Petr Lindner | 31. 8. 2022

Každý správný pořad má svou hvězdu první velikosti. Tou naší je samozřejmě Ježíš Kristus, o tom není sporu. Ale některá jména, nebo některé biblické postavy, se zde objevují častěji než jiné. Pouze dvěma hrdinům jsem zatím věnoval více než jednu epizodu tohoto podcastu. Přesně dva díly pro každého :-) Jde o krále Davida a proroka Daniela. I když… tak trochu i o patriarchu Abraháma, kterému jsem kromě „jeho“ epizody Abraham, a nedokončené obětování Izáka, ponechal více prostoru také v dílu Sára… a trochu i Abrahám, který měl být původně určený spíše jeho ženě. Mno…, někdy se to holt trochu zvrtne. Ale snad to tolik nevadí.

Každopádně prvně jmenovaný král David se touto epizodou podcastu Biblická jména a úsloví stává první postavou se třemi vlastními díly. Nejsem si však vůbec jistý, jestli by David o toto povídání stál. Nebude totiž zrovna lichotivé. Klade si za cíl ukázat, že i ti největší bibličtí hrdinové mohou mít – a také nezřídka mají – své temné stránky.

Od mikrofonu třetího „Davidovského“ dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás srdečně zdraví Petr Lindner.

Jak už víte z názvu tohoto dílu, vydáme se za příběhem Davida a Batšeby, do doby zhruba tisíc let před Kristem. Davidův předchůdce, první izraelský král Saul, byl i se svými syny zabit Pelištejci, což David – přestože, jak víme z předchozích dílů, nebyl zrovna Saulovým oblíbencem – upřímně oplakal. Ve svém žalozpěvu Píseň o luku truchlí také nad svým milovaným přítelem, Saulovým synem Jónatanem. Poté David se svou rodinou a svými muži na popud Pána Boha přesídlil do Hebronu, kde byl pomazán za judského krále.

Patálie se Saulovými přívrženci tím ale neskončily. Velitel Saulovy armády, intrikán Abnér ustanovil izraelským králem Saulova syna Íšbóšeta – píše se o tom ve 2. kapitole Druhé knihy Samuelovy. Budu číst 8. až 11. verš:

Ovšem Abnér, syn Nérův, velitel Saulovy armády, vzal Íšbóšeta, syna Saulova, a přivedl ho do Machanajimu. Ustanovil ho králem nad Gileádem, nad Ašúrci, nad Jizreelem, nad Efrajimem, nad Benjamínem a nad celým Izraelem. 

Íšbóšetovi, synu Saulovu, bylo čtyřicet let, když se stal králem nad Izraelem, a kraloval dva roky. 

Jenom dům judský byl za Davidem. Doba, po kterou byl David králem v Chebrónu nad domem judským, byla sedm let a šest měsíců.

2S 2:8–11 (CSP)

Abychom v tom neměli zmatek: Izrael měl kmenové uspořádání, které vzniklo za patriarchy Jákoba, jehož druhé jméno, které mu sám Pán Bůh, bylo právě Izrael. Pokud se tedy v posledně citovaném verši píše: Jenom dům judský byl za Davidem, znamená to, že panoval – zatím – pouze kmeni Juda, nikoliv celému Izraeli. Ale to přijde vzápětí. Tedy vzápětí v této epizodě, protože ve skutečnosti to trvalo, jak jsem právě přečetl, sedm let a šest měsíců. 

Já zde však celý tento příběh nebudu vyprávět, nicméně vy si ho můžete přečíst ve 2. až 4. kapitole Druhé knihy Samuelovy. Každopádně jak Abnér, tak Íšbóšet byli nakonec zabiti, a jak se píše v 5. kapitole: Všichni izraelští starší přišli ke králi do Chebrónu a král David s nimi uzavřel před Hospodinem smlouvu. Pak pomazali Davida za krále nad Izraelem. (2S 5:3/CSP/)

Ale to už jsem říkal v epizodě David, z Boží vůle králem, stejně jako jsem v ní povídal o tom, jak David dobyl pevnost Sion a udělal z ní Město Davidovo čili Jeruzalém, nebo jak přenesl či spíše nechal přenést do Jeruzaléma Boží truhlu, obsahující kamenné desky s desaterem, které dal pán Bůh Mojžíšovi. Pokud jste tento díl ještě neslyšeli, budu rád, když si ho – samozřejmě až po skončení této epizody – pustíte.

Král David pak ještě bojoval s mnoha nepřáteli Izraelců – to vše popisuje Druhá kniha Samuelova až do své desáté kapitoly. Nás však v tomto dílu nejvíce zajímá kapitola následující, která v Českém studijním překladu Bible nese podtitul Davidův hřích.

Celý příběh začíná nevinně. Na začátku se dozvídáme, že David, který poslal svá vojska do bojů se syny Amónovy, sám zůstal doma v Jeruzalémě. Proč nejel bojovat se svou armádou, to Bible neříká, ale pokračuje scénou, kdy David navečer vstává z postele a prochází se po střeše královského paláce. Nejspíš nemohl usnout – ostatně tak to také překládá parafrázované Slovo na cestu – a tak šel na špacír na vzduch, na terasu svého královského příbytku. Jak tak kouká kolem sebe, naskytne se mu pohled na krásnou koupající se ženu. V 11. kapitole Druhé knihy Samuelovy, se ve verších 3 až 5 dozvídáme, co se dělo dál:

David poslal posla poptat se na tu ženu. Posel řekl: To je přece Batšeba, dcera Elíamova, žena Chetejce Urijáše. David poslal posly a nechal ji přivést. Když k němu přišla, spal s ní; právě se očistila od své nečistoty. Pak se vrátila domů. Ta žena otěhotněla a dala Davidovi oznámit: Jsem těhotná.

2S 11:3–5 (CSP)

Mno…, tak to šlo rychle. Nevím jak vám, ale informace o tom, že Batšebě právě skončila menstruace, mi připadá až bizarní. Jenže ona zde má důležitý význam. Manžel Batšeby Urijáš totiž odjel s vojskem, takže kdyby se nyní dozvěděl, že je jeho žena těhotná, bylo by mu okamžitě jasné, že se to nestalo jeho přičiněním. David tím pádem započal pěkně špinavou hru.

Nejprve si nechal povolat Urijáše, s bezpochyby dobře hraným zájmem se ho zeptal, jak se mu daří v boji a pak, jak praví 8. verš: Urijášovi řekl: Jdi domů a umyj si nohy. Když Urijáš odešel z královského paláce, šel za ním královský dar. (2S 11:9 /CSP/) Zkrátka poslal muže k manželce, a ještě ho na cestu vybavil královským darem. Mimochodem, slovní spojení šel za ním [královský dar] je jakoby vystřižené ze současného jazyka, byť my ho používáme v trochu odlišném významu. Jiné české překlady používají formulace typu byl za ním poslaný dar nebo pokrm či královská jídla, pouze ještě Studijní překlad Miloše Pavlíka uvádí a za ním vyšel králův dar. Ale to jsem odbočil.

Urijáš se však nečekaně zachoval jinak – přespal u vchodu do královského paláce se všemi otroky svého pána. To byla pro Davida samozřejmě čára přes rozpočet, nicméně nevzdal to a kul pikle dál. Co následovalo, se dozvídáme ve verších 10 až 15:

Davidovi oznámili: Urijáš nešel domů.
David se Urijáše zeptal: Což jsi nepřišel z cesty? Proč jsi nešel domů? 

Urijáš Davidovi odpověděl: Truhla, Izraelci i Judejci zůstávají ve stanech a můj pán Jóab i otroci mého pána táboří na poli. A já bych měl jít domů, jíst a pít a spát se svou ženou? Jakože jsi živ ty a jakože je živa tvá duše, něco takového neučiním. 

David řekl Urijášovi: Zůstaň tady ještě dnes a zítra tě propustím. Urijáš tedy zůstal v Jeruzalémě v ten den i druhý den. 

David ho pozval, jedl s ním a pil, až ho opil. Večer odešel, aby si lehl na své lože s otroky svého pána, ale domů nešel. 

I stalo se ráno, že napsal David Jóabovi dopis a poslal ho po Urijášovi. Do dopisu napsal toto: Dejte Urijáše do přední linie nejprudšího boje a pak od něj ustupte, aby byl zabit a zemřel.

2S 11:10–15 (CSP)

Urijáš byl dnešním jazykem velmi loajální zaměstnanec. Tedy on to byl spíš loajální voják naprosto oddaný své službě. Ale… měl krásnou ženu, jež se zalíbila králi Davidovi, ba co víc, dokonce s ním čekala nemanželské dítě. Když Urijáš ani jednou nešel po Davidových výzvách spát ke své manželce, podepsal si rozsudek smrti. Vrcholem absurdity je, že ho i sám donesl svému veliteli Joábovi. Ten byl nejspíš také loajální, protože bez mrknutí oka udělal co po něm král chtěl, takže zanedlouho Davidovi nesl posel zprávu o Urijášově smrti. Král zareagoval velmi stručně, a z mého pohledu až odpudivě cynicky. Jsme na konci 2. kapitoly Druhé knihy Samuelovy, verše 25 až 27:

David řekl poslovi: Řekni Jóabovi toto:
Nebuď kvůli tomu skleslý. Vždyť meč požírá hned toho, hned onoho. Zesil svůj boj proti městu a zboř ho. Takto ho posilni. 

Když Urijášova žena uslyšela, že její muž Urijáš je mrtev, oplakávala svého manžela. Když pominuly smuteční obřady, David pro ni poslal a vzal ji do svého domu. Stala se jeho ženou a porodila mu syna. 

To, co David spáchal, však bylo v Hospodinových očích zlé.

2S 11:25–27 (CSP)

David dosáhl svého a jeho odpověď Joábovi je skutečně až nechutná: Nebuď kvůli tomu skleslý. Vždyť meč požírá hned toho, hned onoho. Jeden člověk v podstatě nechá zavraždit druhého, aby to vzápětí komentoval tímto odpudivým žoviálně-cynickým stylem. Tohle že je ten slavný král David? Bohužel ano. Jak jsem řekl na začátku, i ti největší bibličtí hrdinové mohou mít, a také nezřídka mají, své temné stránky…

Na konci posledního čtení zazněla věta: To, co David spáchal, však bylo v Hospodinových očích zlé. Jak víme, Pán Bůh se s hříšnými lidmi ve starozákonní době zrovna nepáral, tudíž není divu, že ani v tomto případě na sebe trest nenechal dlouho čekat. Hospodinův rozsudek tlumočil králi Davidovi prorok Nátan. Přečtu 1. až 14. verš 12. kapitoly Druhé Samuelovy:

Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Přišel k němu a řekl mu:
V jednom městě byli dva muži; jeden bohatý a druhý chudý. Bohatý měl velmi mnoho ovcí a skotu. Chudý neměl nic než jen jednu malou ovečku, kterou koupil. Živil ji, vyrůstala u něho spolu s jeho syny. Jídala jeho sousto chleba, pila z jeho poháru a spávala v jeho klíně. Měl ji jako dceru. 

Nějaký pocestný přišel k bohatému muži, ale tomu bylo líto vzít ze svých ovcí či ze svého skotu a připravit poutníkovi, který k němu přišel. Tak vzal ovečku chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel. 

David proti tomu muži velice vzplál hněvem a řekl Nátanovi:
Jakože živ je Hospodin, muž, který to spáchal, je synem smrti. A tu ovečku nahradí čtyřnásobně za to, že toto spáchal, a protože neměl soucit. 

Nátan Davidovi řekl:
Ty jsi ten muž! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem. Já jsem tě vysvobodil ze Saulovy ruky. Dal jsem ti dům tvého pána a ženy tvého pána do tvého klína. Dal jsem ti dům izraelský a judský. A kdyby to bylo málo, přidal bych ti to či ono. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a spáchal jsi zlo v jeho očích? 

Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho manželku sis vzal za ženu; zabil jsi ho mečem synů Amónových. Nyní se meč navždy neodvrátí od tvého domu za to, že jsi mnou pohrdl a vzal sis manželku Chetejce Urijáše, aby byla tvou ženou. 

Toto praví Hospodin: Hle, já dám povstat proti tobě zlu z tvého domu. Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tvému bližnímu. Bude s tvými ženami spát za denního světla. Ty jsi to sice spáchal tajně, já však to učiním před celým Izraelem a za denního světla. 

David řekl Nátanovi:
Zhřešil jsem proti Hospodinu. 

Nátan Davidovi odpověděl:
Hospodin také odňal tvůj hřích, nezemřeš. Ovšem protože jsi touto věcí tolik znevážil Hospodina, syn, který se ti narodí, jistě zemře. 

2S 12:1–14 (CSP)

Jak Hospodin řekl, tak se i stalo. Marný byl Davidův půst – dítě, které zplodil s Batšebou, těžce onemocnělo a do sedmi dnů zemřelo. A později se naplnilo také proroctví, v němž Hospodin říká: Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tvému bližnímu. Bude s tvými ženami spát za denního světla. Ty jsi to sice spáchal tajně, já však to učiním před celým Izraelem a za denního světla. O tomto činu můžete číst ve Druhé Samuelově o pár kapitol dál, kdy Davidův syn Abšalóm, kterého měl s manželkou Maakou, po mnoha rozepřích s otcem, slovy Českého studijního překladu: vešel před očima celého Izraele ke konkubínám svého otce. (2S 16:22 /CSP/) Stalo se to opět na střeše, na níž pro tento účel Abšalómovi služebníci postavili plátěný přístřešek. Taky se nemůžete ubránit dojmu, že Bůh má občas smysl pro ironii?

Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví, věnovanou králi Davidovi a jeho románku s krásnou Batšebou. Dost však ironie – ona „záležitost“ s Batšebou úmrtím jejich syna neskončila, ostatně jak už víme, tato žena se stala další Davidovou manželkou. 

Nicméně vzápětí po tom, co Davidovi jeho otroci oznámili smrt syna – mimochodem, o jeho jménu Bible zatvrzele mlčí – můžeme ve 12. kapitole Druhé knihy Samuelovy číst, jak David ukončil svůj půst… a co se dělo dál, to přečtu od 20. do 25. verše:

Nato David vstal ze země, umyl se, pomazal se olejem a vyměnil si oděv. Šel do Hospodinova domu a poklonil se. Pak přišel domů, a když požádal, předložili mu pokrm a pojedl. 

Jeho otroci se ho zeptali: Co má znamenat to, co jsi učinil? Když bylo dítě naživu, postil ses a plakal, a jakmile dítě zemře, vstaneš a pojíš pokrm. 

Odpověděl: Když bylo dítě naživu, postil jsem se a plakal, protože jsem si říkal: Kdo ví, snad se nade mnou Hospodin slituje a dítě bude žít. Nyní zemřelo. Nač bych se měl postit? Což ho mohu zase přivést zpět? Já půjdu k němu, ale ono se ke mně nevrátí. 

David potěšil svou ženu Batšebu, vešel k ní a spal s ní. Porodila syna a pojmenoval ho Šalomoun. 

Hospodin si ho zamiloval a vzkázal po proroku Nátanovi, aby ho pojmenoval Jedidjáš, kvůli Hospodinu.

2S 12:20–25 (CSP)

Ačkoliv jsem v tomto dílu na krále Davida poněkud zlý, a jeho chování v záležitosti s Urijášem pochopitelně odsuzuji, nemůžu po právě citovaných verších neříct, že toto jednání je mi naopak sympatické. Nemyslím tím zplození Šalomouna, i když to je samozřejmě velmi důležitá událost biblických dějin. Mluvím o ukončení Davidova půstu, kterému se jeho otroci tak divili. 

David uvažuje… teď mě nenapadá jiné slovo, ale řeknu to: pragmaticky. Nač bych se měl postit? Což ho mohu zase přivést zpět? Já půjdu k němu, ale ono se ke mně nevrátí. Neznamená to však, že by tomuto muži, jak se říká, rychle otrnulo. Že by si snad řekl něco ve smyslu: No, tak to bychom měli, s tím už nic neudělám, jde se dál. David svůj smutek – ale hlavně přiznání své viny, lítost nad svým chováním, a prosby o Boží pomoc při nápravě – vyjadřuje způsobem jemu vlastním, v písni, v žalmu. Jmenovitě v 51. žalmu. Já ho v tomto dílu nebudu číst celý, vyjmu z něj pouze kousek závěrečné části. Verše 17 až 19:

Panovníku, otevři mé rty, má ústa budou zvěstovat tvou chválu. Neměl bys zalíbení v oběti, i kdybych ji předložil; po zápalné oběti netoužíš. Oběť Bohu je zkroušený duch. Bože, ty nepohrdneš zkroušeným a pokořeným srdcem.

Ž 51:17–19 (CSP)

David si uvědomuje, že skutečné pokání nespočívá v rituálním obětování zvířat. Tady máš nějaké to holoubátko či kůzle nebo ovci Pane Bože, a jsme si kvit! Ne, tak to nefunguje. To je příliš podobné prodávání odpustků, ale to bychom cestovali v čase o pěkných pár let dopředu. David zkrátka ví, že své viny se nezbaví, ovšem díky Božímu milosrdenství se takříkajíc může posunout dál. Poučit se ze svých chyb, pokud možno je už neopakovat, a navrch ještě i říci ostatním lidem, kudy cesta nevede. Aniž bych chtěl už nyní dělat závěr této epizody, musím říct, že toto je jeden z významů jinak až trochu bulvárního příběhu Davida a Batšeby.

Doposud byla řeč téměř výhradně o Davidovi. Batšeba na první pohled stojí opodál v roli jakési oběti králových choutek. Všichni víme, jaké postavení měly ženy v té době ve společnosti. Nebudu to rozvádět do podrobností, jen připomenu, že i v Bibli, když se například píše o nějakém shromáždění lidí, počítají se pouze muži. To, myslím, mluví za všechno. Ale jak už jsem jednou řekl, Batšebu David pojal za svou manželku – přesněji tedy za jednu ze svých žen – takže nešlo jen o románek nebo „záležitost“, jak jsem „story“ Davida a Batšeby v tomto dílu už jednou ironicky pojmenoval.

Příběh nevěry, hanebného odstranění Urijáše, a následného potrestání Davida i Batšeby, sice narozením Šalomouna končí, neznamená to však, že se s Batšebou už v Bibli nesetkáme. Naopak – tato žena sehrála důležitou úlohu před Davidovou smrtí, kdy měl být izraelským králem jmenovaný právě jejich syn Šalomoun.

David měl, jak se píše na začátku 3. kapitoly První knihy Letopisů, celkem 19 synů! Jenom jeden z nich ale mohl být jeho nástupcem na královském trůnu. Je více než jasné, že toto dost dobře nemohlo proběhnout bez problémů. A taky, že neproběhlo. Davidův čtvrtý syn Adónijáš, který se narodil v Hebronu při sedm a půl ročním Davidově kralování nad judským lidem, naznal, že by to měl být právě on, kdo po svém otci převezme vládu nad Izraelem. Takže když už byl zestárlý král David upoutaný na lůžko, Adónijáš se jednoduše prohlásil jeho nástupcem a basta fidli. Otci Davidovi, stejně jako za královského nástupce Bohem vyvolenému Šalomounovi, a dalším „nespřízněným“ lidem, se o tom samozřejmě nepochlubil, přesněji řečeno nepozval je na své neoprávněné jmenování.

Už podruhé v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví vstupuje na scénu prorok Nátan, jakožto člověk hovořící Božími ústy. Přečtu 11. až 14. verš první kapitoly První knihy Královské:

Nátan řekl Batšebě, matce Šalomounově:
Slyšelas, že Adónijáš, syn Chagítin, se stal králem? A náš pán David o tom neví! Nuže, dobře ti radím, zachraň život svůj i život svého syna Šalomouna. Jdi, a až přijdeš ke králi Davidovi, řekni mu:
Ty jsi přece, můj pane a králi, přísahal své otrokyni slovy: Tvůj syn Šalomoun bude kralovat po mně, on usedne na můj trůn. Proč se stal králem Adónijáš? 

A když tam ještě budeš mluvit s králem, přijdu za tebou a potvrdím tvá slova.

1Kr 1:11–14 (CSP)

Batšeba tedy spěchala k Davidovi, aby mu všechno vyložila. Po ní, jak slíbil, přistoupil ke králi také Nátan, pokládaje Davidovi otázky: Můj pane a králi, ty jsi řekl: Adónijáš bude kralovat po mně, on usedne na můj trůn? Stala se tato věc od mého pána a krále, aniž bys svým otrokům oznámil, kdo usedne na trůn mého pána a krále po něm?

Jak na to reagoval král David? Jeho odpověď najdeme ve verších 28 až 31:

Král David odpověděl: Zavolejte mi Batšebu! 

Přišla před krále a stála před králem. 

Potom král přísahal:
Jakože živ je Hospodin, který vykoupil mou duši z každého soužení, tak jako jsem ti přísahal při Hospodinu, Bohu Izraele, slovy: Tvůj syn Šalomoun bude kralovat po mně, on usedne na můj trůn místo mě, tak dnes učiním. 

Batšeba poklekla s tváří k zemi, klaněla se králi a řekla: Ať žije můj pán a král David navěky.

1Kr 1:28–31 (CSP)

Nato nechal král David povolat kněží, kteří spolu s prorokem Nátanem pomazali Šalomouna za krále nad Izraelem. Zakrátko už všechen lid volal Ať žije král Šalomoun! A jak praví 40. verš: Všechen lid šel vzhůru za ním, lid hrál na flétny a převelice se radoval, až země jejich halasem pukala. (1Kr 1:40 /CSP/)

Jsme na konci jednoho ze starozákonních příběhů, které nám Bible předkládá. I když jsou tyto události tisíce let vzdálené, Bible nám je neposkytuje pouze jako historická vyprávění, nýbrž také, nebo spíše hlavně pro naše poučení, které je jednoduše nadčasové. Bible totiž také velmi přesvědčivě vypráví o tom, že člověk se za ty roky zase až tak moc nezměnil.

Docela často si říkám, jak asi Pánu Bohu je, když vidí nejen krále Davida, ale nás všechny, jak si jeho darů nevážíme, a neustále děláme nějaké hlouposti, potažmo pak činíme zlo. On totiž příběh Davida a Batšeby není žádným výjimečným rozmarem bohatého krále, který neví co roupama. Takové věci se dějí dnes a denně i mezi obyčejnými lidmi. Samozřejmě, běžně nevraždíme protějšky svých objektů nevěry, ale jakoby rozpadající se rodiny nestačily…

Omlouvám se, že tentokrát končím trochu smutně, i když si nosím v srdci vědomí, že východisko v Ježíši Kristu je zde pro každého z nás na dosah ruky. Nedbaje varování z 5. kapitoly knihy Kazatel, kde se píše: Je lepší, když neslíbíš, než když slíbíš a nesplníš, vám slibuji, že pro příští díl připravím veselejší téma :-)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek David a Batšeba. Příběh, který možná ani nechcete znát se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Příběh krále Davida a krásné Batšeby není ničím, na co by jeho aktéři měli být pyšní, a to i přes důležitou skutečnost, že z jejich vztahu vzešel další izraelský král, Šalomoun. Především je to příběh královského rozmaru, nevěry, hanebného odstranění prvního manžela Batšeby Urijáše, a následného potrestání Davida i Batšeby samotným Pánem Bohem. Přes všechna nelichotivá označení však slouží jako příklad toho… kudy cesta nevede.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek David a Batšeba. Příběh, který možná ani nechcete znát se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 24. 6. 2022

Obvykle své povídání nezačínám otázkou, ale tentokrát udělám výjimku. Víte kdo je Šalomoun, nebo kdo byl král Šalomoun? Ptám se na to z jednoduchého důvodu: Občas se totiž nemůžu ubránit pocitu, že spousta lidí krále Šalomouna řadí někam mezi pohádkové postavy z orientálních příběhů Tisíce a jedné noci. Že si ho zkrátka více než starozákonního krále z rodové linie Ježíše Krista představují spíše jako partnera moudré Šeherezády.

Tudíž trochu o tom, kdo byl král Šalomoun, ale také o tom, co znamená a z čeho pochází známé úsloví nebo rčení Šalomounské řešení, o tom všem pojednává epizoda podcastu Biblická jména a úsloví, kterou jste si právě pustili.

Od mikrofonu vás jako obvykle zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pro úplný začátek se vraťme ke zmíněné rodové linii Ježíše Krista. Určitě jste při čtení Bible, nebo třeba v kázání či při jiné příležitosti zaznamenali, že Ježíš bývá nazýván synem Davidovým. Ano, všichni víme, že je synem Božím, a v době, kdy žil zemi, byl jaksi navíc ještě i synem Josefovým. Předpokládám, že chápete, jak to myslím. Kdo je tedy David, jehož synem je Ježíš také nazýván? 

Jde samozřejmě o druhého židovského krále Davida, z jehož rodu vzešlo čtrnáct pokolení po babylonské zajetí a čtrnáct pokolení od babylonského zajetí po Krista – jak se píše v 17. verši 1. kapitoly Matoušova evangelia. Mimochodem, o králi Davidovi jsem natočil už dva díly tohoto podcastu: David, z Boží vůle králem plus David a Goliáš. A Saul jako předskokan. Vzhledem k tomu, že první král Saul – onen předskokan, jak jsem ho nazval – se tak trochu nevyvedl, počítají se dějiny Ježíšova rodu jednoduše od Davida, a proto je také Ježíš nazýván syn Davidův.

Co to však má společného s Šalomounem? Ten byl třetím židovským králem, a to po svém otci čili taktéž syn Davidův :-) Aby to s těmi Davidovými syny nebylo tak jednoduché, je nutné dodat, že tento král jich měl… mnoho. V první knize Letopisů nebo jinak v první Paralipomenon najdete na začátku 3. kapitoly Davidův rodokmen, kde je vyjmenováno 19 jeho synů, aby výčet skončil slovy Tito všichni jsou synové Davidovi kromě synů konkubín. Támar byla jejich sestra. (1Pa 3:1–9 /CSP/) 

V té době, kolem roku 1000 př. n. l. byla naprosto běžná polygamie, takže například prvních šest Davidových synů mělo i šest matek. V rámci současných společenských zvyklostí, pravidel a morálky si o tom můžeme myslet cokoliv, nicméně tak to ve starověku evidentně chodilo běžně.

Šalomoun se narodil za Davidova kralování v Jeruzalémě. Jeho matkou a také matkou dalších tří bratrů byla Batšeba, bývalá manželka vojevůdce Uriáše, kterou král David svedl, a poté to „narafičil“ tak, aby Uriáš padl v boji a tato žena se stala volnou pro něj. Příběhu Davida a Batšeby se budu v podcastu Biblická jména a úsloví věnovat později v samostatném dílu, nyní si pojďme dál povídat o Šalomounovi.

Jak už víme, Šalomoun nebyl Davidův prvorozený syn, tedy první, kdo by měl být jeho nástupcem na královském trůnu. Stejně jako jeho otce si totiž Šalomouna vyvolil samotný Bůh. Píše se o tom ve 22. kapitole první knihy Letopisů. Budu číst verše 1 až 13:

David řekl: Toto bude dům Hospodina Boha a toto bude oltář pro zápalné oběti pro Izrael. 

Přípravy k stavbě chrámu
David přikázal, aby shromáždili cizince, kteří jsou v izraelské zemi, a ustanovil kameníky, aby tesali kameny tesané na míru pro stavbu Božího domu. David připravil též množství železa na hřebíky pro vrata bran a na skoby a bronzu takové množství, že se nedalo zvážit, a cedrového dřeva, že se nedalo spočítat, neboť Sidónci a Týřané přiváželi Davidovi množství cedrového dřeva. 

David si řekl: Můj syn Šalomoun je mladý a útlý a dům, který se má postavit Hospodinu, musí být zvlášť veliký, aby byl věhlasný a slavný po všech zemích. Musím pro něj udělat přípravy. A David připravil před svou smrtí množství materiálu. Potom zavolal svého syna Šalomouna a přikázal mu, aby postavil dům pro Hospodina, Boha Izraele. 

David řekl Šalomounovi: „Můj synu, měl jsem na srdci postavit dům pro jméno Hospodina, svého Boha. Ale stalo se ke mně Hospodinovo slovo: ‚Prolil jsi mnoho krve a vedl jsi velké války. Nestav dům pro mé jméno, neboť jsi prolil přede mnou mnoho krve na zem. Hle, narodí se ti syn. On bude mužem odpočinutí. Jemu dám odpočinek od všech jeho okolních nepřátel. Vždyť se bude jmenovat Šalomoun. V jeho dnech dám na Izrael pokoj a klid. On postaví dům pro mé jméno. On bude mým synem a já budu jeho otcem. Jeho královský trůn nad Izraelem upevním navěky. Nyní, můj synu, ať je Hospodin s tebou.‘ 

Ať uspěješ a postavíš dům Hospodinu, svému Bohu, jak o tobě promluvil. Jen ať ti Hospodin dá rozumnost a porozumění a ustanoví tě nad Izraelem, abys zachovával zákon Hospodina, svého Boha. Tehdy uspěješ, jestliže budeš zachovávat a plnit ustanovení a nařízení, která Hospodin přikázal Mojžíšovi pro Izrael. Posilni se a buď odvážný, neboj se a neděs.“

1Pa 22:1–13 (CSP)

Pán Bůh slibuje Davidovi abych tak řekl „změnu poměrů“. Po letech válčení má se Šalomounem v roli židovského krále přijít čas odpočinutí od nepřátel. Vždyť se bude jmenovat Šalomoun, říká Hospodin. Toto jméno zní v hebrejštině Šelomo či Šlomo (שְׁלֹמֹה), což znamená „Pokoj jeho“.

Mimochodem, podle webu Našejména.cz u nás nežije žádný člověk křestního jména Šalomoun, nicméně do roku 2016, kdy statistika končí, bylo v Česku 91 mužů s příjmením Šalomoun, potažmo pak 108 žen s příponou -ová na konci. Ale… zadáte-li do vyhledávání Šalamoun, jak se toto jméno někdy také používá – byť abych řekl pravdu, nevím, jestli je to chyba nebo jen další možný překlad –, pak zjistíte, že v roce 2014 se v Plzni narodil jediný český člověk křestním jménem Šalamoun.

Přestože si starozákonního Šalomouna pro kralování nad izraelským lidem vyvolil sám Pán Bůh, nebyl počátek této slavné éry vůbec jednoduchý. Šalomoun byl až desátým Davidovým synem, a na jeho místo se tlačil čtvrtý v pořadí, Adoniáš, který se sám před smrtí svého otce prohlásil za krále. Já tento příběh nyní nebudu celý vyprávět, protože se chci dostat ke slíbenému Šalomounskému řešení, ovšem doporučím vám přečíst si jej v první a druhé kapitole knihy První Královská (1Kr 1 /CSP/).

Každopádně na izraelský trůn nakonec dosedl v souladu s Boží vůlí a přáním svého otce Davida jako třetí židovský král právě Šalomoun.

Na začátku jsem trochu vtipkoval na téma domnělého spojení Šalomouna s příběhy Tisíce a jedné noci, a řekl jsem také, že si mnozí lidé Šalomouna představují spíše jako partnera moudré Šeherezády. I když víme, že tomu tak nebylo – už jen proto, že středověké příběhy Tisíce a jedné noci vznikly zhruba o 1 700 až 2 000 let po Šalomounovi – slovo moudrá či moudrý, tohoto muže s bájnou Šeherezádou přece jenom spojuje. 

Jak Šalomoun přišel ke své pověstné moudrosti? Studoval snad tehdejší prestižní školy, nějaký starověký Harvard? V Bibli se o tom nic nedočtete, nicméně já jsem přesvědčený, že vzdělání se Šalomounovi, coby královskému synu, dostalo vrchovatou měrou. Vzdělání ale ještě automaticky neznamená moudrost. Osobně znám pár lidí, jejichž jméno se kvůli mnoha titulům před- a za ním nevejde na domovní zvonek, ovšem za moudré je bohužel ani při nejlepší vůli považovat nemohu. Jsou to samozřejmě výjimky, ale jsem si jistý, že i vy podobné lidi budete znát. Král Šalomoun ovšem svou moudrost dostal od samotného Pána Boha. To už v Bibli zapsáno je – ve 3. kapitole první knihy Královské. Budu číst 1. až 15. verš:

Šalomounova žádost
Šalomoun se pak spříznil s faraonem, egyptským králem, vzal si faraonovu dceru a přivedl ji do Města Davidova, dokud nedostavěl svůj dům a dům Hospodinův i hradby okolo Jeruzaléma. Lid ovšem obětoval na návrších, protože do té doby nebyl postaven dům pro Hospodinovo jméno. 

Šalomoun miloval Hospodina a žil podle ustanovení svého otce Davida, ovšem na návrších obětoval a pálil oběti. Král šel do Gibeónu, aby tam obětoval, protože to bylo největší návrší. Šalomoun přinesl na tom oltáři tisíc zápalných obětí. V Gibeónu se ukázal Hospodin Šalomounovi v noci ve snu. 

Bůh řekl: „Žádej, co ti mám dát.“
Šalomoun řekl: „Ty jsi prokázal svému otroku, mému otci Davidovi, velké milosrdenství, když před tebou chodil věrně a spravedlivě, s upřímným srdcem vůči tobě. Zachoval jsi mu toto velké milosrdenství a dal jsi mu syna, který sedí na jeho trůnu, jak je tomu dnes. Nyní jsi, Hospodine, můj Bože, ustanovil svého otroka králem namísto mého otce Davida. Ale já jsem mladý chlapec, neumím vycházet a vcházet. Tvůj otrok je uprostřed tvého lidu, který jsi vyvolil, početného lidu, jenž nemůže být pro množství sečten ani spočítán. Dej svému otroku vnímavé srdce, aby mohl soudit tvůj lid a rozlišovat mezi dobrem a zlem. Vždyť kdo dokáže soudit tento tvůj ohromný lid?“

V Panovníkových očích to bylo dobré, že Šalomoun žádal o tuto věc. 

Bůh mu řekl: „Protože jsi žádal o tuto věc a nežádal jsi pro sebe dlouhý život, nežádal jsi pro sebe bohatství ani jsi nežádal o smrt svých nepřátel, ale žádal jsi pro sebe porozumění, abys rozuměl právu, hle, učiním podle tvých slov: Ano, dám ti moudré a rozumné srdce, takže nebyl před tebou nikdo jako ty, ani po tobě nepovstane nikdo jako ty.
Také to, o co jsi nežádal, ti dám: Bohatství i slávu po všechny tvé dny, takže nebyl nikdo jako ty mezi králi. Jestliže budeš chodit po mých cestách a zachovávat má ustanovení a mé příkazy tak, jak chodil tvůj otec David, prodloužím tvé dny.“

Nato se Šalomoun probral, byl to sen. Šel do Jeruzaléma, postavil se před truhlu Panovníkovy smlouvy, přinesl zápalné oběti, vykonal pokojné oběti a uspořádal hostinu pro všechny své otroky.

1Kr 3:1–15 (CSP)

Šalomounovi mohlo být v době, kdy začal kralovat nad Judskem, něco kolem dvaceti let, tudíž to byl skutečně mladý muž bez větších životních zkušeností. Sám říká …jsem mladý chlapec, neumím vycházet a vcházet. Že jste se zarazili u slov neumím vycházet a vcházet? Já taky :-) Ponořil jsem se proto do knih, a vysvětlení jsem našel ve Studijním překladu Bible Miloše Pavlíka, jakožto víceméně doslovném českém překladu originálních biblických textů. Zde tento verš zní trošku jinak, ale výsledek je víceméně stejný: já jsem mladý hoch, neumím vycházet ani vstupovat. V poznámkovém aparátu k tomuto verši najdete odkaz na knihu Numeri, konkrétně 16 a 17 verš její 27. kapitoly. Pojďme si tyto verše přečíst:

Kéž Hospodin, Bůh duchů všeho masa, nad shromážděním ráčí ustanovit muže, jenž bude před jejich tváří vycházet a jenž bude před jejich tváří vstupovat, jenž je bude vyvádět a jenž je bude uvádět, ať není shromáždění Hospodinovo jako stádo těch, již nemají pastýře.

Num 27:16–17 (MPCZ)

Slyšeli jsme stejná slova vycházet a vstupovat, navíc doplněná podobnými pojmy vyvádět a uvádět. Stále však neznáme jejich význam. Nicméně když opět nahlédnete do poznámek, tentokrát k právě citovaným veršům z knihy Numeri, dozvíte se následující vysvětlení:

„Vycházet a vstupovat“ je v hebrejštině úsloví vyjadřující pojem způsobu života jednotlivce a celého jeho průběhu v každodenních podrobnostech, zejména v jeho stycích s jinými; obdobně „vyvádět a uvádět“ (tvary týchž dvou sloves) níže.

Zdroj: Studijní překlad Bible Miloše Pavlíka

Už chápete? Vycházet a vcházet, nebo vycházet a vstupovat, není – i když to tak může znít – žádné heslo židovské policie, podobné našemu Pomáhat a chránit, což mimochodem Česká policie okopírovala od svých amerických kolegů. Jde jednoduše o dobový jazyk, na němž některé české překlady – již zmíněný Český studijní nebo Pavlíkův překlad, ale také třeba Bible Kralická nebo Český ekumenický překlad, zkrátka lpí. Do srozumitelné češtiny tyto verše překládá Bible21 ve znění Já jsem ale velmi mladý a nezkušený ve vedení, nebo Jeruzalémská bible …já jsem zcela mladý muž, neumím si počínat vladařsky. Soudobější je pochopitelně pak také parafrázovaný překlad Slovo na cestu, kde můžete číst: Jsem však velmi mladý a nezkušený a nevím, jak mám plnit své vladařské povinnosti.

V kontextu těchto veršů musím ještě dodat další komentář: Šalomounova moudrost se projevila ještě před tím, než mu Pán Bůh zaslíbil onu výsadu nejmoudřejšího člověka. Proč si to myslím? Kdybyste dnes řekli dvacetiletému mladému muži to stejné, co Pán Bůh Šalomounovi, tedy „Žádej, co ti mám dát“ – myslíte, že by odpověděl stejně jako třetí židovský král? Že by žádal moudrost, schopnost vycházet a vcházet, rozumět svému lidu a umět ho rozsoudit, rozlišovat mezi dobrem a zlem? Nechci dnešní mladou generaci podceňovat, ale osobně bych si na podobnou odpověď nevsadil ani zlámanou grešli. 

Můžete namítnout, že Šalomoun měl jakožto královský synek bezpochyby všechno, na co si vzpomněl, takže Pána Boha nemusel prosit o nový ajfoun či nablýskaný kabriolet s naladěným výfukem, v němž by mohl v Jeruzalémě a okolí balit holky. Ano, svou roli určitě hrála také královská výchova, kdy Šalomoun žil v prostředí velmi odlišném od našeho současného života. Pravděpodobně byl od mládí na svou budoucí roli připravovaný, takže jakési státnické jednání v něm nejspíš bylo silně zakořeněné nebo mu alespoň bylo usilovně vštěpované. Ať tak či tak, jeho přání… nejlepší přání, jaké mohl vyslovit, mu bylo splněno.

Všimněte si prosím ale ještě jedné věci – Šalomoun nežádá Pána Boha o to, aby všechny královské povinnosti, které na něj po smrti otce dolehly, za něho Hospodin převzal na svá bedra. Říká doslova Dej svému otroku vnímavé srdce, aby mohl soudit tvůj lid a rozlišovat mezi dobrem a zlem. Čili jinak řečeno Dej mi vnímavé srdce, abych mohl jako král dobře vykonávat svůj úřad. Šalomoun přijímá Boží nabídku, ale nezříká se své úlohy. Ví, že ani ve jménu Božím nestačí jen sedět, něco si přát, a čekat, jestli se to splní, nýbrž že je třeba taky pohnout vlastním… abych to řekl slušně – pohnout vlastní kostrou :-) Přesně jak se píše v 17. verši 2. kapitoly Jakubova listu: Tak i víra: nemá-li skutky, je sama o sobě mrtvá. (Jk 2:17 /CSP/) 

Až tedy budete prosit pána Boha, aby za vás zařídil to či ono, udělal za vás tamto nebo tohleto, vzpomeňte si na Šalomouna. Mnohem lepší je říci: Pane Bože, prosím dej mi sílu, abych to zvládl.

Jsem si vědom toho, že moje povídání je občas poněkud rozvláčné, ale zároveň tiše doufám, že jste se do této chvíle úplně nenudili. Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Šalomounské řešení – lekce Bohem darované moudrosti, a konečně se dostáváme k onomu Šalomounskému řešení. Jak toto úsloví, rčení, nebo chcete-li charakteristika vznikla? Odpověď najdete v Bibli hned za tou částí 3. kapitoly První knihy Královské, kterou jsem už četl. Pojďme tedy dál – 16. až 28. verš:

Šalomoun moudře soudí
Tehdy přišly ke králi dvě prostitutky a postavily se před něj. Jedna ta žena řekla: „Dovol, můj pane. Já a tato žena bydlíme v jednom domě. Porodila jsem u ní v domě. I stalo se, že třetí den poté, co jsem porodila já, porodila i tato žena. Byly jsme spolu, nikdo jiný s námi v domě nebyl, jenom my dvě jsme byly v domě. Syn této ženy v noci zemřel, protože ho zalehla. Pak uprostřed noci vstala, a když tvá otrokyně spala, vzala mého syna vedle mě, položila ho do svého klína a svého mrtvého syna položila do mého klína. Ráno jsem vstala, abych svého syna nakojila, a byl mrtev. Když jsem se na něj ráno podívala pozorně, uviděla jsem, že to není můj syn, kterého jsem porodila.“ 

Ta druhá žena ovšem řekla: „Ne, ten živý je můj syn a ten mrtvý je tvůj syn.“ 

Ale ta první říkala: „Ne, ten mrtvý je tvůj syn a ten živý je můj syn.“ 

Tak se před králem hádaly. Nato král řekl: „Tato říká: ‚Ten živý, to je můj syn, a ten mrtvý je tvůj syn‘, a tato říká: ‚Ne, ten mrtvý je tvůj syn a ten živý je můj syn.‘“ Král řekl: „Podejte mi meč.“ Přinesli před krále meč a král přikázal: „Rozsekněte to živé dítě ve dví a dejte polovinu jedné a polovinu druhé.“ 

Avšak žena, které patřilo to živé dítě, promluvila ke králi, protože se v ní probudil soucit s jejím synem. Řekla: „Dovol, můj pane, dejte jí to živé dítě, jenom ho neusmrcujte!“ Ale ta druhá řekla: „Nebude ani moje, ani tvoje, rozsekněte ho.“ 

Král nato odpověděl: „Dejte jí to živé dítě a neusmrcujte ho. To je jeho matka.“ 

Když celý Izrael uslyšel o rozsudku, který král vynesl, báli se krále, protože viděli, že v něm je Boží moudrost k vykonávání práva.

1Kr 3:16–28 (CSP)

Kdyby se podobná událost stala dnes, soud by nejspíš nařídil testy DNA, vložili by se do toho právníci, kteří by začali hledat otce, což u prostitutek jaksi nebude nic jednoduchého, celá věc se by třikrát odročila a možná po nějakém tom roce by byl vynesený rozsudek. Král Šalomoun obdařený moudrostí od Boha, jednoduše „vsadil“ na mateřský cit, aby s pomocí malé lsti – hrozby rozseknutí dítěte mečem – ihned zjistil, jak se věci skutečně mají. Zkrátka a dobře… Šalomounské řešení. Kdybychom ho měli stručně definovat, pak by se dalo říci, že se jedná o moudré, spravedlivé, chytré až možná vtipné, rychlé a často překvapivé nebo nečekané řešení nějaké mnohdy na první pohled obtížné nebo dokonce zdánlivě bezvýchodné situace.

Jsme na konci tohoto „šalomounského dílu“ podcastu Biblická jména a úsloví. Dozvěděli jsme se jak to bylo se syny krále Davida, zjistili jsme, odkud Šalomoun přišel ke své pověstné moudrosti, abychom také odvrhli domněnku, že snad tento třetí židovský král něco měl s bájnou Šeherezádou. Nyní už také víme, že vycházet a vcházet není heslem starověké židovské policie, a nakonec… došlo i na vysvětlení pojmu Šalomounské řešení.

O králi Šalomounovi by se dalo vyprávět ještě mnohem déle. Už jen to, že v Bibli „po něm zůstaly“ knihy Přísloví, Píseň písní, Kazatel a některé z Žalmů, mluví za vše. Ale není třeba ani zamlčet, že to nebyl jenom kladný hrdina, jelikož i přes svou moudrost danou samotným Pánem Bohem, udělal spoustu „kopanců“, a ne jen tak zanedbatelných. O tom všem ale až někdy příště v dalších dílech podcastu Biblická jména a úsloví.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Šalomounské řešení – lekce Bohem darované moudrosti se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Dostaneme se samozřejmě také k původu úsloví či rčení Šalomounské řešení. Jak napovídá obraz Nicolase Poussina, nejspíš to bude mít něco společného se čtvrcením dětí. Ne, tentokrát si nedělám legraci, i když vás mohu uklidnit, že nakonec k tomu nedošlo.

Klidný, ničím a nikým nerušený poslech, přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Šalomounské řešení – lekce Bohem darované moudrosti se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Přísloví jako máku

To, že Bible pro spoustu lidí představuje knihu „která se nedá číst“, je známá skutečnost. Naštěstí zároveň víme, že s pomocí Ducha svatého to také bývá i přesně naopak. Třeba pro mě je Bible onou skutečnou Knihou knih, jíž na světě rovno není. Přesto ale v Bibli najdeme jednu část, jednu knihu, která se dost dobře nedá číst takříkajíc v kuse – knihu Přísloví. Jak sám název napovídá, tato starozákonní kniha je složená… z přísloví. Ze stovek přísloví, následujících pěkně jedno po druhém v celých 31 kapitolách této knihy. Většinou jde o (slovesně) jednoduchá dvojverší, takže skutečně nepřeberně mouder. Ano, doslova mouder a poučení, jejichž autorem je z převážné většiny zřejmě král Šalomoun, coby z Božího požehnání nejmoudřejší člověk na světě – jak praví První Královská 3:12:

Dám ti moudré a rozumné srdce, takže ti nebude rovného v minulosti ani v budoucnu.

1 Kr 3:12 (B21)

Sami uznáte, že číst souvisle za sebou desítky až stovky dvojveršových přísloví skutečně dost dobře nejde. Tato krátká moudra se však výborně hodí právě pro bonusové texty tohoto typu, pro něž se z knihy Přísloví dají „vytáhnout“ jen vhodné verše. A tak učiním právě nyní. Jaké je téma? Jak už jsem napsal, volně navazuji na epizodu podcastu Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží, tudíž námětem je: Slovo, jazyk, řeč, mluvení, ale také nesmyslné blábolení či lhaní. Zkrátka lidská komunikace…

Bonusový výběr

Pro tento článek jsem tedy vybral několik přísloví, a prvními dvěma začnu takříkajíc zlehka:

Srdce moudrého dohlíží na jeho ústa,
jeho rtům dodá přesvědčivosti. 

Laskavá slova jsou jako plástev medu,
jak balzám na duši, celému tělu lék.

Př 16:23–24 (B21)

K tomu, myslím, není co dodat. Podobně, řekněme pozitivně, se vyjadřuje také další mnou vybraná dvojice přísloví, nicméně u té se na chvíli zastavíme. Nejprve si je ale přečtěte:

Ovocem svých úst si každý naplní břicho,
úrodou vlastních rtů se každý nasytí. 

Jazyk má moc nad smrtí i životem,
kdo rádi mluví, jedí jeho ovoce.

Př 18:20–21 (B21)

Autor těchto přísloví přirovnává mluvení k dobrému jídlu. Z tohoto překladu (Bible21) ale tak trochu „ční“ jakési zjednodušení – jakoby se zde psalo o libovolném mluvení. Zkrátka budete-li mluvit a mluvit – lhostejno, co budete říkat –, uděláte dobře. Tak to ale zcela jistě myšleno není, protože jak jsem napsal o něco výše, kniha Přísloví je knihou krátkých mouder.

Je zajímavé, že zrovna u těchto dvou dvojverší se české překlady Bible docela značně liší. V tomto případě se mi nejvíce líbí parafrázovaný překlad bible Slovo na cestu (psal jsem o něm zde), který hovoří takto:

Pronesená slova jsou plody,
které později sklidí a bude se jimi sytit.

V moci jazyka je život i smrt,
kdo ho moudře používá, nasytí se jeho plody.

Př 18:20–21 (SNC)

To už zní srozumitelněji, co říkáte? Přesto však ještě jedno kratičké zastavení u prvního (dvacátého) verše. Sdělení je jasné – a už jsme ho v Bibli také četli na jiném místě, byť v jiné souvislosti – Člověk sklidí to, co zasel (Ga 6:7). Takže pozor na to, co říkáte – podle toho totiž budete sklízet plody svých slov.

No a jelikož nám přísloví trochu „přitvrdila“, pojďme na ještě o něco málo vyšší úroveň:

Ten, kdo si hlídá ústa a jazyk,
chrání svou duši před trápením.

Př 21:23 (B21)

Starosti člověka tíží v srdci,
laskavé slovo ale radost navrátí.

Př 12:25 (B21)

V další dvojici přísloví už autor začíná používat protiklady, což je ostatně jakási typická charakteristika převážné většiny přísloví ve stejnojmenné knize. Zde se však pořád pohybujeme v jakési laskavé či vstřícné poloze. Pořádně se do toho král Šalomoun opírá na jiných místech knihy Přísloví – vybírám čtyři ukázky:

Unáhlené řeči bodají jako meče,
jazyk moudrých je ale jako lék. 

Pravdomluvné rty obstojí navždy,
prolhaný jazyk jen krátký okamžik.

Př 12:18–19 (B21)

Prolhané rty se Hospodinu hnusí,
kdo žijí v pravdě, ti jej potěší. 

Rozvážný člověk umí své vědění tajit,
hňup ale z plna hrdla křičí nesmysly.

Př 12:22–23 (B21)

K obsahu těchto přísloví opět není co dodat, vše je naprosto jasné a srozumitelné. Podívejme se ale na dvě zajímavé souvislosti: Máme zde čtyři přísloví ve dvou dvojicích následujících po sobě. Obě dvojice mají společné téma – Moudrá či rozvážná řeč vs. plácání nesmyslů a unáhlené závěry, plus lež vs. pravda. Krátce a jasně, funguje to bezvadně. 

Jak jste si ale jistě všimli, mezi těmito dvěma dvojicemi, pocházejícími ze stejné 12. kapitoly knihy Přísloví chybí (respektive nachází se tam) ještě dva verše, dvě přísloví. Píše se zde toto:

Zlomyslní mají v srdci jen faleš,
mírumilovní žijí v radosti. 

Spravedlivým nic neublíží, 
darebáky stíhá samé neštěstí.

Př 12:20–21 (B21)

Ona dvě vsunutá dvojverší zde mají nepochybně naznačit, nebo spíše říci narovinu, že „nevhodné“ používání jazyka není jenom tak něco, co by se podle pravidel nemělo dělat, nýbrž činí to lidi zlomyslnými a falešnými darebáky – a je třeba se toho, jak by krásnou staročeštinou sdělila Bible Kralická – ostříhat.

Mimochodem, když jsme u seřazení přísloví – u českých překladů Bible jsem si všiml jedné zajímavé věci: Všechny nejznámější překlady (alespoň ty, které mám k dispozici) oddělují na stránkách jednotlivá dvojverší „entrem“ čili jsou vysazená samostatně. Jediný Český studijní překlad má přísloví vysazená za sebou, jakoby šlo o souvislý text. Je pravda, že oddělená dvojverší se lépe čtou, to nelze popřít. Ale osobně si tak nějak ve skrytu duše říkám, jestli provedení překladu CSP přece jenom není správnější. Ale zároveň uznávám, že je to víceméně marginální problém.

Zajímalo by mě také, jak to vidíte vy. Budu rád, když mi svůj názor napíšete do komentáře pod článkem.

Sebeodhalení

Na konci tohoto článku na sebe – jako bonus č. 2 – ještě něco „prásknu“ :-) Vlastně jsem s tím začal už, když jsem psal epizodu podcastu Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží, na níž tento článek volně navazuje. Ano, když jsem ji psal, protože jak možná víte, všechno mluvené slovo podcastu Biblická jména a úsloví je de facto „čtené slovo“. Díky tomu vám můžu poskytovat také textové verze všech dílů, aniž bych musel namluvené díly podcastů pracně přepisovat. Nicméně hlavní důvod, proč tomu tak je, spočívá v tom, že bez této doslovné psané přípravy bych to zkrátka před mikrofonem nedal. Výsledkem by s téměř stoprocentní jistotou bylo nesouvislé blábolení, které byste nejspíš nevydrželi dlouho poslouchat. Ale vraťme se ke slíbenému sebeoodhalení.

Ve zmíněném dílu Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží, jsem mimo jiné také řekl, že bych se měl naučit nazpaměť Přísloví 15:1. To platí stále, ale protože s tématem tohoto článku souvisí také následující druhý verš 15. kapitoly knihy Přísloví, uvedu zde nyní oba:

Vlídná odpověď odvrací zlobu,
příkrá řeč ale budí hněv.

Jazyk moudrých zpříjemňuje poznání,
tupci z úst chrlí samé nesmysly.

Př 15:1–2 (B21)

Považovat se za moudrého mi brání i moje malá začátečnická pokora, ovšem tupcem bych se s dovolením také nenazval :-) Při dokončování tohoto článku mi však přišlo na mysl vysvětlení toho, proč nejsem „mluvič“ či chcete-li rétor, ale „psavec“. 

Nepatřím k těm, kteří si za každou cenu ulehčují práci, nicméně musím suše konstatovat, že psaní (a následné čtení pro účely natáčení podcastu) je jednoduše – alespoň pro mě – snazší. Dříve, než psaný text zveřejníte, můžete si ho po sobě mnohokrát přečíst, opravit, přepsat, jinak formulovat… kdežto slovo, které vyslovíte, je v tom okamžiku na světě… v celé své nahotě. 

Proto nerad mluvím „z placu“. Zkrátka to dobře neumím. Neberte to prosím jako alibismus – když něco dělám, snažím se to dělat poctivě. A když neumím souvisle a smysluplně mluvit jen například na základě bodových poznámek, raději si to celé, slovo od slova napíšu, aby byl výsledek poslouchatelný. Vím totiž navíc, jak může být špatně použité slovo… ošidné. Ale to výše citovaná přísloví z knihy Přísloví, už myslím řekla jasně i bez mého poznatku.

Toto je tedy mé dnešní odhalení :-)

Článek O slovech, jazyku, řeči, mluvení… v knize Přísloví se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Tato epizoda není přímo navazující, ale jistým způsobem má s minulým dílem podobný námět – budu totiž mluvit o našem pozemském času, a samozřejmě o tom, jak s ním – a tedy jak i s námi, s naším časem – pracuje Otec Stvořitel. Myslím, že každý z nás někdy použil úsloví Všechno má svůj čas, aniž bychom si ale uvědomili, že toto jednoduché moudro také pochází z Bible.

A jak s tímto tématem souvisí naše česká „celebrita“ Jan Amos Komenský? To, a spoustu dalšího se dozvíte v samotné epizodě podcastu s názvem Všechno má svůj čas… o službě Bohu ve všední dny. Přeji příjemný poslech!

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Všechno má svůj čas… o službě Bohu ve všední dny se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 16. 9. 2021

Předchozí díl podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Prach jsi a v prach se obrátíš! O naději v Kristu, pojednával o konečnosti lidského života zde na zemi, která nám byla daná kvůli prvnímu hříchu Adama a Evy, nicméně zároveň nám připomínal naději na věčný život, již máme díky oběti Ježíše Krista. Tato epizoda není přímo navazující, ale jistým způsobem má s minulým dílem podobný námět – budu totiž mluvit o našem pozemském času, a samozřejmě o tom, jak s ním – a tedy jak i s námi, s naším časem – pracuje Otec Stvořitel. Myslím, že každý z nás někdy použil úsloví Všechno má svůj čas, aniž bychom si ale uvědomili, že toto jednoduché moudro také pochází z Bible.

Jako obvykle vás od mikrofonu nové epizody podcastu Biblická jména a úsloví vítá – a přeje příjemný poslech – Petr Lindner.

Celým tímto dílem nás bude provádět král Šalomoun, přesněji tedy celá 3. kapitola starozákonní knihy Kazatel – takže i v tomto lze spatřit podobnost s předchozím dílem – protože v něm jsem také z Kazatele citoval.

Právě jsem řekl, že nám bude vodítkem „celá třetí kapitola“ knihy Kazatel. To by mohlo dělat dojem, že snad jde o nějakou dlouhou předlouhou kapitolu… opak je ale pravdou – 3. kapitola knihy Kazatel je vcelku krátká. Jde však o to, že právě v souvislosti s časem nám vyhrazeným zde na zemi, bývá mnohdy vykládána jenom její první část. Já zde nechci obhajovat teologickou správnost té či oné exegeze, nicméně myslím si, že vypuštěním části této knihy, čtenáře nebo posluchače zkrátka zbytečně ochuzujeme o kousek Písma, který nám všem může být přínosem. Proto, jak už jsem řekl, budu v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví pracovat s celou 3. kapitolou knihy Kazatel. 

Na tomto místě ještě jedna poznámka: Kniha Kazatel sice možná na první pohled vyjadřuje jasně znějící – abych tak řekl slogany – viz ono známé Marnost nad marnost, všechno je marnost, ale ve skutečnosti jdou její myšlenky do mnohem větší hloubky, což s sebou také nese nebezpečí nebo jednoduše spíše možnost různých výkladů této knihy. Ona mnohovrstevnatost tohoto biblického díla se projevuje i na českých překladech, které se – abych byl konkrétní – zrovna například v této 3. kapitole liší někdy docela výrazně. Já jsem dlouho přemýšlel, který z našich překladů vám představím, a nakonec mi jako poměrně jasný „vítěz“ přišel překlad Jeruzalémské bible. Poslyšte tedy 3. kapitolu knihy Kazatel v překladu Františka X. a Dagmar Halasové z původního francouzského díla Jeruzalémské biblické školy, jež přišlo na svět po 2. světové válce:

Všechno má svou chvíli a každá věc pod sluncem má svůj čas.
Čas rodit a čas umírat; čas sázet a čas zasazené vytrhávat.
Čas zabíjet a čas uzdravovat; čas ničit a čas stavět.
Čas plakat a čas se smát; čas naříkat a čas tančit.
Čas házet kameny a čas je sbírat; čas objímat a čas odříkat se objímání.
Čas hledat a čas ztrácet; čas uchovávat a čas odhazovat.
Čas trhat a čas sešívat; čas mlčet a čas hovořit.
Čas milovat a čas nenávidět; čas k válce a čas k míru.

Jaký užitek nalézá ten, kdo pracuje, v námaze, kterou vynakládá?
Dívám se na úkol, který Bůh dává lidským dětem: všechno, co on dělá, dělá v pravý čas.
Vložil jim do srdce souhrn času, ale člověk přitom nedokáže pojmout od počátku do konce to, co Bůh dělá.
A vím, že pro člověka není štěstí, leda v rozkoši a blahobytu v průběhu života.
A když člověk jí, pije a nalézá štěstí ve své práci, je to Boží dar.
Vím, že vše, co Bůh udělal, bude navždy. K tomu není co přidat, z toho není co ubrat a Bůh si počíná tak, abychom se ho báli.
Co je, již bylo, co bude, již je. Bůh vyhledává pronásledovaného.

Rozhlížím se dále pod sluncem: na místě práva je zločin, na místě spravedlivého je zločinec; a říkám si v srdci: spravedlivého i zločince bude soudit Bůh, protože je zde čas pro všechny věci a pro každý čin.
Říkám si v srdci o lidských dětech: to proto, aby je Bůh zkoušel a ukázal jim, že jsou zvířata.
Vždyť úděl člověka a úděl zvířete je týž úděl: jako umírá on, tak umírá ono a oba mají týž dech. Člověk není v ničem zvířeti nadřazený, vždyť všechno je marnost.
Všechno odchází na stejné místo: všechno povstává z prachu, všechno se navrací v prach.
Kdo ví, zda dech člověka stoupá vzhůru a zda dech zvířete klesá dolů k zemi?
Vidím, že pro člověka není štěstí, leda v tom, že se raduje ze svého díla, vždyť to je jeho podíl. Kdo mu tedy ukáže, co bude po něm?

Kaz 3

Nebylo to tak dlouhé, že ne? Než ale začnu svůj výklad, dovolte mi ještě jednu poznámku. V Jeruzalémské bibli, ze které jsem četl, má 3. kapitola knihy Kazatel podtitul Smrt. A v poznámkovém aparátu se k tomu dočtete toto:

Polovina toho, čím se člověk zaměstnává, je neblahá, polovina jeho gest, jsou gesta smutku. Smrt už vtiskla na jeho život svou pečeť. Život je sled nesouvislých úkonů (to se vztahuje k veršům 1–8), nemá cíl (verše 9–13), není-li jím smrt, která sama cíl nemá (tedy konec knihy, verše 14–22).

Mno…, to nezní moc povzbudivě, co říkáte? Ale pán Ježíš často říkával nebojte se, tak se nebojme, a pojďme se na verše 3. kapitoly knihy Kazatel podívat podrobněji. Abych vás snad neodradil, raději hned teď předesílám, že i přes nijak povzbudivý komentář poznámkového aparátu Jeruzalémské bible, nabízí Kazatel i tak východisko. Jenom je třeba ho občas maličko hledat mezi řádky.

Každopádně první část 3. kapitoly knihy Kazatel do 8. verše se obejde bez hledání nevyřčených významů, protože hovoří velmi čitelným jazykem. V prvním verši se říká:

Všechno má svou chvíli a každá věc pod sluncem má svůj čas.

A následně do 8. verše Kazatel postupně obrací karty na stole, aby vyložil, co všechno má svůj čas. Velmi se omlouvám, ale pokud tento text nečtete s pokorou v srdci a řekněme jakýmsi vhledem do Kazatelova způsobu vyprávění, mohou vám slova o tom, že někdy je čas pro to a jindy zase pro ono, na první pohled připomínat takové to filozofování u piva… což je mimochodem pěkný příklad toho, jak se číst Bible nemá.

Podle již citovaného poznámkového aparátu Jeruzalémské bible, právě verše 1–8 říkají, že život je sled nesouvislých úkonů. Budiž – řekněme, že to obsah prvních osmi veršů jakýmsi způsobem vystihuje. Já jsem nicméně přesvědčený, že Kazatel nebo chcete-li král Šalomoun tím chtěl říci ještě něco jiného. Autor těchto veršů nám jednoduše připomíná, že nic na světě se neděje náhodou. Pokud jste vírou přijali Ježíše Krista, pak byste neměli věřit tomu, že věci se dějí jen tak samy od sebe. Naopak byste měli díky stejné víře vědět, že všechno, co se na této zemi děje, je součástí Božího plánu. Nejen to, co se děje, ale také kdy se to děje. Jakýkoliv čas pro cokoliv je časem Pána Boha, který ho ustanovil a má ho ve své moci. Nic se neděje jen tak, a už vůbec ne z vůle člověka. 

Co říkáte? Že to byl váš nápad, udělat zrovna dnes tu či onu věc? Vašemu vlastnímu autorství v této věci naprosto rozumím. Ale zamysleli jste se nad tím, kdo vám ten nápad vnuknul? Jo vy jste na to přišli sami… Hmm…, dovolím si s vámi nesouhlasit. My všichni dostáváme od pána Boha nejrůznější dary. Takovým darem může být například nějaká míra tvořivosti. Lidi, obdařené tímto darem pak napadají různé myšlenky, projekty, umělecká díla, nebo jednoduše jenom nevydrží nečinně sedět, a musí stále něco kutit. Ale to všechno, co dělají, to není z nich. To jsou právě ty Boží dary, které jsme od našeho Stvořitele naprosto nezištně dostali. Takže je-li čas tvořit, je to čas od pána Boha. Je-li čas bořit, je to opět čas od pána Boha. Jakýkoliv čas je vždycky od pána Boha.

Kromě této připomínky Boží svrchovanosti a jeho působení na naše životy, nás prvních osm veršů 3. kapitoly knihy Kazatel také upomíná v další záležitosti – tyto verše pod čarou říkají: 

„Jenom Pán Bůh ví, jaký čas je pro kterou činnost vymezený. Nesnaž se, člověče, s ním závodit. Nechtěj ho předběhnout, být rychlejší než stanovený čas, než Boží vůle.“

Krásně to vyjádřil náš velký myslitel Jan Amos Komenský ve svém díle Labyrint světa a ráj srdce, odkud pochází známé úsloví Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest. Pokud občas otevřete Bibli kralickou, tak víte nebo minimálně tušíte, že ona hovada ve staročeštině neznamenají bodavý hmyz, který si pod tímto slovem představíme dnes, nýbrž obecně zvířata, ať už hospodářská nebo divoce žijící. Ovšem hlavní význam tohoto slova spočívá v odlišnosti zvířat jakožto nemyslících tvorů – oproti člověku, obdařenému rozumem. Hovado je tedy něco, co si jenom tak tupě, bez uvědomění si smyslu, žije na tomto světě. No a to, že slovo hovado se používá, a používalo i ve staročeštině také jako nadávka, je z právě řečeného asi zjevné :-)

Vrátím-li se ovšem ke Komenskému, pak ten říká jasně:

„Lidi, brzděte! Kam se pořád ženete? Za čím se to honíte? Co všechno se to snažíte urvat ve svém životě? Uteče vám snad něco? Proč se pořád za něčím – jako hovada – plahočíte?“

Jenom připomínám: Jan Amos Komenský žil v 17. století, zemřel v roce 1670 – tedy před více než 350 lety. A jak jsou myšlenky v jeho slavném citátu aktuální i v dnešní době! Sám za sebe musím říct, že poměrně často přemýšlím nad tím, kam se jako lidstvo ženeme. Čeho všeho ještě chceme dosáhnout a k čemu nám to všechno bude? Proč si chceme hrát na Boha, aniž bychom si uvědomovali, jak pošetilé a jak hloupé je jenom pouhé pomyšlení na to? Ale to už je jiné téma, ke kterému se možná někdy dostanu také, nicméně do tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví patří jenom jako takříkajíc související zmínka.

Mimochodem, kniha Kazatel – jak lze očekávat – není jediná, která se jakousi pomíjivostí času a marností urputného lidského, toho tělesného snažení v Bibli zaobírá. V tomto podcastu Biblická jména a úsloví už o tom byla zmínka v epizodě Nemůžeš sloužit dvěma pánům… o mamonu a Boží vůli. Tedy zmínka byla o Ježíšově kázání na hoře, kde mimo jiné zazní – úplně na konci 6. kapitoly Matoušova evangelia:

Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.

Mt 6:34

V prvních osmi verších třetí kapitoly knihy Kazatel její autor, ať už to byl skutečně král Šalomoun nebo někdo jiný, naprosto jasně říká: Všechno má svůj čas. Ten čas má pod svojí kontrolou pán Bůh. Člověk má ctít Boží vůli, což v tomto případě znamená, neplést se Pánu do jeho plánů. Co pak ale člověku zbude, říká si Kazatel počínaje devátým veršem. Pojďme si zopakovat tuto část – 9. až 15. verš:

Jaký užitek nalézá ten, kdo pracuje, v námaze, kterou vynakládá?
Dívám se na úkol, který Bůh dává lidským dětem: všechno, co on dělá, dělá v pravý čas.
Vložil jim do srdce souhrn času, ale člověk přitom nedokáže pojmout od počátku do konce to, co Bůh dělá.
A vím, že pro člověka není štěstí, leda v rozkoši a blahobytu v průběhu života.
A když člověk jí, pije a nalézá štěstí ve své práci, je to Boží dar.
Vím, že vše, co Bůh udělal, bude navždy. K tomu není co přidat, z toho není co ubrat a Bůh si počíná tak, abychom se ho báli.
Co je, již bylo, co bude, již je. Bůh vyhledává pronásledovaného.

Kaz 3:9–15

Autor zde shrnuje to, co jsem už v podstatě řekl před chvílí: Bůh je svrchovaný, všechno dělá v pravém času. Člověk to však nemůže celé pojmout čili pochopit, jelikož jeho bytí zde na zemi je časově ohraničené. K Božímu dílu, zde pravděpodobně myšleno ve smyslu stvoření, nemůže ani nic přidat ani ubrat. Kazatel se proto v podstatě oprávněně ptá, aby si vzápětí také sám odpověděl: Co člověku zůstává v této jakési omezenosti bytí? Co je jeho odměnou?

Na tomto místě bych se rád na chvíli zastavil u 10. verše. V překladu Jeruzalémské bible jsem četl: Dívám se na úkol, který Bůh dává lidským dětem. Podíváme-li se do dalších českých překladů, tak podobně řekněme smířlivý překlad používá také Bible 21, kde můžete číst: Vypozoroval jsem úkol, který dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. 

Ovšem u dalších překladů už poněkud přituhuje. Český studijní překlad říká: Viděl jsem plahočení, které Bůh uložil lidským synům, aby se při něm osvědčili, Český ekumenický překlad pak uvádí: Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí. V překladu Miloše Pavlíka se píše: Uviděl jsem všechnu plahočinu, již Bůh dal dětem člověka k plahočení v ní. No a konečně Bible kralická: Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili.

Jak jste sami slyšeli, kromě překladu Bible 21 a Jeruzalémské bible, je to všechno jenom lopota, plahočení, pachtění se a trápení… No a jediné, co člověku zůstává k potěšení, je pak jídlo a pití… a nalezení štěstí ve své práci, což je Boží dar – jak velmi nenápadně zmiňuje 13. verš. Jeho znění se mi nejvíce líbí v Pavlíkově studijním překladu, kde můžete číst: ač i když kterýkoli člověk může jíst a pít a zakoušet blaho při vší své lopotě, je to Boží dar.

Tak! A právě teď se dostáváme k možná nejdůležitější části tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, věnovaného úsloví Všechno má svůj čas. A protože všechno má skutečně svůj čas, budu muset začít malou odbočkou, abych se ale včas dostal k meritu věci :-)

V křesťanské komunitě nebo obecně v prostředí věřících bratrů a sester velmi často slyšíme o tom, že máme svůj život zasvětit Bohu. Že máme sloužit Bohu, žít s Ježíšem ve svém srdci, zkrátka všechno dělat s Bohem a pro Boha. To všechno jsou velmi krásná slova. Ale co ta slova znamenají v praktickém životě? Co znamená žít s Bohem v reálném naprosto běžném každodenním životě? To mám jako při cestě na nákup na ulici zpívat chvály a křičet lidem do oken, že Ježíš je můj pán a král, poklekat při čekání na tramvaj na chodníku a pronášet hlasité modlitby? To asi ne. I když může být evangelizace takříkajíc velmi veřejná a velmi hlasitá, ona osobní víra, vlastní vztah s Bohem je naopak záležitost intimní, soukromá. Alespoň já to tak tedy mám. 

Dobře, ale to jsem stále neodpověděl na otázku jak zasvětit svůj život Bohu. Odpověď je překvapivě jednoduchá. Využiji k tomu slovo patrně nejpříhodnější – poctivost. Stačí poctivě žít svůj život, který jsem od pána Boha dostal. Poctivě se chovat nejen ke svým bližním, ale i k ostatním lidem, poctivě se ale chovat i sám k sobě. Však to znáte: Jez do polosyta, pij do polopita. Nelži ostatním, ani sám sobě. Buď poctivý v práci, ať je jakákoliv. Poctivá práce ještě nikoho nezabila, naopak vždycky byla chloubou člověka. Aby však bylo jasno, slovo poctivost zde není jenom opakem podvodu, i když to platí samozřejmě také. Poctivostí je myšlená jakákoliv činnost, prováděná dobře, dalo by se říci profesionálně, se zaujetím, s nadšením. Cokoliv nešizené, neodbyté, nedělané ve spěchu, ledabyle, zkrátka neodfušované.

Pán Bůh nám v době Adama a Evy dal tuto zemi, abychom ji využívali, ale abychom se o ni taky starali, nikoliv abychom ji zplundrovali. Takže onen poctivý život nekončí jen na vlastním pozemku, ale zasahuje v podstatě celý svět kolem nás. Začíná to úplně obyčejnými věcmi. Tím, že nehážeme na ulici na zem odpadky, nejezdíme zbytečně autem, když se můžeme ten kousek do krámu pro čerstvé rohlíky k večeři projít pěšky, tím samým autem nejezdíme do lesa, zvlášť, když je na cestě závora a značka zákaz vjezdu. Nechováme se tak, jako bychom byli na světě sami – obecně neděláme to, co druhým lidem vadí a nám by vadilo úplně stejně, kdybychom byli v jejich situaci.

A tak by se dalo pokračovat dál a dál, a mohli bychom si o tom povídat ještě hodně dlouho. Nicméně pánu Bohu skutečně „stačí“ náš poctivý život. Pánu Bohu vysloveně dělá dobře, když vidí svoje ovečky, kterak žijí poctivý život. Ano, tím našeho Pána chválíme a vyvyšujeme. Samozřejmě, pokud máte dar evangelizace, evangelizujte. Klidně i na těch veřejných místech. Pokud máte dar kázat, kažte. Pokud máte dar chválit, chvalte. Ale všichni víme, že není každá služba pro každého, a už vůbec není možné kohokoliv k čemukoliv nutit.

Čím však může – a v podstatě by měl, nechci říct povinně, ale spíše naprosto samozřejmě – sloužit Bohu každý, to je modlitba a pokání. Modlitba jako osobní rozhovor s Bohem, pokání jakžto otevřené a upřímné vyznání hříchů. A přidal bych ještě – opět upřímné – poděkování pánu Bohu za všechny ty dary, kterými nás ne denně, ale každou hodinu, každou minutu, každou sekundu, zahrnuje. Poděkování za všechny zdánlivé maličkosti, ze kterých se skládá život. Drobnosti, které můžeme vidět jenom, pokud nosíme Ježíše Krista ve svém srdci.

Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Všechno má svůj čas… s podtitulem o službě Bohu ve všední dny. Na základě 3. kapitoly starozákonní knihy Kazatel se zde tak trochu probíráme tím nejobyčejnějším životem, a zjišťujeme, že i přes zdánlivě bezvýchodná Kazatelova slova, může být náš život naplněný oddaností Bohu a radostí z Boží přítomnosti. Abychom ale dokončili výklad zmíněné 3. kapitoly Kazatele, musíme se ještě věnovat její poslední části. Pojďme si ji zopakovat od 16. verše:

Rozhlížím se dále pod sluncem: na místě práva je zločin, na místě spravedlivého je zločinec; a říkám si v srdci: spravedlivého i zločince bude soudit Bůh, protože je zde čas pro všechny věci a pro každý čin.
Říkám si v srdci o lidských dětech: to proto, aby je Bůh zkoušel a ukázal jim, že jsou zvířata.
Vždyť úděl člověka a úděl zvířete je týž úděl: jako umírá on, tak umírá ono a oba mají týž dech. Člověk není v ničem zvířeti nadřazený, vždyť všechno je marnost.
Všechno odchází na stejné místo: všechno povstává z prachu, všechno se navrací v prach.
Kdo ví, zda dech člověka stoupá vzhůru a zda dech zvířete klesá dolů k zemi?
Vidím, že pro člověka není štěstí, leda v tom, že se raduje ze svého díla, vždyť to je jeho podíl. Kdo mu tedy ukáže, co bude po něm?

Kaz 3:16–22

No tak teď to Kazatel takzvaně „zabil“ úplně. Dobrá, pojďme se na jeho slova podívat podrobněji a postupně: U prvních dvou veršů, tedy ve skutečnosti u 16. a 17. verše 3. kapitoly Kazatele se já ptám sám sebe: Jsem pořád ještě ve Starém zákoně nebo už čtu Novou smlouvu? Ano, na jednu stranu zde Kazatel připouští, že mezi lidmi se děje nespravedlnost, ale říká si v srdci, že jak spravedlivého, tak zločince bude soudit Bůh…, a v duchu celé 3. kapitoly dodává, že i tyto věci zde na zemi mají svůj čas. Jinak řečeno – Bůh má svoje důvody, proč se dějí i takovéto nepravosti a mají svůj čas, a stejně tak jenom on sám ví, kdy je bude soudit. Ne, nejsme v novozákonní knize Zjevení, stále čteme starozákonní knihu Kazatel :-)

A ono připodobnění člověka ke zvířatům na konci 3. kapitoly Kazatele? To můžeme vztáhnout k minulému dílu s názvem Prach jsi a v prach se obrátíš! O naději v Kristu s takříkajíc globálním pojetím smrtelnosti. Král Šalomoun zde jako na několika dalších místech knihy Kazatel připomíná, že nám byl zde na zemi vyhrazený pouze omezený čas, a tudíž máme podobný úděl jako zvířata. Ovšem v souvislosti s fyzickou smrtí se zamýšlí nad tím, zda dech člověka stoupá vzhůru a dech zvířete klesá dolů k zemi. Že nerozumíte? Dosaďte si za slovo dech pojem duch, jak ho používají další překlady Bible, a bude vám zřejmé, o čem král Šalomoun přemýšlí… ano, o věčném životu. Takže úplně poslední věta této 3. kapitoly knihy Kazatel, tedy otázka Kdo mu tedy ukáže, co bude po něm? má, myslím, jasnou odpověď a dává zřetelné resumé:

Oslavujte Boha zde na zemi svým poctivým životem, modlitbou, pokáním a chválou, abyste s ním mohli po smrti sdílet život věčný v nikdy nekončící radosti. 

A kde jsou všechny ty marnosti, o kterých Kazatel píše? Tentokrát si pro změnu za slovo marnost dosaďte pojem zbytečnost. Všechno, co je ve vašem životě zbytečné, všechno, čím neoslavujete Boha, ale sami sebe, svoje biblicky řečeno tělesné potřeby, svoji marnivost, to všechno je marnost, o které mluví král Šalomoun alias Kazatel.

Zdá se vám můj před chvílí vyslovený závěr příliš jednoduchý? Jak jsem to přesně řekl? Rád vám to zopakuji: 

„Oslavujte Boha zde na zemi svým poctivým životem, modlitbou, pokáním a chválou, abyste s ním mohli po smrti sdílet život věčný v nikdy nekončící radosti.“

Je snad tento závěr příliš optimistický, nebo dokonce vytržený z kontextu 3. kapitoly knihy Kazatel? Co si o tom myslíte vy? Jak vnímáte tuto část Bible? Budu rád, když se se mnou, potažmo pak s ostatními posluchači podcastu Biblická jména a úsloví a čtenáři webu Biblismy.cz podělíte o váš názor. Napište jej jako komentář k článku s tímto podcastem na webu Biblismy.cz, nebo využijte facebookovou stránku tohoto podcastu, pošlete mi mail, který najdete taktéž na Biblismy.cz, zkrátka využijte cestu, která je vám nejbližší. Budu rád za každý váš názor, i kdyby byl úplně opačný než ten můj :-)

A stejně tak budu rád, když se o tomto podcastu zmíníte svým přátelům a známým – samozřejmě pokud se vám moje povídání líbí a chcete ho komukoliv doporučit. I to je jakási služba Bohu, malá evangelizace, rozšiřování povědomí o Božím Slovu. 

Teď už ale opravdu končím, a nechávám vás s vašimi pocity a myšlenkami na dnešní téma – Všechno má svůj čas… o službě Bohu ve všední dny. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Všechno má svůj čas… o službě Bohu ve všední dny se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 1. 9. 2021

Nemusíte být ani věřícími, abyste aspoň někdy neslyšeli úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš! Ano, jsou to pohřby, kde je tato slova možné slyšet velmi často. Katolíci, členové Církve československé husitské a všichni ostatní věřící, kteří vyznávají Popeleční středu, pak mohou mít toto úsloví spojené právě s popelcem – křížkem z popela, který se dělá na čele o prvním postním dnu před Velikonocemi, tedy 46. den před Velikonoční nedělí.

V tomto dílu se budu duchovnímu pojetí prachu, popel pak nevyjímaje, věnovat trochu podrobněji. Nebudu se ale opírat ani o historii a tradice v pohřebnictví, ani o katolickou liturgii – budu se jako obvykle snažit o výklad a postřehy podložené studiem samotného Písma čili Bible. U další epizody podcastu Biblická jména a úsloví vás od mikrofonu zdraví Petr Lindner.

Kde se úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš! v Bibli vzalo, to určitě všichni naši posluchači ví. Ale kdyby se přece jenom našel někdo, kdo si nebude úplně jistý, raději to zopakuji – řeč o tom byla hned v prvním takříkajíc řádném dílu tohoto podcastu s názvem Adam a Eva.

První zmínka o prachu se v Bibli nachází hned ve 2. kapitole knihy Genesis, kde v 7. verši čteme:

Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí.

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč Hospodin použil jako „materiál“ ke stvoření člověka pouhý prach země? Proč člověka neučinil z černozemě, z té nejúrodnější půdy, kterou zahrada Eden bezpochyby oplývala na každém kroku? Ne, Bůh smetl ze země hrst prachu a z něj stvořil prvního člověka, Adama. Stvořil ho z toho abych tak řekl nejlacinějšího „stavebního materiálu“, který byl zrovna po ruce. Pán Bůh to samozřejmě neudělal natruc člověku, i když už předem věděl, jak dopadne první zkouška v ráji. Jeho důvody byly symbolické – ale to jistě víte, a postupně se k nim dopracujeme podrobněji. Teď si ještě pojďme zopakovat, jak to s Adamem a Evou po těch jejich zpackaných státnicích z chování v Edenu dopadlo. 

Všichni víme, že had přesvědčil Evu, aby se dopustila jediné zakázané činnosti v ráji, ochutnala ovoce Stromu poznání dobra a zla. Eva pro změnu přesvědčila Adama, jež následně udělal to stejné, aby poté oba zjistili, že jsou nazí, což jaksi coby prozatímně bezhříšní lidé doposud nevnímali. První hřích byl na světě a rozlícený pán Bůh to nenechal jen tak. Sotva byl člověk z prachu stvořený, hned ve 3. kapitole knihy Genesis mu Hospodin odnímá nesmrtelnost a určuje návrat k původní podobě. V 17. až 19. verši říká Adamovi:

„Protožes poslechl svou ženu a jedl ze zakázaného stromu, země bude kvůli tobě zlořečená!

Po všechny dny svého života z ní budeš jíst v útrapách; bude ti plodit trní a bodláčí a ty budeš jíst polní byliny.

V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nevrátíš do země, neboť z ní pocházíš:
Prach jsi a v prach se obrátíš!“

Gn 3:17–19

Adam s Evou si po stvoření světa mohli žít v ráji doslova jako v ráji :-) A to tak, že nafurt. Hned prvním hříchem si však zajistili smrtelnost, kterou jsme pak zdědili my všichni, potomci prvních lidí na zemi. Všimněte si, že v tomto případě Stvořitel reagoval okamžitě, hned po prvním pochybení. Nečekal s varovně zdviženým prstem na to, až se bude prohřešek opakovat. Nebylo to jako v přísloví o džbánu, se kterým se tak dlouho chodí pro vodu, až se ucho utrhne. V případě prvního hříchu následoval trest okamžitě. 

Hospodin jasně ukázal svoji svrchovanost, aby si člověk uvědomil, že Stvořitele není radno pokoušet. Další příběhy Starého zákona sice ukazují, že si to lidé nevzali k srdci dostatečně, ale to už je jiná kapitola. Každopádně člověk má jisté minimálně to, že si nebude moci vyskakovat donekonečna – že jeho dny jsou sečteny. Tak, jak jsme byli z prachu stvoření, v prach se naše tělesná skořápka promění po smrti. Tečka.

Nyní mi dovolte krátkou vsuvku k takříkajíc praktické symbolice prachu – potažmo pak popela – v biblických příbězích zejména Starého, ale také Nového zákona. Prach a popel jsou v Bibli dá se říct zaměnitelné, tato slova mají stejný nebo velmi podobný význam. Jestliže si někdo posypal hlavu prachem a jiný popelem, znamená to v podstatě to stejné – tento člověk činí pokání před Bohem, otevřeně a upřímně lituje svých hříchů. A že takovýchto činů v Bibli najdeme spoustu. Často to také bývá spojováno s rituálním roztržením oděvu. Ve většině případů tak činí muži, našel by se i příklad ženy. Ve druhé knize Samuelově najdete příběh znásilnění Támar svým bratrem Amnonem. Od 14. verše 13. kapitoly zde můžeme číst:

On však nedbal, neslyšel. Přemohl ji a znásilnil.

Jakmile se s ní ale vyspal, začal ji nenávidět. Nenávist, kterou k ní cítil, byla ještě větší než láska, kterou ji předtím miloval. „Vstaň! Jdi pryč!“ přikázal jí.

„To ne,“ prosila ho. „Vyhnat mě by byla ještě větší špatnost, než co jsi mi už udělal!“ On však nedbal, neslyšel.

Zavolal svého sluhu a přikázal: „Tuhle ať odsud vyvedou. A zamkni za ní!“ Sluha ji tedy vyvedl ven a zamkl za ní dveře. Měla na sobě zdobenou suknici; takové šaty totiž nosívaly královy panenské dcery. Támar si posypala hlavu popelem a tu zdobenou suknici na sobě roztrhla. Zakryla si tvář rukama a plakala, kudy chodila. 

2S 13:14–19

Prach a popel jsou, řečeno ryze prakticky, materiály, které mají v symbolickém významu úzkou spojitost, a často také „vystupují“ společně jako nerozlučná dvojice. Například ve 27. kapitole knihy Ezechiel čteme od 28. verše:

I břehy pevniny se zachvějí, až tví námořníci spustí křik.

Všichni veslaři své lodě opustí, lodníci i všichni kormidelníci stanou na zemi.

Hlasitě se dají do křiku, hořce zaúpějí nad tebou, prachem si hlavu posypou, svíjet se budou v popelu.

Ez 27:28–30

Podobných příběhů bychom našli více, prach a popel jsou zkrátka taková biblická synonyma. Nicméně úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš! bych se rád věnoval v tomto dílu ještě podrobněji.

Vrátíme-li se od takříkajíc obecného či symbolického vnímání prachu a popela v Bibli k dalším případům konkrétního podobenství, pak bych rád zmínil tři příklady. Pro ukázku jakési klasiky bych se nebál navštívit knihu Jób. Ta je ostatně sama o sobě v přeneseném slova smyslu plná prachu a popela. Nedělal jsem exaktní výzkum, ale výskyt těchto slov právě v knize Jób podle mého názoru přesahuje všechny ostatní biblické knihy. Nicméně já chci zmínit jen jedno konkrétní Jobovo prohlášení, které vyšlo z jeho úst na adresu Hospodina. V osmém a devátém verši desáté kapitoly vyřkne Jób dvě věty, přesněji otázky:

Tvé ruce mne hnětly a tvořily – teď ses obrátil a chceš mě zahubit?

Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil – to mě chceš znovu na prach obrátit?

Jb 10:8–9

Proč to Jób Pánu Bohu říká? Zde je třeba znát alespoň rámcově obsah knihy Jób. Teď mě prosím neberte za slovo, zkusím objasnit příběh Jóba tak krátce, jak to jen půjde. Tato, abych tak řekl velmi zvláštní, možná dokonce poněkud kontroverzní kniha Bible – může-li tedy být kniha Bible kontroverzní – pojednává o tom, jak Hospodin testuje Jobovu víru. Je třeba vědět, že Jób byl… jak se píše v prvním verši první kapitoly stejnojmenné knihy… mužem bezúhonným a poctivým, bohabojným a prostým všeho zla. Byl ve své době velmi bohatý, měl deset dětí, z toho sedm synů, a celé jeho rodině se žilo velmi dobře.

Nebojím se říci bizarní část knihy Jób začíná tím, jak se Hospodin potká se satanem a chlubí se mu, jakého má v Jóbovi výborného služebníka. Jenže satan kontruje tím, že ten, komu se dobře daří, pochopitelně také Boha chválí. Hospodinu doslova říká: 

„Copak Job ctí Boha zadarmo?“ /namítl satan Hospodinu./

„Copak jsi kolem něj, kolem jeho domu a kolem všeho, co má, nepostavil hradbu ze všech stran? Všemu, co dělá, žehnáš a jeho stáda se množí po kraji.

Zkus ale vztáhnout ruku a sáhnout mu na všechno, co má – uvidíš, že ti pak bude do očí zlořečit!“

Jb 1:9–11

Vzápětí se roztáčí nekonečný kolotoč Jobova trápení, které na něj satan – dlužno dodat s Božím svolením – sesílá. Jób přijde o všechno, dokonce i o svoje děti. Je to skutečně šílená zkouška víry, ale Job v ní nakonec obstojí. Nezlořečí Bohu, jak mu to radila jeho manželka, když poté, co ho satan ranil od hlavy až k patě hroznými vředy, seděl… ejhle… v popelu a škrábal se střepem. V desátém verši 2. kapitoly Jób své ženě říká:

„Mluvíš jako nějaká hloupá ženská,“ odpověděl jí. „Budeme snad od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne?“

V tom ve všem Job ani jediným slovem nezhřešil.

Jb 2:10

Kniha Jób je námětem na nejeden samostatný díl tohoto podcastu, a já vám můžu už teď slíbit, že se k ní určitě dříve či později ještě vrátíme. Nyní však už jen v krátkosti. 

Na začátku svého povídání o Jóbovi jsem citoval dva verše, týkající se našeho dnešního tématu. Pojďme si je zopakovat:

Tvé ruce mne hnětly a tvořily – teď ses obrátil a chceš mě zahubit?

Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil – to mě chceš znovu na prach obrátit?

Jb 10:8–9

Podotýkám, že toto Jób říká jakožto jakýsi monolog k pánu Bohu, protože v tomto okamžiku s ním Hospodin ještě nemluví. To přijde až mnohem dále, až na konci knihy Jób, ve 38. kapitole.   Tato slova můžeme považovat klidně i za modlitbu – a v této souvislosti si nelze nevšimnout velmi důvěrného vztahu Jóba k Bohu. Důvěrného ve skutečném smyslu důvěry, kterou tento aktuálně týraný muž k Hospodinu má. Tyto dvě věty totiž nezní jako výčitka. Jób nenadává pánu Bohu za to, co činí. Sice mu připomíná Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil, ale zároveň si je vědom Boží svrchovanosti, takže se vlastně „pouze“ ptá, jestli se má připravit na smrt… a používá k tomu přirovnání o prachu, ze kterého jsme vzešli, tedy vrací se ke knize Genesis. Slova Buď vůle tvá zde sice nezazní, nicméně jejich podtón je zde jasně slyšet.

Zatímco starozákonní Jób použil úsloví o obrácení se k prachu de facto klasicky, možná prakticky nebo také třeba ve smyslu jazykovém, dalším příkladem se už ve významu tohoto úsloví dostáváme dál – a já to řeknu rovnou – k pomíjivosti lidského bytí. I když o té už vlastně byla řeč v souvislosti s prvním hříchem. S úslovím Prach jsi a v prach se obrátíš! si nyní onu pomíjivost bytí propojíme pomocí devadesátého Žalmu. Tento žalm přečtu z Českého studijního překladu:

Modlitba Mojžíše, muže Božího

Panovníku, tys býval naším příbytkem od pokolení do pokolení. Dříve než se zrodily hory, než jsi zrodil zemi a celý svět, od věků navěky jsi ty, Bože.

Vracíš člověka k prachu a říkáš: Vraťte se, synové Adamovi! Vždyť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který pominul, či jako noční hlídka. Odplavuješ je, jsou jako spánek zrána, vadnou jako tráva. Zrána rozkvétá, mění se, k večeru vadne a usychá.

To pro tvůj hněv chřadneme a děsíme se před tvým rozlícením. Kladeš si před sebe naše nepravosti a to, co skrýváme, do světla své tváře. A tak všechny naše dny míjejí pro tvé rozhořčení, naše léta hasnou jako povzdech. 

Časy našich let – je jich sedmdesát, a je-li člověk při síle, osmdesát. A jejich pýchou je jen trápení a nepravost – proto rychle pomíjejí a my odlétáme. 

Kdo zná sílu tvého hněvu? A tvé rozhořčení podle bázně před tebou? Počítat naše dny, o tom nás pouč, a uvedeme do srdce moudrost.

Obrať se, Hospodine! Jak dlouho ještě? Slituj se nad svými otroky! Nasyť nás zrána svým milosrdenstvím, abychom mohli jásat a radovat se po všechny své dny. Daruj nám radost podle dnů, kdys nás pokořoval, podle let, kdy jsme viděli zlo. Ukaž svým otrokům své dílo a svou nádheru na jejich synech. Kéž je nad námi vlídnost Panovníka, našeho Boha! Upevni nám dílo našich rukou, ano, upevni dílo našich rukou!

Ž 90 

Žalmy jsou obecně nádherným příkladem starozákonní zbožnosti, a devadesátý žalm je jedním z těch, které doslova přetékají oddaností Bohu, úctou k němu, také jistou mírou bázně před Bohem, a konečně také nepřehlédnutelnou pokorou. Já tento žalm nebudu rozebírat ani do každého slova ani do každého verše. Zkusím se ale vás, posluchačů tohoto podcastu zeptat, jaký „posun“ zde vidíte ve srovnání s předchozím příkladem z knihy Jób?

Z mého pohledu zde jasně vidíme uvědomění si konečnosti lidského bytí. První připomenutí je hned na začátku, kde se ve 3. verši říká: Vracíš člověka k prachu a říkáš: Vraťte se, synové Adamovi!

Doslova exaktně pak už žalmista přemýšlí v 10. verši, kde čteme: Časy našich let – je jich sedmdesát, a jeli člověk při síle, osmdesát. Tento strohý popis reality však pokračuje lakonickým konstatováním A jejich pýchou je jen trápení a nepravost – proto rychle pomíjejí a my odlétáme. Jen podotýkám, že ono jejich pýchou je myšleno pýchou našich sedmdesáti až osmdesáti let.

I když to tak z předchozí citace nevypadá, onen sedmdesáti až osmdesáti lety ohraničený čas lidského bytí v tomto žalmu není naplněný úplnou prázdnotou, nýbrž je zde cítit i naděje. O té nás ubezpečují verše v závěru žalmu. Vlastně jsou to verše následující hned za zmíněnou pomíjivostí. Na druhou stranu je ale zřejmé, že naděje je zde přítomná spíše tak trochu pouze v náznacích, ve snaze jenom nelamentovat na lidský úděl, takže návrat k prachu, zvolání Vraťte se synové Adamovi!, dostává lehce nahořklou příchuť… marnosti.

Jestliže jsem před chvilkou řekl slovo marnost, pak jsme u slíbeného třetího příkladu takzvaného konkrétního podobenství úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš! 

Marnost nad marnost, všechno je marnost! Ano, přátelé, nacházíme se v knize Kazatel! Musím říci, že dostat do jednoho dílu podcastu knihu Jób a k ní ještě knihu Kazatel, to chce odvahu :-) Ale ne, vážně: Kniha Kazatel taktéž nepatří mezi „jednoduše stravitelné“ části Bible, nicméně pro náš výklad si z ní vezmeme jen malou část. Ovšem krátkému seznámení se ani tak nevyhneme. 

Kazatel má s Jóbem jednu společnou vlastnost – jde taktéž o člověka, který má v podstatě všechno, na co si vzpomene. Kazatelem je podle všeho sám starozákonní král Šalomoun, takže se bavíme – promiňte mi to přirovnání – o ještě o několik levelů vyšší třídě nežli v případě Jóba. Král Šalomoun měl kromě pohádkového bohatství ještě dar moudrosti, který obdržel od samotného pána Boha. Ona moudrost je v knize Kazatel velmi frekventovaným pojmem, nicméně známé resumé Marnost nad marnost, všechno je marnost! nás i od ní odvrací a přiklání nás ke službě Bohu, jakožto jedinou věcí v lidském životě, která má skutečný význam. Každopádně Kazatel na to přichází sám i bez toho, aniž by ho pán Bůh zakoušel jako Jóba.

Nicméně bylo by pochopitelně tuze divné, kdyby zrovna v knize Kazatel nedošlo na pomíjivost lidského bytí zde na zemi. Samozřejmě, že na něj došlo. Avšak zde, konkrétně v poslední 12. kapitole této knihy, je na rozdíl od devadesátého Žalmu, o kterém jsem mluvil před tím, jasně zřetelné východisko a naděje. Minimálně tedy alespoň v epilogu na konci této kapitoly a knihy zároveň. Pojďme si 12. kapitolu knihy Kazatel přečíst:

Pamatuj na svého stvořitele ve dnech svého jinošství, dříve nežli přijdou zlé dny a dorazí léta, o kterých řekneš: Nemám v nich zalíbení; dříve nežli ztemní slunce a světlo, měsíc a hvězdy, a vrátí se mračna po dešti; v den, kdy se budou strachem třást strážci domu a udatní muži se budou křivit, mlečky přestanou pracovat, protože ubyly, a ty kdo se dívají skrze průduchy, budou temné a zavřou se dveře do ulice, až se ztiší zvuk mlýnu.

Bude se vstávat za hlasu ptactva a všechny popěvky budou přidušeny. Lidé se budou bát i výšek a postrachu na cestě; rozkvete mandlovník, kobylka se sotva povleče a kapara už nebude působit. Vždyť člověk se ubírá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají. 

Dříve nežli se přetrhne stříbrný provaz a praskne zlatá mísa, bude roztříštěn džbán nad zřídlem a zlomí se kolo u studny. Až se navrátí prach na zem tak, jak dříve byl, a duch se navrátí k Bohu, který jej dal. 

Marnost všech marností, řekl ten kazatel, všechno je to marnost.

Epilog
A dodatek: Že byl kazatel moudrý, stále učil lid poznání, uvažoval a bádal, uspořádal mnohá přísloví. Kazatel se snažil nalézt žádoucí slova; je zapsáno to, co je přímé, pravdivá slova. Slova moudrých jsou jako bodce a jako hřebíky zatlučené sběrateli. Byla vydána jedním pastýřem. 

A dodatek: Můj synu, nech se jimi varovat. Tvořit mnohé knihy, to nemá konce, a mnohé dumání působí únavu těla. Slovo na závěr všeho, co bylo řečeno: Boha se boj a jeho příkazy zachovávej, protože toto se týká každého člověka. Vždyť Bůh každé dílo přivede na soud se vším, co je skryto, ať dobrým nebo zlým.

Kaz 12

Čistě teoreticky by právě teď mohl tento díl podcastu Biblická jména a úsloví skončit. Ovšem chyběla by zde jedna velmi důležitá myšlenka. Tak ještě prosím chvíli vydržte. 

V předchozím čtení jste si jistě všimli nenápadného 7. verše: Až se navrátí prach na zem tak, jak dříve byl, a duch se navrátí k Bohu, který jej dal.

„No jasně, o prachu se zde mluví od začátku, tak o co tady jde?“, můžete si říct, budete-li jenom trochu nepozorní. Ano, prach se navrátí na zem – po smrti z naší tělesné schránky zbude skutečně jen ten prach či popel. Ale duch se navrátí k Bohu – říká Kazatel! To je předzvěst vzkříšení, věčného života, nit, vedoucí k Ježíši, který musel zemřít pro to, aby my všichni, kteří vyznáváme jeho jméno a nosíme ho ve svém srdci, jsme měli život věčný. 

Tak, jako se Bible skládá z knih Starého a Nového zákona, jež jsou od sebe neoddělitelné, není konečnost lidského bytí zároveň také koncem definitivním. Otec Stvořitel už od Adama věděl, že bez Ježíše tento příběh nebude mít smysl. V Ježíši Kristu je podstata křesťanství, a úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš! do něj patří úplně stejně, jako naděje na věčný život.

Život v nebi ale začíná už tady, na zemi. Už v těch sedmdesáti nebo osmdesáti letech, které nám byly svěřeny podle Žalmu 90, musíme budovat Boží království. Nezabývat se marnostmi, jak říká král Šalomoun alias Kazatel, nýbrž slovy 13. verše poslední kapitoly stejnojmenné knihy – která nyní přečtu ze staročeského překladu Bible kralické:

Summa všeho, což jsi slyšel: Boha se boj, a přikázaní jeho ostříhej, nebo na tom všecko člověku záleží.

Proč jsem tento závěrečný verš četl právě ve staročeštině? Kvůli slůvku ostříhej. Ve většině ostatních českých překladů Bible je zde slovní spojení jeho přikázání zachovávej, nebo také plň je, či dbej jeho rozkazů. Ono staročeské ostříhej samozřejmě v tomto případě nemá nic společného se stříháním ve smyslu například stříhání vlasů či jakýmkoliv jiným zkracováním pomocí nůžek nebo jiného střihacího nářadí. Ostříhat (se) božího přikázání znamená střežit je, mít je neustále na paměti, nosit Boha ve svém srdci. Možná je to jenom můj dojem, ale ono ostříhat Boží přikázání je z mého pohledu zkrátka nejpřesnější. Nebo se mi to jenom nejvíc líbí :-)

No a to už je z povídání na téma Prach jsi a v prach se obrátíš! všechno. Věřím, že se mi aspoň trochu podařilo vysvětlit, že toto úsloví není jenom o konečnosti lidského žití zde na zemi, o bezvýchodnosti nebo dokonce marnosti, jak je nám někdy předkládáno. Že je v něm sice trochu ukrytá, ale přesto přítomná naděje na věčný život v Ježíši Kristu, naděje k naplnění podstaty křesťanství. To už nezní tak „pohřebně“ jak to zprvu vypadalo, co říkáte? :-)

Děkuji, že jste u tohoto na první pohled nijak povzbudivého tématu vydrželi až do konce, a už nyní se těším na další díl podcastu Biblická jména a úsloví. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Prach jsi a v prach se obrátíš! O naději v Kristu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

I moudrý král Šalomoun, který v roli Kazatele hlásá Marnost nad marnost, všechno je marnost!, alespoň v epilogu knihy Kazatel nachází naději.

No a když je naděje přítomná i ve Starém zákonu, pak Nová smlouva ji zhmotňuje v Ježíši Kristu – to je poselství křesťanství. Takže ono to úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš!, není zase tak strašidelné, jak může znít, co říkáte?

Ale to všechno a spoustu dalšího si už poslechněte sami v této epizodě podcastu Biblická jména a úsloví.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Prach jsi a v prach se obrátíš! O naději v Kristu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.