Textová verze epizody podcastu Znamení kříže, roztržená opona a naděje vzkříšení
Petr Lindner | 13. 4. 2022
Před rokem, před nejdůležitějším křesťanským svátkem, jsem v tomto podcastu zveřejnil desátý díl s názvem Veselé Velikonoce… a jak to bylo s mesiášem. Po dalších třiceti epizodách, které jsem za rok napsal a natočil, se k Velikonocům vracím. Popravdě, nejprve jsem trochu zvažoval, jestli se do tohoto tématu pustit znovu. Pak jsem si ale uvědomil, že nesmírně důležité události, které se před více než dvěma tisíci lety na Velikonoce staly, jsou téměř nekonečným námětem k zamýšlení se nad nimi. Tudíž jak se říká, jdu do toho znovu. Opakovat se nebudu, byť tedy na velikonoční díl z minulého roku v jistém okamžiku maličko navážu.
Posluchače podcastu Biblická jména a úsloví u 41. dílu od mikrofonu zdraví jeho autor a účinkující v jedné osobě, Petr Lindner.
Tento podcast je určený nejen křesťanům, kteří mají Bibli v malíčku, ale také lidem, kteří svou víru teprve hledají, v křesťanských vodách se nesměle učí plavat, ale také třeba i těm posluchačům nebo čtenářům, kteří se označují za ateisty, avšak beznadějnými pohany ani tak nejsou – jak jsem o tom mluvil v prvním, pilotním dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Z toho důvodu vám nyní – ještě než navážu na loňský díl – ve zkratce, svými slovy, povím velikonoční příběh.
Stalo se to před zmíněnými více než dvěma tisíci lety. Ježíš Kristus, člověk a Boží syn v jedné osobě, se svými dvanácti učedníky a několika dalšími příznivci, mezi nimiž nechyběly ani ženy – zrovna třeba Marii Magdalénu budete určitě znát, natočil jsem o ní druhou část epizody s názvem Marie, Magdalénu pak nevyjímaje –, tak tato družina chodila krajinou dnešního Izraele, aby šířila evangelium. Dobrou zprávu o tom, že Ježíš je Mesiáš, Spasitel, zachránce tohoto světa, který takříkajíc nastolí nový pořádek. Omlouvám se za zjednodušení, ale řekl jsem, že to vezmu zkratkou.
To se nelíbilo tehdejší židovské náboženské elitě, která důsledně trvala, a vlastně trvá dodnes, na Mojžíšových přikázáních Starého zákona. Ježíš jim sice trpělivě vysvětloval, že nic z toho měnit nechce, ale protože se zároveň prohlašoval za Božího syna, což už bylo jaksi navíc a pro tehdejší establishment naprosto nepřijatelné, nemilost farizejů a dalších náboženských vůdců se postupně změnila v čirou nenávist a zvrhlou touhu jej zabít. V té době byl Izrael součástí, přesněji v područí, zkrátka pod kuratelou Římské říše, která zde logicky také zajišťovala vymahatelnost práva. Židovští náboženští vůdci tedy sami Ježíše potrestat nemohli, nicméně navlékli to tak, aby se jím byl nucený zabývat římský prefekt Pilát Pontský. Ten Ježíše, dlužno dodat nikoliv bez zdráhání, nakonec nechal ukřižovat. To se stalo v den, který dnes oslavujeme jako Velký pátek.
Ve druhé části dílu tohoto podcastu s názvem Josef, jsem mimo jiné vyprávěl o Josefu z Arimatie, který si u Piláta vyprosil Ježíšovo tělo, aby ho společně s Nikodémem pohřbili do Josefovy hrobky. Mimochodem, oba tito muži byli paradoxně členy židovské velerady, která Ježíše vydala Pilátovi k ukřižování. Dlužno však dodat, že s Ježíšovým učením sympatizovali, byť tedy tajně, aby se to jejich kolegové… nedomákli.
Třetí den po ukřižování však Ježíšovo tělo z hrobky zmizelo. Marie Magdaléna a další ženy z Ježíšovy družiny chtěly podle tehdejších zvyklostí jeho tělo pomazat vonnými mastmi a zabalit do plátna, ale našly kámen u vchodu do hrobky odvalený a uvnitř jen Ježíšovo zakrvácené roucho. Když to utíkaly říct učedníkům, potkaly Ježíše, kterého Marie Magdaléna nejprve považovala za zahradníka, a ptala se ho, jestli neví, kam odnesli tělo jejího pána. Z šokující noviny o tom, že Ježíš zmizel, se rázem stala ještě mnohem významnější zpráva, sdělující, že Ježíš vstal z mrtvých, Ježíš žije. Mesiáš se pak ještě potkal se svými učedníky – odsud mimo jiné pochází také úsloví o nevěřícím Tomáši, o kterém jsem povídal v epizodě Nevěřící nebo spíše pochybující Tomáš. No a po pár dnech byl Ježíš vzat do nebe k Otci Stvořiteli, čímž zkrácený scénář velikonočního příběhu končí.
Samotné velikonoční „story“ ale samozřejmě není jenom nějakým dva tisíce let starým příběhem z tlusté knihy s titulem Bible. Ukřižování a následné vzkříšení Ježíše Krista sebou nese důležité křesťanské poselství: Svou smrtí na kříži na sebe Ježíš vzal všechny hříchy světa, aby těm, kteří v něj uvěří a činí pokání, bylo odpuštěno. Ve velikonočním dílu tohoto podcastu z minulého roku jsem to nazval „boží amnestií celosvětového rozsahu“, abych Ježíšovské odpuštění vysvětlil pomocí citace z článku Stevena Colea s názvem Naprosté odpuštění. Doporučuji vám, abyste si loňskou epizodu Veselé Velikonoce… a jak to bylo s mesiášem poslechli, případně si ji přečetli v textové verzi na webu Biblismy.cz.
Byť tedy odpuštění je samo o sobě, jak se říká, „velká věc“, velikonoční poselství jím teprve začíná. Jeho vyvrcholením je zaslíbení číslo dvě: věčný život v Božím království. Podstatou nebo spíš hlavní zvěstí Velikonoc není samotné ukřižování, nýbrž vzkříšení Ježíše Krista. Událost, která se skutečně stala, a která dokazuje… a teď dobře poslouchejte: Událost, která dokazuje, že smrtí zde na zemi život nekončí. Tak, jak byl pán Ježíš Kristus vzkříšený z pozemské smrti do věčného života, budeme i my, křesťané, jež ho nosíme ve svém srdci, jednou vzkříšení k věčnému životu. To je naprosto zásadní poselství a zaslíbení Velikonoc.
Vy tomu nevěříte? Nevěříte ani tomu, že samotný Ježíš byl vzkříšený? Nerad to říkám, ale pak jste se svým křesťanstvím poněkud na štíru. Já však nejsem ten, kdo by vás měl soudit. Mou snahou bude, pokusit se vás v další části tohoto dílu podcastu přesvědčit, že se mýlíte.
Na začátku tohoto dílu jsem řekl, že na velikonoční epizodu z minulého roku lehce navážu, a ten okamžik nastal právě teď. Také jsem slíbil, že se nebudu opakovat, nicméně z loňského dílu si nyní vypůjčím krátkou citaci z knihy Překvapivá naděje od předního křesťanského teologa současnosti N. T. Wrighta. Nebudu tedy opakovat svá slova, ale slova povolanějšího :-)
Ačkoli něco podobného zaznívá v tisících křesťanských písní a milionech velikonočních kázání, evangelijní příběhy o vzkříšení nikdy neobsahují následující tvrzení: „Ježíš vstal z mrtvých, proto existuje posmrtný život“, natož pak „Ježíš vstal z mrtvých, a proto i my vstaneme z mrtvých po krátkém spánku smrti.“ Nic takového. Velikonoce znamenají něco pro tento svět, nikoli pro onen: Ježíš vstal z mrtvých, proto je Mesiáš, proto je pravým Pánem tohoto světa; Ježíš vstal z mrtvých, proto začalo nové stvoření – a my, jeho následovníci, máme určitý úkol! Ježíš vstal z mrtvých, proto musíme jednat jako jeho vyslanci, a vyhlašovat jeho vládu celému světu, aby jeho království bylo na zemi, jako je v nebi!
Zdroj: N. T. Wright | Překvapivá naděje
N. T. Wright říká, že Boží království začíná už v našem současném životě. Boží království nebude nastoleno teprve až s druhým Ježíšovým příchodem. Ono už je tady. Začalo po Ježíšově vzkříšení. Už nyní prožíváme život v Božím království. Já si to myslím úplně stejně, ostatně už jsem o tom v podcastu Biblická jména a úsloví několikrát mluvil.
Proč jsme o tom – dlužno dodat, že nejen já a N. T. Wright, ale mnoho dalších lidí – tak přesvědčení? Zkusme si položit otázku obráceně: Jaké by to bylo, kdyby tomu tak nebylo? Kdybychom jako zapřisáhlí ateisté připustili, že vzkříšení neexistuje. Že po smrti člověk jednoduše zanikne. Nic. Konec. Definitivní záhuba. Co si pak počít s životem před takovou smrtí? S beznadějným životem?
Hromadit majetek? Škudlit, vydělávat peníze, nebo snad nedejbože podvádět a krást? Proč, když umřu a nic z toho mi nebude k ničemu? Že to odkážu svým dětem? I ty, ať to zní jakkoliv morbidně, umřou. A jejich děti také…
Dobrá, budu se tedy bavit. Ubavím se k smrti. Celý život prožiju v radovánkách. Ani to si však do toho „ničeho“ po ateistické smrti nevezmu. Je to začarovaný kruh, z něhož není úniku. Má-li jednou život definitivně skončit, jaký je jeho smysl?
Nad tím se zamýšlel už dávno před námi král Šalomoun, který měl všechno, na co si vzpomněl, zažil všechno, co chtěl zažít, a přesto prohlásil… Marnost nad marnost, všechno je marnost!, aby jakožto Kazatel na konci stejnojmenné starozákonní knihy napsal:
Slovo na závěr všeho, co bylo řečeno: Boha se boj a jeho příkazy zachovávej, protože toto se týká každého člověka. Vždyť Bůh každé dílo přivede na soud se vším, co je skryto, ať dobrým nebo zlým.
Kaz 12:13–14 (CSP)
Bůh každé dílo přivede na soud se vším, co je skryto, ať dobrým nebo zlým, jinak řečeno: Všechno, co člověk dělá, je pod Božím dohledem. I to, o čem si někdo naivně myslí, že by to před ním mohl skrýt. Všechno dobré i všechno zlé Bůh vidí. Už teď. Ne až někdy, až nastane druhý příchod Ježíše. Všechno se už nyní děje skrze Boha a pro Boha, skrze Ježíše a pro Ježíše. Proto jednoduše musí existovat Boží království už nyní zde na zemi. Abychom si mohli – a dokázali – uvědomit, že jediný smysl života je žít podle evangelia, žít tu Dobrou zprávu, žít v Kristu Ježíši. Jenom ten nám dává naději na věčný život po tomto pozemském životě. A na onu naději neukazuje nic jiného, než právě jeho vzkříšení, které se událo před více než dvěma tisíci lety v Jeruzalémě.
Sice nevím, zda jsem ty největší skeptiky vzkříšení výkladem předchozí části této epizody podcastu Biblická jména a úsloví alespoň trochu lidově řečeno nahlodal v jejich přesvědčení, každopádně půjdu ve svém výkladu dál. Spousta lidí může uvažovat nějak takto:
„No dobře, řekněme, že až umřu, budu vzkříšený. Jenže kdy? Kdy umřu, a kdy znovu přijde Ježíš na zemi, aby mě oživil do věčného života? Jak mám žít v takové nevědomosti? Není to trochu nesmyslný život? Čekat na něco, co nevím, kdy nastane? To si můžu rovnou sednout do křesla, dát si nohy na stůl a čekat. A čekat. A čekat…“
Ne. Není to vůbec nesmyslný život, stejně jako je zcestné dát si nohy na stůl a čekat. Je pravda, že nikdo neví jak dlouho bude na tomto světě žít, a nikdo také neví, kdy nastane druhý příchod Ježíše. Tak je to ale spravedlivé. Ano, spravedlivé. Je to jistota, kterou nikdo nikdy nikomu nevezme. Dokonce bych se nebál to nazvat milosrdenstvím. Teď si možná myslíte, že si z vás dělám šoufky. Nikoliv, myslím to vážně. Ptáte se tedy, co je to za jistotu nevědět, kdy umřu, potažmo co je na tom milosrdného? Omlouvám se, ale ještě jednou otočím i tuto otázku. Kdybyste věděli kdy umřete, znali byste přesný datum své smrti – jak byste se chovali ve svém životě? No, jen popusťte uzdu své fantazii! Zkusím nastínit takový malý apokalyptický sci-fi film:
Začínal by radostně. V začátcích by to totiž byla ještě pohoda. S vědomím, že máte před sebou ještě X desítek let života, by to byla legrace. Ovšem jak by se postupně a neúprosně přibližoval váš „známý konec“, život by se postupně stával nesnesitelným. Věřím tomu, že mnozí by se zbláznili ještě před „očekávanou smrtí“, jiní by se upili, nebo podlehli jiným drogám, další by se – jak už jsem říkal – ubavili k „předčasné smrti“, a tak dále a tak dále. Mnozí by se dokonce možná dopustili největšího paradoxu – ze zoufalství z blížícího se konce by spáchali sebevraždu ještě před oním jim známým datem smrti. Nakonec by se té své „naplánované“ smrti nedožil vůbec nikdo. A nikdo by si ani nevzpomněl, že ho čeká zaslíbení věčného života. A pokud by si snad vzpomněl, přestal by tomu v zoufalství z blížící se „známé smrti“ úplně věřit.
Dobře, trochu přeháním. Určitě by se našly výjimky. Našli by se lidé, kteří by tuto – neumím to označit jinak, než utopii – brali s křesťanskou pokorou. Můžete mě označit za skeptika, ale i přesto si myslím, že takových lidí by bylo zoufale málo.
Znát délku svého života je zkrátka absolutní nesmysl. Proč to ale tak dlouze rozvádím? Protože to je další důvod k tomu, abychom se snažili budovat Boží království zde na zemi, a abychom se snažili podobat se našemu pánu Ježíši Kristu. Abychom měli smysl života. Nebo si myslíte, že pokud by někdo znal datum své smrti, „obtěžoval“ by se s něčím takovým? Odpovím si sám: ne. Myslel by jen a pouze na sebe. Na svůj přesně stanovený čas. Na využití svého času pro sebe. Jenže tato „filozofie“ je v absolutním protikladu ke křesťanství. Bohužel je třeba dodat, že mnozí lidé se tak chovají, i když nevědí, jak dlouhé budou jejich dny. Ale to je námět na jiný díl podcastu.
My se pojďme vrátit k našemu tématu a vzít si na pomoc Bibli. Ukřižování a vzkříšení Ježíše popisují všechna čtyři evangelia, ale pouze v posledním, Janově spisu, se nachází závěrečná část, kterou v Matoušově, Markově a Lukášově evangeliu nenajdete. Jedenadvacátá kapitola Jana pojednává o tom, jak se Ježíš před svým nanebevzetím setkal se svými učedníky u Galilejského jezera při lovení ryb, poté se třikrát zeptal apoštola Petra zdali ho miluje, aby ho následně pověřil pasením svých ovcí, čili v podstatě ho stanovil jakousi hlavou nově vznikající křesťanské církve. Nakonec mu však tak trochu vynadal slovy Co je ti po tom?, když se ho Petr ptal, co bude s Janem. Pojďme si tuto závěrečnou část přečíst. Janovo evangelium, 21. kapitola, verše 15 až 23:
Rozhovor s Petrem
Když posnídali, řekl Ježíš Šimonu Petrovi: „Šimone Janův, miluješ mne více než tito?“
Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“
Řekl mu: „Pas mé beránky.“ Řekl mu opět podruhé: „Šimone Janův, miluješ mne?“
Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“
Řekl mu: „Pas mé ovce.“ Řekl mu potřetí: „Šimone Janův, máš mě rád?“
Petr se zarmoutil, že mu potřetí řekl: „Máš mě rád?“, a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě mám rád.“
Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce. Amen, amen, pravím tobě, když jsi byl mladší, sám ses opásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš své ruce a jiný tě opáše a povede, kam nechceš.“
Toto řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. Po těchto slovech mu řekl: „Následuj mne.“Učedník, kterého Ježíš miloval
J 21:15–23 (CSP)
Petr se obrátil a uviděl, jak za nimi jde učedník, kterého Ježíš miloval a který se také při večeři naklonil k jeho prsům a řekl: „Pane, kdo je ten, který tě zrazuje?“ Když jej Petr uviděl, řekl Ježíšovi: „Pane, co bude s tímto?“
Ježíš mu řekl: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, co je ti po tom? Ty mne následuj.“
A tak se mezi bratry rozšířilo to slovo, že onen učedník nezemře. Ježíš mu však neřekl, že nezemře, nýbrž: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, co je ti po tom?“
Učedníkem, kterého Ježíš miloval, je myšlený právě pisatel čtvrtého evangelia, Jan. Ostatně mluvil jsem o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem Jan, evangelista Slova, Světla a Ducha Pravdy. Petrovi, vzápětí potom, co mu Ježíš řekl „Následuj mne“, tedy jinými slovy „Jdi a šiř evangelium po celém světě“, z ničeho nic sklouzne pohled na Jana, a zvědavě se Ježíše ptá co s ním bude? Jakoby říkal: „Ten tu taky s náma zůstává? Je to tvůj neojblíbenější, nevezmeš si ho sebou k Bohu Otci?“ Ježíš odpovídá přesně v duchu své Boží svrchovanosti: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, co je ti po tom? Ty mne následuj.“ Dnes bychom řekli: „Po tom ti nic není, kamaráde. Dělej to, co jsem ti dal za úkol. Jakými úkoly pověřím ostatní, to je moje věc. Ty mě následuj.“
I kdyby Ježíš chtěl vzít Jana sebou k Bohu Otci – a my víme, že to neudělal s nikým ze svých učedníků – tak Petra v podstatě odbývá odpovědí typu „Nestarej se o to, po čem ti nic není“. Řeknete si, že to není nic zvláštního. Staral se o to, co mu nepříslušelo, tak byl holt poněkud nevybíravě odbytý. Ano, ale o co se Petr staral? Chtěl vědět, jestli náhodou jeho kamarád už dneska nepůjde do nebe. A Ježíš? Ten mu dává jasně najevo, že informace tohoto typu jsou jednoduše tabu. Nikdo nemá znát svůj konec zde na zemi, a nikdo nemá vědět, kdy se Ježíš mezi nás vrátí. To je ona Boží spravedlnost, díky které můžeme pracovat na budování Božího království už v tomto životě. S tím, že naděje na nikdy nekončící „život po životě“ je nám, jak už jsem řekl, zaslíbená díky Ježíšovu velikonočnímu příběhu.
Ještě jednou to zopakuji jinými slovy: Budovat Boží království je třeba díky Ježíšovým velikonočním zaslíbením už v tomto životě. Nikoliv sedět s nohama na stole, a čekat, kdy se Ježíš uráčí si pro mě přijít, aby mě vzal s sebou do toho – v uvozovkách – správného Božího království, do nebíčka, kde mi budou lítat pečení holuby do huby. Tak to vážně nefunguje…
Předchozí částí tohoto velikonočního speciálu bych mohl docela dobře skončit, ale já vás přesto ještě poprosím o strpení. Považuji téměř za nutné věnovat se alespoň krátce také znamení kříže. Ten je nejznámějším a nejužívanějším křesťanským symbolem, a není to samozřejmě pro nic jiného, než pro připomínku Ježíšova ukřižování. Před tím jsem ale povídal hlavně o vzkříšení, a řekl jsem také, že právě vzkříšení je tou nejdůležitější zvěstí Ježíšova velikonočního příběhu. Jaký význam má tedy pro křesťanské dějiny, současnost i budoucnost kříž, Kristovo ukřižování?
Když bych to řekl dnešním jazykem, tak kříž představuje konec jedné velmi dlouhé etapy lidstva. Už jsem to v několika dílech tohoto podcastu říkal – pán Bůh udělal tlustou čáru za minulostí a obětováním svého jediného syna na kříži ukončil starozákonní dějiny se vším, co k tomu patřilo. Poslední vykupitelská oběť a dál už jen evangelium, Dobrá zpráva, láska a milosrdenství. Otevřete-li si Bibli na stránkách 27. kapitoly Matoušova evangelia, kde je ve druhé polovině popisováno ukřižování Ježíše, pak ve verších 51 až 56 můžete číst toto:
A hle, opona svatyně se roztrhla ve dví odshora až dolů a země se zatřásla a skály se roztrhly a hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; když vyšli z hrobů po jeho vzkříšení, vstoupili do svatého města a ukázali se mnohým.
Když setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, uviděli zemětřesení a to, co se stalo, velmi se ulekli a řekli: „Opravdu to byl Boží Syn!“ Bylo tam mnoho žen dívajících se zdaleka, které se vydaly za Ježíšem z Galileje a sloužily mu. Mezi nimi byla Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova a Josefova, a matka synů Zebedeových.
Mt 27:51–56
Poté, co Ježíš zemřel, roztrhla se opona, oddělující v Šalomounově chrámu prostor nejsvětější svatyně, kde přebývala Boží přítomnost, od prostoru pro návštěvníky chrámu.
Bůh vstoupil mezi všechny lidi.
Poslední obětí, jíž byl sám pán Ježíš, zároveň pozbyly významu starozákonní obětní pravidla. V přeneseném smyslu slova to byl právě Ježíšův kříž, který roztrhl chrámovou oponu, aby tato překážka mezi lidmi a Bohem už nikdy nebyla obnovená. Ostatně o sedmdesát let později byl Jeruzalém Římany vypálený a srovnaný se zemí, a z chrámu zůstala pouze jeho západní zeď, kterou dnes známe jako Zeď nářků.
Kříž tedy představuje konec starého, vzkříšení Ježíše pak počátek nového. Mimochodem už jen to, že novodobé dějiny nebo chcete-li křesťanský kalendář začíná právě po Kristu, svědčí o mnohém. V tuto chvíli se mi chce trochu povzdechnout, že nemáme také pro vzkříšení nějaký symbol, který bychom mohli nosit třeba na krku jako křížek. Ale víra v Ježíše je o postavení srdce, nikoliv o symbolech či ozdobách, tak mě to vlastně ani mrzet nemusí :-)
Na konec ještě malá vsuvka: Vnímaví posluchači nebo čtenáři si teď možná kladou otázku: Když v pátek Ježíš zemřel a pak vstal z mrtvých, co se dělo v těch dnech mezi tím? Na to nám Bible odpověď nedává, já se ale pokusím vyslovit svou domněnku. Matouš popisuje situaci po smrti Ježíše – nutno doplnit, že jako jediný z evangelistů – až skoro apokalypticky: Země se zatřásla a skály se roztrhly a hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; když vyšli z hrobů po jeho vzkříšení, vstoupili do svatého města a ukázali se mnohým. Scéna jako z béčkového hororu, chce se mi říct, a zároveň se ptát, jak to, že už nyní se otevřely hroby a zesnulí svatí byli vzkříšení? Věrný svému zvyku nekomentovat to, co neumím vysvětlit, a ctít, že Bible má svá tajemství, nechávám tyto podivné okolnosti bez povšimnutí.
Jsem ale přesvědčený, že potom nastalo ticho. Mrazivé ticho. Všichni viděli, co se stalo, mnozí pochopili, že Židé skutečně nechali zabít Božího syna, a nikdo nevěděl, co bude dál. Ti, kteří znali Starý zákon, očekávali biblickou pohromu, jíž se Bůh bude mstít Jeruzalému za smrt jeho syna. Lidé chodili jako ve snách, ženy plakaly, muži se ustrašeně ohlíželi na každém kroku, ostatně sami Ježíšovi učedníci se skrývali někde v domě. Dva dlouhé dny jakoby se zastavil život. Aby se pak rozlehl ulicemi města křik Marie Magdalény a jejích přítelkyň. Ježíš žije! Vstal z mrtvých a je mezi námi! Přesýpací hodiny dějin se otočily, a do prázdné spodní baňky začala padat první nová zrnka písku.
Jsme na konci druhého velikonočního dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Tedy druhé velikonoční epizody s odstupem jednoho roku. Až nyní jsem si uvědomil, že tento díl je hodně subjektivní – říkám zde to, čemu věřím. I když… to vlastně říkám v každém svém povídání. Zde je však více mých myšlenek na úkor citací z Bible, tak snad se za to na mě nebudete zlobit.
Přeji vám krásné a pohodové prožití velikonočních svátků! Nejen kvůli tomu, že budeme mít čtyři dny volna, ale hlavně proto, že máme možnost se zastavit, a uvědomit si tu nesmírnou důležitost křesťanské velikonoční zvěsti. Ten velikonoční zázrak a Boží dar nezměřitelné ceny pro všechny, kteří nosí Ježíše Krista ve svém srdci.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!