Prach jsi a v prach se obrátíš! O naději v Kristu

Textová verze epizody podcastu Prach jsi a v prach se obrátíš! O naději v Kristu

Petr Lindner | 1. 9. 2021

Nemusíte být ani věřícími, abyste aspoň někdy neslyšeli úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš! Ano, jsou to pohřby, kde je tato slova možné slyšet velmi často. Katolíci, členové Církve československé husitské a všichni ostatní věřící, kteří vyznávají Popeleční středu, pak mohou mít toto úsloví spojené právě s popelcem – křížkem z popela, který se dělá na čele o prvním postním dnu před Velikonocemi, tedy 46. den před Velikonoční nedělí.

V tomto dílu se budu duchovnímu pojetí prachu, popel pak nevyjímaje, věnovat trochu podrobněji. Nebudu se ale opírat ani o historii a tradice v pohřebnictví, ani o katolickou liturgii – budu se jako obvykle snažit o výklad a postřehy podložené studiem samotného Písma čili Bible. U další epizody podcastu Biblická jména a úsloví vás od mikrofonu zdraví Petr Lindner.


Kde se úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš! v Bibli vzalo, to určitě všichni naši posluchači ví. Ale kdyby se přece jenom našel někdo, kdo si nebude úplně jistý, raději to zopakuji – řeč o tom byla hned v prvním takříkajíc řádném dílu tohoto podcastu s názvem Adam a Eva.

První zmínka o prachu se v Bibli nachází hned ve 2. kapitole knihy Genesis, kde v 7. verši čteme:

Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí.

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč Hospodin použil jako „materiál“ ke stvoření člověka pouhý prach země? Proč člověka neučinil z černozemě, z té nejúrodnější půdy, kterou zahrada Eden bezpochyby oplývala na každém kroku? Ne, Bůh smetl ze země hrst prachu a z něj stvořil prvního člověka, Adama. Stvořil ho z toho abych tak řekl nejlacinějšího „stavebního materiálu“, který byl zrovna po ruce. Pán Bůh to samozřejmě neudělal natruc člověku, i když už předem věděl, jak dopadne první zkouška v ráji. Jeho důvody byly symbolické – ale to jistě víte, a postupně se k nim dopracujeme podrobněji. Teď si ještě pojďme zopakovat, jak to s Adamem a Evou po těch jejich zpackaných státnicích z chování v Edenu dopadlo. 

Všichni víme, že had přesvědčil Evu, aby se dopustila jediné zakázané činnosti v ráji, ochutnala ovoce Stromu poznání dobra a zla. Eva pro změnu přesvědčila Adama, jež následně udělal to stejné, aby poté oba zjistili, že jsou nazí, což jaksi coby prozatímně bezhříšní lidé doposud nevnímali. První hřích byl na světě a rozlícený pán Bůh to nenechal jen tak. Sotva byl člověk z prachu stvořený, hned ve 3. kapitole knihy Genesis mu Hospodin odnímá nesmrtelnost a určuje návrat k původní podobě. V 17. až 19. verši říká Adamovi:

„Protožes poslechl svou ženu a jedl ze zakázaného stromu, země bude kvůli tobě zlořečená!

Po všechny dny svého života z ní budeš jíst v útrapách; bude ti plodit trní a bodláčí a ty budeš jíst polní byliny.

V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nevrátíš do země, neboť z ní pocházíš:
Prach jsi a v prach se obrátíš!“

Gn 3:17–19

Adam s Evou si po stvoření světa mohli žít v ráji doslova jako v ráji :-) A to tak, že nafurt. Hned prvním hříchem si však zajistili smrtelnost, kterou jsme pak zdědili my všichni, potomci prvních lidí na zemi. Všimněte si, že v tomto případě Stvořitel reagoval okamžitě, hned po prvním pochybení. Nečekal s varovně zdviženým prstem na to, až se bude prohřešek opakovat. Nebylo to jako v přísloví o džbánu, se kterým se tak dlouho chodí pro vodu, až se ucho utrhne. V případě prvního hříchu následoval trest okamžitě. 

Hospodin jasně ukázal svoji svrchovanost, aby si člověk uvědomil, že Stvořitele není radno pokoušet. Další příběhy Starého zákona sice ukazují, že si to lidé nevzali k srdci dostatečně, ale to už je jiná kapitola. Každopádně člověk má jisté minimálně to, že si nebude moci vyskakovat donekonečna – že jeho dny jsou sečteny. Tak, jak jsme byli z prachu stvoření, v prach se naše tělesná skořápka promění po smrti. Tečka.


Nyní mi dovolte krátkou vsuvku k takříkajíc praktické symbolice prachu – potažmo pak popela – v biblických příbězích zejména Starého, ale také Nového zákona. Prach a popel jsou v Bibli dá se říct zaměnitelné, tato slova mají stejný nebo velmi podobný význam. Jestliže si někdo posypal hlavu prachem a jiný popelem, znamená to v podstatě to stejné – tento člověk činí pokání před Bohem, otevřeně a upřímně lituje svých hříchů. A že takovýchto činů v Bibli najdeme spoustu. Často to také bývá spojováno s rituálním roztržením oděvu. Ve většině případů tak činí muži, našel by se i příklad ženy. Ve druhé knize Samuelově najdete příběh znásilnění Támar svým bratrem Amnonem. Od 14. verše 13. kapitoly zde můžeme číst:

On však nedbal, neslyšel. Přemohl ji a znásilnil.

Jakmile se s ní ale vyspal, začal ji nenávidět. Nenávist, kterou k ní cítil, byla ještě větší než láska, kterou ji předtím miloval. „Vstaň! Jdi pryč!“ přikázal jí.

„To ne,“ prosila ho. „Vyhnat mě by byla ještě větší špatnost, než co jsi mi už udělal!“ On však nedbal, neslyšel.

Zavolal svého sluhu a přikázal: „Tuhle ať odsud vyvedou. A zamkni za ní!“ Sluha ji tedy vyvedl ven a zamkl za ní dveře. Měla na sobě zdobenou suknici; takové šaty totiž nosívaly královy panenské dcery. Támar si posypala hlavu popelem a tu zdobenou suknici na sobě roztrhla. Zakryla si tvář rukama a plakala, kudy chodila. 

2S 13:14–19

Prach a popel jsou, řečeno ryze prakticky, materiály, které mají v symbolickém významu úzkou spojitost, a často také „vystupují“ společně jako nerozlučná dvojice. Například ve 27. kapitole knihy Ezechiel čteme od 28. verše:

I břehy pevniny se zachvějí, až tví námořníci spustí křik.

Všichni veslaři své lodě opustí, lodníci i všichni kormidelníci stanou na zemi.

Hlasitě se dají do křiku, hořce zaúpějí nad tebou, prachem si hlavu posypou, svíjet se budou v popelu.

Ez 27:28–30

Podobných příběhů bychom našli více, prach a popel jsou zkrátka taková biblická synonyma. Nicméně úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš! bych se rád věnoval v tomto dílu ještě podrobněji.

Vrátíme-li se od takříkajíc obecného či symbolického vnímání prachu a popela v Bibli k dalším případům konkrétního podobenství, pak bych rád zmínil tři příklady. Pro ukázku jakési klasiky bych se nebál navštívit knihu Jób. Ta je ostatně sama o sobě v přeneseném slova smyslu plná prachu a popela. Nedělal jsem exaktní výzkum, ale výskyt těchto slov právě v knize Jób podle mého názoru přesahuje všechny ostatní biblické knihy. Nicméně já chci zmínit jen jedno konkrétní Jobovo prohlášení, které vyšlo z jeho úst na adresu Hospodina. V osmém a devátém verši desáté kapitoly vyřkne Jób dvě věty, přesněji otázky:

Tvé ruce mne hnětly a tvořily – teď ses obrátil a chceš mě zahubit?

Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil – to mě chceš znovu na prach obrátit?

Jb 10:8–9

Proč to Jób Pánu Bohu říká? Zde je třeba znát alespoň rámcově obsah knihy Jób. Teď mě prosím neberte za slovo, zkusím objasnit příběh Jóba tak krátce, jak to jen půjde. Tato, abych tak řekl velmi zvláštní, možná dokonce poněkud kontroverzní kniha Bible – může-li tedy být kniha Bible kontroverzní – pojednává o tom, jak Hospodin testuje Jobovu víru. Je třeba vědět, že Jób byl… jak se píše v prvním verši první kapitoly stejnojmenné knihy… mužem bezúhonným a poctivým, bohabojným a prostým všeho zla. Byl ve své době velmi bohatý, měl deset dětí, z toho sedm synů, a celé jeho rodině se žilo velmi dobře.

Nebojím se říci bizarní část knihy Jób začíná tím, jak se Hospodin potká se satanem a chlubí se mu, jakého má v Jóbovi výborného služebníka. Jenže satan kontruje tím, že ten, komu se dobře daří, pochopitelně také Boha chválí. Hospodinu doslova říká: 

„Copak Job ctí Boha zadarmo?“ /namítl satan Hospodinu./

„Copak jsi kolem něj, kolem jeho domu a kolem všeho, co má, nepostavil hradbu ze všech stran? Všemu, co dělá, žehnáš a jeho stáda se množí po kraji.

Zkus ale vztáhnout ruku a sáhnout mu na všechno, co má – uvidíš, že ti pak bude do očí zlořečit!“

Jb 1:9–11

Vzápětí se roztáčí nekonečný kolotoč Jobova trápení, které na něj satan – dlužno dodat s Božím svolením – sesílá. Jób přijde o všechno, dokonce i o svoje děti. Je to skutečně šílená zkouška víry, ale Job v ní nakonec obstojí. Nezlořečí Bohu, jak mu to radila jeho manželka, když poté, co ho satan ranil od hlavy až k patě hroznými vředy, seděl… ejhle… v popelu a škrábal se střepem. V desátém verši 2. kapitoly Jób své ženě říká:

„Mluvíš jako nějaká hloupá ženská,“ odpověděl jí. „Budeme snad od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne?“

V tom ve všem Job ani jediným slovem nezhřešil.

Jb 2:10

Albrecht Dürer – Job a jeho žena | Zdroj Wikimedia Commons
Albrecht Dürer – Job a jeho žena | Zdroj Wikimedia Commons

Kniha Jób je námětem na nejeden samostatný díl tohoto podcastu, a já vám můžu už teď slíbit, že se k ní určitě dříve či později ještě vrátíme. Nyní však už jen v krátkosti. 

Na začátku svého povídání o Jóbovi jsem citoval dva verše, týkající se našeho dnešního tématu. Pojďme si je zopakovat:

Tvé ruce mne hnětly a tvořily – teď ses obrátil a chceš mě zahubit?

Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil – to mě chceš znovu na prach obrátit?

Jb 10:8–9

Podotýkám, že toto Jób říká jakožto jakýsi monolog k pánu Bohu, protože v tomto okamžiku s ním Hospodin ještě nemluví. To přijde až mnohem dále, až na konci knihy Jób, ve 38. kapitole.   Tato slova můžeme považovat klidně i za modlitbu – a v této souvislosti si nelze nevšimnout velmi důvěrného vztahu Jóba k Bohu. Důvěrného ve skutečném smyslu důvěry, kterou tento aktuálně týraný muž k Hospodinu má. Tyto dvě věty totiž nezní jako výčitka. Jób nenadává pánu Bohu za to, co činí. Sice mu připomíná Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil, ale zároveň si je vědom Boží svrchovanosti, takže se vlastně „pouze“ ptá, jestli se má připravit na smrt… a používá k tomu přirovnání o prachu, ze kterého jsme vzešli, tedy vrací se ke knize Genesis. Slova Buď vůle tvá zde sice nezazní, nicméně jejich podtón je zde jasně slyšet.


Zatímco starozákonní Jób použil úsloví o obrácení se k prachu de facto klasicky, možná prakticky nebo také třeba ve smyslu jazykovém, dalším příkladem se už ve významu tohoto úsloví dostáváme dál – a já to řeknu rovnou – k pomíjivosti lidského bytí. I když o té už vlastně byla řeč v souvislosti s prvním hříchem. S úslovím Prach jsi a v prach se obrátíš! si nyní onu pomíjivost bytí propojíme pomocí devadesátého Žalmu. Tento žalm přečtu z Českého studijního překladu:

Modlitba Mojžíše, muže Božího

Panovníku, tys býval naším příbytkem od pokolení do pokolení. Dříve než se zrodily hory, než jsi zrodil zemi a celý svět, od věků navěky jsi ty, Bože.

Vracíš člověka k prachu a říkáš: Vraťte se, synové Adamovi! Vždyť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který pominul, či jako noční hlídka. Odplavuješ je, jsou jako spánek zrána, vadnou jako tráva. Zrána rozkvétá, mění se, k večeru vadne a usychá.

To pro tvůj hněv chřadneme a děsíme se před tvým rozlícením. Kladeš si před sebe naše nepravosti a to, co skrýváme, do světla své tváře. A tak všechny naše dny míjejí pro tvé rozhořčení, naše léta hasnou jako povzdech. 

Časy našich let – je jich sedmdesát, a je-li člověk při síle, osmdesát. A jejich pýchou je jen trápení a nepravost – proto rychle pomíjejí a my odlétáme. 

Kdo zná sílu tvého hněvu? A tvé rozhořčení podle bázně před tebou? Počítat naše dny, o tom nás pouč, a uvedeme do srdce moudrost.

Obrať se, Hospodine! Jak dlouho ještě? Slituj se nad svými otroky! Nasyť nás zrána svým milosrdenstvím, abychom mohli jásat a radovat se po všechny své dny. Daruj nám radost podle dnů, kdys nás pokořoval, podle let, kdy jsme viděli zlo. Ukaž svým otrokům své dílo a svou nádheru na jejich synech. Kéž je nad námi vlídnost Panovníka, našeho Boha! Upevni nám dílo našich rukou, ano, upevni dílo našich rukou!

Ž 90 

Žalmy jsou obecně nádherným příkladem starozákonní zbožnosti, a devadesátý žalm je jedním z těch, které doslova přetékají oddaností Bohu, úctou k němu, také jistou mírou bázně před Bohem, a konečně také nepřehlédnutelnou pokorou. Já tento žalm nebudu rozebírat ani do každého slova ani do každého verše. Zkusím se ale vás, posluchačů tohoto podcastu zeptat, jaký „posun“ zde vidíte ve srovnání s předchozím příkladem z knihy Jób?

Z mého pohledu zde jasně vidíme uvědomění si konečnosti lidského bytí. První připomenutí je hned na začátku, kde se ve 3. verši říká: Vracíš člověka k prachu a říkáš: Vraťte se, synové Adamovi!

Doslova exaktně pak už žalmista přemýšlí v 10. verši, kde čteme: Časy našich let – je jich sedmdesát, a jeli člověk při síle, osmdesát. Tento strohý popis reality však pokračuje lakonickým konstatováním A jejich pýchou je jen trápení a nepravost – proto rychle pomíjejí a my odlétáme. Jen podotýkám, že ono jejich pýchou je myšleno pýchou našich sedmdesáti až osmdesáti let.

I když to tak z předchozí citace nevypadá, onen sedmdesáti až osmdesáti lety ohraničený čas lidského bytí v tomto žalmu není naplněný úplnou prázdnotou, nýbrž je zde cítit i naděje. O té nás ubezpečují verše v závěru žalmu. Vlastně jsou to verše následující hned za zmíněnou pomíjivostí. Na druhou stranu je ale zřejmé, že naděje je zde přítomná spíše tak trochu pouze v náznacích, ve snaze jenom nelamentovat na lidský úděl, takže návrat k prachu, zvolání Vraťte se synové Adamovi!, dostává lehce nahořklou příchuť… marnosti.


Jestliže jsem před chvilkou řekl slovo marnost, pak jsme u slíbeného třetího příkladu takzvaného konkrétního podobenství úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš! 

Marnost nad marnost, všechno je marnost! Ano, přátelé, nacházíme se v knize Kazatel! Musím říci, že dostat do jednoho dílu podcastu knihu Jób a k ní ještě knihu Kazatel, to chce odvahu :-) Ale ne, vážně: Kniha Kazatel taktéž nepatří mezi „jednoduše stravitelné“ části Bible, nicméně pro náš výklad si z ní vezmeme jen malou část. Ovšem krátkému seznámení se ani tak nevyhneme. 

Kazatel má s Jóbem jednu společnou vlastnost – jde taktéž o člověka, který má v podstatě všechno, na co si vzpomene. Kazatelem je podle všeho sám starozákonní král Šalomoun, takže se bavíme – promiňte mi to přirovnání – o ještě o několik levelů vyšší třídě nežli v případě Jóba. Král Šalomoun měl kromě pohádkového bohatství ještě dar moudrosti, který obdržel od samotného pána Boha. Ona moudrost je v knize Kazatel velmi frekventovaným pojmem, nicméně známé resumé Marnost nad marnost, všechno je marnost! nás i od ní odvrací a přiklání nás ke službě Bohu, jakožto jedinou věcí v lidském životě, která má skutečný význam. Každopádně Kazatel na to přichází sám i bez toho, aniž by ho pán Bůh zakoušel jako Jóba.

Gustave Doré – Starý král Šalomoun (King Solomon in Old Age) | Zdroj Wikimedia Commons
Gustave Doré – Starý král Šalomoun (King Solomon in Old Age) | Zdroj Wikimedia Commons

Nicméně bylo by pochopitelně tuze divné, kdyby zrovna v knize Kazatel nedošlo na pomíjivost lidského bytí zde na zemi. Samozřejmě, že na něj došlo. Avšak zde, konkrétně v poslední 12. kapitole této knihy, je na rozdíl od devadesátého Žalmu, o kterém jsem mluvil před tím, jasně zřetelné východisko a naděje. Minimálně tedy alespoň v epilogu na konci této kapitoly a knihy zároveň. Pojďme si 12. kapitolu knihy Kazatel přečíst:

Pamatuj na svého stvořitele ve dnech svého jinošství, dříve nežli přijdou zlé dny a dorazí léta, o kterých řekneš: Nemám v nich zalíbení; dříve nežli ztemní slunce a světlo, měsíc a hvězdy, a vrátí se mračna po dešti; v den, kdy se budou strachem třást strážci domu a udatní muži se budou křivit, mlečky přestanou pracovat, protože ubyly, a ty kdo se dívají skrze průduchy, budou temné a zavřou se dveře do ulice, až se ztiší zvuk mlýnu.

Bude se vstávat za hlasu ptactva a všechny popěvky budou přidušeny. Lidé se budou bát i výšek a postrachu na cestě; rozkvete mandlovník, kobylka se sotva povleče a kapara už nebude působit. Vždyť člověk se ubírá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají. 

Dříve nežli se přetrhne stříbrný provaz a praskne zlatá mísa, bude roztříštěn džbán nad zřídlem a zlomí se kolo u studny. Až se navrátí prach na zem tak, jak dříve byl, a duch se navrátí k Bohu, který jej dal. 

Marnost všech marností, řekl ten kazatel, všechno je to marnost.

Epilog
A dodatek: Že byl kazatel moudrý, stále učil lid poznání, uvažoval a bádal, uspořádal mnohá přísloví. Kazatel se snažil nalézt žádoucí slova; je zapsáno to, co je přímé, pravdivá slova. Slova moudrých jsou jako bodce a jako hřebíky zatlučené sběrateli. Byla vydána jedním pastýřem. 

A dodatek: Můj synu, nech se jimi varovat. Tvořit mnohé knihy, to nemá konce, a mnohé dumání působí únavu těla. Slovo na závěr všeho, co bylo řečeno: Boha se boj a jeho příkazy zachovávej, protože toto se týká každého člověka. Vždyť Bůh každé dílo přivede na soud se vším, co je skryto, ať dobrým nebo zlým.

Kaz 12

Čistě teoreticky by právě teď mohl tento díl podcastu Biblická jména a úsloví skončit. Ovšem chyběla by zde jedna velmi důležitá myšlenka. Tak ještě prosím chvíli vydržte. 

V předchozím čtení jste si jistě všimli nenápadného 7. verše: Až se navrátí prach na zem tak, jak dříve byl, a duch se navrátí k Bohu, který jej dal.

„No jasně, o prachu se zde mluví od začátku, tak o co tady jde?“, můžete si říct, budete-li jenom trochu nepozorní. Ano, prach se navrátí na zem – po smrti z naší tělesné schránky zbude skutečně jen ten prach či popel. Ale duch se navrátí k Bohu – říká Kazatel! To je předzvěst vzkříšení, věčného života, nit, vedoucí k Ježíši, který musel zemřít pro to, aby my všichni, kteří vyznáváme jeho jméno a nosíme ho ve svém srdci, jsme měli život věčný. 

Tak, jako se Bible skládá z knih Starého a Nového zákona, jež jsou od sebe neoddělitelné, není konečnost lidského bytí zároveň také koncem definitivním. Otec Stvořitel už od Adama věděl, že bez Ježíše tento příběh nebude mít smysl. V Ježíši Kristu je podstata křesťanství, a úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš! do něj patří úplně stejně, jako naděje na věčný život.


Život v nebi ale začíná už tady, na zemi. Už v těch sedmdesáti nebo osmdesáti letech, které nám byly svěřeny podle Žalmu 90, musíme budovat Boží království. Nezabývat se marnostmi, jak říká král Šalomoun alias Kazatel, nýbrž slovy 13. verše poslední kapitoly stejnojmenné knihy – která nyní přečtu ze staročeského překladu Bible kralické:

Summa všeho, což jsi slyšel: Boha se boj, a přikázaní jeho ostříhej, nebo na tom všecko člověku záleží.

Proč jsem tento závěrečný verš četl právě ve staročeštině? Kvůli slůvku ostříhej. Ve většině ostatních českých překladů Bible je zde slovní spojení jeho přikázání zachovávej, nebo také plň je, či dbej jeho rozkazů. Ono staročeské ostříhej samozřejmě v tomto případě nemá nic společného se stříháním ve smyslu například stříhání vlasů či jakýmkoliv jiným zkracováním pomocí nůžek nebo jiného střihacího nářadí. Ostříhat (se) božího přikázání znamená střežit je, mít je neustále na paměti, nosit Boha ve svém srdci. Možná je to jenom můj dojem, ale ono ostříhat Boží přikázání je z mého pohledu zkrátka nejpřesnější. Nebo se mi to jenom nejvíc líbí :-)

No a to už je z povídání na téma Prach jsi a v prach se obrátíš! všechno. Věřím, že se mi aspoň trochu podařilo vysvětlit, že toto úsloví není jenom o konečnosti lidského žití zde na zemi, o bezvýchodnosti nebo dokonce marnosti, jak je nám někdy předkládáno. Že je v něm sice trochu ukrytá, ale přesto přítomná naděje na věčný život v Ježíši Kristu, naděje k naplnění podstaty křesťanství. To už nezní tak „pohřebně“ jak to zprvu vypadalo, co říkáte? :-)


Děkuji, že jste u tohoto na první pohled nijak povzbudivého tématu vydrželi až do konce, a už nyní se těším na další díl podcastu Biblická jména a úsloví. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Jít nahoru