David a Batšeba. Příběh, který možná ani nechcete znát

Textová verze epizody podcastu David a Batšeba. Příběh, který možná ani nechcete znát

Petr Lindner | 31. 8. 2022

Každý správný pořad má svou hvězdu první velikosti. Tou naší je samozřejmě Ježíš Kristus, o tom není sporu. Ale některá jména, nebo některé biblické postavy, se zde objevují častěji než jiné. Pouze dvěma hrdinům jsem zatím věnoval více než jednu epizodu tohoto podcastu. Přesně dva díly pro každého :-) Jde o krále Davida a proroka Daniela. I když… tak trochu i o patriarchu Abraháma, kterému jsem kromě „jeho“ epizody Abraham, a nedokončené obětování Izáka, ponechal více prostoru také v dílu Sára… a trochu i Abrahám, který měl být původně určený spíše jeho ženě. Mno…, někdy se to holt trochu zvrtne. Ale snad to tolik nevadí.

Každopádně prvně jmenovaný král David se touto epizodou podcastu Biblická jména a úsloví stává první postavou se třemi vlastními díly. Nejsem si však vůbec jistý, jestli by David o toto povídání stál. Nebude totiž zrovna lichotivé. Klade si za cíl ukázat, že i ti největší bibličtí hrdinové mohou mít – a také nezřídka mají – své temné stránky.

Od mikrofonu třetího „Davidovského“ dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás srdečně zdraví Petr Lindner.

Jak už víte z názvu tohoto dílu, vydáme se za příběhem Davida a Batšeby, do doby zhruba tisíc let před Kristem. Davidův předchůdce, první izraelský král Saul, byl i se svými syny zabit Pelištejci, což David – přestože, jak víme z předchozích dílů, nebyl zrovna Saulovým oblíbencem – upřímně oplakal. Ve svém žalozpěvu Píseň o luku truchlí také nad svým milovaným přítelem, Saulovým synem Jónatanem. Poté David se svou rodinou a svými muži na popud Pána Boha přesídlil do Hebronu, kde byl pomazán za judského krále.

Patálie se Saulovými přívrženci tím ale neskončily. Velitel Saulovy armády, intrikán Abnér ustanovil izraelským králem Saulova syna Íšbóšeta – píše se o tom ve 2. kapitole Druhé knihy Samuelovy. Budu číst 8. až 11. verš:

Ovšem Abnér, syn Nérův, velitel Saulovy armády, vzal Íšbóšeta, syna Saulova, a přivedl ho do Machanajimu. Ustanovil ho králem nad Gileádem, nad Ašúrci, nad Jizreelem, nad Efrajimem, nad Benjamínem a nad celým Izraelem. 

Íšbóšetovi, synu Saulovu, bylo čtyřicet let, když se stal králem nad Izraelem, a kraloval dva roky. 

Jenom dům judský byl za Davidem. Doba, po kterou byl David králem v Chebrónu nad domem judským, byla sedm let a šest měsíců.

2S 2:8–11 (CSP)

Abychom v tom neměli zmatek: Izrael měl kmenové uspořádání, které vzniklo za patriarchy Jákoba, jehož druhé jméno, které mu sám Pán Bůh, bylo právě Izrael. Pokud se tedy v posledně citovaném verši píše: Jenom dům judský byl za Davidem, znamená to, že panoval – zatím – pouze kmeni Juda, nikoliv celému Izraeli. Ale to přijde vzápětí. Tedy vzápětí v této epizodě, protože ve skutečnosti to trvalo, jak jsem právě přečetl, sedm let a šest měsíců. 

Já zde však celý tento příběh nebudu vyprávět, nicméně vy si ho můžete přečíst ve 2. až 4. kapitole Druhé knihy Samuelovy. Každopádně jak Abnér, tak Íšbóšet byli nakonec zabiti, a jak se píše v 5. kapitole: Všichni izraelští starší přišli ke králi do Chebrónu a král David s nimi uzavřel před Hospodinem smlouvu. Pak pomazali Davida za krále nad Izraelem. (2S 5:3/CSP/)

Ale to už jsem říkal v epizodě David, z Boží vůle králem, stejně jako jsem v ní povídal o tom, jak David dobyl pevnost Sion a udělal z ní Město Davidovo čili Jeruzalém, nebo jak přenesl či spíše nechal přenést do Jeruzaléma Boží truhlu, obsahující kamenné desky s desaterem, které dal pán Bůh Mojžíšovi. Pokud jste tento díl ještě neslyšeli, budu rád, když si ho – samozřejmě až po skončení této epizody – pustíte.

Král David pak ještě bojoval s mnoha nepřáteli Izraelců – to vše popisuje Druhá kniha Samuelova až do své desáté kapitoly. Nás však v tomto dílu nejvíce zajímá kapitola následující, která v Českém studijním překladu Bible nese podtitul Davidův hřích.

Celý příběh začíná nevinně. Na začátku se dozvídáme, že David, který poslal svá vojska do bojů se syny Amónovy, sám zůstal doma v Jeruzalémě. Proč nejel bojovat se svou armádou, to Bible neříká, ale pokračuje scénou, kdy David navečer vstává z postele a prochází se po střeše královského paláce. Nejspíš nemohl usnout – ostatně tak to také překládá parafrázované Slovo na cestu – a tak šel na špacír na vzduch, na terasu svého královského příbytku. Jak tak kouká kolem sebe, naskytne se mu pohled na krásnou koupající se ženu. V 11. kapitole Druhé knihy Samuelovy, se ve verších 3 až 5 dozvídáme, co se dělo dál:

David poslal posla poptat se na tu ženu. Posel řekl: To je přece Batšeba, dcera Elíamova, žena Chetejce Urijáše. David poslal posly a nechal ji přivést. Když k němu přišla, spal s ní; právě se očistila od své nečistoty. Pak se vrátila domů. Ta žena otěhotněla a dala Davidovi oznámit: Jsem těhotná.

2S 11:3–5 (CSP)

Mno…, tak to šlo rychle. Nevím jak vám, ale informace o tom, že Batšebě právě skončila menstruace, mi připadá až bizarní. Jenže ona zde má důležitý význam. Manžel Batšeby Urijáš totiž odjel s vojskem, takže kdyby se nyní dozvěděl, že je jeho žena těhotná, bylo by mu okamžitě jasné, že se to nestalo jeho přičiněním. David tím pádem započal pěkně špinavou hru.

Nejprve si nechal povolat Urijáše, s bezpochyby dobře hraným zájmem se ho zeptal, jak se mu daří v boji a pak, jak praví 8. verš: Urijášovi řekl: Jdi domů a umyj si nohy. Když Urijáš odešel z královského paláce, šel za ním královský dar. (2S 11:9 /CSP/) Zkrátka poslal muže k manželce, a ještě ho na cestu vybavil královským darem. Mimochodem, slovní spojení šel za ním [královský dar] je jakoby vystřižené ze současného jazyka, byť my ho používáme v trochu odlišném významu. Jiné české překlady používají formulace typu byl za ním poslaný dar nebo pokrm či královská jídla, pouze ještě Studijní překlad Miloše Pavlíka uvádí a za ním vyšel králův dar. Ale to jsem odbočil.

Urijáš se však nečekaně zachoval jinak – přespal u vchodu do královského paláce se všemi otroky svého pána. To byla pro Davida samozřejmě čára přes rozpočet, nicméně nevzdal to a kul pikle dál. Co následovalo, se dozvídáme ve verších 10 až 15:

Davidovi oznámili: Urijáš nešel domů.
David se Urijáše zeptal: Což jsi nepřišel z cesty? Proč jsi nešel domů? 

Urijáš Davidovi odpověděl: Truhla, Izraelci i Judejci zůstávají ve stanech a můj pán Jóab i otroci mého pána táboří na poli. A já bych měl jít domů, jíst a pít a spát se svou ženou? Jakože jsi živ ty a jakože je živa tvá duše, něco takového neučiním. 

David řekl Urijášovi: Zůstaň tady ještě dnes a zítra tě propustím. Urijáš tedy zůstal v Jeruzalémě v ten den i druhý den. 

David ho pozval, jedl s ním a pil, až ho opil. Večer odešel, aby si lehl na své lože s otroky svého pána, ale domů nešel. 

I stalo se ráno, že napsal David Jóabovi dopis a poslal ho po Urijášovi. Do dopisu napsal toto: Dejte Urijáše do přední linie nejprudšího boje a pak od něj ustupte, aby byl zabit a zemřel.

2S 11:10–15 (CSP)

Urijáš byl dnešním jazykem velmi loajální zaměstnanec. Tedy on to byl spíš loajální voják naprosto oddaný své službě. Ale… měl krásnou ženu, jež se zalíbila králi Davidovi, ba co víc, dokonce s ním čekala nemanželské dítě. Když Urijáš ani jednou nešel po Davidových výzvách spát ke své manželce, podepsal si rozsudek smrti. Vrcholem absurdity je, že ho i sám donesl svému veliteli Joábovi. Ten byl nejspíš také loajální, protože bez mrknutí oka udělal co po něm král chtěl, takže zanedlouho Davidovi nesl posel zprávu o Urijášově smrti. Král zareagoval velmi stručně, a z mého pohledu až odpudivě cynicky. Jsme na konci 2. kapitoly Druhé knihy Samuelovy, verše 25 až 27:

David řekl poslovi: Řekni Jóabovi toto:
Nebuď kvůli tomu skleslý. Vždyť meč požírá hned toho, hned onoho. Zesil svůj boj proti městu a zboř ho. Takto ho posilni. 

Když Urijášova žena uslyšela, že její muž Urijáš je mrtev, oplakávala svého manžela. Když pominuly smuteční obřady, David pro ni poslal a vzal ji do svého domu. Stala se jeho ženou a porodila mu syna. 

To, co David spáchal, však bylo v Hospodinových očích zlé.

2S 11:25–27 (CSP)

David dosáhl svého a jeho odpověď Joábovi je skutečně až nechutná: Nebuď kvůli tomu skleslý. Vždyť meč požírá hned toho, hned onoho. Jeden člověk v podstatě nechá zavraždit druhého, aby to vzápětí komentoval tímto odpudivým žoviálně-cynickým stylem. Tohle že je ten slavný král David? Bohužel ano. Jak jsem řekl na začátku, i ti největší bibličtí hrdinové mohou mít, a také nezřídka mají, své temné stránky…

Na konci posledního čtení zazněla věta: To, co David spáchal, však bylo v Hospodinových očích zlé. Jak víme, Pán Bůh se s hříšnými lidmi ve starozákonní době zrovna nepáral, tudíž není divu, že ani v tomto případě na sebe trest nenechal dlouho čekat. Hospodinův rozsudek tlumočil králi Davidovi prorok Nátan. Přečtu 1. až 14. verš 12. kapitoly Druhé Samuelovy:

Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Přišel k němu a řekl mu:
V jednom městě byli dva muži; jeden bohatý a druhý chudý. Bohatý měl velmi mnoho ovcí a skotu. Chudý neměl nic než jen jednu malou ovečku, kterou koupil. Živil ji, vyrůstala u něho spolu s jeho syny. Jídala jeho sousto chleba, pila z jeho poháru a spávala v jeho klíně. Měl ji jako dceru. 

Nějaký pocestný přišel k bohatému muži, ale tomu bylo líto vzít ze svých ovcí či ze svého skotu a připravit poutníkovi, který k němu přišel. Tak vzal ovečku chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel. 

David proti tomu muži velice vzplál hněvem a řekl Nátanovi:
Jakože živ je Hospodin, muž, který to spáchal, je synem smrti. A tu ovečku nahradí čtyřnásobně za to, že toto spáchal, a protože neměl soucit. 

Nátan Davidovi řekl:
Ty jsi ten muž! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem. Já jsem tě vysvobodil ze Saulovy ruky. Dal jsem ti dům tvého pána a ženy tvého pána do tvého klína. Dal jsem ti dům izraelský a judský. A kdyby to bylo málo, přidal bych ti to či ono. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a spáchal jsi zlo v jeho očích? 

Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho manželku sis vzal za ženu; zabil jsi ho mečem synů Amónových. Nyní se meč navždy neodvrátí od tvého domu za to, že jsi mnou pohrdl a vzal sis manželku Chetejce Urijáše, aby byla tvou ženou. 

Toto praví Hospodin: Hle, já dám povstat proti tobě zlu z tvého domu. Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tvému bližnímu. Bude s tvými ženami spát za denního světla. Ty jsi to sice spáchal tajně, já však to učiním před celým Izraelem a za denního světla. 

David řekl Nátanovi:
Zhřešil jsem proti Hospodinu. 

Nátan Davidovi odpověděl:
Hospodin také odňal tvůj hřích, nezemřeš. Ovšem protože jsi touto věcí tolik znevážil Hospodina, syn, který se ti narodí, jistě zemře. 

2S 12:1–14 (CSP)

Jak Hospodin řekl, tak se i stalo. Marný byl Davidův půst – dítě, které zplodil s Batšebou, těžce onemocnělo a do sedmi dnů zemřelo. A později se naplnilo také proroctví, v němž Hospodin říká: Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tvému bližnímu. Bude s tvými ženami spát za denního světla. Ty jsi to sice spáchal tajně, já však to učiním před celým Izraelem a za denního světla. O tomto činu můžete číst ve Druhé Samuelově o pár kapitol dál, kdy Davidův syn Abšalóm, kterého měl s manželkou Maakou, po mnoha rozepřích s otcem, slovy Českého studijního překladu: vešel před očima celého Izraele ke konkubínám svého otce. (2S 16:22 /CSP/) Stalo se to opět na střeše, na níž pro tento účel Abšalómovi služebníci postavili plátěný přístřešek. Taky se nemůžete ubránit dojmu, že Bůh má občas smysl pro ironii?

Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví, věnovanou králi Davidovi a jeho románku s krásnou Batšebou. Dost však ironie – ona „záležitost“ s Batšebou úmrtím jejich syna neskončila, ostatně jak už víme, tato žena se stala další Davidovou manželkou. 

Nicméně vzápětí po tom, co Davidovi jeho otroci oznámili smrt syna – mimochodem, o jeho jménu Bible zatvrzele mlčí – můžeme ve 12. kapitole Druhé knihy Samuelovy číst, jak David ukončil svůj půst… a co se dělo dál, to přečtu od 20. do 25. verše:

Nato David vstal ze země, umyl se, pomazal se olejem a vyměnil si oděv. Šel do Hospodinova domu a poklonil se. Pak přišel domů, a když požádal, předložili mu pokrm a pojedl. 

Jeho otroci se ho zeptali: Co má znamenat to, co jsi učinil? Když bylo dítě naživu, postil ses a plakal, a jakmile dítě zemře, vstaneš a pojíš pokrm. 

Odpověděl: Když bylo dítě naživu, postil jsem se a plakal, protože jsem si říkal: Kdo ví, snad se nade mnou Hospodin slituje a dítě bude žít. Nyní zemřelo. Nač bych se měl postit? Což ho mohu zase přivést zpět? Já půjdu k němu, ale ono se ke mně nevrátí. 

David potěšil svou ženu Batšebu, vešel k ní a spal s ní. Porodila syna a pojmenoval ho Šalomoun. 

Hospodin si ho zamiloval a vzkázal po proroku Nátanovi, aby ho pojmenoval Jedidjáš, kvůli Hospodinu.

2S 12:20–25 (CSP)

Ačkoliv jsem v tomto dílu na krále Davida poněkud zlý, a jeho chování v záležitosti s Urijášem pochopitelně odsuzuji, nemůžu po právě citovaných verších neříct, že toto jednání je mi naopak sympatické. Nemyslím tím zplození Šalomouna, i když to je samozřejmě velmi důležitá událost biblických dějin. Mluvím o ukončení Davidova půstu, kterému se jeho otroci tak divili. 

David uvažuje… teď mě nenapadá jiné slovo, ale řeknu to: pragmaticky. Nač bych se měl postit? Což ho mohu zase přivést zpět? Já půjdu k němu, ale ono se ke mně nevrátí. Neznamená to však, že by tomuto muži, jak se říká, rychle otrnulo. Že by si snad řekl něco ve smyslu: No, tak to bychom měli, s tím už nic neudělám, jde se dál. David svůj smutek – ale hlavně přiznání své viny, lítost nad svým chováním, a prosby o Boží pomoc při nápravě – vyjadřuje způsobem jemu vlastním, v písni, v žalmu. Jmenovitě v 51. žalmu. Já ho v tomto dílu nebudu číst celý, vyjmu z něj pouze kousek závěrečné části. Verše 17 až 19:

Panovníku, otevři mé rty, má ústa budou zvěstovat tvou chválu. Neměl bys zalíbení v oběti, i kdybych ji předložil; po zápalné oběti netoužíš. Oběť Bohu je zkroušený duch. Bože, ty nepohrdneš zkroušeným a pokořeným srdcem.

Ž 51:17–19 (CSP)

David si uvědomuje, že skutečné pokání nespočívá v rituálním obětování zvířat. Tady máš nějaké to holoubátko či kůzle nebo ovci Pane Bože, a jsme si kvit! Ne, tak to nefunguje. To je příliš podobné prodávání odpustků, ale to bychom cestovali v čase o pěkných pár let dopředu. David zkrátka ví, že své viny se nezbaví, ovšem díky Božímu milosrdenství se takříkajíc může posunout dál. Poučit se ze svých chyb, pokud možno je už neopakovat, a navrch ještě i říci ostatním lidem, kudy cesta nevede. Aniž bych chtěl už nyní dělat závěr této epizody, musím říct, že toto je jeden z významů jinak až trochu bulvárního příběhu Davida a Batšeby.

Doposud byla řeč téměř výhradně o Davidovi. Batšeba na první pohled stojí opodál v roli jakési oběti králových choutek. Všichni víme, jaké postavení měly ženy v té době ve společnosti. Nebudu to rozvádět do podrobností, jen připomenu, že i v Bibli, když se například píše o nějakém shromáždění lidí, počítají se pouze muži. To, myslím, mluví za všechno. Ale jak už jsem jednou řekl, Batšebu David pojal za svou manželku – přesněji tedy za jednu ze svých žen – takže nešlo jen o románek nebo „záležitost“, jak jsem „story“ Davida a Batšeby v tomto dílu už jednou ironicky pojmenoval.

Příběh nevěry, hanebného odstranění Urijáše, a následného potrestání Davida i Batšeby, sice narozením Šalomouna končí, neznamená to však, že se s Batšebou už v Bibli nesetkáme. Naopak – tato žena sehrála důležitou úlohu před Davidovou smrtí, kdy měl být izraelským králem jmenovaný právě jejich syn Šalomoun.

David měl, jak se píše na začátku 3. kapitoly První knihy Letopisů, celkem 19 synů! Jenom jeden z nich ale mohl být jeho nástupcem na královském trůnu. Je více než jasné, že toto dost dobře nemohlo proběhnout bez problémů. A taky, že neproběhlo. Davidův čtvrtý syn Adónijáš, který se narodil v Hebronu při sedm a půl ročním Davidově kralování nad judským lidem, naznal, že by to měl být právě on, kdo po svém otci převezme vládu nad Izraelem. Takže když už byl zestárlý král David upoutaný na lůžko, Adónijáš se jednoduše prohlásil jeho nástupcem a basta fidli. Otci Davidovi, stejně jako za královského nástupce Bohem vyvolenému Šalomounovi, a dalším „nespřízněným“ lidem, se o tom samozřejmě nepochlubil, přesněji řečeno nepozval je na své neoprávněné jmenování.

Už podruhé v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví vstupuje na scénu prorok Nátan, jakožto člověk hovořící Božími ústy. Přečtu 11. až 14. verš první kapitoly První knihy Královské:

Nátan řekl Batšebě, matce Šalomounově:
Slyšelas, že Adónijáš, syn Chagítin, se stal králem? A náš pán David o tom neví! Nuže, dobře ti radím, zachraň život svůj i život svého syna Šalomouna. Jdi, a až přijdeš ke králi Davidovi, řekni mu:
Ty jsi přece, můj pane a králi, přísahal své otrokyni slovy: Tvůj syn Šalomoun bude kralovat po mně, on usedne na můj trůn. Proč se stal králem Adónijáš? 

A když tam ještě budeš mluvit s králem, přijdu za tebou a potvrdím tvá slova.

1Kr 1:11–14 (CSP)

Batšeba tedy spěchala k Davidovi, aby mu všechno vyložila. Po ní, jak slíbil, přistoupil ke králi také Nátan, pokládaje Davidovi otázky: Můj pane a králi, ty jsi řekl: Adónijáš bude kralovat po mně, on usedne na můj trůn? Stala se tato věc od mého pána a krále, aniž bys svým otrokům oznámil, kdo usedne na trůn mého pána a krále po něm?

Jak na to reagoval král David? Jeho odpověď najdeme ve verších 28 až 31:

Král David odpověděl: Zavolejte mi Batšebu! 

Přišla před krále a stála před králem. 

Potom král přísahal:
Jakože živ je Hospodin, který vykoupil mou duši z každého soužení, tak jako jsem ti přísahal při Hospodinu, Bohu Izraele, slovy: Tvůj syn Šalomoun bude kralovat po mně, on usedne na můj trůn místo mě, tak dnes učiním. 

Batšeba poklekla s tváří k zemi, klaněla se králi a řekla: Ať žije můj pán a král David navěky.

1Kr 1:28–31 (CSP)

Nato nechal král David povolat kněží, kteří spolu s prorokem Nátanem pomazali Šalomouna za krále nad Izraelem. Zakrátko už všechen lid volal Ať žije král Šalomoun! A jak praví 40. verš: Všechen lid šel vzhůru za ním, lid hrál na flétny a převelice se radoval, až země jejich halasem pukala. (1Kr 1:40 /CSP/)

Jsme na konci jednoho ze starozákonních příběhů, které nám Bible předkládá. I když jsou tyto události tisíce let vzdálené, Bible nám je neposkytuje pouze jako historická vyprávění, nýbrž také, nebo spíše hlavně pro naše poučení, které je jednoduše nadčasové. Bible totiž také velmi přesvědčivě vypráví o tom, že člověk se za ty roky zase až tak moc nezměnil.

Docela často si říkám, jak asi Pánu Bohu je, když vidí nejen krále Davida, ale nás všechny, jak si jeho darů nevážíme, a neustále děláme nějaké hlouposti, potažmo pak činíme zlo. On totiž příběh Davida a Batšeby není žádným výjimečným rozmarem bohatého krále, který neví co roupama. Takové věci se dějí dnes a denně i mezi obyčejnými lidmi. Samozřejmě, běžně nevraždíme protějšky svých objektů nevěry, ale jakoby rozpadající se rodiny nestačily…

Omlouvám se, že tentokrát končím trochu smutně, i když si nosím v srdci vědomí, že východisko v Ježíši Kristu je zde pro každého z nás na dosah ruky. Nedbaje varování z 5. kapitoly knihy Kazatel, kde se píše: Je lepší, když neslíbíš, než když slíbíš a nesplníš, vám slibuji, že pro příští díl připravím veselejší téma :-)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!