah stručně shrnout. V první části jsem řekl, že zakázané ovoce nemuselo být zrovna jablko, jak se často zobrazuje nebo popisuje. Mnohem důležitější však je, že tento příběh – hned na začátku celé Bible – ukazuje, jak snadno dokáže člověk zklamat Boží důvěru. O lidské ani nemluvě…
Od Adama a Evy, běhajícími po ráji nejprve jak je Pán Bůh stvořil, jsme došli k nahotě v Bibli. Ta zde není jen prostým fyzickým odhalením těla, nýbrž má hned několik symbolických významů. Asi nejdůležitější z nich je skutečnost, že před Bohem jsme všichni nazí, před Bohem jsme si všichni rovni.

Sám za sebe si říkám, že bych to měl mít častěji na paměti. Někdy se rád porovnávám s jinými lidmi, tu a tam si leckoho, lidově řečeno, „beru do huby“, jsou chvíle, kdy se cítím být Bohu blíž než ostatní. Když si to pak (někdy) uvědomím, dojde mi, že se děje pravý opak – Bohu se tím vzdaluji. Tak to nedělejte po mě :-) 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 129 | Zakázané ovoce a nahota v Bibli se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 18. 11. 2025

Nevěřím, že byste neznali tzv. hymnus o lásce, popsaný ve 13. kapitole Prvního listu Korintským. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. (1Kor 13,1 /ČEP/) … Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. (1Kor 13,4 /ČEP/) A tak dále, však to znáte sami. Kolik třeba jen svatebčanů tyto verše slyšelo… Jenže apoštol Pavel, autor tohoto hymnu o lásce, má v Bibli silného konkurenta. S možná ještě větší hloubkou totiž ve svém první listu píše o lásce evangelista Jan.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Janovy dopisy jsou v porovnání s Pavlovými epištolami jen krátkými epizodami Nového zákona. Druhý a třetí list, obsahující pouhou jednu kapitolu, by se pak s nadsázkou dal místo dopisu nazvat jen koresponďákem :-) Délka textu však není měřítkem jeho hodnoty – rozhodující je obsah. A ten, jak to Jan mistrně dokazuje, uchvacuje svou hloubkou a, řeknu-li to poněkud stroze, teologickou výpovědí. Ale to už trochu předjímám. 

Hned na začátku prvního Janova dopisu si čtenáři Bible možná všimnou malé zvláštnosti – chybí oslovení adresátů listu tak, jak to typicky ve svých dopisech dělá apoštol Pavel. A jak to ostatně obvykle činí většina lidí, píšící někomu dopis. Nebo dnes spíš e-mail. 

První Janova epištola začíná těmito slovy:

Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná.

1J 1,1–4 (ČEP)

Autor tří dopisů, Janova evangelia a knihy Zjevení (podle Jana) pobýval podle historických pramenů na konci svého života v Efezu v dnešním Turecku, a své dopisy pravděpodobně psal křesťanům v okolních sborech Malé Asie. Chybějící oslovení konkrétní osoby naznačuje, že zkrátka svůj první dopis psal jako obecný list, možná dokonce jako kázání nebo teologické pojednání, které mělo kolovat mezi mnoha křesťany. Něco jako „přečti a pošli to dál“.

Kromě scházejícího oslovení vás možná zaujme také druhá zvláštnost. Zatímco druhý a třetí list Janův autor píše v první osobě jednotného čísla (a mají oslovení), svůj první dopis Jan píše v množném čísle. Důvodů může být více. I v současnosti používá spousta autorů množné číslo snad proto, aby dali textu větší váhu. Nicméně v případě první Janovy epištoly, myslím, není mnoho prostoru k pochybám o tom, že plurál zde autor používá jakožto jakýsi mluvčí Ježíšových apoštolů, k nimž od počátku patřil. Jak můžete číst ve všech třech synoptických evangeliích, Ježíš na břehu Galilejského jezera nejprve povolal do služby Šimona Petra a jeho bratra Ondřeje, aby vzápětí z další bratrské dvojice rybářů, Jakuba Zebedeova a – našeho – Jana učinil taktéž „lovce lidí“, jak je nazývá píše Lukáš ve svém evangeliu. 

Začíná-li první Janův list slovy, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly…, je to prohlášení svědků Ježíše, protože ono Slovo života není nic jiného a nikdo jiný než právě Ježíš Kristus. Jan tedy píše za lidi, kteří Ježíše skutečně fyzicky poznali a trávili s ním nějaký čas jeho pozemské služby. Píše za svědky a zvěstovatele: Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám… Navíc ale dodává: …abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Janův dopis je tedy kromě svědectví a zvěstování také pozváním do společenství Ježíšovy církve.

No a v rámci úvodního seznámení s První Janovou epištolou si všimněte také výrazné literární podobnosti s úvodem Janova evangelia. Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (J 1,1 /ČEP/) Tak začíná čtvrté čili Janovo evangelium. Pro porovnání znovu zopakuji úvodní verš Prvního Janova listu: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. (1J 1,1 /ČEP/) Myslím, že o shodě v autorství se skoro ani nedá pochybovat. Biblisté nejsou v jednotě pouze v otázce datování Janových listů a evangelia. Dříve se předpokládalo, že Janovo evangelium vzniklo jako první a teprve po něm jeho tři listy, v současnosti se však prosazuje i opačné pořadí s tím, že jako první byl sepsaný druhý a třetí dopis, poté první list Janův a teprve po něm evangelium. Nicméně na hloubce výpovědi všech Janových děl to nic nemění, tudíž se můžeme obrátit k předmětu tohoto dílu podcastu, lásce podle Jana.

Janův krátký opus o lásce má své první tóny už ve třetí kapitole, ale zde je spíše charakteru upozornění nebo napomínání svých souvěrců. Ještě i začátek kapitoly čtvrté se nese v mentorském duchu varování před falešnými proroky. Od 7. verše však můžeme číst nádherný, typicky janovský text. Citaci rozdělím na dvě části – nejprve 7. až 13. verš:

Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.
Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.

1J 4,7–13 (ČEP)

Nezaměnitelný Janův literární styl je tentokrát skoro až matematicky přesný. Přináší jasná sdělení, jimž nepřipouští žádné pochybnosti: 

Láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.
Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.

V dalším verši přichází jediné takříkajíc zdůvodnění Boží lásky s eschatologickým přesahem: 

V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. 

Život zde na zemi a život věčný, alespoň tak si já tento verš vykládám. Ovšem hned následující slova nás z nebe vrací zpátky na zem: 

V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.

To je ale divný verš! :-) Všichni hledají Boha, shánějí se po jeho lásce, a přitom on byl první, kdo miloval – a stále miluje – člověka. A taky ho hledá, nebo přesněji spíše na něj trpělivě čeká. Na ty, kteří ještě z jakéhokoliv důvodu nepřijali jím nabízenou lásku.

Jan tím také, trochu pod čarou, připomíná nepodmíněnost Boží lásky. Nemusíme si ji zasloužit, vymodlit, odpracovat, koupit. Ale… měli bychom, a v některých českých překladech najdete i slovo muset, nebo jsme povinni tuto lásku předávat dál. 

Jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme (nebo musíme, případně jsme povinni se) navzájem milovat.

Mimochodem, v řečtině je zde slovo ὀφείλομεν [ofeilomen], které skutečně může znamenat jak měli bychom, tak i musíme, a dokonce vyjadřuje i dluh nebo stav zadluženosti. Mohli bychom tak říct, že se musíme vzájemně milovat, jelikož to Bohu za jeho lásku dlužíme. Jenže to by popíralo premisu nepodmíněné Boží lásky, jak jsem o ní před okamžikem mluvil. Proto si myslím, že v Českém ekumenickém překladu nebo třeba také v Bibli kralické či v Českém studijním překladu použité slovní spojení máme se navzájem milovat, je správnější, nežli musíme…, které používá například Bible21, Studijní překlad Miloše Pavlíka, nebo překlad Nového zákona Františka Žilky. I když… zrovna Bible kralická sice uvádí text i myť máme jedni druhé milovati, nicméně v poznámkovém aparátu k Šestidílce je u slova máme poznámka povinní jsme. Tak si vyberte :-)

Každopádně závěr první části Janova opusu o lásce je typicky janovský:

Jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.

Kruh se uzavřel. Vrátíme-li se až ke stvoření, pak je naprosto zřejmé, že Bůh stvořil člověka z lásky a k lásce. V dějinách lidstva se však cosi pokazilo a znovu to byl Bůh, který měl ve svém srdci lásku. V Pánu Ježíši položil svůj život za nás… a navrch nám daroval věčný život. Ježíšovým zmrtvýchvstáním započalo Boží království už zde na zemi. Říkám to v tomto podcastu už poněkolikáté, ale musím se znovu opakovat: Tohle není lidský konstrukt. Toto dokáže jenom Bůh.

Nyní si pojďme přečíst druhou část pojednání o lásce ze 4. kapitoly Prvního listu Jana. Verše 14 až 21:

A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa. Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.
My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

1J 4,14–21 (ČEP)

Jan zde zčásti opakuje to, co již bylo řečeno v první citaci, nicméně hned druhý verš tohoto čtení, ve skutečnosti tedy 15. verš 4. kapitoly, přináší ve smyslu této části dopisu takříkajíc novou informaci: Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. Zkrátka sola fide čili pouze vírou – jak říkáme my protestanti. Jan je obecně silně christologický čili „prokristovský“, což je samozřejmě jen dobře. Chtělo se mi napsat, že Ježíš je jádrem křesťanství, ale to by bylo slabé tvrzení. Ježíš jednoduše je křesťanství. A křesťanství je Ježíš. Jak se zdá, už jsem si osvojil Janovu dikci :-) Ale vážně a opět lehce matematicky pár rovnítek: 

Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu.
Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.

Poté se dozvídáme možná překvapivé sdělení, a totiž, že protikladem lásky je strach. A kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. Není to trochu divné? Není, čteme-li tento verš v kontextu s veršem předcházejícím:

V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.

Jan píše o posledním soudu a strachem myslí právě obavy z něj. Kraličtí to v Šestidílce krásnou staročeštinou vysvětlují takto:

Kdož koli pravou lásku k Bohu i k svým bližním má, takový nic se posledního soudu jako někdy Kain, Saul a Jidáš, neleká: nýbrž jist jsa tím, že jest učiněn skrze víru synem Božím, a tak života věčného dědicem, s potěšením jeho očekává.

Zdroj: Bible kralická šestidílná, kompletní vydání s původními poznámkami | Vydala Česká biblická společnost, 2014

Dobře, to je naprosto srozumitelné vysvětlení. Ale přesto si i tak můžeme položit otázku: Je Boží láska lékem na strach i takříkajíc obecně? Pro odpověď můžeme jít například do závěru Listu Filipským. V šestém a sedmém verši poslední kapitoly zde apoštol Pavel píše:

Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Fp 4,6–7 (ČEP)

Mohli bychom nahradit slovo pokoj slovem láska? Osobně s tím nemám nejmenší problém. A láska Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Vrátíme-li se k samému závěru 4. kapitoly Janova prvního listu, pak zde ještě čteme zajímavé a chce se mi říct až šalomounské přirovnání, které leckomu dokáže pěkně zamotat hlavu. Jan nejprve parafrázuje to, co už jinými slovy napsal v první části: My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Vzápětí ale pokračuje takto:

Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Tři zápory ve druhé větě jsou na mě už trochu moc, přiznám se. Ale jako celek Janovo sdělení chápu, alespoň myslím, vcelku jasně. Člověk nemůže dost dobře milovat Boha, když nemiluje svého bližního. Pán Bůh si přeje lásku opětovanou. Ale protože samotnému Bohu nemáme co přidat, ba naopak on nás vybízí brát si od něj plnými hrstmi, máme, nebo možná musíme, milovat své bratry. Sestry tedy nevyjímaje, protože si myslím, že pojem bratr se v náboženském textu dá považovat za generické maskulinum :-)

Možná si říkáte, proč jsem takhle před koncem roku zase po nějaké době vytáhl ze šuplíku téma lásky. Vždycky se snažím pracovat na námětu, který mě zrovna nějakým způsobem oslovuje. Jak mě tedy takhle před koncem roku oslovuje téma Boží a lidské lásky? Jednoduše mám neodbytný a bohužel už déletrvající pocit, jako by se mezi lidmi láska nějak ztrácela. Nebo možná spíš umenšovala. Nezřídka cítím chlad a nemyslím tím počasí. Nezájem o druhé lidi. Obracení se jenom na sebe…

Ani nevíte, jak rád bych se mýlil a taky doufám, že se aspoň trochu opravdu pletu. Že je to jenom můj pocit, způsobený právě třeba sychravým podzimem. Ale i tak jsem připravil tento díl podcastu Biblická jména a úsloví, který právě končí. Tak snad se vám líbil…

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem. 

Článek 128 | O lásce podle Jana se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 10. 9. 2025

Takříkajíc „hlavní knihou“ křesťanství je samozřejmě Bible, k ní se však v průběhu dějin připojila spousta dalších dokumentů, nebo možná lépe článků víry, teologickým jazykem – dogmat. Mistry světa jsou v tom bratři katolíci, ale nic to není proti jiným, kteří si rovnou Bibli přiohnuli k obrazu svému. Například Jehovisté. Ale nejsem tu proto, abych hodnotil počínání toho či onoho. Chci tím říct, že díl, který jste právě začali poslouchat, bude o jednom z takzvaných článků víry, a to o Apoštolském vyznání víry.

Příjemný poslech další epizody podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner.

Myslím, že na úplný začátek bude dobré, když si Apoštolské vyznání víry přečteme. Někteří posluchači tohoto podcastu jej možná vůbec neznají a ostatním jistě neuškodí si ho připomenout. Mimochodem, toto neříkám jen tak pro nic za nic. Přiznám se vám, že osobně si text Apoštolského vyznání víry – bůhví proč – nejsem schopen zapamatovat. Vždycky, když na něj při bohoslužbách dojde, sahám po našem evangelickém zpěvníku, kde je toto krédo vytištěné pod číslem 345. Což je číslo, které jsem i já schopný udržet ve své děravé hlavě :-)

Dobře, konec řečí, pojďme si poslechnout znění Apoštolského vyznání víry:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.
Amen.

Apoštolské vyznání víry

Co to je, ono vyznání víry a k čemu slouží? Jednoduše řečeno jde o text, kterým se člověk hlásí ke své víře, k tomu, v co věří. Vyznání víry je zřetelně trinitární – věřím v Boha Otce, Ježíše Krista a v Ducha svatého. Tak to má být, to je křesťanství. Ale po pravdě, ještě jsem neslyšel nikoho, kdo by – při otázce typu V co věříš? – začal recitovat vyznání víry čili krédo, z latinského credo – věřím. Vyznání víry je liturgický text, který se čte při různých příležitostech na shromážděních církve, ať už jsou to bohoslužby, mše, nebo jiný křesťanský rituál. Pěkně to charakterizuje Wikipedie, která uvádí, že vyznání víry je nedlouhý text, kterým se věřící veřejně přihlašuje k hlavním článkům své víry. (Zdroj: Wikipedie)

Na Wikipedii je také zajímavě popsaný vznik kréda, který by nám mohl pomoci ještě lépe pochopit jeho význam. Cituji:

Když se rané křesťanství na samém počátku rozcházelo se židovstvím, odmítli jeho představitelé stavět je na národním či etnickém principu a omezit se na „křesťany ze židovství“ (viz Sk 10,1-48; Sk 15,1-35; Ga 2,1-10). Vznikající křesťanská církev se tedy nevymezovala ani sídlem (jako většina antických kultů), ani jazykem, ani původem svých věřících. Tím však zároveň vznikla potřeba nějakého jiného vymezení, jímž se stalo „vyznání víry“ tj. přihlášení se k určitému obsahu této víry (odtud konfese).

Zdroj: Wikipedie

To jsou důležité informace. Vždycky, když slyším nebo čtu – obvykle z úst či pera politiků – pojem křesťanská Evropa, říkám si jednak co asi dotyčný o křesťanství ví, a také mně okamžitě v hlavě vyvstanou Ježíšova slova z poslední kapitoly Evangelia podle Marka: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. (Mk 16,15 /ČEP/) Závěrečným amen se člověk po vyslovení vyznání víry přiznává nejen k tomu, v co věří, ale zároveň se připojuje k celosvětové církvi Kristově bez ohledu na denominaci, ke které se hlásí. Uznávám, že pojem celosvětová církev může znít trochu nabubřele, nicméně je to fakt. Ježíš nepřišel na tento svět, aby založil nějakou místní křesťanskou buňku kdesi na břehu Galilejského jezera, nýbrž proto, aby jeho učení bylo pro každého, kdo jej přijme za své. Ostatně, vrátím-li se ke zmíněnému pojmu křesťanská Evropa, pak podle průzkumů naopak v Evropě nebo také ve Spojených státech amerických počet křesťanů bohužel klesá, aby však nabýval v oblastech, jako je subsaharská Afrika, latinská Amerika, ale také v Jižní Koreji a – přestože jsou zde křesťané pronásledováni – i v Číně. Ale to jsem trochu odbočil od vyznání víry.

V tomto dílu budu mluvit o Apoštolském vyznání víry. Je třeba ale dodat, že nejde o jediné krédo v křesťanství užívané či vyznávané. Existuje také například Nicejské vyznání víry, Nicejsko-konstantinopolské, nazývané také někdy Nicejsko-cařihradské, nebo Chalkedonské vyznání víry. Není účelem této epizody popisovat jednotlivá kréda, uvedu jenom, že první tři vyznání jsou ve shodě s Apoštolským taktéž trinitární čili vyznávají Otce, Syna a Ducha svatého, kdežto poslední zmíněné, Chalkedonské vyznání víry je silně christologické – zaměřené na Ježíše Krista.

„Naše“ Apoštolské vyznání víry je patrně nejpoužívanější, ve své liturgii ho mají jak katolíci nebo starokatolíci, tak i protestanté – evangelíci, luteráni nebo anglikánská církev. Legenda praví, že pochází od samotných Ježíšových apoštolů – odtud tedy jeho název, nicméně reálné období jeho vzniku leží někde mezi druhým až devátým stoletím našeho letopočtu.

Nemusíte mít obavy, nechystám se rozebírat celý text Apoštolského vyznání víry, chci se zastavit pouze u dvou malých částí. Na konci epizody tohoto podcastu s názvem Umýt si (nad něčím) ruce, v níž se velmi často skloňuje jméno Pilát Pontský – protože to byl on, kdo si umyl ruce nad Ježíšem – jsem si položil otázku: Proč musí být Pilátovo jméno v krédu? Proč musí být text o svaté trojici „pošpiněný“ zmiňováním tohoto padoucha? A slíbil jsem, že jakmile najdu odpověď, seznámím vás s ní. Zde je tedy výsledek mého „bádání“:

Pilátovo jméno v krédu má hned trojí opodstatnění. Jednak stvrzuje reálnou historicitu a představuje jakési časové razítko. To, že římský místodržitel Pontius Pilát skutečně žil, a bylo to na začátku našeho letopočtu, potvrzují spisy učenců, jako byli Tacitus, Josephus Flavius, Filón Alexandrijský nebo Eusebios. Čili autoři, kterým se takříkajíc dá věřit. To pochopitelně zároveň jistým způsobem potvrzuje historicitu všech důležitých událostí, které se v souvislosti s Pilátem a Ježíšem staly.

Pilát zároveň představuje nejvyšší světskou moc v tehdejším Izraeli. To je patrně druhým důvodem, proč se ve vyznání víry nachází Pilátovo jméno. Tedy, nachází se tam jako připomenutí, že žádná světská moc nestojí nad mocí Boží. Apoštol Pavel v osmé kapitole listu Římanům píše:

Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Ř 8,38–39 (ČEP)

Ani mocnosti, ani žádná moc… nás, nedokáže odloučit od lásky Boží. Pilát to zkusil, i když, jak víme, se do toho zrovna moc nehrnul, nicméně ani tak to nevyšlo.

A důvod třetí? Zmínění jména představitele římské okupační moci zároveň připomíná naplnění starozákonních proroctví – zde již myšleno obecně, včetně ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jako příklad si můžeme přečíst třeba krátký druhý Žalm:

Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány?
Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho: „Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme.“
Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu.
Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je naplní děsem: „Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře!“
Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.
Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země.  
Rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jak nádobu z hlíny.“
Nuže, králové, mějte rozum, dejte na výstrahu, soudcové země!
Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním.
Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem. Blaze všem, kteří se k němu utíkají!

Ž 2 (ČEP)

Bůh se nebojí lidského vzdoru, naopak se mu směje, zpívá ve 2. Žalmu král David, jemuž je autorství této oslavné písně přisuzováno. Potvrzují to ve své modlitbě ve 4. kapitole knihy Skutků Ježíšovi apoštolové. Poté, co byli Petr a Jan po vyšetřování uzdravení chromého muže propuštění židovskou veleradou – ovšem tedy se „zákazem činnosti“ – apoštolové parafrázují právě druhý Žalm:

[…] „Pane, který jsi učinil nebe i zemi i moře a všecko, co je v nich, ty jsi skrze Ducha svatého ústy našeho otce Davida, svého služebníka, řekl: ‚Proč zuří pohané hněvem a národy osnují marná spiknutí? Povstávají králové země a vladaři se srocují proti Hospodinu a jeho Mesiáši.‘
Opravdu se srotili v tomto městě Herodes a Pontius Pilát spolu s pohany i s národem izraelským proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi posvětil, a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila.
Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše.“

Sk 4,24–30 (ČEP)

Tolik tedy k Pilátově přítomnosti v Apoštolském vyznání víry. Myslím, že tohoto římského zbabělce už máme nyní akorát tak dost, tudíž můžeme přejít ke druhému tajemství kréda, a totiž k otázce: Co dělal Ježíš v pekle, kam podle textu vyznání víry sestoupil po své smrti?

Hned poté, co padne Pilátovo jméno, zaznívá v Apoštolském vyznání víry tato věta: byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.Slova o tom, že sestoupil do pekel, se nacházejí pouze v Apoštolském vyznání víry – v ostatních je nenajdete. Není to zvláštní? Možná ano, možná ne. My si nejprve řekneme, co je myšleno oním peklem. Protože pohádkovými představami strašlivých nebo naopak hloupých čertů se zde vážně zabývat nebudeme.

V řečtině je v Apoštolském vyznání víry na místě našeho pojmu peklo, slovo κατώτατα [katótata], které znamená dno nebo něco, co je nízko, dole. Peklo sice obecně vnímáme jako něco, co je dole, nicméně Bible v případě významů, odpovídajících našemu peklu, pracuje s jinými pojmy – ve starozákonní hebrejštině je to šeól a v řečtině pak hádés nebo gehenna. Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI k tomu uvádí:

Oba termíny, hebr. š^e‚ól (podsvětí) a řec. hádés (říše/vláda smrti), podobně jako hrob bývají obecně výrazem pro smrt. Naříká-li např. Jákob, že sestoupí za synem do podsvětí (Gn 37,35, nemyslí tím návštěvu v pekle, ale smrt žalem. V rámci tehdejšího obrazu světa se předpokládalo, že toto místo je lokalizováno někde v pod naším světem (Nu 16,30; Mt 11,23), vzdálené od Boha jako dárce života Iz 38,18;), v propasti (abyssos L 8,31; Ř 10,7; L 8,31; Ř 10,7; Zj 9,1-11; 20,1-3) – v nekonečné hlubině v prostoru i v čase, obdobě hebr. t^ehóm z Gn 1,2 (srov. nejhlubší útroby země Ž 63,10).

V NZ se v evangeliích užívá i řec. termín gehenna – pořečtěná forma hebr. gé‘ hinnóm. Josephus Flavius ani Filón ho neužívají. Ať je původní etymologie slova jakákoli, spojuje se tu představa zániku s ohněm. Jde tak o obraz úplného zániku (Mt 5,22.29.30; 10,28; 23,33; Mk 9,43-47; L 12,5; Jk 3,6 srov. Zj 19,20), nikoli pekelných muk, jak se o nich mluví v pseudepigrafní literatuře pozdního židovství (1Hen 22,10n).

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Nikde žádní čerti, po Luciferovi ani památky… Kdybych to měl říct velmi krátce, pak Biblické peklo je z mého pohledu – jak ostatně zaznělo v citaci – místo, vzdálené od Boha jako dárce života. Vzdálené nikoliv ve smyslu distance, nýbrž místo, které dost možná může být velmi blízko, ovšem člověk je zde oddělený od Boha. Moc nevěřím na muka v ohnivém jezeře a jiné apokalyptické výjevy. Představa světa bez Boha mě však děsí sama o sobě.

Abychom se ale příliš neodklonili od Apoštolského vyznání víry, budu citovat ještě jednu krátkou část hesla Peklo Encyklopedického biblického slovníku ETF CUNI:

V raně křesťanském pojetí dochází k účinné christologizaci hádés. Ježíš se stává pánem i nad podsvětím, jak se to odráží v církevním učení o jeho sestoupení do pekla v mezidobí od smrti do vzkříšení. Odvozuje se m. j. od 1P 3,19, kde čteme jak vzbouřené mocnosti (padlí andělé z dob Noemových Gn 6,1-4?) jsou (zřejmě v podsvětí) drženi ve vazbě a čekají na soud. Tyto představy mají většinou varovnou (parenetickou) funkci.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Tak! A je to tady. Sestoupení do pekla v Apoštolském vyznání víry se odvozuje od 19. verše 3. kapitoly Prvního listu apoštola Petra. Já jej nyní přečtu spolu s veršem jemu předcházejícím a po něm následujícím:

Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí.

1Pt 3,18–20 (ČEP)

Jak to říct jednoduše? Ježíš zkrátka po své smrti sestoupil do pekla oznámit onomu světu bez Boha, že smrt byla poražena. Možná byste si mohli říct, že by bylo logičtější, kdyby to udělal až po svém zmrtvýchvstání. Pak by to mělo jistě větší váhu. Na tom určitě něco je, ovšem Ježíš zvolil, abych tak řekl, lidský postup. Proč? Protože byl a je stále vtěleným Bohem. Bohem a člověkem v jedné osobě.

O pekle v biblickém pojetí by se dalo mluvit ještě hodně dlouho. Mohli bychom řešit, jak je to s dušemi zemřelých lidí, s nenapravitelnými hříšníky, nebo těmi, kteří nepřijali Ježíše Krista. Já osobně se však těmito otázkami nijak zvlášť nezabývám, a proto kvůli nim ani nebudu dál prodlužovat tuto epizodu podcastu Biblická jména a úsloví. To bychom se taky mohli dostat třeba až k očistci, jakožto „katolické instituci“, kterou osobně rozhodně nesdílím a nepřijímám.

Ať tak či tak, doufám, že jsem v tomto dílu snad srozumitelně a řekněme i relevantně vysvětlil, proč v Apoštolském vyznání tak „trčí“ Pilátovo jméno, a co dělal Ježíš po své smrti v pekle. Potažmo, co se peklem v křesťanství, na rozdíl od obecných více či méně pohádkových představ, myslí.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 127 | Pilát v krédu a Ježíš v pekle se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 22. 8. 2025

Slovní spojení díky Bohu kolem sebe slýcháme dnes a denně, a přestože se v něm vysloveně zmiňuje Bůh, rozhodně se nedá říct, že by ho používali výhradně lidé věřící. Jde o zažitý frazém, u nějž, podle mého názoru, jeho duchovní přesah naprostá většina lidí vůbec nevnímá. Je to podobné, jako když někoho naprosto automaticky pozdravíme slovy Dobrý den, a pravděpodobně si ani neuvědomujeme, že mu vlastně přejeme… dobré prožití dne. Ale tak to v jazyce někdy bývá. I přesto bych se na děkování Bohu v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví rád podíval podrobněji.

Příjemný poslech vám přeje Petr Lindner.

Fráze díky Bohu se v drtivé většině případů používá v pozitivním významu. Těžko asi někdo řekne například: „Díky Bohu, že jsem ráno zase zaspal a přišel do práce o hodinu později. Díky tomu jsem dostal okamžitou výpověď“ :-) Čeština je však velmi mnohotvárná a díky Bohu lze použít i v jiném smyslu. Jestliže někomu řeknu: „Díky Bohu, že jsi tady tak brzy,“ přičemž dotyčný má hodinové zpoždění, jde samozřejmě o ironii až sarkasmus. No a pokud si ulevíte slovy: „Díky Bohu, že už to mám za sebou,“ sice Bohu děkujete v pozitivním významu, ale to, co už máte za sebou, nejspíš znovu zažít nechcete.

Mimochodem, ono (převážně) pozitivní vyznění fráze díky Bohu souvisí právě s prvním slovem díky. Mnoho lidí nejspíš zapomnělo, že existuje také pojem kvůli, aby ho nevhodně nahrazovali právě slovem díky. Já jsem to – záměrně špatně – použil před chvílí, když jsem v příkladu negativního využití fráze díky Bohu řekl: „Díky tomu jsem dostal okamžitou výpověď.“ Výpověď dotyčný nedostal díky tomu, že zase přišel pozdě, nýbrž kvůli tomu, že si nedokáže nařídit budík. Jiný příklad – řeknu-li: „Díky tomu, že je velké sucho, nebudu mít letos na zahrádce žádné ovoce,“ je to stylisticky špatně. Dobroty ze zahrádky nebudete mít kvůli tomu, že dlouho nepršelo. Nikoliv díky suchému létu. Za negativní věci zkrátka neděkujeme. Proto říkám: „Díky Bohu jsem ve svém věku zdravý, a i ten mozek mi ještě docela slouží,“ jedním dechem však dodávám „Kvůli vlastní lenosti ale bohužel málo sportuju.“

A ještě jedna zajímavost: Frázi díky Bohu lze psát nejen jako dvě slova, ale také dohromady čili hezky česky jako spřežku – díkybohu. Pravidla českého pravopisu to umožňují, tak jestliže se vám tato podoba líbí víc, klidně ji používejte. V mluvené řeči se to ale samozřejmě nijak neprojeví :-)

Možná vás překvapí, že v samotné Bibli se slovní spojení díky Bohu – ve významu, v jakém ho nejčastěji v běžném jazyku používáme – nachází méně často, než bychom čekali. Obvyklejší jsou výzvy vzdávejte díky Bohu nebo vzdávání díky Bohu v přítomném či minulém času. Doslova učebnicový příklad – 5. kapitola Listu Efeským, 20. verš:

[…] a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.

Ef 5,20 (ČEP)

V „našem“ významu používá díky Bohu převážně a skoro až bych řekl exkluzivně apoštol Pavel ve svých dopisech.

Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás, (Fp 1,3 /ČEP/) píše na začátku Listu Filipským; Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši, (1Kor 1,4 /ČEP/) čteme v První epištole Korintským, abychom pak ve 14. kapitole této knihy zaznamenali slova: Děkuji Bohu, že mám dar mluvit jazyky více než vy všichni. (1Kor 14,8 /ČEP/)

A tak bychom mohli pokračovat dál, byť si tedy ještě všimneme malé stylistické změny v 15. kapitole téhož dopisu, kde Pavel píše:

Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!

1Kor 15,57 (ČEP)

Frázi chvála Bohu přece v současném jazyku také používáme, že ano? Jak se zdá, díky Bohu a chvála Bohu by tedy mohly být jakési synonymní fráze. No…, ano i ne. V moderním jazyku, kdy tato slovní spojení převážně používáme, jak už jsem řekl, automaticky, to nejspíš platí. Jestliže tedy použijeme díky Bohu nebo chvála Bohu, má to stejné vyznění, jde o synonymní frázi. Biblický jazyk však funguje trochu jinak – pojmy díky a chvála, byť tedy mají mnoho společného, obecně vnímá mírně odlišně. Když se v Bibli děkuje Bohu, nebo je zde vyzýváno k děkování Bohu, je, nebo má to být vyjádření vděčnosti. Chvála Bohu pak představuje uznání, uctívání nebo vyvyšování Boha. Jinak řečeno: díky se vyjadřuje za něco, co Bůh udělal, chválí se jednoduše za to, že Bůh je.

V současném pojetí v křesťanském prostředí pod slovem chvála myslíme jak modlitby, tak i, ve smyslu původního chvalozpěvu – viz typicky kniha Žalmů –, také písně chval. Občas si dělám trochu legraci z naší evangelické liturgie, kdy bohoslužby, prokládané písněmi, přirovnávám k muzikálu. No a kdybychom se podívali k sestrám a bratrům v evangelikálních církvích, pak zde je zvykem obecně nazývat písně chválami. A u evangelikálů také, podle mě mnohem častěji než v jiných, řekněme tradičních sborech, zaznívá při bohoslužbách slovo Haleluja. To pochází ze stejně znějícího hebrejského výrazu הללויה‎ [haleluja], který znamená Chvalte Hospodina nebo Chvalte Pána.

Tak. Na tomto místě by mohla malá jazykozpytná vložka skončit, abychom se vrátili k původnímu tématu, slovnímu spojení díky Bohu.

Opusťme tezi, kdy frazém díky Bohu používáme automaticky, aniž bychom přemýšleli nad jeho obsahem, a zkusme se zamyslet nad otázkami proč a za co. Za co a proč Bohu děkujeme? Mohli bychom říct, že je to v Bibli takříkajíc předepsáno. Je to opět apoštol Pavel, který na konci poslední kapitoly Prvního listu Tesalonickým píše:

Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.

1Te 5,18 (ČEP)

Nebo, tentokrát v předposlední kapitole epištoly Efeským, uvádí:

Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.

Ef 5,19–20 (ČEP)

Zde si můžete všimnout, že Pavel vyzývá adresáty svého dopisu jak k děkování Bohu, tak i ke chvále Boha. Proto jsem také před chvílí řekl, že díky a chvála mají mnoho společného. Nebo možná lépe – tak nějak patří k sobě.

No ale jak asi sami uznáte, to, že se děkování Bohu v Bibli doporučuje, je sice dobrý důvod k následování, ale zároveň trochu… teď nevím, jak se správně vyjádřit… zkrátka je to trochu chabá pohnutka, proč Bohu děkovat. Poděkování je vyjádřením vděčnosti, slova díků by měla jít ze srdce, nikoliv jen proto, že je to někde – i když ve svaté knize – předepsáno.

Uznávám, že otázka: Za co Bohu děkovat, je zároveň poněkud nešťastně položená. Samozřejmě, když řeknu: Díky Bohu za to, že jsem stále zdravý, děkuji za to, že nemusím běhat po doktorech, dodržovat medikaci a třeba se trápit v bolestech nebo s jiným zdravotním omezením. Otázka Za co? však směřuje k řekněme celkovému kontextu. Nebojím se totiž poněkud lapidárně říct, že Bohu jednoduše děkujeme za všechno. Proč? Protože stvořil tento svět. Bez něj bychom neděkovali vůbec, protože bychom zkrátka nebyli :-) Bůh stvořil tento svět a s vydatnou pomocí Ducha Svatého, nás tímto světem také provádí – to je, myslím, hodně pádný důvod k vděčnosti a tedy i k děkování.

Na tomto místě mi dovolte malou vsuvku: Křesťanská víra má mnoho podob, nezřídka i více či méně bizarních podob. Znám například jednoho člověka, který se považuje za křesťana, ovšem zároveň věří na reinkarnaci. Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že tím v podstatě popírá smysl a význam Ježíšova vzkříšení a de facto tak neguje celý princip křesťanství, ať tedy pojem princip křesťanství zní jakkoliv zvláštně. Ne, on je o reinkarnaci přesvědčený. Napadlo mě však, zeptat se ho, jak to má se stvořením. „Věříš, že tento svět stvořil Bůh?“ „Ano,“ zněla odpověď. „Že Bůh stvořil svět, tomu věřím.“ Jsem ten poslední, kdo by měl, a hlavně, kdo by chtěl někomu něco předepisovat, nicméně myslím si, že křesťan by měl věřit, že Bůh stvořil svět. Nemusí přijmout, že ho stvořil za šest dní, jak s oblibou říká náš farář. To může být jen součást křesťanského mystéria. Ale i kdyby mu to trvalo mnohem déle – což se čistě pragmaticky u tvoření světa dá předpokládat – nic to nemění na tom, že Bůh je takříkajíc autorem světa. A proto bychom mu měli, jak říká apoštol Pavel, vždycky za všecko děkovat. A… uctívat jej, vyvyšovat, zkrátka chválit Boha. Za to, že je.

Abych řekl pravdu, teď mi běží hlavou, jestli jsem předchozí část trochu neodbyl. Když bych to shrnul, tak jsem vlastně pouze konstatoval, že Bohu bychom měli děkovat, potažmo pak jej chválit… za stvoření. Tečka. Důvodů k děkování Bohu je samozřejmě mnohem více, ale jak už jsem řekl, bez stvoření by nebylo za co děkovat. Ovšem pokud byste si otevřeli Bibli, zjistili byste to, co bezpochyby víte i beze mě, a totiž, že ani zde se samotnému stvoření nevěnuje zrovna nadbytek prostoru. První dvě kapitoly knihy Genesis musí stačit.

Mě tato strohost vždycky udivovala. Tak zásadní událost a tak málo je v Bibli popsaná. Jenže když jsem pak nad tím přemýšlel, položil jsem sám sobě otázku: „Co víc by tam ještě mělo být dodáno?“ „Měla snad být součástí příběhu stvoření i Boží projektová dokumentace, jak je tomu málem u popisu zhotovení schrány úmluvy v knize Exodus? Nebo by zde mělo být popsán každý kámen, který Bůh – a na jaké místo – položil?“ Myslím, že by to tuto událost větší neudělalo. Ostatně to snad ani nejde. Tudíž ony dvě kapitoly První knihy Mojžíšovy zkrátka stačí. A my proto postoupíme dál.

V předchozí části této epizody podcastu Biblická jména a úsloví jsem citoval apoštola Pavla z Prvního listu Tesalonickým. Jen na okraj: Oba listy Tesalonickým jsou v katolickém prostředí známé také jako listy Soluňanům. Proč tento názvoslovný rozpor? Nejde o rozpor. Soluň je český název dnes miliónového, druhého největšího města Řecka, které se v místním jazyku čili v řečtině jmenuje Θεσσαλονίκη [Tesaloniki].

Ještě jednou tedy opakuji, co apoštol Pavel ve svém listu do Tesaloniky píše: Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. (1Te 5,18 /ČEP/) Za všech okolností, říká Pavel. Ne tedy jenom, když je vám dobře, všechno jde jako po másle, svět kolem vás je zahalený růžovým oparem. Za všech okolností. Tedy i pokud vám dobře není, daří se vám mizerně, podělalo se všechno, co se podělat mohlo a vy začínáte mít pocit, že Pán Bůh na vás úplně kašle. „A v téhle šlamastyce mu mám děkovat? To přece nedává logiku!“ Logiku to možná nedává, ale smysl ano. Poslechněte si, co k tomu píše Kateřina Lachmanová ve své knize Vězení s klíčem uvnitř:

Uprostřed existenčních nejistot a strachů mohu Boha chválit ne za to, že nemám čím zaplatit nájem, ale za to, že „jemu na nás záleží“ (1 Petr 5,7). Nemusím z plna hrdla děkovat za to, že můj muž je otrokem alkoholu a děti jsou nevěřící, ale za to, že Bůh je miluje, že je stále hledá, i když oni jej nehledají, a jde za nimi jako za tou zbloudilou ovcí do každé rokle, do každého trní…

Zdroj: Kateřina Lachmanová | Vězení s klíčem uvnitř (Karmelitánské nakladatelství ©2022)

Dává vám to smysl? Mně ano. Boha máme chválit za to, že jemu na nás záleží, píše Kateřina Lachmanová a cituje tím část 7. verše páté kapitoly Prvního listu apoštola Petra: Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží. (1Pt 5,7 /ČEP/) A také nás miluje a jde za námi jako za zbloudilými ovcemi, dodává Lachmanová. Zbloudilými ovcemi pravděpodobně myslí Ježíšovo podobenství O ztracené ovci, které najdete v 18. kapitole Evangelia podle Matouše nebo v 15. kapitole Lukášova evangelia. Možná ale měla autorka knihy Vězení s klíčem uvnitř na mysli podobenství O dobrém pastýři, jak je zapsáno v Evangeliu podle Jana. Mně se tato podobnost podobenství zamlouvá více, a proto z něj část přečtu. Janovo evangelium, 10. kapitola, verše 7–15:

„Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.

J 10,7–15 (ČEP)

Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce, říká Ježíš, vtělený Bůh. A navrch přidává: Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.

Ježíš za své ovce, za nás svůj život dal. Bůh Otec obětoval svého syna kvůli lidem. Kvůli vám, kvůli tobě i kvůli mně. Kvůli tomu, že člověka nadevšechno miluje. Potřebujete ještě nějaký další důvod k tomu, abyste Pánu Bohu vždycky a za všechno děkovali?

Na tomto místě by mohla epizoda podcastu Biblická jména a úsloví na téma děkování Bohu klidně skončit. Ale mám takové tušení, že leckomu z vás se možná hlavou honí otázka: „To máme Bohu děkovat také za zlo ve světě?“ Jsem si jistý, že se zlem, kterého kolem sebe bohužel vídáme více než dost, nemá Bůh vůbec nic společného. Ostatně před chvílí citovaná slova by tím pěkně pokrytecky popřel. A můj Bůh, Bůh, ve kterého věřím, takový není. Specialistou na konání zla je bohužel sám člověk. Takže „děkovat“, a to ve velkých uvozovkách, za něj můžeme jenom sami sobě.

Na druhou stranu otevřeně říkám, že jsou situace, kdy Bohu neděkuji. Naopak, nadávám mu, až to pěkné není. Když umře můj mladý kamarád, sportovec v plné síle, kterého zabila rakovina, brečím bezmocností a křičím na Boha: „Proč to děláš? Proč to dopouštíš?!“ Někdy jsou v životě člověka tak těžké chvíle, v nichž dost dobře nejde Bohu děkovat. Ale když největší žal utichne, možná si uvědomíme, že Pán Bůh je jediný, kdo na nás trpělivě čeká, aby ve správné chvíli, kterou zná jenom on, naše srdce potěšil způsobem tak překvapivým, jak to dokáže jen Stvořitel světa.

Když jsem v předchozí části mluvil o tom, že někdy Bohu nadávám, nepřímo jsem tím naznačil, že se s ním zkrátka dá mluvit. Ostatně už starozákonní patriarcha Mojžíš Hospodina nejednou, s prominutím, ukecával, a taky ho přesvědčil ke změně názoru. Zároveň to ale neznamená, že bychom se s Pánem Bohem měli handrkovat jako trhovkyně o každou – ještě jednou s prominutím – kravinu. Myslím, že ono poděkování z vděčnosti, které jde ze srdce, nikoli „z vrchu hlavy“, jak ve své knize píše Kateřina Lachmanová, potažmo pak chvála Boha za to, že prostě je, našemu vztahu s ním prospěje mnohem více.

Našemu vztahu? Jak říkám, našemu vztahu s Bohem. Křesťanství je víra, v níž člověk vstupuje do vztahu s Bohem. Nebo Bůh do vztahu s člověkem? Teď vážně nevím. Ale díky Bohu za to!

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 126 | Díky Bohu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 6. 8. 2025

Boha nikdo nikdy neviděl, sděluje nám v Bibli evangelista Jan. To víme i bez něj, můžete si samozřejmě říct, ale na věci to nic nemění. Stvořitel světa se však před člověkem neskrývá. Naopak, dává se nám různými způsoby poznat. Cesta k jeho poznání však není vždy přímočará a navíc, troufám si tvrdit, také nikdy nekončí. Ostatně hledání Boha je staré jako lidstvo samo. Jedním z krásných příkladů je příběh apoštola Pavla na athénském Areopagu. Sice se udál před nějakými dvěma tisíci lety, jeho slova jsou ale stejně současná jako tehdy.

Příjemný a ničím nerušený poslech dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner.

Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28,19–20 /ČEP/) Tato Ježíšova slova z poslední kapitoly Matoušova evangelia jsou předznamenáním křesťanských misií. Jedním z prvních velkých misionářů byl právě apoštol Pavel. Jestliže znáte jeho příběh, o kterém vyprávím v tomto podcastu také – v dílu nazvaném Kterak Pavel k Šav(e)lovi přišel…, pak víte, že v době, kdy Ježíš těmito slovy vyzval své učedníky k šíření křesťanství po celém světě, stál Pavel na druhé straně barikády. Jakožto farizej patřil k nejhorlivějším odpůrcům nově vznikající víry. Hned první zmínka o něm v Bibli, konkrétně úvodní věta 8. kapitoly Skutků apoštolů, svědčí o Pavlově „zaměření“ jednoznačně. Čteme zde jasné sdělení: Saul schvaloval, že Štěpána zabili. První křesťanský mučedník zemřel obzvlášť krutým způsobem – ukamenováním. I v tomto případě vás odkážu na epizodu tohoto podcastu, tentokrát s názvem: Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána. (A ještě jen drobnost pro pořádek – Saul bylo původní hebrejské jméno apoštola Pavla.)

No ale, jak víme, Pavel se na cestě do Damašku, na níž se potkal se zmrtvýchvstalým Ježíšem, doslova obrátil, a z dřívějšího odpůrce křesťanství se změnil na velmi činorodého apoštola. Jak můžete číst v knize Skutky apoštolů, podnikl několik misijních cest do oblastí dnešního Turecka, Řecka a Itálie, ostrovy Kypr, Krétu či Maltu nevyjímaje. Některé zdroje uvádějí, že na svých cestách za šířením křesťanství Pavel urazil během dvanácti až čtrnácti let více než 14 000 kilometrů. Podotýkám, že to bylo v době, kdy o letadlech se lidem ještě nejspíš ani nesnilo, na tehdejších lodích byste asi dobrovolně plout nechtěli a po souši se chodilo buďto pěšky nebo na hřbetě nějakého toho kopytníka. Takže už jen z pohledu cestovatelského šlo o úctyhodný výkon.

Na jedné ze svých misií Pavel zavítal také do řeckých Athén, města plného kultury a vzdělanosti, ale také celého panteonu bohů, a to tak, že doslova. Starořecké slovo Πάνθειον [pantheion] totiž znamená chrám všech bohů. A že jich Řekové měli přehršle – od Dia až po Dionýsa, celkem dvanáct olympských bohů. Jak to vypadá, když k lidem, žijícím mezi těmito božími přebytky, přijde apoštol Pavel, se snahou, představit jim monoteistické náboženství? Přečtu druhou část 17. kapitoly knihy Skutků, v Českém ekumenickém překladu nazvanou V Athénách:

Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli. Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání.
Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového.
Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“
Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“
A tak Pavel od nich odešel. Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.

Sk 17,16–34 (ČEP)

Tak… nedovzdělanec Pavel, jak ho nazvali epikurejští a stoičtí filozofové, mistrnou zkratkou všem vylíčil, co je a na čem staví křesťanství. Kdo vlastně byli Pavlovi protivníci nebo možná spíše oponenti čili oni epikurejci a stoikové? Epikurejci se nazývají podle řeckého filozofa Epikúra, základem jehož učení byl důraz na blažený život v podobě duševního klidu. Prosazoval velmi skromný až asketický způsob života, jeho filozofie však byla ateistická. Bohové se podle něj o svět a osud člověka nezajímají, člověk si musí smysl života najít a uskutečňovat sám. Tak praví Wikipedie. Epikurejci tedy velmi pravděpodobně byli velkými Pavlovými oponenty.

Druhý filozofický směr, na etiku zaměření stoikové, na tom byli s vírou o poznání lépe. Vyznávali panteismus, což mimochodem nijak nesouvisí s pantheonem, o němž už byla řeč. Panteisté byli přesvědčení, že všechno, co existuje, tvoří jeden celek božské povahy. Zjednodušeně řečeno: bůh je všechno a všechno je bůh. V případě stoiků lze tedy o jakési transcendenci mluvit, byť velmi záleží na tom, z jakého konce se to vezme. Takováto „univerzální víra“ může být interpretovaná jak v rámci náboženské víry, tak skrze filozofický ateismus. Hranice mezi imanencí a transcendencí je velmi tenká, ale budiž. Nicméně ke stoikům ještě poznámka: Wikipedie tvrdí, že z římského stoicismu vzešly nauky, jež měly veliký vliv na socialismus. Stoici byli první, kdo hlásali, že všichni lidé jsou děti společného boha, podléhají stejným zákonům, a jsou proto rovní občané. Z lidského společenství podle nich nelze vylučovat ani barbary či nepřátele. (Zdroj: Wikipedie.)

Než se dostaneme k Pavlově řeči, přidám navrch ještě jedno upřesnění reálií. Pokud jste navštívili Athény, ať už osobně, nebo aspoň prstem na mapě, pravděpodobně víte, co je onen Areopag, kde náš apoštol pronášel svou řeč. Jde o skalní blok nedaleko athénské Akropole. Ještě dnes zde můžete najít zbytky kamenných křesel, vytesaných do skály, na nichž zasedal soudní dvůr, takzvaná vrchní rada. Zde byly zároveň vynášeny rozsudky, na kterých se usnesla tzv. rada pěti set, zasedající dole pod Areopagem. Podle toho, jak čtu 17. kapitolu Skutků apoštolů, mám dojem, že Areopag sloužil také jako jakési diskusní fórum místních i přespolních intelektuálů, kteří se zde probírali nejrůznějšími tématy. Napadá mě, že to klidně mohla být i taková starověká obdoba londýnského Speakers‘ Corner v Hyde Parku, kde může každý člověk svobodně vyjádřit svůj názor. I když si nejsem jistý, jak to tam funguje dnes…

Myslím, že je nejvyšší čas, dostat se od epikurejců a stoiků, potažmo pak Areopagu k samotné Pavlově řeči, kterou na tomto athénském Speakers‘ Corner pronesl. Jednak si nelze nevšimnout, jak je Pavel, řečeno dnes moderním slovem – inkluzivní. Novou víru nikomu nevnucuje, nezpochybňuje ani neútočí na řecký boží panteon. Když na začátku říká: Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví, zní to možná lehce podbízivě, ale na druhou stranu je Pavel takříkajíc „v obrazu“. Slovy Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme a Vždyť jsme jeho děti cituje básníky Epimenida z Kréty a Arata ze Soloi z jeho díla Fainomena. Jako nedovzdělanec se tedy apoštol Pavel rozhodně neukazuje, naopak je na svou misi výborně připravený. A ví, nebo přinejmenším tuší, že by křesťanství mohlo být srozumitelné i jiným kulturám.

Jeho – promiňte mi ten suchý pojem – shrnutí křesťanství, představuje jednoduše brilantní řečnický výkon. Upřímně řečeno bych někdy chtěl umět vystihnout v několika málo větách podstatu křesťanské víry tak, jako se to podařilo Pavlovi. Apoštol na začátku své řeči první a jednou (byť tedy poněkud rozvitou) větou svým posluchačům – a nám, čtenářům Bible – sděluje, že to byl Bůh, kdo stvořil tento svět. Bůh, který je svébytný, svrchovaný a všemu dává život, dech i všechno ostatní. Z jednoho člověka, tedy z Adama, stvořil veškeré lidstvo a dal mu řád.

Sedmadvacátý verš 17. kapitoly knihy Skutků čili třetí věta Pavlova proslovu pak zní: Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. (Sk 17,27 /ČEP/) Bůh není od nikoho z nás daleko, ale přesto ho musíme hledat. Pavel jednak naráží na řecký oltář neznámému bohu, ale zároveň říká velkou pravdu – Boha je třeba neustále hledat. Omlouvám se, tuto silnou myšlenku nyní opustím, ale jen dočasně, abych se k ní v další části tohoto dílu vzápětí vrátil. Teď pojďme dokončit minirozbor Pavlovy řeči na Areopagu.

Myslím, že i jeho další slova o nesmyslnosti připodobňování Boha nejrůznějším oltářům či sochám ze zlata, stříbra nebo z kamene, mohli Pavlovi posluchači ještě pochopit. I to, když začal mluvit o pokání a posledním soudu asi, lidově řečeno, skousli. Nicméně jakmile jim sdělil, že tím soudcem bude muž, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých – tedy Ježíš Kristus – vysloužil si posměšky a ironický komentář: Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.

Pokud se nad touto situací zamyslíte, možná, stejně jako já, dojdete k zajímavému poznání. Tehdejší Řekové byli podle všeho opravdu velmi zbožní, jak Pavel na začátku svého projevu připomíná. Dodneška se zachovalo mnoho soch, oltářů a jiných liturgických předmětů z té doby. Jenže tito lidé uctívali podobu boha, nebo v případě Athéňanů, podobu mnoha bohů, kterou si sami vymysleli. Sami, jak říká Pavel, lidskou zručností a důmyslem, určili, jak bude jejich bůh vypadat. Vytvářeli si modly, čímž možná tak trochu, za mě ale spíše docela výrazně, sami sebe postavili do boží role. Což je samozřejmě ve vztahu člověk a Bůh velmi špatně.

Jenže když potom přijde apoštol Pavel a řekne, že Bůh se vtělil do člověka, kterého navíc ještě vzkřísil z mrtvých, mají z toho jeho posluchači, aniž by přemýšleli nad tím, co jim bylo právě sděleno, doslova bohapustou legraci. Sochy z kamene, zlata a stříbra ano, člověk jako Bůh ne. Proč? Nechci zdlouhavě rozebírat své domněnky, co všechno mohlo lidem bránit tuto myšlenku přijmout. Řeknu jen, proč si myslím, že vzít ji za své je dobré. Co je člověku nejbližší? Sochy a oltáře? Ne, člověku je nejbližší zase člověk. Když se tedy Bůh stal člověkem, přišel k nám nejblíž, jak to jen šlo. I kdybychom uvažovali čistě logicky, tak to dává smysl. Jestliže Bůh tento svět stvořil, a jestliže stvořil také člověka, aby byl jeho obrazem – jak se píše v 1. kapitole knihy Genesis – není nic přirozenějšího než být člověku nablízku v lidské podobě. V Ježíši Kristu.

Tato epizoda podcastu Biblická jména a úsloví se jmenuje Neznámému Bohu a já jsem vám slíbil, že se vrátím k jedné – z mého pohledu velmi důležité – větě Pavlova proslovu na Areopagu: Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. (Sk 17,27 /ČEP/) Jestliže se podíváte, jak tento verš zní v jiných českých překladech, zjistíte, že v několika z nich zde zaznívá také slovo dotknout se, nahmatat Boha. Bible kralická užívá poněkud méně poetický pojem makat: Aby hledali Pána, zda by snad makajíce, mohli nalezti jej, ačkoli není daleko od jednoho každého z nás. Překladatelé si však slova o dotýkání nevymysleli. Vycházejí z původního řeckého textu Nového zákona, kde se na tomto místě nachází slovo, jehož základem je řecké ψηλαφάω [psylafao], které jednak znamená dotýkat se, a jednak v metafyzickém smyslu také představuje mentální nebo duchovní hledání. Toto slovo se v Novém zákonu vyskytuje pouze čtyřikrát, přičemž podobný význam jako v Pavlově řeči má na začátku Prvního Janova listu, kde můžete číst: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. (1J 1,1 /ČEP/)

Naše ruce se dotýkaly slova… Dotknout se něčeho, neznamená nutně jen fyzické makání, jak by řekli Kraličtí. Můžeme být dotčení, nebo jinak řečeno pohnuti jak štěstím, tak i tragédií, pohledem na krásnou krajinu, ale také třeba zničenou přírodu. Dotýká se nás spousta věcí, aniž bychom s nimi měli fyzický kontakt. Anselm Grün v knize Svět bez Boha píše:

Protože je nám Bůh nablízku, protože nás obklopuje v celém svém stvoření, můžeme se ho dotknout ve všem, na co sáhneme. V rostlinách se dotýkáme Boha jako Stvořitele. A také naopak lze říci: kdykoli dovolíme něčemu se nás dotknout, dotýká se nás Bůh. [Při dialogu s ateisty je tato věta naprosto zásadní.] Když dovolíme, aby se nás něco dotklo až v srdci, potkáváme se s Bohem, nebo jak to vyjadřuje Lukáš, nalézáme Boha. Když se nás dotkne krása květiny, krása člověka, krajiny či obrazu, pokaždé se nás dotýká Bůh. Je potřeba ale opravdového ohledávání a dotýkání. Co se opravdu stane, když se dotkneme květiny nebo stébla trávy? Čeho nebo koho se v takový okamžik dotýkáme? Nakonec jde vždy o tajemství života, tajemství Boha, jehož se dotýkáme.

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

Grünova zmínka Lukáše se ho netýká jen jako autora knihy Skutků, ale i Evangelia podle Lukáše, kde se v poslední kapitole také nachází řecké slov ψηλαφήσατέ [psylafísaté]. Vzkříšený Ježíš zde říká svým učedníkům: Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně. (L24,39 /ČEP/) K tomu Anselm Grün dodává:

Srovnáváme-li zmíněné místo s kázáním na Areopagu s tím, jak se učedníci dotýkají toho, kdo vstal z mrtvých, můžeme říct, že se dotýkáme stvoření, potkáváme se s tím, kdo o sobě říká: „Jsem to já. Já jsem já. Jsem, kdo jsem.“ Ve stvoření se potkáváme se Stvořitelem. Pro Lukáše spočívá tajemství zmrtvýchvstání v tom, že nalézáme cestu ke své opravdové podstatě, že budeme moci říct: Já jsem já. Kontaktem se světem, hmatavým ohledáváním krásy poznáváme sami sebe, otevírá se před námi pravda o tom, kým jsme. Nejsme pouze součástí světa. Stojíme rovněž „naproti“ světu. A tím, že se ho dotýkáme a ohmatáváme ho, se potkáváme se svou opravdovou podstatou. Naše opravdové já se ovšem věcí nezmocňuje, nevyužívá je, nevykořisťuje, naopak se jich jen dotýká a ohmatává je a pak ponechá věci spočinout v jejich tajemství.

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

To jsou krásná a moudrá slova, přesto bych si dovolil dodat: Ponecháváme také Bohu jeho tajemství. Kromě toho, že „člověk poznávající“ ponechává věci spočinout v jejich tajemství, to stejné činí, nebo by měl činit i ve vztahu k Bohu. Přijmout Boží neviditelnost a neuchopitelnost. A také to, že Boha nejspíš nikdy, alespoň tedy v tomto životě, dokonale nepoznáme. Proto jsme také stále, jak říká německý křesťanský filozof Josef Pieper, ve statu viatoris – na cestě hledání, směřující k naplnění. Naplnění, kterého lze dosáhnout pouze v Bohu.

Na tomto místě se, myslím, velmi hodí citovat ještě spoluautora knihy Svět bez Boha, Tomáše Halíka, který v kapitole Pochybnost stáří, píše:

Hledal jsem Tě venku, zatímco ty jsi byl uvnitř, říká Bohu svatý Augustin. Možná, že teprve smrt osvobodí toho „uvnitř“ v hlubině našeho já, který nás vyvede ze všeho, s čím se často ztotožňujeme a na čem lpíme, byť to stále patří jen k onomu „venku“, k onomu povrchu našeho života, k našemu světu, ne však k našemu skutečnému, pravému a nezaměnitelnému já (k našemu „self“, „das Selbst“). Možná, že teprve smrt může dokonat onen sestup od „ego“ k „das Selbst“, sestup, který je obsahem a cílem duchovního života. Možná, že teprve ve smrti či za branou smrti uvidíme své já v celé jeho pravdě.

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

Nevím, možná jsem některé posluchače závěrem předchozí části zklamal. Třeba vám někdo tvrdí, že Boha, stejně jako sám sebe, dokonale poznal, ví o něm všechno, a když budete chtít, všechno vám také řekne. Ode mě to však nečekejte. Jsem si příliš mnoho vědom Božího mystéria, které nás – nemusíme si nic nalhávat – kromě jiného tak trochu udržuje v uctivém odstupu od Stvořitele. Pánu Bohu sice běžně tykáme, ale určitě to není žádný kámoš na čundry nebo na pivo. V pojmu boží bázeň se skrývá doslova nábožná úcta ve smyslu nejvyšší pokory. Ale k tomu všemu naprosto samozřejmě a nedílně patří ono hledání, dotýkání se a poznávání Boha. Poznávání z Bible, z osoby Ježíše Krista – vtěleného Boha, ze zkušeností svých i jiných věřících, z knih, kázání a třeba, jak tiše doufám, také z tohoto podcastu.

Ostatně, tahle cesta poznávání Boha je – alespoň tedy pro mě – úžasným… nebojím se použít slovo: dobrodružstvím. Říkám si, a to už myslím v nadsázce, že bych asi ani Boha dokonale znát nechtěl. Vždyť co by pak bylo cílem mého hledání?

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 125 | Neznámému Bohu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.