Textová verze epizody podcastu Veselé Velikonoce… a jak to bylo s mesiášem
Petr Lindner | 31. 3. 2021
Zdravím všechny posluchače velikonočního dílu podcastu Biblická jména a úsloví, který je hned v několika aspektech mimořádný. Jednak je to podruhé krátce po sobě netématická epizoda, tedy díl, který se nezabývá ani biblickým jménem či jmény, ani biblickým úslovím. No ale mohl jsem jen tak vynechat Velikonoce, svátek, který je pro křesťany důležitější nežli obchodníky milované Vánoce? To by nebylo zrovna křesťanské. A křesťanský tento podcast je za každých okolností, ať v něm mluvím o čemkoliv.
No a konečně… toto je desátý díl tohoto mého povídání. Já vím, v době, kdy televizní seriály mají běžně stovky dílů, je to jenom zrnko v moři písku. Ale chápejte, je to něco, na čem mi záleží, takže i malé narozeniny jsou důležité.
Tak vás tady zase – už podesáté – vítá autor podcastu Biblická jména a úsloví a účinkující v jedné osobě, Petr Lindner.
Myslím, že každý ví, že jak Vánoce, tak i Velikonoce se nějak týkají Ježíše Krista. Ano, je to tak a oba tyto svátky mají souvislost s takříkajíc klíčovými Ježíšovými životními událostmi. Vánoce zvěstují narození Ježíše v jesličkách v Betlémě, Velikonoce pak připomínají Kristovo ukřižování a následné zmrtvýchvstání (vzkříšení).
Když jsem tedy na začátku řekl, že Velikonoce jsou důležitějším křesťanským svátkem nežli Vánoce, v podstatě tím dávám najevo, že smrt je důležitější než život – jak si může říct nejeden hloubavý posluchač.
Mno…, jak bych to jenom vysvětlil… jednak prosím opusťme problematiku důležitosti – nejsme na závodech ani u soudu, a navíc to ani není podstatné – jak Vánoce, tak i Velikonoce jsou zkrátka významné křesťanské svátky. Ale protože už jsem to jakési pořadí důležitosti načal, pak musím dodat, že ona preference Velikonoc se možná dá tak trochu postavit na zmíněném rozdílu mezi životem a smrtí. Ale jistě ne tak, že by smrt znamenala více než život.
Jde o to, že Ježíšovou smrtí na Velikonoce sice končí jeho pozemský život, ale díky následnému vzkříšení začíná život nový. A aby toho nebylo málo, ke všemu se vážou další boží přísliby a všechno to má také vliv i na člověka. Obrovský vliv! Vliv nedozírného významu! Je to historická událost a zásadní zlom v dějinách lidstva, duchovní obrat jaký se nikdy před tím neuskutečnil.
A o tom všem bych chtěl v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví mluvit. Uvařte si dobrou kávu, té není nikdy dost; udělejte si pohodlí, nenechte se ničím rušit, jdeme na to právě teď!
Aby moje vyprávění mělo nějakou logiku, respektive aby ho pochopil i člověk nevěřící nebo neznalý Ježíšova příběhu, musím nejprve objasnit jak k tomu všemu došlo. Vrátíme se kvůli tomu doslova o celou Bibli nazpět – až k Adamovi a Evě –, ale neděste se, nebude to tak dlouhé povídání, jak by to snad mohlo vypadat.
Už ve 2. epizodě tohoto podcastu s názvem Adam a Eva, jste se dozvěděli, že Bůh Stvořitel dal prvním lidem celou zemi k užívání, přičemž měl jen jednu jedinou podmínku – ano řeč je o ovoci ze Stromu poznání. Jak všichni víme, had ukecal Evu, ta zase Adama, a malér byl na světě. Pokud jste ještě druhý díl tohoto podcastu neposlouchali, doporučuji ho vaší pozornosti. Kromě tohoto takříkajíc elementárního biblického příběhu se zde dozvíte také něco o samotných jménech Adam a Eva. A také zjistíte, že zde říkám tuto větu o prvním lidském páru – říkám, že je to –
„Příběh stvoření člověka a prvního hříchu, který determinoval celé lidstvo až do ukřižování Ježíše Krista.“
Dál v epizodě Adam a Eva vysvětluji, co tím myslím – což bych nyní rád – trochu obšírněji a možná i z trochu jiného pohledu – učinil ještě jednou.
Člověk jakoby se po prvním hříchu utrhl ze řetězu. Jakoby si řekl „Už je to stejně pokažený, tak co? Teď už si můžu dělat, co chci!“ Otevřeli jsme vrata hříchu dokořán. Ostatně důkazem budiž hned další díl tohoto podcastu s názvem Kainovo znamení. A peklo na zemi. Nejsem psycholog, ale nemůžu se zbavit pocitu, že nejlepší přísloví, které nejpřesněji charakterizuje člověka zní: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
My lidi máme zkrátka neodolatelnou touhu vyhrotit věci do krajnosti, balancovat na hraně útesu, no prostě… hrát si na bohy. Jo, kdybychom takto neohroženě postupovali například při hledání a zachování spravedlnosti. Kdepak! Nejvyšší úsilí vydáváme, a do nejvyššího rizika jsme ochotní jít hlavně, pokud se jedná o nějakou nepravost! O nějakou lež, podvod, o libovolnou špinavost na jiném člověku, na přírodě, na zemi, ale i na sobě samých.
Abyste si nemysleli, že jsem snad nějaký přehnaný pesimista. Toto prosím berte jen jako konstatování. Tak to bohužel je. A tak to taky bylo už od stvoření člověka.
Bůh to pochopitelně odjakživa věděl. Byl z chování lidí zklamaný, rozhořčený, neskutečně mu to vadilo, a dával to člověku patřičně najevo. Ve zmíněném dílu Adam a Eva jsem to charakterizoval slovy „je toho plný celý Starý zákon“. Ano, celý Starý zákon je plný Hospodinova trestání lidí za jejich prohřešky.
Jednoho krásného dne si ale pán Bůh řekl, že takhle to už dál nejde. Tedy… on už to věděl dávno, ale jednou bylo potřeba udělat tlustou čáru, uzavřít jednu kapitolu, a vzít to novou, lepší cestou. Člověk se sám od sebe nepolepší, to ukázaly dějiny lidstva naprosto jasně. Chce to boží zásah takového kalibru, nad kterým zůstane nejeden rozum stát.
Bůh tedy vložil skrze Ducha svatého do Mariina lůna Ježíše Krista. Svého syna, člověka a boha v jedné osobě. Zde začala cesta křesťanství, i když o devět měsíců později, v té stáji v Betlémě, při Ježíšově narození, to byl teprve tak trochu nezáživný začátek. Věci se začaly dít až o pár desítek let později. Ale nepředbíhejme.
Otázka totiž zní: Jak chtěl Bůh Stvořitel napravit hříšné lidstvo tím, že poslal na zem Ježíše? Víme, že Ježíš je láska – takže to měl jako každému domluvit?
„Hele Franto, neblbni! Tohle se fakt nedělá! Polepši se, takhle to nejde dál.“
Mno…, tak to asi nebylo. Je třeba hledat jinde – opět ve Starém zákoně. Starozákonní Židé už někdy od doby Abraháma, tedy v podstatě hned po Josefu egyptském – viz naše 1. část podcastu Josef – očekávali Mesiáše – zachránce, krále, který je vyvede z otroctví a bude jim vládnout a ochraňovat je. Ostatně Bůh jim to prostřednictvím proroctví zaslíbil, to si jen tak z prstu nevycucali.
Jenže představy Židů o mesiáši se s postavou Ježíše Krista poněkud rozcházely. Tehdejší doba si žádala neohroženého bojovníka, muže v brnění, v plné zbroji, mstitele s pěkně dlouhým mečem, který kolem sebe šíří děs a hrůzu, zůstávají po něm vypálené vesnice, zohavené mrtvoly a znásilněné ženy… pardon, trochu jsem se nechal strhnout. Ale věřte tomu, že tak nějak si Židé mesiáše skutečně představovali.
Jenomže to by jaksi šlo proti božímu plánu, proti myšlence, že toho bezpráví a násilí na celém světě už bylo dost – ale hlavně – že trestat násilí násilím k ničemu nevede. Pán Bůh moc dobře věděl, jak má vypadat a jak taky bude vypadat ten pravý a jediný Mesiáš. Samozřejmě, jako Ježíš Kristus.
Klasický problém se ovšem objevil jako obvykle v lidech. Ani jemu samotnému, tedy samotnému Ježíši, to lidi moc nevěřili. Dokonce ani jeho nejbližší. Rozhodně ne všichni z dvanácti učedníků věřili tomu, že Ježíš je mesiáš. Prvním, kdo uvěřil, byl Petr, ostatně říkali jsme si to ve stejnojmenné epizodě tohoto podcastu. Pojďme si zopakovat, jak to bylo. Budu číst z 16. kapitoly Matoušova evangelia, verše 13–17:
Když Ježíš přišel do okolí Cesareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho mají lidé Syna člověka?“
Mt 16:13–17
Odpověděli: „Někteří za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jiného z proroků.“
„A za koho mě máte vy?“ zeptal se.
„Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ odpověděl mu Šimon Petr.
„Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův,“ řekl mu na to Ježíš. „Tohle ti totiž nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.
Za mesiáše označuje Ježíše také Marta, sestra Lazara, což už v jednom z dílů tohoto podcastu také bylo řečeno – ano, v epizodě nazvané Marta… ta starostlivá, ale zbožná. Krátce z Janova evangelia, kapitola 11, verše 25–27:
„Já jsem vzkříšení i život,“ řekl jí Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?“
„Ano, Pane,“ odpověděla. „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který má přijít na svět.“
J 11:25–27
Mimochodem, když jsme u toho – víte, co vlastně znamená pojem mesiáš? Slovo mesiáš pochází z hebrejštiny a znamená pomazaný. V té době byli králové nebo i kněží při svém nástupu do služby pomazáváni olejem. Ježíš je tedy ten pomazaný olejem božství. Ale to ještě není všechno. Za života Ježíše byla oficiálním jazykem řečtina, a řecky mesiáš se řekne Christos, čili počeštěně Kristus. My křesťané jsme tedy „kristovci“ nikoliv křesťané podle obřadu křestu, jak se mnozí lidé domnívají, nýbrž podle Krista pomazaného, mesiáše. Z toho také vyplývá, že Kristus není příjmení, nýbrž jakýsi titul za jménem.
Tolik lingvistická vložka, nyní se pojďme dál věnovat významu Velikonoc.
V předchozí části jsem řekl, že pán Bůh se rozhodl udělat tlustou čáru za hříšnou minulostí a neřešit to dál prostým trestáním lidí za jejich prohřešky. Proč ne? Ale… udělat tlustou čáru za minulostí taky znamená na všechno zapomenout… a odpustit všechna provinění, lidově řečeno smáznout všechny hříchy. Jednoduše říct: „Co bylo, bylo. Zapomeňte na hříchy minulosti, nyní je vám odpuštěno, teď začneme novým čistým nepopsaným listem.“
To je ovšem velkolepé gesto! Kdyby gesto… to je skutečný čin, kterého se nemohl dopustit nikdo jiný, nežli sám pán Bůh, otec Stvořitel!
No jo, ale znáte člověka. Jako bych o tom před chvílí nemluvil – samotného pána Boha člověk minimálně aspoň střídavě uznává a střídavě ignoruje po tisíce let, božímu synu aktuálně dislokovanému na zemi nevěří co mu říká, přesněji souzní s ním jen pár jedinců. Takže o tomto člověka může přesvědčit jenom nějaký zázrak!
A je to tady zase – jak to udělat, aby to nebyl jenom nějaký efektní, laciný marketingový trik? Lidi jsou sice z podstaty hříšní, ale zároveň nejsou úplně hloupí, nedají se jen tak opít rohlíkem. ANO, možná pár z nich se nechá oblbnout koblihou, ale mno… to už je zase jiný příběh.
Nicméně v tomto okamžiku se naprosto jasně ukazuje, jak je pán Bůh milostivý, jak miluje všechny lidi bez výjimky, jak chce jenom jejich dobro. Proč? Protože odpuštěním hříchů milost našeho Otce nekončí.
Pokud jste dobře poslouchali předchozí část, mohli jste si všimnout, že jsem ani jednou nepoužil spojení mesiáš a spasitel. Ano, teď se budeme bavit o spasení, o věčném životě pro člověka, které je oním božím zaslíbením.
Proč jsem nespojil mesiáše se spasením? Jednoduše proto, že staří Židé nevnímali mesiáše jako spasitele. Pro ně byl mesiáš zachránce, jejich král, vládce, jejich jistota na této zemi. Nepočítali s tím, že jim dá i něco víc, a ještě k tomu tak neuvěřitelnou věc, jako je věčný život.
Věčný život? To si děláte srandu?
O to větší to pak pro ně musel být skok… mno, spíše šok, když se dozvěděli, že Ježíš po třech dnech vstal z mrtvých a odešel k pánu Bohu, aby se ještě před tím ukázal svým učedníkům a dalším lidem. Kdyby ale jenom to. Židé, a s nimi všichni ostatní se dozvěděli, že vzkříšením Ježíše, byla navždy poražena smrt. Díky tomu mohlo přijít zaslíbení věčného života pro člověka. Ježíšova oběť nahradila obětní systém Starého zákona. Jednou provždy. Amen.
Toto je tak úžasná zpráva, že není divu, že ani nelidská muka na kříži, ani zmrtvýchvstání Ježíše, některé lidi nepřesvědčili o tomto – dá se říci už skutečném prvopočátku křesťanství. Ostatně judaismus v Krista nevěří dodnes a třeba ortodoxní Židé považují zmínky o Ježíši za herezi.
Ale znovu opakuji, Ježíš to lidem říkal už před svým ukřižováním. On věděl, jak to dopadne – byl a je to boží syn. Ostatně už jste to slyšeli v tomto podcastu v citaci, kde Kristus odpovídá Martě:
„Já jsem vzkříšení i život,“ řekl jí Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky.“
A k tomu mi ještě dovolte citovat mezi křesťany víceméně notoricky známé verše z Janova evangelia, kde se Ježíš baví s řekněme osvíceným farizejem Nikodémem. Janovo evangelium, 3. kapitola, verše 1–21:
Nikodém
Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, židovský hodnostář. Přišel za Ježíšem v noci a řekl mu: „Rabbi, víme, že jsi přišel jako učitel od Boha. Nikdo přece nemůže dělat zázraky, které děláš ty, není-li Bůh s ním.“
Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Pokud se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království.“
„Jak se může člověk narodit, když je starý?“ řekl na to Nikodém. „Může se snad vrátit do matčina lůna a podruhé se narodit?“
Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Kdo se nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo; co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znovu narodit. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“
„Jak se to může stát?“ zeptal se Nikodém.
„Ty jsi učitel Izraele, a nevíš to?“ odpověděl mu Ježíš.„Amen, amen, říkám ti, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale naše svědectví nepřijímáte.
Jestliže nevěříte, když jsem vám říkal pozemské věci, jak uvěříte, budu-li vám říkat nebeské?
Nikdo nevystoupil do nebe, jedině ten, který sestoupil z nebe, Syn člověka. Jako Mojžíš vyzdvihl hada na poušti, tak musí být vyzdvižen Syn člověka, aby každý, kdo věří v něj, měl věčný život.“ Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život.
Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen. Kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna. A toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si více než světlo oblíbili tmu, protože jejich skutky byly zlé.
Každý, kdo koná zlo, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo ale koná pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky byly vykonány v Bohu.
J 3:1–21
Takže si to shrňme: Oběť Ježíše Krista na kříži a jeho následné vzkříšení, tedy ty důležité, veledůležité události, které se udály před více než dvěma tisíci let na dnešní Velikonoce, znamenají:
Odpuštění hříchů, a to nejen minulých, ale i současných a budoucích, zkrátka taková boží amnestie celosvětového rozsahu, a pak „drobnost“ navíc, věčný život v Kristu Ježíši, tedy věčný život taktéž po vzkříšení z mrtvých.
Hmm…, to beru, ale to jako jenom tak? Jako zadarmo? Nic přece není zadarmo, to víme. I když se to tak tváří. Co za to Bůh chce? Nějak si to přece musím zasloužit, ne?
Ani moc ne :-) Stačí jen přijmout Ježíše Krista do svého srdce, uvěřit v něj. A být pokřtěn v jeho jménu. Křtem z nás pán Bůh smývá předchozí hříchy, ukončuje náš starý život. Vynořením z vody nastává znovuzrození. Ano znovuzrození už v takříkajíc tomto pozemském fyzickém životě. K tomu se znovu vrátím za chvíli, teď musím ještě doplnit poslední věc, kterou by křesťan měl – víceméně automaticky dělat – ve víře ve věčný život, je vyznávání svých hříchů tedy činění pokání.
Když jsme u toho – dovedu si představit, že zejména nevěřící nebo hledající posluchači možná jsou z onoho odpuštění hříchů možná trochu v rozpacích. Jednak: Jak se stane, že jsou odpuštěné i hříchy budoucí, a proč by se tedy měly vyznávat, když jsou odpuštěné předem. A vůbec, není to divné něco odpouštět dopředu?
Upřímně řečeno, toto se hrozně těžko vysvětluje. Ale našel jsem na internetu, konkrétně na webu Reformace.cz výborný článek na toto téma od Stevena Cole s názvem Naprosté odpuštění (Žd 10,1-18). Odkaz na něj dávám do popisku tohoto podcastu, abyste si jej případně mohli přečíst celý. Já bych z něj nyní citoval pouze jednu pasáž, která, jak si alespoň myslím, tuto problematiku vysvětluje výborně:
Rád bych ujasnil, že tu mluvíme o našem postavení před Bohem v Kristu. Když ve svém každodenním životě zhřešíme, musíme své hříchy vyznat, abychom obdrželi něco, co bychom mohli nazvat „Boží rodinné odpuštění“. Ale ani naše nejhorší hříchy nemohou odstranit odpuštění, které plyne z našeho postavení Božích dětí. Například mé děti patří do mé rodiny, protože se v ní narodily, a nic, co by mohly udělat, nemůže změnit jejich postavení členů naší rodiny. Pokud ale proti mně zhřeší, je zapotřebí, aby svůj hřích vyznaly a požádaly o odpuštění, nemá-li našemu vztahu nic stát v cestě. Podobně můžeme i my, tak jako Petr, Pána těžce zklamat, ale naše selhání nás nevylučují z Boží rodiny. Naše postavení v rodině je dáno naším novým narozením, které nám poskytuje výsadu naprostého odpuštění. Tím, že Otci vyznáváme hříchy a prosíme ho o odpuštění, udržujeme své každodenní společenství s Bohem jako jeho děti.
Zdroj: Reformace.cz | Steven Cole: Naprosté odpuštění (Žd 10,1-18)
Rozumíte už nyní? Věřím, že ano. Nicméně u odpuštění ještě chvilku zůstaňme. To má totiž naprosto klíčový význam pro spravedlnost. K tomu si opět vypůjčím slova moudřejších lidí – tentokrát vám doporučím k přečtení celou knihu. Mno…, ona je to spíše malá a útlá, šedesátistranová brožurka s názvem Kde je Bůh v době koronaviru?, kterou vydala Brněnská tisková misie. Její autor, John Carson Lennox se v ní ani tak nesnaží vysvětlit, jak je to se vztahem Boha vůči koronaviru, jako spíš obecně říká ty nejpodstatnější věci o boží spravedlnosti. Všechna čest brilantnímu překladu Jany Kopové. Nevím, zdali je i v originále tato knížečka tak čtivá a srozumitelná, nicméně v češtině je to krása. Tuto knihu vám rozhodně musím doporučit, a rád bych vám z ní také citoval pár vět:
Křesťanství prohlašuje, že člověk Ježíš Kristus je vtělený Bůh, že sám Stvořitel se stal člověkem. V jádru křesťanské zvěsti stojí smrt Ježíše Krista, jenž zemřel na kříži za hradbami Jeruzaléma. Okamžitě se vynoří otázka: je-li Ježíš vtělený Bůh, co dělal na kříži? Znamená to přinejmenším to, že Bohu není lidská bolest a utrpení vzdáleno, protože obojí sám zakusil.
Křesťan tedy není ani tak člověk, který vyřešil problém bolesti, utrpení a koronaviru, jako spíše někdo, kdo poznal Boží lásku a důvěřuje Bohu, který sám trpěl na kříži. To je však jen část příběhu. Kdyby bylo Ježíšovo utrpení jeho poslední akcí, už bychom o něm nikdy neslyšeli. Jenže to nebyl konec. Zvěst, která způsobila v Jeruzalémě o tehdejších prvních Velikonocích poprask – zvěst, která v 1. století uchvátila celý svět, byla o tom, že Ježíš smrt porazil: vstal z mrtvých a sám se nakonec stal Soudcem lidstva.
A to je nesmírně důležité, protože právě to je základní potíž, se kterou si ateistický svět neví rady: problém konečné spravedlnosti. Jak všichni víme, nesčetné miliony lidí zažily během historie strašné bezpráví. Jejich bídný život jednoho dne skončil, aniž by se jim dostalo jakéhokoliv zadostiučinění. O mnoha obětech koronaviru bude bezpochyby platit totéž.
Tito lidé za svého života nedošli spravedlnosti. Ateisté tvrdí, že smrt je konec, a neexistuje žádný posmrtný život, v němž by mohlo být spravedlnosti učiněno zadost. Není-li žádný poslední soudce, neexistuje ani žádná konečná spravedlnost.
Vzkříšení však zvěstuje, že spravedlnost není iluze, a že naše touha po spravedlnosti není marná. Zločinci, teroristé a všichni zlí lidé na tomto světě budou jednoho dne popohnáni před soud. Když se snažím toto tvrzení vysvětlit ateistům, zpravidla řeknou, že spravedlnost je třeba prosazovat na tomto světě. S tím samozřejmě souhlasím – křesťan je povinen prosazovat na tomto světě. Ale je třeba upozornit na to, že tím se otázka konečné spravedlnosti zdaleka nevyřeší. Ateismus už z povahy věci žádnou konečnou spravedlnost nezná. Ateismus náš smysl pro morálku uráží.
Z biblického pohledu je naopak konečná spravedlnost velmi reálná. Za morálním zákonem stojí autorita: Bůh, který také bude tento zákon obhajovat. V důsledku toho nastane poslední soud, na kterém bude souzeno každé bezpráví, jakého se kdy lidé na zemi od počátku až do konce dopustili. Dokonalé spravedlnosti bude učiněno zadost. Spravedlnost není fraška.
Zdroj: John Carson Lennox | Kde je Bůh v době koronaviru?
Stále posloucháte Velikonoční speciál podcastu Biblická jména a úsloví, a připomínám, že jsem četl úryvek z knihy Johna Carsona Lennoxe Kde je Bůh v době koronaviru?, kterou vydala Brněnská tisková misie. Co na to říkáte? Za mě jsou to silná, výborně čitelně a srozumitelně podaná slova.
Toto čtení odhalilo také problematiku, které jsem se ještě nevěnoval, ale věnovat se jí samozřejmě chci a musím. Vzkříšení člověka, poslední soud a jiné záležitosti toho se týkající. Pojďme do toho! I když, po pravdě… toto je velmi složitá a hlavně obsáhlá problematika, kterou nelze probrat jen tak ve druhé části jednoho dílu podcastu. To je řeč na týden :-) Nevadí, zkusím načrtnout alespoň ty nejdůležitější myšlenky.
Když jste se mě tuhle ptali, jestli všechny ty milosti dostáváme fakt zadarmo, řekl jsem popravdě, že ano. Ale měl jsem ještě něco dodat – tedy v části o odpuštění hříchů. Bez tohoto dodatku by totiž všechno bylo až příliš jednoduché – a po pravdě, ani ne moc spravedlivé.
Ne, nic zpět neberu, vaše hříchy – tedy myslím tím i ty svoje – jsou odpuštěny. Ovšem přesně v tom smyslu „Božího rodinného odpuštění“, jak jsem citoval z článku Stevena Koula z webu Reformace.cz. Jinak řečeno – ze všech provinění se všichni budeme u posledního soudu zpovídat, ne, že ne! A soudcem bude, jak už zde bylo také řečeno, sám Ježíš Kristus. Tak jen abyste si nemysleli, že boží spravedlnost je snad nějaká selanka…
A k novému stvoření bych si dovolil ještě potřetí citovat hlavu moudřejší, tentokrát předního křesťanského teologa současnosti Nicolase Thomase Wrighta čili N. T. Wrighta, jehož knihy v češtině vydává nakladatelství Biblion. Spáse, vzkříšení a věčnému životu se velmi podrobně věnuje jeho kniha – kterou vám mimochodem také vřele doporučuji – kniha s názvem Překvapivá naděje. Z ní bych vám nyní rád přečetl jednu kratší pasáž:
Ačkoli něco podobného zaznívá v tisících křesťanských písní a milionech velikonočních kázání, evangelijní příběhy o vzkříšení nikdy neobsahují následující tvrzení: „Ježíš vstal z mrtvých, proto existuje posmrtný život“, natož pak „Ježíš vstal z mrtvých, a proto i my vstaneme z mrtvých po krátkém spánku smrti.“ Nic takového. Velikonoce znamenají něco pro tento svět, nikoli pro onen: Ježíš vstal z mrtvých, proto je Mesiáš, proto je pravým Pánem tohoto světa; Ježíš vstal z mrtvých, proto začalo nové stvoření – a my, jeho následovníci, máme určitý úkol! Ježíš vstal z mrtvých, proto musíme jednat jako jeho vyslanci, a vyhlašovat jeho vládu celému světu, aby jeho království bylo na zemi, jako je v nebi!
Zdroj: N. T. Wright | Překvapivá naděje
Tolik N. T. Wright a takříkajíc stanovení priorit vnímání významu Ježíšova vzkříšení. U tohoto autora je přemýšlení o nebi na zemi ještě v tomto životě doslova spojovací nití jeho díla, alespoň tedy toho, co jsem měl tu čest v češtině s nadšením přečíst – a souhlasit s tím pochopitelně.
Tento autor navíc mluví v souvislosti se vzkříšením o naději pro člověka. Jak překvapivé u knihy s názvem Překvapivá naděje, že ano? Ale dost legrace. Dovolte mi ještě citovat závěrečnou část kapitoly Podivný velikonoční příběh.
Ještě poslední poznámka: dospěl jsem k přesvědčení, že atmosféra skepticismu, která vládne v posledních dvou stoletích a v níž se stalo nemoderním, a dokonce trapným tvrdit, že Ježíš byl skutečně vzkříšen z mrtvých, nikdy nebyla a ani dnes není něčím sociologicky či politicky neutrálním. Intelektuální puč, kterým osvícentví mnohé přesvědčilo, že „dnes už víme, že mrtví lidé neožívají“, jako kdyby šlo o nějaký moderní objev a nikoli pouhé přihlášení se k tomu, co považovali za samozřejmost již Homér nebo Aischylos, je spjat s dalšími tvrzeními, s nimiž osvícenství přišlo. Mimo jiné jde o názor, že už jsme dospěli, že Boha můžeme odkázat do patřičných mezí, že si můžeme sami rozhodovat o tom, jak to bude na světě vypadat, a že si to můžeme na světě zařídit podle svého, bez nějakých vnějších zásahů.
Z tohoto hlediska byl totalitarismus 20. století pouze jedním z mnoha projevů širšího totalitarismu myšlení a kultury, proti němuž se nyní – a dle mého názoru právem, vzbouřila postmoderna.
Ostatně, kdo si přál, aby zesnulí nevstávali z mrtvých? To nebyli pouze intelektuálně bázliví lidé a racionalisté. Byli to i ti, kdo měli moc – společenští a intelektuální tyrani a násilníci, císaři, kteří se cítili ohrožení Pánem světa, jenž porazil poslední zbraň tyranů, totiž samu smrt, Herodové, které děsilo posmrtné vítězství pravého Krále Židů.
A v tomto bodě víra v Ježíšovo vzkříšení náhle přestává být záležitostí zkoumání podivné události z 1. století a stává se otázkou znovuobjevení naděje ve 21. století.
Naději získáte, když vám náhle dojde, že je možný i jiný pohled na svět, a že ve světe nemusí mít poslední slovo lidé bohatí, mocní a bezohlední. Právě proměna světonázoru, kterou od nás žádá Ježíšovo vzkříšení, nám umožní proměnit tento svět.
Zdroj: N. T. Wright | Překvapivá naděje
To byl N. T. Wright podruhé, a já nemám, co bych dodal. Úplně na začátku tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem říkal, že Velikonoce jsou pro křesťany důležitějším svátkem nežli Vánoce. Teď už snad víte, proč tomu tak je. Ale s tou důležitostí bych si fakt nelámal hlavu. Vánoce jsou zkrátka svátkem zrození samotného Ježíše Krista, Velikonoce pak oslava zrození křesťanství jako takového. A jak jste se v tomto dílu dozvěděli, nebýt Krista, nebylo by ani křesťanství – tak jakápak priorita toho či onoho svátku.
Jak se zdá, k tomuto podcastu Biblická jména a úsloví si pomalu začínáte nacházet cestu, protože poslechovost v pozvolné křivce stoupá – což mě samozřejmě moc těší. Budu rád, když této mojí biblické samomluvě zachováte přízeň a navíc to ještě trochu „rozkecáte“ i mezi svými přáteli. A nemusí to být hned věřící. Myslím, že i hledající či snad ateisté, by si rádi občas poslechli, jak to vlastně bylo.
Tento podcast najdete na obvyklých platformách jako je Spotify, Apple nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech, jejichž adresy uvádím v popisku tohoto dílu.
Děkuji, že jste vydrželi až do konce tohoto zatím nejdelšího, a ještě k tomu jubilejního desátého dílu, a budu se těšit na slyšenou u dalších pokračování.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!