Textová verze.
(Podcast můžete poslouchat zde)
Petr Lindner | 30. 12. 2025
Minulý díl tohoto podcastu byl ve znamení zneužívání biblických veršů, v tomto se podíváme na pojem, jehož význam se s biblickou zvěstí úplně neslučuje. Zlaté tele. Dnes je sice možná častěji slyšet slovní spojení zlatý padák, nicméně tak jako tak jde o synonymum uctívání peněz, bohatství a moci. Biblické pojetí zlatého telete je však jiné a navíc, nezřídka i v duchovním kontextu, ne vždy správně chápané. A co zde dělá osel a lev? Nechte se překvapit :-)
U posledního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2025 vás zdraví, a klidný, ničím nerušený poslech přeje, Petr Lindner.
Tato epizoda sice není pokračováním minulého dílu, ale je pravda, že o zlatém teleti nebo býkovi zde pár slov zaznělo. Řekl jsem si proto, že by možná nebylo špatné, věnovat se tématu kultických zlatých soch trochu podrobněji. Pojďme tedy rovnou do Exodu čili Druhé knihy Mojžíšovy, kde se nachází první příběh o zlatém teleti. Nebo býčkovi? Uvidíme, co z toho nakonec bude…
Abychom byli v obraze, přečtu nejprve prvních osm veršů 19. kapitoly knihy Exodus:
Třetího měsíce potom, co Izraelci vyšli z egyptské země, téhož dne, přišli na Sínajskou poušť. Vytáhli z Refídimu, přišli na Sínajskou poušť a utábořili se v poušti; Izrael se tam utábořil naproti hoře. Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory:
Ex 19,1–8 (ČEP)
„Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“
Mojžíš přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal. Všechen lid odpověděl jednomyslně:
„Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“
Mojžíš tlumočil odpověď lidu Hospodinu.
Pán Bůh jedná takříkajíc operativně, proto hned krátce po exodu Izraelců z Egypta pověřuje Mojžíše novými úkoly. Nejprve má lidu tlumočit Hospodinův záměr učinit z něj vyvolený národ. Jak jste sami slyšeli, Izraelci nejsou proti. Jednomyslně čili všichni do jednoho slibují Hospodinu poslušnost: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“
Ve 20. kapitole Bůh ustanovuje desatero, v následujících třech kapitolách pak další zákony. Na konci 24. kapitoly Exodu Mojžíš opět vystupuje na Sinajskou horu, přináší odsud všechna Boží ustanovení a na druhý den Izraelci rituálně uzavírají s Hospodinem smlouvu krve. Znovu se opakuje, cituji: Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: „Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ (Ex 24,3 /ČEP/)
Pán Bůh však k sobě na horu Sinaj Mojžíše povolává znovu. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vystup ke mně na horu a pobuď tam. Dám ti kamenné desky – zákon a přikázání, které jsem napsal, abys jim vyučoval.“ (Ex 24,12 /ČEP/) Tentokrát se však Mojžíšův výstup na Sinajskou horu poněkud protáhl. Hospodin mu totiž poskytl velmi podrobné školení o bohoslužebném konání. Mojžíš dostal detailní směrnice pro vybavení svatyně svatých, návod, jak a z čeho postavit truhlu slitovnici, jak má vypadat oltář, jak se mají oblékat kněží, zkrátka velmi, ale opravdu velmi podrobné liturgické pokyny. S oblibou říkám, že kdyby v Bibli byly přiložené ještě i technické výkresy a střihy na kněžská roucha, mohli bychom všechno do nejmenšího detailu přesně rekonstruovat. Tato ujednání můžete číst od 25. do 31. kapitoly knihy Exodus. Není tedy divu, že Mojžíš strávil na sinajské hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí.
Jenže izraelský lid, kempující na úpatí sinajské hory, se mezitím nejspíš začal trochu nudit. Přečtu prvních pět veršů 32. kapitoly knihy Exodus:
Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho:
Ex 32,1–5 (ČEP)
„Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“
Áron jim řekl:
„Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!“
I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka.
A oni řekli:
„To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“
Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Potom Áron provolal:
„Zítra bude Hospodinova slavnost.“
Na tomto místě malá vsuvka. Od začátku tohoto dílu byla řeč o zlatém teleti, právě jsem však četl – z Českého ekumenického překladu – o soše býčka. Pravda je taková, že většina českých překladů, s výjimkou zmíněného ekumenického a pak také ještě Katolického liturgického překladu, používá slovo tele. V hebrejském originálu je zde výraz עגל [egel], což znamená tele – samec. Takže mladý býk čili býček. Web BibleHub.com k tomu uvádí:
[Egel] označuje tele samce, obvykle od narození do prvního roku života, stádium ceněné pro křehkost masa, ekonomický potenciál a rituální vhodnost. V každodenním životě byl symbolem potenciální síly, plodnosti a slavnostní hojnosti (srovnej 1. Samuelovu 28:24). V uctívání se stal buď legitimní obětí, nebo, tragicky, falešným znázorněním božstva.
Zdroj: BibleHub.com
Nicméně vraťme se k našemu příběhu Izraelců navrátivších se z Egypta. Poměrně zhusta bývá tato část knihy Exodus vykládaná jednoduše jako modloslužebnictví. Izraelci si zkrátka místo Pána Boha, kterému před pouhými čtyřiceti dny slibovali věrnost až za hrob, vlastníma rukama vyrobili náhradního Boha. Je to ale skutečně tak? Já si myslím, že ne. Stačí jen před chvílí citovaný text číst pořádně. Poté, co Áron posbírá všechny zlaté náušnice z uší žen, synů a dcer a odlije sochu býčka, lid říká: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Neříká nic ve smyslu, že by se jednalo o nějakého nového boha, nahrazujícího Hospodina. Navíc posléze Áron dodává: „Zítra bude Hospodinova slavnost.“ Je sice pravda, že bohoslužba se zvrtla k nevázaným hrám, jak se v Exodu píše o kousek dál, ovšem izraelský lid přesto oslavoval Boha, který je vyvedl z Egypta. Čili Hospodina. Nejde tedy o modloslužebnictví, nýbrž o porušení druhého přikázání desatera tak, jak jej Hospodin předal Mojžíšovi: Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. […] (Ex 20,4–5 /ČEP/)
Nevím…, možná si staří Izraelci mysleli, že Mojžíš se vrátí ze sinajské hory ruku v ruce s Pánem Bohem, který s nimi od té doby bude přebývat. Nemohli jaksi vědět, že Bůh sestoupí na zemi až o mnoho staletí později v osobě Ježíše Krista. Nedočkaví Mojžíše, který si nejspíš dělal pečlivé poznámky na Hospodinově workshopu někde nahoře na vrcholu Sinaje, si proto aspoň vyrobili sochu Boha. Zpodobnili ho jako mladého býčka – symbol moci, síly, plodnosti, ale také třeba války. Je dobré si uvědomit, že v tomto konání se ukazuje také touha Izraelců po Bohu. Naprosto zřejmě chtějí být v Boží přítomnosti. Chtějí, aby byl Bůh s nimi a oni s ním. Netouží ovládat své životy sami. Přejí si být vedeni Hospodinem, kterému důvěřují. A důvěřovat Bohu, to je elementární prvek víry. V duchu si říkám něco o tom, že by nebylo vůbec špatné, kdybychom i my měli takovou touhu po Boží přítomnosti. Zkrátka osobně jsem ochotný Izraelce za jejich přestupek se zlatou sochou býčka omluvit.
Já ale nejsem Bůh, a tomu se jednání svého vyvoleného lidu nelíbilo ani za mák. A nelíbilo se to ani Mojžíšovi, který samým vztekem rozmlátil kamenné desky s desaterem o nejbližší skálu. Pak vzal býčka, kterého udělali, spálil jej ohněm, rozemlel na prach, nasypal do vody a dal Izraelcům pít, píše se ve 20. verši 32. kapitoly knihy Exodus. Proč tento zvláštní trest? To vážně netuším, ale někde jsem četl zajímavé vysvětlení: To, co uctívali jako „boha“, museli Izraelci vypít, aby to pak z nich zase vyšlo ven. Prý jde o obraz toho, že modla, nebo podle mého názoru onen nežádoucí obraz Boha, není něco vznešeného, ale cosi, co člověk nakonec „vyhodí“. Celý příběh bohužel nakonec dopadl krveprolitím, ale to už si, prosím, v knize Exodus přečtěte sami. My se nyní posuneme ke druhému zlatému býčku, přesněji hned ke dvojici zlatých soch.
Tušíte správně, řeč bude – mimo jiné – o králi Jarobeámovi, o němž jsem mluvil v minulém dílu tohoto podcastu s názvem Kdo seje vítr, sklízí bouři. Nacházíme se v Izraeli v době po smrti krále Šalomouna, tedy někdy kolem roku 930 před naším letopočtem. Země je rozdělená na jižní Izrael, kterému panuje Šalomounův syn Rechabeám, jež má pod svým vlivem pouhé dva z dvanácti izraelských kmenů, největší kmen Juda a naopak nejmenší Benjamínovce. Severní Izrael se zbývajícími deseti kmeny ovládá král Jarobeám. A ten má roupy, zavést na svém panství něco jako vlastní náboženství. Proč? Aby mu lidi za bohoslužbami neutíkali do Jeruzaléma, patřícího do správy krále Rechabeáma. Ve 12. kapitole První knihy Královské čteme – 25. až 30. verš:
Jarobeám vystavěl Šekem v Efrajimském pohoří a usadil se v něm. Odtud vyšel a vystavěl Penúel. Pak si Jarobeám v srdci řekl:
1Kr 12,25–30 (ČEP)
„Nyní by se mohlo království navrátit k Davidovu domu. Kdyby tento lid chodil slavit obětní hody do Hospodinova domu v Jeruzalémě, obrátilo by se srdce tohoto lidu k jejich pánu, judskému králi Rechabeámovi. Mne by zabili a vrátili by se k judskému králi Rechabeámovi.“
Král se poradil a dal udělat dva zlaté býčky a řekl lidu:
„Už jste se dost nachodili do Jeruzaléma. Zde jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země!“
Jednoho býčka postavil v Bét-elu a druhého dal do Danu. To svádělo lid k hříchu. Lid chodíval za jedním z nich až do Danu.
Abychom byli v obraze: Bét-el ležel pár kilometrů od hranic s jižním Izraelem, asi 10–15 kilometrů od Jeruzaléma. Město Dan bylo naopak situované úplně v severním cípu Izraele. Jarobeám tedy rozmístil své modly doslova strategicky tak, aby jeho obyvatelstvo nemělo důvod navštěvovat Jeruzalém.
Aby toho nebylo málo, stanovil také vlastní kněží, a dokonce vymyslel i vlastní svátky. To se dozvídáme ve 12. kapitole První knihy Královské hned vzápětí:
Jarobeám udělal též domy na posvátných návrších a nadělal ze spodiny lidu kněze, kteří nepocházeli z Léviovců. V osmém měsíci, patnáctého dne toho měsíce, zavedl Jarobeám svátek, podobný svátku v Judsku, a vystoupil k oltáři. Tak si počínal v Bét-elu: obětoval býčkům, které dal udělat, a ustanovil v Bét-elu kněze posvátných návrší, která nadělal. Vystoupil k oltáři, který dal udělat v Bét-elu, patnáctý den osmého měsíce, toho měsíce, v kterém si usmyslel zavést svátek pro Izraelce; vystoupil k oltáři pálit kadidlo.
1Kr 12,31–33 (ČEP)
Tak to dopadá, když člověka popadne neovladatelná touha po moci. Dějiny lidstva mluví naprosto jasně – každý režim, který chtěl ovládnout svůj lid, k tomu vždycky zneužil kromě jiného také náboženství. Vrátíme-li se však k tématu tohoto dílu podcastu, tedy ke zlatým býčkům, pak v tomto případě se nebojím nazvat je modlami. Ostatně už jsem toto slovo před chvílí použil. Pravidla, která dal Hospodin na sinajské hoře Mojžíšovi, si Jarobeám přizpůsobil vlastní potřebě, ohnul je k obrazu svému, nikoliv k obrazu Božímu. Samotní zlatí býčkové byli dokonce možná tím nejmenším zlem. Ale chování krále severního Izraele tentokrát omlouvat nebudu.
Přestože následující dění, popsané v První knize Královské už přímo nesouvisí s kultem zlatých býčků, považuji za vhodné se mu přesto věnovat, abychom se dozvěděli, jak to s Jarobeámem dopadlo.
Hospodina samozřejmě královo chování rozpalovalo do červena, a proto za králem poslal muže Božího, proroka, který mu měl tlumočit slova Stvořitele. Budu číst prvních devět veršů 13. kapitoly První knihy Královské:
Když Jarobeám stanul u oltáře, aby pálil kadidlo, přišel do Bét-elu z Judska muž Boží s Hospodinovým slovem. Volal proti oltáři na Hospodinův pokyn:
1Kr 13,1–9 (ČEP)
„Oltáři, oltáři, toto praví Hospodin: ‚Hle, Davidovu domu se narodí syn jménem Jóšijáš. Ten bude na tobě obětovat kněze posvátných návrší, kteří na tobě pálí kadidlo. Budou se na tobě spalovat i lidské kosti.‘“
Téhož dne dal i věštecké znamení:
„Toto je věštecké znamení, které ohlásil Hospodin: Hle, oltář se roztrhne a popel z obětí, který je na něm, se rozsype.“
Když uslyšel král Jarobeám slovo muže Božího, které zvolal proti oltáři v Bét-elu, vztáhl od oltáře svou ruku a poručil:
„Chopte se ho!“
Ale ruka, kterou proti němu vztáhl, strnula, takže ji nemohl přitáhnout k sobě zpět. Oltář se roztrhl a popel z obětí se z oltáře rozsypal podle věšteckého znamení, které muž Boží učinil na Hospodinův pokyn. Král se na muže Božího obrátil se slovy:
„Prosím, pros Hospodina, svého Boha, o shovívavost a modli se za mne, abych mohl přitáhnout ruku k sobě zpět.“
Muž Boží prosil Hospodina o shovívavost a král přitáhl ruku k sobě zpět a byla zase jako dřív. Král k muži Božímu promluvil:
„Pojď se mnou do domu, posilni se a dám ti dar.“
Muž Boží králi odvětil:
„I kdybys mi dal polovinu svého domu, nepůjdu s tebou. Na tomto místě nebudu jíst chléb ani pít vodu, neboť tak mi přikázal Hospodin svým slovem:
‚Nebudeš jíst chléb ani pít vodu a nevrátíš se zpět cestou, kterou jsi šel.‘“
Boží muž plnil příkazy Hospodina důsledně, jenže měl smůlu, brzy poté byl totiž podvedený. Nikoliv Jarobeámem, ale starým prorokem z Bét-elu, který se dozvěděl o tom, co se stalo s královým oltářem. Sedl na osla, dohnal Božího muže a nalhal mu, že anděl udělil výjimku a Boží muž se tedy se u něj doma může najíst a napít. Ještě, když seděli za stolem, Hospodin muži Božímu vyčetl jeho prohřešek a svou řeč zakončil slovy: Poněvadž ses vzepřel rozkazu Hospodinovu a nedodržel jsi příkaz, který ti dal Hospodin, tvůj Bůh, ale vrátil ses a jedls chléb a pils vodu na místě, o němž ti řekl: Nebudeš tam jíst chléb ani pít vodu, nedostane se tvé mrtvé tělo do hrobu tvých otců. (1Kr 13,21–22 /ČEP/) Co tím Pán Bůh myslel, se dozvídáme v následujících verších. První Královská, 13. kapitola, verše 23 až 34:
Když prorok, kterého přivedl zpět, pojedl a napil se, osedlal mu osla a on odejel. Na cestě ho přepadl lev a usmrtil ho. Jeho mrtvola ležela na cestě a vedle ní stál osel; i lev stál vedle mrtvoly.
1Kr 13,23–34 (ČEP)
Tu šli kolem nějací muži a viděli na cestě ležící mrtvolu i lva stojícího vedle té mrtvoly. Přišli do města, v němž bydlel ten starý prorok, a vykládali o tom. Když to uslyšel prorok, který ho přivedl z cesty zpět, řekl: „To je muž Boží, který se vzepřel Hospodinovu rozkazu. Hospodin jej vydal lvu a ten ho roztrhal a usmrtil podle slova, které k němu Hospodin promluvil.“
Pak rozkázal svým synům: „Osedlejte mi osla!“
Osedlali mu ho. Odejel a nalezl mrtvolu ležící na cestě; vedle mrtvoly stál osel i lev. Lev nesežral mrtvolu ani neroztrhal osla.
Prorok zvedl mrtvolu muže Božího, naložil ji na osla a vezl ji zpět. Ten starý prorok přišel do města, naříkal nad ním a pohřbil ho. Jeho mrtvé tělo uložil do svého hrobu a naříkali nad ním: „Běda, můj bratře!“
Po pohřbu řekl svým synům: „Až umřu, pochovejte mě do hrobu, v němž je pohřben muž Boží. Vedle jeho kostí uložte i mé kosti. Jistě se stane to, co na Hospodinův pokyn volal proti oltáři v Bét-elu i proti všem domům na posvátných návrších v samařských městech.“
Ani po této události se Jarobeám neodvrátil od své zlé cesty, ale dál dělal kněze posvátných návrší ze spodiny lidu. Kdo chtěl, toho pověřil, aby byl knězem posvátných návrší. Touto věcí se Jarobeámův dům prohřešil, a proto musel být zničen a vyhlazen z povrchu země.
Scéna se lvem a oslem představuje mystický obraz, alegorii Božího trestu. Lev zde není nebezpečné zvíře, které by Boží muž náhodně potkal na své cestě, nýbrž vystupuje v roli vykonavatele soudu. Proto také člověka „pouze zabije“, ale nesežere ho – není to jeho kořist. Stejně tak se lev nedotkne ani osla, na němž by si lev-zvíře jistě s gustem smlsnul. Jenže, můžete si říct, že osel by v takovém případě utíkal, až by se mu za kopyty prášilo. Tudíž i on zde má svůj zvláštní význam, roli jakéhosi tichého svědka celé události.
Jsme na konci této poněkud zvířecí epizody. Osvětlili jsme si, že výraz zlaté tele, používaný občas v běžném jazyku jakožto synonymum uctívání peněz, bohatství a moci, úplně nesouvisí s prvním zlatým teletem Izraelců, navrátivších se pod Mojžíšovým vedením z Egypta, ale mnohem blíž už má ke zlatým býčkům krále Jarobeáma. Zatímco Mojžíšovi lidé z mého pohledu „pouze“ porušili druhé přikázání desatera, Jarobeám si z býčků udělal skutečné modly, s jejichž pomocí chtěl upevnit svůj vliv a moc nad lidem severního Izraele.
Do jeho příběhu pak vstupují další dvě zvířata, lev a osel, která před námi vystaví biblickou scénu, jíž se dost možná inspiroval C. S. Lewis v závěrečné knize Letopisů Narnie, Poslední bitva. Byť zde tedy osel převlečený za lva, slouží ke lži, nikoliv jako svědek spravedlivého soudu.
Doufám, že se vám poslední díl podcastu Biblická jména a úsloví roku 2025 líbil a budu moc rád, když mu zachováte přízeň i v novém roce. A pokud mi navíc napíšete, jaká témata by vás zajímala, nebo co byste třeba chtěli zlepšit, stejně tak rád se budu vašimi náměty zabývat.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.