Všechno má svůj čas… o službě Bohu ve všední dny

Textová verze epizody podcastu Všechno má svůj čas… o službě Bohu ve všední dny

Petr Lindner | 16. 9. 2021

Předchozí díl podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Prach jsi a v prach se obrátíš! O naději v Kristu, pojednával o konečnosti lidského života zde na zemi, která nám byla daná kvůli prvnímu hříchu Adama a Evy, nicméně zároveň nám připomínal naději na věčný život, již máme díky oběti Ježíše Krista. Tato epizoda není přímo navazující, ale jistým způsobem má s minulým dílem podobný námět – budu totiž mluvit o našem pozemském času, a samozřejmě o tom, jak s ním – a tedy jak i s námi, s naším časem – pracuje Otec Stvořitel. Myslím, že každý z nás někdy použil úsloví Všechno má svůj čas, aniž bychom si ale uvědomili, že toto jednoduché moudro také pochází z Bible.

Jako obvykle vás od mikrofonu nové epizody podcastu Biblická jména a úsloví vítá – a přeje příjemný poslech – Petr Lindner.


Celým tímto dílem nás bude provádět král Šalomoun, přesněji tedy celá 3. kapitola starozákonní knihy Kazatel – takže i v tomto lze spatřit podobnost s předchozím dílem – protože v něm jsem také z Kazatele citoval.

Právě jsem řekl, že nám bude vodítkem „celá třetí kapitola“ knihy Kazatel. To by mohlo dělat dojem, že snad jde o nějakou dlouhou předlouhou kapitolu… opak je ale pravdou – 3. kapitola knihy Kazatel je vcelku krátká. Jde však o to, že právě v souvislosti s časem nám vyhrazeným zde na zemi, bývá mnohdy vykládána jenom její první část. Já zde nechci obhajovat teologickou správnost té či oné exegeze, nicméně myslím si, že vypuštěním části této knihy, čtenáře nebo posluchače zkrátka zbytečně ochuzujeme o kousek Písma, který nám všem může být přínosem. Proto, jak už jsem řekl, budu v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví pracovat s celou 3. kapitolou knihy Kazatel. 

Na tomto místě ještě jedna poznámka: Kniha Kazatel sice možná na první pohled vyjadřuje jasně znějící – abych tak řekl slogany – viz ono známé Marnost nad marnost, všechno je marnost, ale ve skutečnosti jdou její myšlenky do mnohem větší hloubky, což s sebou také nese nebezpečí nebo jednoduše spíše možnost různých výkladů této knihy. Ona mnohovrstevnatost tohoto biblického díla se projevuje i na českých překladech, které se – abych byl konkrétní – zrovna například v této 3. kapitole liší někdy docela výrazně. Já jsem dlouho přemýšlel, který z našich překladů vám představím, a nakonec mi jako poměrně jasný „vítěz“ přišel překlad Jeruzalémské bible. Poslyšte tedy 3. kapitolu knihy Kazatel v překladu Františka X. a Dagmar Halasové z původního francouzského díla Jeruzalémské biblické školy, jež přišlo na svět po 2. světové válce:

Všechno má svou chvíli a každá věc pod sluncem má svůj čas.
Čas rodit a čas umírat; čas sázet a čas zasazené vytrhávat.
Čas zabíjet a čas uzdravovat; čas ničit a čas stavět.
Čas plakat a čas se smát; čas naříkat a čas tančit.
Čas házet kameny a čas je sbírat; čas objímat a čas odříkat se objímání.
Čas hledat a čas ztrácet; čas uchovávat a čas odhazovat.
Čas trhat a čas sešívat; čas mlčet a čas hovořit.
Čas milovat a čas nenávidět; čas k válce a čas k míru.

Jaký užitek nalézá ten, kdo pracuje, v námaze, kterou vynakládá?
Dívám se na úkol, který Bůh dává lidským dětem: všechno, co on dělá, dělá v pravý čas.
Vložil jim do srdce souhrn času, ale člověk přitom nedokáže pojmout od počátku do konce to, co Bůh dělá.
A vím, že pro člověka není štěstí, leda v rozkoši a blahobytu v průběhu života.
A když člověk jí, pije a nalézá štěstí ve své práci, je to Boží dar.
Vím, že vše, co Bůh udělal, bude navždy. K tomu není co přidat, z toho není co ubrat a Bůh si počíná tak, abychom se ho báli.
Co je, již bylo, co bude, již je. Bůh vyhledává pronásledovaného.

Rozhlížím se dále pod sluncem: na místě práva je zločin, na místě spravedlivého je zločinec; a říkám si v srdci: spravedlivého i zločince bude soudit Bůh, protože je zde čas pro všechny věci a pro každý čin.
Říkám si v srdci o lidských dětech: to proto, aby je Bůh zkoušel a ukázal jim, že jsou zvířata.
Vždyť úděl člověka a úděl zvířete je týž úděl: jako umírá on, tak umírá ono a oba mají týž dech. Člověk není v ničem zvířeti nadřazený, vždyť všechno je marnost.
Všechno odchází na stejné místo: všechno povstává z prachu, všechno se navrací v prach.
Kdo ví, zda dech člověka stoupá vzhůru a zda dech zvířete klesá dolů k zemi?
Vidím, že pro člověka není štěstí, leda v tom, že se raduje ze svého díla, vždyť to je jeho podíl. Kdo mu tedy ukáže, co bude po něm?

Kaz 3

Nebylo to tak dlouhé, že ne? Než ale začnu svůj výklad, dovolte mi ještě jednu poznámku. V Jeruzalémské bibli, ze které jsem četl, má 3. kapitola knihy Kazatel podtitul Smrt. A v poznámkovém aparátu se k tomu dočtete toto:

Polovina toho, čím se člověk zaměstnává, je neblahá, polovina jeho gest, jsou gesta smutku. Smrt už vtiskla na jeho život svou pečeť. Život je sled nesouvislých úkonů (to se vztahuje k veršům 1–8), nemá cíl (verše 9–13), není-li jím smrt, která sama cíl nemá (tedy konec knihy, verše 14–22).

Mno…, to nezní moc povzbudivě, co říkáte? Ale pán Ježíš často říkával nebojte se, tak se nebojme, a pojďme se na verše 3. kapitoly knihy Kazatel podívat podrobněji. Abych vás snad neodradil, raději hned teď předesílám, že i přes nijak povzbudivý komentář poznámkového aparátu Jeruzalémské bible, nabízí Kazatel i tak východisko. Jenom je třeba ho občas maličko hledat mezi řádky.


Každopádně první část 3. kapitoly knihy Kazatel do 8. verše se obejde bez hledání nevyřčených významů, protože hovoří velmi čitelným jazykem. V prvním verši se říká:

Všechno má svou chvíli a každá věc pod sluncem má svůj čas.

A následně do 8. verše Kazatel postupně obrací karty na stole, aby vyložil, co všechno má svůj čas. Velmi se omlouvám, ale pokud tento text nečtete s pokorou v srdci a řekněme jakýmsi vhledem do Kazatelova způsobu vyprávění, mohou vám slova o tom, že někdy je čas pro to a jindy zase pro ono, na první pohled připomínat takové to filozofování u piva… což je mimochodem pěkný příklad toho, jak se číst Bible nemá.

Podle již citovaného poznámkového aparátu Jeruzalémské bible, právě verše 1–8 říkají, že život je sled nesouvislých úkonů. Budiž – řekněme, že to obsah prvních osmi veršů jakýmsi způsobem vystihuje. Já jsem nicméně přesvědčený, že Kazatel nebo chcete-li král Šalomoun tím chtěl říci ještě něco jiného. Autor těchto veršů nám jednoduše připomíná, že nic na světě se neděje náhodou. Pokud jste vírou přijali Ježíše Krista, pak byste neměli věřit tomu, že věci se dějí jen tak samy od sebe. Naopak byste měli díky stejné víře vědět, že všechno, co se na této zemi děje, je součástí Božího plánu. Nejen to, co se děje, ale také kdy se to děje. Jakýkoliv čas pro cokoliv je časem Pána Boha, který ho ustanovil a má ho ve své moci. Nic se neděje jen tak, a už vůbec ne z vůle člověka. 

Co říkáte? Že to byl váš nápad, udělat zrovna dnes tu či onu věc? Vašemu vlastnímu autorství v této věci naprosto rozumím. Ale zamysleli jste se nad tím, kdo vám ten nápad vnuknul? Jo vy jste na to přišli sami… Hmm…, dovolím si s vámi nesouhlasit. My všichni dostáváme od pána Boha nejrůznější dary. Takovým darem může být například nějaká míra tvořivosti. Lidi, obdařené tímto darem pak napadají různé myšlenky, projekty, umělecká díla, nebo jednoduše jenom nevydrží nečinně sedět, a musí stále něco kutit. Ale to všechno, co dělají, to není z nich. To jsou právě ty Boží dary, které jsme od našeho Stvořitele naprosto nezištně dostali. Takže je-li čas tvořit, je to čas od pána Boha. Je-li čas bořit, je to opět čas od pána Boha. Jakýkoliv čas je vždycky od pána Boha.

Kromě této připomínky Boží svrchovanosti a jeho působení na naše životy, nás prvních osm veršů 3. kapitoly knihy Kazatel také upomíná v další záležitosti – tyto verše pod čarou říkají: 

„Jenom Pán Bůh ví, jaký čas je pro kterou činnost vymezený. Nesnaž se, člověče, s ním závodit. Nechtěj ho předběhnout, být rychlejší než stanovený čas, než Boží vůle.“

Krásně to vyjádřil náš velký myslitel Jan Amos Komenský ve svém díle Labyrint světa a ráj srdce, odkud pochází známé úsloví Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest. Pokud občas otevřete Bibli kralickou, tak víte nebo minimálně tušíte, že ona hovada ve staročeštině neznamenají bodavý hmyz, který si pod tímto slovem představíme dnes, nýbrž obecně zvířata, ať už hospodářská nebo divoce žijící. Ovšem hlavní význam tohoto slova spočívá v odlišnosti zvířat jakožto nemyslících tvorů – oproti člověku, obdařenému rozumem. Hovado je tedy něco, co si jenom tak tupě, bez uvědomění si smyslu, žije na tomto světě. No a to, že slovo hovado se používá, a používalo i ve staročeštině také jako nadávka, je z právě řečeného asi zjevné :-)

Jürgen Ovens – Jan Amos Komenský | Tento olej na plátně je v majetku holandské galerie Rijksmuseum v Amsterdamu | Zdroj Wikimedia Commons
Jürgen Ovens – Jan Amos Komenský | Tento olej na plátně je v majetku holandské galerie Rijksmuseum v Amsterdamu | Zdroj Wikimedia Commons

Vrátím-li se ovšem ke Komenskému, pak ten říká jasně:

„Lidi, brzděte! Kam se pořád ženete? Za čím se to honíte? Co všechno se to snažíte urvat ve svém životě? Uteče vám snad něco? Proč se pořád za něčím – jako hovada – plahočíte?“

Jenom připomínám: Jan Amos Komenský žil v 17. století, zemřel v roce 1670 – tedy před více než 350 lety. A jak jsou myšlenky v jeho slavném citátu aktuální i v dnešní době! Sám za sebe musím říct, že poměrně často přemýšlím nad tím, kam se jako lidstvo ženeme. Čeho všeho ještě chceme dosáhnout a k čemu nám to všechno bude? Proč si chceme hrát na Boha, aniž bychom si uvědomovali, jak pošetilé a jak hloupé je jenom pouhé pomyšlení na to? Ale to už je jiné téma, ke kterému se možná někdy dostanu také, nicméně do tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví patří jenom jako takříkajíc související zmínka.

Mimochodem, kniha Kazatel – jak lze očekávat – není jediná, která se jakousi pomíjivostí času a marností urputného lidského, toho tělesného snažení v Bibli zaobírá. V tomto podcastu Biblická jména a úsloví už o tom byla zmínka v epizodě Nemůžeš sloužit dvěma pánům… o mamonu a Boží vůli. Tedy zmínka byla o Ježíšově kázání na hoře, kde mimo jiné zazní – úplně na konci 6. kapitoly Matoušova evangelia:

Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.

Mt 6:34


V prvních osmi verších třetí kapitoly knihy Kazatel její autor, ať už to byl skutečně král Šalomoun nebo někdo jiný, naprosto jasně říká: Všechno má svůj čas. Ten čas má pod svojí kontrolou pán Bůh. Člověk má ctít Boží vůli, což v tomto případě znamená, neplést se Pánu do jeho plánů. Co pak ale člověku zbude, říká si Kazatel počínaje devátým veršem. Pojďme si zopakovat tuto část – 9. až 15. verš:

Jaký užitek nalézá ten, kdo pracuje, v námaze, kterou vynakládá?
Dívám se na úkol, který Bůh dává lidským dětem: všechno, co on dělá, dělá v pravý čas.
Vložil jim do srdce souhrn času, ale člověk přitom nedokáže pojmout od počátku do konce to, co Bůh dělá.
A vím, že pro člověka není štěstí, leda v rozkoši a blahobytu v průběhu života.
A když člověk jí, pije a nalézá štěstí ve své práci, je to Boží dar.
Vím, že vše, co Bůh udělal, bude navždy. K tomu není co přidat, z toho není co ubrat a Bůh si počíná tak, abychom se ho báli.
Co je, již bylo, co bude, již je. Bůh vyhledává pronásledovaného.

Kaz 3:9–15

Autor zde shrnuje to, co jsem už v podstatě řekl před chvílí: Bůh je svrchovaný, všechno dělá v pravém času. Člověk to však nemůže celé pojmout čili pochopit, jelikož jeho bytí zde na zemi je časově ohraničené. K Božímu dílu, zde pravděpodobně myšleno ve smyslu stvoření, nemůže ani nic přidat ani ubrat. Kazatel se proto v podstatě oprávněně ptá, aby si vzápětí také sám odpověděl: Co člověku zůstává v této jakési omezenosti bytí? Co je jeho odměnou?

Na tomto místě bych se rád na chvíli zastavil u 10. verše. V překladu Jeruzalémské bible jsem četl: Dívám se na úkol, který Bůh dává lidským dětem. Podíváme-li se do dalších českých překladů, tak podobně řekněme smířlivý překlad používá také Bible 21, kde můžete číst: Vypozoroval jsem úkol, který dal Bůh lidem, aby se jím zabývali

Ovšem u dalších překladů už poněkud přituhuje. Český studijní překlad říká: Viděl jsem plahočení, které Bůh uložil lidským synům, aby se při něm osvědčili, Český ekumenický překlad pak uvádí: Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí. V překladu Miloše Pavlíka se píše: Uviděl jsem všechnu plahočinu, již Bůh dal dětem člověka k plahočení v ní. No a konečně Bible kralická: Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili.

Jak jste sami slyšeli, kromě překladu Bible 21 a Jeruzalémské bible, je to všechno jenom lopota, plahočení, pachtění se a trápení… No a jediné, co člověku zůstává k potěšení, je pak jídlo a pití… a nalezení štěstí ve své práci, což je Boží dar – jak velmi nenápadně zmiňuje 13. verš. Jeho znění se mi nejvíce líbí v Pavlíkově studijním překladu, kde můžete číst: ač i když kterýkoli člověk může jíst a pít a zakoušet blaho při vší své lopotě, je to Boží dar.

Tak! A právě teď se dostáváme k možná nejdůležitější části tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, věnovaného úsloví Všechno má svůj čas. A protože všechno má skutečně svůj čas, budu muset začít malou odbočkou, abych se ale včas dostal k meritu věci :-)

V křesťanské komunitě nebo obecně v prostředí věřících bratrů a sester velmi často slyšíme o tom, že máme svůj život zasvětit Bohu. Že máme sloužit Bohu, žít s Ježíšem ve svém srdci, zkrátka všechno dělat s Bohem a pro Boha. To všechno jsou velmi krásná slova. Ale co ta slova znamenají v praktickém životě? Co znamená žít s Bohem v reálném naprosto běžném každodenním životě? To mám jako při cestě na nákup na ulici zpívat chvály a křičet lidem do oken, že Ježíš je můj pán a král, poklekat při čekání na tramvaj na chodníku a pronášet hlasité modlitby? To asi ne. I když může být evangelizace takříkajíc velmi veřejná a velmi hlasitá, ona osobní víra, vlastní vztah s Bohem je naopak záležitost intimní, soukromá. Alespoň já to tak tedy mám. 

Dobře, ale to jsem stále neodpověděl na otázku jak zasvětit svůj život Bohu. Odpověď je překvapivě jednoduchá. Využiji k tomu slovo patrně nejpříhodnější – poctivost. Stačí poctivě žít svůj život, který jsem od pána Boha dostal. Poctivě se chovat nejen ke svým bližním, ale i k ostatním lidem, poctivě se ale chovat i sám k sobě. Však to znáte: Jez do polosyta, pij do polopita. Nelži ostatním, ani sám sobě. Buď poctivý v práci, ať je jakákoliv. Poctivá práce ještě nikoho nezabila, naopak vždycky byla chloubou člověka. Aby však bylo jasno, slovo poctivost zde není jenom opakem podvodu, i když to platí samozřejmě také. Poctivostí je myšlená jakákoliv činnost, prováděná dobře, dalo by se říci profesionálně, se zaujetím, s nadšením. Cokoliv nešizené, neodbyté, nedělané ve spěchu, ledabyle, zkrátka neodfušované.

Pán Bůh nám v době Adama a Evy dal tuto zemi, abychom ji využívali, ale abychom se o ni taky starali, nikoliv abychom ji zplundrovali. Takže onen poctivý život nekončí jen na vlastním pozemku, ale zasahuje v podstatě celý svět kolem nás. Začíná to úplně obyčejnými věcmi. Tím, že nehážeme na ulici na zem odpadky, nejezdíme zbytečně autem, když se můžeme ten kousek do krámu pro čerstvé rohlíky k večeři projít pěšky, tím samým autem nejezdíme do lesa, zvlášť, když je na cestě závora a značka zákaz vjezdu. Nechováme se tak, jako bychom byli na světě sami – obecně neděláme to, co druhým lidem vadí a nám by vadilo úplně stejně, kdybychom byli v jejich situaci.

A tak by se dalo pokračovat dál a dál, a mohli bychom si o tom povídat ještě hodně dlouho. Nicméně pánu Bohu skutečně „stačí“ náš poctivý život. Pánu Bohu vysloveně dělá dobře, když vidí svoje ovečky, kterak žijí poctivý život. Ano, tím našeho Pána chválíme a vyvyšujeme. Samozřejmě, pokud máte dar evangelizace, evangelizujte. Klidně i na těch veřejných místech. Pokud máte dar kázat, kažte. Pokud máte dar chválit, chvalte. Ale všichni víme, že není každá služba pro každého, a už vůbec není možné kohokoliv k čemukoliv nutit.

Čím však může – a v podstatě by měl, nechci říct povinně, ale spíše naprosto samozřejmě – sloužit Bohu každý, to je modlitba a pokání. Modlitba jako osobní rozhovor s Bohem, pokání jakžto otevřené a upřímné vyznání hříchů. A přidal bych ještě – opět upřímné – poděkování pánu Bohu za všechny ty dary, kterými nás ne denně, ale každou hodinu, každou minutu, každou sekundu, zahrnuje. Poděkování za všechny zdánlivé maličkosti, ze kterých se skládá život. Drobnosti, které můžeme vidět jenom, pokud nosíme Ježíše Krista ve svém srdci.


Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Všechno má svůj čas… s podtitulem o službě Bohu ve všední dny. Na základě 3. kapitoly starozákonní knihy Kazatel se zde tak trochu probíráme tím nejobyčejnějším životem, a zjišťujeme, že i přes zdánlivě bezvýchodná Kazatelova slova, může být náš život naplněný oddaností Bohu a radostí z Boží přítomnosti. Abychom ale dokončili výklad zmíněné 3. kapitoly Kazatele, musíme se ještě věnovat její poslední části. Pojďme si ji zopakovat od 16. verše:

Rozhlížím se dále pod sluncem: na místě práva je zločin, na místě spravedlivého je zločinec; a říkám si v srdci: spravedlivého i zločince bude soudit Bůh, protože je zde čas pro všechny věci a pro každý čin.
Říkám si v srdci o lidských dětech: to proto, aby je Bůh zkoušel a ukázal jim, že jsou zvířata.
Vždyť úděl člověka a úděl zvířete je týž úděl: jako umírá on, tak umírá ono a oba mají týž dech. Člověk není v ničem zvířeti nadřazený, vždyť všechno je marnost.
Všechno odchází na stejné místo: všechno povstává z prachu, všechno se navrací v prach.
Kdo ví, zda dech člověka stoupá vzhůru a zda dech zvířete klesá dolů k zemi?
Vidím, že pro člověka není štěstí, leda v tom, že se raduje ze svého díla, vždyť to je jeho podíl. Kdo mu tedy ukáže, co bude po něm?

Kaz 3:16–22

No tak teď to Kazatel takzvaně „zabil“ úplně. Dobrá, pojďme se na jeho slova podívat podrobněji a postupně: U prvních dvou veršů, tedy ve skutečnosti u 16. a 17. verše 3. kapitoly Kazatele se já ptám sám sebe: Jsem pořád ještě ve Starém zákoně nebo už čtu Novou smlouvu? Ano, na jednu stranu zde Kazatel připouští, že mezi lidmi se děje nespravedlnost, ale říká si v srdci, že jak spravedlivého, tak zločince bude soudit Bůh…, a v duchu celé 3. kapitoly dodává, že i tyto věci zde na zemi mají svůj čas. Jinak řečeno – Bůh má svoje důvody, proč se dějí i takovéto nepravosti a mají svůj čas, a stejně tak jenom on sám ví, kdy je bude soudit. Ne, nejsme v novozákonní knize Zjevení, stále čteme starozákonní knihu Kazatel :-)

A ono připodobnění člověka ke zvířatům na konci 3. kapitoly Kazatele? To můžeme vztáhnout k minulému dílu s názvem Prach jsi a v prach se obrátíš! O naději v Kristu s takříkajíc globálním pojetím smrtelnosti. Král Šalomoun zde jako na několika dalších místech knihy Kazatel připomíná, že nám byl zde na zemi vyhrazený pouze omezený čas, a tudíž máme podobný úděl jako zvířata. Ovšem v souvislosti s fyzickou smrtí se zamýšlí nad tím, zda dech člověka stoupá vzhůru a dech zvířete klesá dolů k zemi. Že nerozumíte? Dosaďte si za slovo dech pojem duch, jak ho používají další překlady Bible, a bude vám zřejmé, o čem král Šalomoun přemýšlí… ano, o věčném životu. Takže úplně poslední věta této 3. kapitoly knihy Kazatel, tedy otázka Kdo mu tedy ukáže, co bude po něm? má, myslím, jasnou odpověď a dává zřetelné resumé:

Oslavujte Boha zde na zemi svým poctivým životem, modlitbou, pokáním a chválou, abyste s ním mohli po smrti sdílet život věčný v nikdy nekončící radosti. 

A kde jsou všechny ty marnosti, o kterých Kazatel píše? Tentokrát si pro změnu za slovo marnost dosaďte pojem zbytečnost. Všechno, co je ve vašem životě zbytečné, všechno, čím neoslavujete Boha, ale sami sebe, svoje biblicky řečeno tělesné potřeby, svoji marnivost, to všechno je marnost, o které mluví král Šalomoun alias Kazatel.


Zdá se vám můj před chvílí vyslovený závěr příliš jednoduchý? Jak jsem to přesně řekl? Rád vám to zopakuji: 

„Oslavujte Boha zde na zemi svým poctivým životem, modlitbou, pokáním a chválou, abyste s ním mohli po smrti sdílet život věčný v nikdy nekončící radosti.“

Je snad tento závěr příliš optimistický, nebo dokonce vytržený z kontextu 3. kapitoly knihy Kazatel? Co si o tom myslíte vy? Jak vnímáte tuto část Bible? Budu rád, když se se mnou, potažmo pak s ostatními posluchači podcastu Biblická jména a úsloví a čtenáři webu Biblismy.cz podělíte o váš názor. Napište jej jako komentář k článku s tímto podcastem na webu Biblismy.cz, nebo využijte facebookovou stránku tohoto podcastu, pošlete mi mail, který najdete taktéž na Biblismy.cz, zkrátka využijte cestu, která je vám nejbližší. Budu rád za každý váš názor, i kdyby byl úplně opačný než ten můj :-)

A stejně tak budu rád, když se o tomto podcastu zmíníte svým přátelům a známým – samozřejmě pokud se vám moje povídání líbí a chcete ho komukoliv doporučit. I to je jakási služba Bohu, malá evangelizace, rozšiřování povědomí o Božím Slovu. 

Teď už ale opravdu končím, a nechávám vás s vašimi pocity a myšlenkami na dnešní téma – Všechno má svůj čas… o službě Bohu ve všední dny. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Jít nahoru