Petr Lindner | 30. 12. 2025

Minulý díl tohoto podcastu byl ve znamení zneužívání biblických veršů, v tomto se podíváme na pojem, jehož význam se s biblickou zvěstí úplně neslučuje. Zlaté tele. Dnes je sice možná častěji slyšet slovní spojení zlatý padák, nicméně tak jako tak jde o synonymum uctívání peněz, bohatství a moci. Biblické pojetí zlatého telete je však jiné a navíc, nezřídka i v duchovním kontextu, ne vždy správně chápané. A co zde dělá osel a lev? Nechte se překvapit :-)

U posledního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2025 vás zdraví, a klidný, ničím nerušený poslech přeje, Petr Lindner.

Tato epizoda sice není pokračováním minulého dílu, ale je pravda, že o zlatém teleti nebo býkovi zde pár slov zaznělo. Řekl jsem si proto, že by možná nebylo špatné, věnovat se tématu kultických zlatých soch trochu podrobněji. Pojďme tedy rovnou do Exodu čili Druhé knihy Mojžíšovy, kde se nachází první příběh o zlatém teleti. Nebo býčkovi? Uvidíme, co z toho nakonec bude…

Abychom byli v obraze, přečtu nejprve prvních osm veršů 19. kapitoly knihy Exodus:

Třetího měsíce potom, co Izraelci vyšli z egyptské země, téhož dne, přišli na Sínajskou poušť. Vytáhli z Refídimu, přišli na Sínajskou poušť a utábořili se v poušti; Izrael se tam utábořil naproti hoře. Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory:
„Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“
Mojžíš přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal. Všechen lid odpověděl jednomyslně:
„Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“
Mojžíš tlumočil odpověď lidu Hospodinu.

Ex 19,1–8 (ČEP)

Pán Bůh jedná takříkajíc operativně, proto hned krátce po exodu Izraelců z Egypta pověřuje Mojžíše novými úkoly. Nejprve má lidu tlumočit Hospodinův záměr učinit z něj vyvolený národ. Jak jste sami slyšeli, Izraelci nejsou proti. Jednomyslně čili všichni do jednoho slibují Hospodinu poslušnost: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“

Ve 20. kapitole Bůh ustanovuje desatero, v následujících třech kapitolách pak další zákony. Na konci 24. kapitoly Exodu Mojžíš opět vystupuje na Sinajskou horu, přináší odsud všechna Boží ustanovení a na druhý den Izraelci rituálně uzavírají s Hospodinem smlouvu krve. Znovu se opakuje, cituji: Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: „Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ (Ex 24,3 /ČEP/)

Pán Bůh však k sobě na horu Sinaj Mojžíše povolává znovu. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vystup ke mně na horu a pobuď tam. Dám ti kamenné desky – zákon a přikázání, které jsem napsal, abys jim vyučoval.“ (Ex 24,12 /ČEP/) Tentokrát se však Mojžíšův výstup na Sinajskou horu poněkud protáhl. Hospodin mu totiž poskytl velmi podrobné školení o bohoslužebném konání. Mojžíš dostal detailní směrnice pro vybavení svatyně svatých, návod, jak a z čeho postavit truhlu slitovnici, jak má vypadat oltář, jak se mají oblékat kněží, zkrátka velmi, ale opravdu velmi podrobné liturgické pokyny. S oblibou říkám, že kdyby v Bibli byly přiložené ještě i technické výkresy a střihy na kněžská roucha, mohli bychom všechno do nejmenšího detailu přesně rekonstruovat. Tato ujednání můžete číst od 25. do 31. kapitoly knihy Exodus. Není tedy divu, že Mojžíš strávil na sinajské hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí.

Jenže izraelský lid, kempující na úpatí sinajské hory, se mezitím nejspíš začal trochu nudit. Přečtu prvních pět veršů 32. kapitoly knihy Exodus:

Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho:
„Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“
Áron jim řekl:
„Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!“
I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka.
A oni řekli:
„To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“
Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Potom Áron provolal:
„Zítra bude Hospodinova slavnost.“

Ex 32,1–5 (ČEP)

Na tomto místě malá vsuvka. Od začátku tohoto dílu byla řeč o zlatém teleti, právě jsem však četl – z Českého ekumenického překladu – o soše býčka. Pravda je taková, že většina českých překladů, s výjimkou zmíněného ekumenického a pak také ještě Katolického liturgického překladu, používá slovo tele. V hebrejském originálu je zde výraz  עגל [egel], což znamená tele – samec. Takže mladý býk čili býček. Web BibleHub.com k tomu uvádí:

[Egel] označuje tele samce, obvykle od narození do prvního roku života, stádium ceněné pro křehkost masa, ekonomický potenciál a rituální vhodnost. V každodenním životě byl symbolem potenciální síly, plodnosti a slavnostní hojnosti (srovnej 1. Samuelovu 28:24). V uctívání se stal buď legitimní obětí, nebo, tragicky, falešným znázorněním božstva.

Zdroj: BibleHub.com

Nicméně vraťme se k našemu příběhu Izraelců navrátivších se z Egypta. Poměrně zhusta bývá tato část knihy Exodus vykládaná jednoduše jako modloslužebnictví. Izraelci si zkrátka místo Pána Boha, kterému před pouhými čtyřiceti dny slibovali věrnost až za hrob, vlastníma rukama vyrobili náhradního Boha. Je to ale skutečně tak? Já si myslím, že ne. Stačí jen před chvílí citovaný text číst pořádně. Poté, co Áron posbírá všechny zlaté náušnice z uší žen, synů a dcer a odlije sochu býčka, lid říká: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Neříká nic ve smyslu, že by se jednalo o nějakého nového boha, nahrazujícího Hospodina. Navíc posléze Áron dodává: „Zítra bude Hospodinova slavnost.“  Je sice pravda, že bohoslužba se zvrtla k nevázaným hrám, jak se v Exodu píše o kousek dál, ovšem izraelský lid přesto oslavoval Boha, který je vyvedl z Egypta. Čili Hospodina. Nejde tedy o modloslužebnictví, nýbrž o porušení druhého přikázání desatera tak, jak jej Hospodin předal Mojžíšovi: Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. […] (Ex 20,4–5 /ČEP/)

Nevím…, možná si staří Izraelci mysleli, že Mojžíš se vrátí ze sinajské hory ruku v ruce s Pánem Bohem, který s nimi od té doby bude přebývat. Nemohli jaksi vědět, že Bůh sestoupí na zemi až o mnoho staletí později v osobě Ježíše Krista. Nedočkaví Mojžíše, který si nejspíš dělal pečlivé poznámky na Hospodinově workshopu někde nahoře na vrcholu Sinaje, si proto aspoň vyrobili sochu Boha. Zpodobnili ho jako mladého býčka – symbol moci, síly, plodnosti, ale také třeba války. Je dobré si uvědomit, že v tomto konání se ukazuje také touha Izraelců po Bohu. Naprosto zřejmě chtějí být v Boží přítomnosti. Chtějí, aby byl Bůh s nimi a oni s ním. Netouží ovládat své životy sami. Přejí si být vedeni Hospodinem, kterému důvěřují. A důvěřovat Bohu, to je elementární prvek víry. V duchu si říkám něco o tom, že by nebylo vůbec špatné, kdybychom i my měli takovou touhu po Boží přítomnosti. Zkrátka osobně jsem ochotný Izraelce za jejich přestupek se zlatou sochou býčka omluvit.

Já ale nejsem Bůh, a tomu se jednání svého vyvoleného lidu nelíbilo ani za mák. A nelíbilo se to ani Mojžíšovi, který samým vztekem rozmlátil kamenné desky s desaterem o nejbližší skálu. Pak vzal býčka, kterého udělali, spálil jej ohněm, rozemlel na prach, nasypal do vody a dal Izraelcům pít, píše se ve 20. verši 32. kapitoly knihy Exodus. Proč tento zvláštní trest? To vážně netuším, ale někde jsem četl zajímavé vysvětlení: To, co uctívali jako „boha“, museli Izraelci vypít, aby to pak z nich zase vyšlo ven. Prý jde o obraz toho, že modla, nebo podle mého názoru onen nežádoucí obraz Boha, není něco vznešeného, ale cosi, co člověk nakonec „vyhodí“. Celý příběh bohužel nakonec dopadl krveprolitím, ale to už si, prosím, v knize Exodus přečtěte sami. My se nyní posuneme ke druhému zlatému býčku, přesněji hned ke dvojici zlatých soch.

Tušíte správně, řeč bude – mimo jiné – o králi Jarobeámovi, o němž jsem mluvil v minulém dílu tohoto podcastu s názvem Kdo seje vítr, sklízí bouři. Nacházíme se v Izraeli v době po smrti krále Šalomouna, tedy někdy kolem roku 930 před naším letopočtem. Země je rozdělená na jižní Izrael, kterému panuje Šalomounův syn Rechabeám, jež má pod svým vlivem pouhé dva z dvanácti izraelských kmenů, největší kmen Juda a naopak nejmenší Benjamínovce. Severní Izrael se zbývajícími deseti kmeny ovládá král Jarobeám. A ten má roupy, zavést na svém panství něco jako vlastní náboženství. Proč? Aby mu lidi za bohoslužbami neutíkali do Jeruzaléma, patřícího do správy krále Rechabeáma. Ve 12. kapitole První knihy Královské čteme – 25. až 30. verš:

Jarobeám vystavěl Šekem v Efrajimském pohoří a usadil se v něm. Odtud vyšel a vystavěl Penúel. Pak si Jarobeám v srdci řekl:
„Nyní by se mohlo království navrátit k Davidovu domu. Kdyby tento lid chodil slavit obětní hody do Hospodinova domu v Jeruzalémě, obrátilo by se srdce tohoto lidu k jejich pánu, judskému králi Rechabeámovi. Mne by zabili a vrátili by se k judskému králi Rechabeámovi.“
Král se poradil a dal udělat dva zlaté býčky a řekl lidu:
„Už jste se dost nachodili do Jeruzaléma. Zde jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země!“
Jednoho býčka postavil v Bét-elu a druhého dal do Danu. To svádělo lid k hříchu. Lid chodíval za jedním z nich až do Danu.

1Kr 12,25–30 (ČEP)

Abychom byli v obraze: Bét-el ležel pár kilometrů od hranic s jižním Izraelem, asi 10–15 kilometrů od Jeruzaléma. Město Dan bylo naopak situované úplně v severním cípu Izraele. Jarobeám tedy rozmístil své modly doslova strategicky tak, aby jeho obyvatelstvo nemělo důvod  navštěvovat Jeruzalém.

Aby toho nebylo málo, stanovil také vlastní kněží, a dokonce vymyslel i vlastní svátky. To se dozvídáme ve 12. kapitole První knihy Královské hned vzápětí:

Jarobeám udělal též domy na posvátných návrších a nadělal ze spodiny lidu kněze, kteří nepocházeli z Léviovců. V osmém měsíci, patnáctého dne toho měsíce, zavedl Jarobeám svátek, podobný svátku v Judsku, a vystoupil k oltáři. Tak si počínal v Bét-elu: obětoval býčkům, které dal udělat, a ustanovil v Bét-elu kněze posvátných návrší, která nadělal. Vystoupil k oltáři, který dal udělat v Bét-elu, patnáctý den osmého měsíce, toho měsíce, v kterém si usmyslel zavést svátek pro Izraelce; vystoupil k oltáři pálit kadidlo.

1Kr 12,31–33 (ČEP)

Tak to dopadá, když člověka popadne neovladatelná touha po moci. Dějiny lidstva mluví naprosto jasně – každý režim, který chtěl ovládnout svůj lid, k tomu vždycky zneužil kromě jiného také náboženství. Vrátíme-li se však k tématu tohoto dílu podcastu, tedy ke zlatým býčkům, pak v tomto případě se nebojím nazvat je modlami. Ostatně už jsem toto slovo před chvílí použil. Pravidla, která dal Hospodin na sinajské hoře Mojžíšovi, si Jarobeám přizpůsobil vlastní potřebě, ohnul je k obrazu svému, nikoliv k obrazu Božímu. Samotní zlatí býčkové byli dokonce možná tím nejmenším zlem. Ale chování krále severního Izraele tentokrát omlouvat nebudu.

Přestože následující dění, popsané v První knize Královské už přímo nesouvisí s kultem zlatých býčků, považuji za vhodné se mu přesto věnovat, abychom se dozvěděli, jak to s Jarobeámem dopadlo.

Hospodina samozřejmě královo chování rozpalovalo do červena, a proto za králem poslal muže Božího, proroka, který mu měl tlumočit slova Stvořitele. Budu číst prvních devět veršů 13. kapitoly První knihy Královské:

Když Jarobeám stanul u oltáře, aby pálil kadidlo, přišel do Bét-elu z Judska muž Boží s Hospodinovým slovem. Volal proti oltáři na Hospodinův pokyn:
„Oltáři, oltáři, toto praví Hospodin: ‚Hle, Davidovu domu se narodí syn jménem Jóšijáš. Ten bude na tobě obětovat kněze posvátných návrší, kteří na tobě pálí kadidlo. Budou se na tobě spalovat i lidské kosti.‘“
Téhož dne dal i věštecké znamení:
„Toto je věštecké znamení, které ohlásil Hospodin: Hle, oltář se roztrhne a popel z obětí, který je na něm, se rozsype.“
Když uslyšel král Jarobeám slovo muže Božího, které zvolal proti oltáři v Bét-elu, vztáhl od oltáře svou ruku a poručil:
„Chopte se ho!“
Ale ruka, kterou proti němu vztáhl, strnula, takže ji nemohl přitáhnout k sobě zpět. Oltář se roztrhl a popel z obětí se z oltáře rozsypal podle věšteckého znamení, které muž Boží učinil na Hospodinův pokyn. Král se na muže Božího obrátil se slovy:
„Prosím, pros Hospodina, svého Boha, o shovívavost a modli se za mne, abych mohl přitáhnout ruku k sobě zpět.“
Muž Boží prosil Hospodina o shovívavost a král přitáhl ruku k sobě zpět a byla zase jako dřív. Král k muži Božímu promluvil:
„Pojď se mnou do domu, posilni se a dám ti dar.“
Muž Boží králi odvětil:
„I kdybys mi dal polovinu svého domu, nepůjdu s tebou. Na tomto místě nebudu jíst chléb ani pít vodu, neboť tak mi přikázal Hospodin svým slovem:
‚Nebudeš jíst chléb ani pít vodu a nevrátíš se zpět cestou, kterou jsi šel.‘“

1Kr 13,1–9 (ČEP)

Boží muž plnil příkazy Hospodina důsledně, jenže měl smůlu, brzy poté byl totiž podvedený. Nikoliv Jarobeámem, ale starým prorokem z Bét-elu, který se dozvěděl o tom, co se stalo s královým oltářem. Sedl na osla, dohnal Božího muže a nalhal mu, že anděl udělil výjimku a Boží muž se tedy se u něj doma může najíst a napít. Ještě, když seděli za stolem, Hospodin muži Božímu vyčetl jeho prohřešek a svou řeč zakončil slovy: Poněvadž ses vzepřel rozkazu Hospodinovu a nedodržel jsi příkaz, který ti dal Hospodin, tvůj Bůh, ale vrátil ses a jedls chléb a pils vodu na místě, o němž ti řekl: Nebudeš tam jíst chléb ani pít vodu, nedostane se tvé mrtvé tělo do hrobu tvých otců. (1Kr 13,21–22 /ČEP/) Co tím Pán Bůh myslel, se dozvídáme v následujících verších. První Královská, 13. kapitola, verše 23 až 34:

Když prorok, kterého přivedl zpět, pojedl a napil se, osedlal mu osla a on odejel. Na cestě ho přepadl lev a usmrtil ho. Jeho mrtvola ležela na cestě a vedle ní stál osel; i lev stál vedle mrtvoly.
Tu šli kolem nějací muži a viděli na cestě ležící mrtvolu i lva stojícího vedle té mrtvoly. Přišli do města, v němž bydlel ten starý prorok, a vykládali o tom. Když to uslyšel prorok, který ho přivedl z cesty zpět, řekl: „To je muž Boží, který se vzepřel Hospodinovu rozkazu. Hospodin jej vydal lvu a ten ho roztrhal a usmrtil podle slova, které k němu Hospodin promluvil.“
Pak rozkázal svým synům: „Osedlejte mi osla!“
Osedlali mu ho. Odejel a nalezl mrtvolu ležící na cestě; vedle mrtvoly stál osel i lev. Lev nesežral mrtvolu ani neroztrhal osla.
Prorok zvedl mrtvolu muže Božího, naložil ji na osla a vezl ji zpět. Ten starý prorok přišel do města, naříkal nad ním a pohřbil ho. Jeho mrtvé tělo uložil do svého hrobu a naříkali nad ním: „Běda, můj bratře!“
Po pohřbu řekl svým synům: „Až umřu, pochovejte mě do hrobu, v němž je pohřben muž Boží. Vedle jeho kostí uložte i mé kosti. Jistě se stane to, co na Hospodinův pokyn volal proti oltáři v Bét-elu i proti všem domům na posvátných návrších v samařských městech.“
Ani po této události se Jarobeám neodvrátil od své zlé cesty, ale dál dělal kněze posvátných návrší ze spodiny lidu. Kdo chtěl, toho pověřil, aby byl knězem posvátných návrší. Touto věcí se Jarobeámův dům prohřešil, a proto musel být zničen a vyhlazen z povrchu země.

1Kr 13,23–34 (ČEP)

Scéna se lvem a oslem představuje mystický obraz, alegorii Božího trestu. Lev zde není nebezpečné zvíře, které by Boží muž náhodně potkal na své cestě, nýbrž vystupuje v roli vykonavatele soudu. Proto také člověka „pouze zabije“, ale nesežere ho – není to jeho kořist. Stejně tak se lev nedotkne ani osla, na němž by si lev-zvíře jistě s gustem smlsnul. Jenže, můžete si říct, že osel by v takovém případě utíkal, až by se mu za kopyty prášilo. Tudíž i on zde má svůj zvláštní význam, roli jakéhosi tichého svědka celé události.

Jsme na konci této poněkud zvířecí epizody. Osvětlili jsme si, že výraz zlaté tele, používaný občas v běžném jazyku jakožto synonymum uctívání peněz, bohatství a moci, úplně nesouvisí s prvním zlatým teletem Izraelců, navrátivších se pod Mojžíšovým vedením z Egypta, ale mnohem blíž už má ke zlatým býčkům krále Jarobeáma. Zatímco Mojžíšovi lidé z mého pohledu „pouze“ porušili druhé přikázání desatera, Jarobeám si z býčků udělal skutečné modly, s jejichž pomocí chtěl upevnit svůj vliv a moc nad lidem severního Izraele. 

Do jeho příběhu pak vstupují další dvě zvířata, lev a osel, která před námi vystaví biblickou scénu, jíž se dost možná inspiroval C. S. Lewis v závěrečné knize Letopisů Narnie, Poslední bitva. Byť zde tedy osel převlečený za lva, slouží ke lži, nikoliv jako svědek spravedlivého soudu. 

Doufám, že se vám poslední díl podcastu Biblická jména a úsloví roku 2025 líbil a budu moc rád, když mu zachováte přízeň i v novém roce. A pokud mi navíc napíšete, jaká témata by vás zajímala, nebo co byste třeba chtěli zlepšit, stejně tak rád se budu vašimi náměty zabývat.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 131 | Zlaté tele… a lev s oslem navrch se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 17. 12. 2025

I kdybychom pominuli duchovní význam Bible a vycházeli pouze z jejího postavení absolutního světového bestselleru – uvádí se čtyři až pět miliard (!) prodaných výtisků – nemůžeme se divit, že biblické myšlenky jsou nezřídka zneužívané k jiným než… doslova a do písmene, bohulibým účelům. Příkladů by se našlo nemálo, já se v tomto dílu omezím pouze na dva, pocházející z doby komunistické diktatury u nás. O čem bude řeč? O sloganech: Kdo seje vítr, sklízí bouři a Kdo nejde s námi, jde proti nám.

Příjemný poslech vám přeje autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.

Možná jste komunistickou totalitu v naší zemi nezažili, nebo jste na ni zapomněli, případně ji vytěsnili ze svých myšlenek. I když si myslím, že by se to mělo dělat mnohem častěji, nechci tuto dobu připomínat, protože o tom tento podcast jednoduše není. Nicméně jednu poznámku si nemůžu odpustit. Nikdy se nepřenesu přes odpudivý arogantní cynismus komoušů, kteří se na jednu stranu neštítili potlačovat křesťanství násilím, aby si vzápětí přivlastnili biblické verše, slova samotného Hospodina a Pána Ježíše, samozřejmě patřičně ohnutá pro vlastní zrůdnou ideologii. Omlouvám se za své stěžování, ale muselo to ze mě ven. Teď už pojďme k úsloví, Kdo seje vítr, sklízí bouři.

To neblaze proslavila hlásná trouba tehdejšího režimu, noviny Rudé právo, které 30. června 1989 otiskly diskreditační pamflet proti autorům a signatářům petice Několik vět – s titulkem Kdo seje vítr. V posledním odstavci se píše: Existuje poučné přísloví „Kdo seje vítr, sklidí bouři.“ Je na čase, aby si každý, kdo se pokouší hrát s ohněm, tuto pravdu uvědomil.Že ono přísloví je „vypůjčené“ z Bible, tím už se však autor nebo autoři článku jaksi zapomněli pochlubit.

Pochybovači by mohli říct, že přesně v tomto znění se úsloví v Bibli nenachází. V čem jsou ale jiná slova Zaseli vítr, sklidí bouři, jak se píše v Českém ekumenickém překladu, nebo Budou rozsévat vítr a sklidí bouři, což je Katolický liturgický překlad, případně Protože zasévají vítr, sklidí bouři, pocházející z Českého studijního překladu Bible? Odpovím si sám: Nejsou jiná v ničem. Jsou ale takříkajíc původní a samozřejmě – což asi nemusím ani dodávat – nemají nic společného s komunistickou ideologií. Jsou to slova Pána Boha, vyslovená prostřednictvím starozákonního proroka Ozeáše. Konkrétně jde o první část 7. verše, 8. kapitoly stejnojmenné knihy. Já ale nyní – abychom měli kontext – přečtu prvních osm veršů této kapitoly, předznamenaných v Českém ekumenickém překladu titulkem: Kdo seje vítr, sklidí bouři – Boží soud se valí na lid, který Hospodina vyznává jen ústy.

Polnici k ústům! Jak orel na dům Hospodinův! Přestoupili moji smlouvu, proti mému zákonu se vzepřeli. Budou ke mně úpět: „Bože můj, my synové Izraele se k tobě známe.“ Izrael zanevřel na to, co je dobré, bude jej honit nepřítel. Krále si ustanovili, ale beze mne, dosadili velmože, ale já se k nim neznám. Ze svého stříbra a zlata si udělali modlářské stvůry ke své vlastní zkáze. Tvůj býček na tebe, Samaří, zanevřel. Můj hněv proti nim plane! Jak dlouho ještě? Bez trestu nezůstanou. Neboť ten býček je z Izraele, udělal jej řemeslník, není to Bůh. Ze samařského býčka zbudou jen třísky. Zaseli vítr, sklidí bouři. Nevyroste jim ani stéblo, co vzklíčí, nevydá žádnou mouku; kdyby snad i něco vydalo, pohltí to cizáci. Izrael bude pohlcen. Hle, budou mezi pronárody jako bezcenná nádoba.

Oz 8,1–8 (ČEP)

Prorok Ozeáš tlumočí Hospodinovu nespokojenost…, mno, spíše boží naštvání na to, jak se Izraelci ze Samaří pod vedením jednoho z dvanácti kmenových vůdců, nejmladšího Jákobova syna Efrajima, více a více vzdalují Hospodinu. O dvě kapitoly nazpět Pán Bůh ústy Ozeášovými říká: Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí. (Oz 6,4 /ČEP/)

Jako bychom to neznali z jiných knih Starého zákona. Kdykoliv Izraelcům na jejich nelehké cestě otrnulo, velmi rychle zapomněli, že je to Hospodinova moc, která je – lidově řečeno – vytahuje z bryndy. Slova o králích a býčkovi odkazují na příběh, popsaný v 1. Knize královské, kde král Jarobeám nechává Izraelcům zhotovit dva zlaté býčky, a prohlašuje je za bohy, kteří je vyvedli z Egypta. Kdybychom šli v historii ještě dál, pak je zde zřejmá paralela se zlatým teletem, které si Izraelci zhotovili při netrpělivém čekání na úpatí Sinajské hory, odkud Mojžíš posléze donesl od Hospodina kamenné desky s desaterem. 

Vraťme se však k našemu úsloví, Kdo seje vítr, sklidí bouři. Myslím, že není třeba jej rozvláčně vysvětlovat, význam je jasně zřetelný. Staročeská Bible kralická používá místo slova bouře pojem vichřice: Poněvadž větru rozsívají, takéť vichřici žíti budou… Poznámkový aparát Šestidílky pak k tomuto verši uvádí:

Jako by řekl: Jakož ten kterýž by po brázdě jda, prázdnou rukou, semene v ní nemaje, rozmítal, daremní práci před sebe by bral a v ní ustával: tak tito modláři také, ač častokrát zdá se že snažnou práci a s ustáním při svém modlářství vedou, však neužitečně se jí zanášejí, aniž jim modly co jejich prospějí, alebrž ještě oni tím svým usilováním, vichřici hněvu Božího proti sobě vzbudí, a jakž dělají, tak míti budou.

Zdroj: Bible kralická šestidílná, kompletní vydání s původními poznámkami | Vydala Česká biblická společnost, 2014

Napadá mě hned několik možných vysvětlení, proč staří Izraelci Boha opouštěli a zase se k němu vraceli. A dokonce bych byl schopný jejich jednání i v jistém smyslu omluvit. Nebo spíš přesněji… pochopit. Protože úplně stejně se člověk chová i dnes. Modly totiž nemusí mít jen podobu zlatého telete nebo býčka, či jakýchkoliv jiných soch nebo objektů z drahých kovů, případně třeba jenom ze dřeva. Zbožštit si lze v podstatě cokoliv: Majetek, moc, práci, alkohol, sám sebe, své ego, zkrátka všechno, na co si vzpomenete. Martin Luther říkal: Na co zavěsíš své srdce, to je tvůj bůh. Bůh, v tomto případě s malým písmenem b na začátku. Bůh s velkým B však v Ježíši Kristu s člověkem uzavřel Novou smlouvu – za sjíždění ze správné cesty nás už netrestá. Neposílá na nás bouři ani vichřici, ponechává nám svobodu i v rozhodnutí, jestli jít s ním nebo bez něj. A kdo nejde s námi, jde proti nám… 

Poněkud neobratným a ještě k tomu prvoplánovým oslím můstkem, který je samozřejmě myšlený v nadsázce, se dostáváme ke druhému sloganu, zneužívaného stranou, která u nás přes 40 let vládla. Kdo nejde s námi, jde proti nám byl slogan, jehož autorství se připisuje prvnímu komunistickému prezidentovi po převratu v roce 1948, Klementu Gottwaldovi. A tohle, že je v Bibli? Opět, jako v případě prvního hesla, v Bibli nenajdete dokonale shodné znění, nicméně ani tentokrát se nejedná o podobnost čistě náhodnou. 

Ve dvou synoptických evangeliích – v Markově a Lukášově spisu – se shodně vždy v 9. kapitole po událostech, známých jako proměnění na hoře, uzdravení posedlého chlapce a druhé předpovědi utrpení, nachází krátký příběh, nazvaný v Českém ekumenickém překladu Bible Spor o prvenství. Naši předmětnou větu najdete v jeho druhé části, v Markově evangeliu, z něhož budu nyní citovat – od 38. do 40. verše:

Jan mu řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned nato zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás. 

Mk 9,39–40 (ČEP)

Variantně se v různých českých překladech Bible (ve větší míře v Lukášově evangeliu) objevuje také verze Kdo není proti vám, je pro vás, nicméně jak jistě sami uznáte, významově se pořád pohybujeme na stejném ledě.

Ještě, než ale přistoupím ke krátkému výkladu, vrátíme se v Bibli o pěkný kousek nazpět, do Čtvrté knihy Mojžíšovy čili knihy Numeri, kde je v 11. kapitole popsaný podobný příběh. Když Mojžíš vyváděl Izraelce z egyptského zajetí, věčně nespokojený lid měl pořád s něčím problém. Nelíbilo se jim už jíst nebeskou manu, sbíhaly se jim sliny při pomyšlení na maso a Mojžíš si Hospodinu stěžoval:

[…] a vyčítal Hospodinu: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům? Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu? Volají ke mně s pláčem: ‚Dej nám maso, chceme jíst.‘ Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly. Když už se mnou chceš takto jednat, raději mě zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení.“

Nu 11,11–15 (ČEP)

Pokud čtete Bibli, víte, že Mojžíš, který se od začátku ke své službě necítil nejpovolanější, a upřímně řečeno by se jí nejspíš nejraději zbavil, s Pánem Bohem často polemizoval, nebál se zpochybnit jeho rozhodnutí a nejednou také dosáhl svého. Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát – je to důkaz, že s Bohem se zkrátka dá mluvit. Bůh není umanutý despotický vládce, který by striktně trval na svém. Pán Bůh člověku naslouchá, a dokonce si myslím, že je rád, když s ním třeba i polemizujeme. Je rád, když s ním mluvíme skrze své modlitby. Předkládáme mu svá, klidně i nesmyslná, přání a prosby, zkrátka, komunikujeme s ním. Chce, abychom byli jeho partneři nebo spíš, biblickými slovy – bližní. 

Vrátíme-li se k Mojžíšovi, pak tomu Hospodin následně slíbil, že na sedmdesát starších z Izraelského lidu sešle Ducha svatého, a ti pak, spolu s Mojžíšem, jak se píše v knize Numeri, ponesou břímě lidu. Od 26. verše čteme:

Dva muži však zůstali v táboře, jeden se jmenoval Eldad a druhý Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře. Tu přiběhl mládenec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Médad v táboře prorokují.“ Nato se ozval Jozue, syn Núnův, který už jako jinoch přisluhoval Mojžíšovi, a zvolal: „Mojžíši, můj pane, zabraň jim v tom!“ Ale Mojžíš mu řekl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“

Nu 11,26–29 (ČEP)

Starozákonní příběh sice neobsahuje slova Kdo není proti nám, je pro nás, je to ale stejná situace jako v případě Ježíšových učedníků. Někteří lidé se cítí být povolanější k prorokování nebo uzdravování – nebo jednoduše k jakékoliv jiné činnosti – a jakmile se v jejich okolí objeví někdo, kdo dělá stejné věci, cítí se být dotčeni, že jim narušuje jejich domnělou exkluzivní výsadu. Biblické zdroje hovoří o konání dobra. Ježíšovi učedníci vyháněli z lidí démony čili uzdravovali je, Eldad z Médadem prorokovali čili tlumočili lidu Boží slovo, kterého se jim skrze Ducha Svatého dostalo. Otázka zní: Má snad být na konání dobrých věcí monopol? Jak Mojžíš, tak i Ježíš říkají jednoznačné ne. Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kdo není proti nám, je pro nás. Bránit někomu dělat dobré věci jen proto, že já sám se k tomu cítím být kompetentnější, je přinejmenším pošetilé, potažmo pak hloupé. 

V tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem se vymezil vůči zneužívání dvou biblických vět totalitní komunistickou mocí. Je to ale bohužel jen jeden příklad za všechny. Jak jsem už řekl na začátku, Bible je tak nesmírně známou knihou doslova napěchovanou úchvatným obsahem, že zkrátka svádí nejrůznější lidi k tomu, aby jej tu a tam ohnuli ke svému, ne vždy bohulibému účelu. I to je jeden z důvodů, proč je dobré Bibli číst a nad biblickým textem přemýšlet. 

Já se to na půdě tohoto podcastu snažím dělat a předávat svá poznání jeho posluchačům nebo čtenářům textových verzí, které najdete na webu Biblismy.cz. Jestli se mi to daří, to už musíte posoudit vy. 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 130 | Kdo seje vítr, sklízí bouři se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 2. 12. 2025

Kdybych se vás zeptal odkud pochází slovní spojení zakázané ovoce, jsem si jistý, že byste bez váhání odpověděli a řekli to správně: Z Bible. Vím, v biblickém podcastu se to nabízí samo, ale i tak – příběh o „jablku hříchu“ Adama a Evy, a s ním spojené úsloví o zakázaném ovoci, zkrátka zná každý. Přesto však o něm v tomto dílu zkusím říct něco víc a navrch přidám ještě na první pohled trochu lechtivé téma, nahotu v biblickém pojetí.

Uvařte si dobrou kávu, pohodlně se usaďte a nenechte se ničím a nikým rušit. Příjemný poslech podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner. 

Hned na začátku je třeba říct: O žádném jablku v Bibli není ani slovo. Píše se zde o stromu poznání dobrého a zlého, na kterém sice roste nějaké ovoce, ale jeho druh nikde není specifikovaný. Prostě ovoce…

Zahradu v Edenu vysadil Hospodin hned poté, co z prachu země stvořil Adama. To se dozvídáme ve 2. kapitole knihy Genesis od 8. verše:

A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.

Gn 2,8–9 (ČEP)

O kousek dál, od 15. verše, dostává první obyvatel země rajskou zahradu do své správy, ovšem s jednou podmínkou:

Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“

Gn 2,15–17 (ČEP)

Na začátku 3. kapitoly knihy Genesis přichází na scénu had, aby ukecal Evu k ochutnání zakázaného ovoce. Opět, ani zde není řeč o jablku. Poslouchejte:

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.

Gn 3,1–6 (ČEP)

Plody a pořád jenom plody. Jablka nikde. Jak tedy vzniklo obecně zažité ponětí, že si Adam s Evou kousli do jablka? Nabízí se více vysvětlení. Jednak mohou být příčinou staří malíři, kteří zakázané ovoce v této biblické scéně většinou obligátně zobrazovali v podobě jablka. Nebo možná přesněji jako ovoce, připomínající jablko. Není to však pravidlo – například na monumentální Michelangelově fresce na stropě Sixtinské kaple nenabízí had s ženskou tváří Evě jablko, nýbrž fík čili plod fíkovníku, okolo nějž je „hadožena“ omotaná. Mimochodem, o fíkovníku se často hovoří v židovské tradici, už jen z toho důvodu, že Adam a Eva, poté, co poznali, že jsou nazí, se přioděli fíkovými listy. 

Vrátíme-li se k jablku, pak sem vede ještě jedna indicie, tentokrát, jak se zdá, se seriózním základem. Americký profesor Robert Appelbaum, působící na univerzitě v Upsale ve Švédsku, rozvinul teorii o tom, že „vina“ leží na Jeronýmovi, překladateli latinské Vulgáty z hebrejštiny. Ve verši, kde had říká Evě …v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé, přeložil poslední slovo do latiny jako malum. Stejně tak i ve 22. verši: I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé… (Gn 3,22 /ČEP/) Podíváte-li se do slovníku, zjistíte, že je to správně – podstatné jméno malum je latinsky zlo, špatnost. Jenže stejně tak může značit i jablko… Navíc podobně znějící přídavné jméno malus znamená zlý, špatný, škodlivý, ale též… jabloň. Zahrádkáři mezi našimi posluchači by mohli znát latinský botanický název malus domestica – jabloň domácí.

Zvláštní vysvětlení jsem našel také na Wikipedii, kde se na téma Strom poznání dobra a zla mimo jiné píše: Na jablko odkazuje označení krčního ohryzku, jenž je patrný zvláště na mužském těle, jako na viditelnou připomínku pojedení zakázaného jablka.

To už mi připadá trochu přitažené za vlasy, ale budiž. Ať je to, jak chce, jablko zkrátka v Bibli nenajdete, ani kdybyste ji četli odzadu dopředu. Tedy myslím v souvislosti se stromem poznání dobrého a zlého. Jinak je totiž v Bibli zmínek o jablkách, obvykle granátových, hned několik.

V příběhu porušení jedné jediné podmínky, kterou dal Pán Bůh prvním lidem, však to, o jaký druh ovoce se jednalo, samozřejmě není ani zdaleka nejpodstatnější. Hned první příhoda v dějinách lidstva ukazuje, jak snadno člověk podléhá pokušení. Hospodin dal Adamovi a Evě celou zemi. Měli doslova všechno. Tedy až na onen jeden zákaz. Mohli byste si říct, že to přece není problém. Bez toho, aniž by ochutnali zakázané ovoce, mohli přece dál v klidu vegetovat. Jenže člověk nedá pokoj, dokud nedostane přes prsty. Co kdyby v tom bylo něco extra? Něco fakt velkého! Co kdybych náhodou o něco přišel? A tak věřím, že i kdyby v ráji nebylo hada pokušitele, první lidé by stejně tak dlouho kolem stromu chodili, až by, lhostejno jestli jako první Eva nebo Adam, nakonec… ochutnali. Prostě by jim to, i přes jasně vyslovenou hrozbu propadení smrti, jednoduše nedalo. Tudíž všechny spekulace o tom, jak by to na zemi vypadalo, kdyby Adam s Evou ovoce poznání neochutnali, jsou podle mě jednoduše naprosto liché. Stalo by se to tak jako tak.

Všimněte si také, že Pán Bůh zakázaný strom neohradil vysokým plotem, nedal na něj ceduli Zákaz požívání ovoce!, ani jej nenechal hlídat cherubíny s ohnivými meči. Nic podobného. Hospodin pouze vyslovil svou podmínku. Sám za sebe si říkám, že je to v pořádku. Takhle to musí stačit. Zároveň si ale navíc uvědomuji, že to také o Pánu Bohu vypovídá něco víc. Vztah Boha k člověku je totiž založený na důvěře a vzájemném respektu. Člověk není loutkou v rukou Pána Boha. Je v nejlepším slova smyslu jeho parťákem a co víc, milovanou osobou. Pán Ježíš před svým ukřižováním říká učedníkům:

Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.

J 15,15–17 (ČEP)

To jsme se sice dostali v Bibli o pěkný kousek dál, do 15. kapitola Janova evangelia, nicméně jak víme, v Ježíši Kristu sestoupil Bůh na zemi, aby nás učil – a učí stále – poznávat, jaký Bůh je. Proto bychom tedy i my měli Bohu důvěřovat tak, jako on důvěřuje nám, Boha milovat tak, jako miluje on nás, a milovat jedni druhé, jak nám to Syn Boží přikazuje.

Kromě zakázaného ovoce jsem v úvodu tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví navrch slíbil také povídání o nahotě v Bibli. Ostatně o té jsem se už krátce zmínil v případě Adama a Evy, tak se od toho pojďme takříkajíc odpíchnout. 

Bylo by nejspíš poněkud pošetilé domnívat se, že kdyby nedošlo k osudné příhodě s ochutnáním zakázaného ovoce (ke které by, jak jsem o tom před chvílí mluvil, nejspíš stejně došlo :-)), lidstvo by se skládalo ze samých nudistů, prostých jakéhokoliv oblečení. Nebudu zde rozvíjet důvody, myslím, že je to každému jasné. Nahota u Adama a Evy je symbolická – znamená čistotu a nové stvoření. Proto také, je-li někdo nahý, říkáme o něm, že je, jak ho Pán Bůh stvořil.

Starozákonní nešťastník Jób poté, co přišel o všechno, říká: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jb 1,21 /ČEP/) Mimochodem, opakuje to po něm ve stejnojmenné knize i Kazatel: Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo. (Kaz 5,14 /ČEP/)

Obě tyto biblické citace však už mají trochu jinou konotaci. Mluví o nahotě stvoření, která se na konci života změní na nahotu smrti. Lidově řečeno, do hrobu si člověk nic nevezme. Veškeré hromadění majetku, moci a já nevím, čeho všeho ještě, je, slovy Kazatele, marnost nad marnost.

Proto má také v biblickém kontextu nahota svou symboliku jakožto úplné obnažení před Pánem Bohem. Když Hospodin, poté, co Adam s Evou ochutnali ovoce poznání, volá na člověka Kde jsi?, Adam naivně odpovídá: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gn 3,9 /ČEP/) První muž měl samozřejmě na mysli tělesnou nahotu, nicméně Bůh člověka vidí obrazně v celé jeho nahotě. Člověk je před Bohem nahý jako Boží stvoření, symbolicky nahý je také bez ohledu na to, čeho dosáhl, jaké jmění nebo postavení si vybudoval, nahý je člověk vzdělaný i prostý, velký, malý, slabý i silný, zkrátka každý. Všichni jsme před Bohem nazí, a díky tomu ke každému z nás Pán Bůh přistupuje stejně. Nedělá mezi námi rozdíly, které tak rádi mezi sebou vytváříme my sami, stejně jako je pošetilé, chtít svou nahotu před Bohem skrývat, jako to dělal Adam. 

Nahota také symbolizuje zranitelnost nebo slabost. Dva dny před svým ukřižováním vypráví Pán Ježíš podobenství O posledním soudu. Z 25. kapitoly Evangelia podle Matouše přečtu nejprve první část podobenství, verše 31 až 36:

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘

Mt 25,31–36 (ČEP) 

Byl jsem nahý, a oblékli jste mě… Zde se tato slova nejspíš skutečně týkají oděvu, ovšem v kontextu s ostatními skutky je zřejmé, že se jedná o pomoc někomu, kdo ji potřebuje. Jak se dozvídáme v dalších čtyřech verších, nemusí to být nutně král z podobenství, představující samotného Ježíše.

Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘

Mt 25,37–40 (ČEP) 

Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili… O čem jsem to povídal v předchozím dílu s názvem O lásce podle Jana? Člověk nemůže dost dobře milovat Boha, když nemiluje svého bližního. Oblékneme-li svého nahého bratra, svého nahého bližního, který je nesnázích, je to skutek, který propojuje nebe a zemi. Člověka s Bohem a Boha s člověkem.

Snad jen pro úplnost jen krátce doplním, že nahota se v Bibli samozřejmě nezřídka vyskytuje také jakožto prostá tělesná obnaženost. Kapitán Noe se ze samé radosti z úspěšného přistání své archy opil tak, že usnul před svým stanem, jak ho Pán Bůh stvořil. Král David šmíroval ze střechy svého paláce nic netušící krásnou Betšebu při večerní koupeli. V Gerase Ježíš uzdravoval muže jménem Legie, posedlého démony, který už dlouhou dobu nenosil oděv a žil v hrobech. A tak bychom mohli pokračovat. Ani jeden ze zmíněných příběhů nedopadl zrovna dobře. Nejsem žádný puritán, nicméně ona tělesná nahota v Bibli vcelku pochopitelně není nic, co by bylo doporučováno jako prospěšné či hodné následování. Už od starověku člověk ví, že jde o intimní věc, nehodnou veřejné produkce. Ostatně ani dnes, v naší takzvaně liberální společnosti, nechodíme po světě nazí. Tedy kromě již zmíněných nudistů. Ale to už je jaksi jiná kapitola :-)

Jsme na konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví, tak si pojďme jeho obsah stručně shrnout. V první části jsem řekl, že zakázané ovoce nemuselo být zrovna jablko, jak se často zobrazuje nebo popisuje. Mnohem důležitější však je, že tento příběh – hned na začátku celé Bible – ukazuje, jak snadno dokáže člověk zklamat Boží důvěru. O lidské ani nemluvě…
Od Adama a Evy, běhajícími po ráji nejprve jak je Pán Bůh stvořil, jsme došli k nahotě v Bibli. Ta zde není jen prostým fyzickým odhalením těla, nýbrž má hned několik symbolických významů. Asi nejdůležitější z nich je skutečnost, že před Bohem jsme všichni nazí, před Bohem jsme si všichni rovni.

Sám za sebe si říkám, že bych to měl mít častěji na paměti. Někdy se rád porovnávám s jinými lidmi, tu a tam si leckoho, lidově řečeno, „beru do huby“, jsou chvíle, kdy se cítím být Bohu blíž než ostatní. Když si to pak (někdy) uvědomím, dojde mi, že se děje pravý opak – Bohu se tím vzdaluji. Tak to nedělejte po mě :-) 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 129 | Zakázané ovoce a nahota v Bibli se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 25. 6. 2025

I když jsem druhou stovku dílů tohoto podcastu zahájil trojdílným miniseriálem s názvem Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka, bůhvíjakým příznivcem seriálů nejsem. Občas se mi ale přihodí, že jednotlivé díly na sebe volně navazují a tak tomu je i v případě této epizody. Budeme pokračovat v další části evangelia, u které jsme skončili v předchozím dílu MUDr. Ježíš Kristus aneb Lékaře nepotřebují zdraví, pouze Matoušovu verzi vyměníme za spis Lukášův.

Příjemný, ničím nerušený poslech vám přeje Petr Lindner.

Krátce si připomeňme předchozí díl: Ježíš a jeho učedníci stolovali v domě celníka Leviho alias Matouše, což nebylo po chuti farizejům, kteří se ptali: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ Ježíšova odpověď Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní a následující slova Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky, je evidentně neuspokojila, protože se ptají dál. Následující část evangelia, v Českém ekumenickém překladu nazvanou Spor o půst, opět najdete jak v Matoušovi, tak v Lukáši i Markovi. Jak jsem ale před chvílí řekl, v tomto dílu budu pracovat s Evangeliem podle Lukáše. Pátá kapitola, verše 33 až 39:

Oni mu řekli: „Učedníci Janovi se často postí a konají modlitby, stejně tak i učedníci farizeů; tvoji však jedí a pijí.“
Ježíš jim řekl: „Můžete chtít, aby se hosté na svatbě postili, když je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v těch dnech, se budou postit.“
Řekl jim i podobenství: „Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí.
A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy, samo vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší.‘“

L 5,33–39 (ČEP)

Ptáte-li se, proč jsem pro citování biblických veršů zvolil Lukáše, proč nepokračuji v Matoušově spisu, pak zde je odpověď: Zatímco Marek a Matouš končí slovy o novém vínu do nových měchů, pouze v Lukášově evangeliu je navíc věta Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší.‘ Což je z mého pohledu velmi zajímavý dodatek. Ale pojďme si celý text rozebrat postupně. 

Tato část páté kapitoly Lukáše (nebo 9. kapitoly Matouše či 2. kapitoly Marka) je sice pojmenovaná jako Spor o půst, nicméně sami asi vnímáte, že půstem se zabývá pouze její první polovina. Ostatně už jsem tyto verše citoval i dříve, a to v dílu s názvem Toto je půst, který si přeji… Ježíš je však mistr podobenství, takže není divu, že sdělení o tak běžné věci, kterou byly tehdejší postní zvyklosti, použije pro myšlenku s velkým přesahem – mluví o svatbě a o době, kdy ženich bude lidem vzat. Myslím, že vysvětlení není třeba. Jsme sice teprve na začátku evangelií, ale už zde Ježíš předznamenává, jak celý příběh dopadne. 

Vraťme se ale k až téměř antagonistickému spojení Ježíš a farizejové. Možná by bylo dobré, říct si přesněji, kdo vlastně byli farizejové, kteří se k Ježíšovu chování nezřídka vymezovali, potažmo pak Ježíš kritizoval jejich počínání. Vezmu si na pomoc Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI, který k heslu Farizeové uvádí toto:

[Farizeové] (hebr. oddělení /od všeho nečistého/) – stoupenci reformního hnutí v Izraeli doby Ježíšovy. F. byli nejvýznamnější skupinou, která navazovala na dědictví chasidů z doby makabejské vzpoury (1Ma 2,42)…

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

O něco dál slovník dodává:

…Hleděli výklad Zákona přizpůsobit novým podmínkám městského života. Snažili se zabránit přestupování hlavních přikázání jednotlivými příkazy, o nichž vedli otevřenou diskusi. Rychle ovládli stav zákoníků a prosazovali celkovou reformu Izraele. V teologii se odlišili od radikálního chápání apokalyptiky, ale na rozdíl od dřívější zbožnosti Izraele, která o osobní naději ve smrti téměř nemluvila, rozvinuli víru v osobní vzkříšení po smrti (Sk 23,8).

Ježíšovi, který s Janem Křtitelem také usiloval o reformu Izraele, stáli f. blízko a Ježíš s nimi proto často diskutoval (např. Mk 10,1–12), ale často proti nim i polemizoval, zejména pro jejich náboženské sebevědomí (L 18,9–14). Východiskem nápravy mu nebyly příkazy zákona, ale především konečné zakotvení naděje v království Božím. Proto tvrdil, že svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem (Mt 23,4). Někdy před nimi varoval (Mk 8,11.15 par), i když jejich učení zásadně neodmítal (zachovávejte všechno, co vám řeknou – Mt 23,3). Výtky pokrytectví se týkají vnitřních rozporů farizejských tradic, ne jejich morální zkaženosti. Takovou výtku známe z Mk 12,40 a par.: Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. K farizeům se hlásil i Pavel z Tarsu (Sk 23,6; Fp 3,5).

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Jak jste sami slyšeli, farizeové nejspíš nebyli až takoví padouchové, jak je možná často při čtení Bible můžeme vnímat. Pouze bych rád upřesnil tuto větu z slovníkového hesla Farizeové: Někdy před nimi varoval (Mk 8,11.15 par), i když jejich učení zásadně neodmítal (zachovávejte všechno, co vám řeknou – Mt 23,3). Ze třetího verše 23. kapitoly Evangelia podle Matouše je zde totiž citovaná jen jeho první část. Celý verš zní takto: Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. (Mt 23,3 /ČEP/) Slova a skutky… o tom by se dalo dlouze povídat. Tak že bych na toto téma někdy natočil další díl tohoto podcastu? Nebudu slibovat, nechte se překvapit. Každopádně farizeové byli – alespoň jak to vnímání já – pro Ježíše pouze takříkajíc teologičtí protivníci. A věřím, že disputace s nimi si velmi užíval. Nicméně zároveň je třeba dodat, že to, jak slovo farizeus v současné češtině používáme – čili jako synonymum pojmu pokrytec, asi není vůbec žádnou chybou.

Je na čase přejít ke dvěma podobenstvím z 5. kapitoly Evangelia podle Lukáše, která zazněla v předchozí části této epizody. Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí. Sice se mi nechce opakovat to, co najdete asi v každém výkladu, ale tak nějak cítím, že bych to udělat měl. Nová látka, použitá na záplatu, se po vyprání na rozdíl od starého sepraného oděvu jednoduše srazí, takže záplata se vytrhne – to je celé vysvětlení. Ježíš však neposkytoval rady pro domácnost, nýbrž chtěl říct něco více. A toho stejného „něco více“ se týká i druhé podobenství o vínu. [A] Nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy, samo vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. 

Opět nejprve „světské“ vysvětlení: Kůže měchů, které se ve starověku používaly na víno, postupem času tvrdla – staré měchy nebyly tak pružné nebo chcete-li elastické. Nové víno při dokvašování uvolňuje kysličník uhličitý, který zvětšuje objem a rozpíná tedy nádobu. Není-li aspoň pootevřená, může dojít k tomu, co zná každý, kdo někdy nechal burčák v uzavřené lahvi. Zatímco nové měchy z pružné kůže se můžou roztáhnout, staré tvrdé měchy přetlak roztrhne. Toť ryze pragmatické vysvětlení Ježíšova podobenství. Znovu však opakuji, Ježíš nemoderoval televizní pořad typu Receptář prima nápadů. Mluvil v podobenstvích, v parabolách, přirovnáních. Co tedy chtěl říct těmito dvěma podobenstvími o střetu starého s novým?

Se mnou přichází nová smlouva, oznamuje Pán Ježíš Kristus. Není to jenom úprava nebo vylepšení, není to upgrade systému, ani bezpečnostní aktualizace. Je to zcela nový software. Jste na cestě k novému věku, k novému smýšlení, k novému pojetí víry. Nebude stačit jenom přizpůsobit svůj náhled, je třeba ho úplně změnit. Zákonictví, jak jsme ho znali doposud, je slepá cesta. Bůh se chce smířit s člověkem skrze odpuštění a milost a věčný život v Ježíši Kristu. Už žádné oběti. Tedy kromě poslední. Na kříži.

Neznamená to však, že všechna moudrost staré smlouvy bude zapomenutá nebo zrušená. Nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy, samo vyteče a měchy přijdou nazmar, říká Ježíš. Staré měchy přijdou nazmar, ne ty nové. Nevím jak vy, ale já pod čarou vnímám dovětek: A to by byla škoda.

Nyní už asi chápete, že relativně dlouhý výklad o farizejích jsem do tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví nezařadil náhodou. Chtěl jsem, aby bylo zřejmé, že Ježíš učení farizejů apriori neodmítal. Brojil proti jejich fundamentalismu a pokrytectví, to zase ano, a nijak se s tím nepáral. Na konci slovníkového hesla Farizeové je zmíněný také apoštol Pavel, který svou farizejskou minulost nijak nezapíral. Poslechněme si část 23. kapitoly knihy Skutků. Pavel byl v Jeruzalémě zatčený a vyslýchaný židovskou veleradou a mimo jiné říká toto – verše 6 až 9:

Protože Pavel věděl, že jedna část rady patří k saduceům a druhá k farizeům, zvolal: „Bratří, já jsem farizeus, syn farizeův. Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání.“ Když to řekl, vznikl spor mezi farizeji a saduceji a shromáždění se rozdvojilo. Saduceové totiž říkají, že není zmrtvýchvstání a že nejsou andělé a duchové, kdežto farizeové vyznávají obojí. Nastal velký křik a někteří zákoníci z farizejské strany vstali a začali namítat: „Nic zlého na tom člověku nenacházíme. Co když k němu mluvil duch nebo anděl?“

Sk 23,6–9 (ČEP)

Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání, říká Pavel, apoštol Ježíše Krista a bývalý farizeus. Ježíšovy nové měchy s novým vínem jsou touto nadějí ve zmrtvýchvstání plné až po okraj.

Tak to bychom měli. Jenže… co si počít s dovětkem, který se nachází pouze v Lukášovi? Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší.‘ Vážně netuším, proč evangelisté Marek a Matouš ve svých spisech tuto větu neuvádějí, kdežto Lukáš si jako jediný tento poněkud pesimistický dovětek neodpustil. A co tím vlastně chtěl – nikoliv tedy Lukáš, nýbrž Ježíš v Lukášově evangeliu – říct? Možná by nám mohly napovědět některé další překlady Bible, kde se v tomto verši nachází slovo hned: Nechce hned nové nebo mladé [víno]. V Bibli kralické tento verš zní: A aniž kdo, když pije staré, hned chce nového, ale díť: Staré lepší jest. (L 5,39 /BKR/)

Lukáš patrně považoval za nutné dodat, že křesťanství, ono nové víno, nebude hned (sic!) přijímané s otevřenou náručí. Jak asi všichni víme, bylo tomu přesně naopak. Počátky křesťanství byly velmi krušné a mnoho lidí to zaplatilo daní nejvyšší. Ostatně zatčení apoštola Pavla židovskou veleradou, o němž jsem četl před chvilkou, vypovídá docela jasně.

Když bychom o střetu starého a nového nejprve krátce přemýšleli v obecné rovině, pak se velmi pravděpodobně shodneme na názoru, že vlastně nejde o nic zvláštního. Přijímání nových věcí je často spojené s nedůvěrou, rezervovaným odstupem, nebo i přímým odporem. Přísloví jako: Starýho psa novým kouskům nenaučíš nebo Zvyk je železná košile, nejsou jen planá slova, ale velké pravdy, takříkajíc odpozorované ze života.

V našem případě se však nebavíme o nějaké banální změně, nýbrž o jedné z největších, možná historicky úplně nejzásadnější události lidstva. Nově vzniklé křesťanství naprosto změnilo paradigma víry, vytvořilo nový vztah člověka a Boha, a navrch přidalo eschatologickou naději, zasahující do života už zde na zemi. Křesťanství sneslo Boží království z nebe na zem. Lidem, kteří byli po staletí zvyklí v podstatě jen poslouchat a plnit nejrůznější nařízení, byla najednou nabídnuta nebývalá svoboda. Někdo do ní skočil s nadšením rovnýma nohama, jiný z ní dostal strach. A další si s ní neuměl poradit. Sice odbočím od křesťanství, ale nemůžu si odpustit paralelu se změnou režimu v tehdejším Československu v listopadu 1989. Ani po více než 35 letech jsme se se svou nově nabytou svobodou nenaučili dobře zacházet. 

Ježíš to nejspíš věděl a evangelista Lukáš přinejmenším tušil. Nemyslím tedy naši sametovou revoluci, ale vracím se zpět k dějinám křesťanství :-) Marek s Matoušem možná nechtěli své čtenáře předem odrazovat, a tak upozornění, že nového vína bude aspoň zpočátku málo a ještě bude nejspíš chutnat kysele, raději do svých spisů nedali. Anebo to ani Ježíš nikdy neřekl, ale Lukáš mu to, jak se říká, vložil do úst. Nevím a asi se to ani nikdy nedozvíme. Jisté však je, že tato „informace“ se jednoduše potvrdila jako pravdivá.

V souvislosti se svobodou ve víře, o které jsem mluvil v předchozí části, samozřejmě můžete namítnout: „Když tak rád mluvíš o svobodě, tak jistě víš, že Bůh nám dal taky svobodu, odmítnout jej.“ Máte pravdu, tak to je. Pán Bůh se nikomu nevnucuje. Budete-li chtít zůstat u starého vína, nikdo vás nemůže nutit pít nové. 

Avšak… nerad bych, abyste si mysleli, že tentokrát já se snažím vložit něco Ježíši do úst, nicméně i tak… jsem skoro přesvědčený o tom, že podobenství o starém a mladém vínu neplatí jen pro, abych tak řekl, náboženskou konverzi. Objevování čehokoliv nového podle mého názoru nedílně patří k lidskému životu. Je to zkrátka součást nějakého přirozeného vývoje. Kdybychom se zastavili, chodíme dodnes oblečení v kožešinách, bydlíme v jeskyni a do práce jezdíme na mamutech. 

Zůstaneme-li v duchovní oblasti, pak apoštol Pavel v závěru svého Prvního listu Tesalonickým mimo jiné říká: Všecko zkoumejte, dobrého se držte. Krátká a výstižná rada, ke které není co dodat, napsal bych obvykle. Raději ale připojím navíc slova někoho moudřejšího. Anselm Grün německý katolický kněz, benediktinský mnich a teolog spojuje hledání a objevování s kladením otázek. Ve výborné knize Svět bez Boha, kterou napsali společně s Tomášem Halíkem, píše:

Položit otázku (německy „eine Frage stellen“) znamená v němčině doslova vyhrabat brázdu. Když se v naší víře necháme skrze otázky znejistit, je to, jako bychom si nechali do pole své duše vyrýt brázdu. Z této brázdy může vzejít nová setba. A naše víra může opětovně vzkvétat. Nezůstane uvězněna ve starých kolejích. Neustále bude kypřena, aby nesla více plodů. Otázka, tedy ona brázda, nás nutí se ptát stále hlouběji: Kdo vlastně jsem? Co je život? Co je člověk? Co nebo kdo je Bůh? A když se dostanu k samému jádru otázky, stanu tváří v tvář onomu tajemství. Když se např. ptám „Kdo jsem?“, povedou mě jednotlivé odpovědi jako „muž“, „mnich“, „Němec“, „spisovatel“, „citlivý člověk“ atd. stále hlouběji k podstatě mé duše. Tam ovšem nenajdu odpověď. Tam se mi vyjeví nevýslovné tajemství mého opravdového já. A toto opravdové já je vždy už ve spojení s Bohem. V tomto opravdovém já mohu vytušit jedinečný obraz, který si o mně vytvořil Bůh. Na samém dně své duše narazím na tajemství, které je větší než já, a to je tajemství Boží. 

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

Když tato slova čtu, a že to dělám už poněkolikáté, stále si říkám, jak málo, nebo jak špatně se ptám. Jak málo jsem zvídavý a naopak, jak některé věci beru až stoicky laxně. Ostatně o stoicích píše Anselm Grün hned o pár řádků dál:

Chceme-li se ptát, patří k tomu také umění divit se a žasnout. Udiv je – jak se dozvídáme od řeckých filozofů Platona a Aristotela – počátkem vší filozofie. Stoická filozofie naopak tvrdí, že moudrý člověk se už nediví. Chápe totiž údiv jako popud k tomu, aby člověk zkoumal jeho příčiny. A když tyto příčiny pozná, údiv přestává. Oba postoje známe i dnes. Jedni si myslí, že je třeba pouze dostatečně vytrvale bádat. Pak podle nich poznáme všechny příčiny a souvislosti a člověk se přestane divit, žasnout. Ale pro mne osobně jsou přesvědčivější Platon a Aristoteles, kteří tvrdí, že se nikdy podivovat nepřestaneme. Nikdy nepoznáme všechny příčiny svého údivu, naopak vždy znovu a znovu budeme konfrontováni s tajemstvím, před nímž staneme pouze v údivu a obdivu. A k obdivu náleží vždy také bázeň, úlek a dotčení. Popisuje to řecké slovo „thaumazein“. Znamená totiž „divit se“, „žasnout“, „ohromit“, také ovšem „ctít něco“ a „vážit si něčeho“. Jedná se o postoj ke světu, který je výsostně lidský. Člověk bude člověkem pouze tehdy, když se otevře něčemu, co ho převyšuje, když bude umět užasnout nad krásou, nad tajemstvím východu a západu slunce, když se zastaví v údivu nad tajemstvím vodopádu či duhy. Člověk, který se diví, je zvídavý. Touží prozkoumat věci, které ho udivují, chce jim porozumět. Při svých pokusech porozumět bude ale narážet stále na nové zázraky a stále znovu se bude setkávat s novými tajemstvími. 

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

Než se s vámi v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví rozloučím, napadla mě ještě jedna myšlenka. Ale berte ji, prosím, jen jako odlehčení na závěr. Říkám si, jestli evangelista Lukáš třeba nebyl znalec vína či someliér. Ano, vím, že byl pravděpodobně lékařem. Nicméně když někdo napíše větu Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší,‘ zní to jako od milovníka kvalitního vína. No dobře, tak konec legrace. Ježíš nám nabízí něco jiného: stát se novými měchy na nové víno, nádobami, plnými nové smlouvy, křesťanské zvěsti a naděje. 

Mezi řádky Ježíš nezavrhuje ani staré učení – byla by škoda, kdyby staré měchy popraskaly. Jenom, jak si často vyříkává s farizeji, s nimiž byl až překvapivě názorově spřízněný, nemá rád, když se to s tím zákonictvím přehání. Ostatně… to platí i dnes. A tak: buďte zvídaví, ptejte se, objevujte nové, podivujte se a nechte se obklopit zázraky světa.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 122 | Nové víno do nových měchů se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 27. 5. 2025

Představte si, že se účastníte nějaké televizní vědomostní soutěže a padne otázka: Doplňte biblickou citaci – Lékaře nepotřebují zdraví, ale… a) malomocní, b) nemocní, c) ponocní. Nevěřím, že by někdo odpověděl jinak než za b, ale dost možná by se někteří lidí pozastavili nad označením biblická citace. Opravdu tahle slova pocházejí z Bible? Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Neřekl je spíš třeba nějaký antický lékař či snad filozof? Nikoliv. Tato slova v Bibli najdete hned ve třech evangeliích a nevyslovil je nikdo jiný než Ježíš Kristus. A já bych se u nich rád na chvíli zastavil.

Uvařte si dobrou kávu, udělejte si pohodlí a přijměte prosím moje pozvání k poslechu. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví Petr Lindner.

Větu, Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní, vyslovil Ježíš na začátku své pozemské služby. V nejstarším evangeliu podle Marka se nachází hned ve druhé kapitole, v Lukášovi pak v páté, a v evangeliu podle Matoušova sepsání až v kapitole deváté. Proč si Matouš dával tak na čas? Důvodem je předchozí podrobné líčení Ježíšova kázání na hoře, které v Lukáši a Markovi nenajdete. Přesněji tedy v Markovi vůbec a v Lukáši v jaksi menším vydání.

Okolnostem samotného Ježíšova výroku pak shodně ve všech třech synoptických evangeliích předchází uzdravení malomocného, poté uzdravení ochrnutého, kterého na nosítkách spustili do domu rozebranou střechou, aby následovala část, známá jako Povolání celníka, na jejímž konci zaznívá ona věta: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jí však Ježíšova řeč nekončí. A ani závěr není stejný ve všech třech evangeliích. Protože, abych tak řekl, nejvýřečnější je Matouš, budu pracovat s jeho verzí tohoto příběhu. Z Českého ekumenického překladu Bible přečtu 9. až 13. verš 9. kapitoly Evangelia podle Matouše:

Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.
Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky.
Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ 
On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“

Mt 9,9–13 (ČEP)

Nejprve malá vsuvka: Matouš, který se z celníka rekvalifikoval na Ježíšova apoštola, je podle všeho také autor stejnojmenného evangelia. Mluvím o tom v dílu tohoto podcastu s názvem Matouš. Z nenáviděného (celníka) milovaným (evangelistou). Pokud jste ho ještě neposlouchali, doporučuji jej vaší pozornosti. A když už máme reklamní pauzu, pak rovnou zmíním ještě díl pojmenovaný Rozebrat svou střechu. A být v tomto světě tím, kým je Bůh. Ten pojednává o zmiňovaném příběhu uzdravení ochrnutého, jehož na nosítkách spustili přímo před Ježíše dírou ve střeše. 

Ale zpátky k Matoušovi. Měli byste totiž ještě vědět, že ve stejné verzi tohoto příběhu, popsané v Lukášově a Markově evangeliu, se celník nejmenuje Matouš, nýbrž Levi. Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI k tomu uvádí: 

Pravděpodobně to nebylo druhé M. jméno (obě by byla semitská, což nebylo obvyklé), ale později už neznámý Levi byl nahrazen M., který byl důležitou osobou pro křesťany v oblasti vzniku Mt. evangelia.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Tímto jsme tedy z mého pohledu dostatečně v obraze, můžeme proto přistoupit k samotnému výkladu biblických veršů.

V kontextu věty Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní,a navrch pak Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky,se ani nemůžeme divit, že Ježíš si úplně klidně sedne k jednomu stolu s… zkrátka s hříšníky. Jako obvykle se najdou tací, kteří to nechápou, přesněji možná spíš nechtějí pochopit. Navíc, znovu opakuji, jsme na začátku Ježíšovy pozemské služby. Jeho myšlenky jsou příliš nové, nezřídka příliš radikální a, nebojím se říct, příliš revoluční. Úplně vidím, jak se někteří lidé pohoršují:

„Hej, kámo, když seš jakoby ten svatej, tak jaktože si tady hoduješ s kolaboranty? Není ti to trapný nechat se pozvat ke stolu téhle chátry? Jak ti potom máme věřit všechny ty tvoje vznešený řeči, když se tady bratříčkuješ s každým póvlem?!“

Farizejové, zmínění v evangeliu, se pravděpodobně vyjádřili poněkud distingovaněji, nicméně vyznění bylo jistě podobné. Co na to Ježíš? Bez mrknutí oka jen utrousí: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Tím možná své kritiky ještě více popudí, protože… Jakého lékaře? Bavíme se tady o hodování s hříšníky! Jenže Ježíš vzápětí dodává: Jděte a učte se, co to je: „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.

Když jsem před chvílí říkal, že budu číst z Matouše, protože je „nejvýřečnější“, měl jsem na mysli právě větu Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Ta totiž v Markovi a Lukášovi chybí. Ježíš jí cituje první část 6. verše 6. kapitoly knihy Ozeáš, kde se píše:

Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.

Oz 6,6 (ČEP)

Zápaly se myslí zápalné zvířecí oběti Bohu, které byly ve starozákonní době běžnou součástí židovského náboženství. Ale pozor, ústy proroků mluví Bůh. Tudíž slova z knihy Ozeáš jsou slova samotného Hospodina. Milosrdenství chci, a ne oběť, opakuje Otcova slova Ježíš a dodává: Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.

Možná se pletu, ale z mého pohledu tyto dvě věty až překvapivě jednoduše vystihují celou podstatu křesťanství. Před očima mi vyvstávají různé biblické příběhy: O marnotratném synu a o cizoložnici, které hrozilo ukamenování. A také o proměně pronásledovatele křesťanů Saula v apoštola Pavla. No a o Matoušovi alias Levim už zde řeč byla. Všechny tyto příběhy spojuje milosrdenství, odpuštění a láska. Boží milosrdenství, Boží odpuštění a Boží láska. A všechno se děje v nepodmíněném způsobu. Darované od samotného Boha. Z lásky k člověku. 

Ježíš si nesedá k hříšníkům proto, aby provokoval konzervativní či fundamentalistické kruhy tehdejšího Izraele. Činí to, protože věří v dobro, které v člověku je. V každém, i hříšném člověku je dobro. Nehledě k tomu, že každý člověk je už z podstaty hříšný, jak nám to ukazuje ten starý příběh Adama a Evy. 

Jdi a už nehřeš, říká Ježíš zmíněné cizoložnici, které hrozila krutá smrt ukamenováním. Nic víc, nic míň. Neříká: „Musíš odpracovat 300 hodin veřejně prospěšných prací,“ ani ji nenutí zaplatit pěkně tučnou pokutu do státní kasy. „Bylo ti odpuštěno. Jdi a už to nedělej.“ MUDr. Ježíš Kristus je milosrdný lékař, kurýrující hříšníky svým odpuštěním.

Možná si říkáte, jaké nemoci vlastně ten doktor Ježíš léčí? V Bibli se píše o mnoha zázračných uzdraveních. Vyléčil ženu s krvotokem, malomocné lidi, slepému muži daroval zrak, ochrnutému schopnost chodit, a z lidí vyhnal spousty démonů. No ale jak v dnešní době? Jak Ježíš léčí, když je někde v nebi u svého Otce? To léčivé, které nám zde nechal, je Boží Slovo. Ve své řeči na rozloučenou ve 14. kapitole Evangelia podle Jana Ježíš říká – verše 21 až 24:

Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“
Řekl mu Juda, ne ten Iškariotský: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“ 
Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.

J 14,21–24 (ČEP)

Krásné! No ale ať neutíkám od tématu. Co že to tedy Ježíšovo Slovo léčí? Před chvilkou jsem mluvil o biblických příbězích, které spojuje milosrdenství, odpuštění a láska. Ježíšovo Slovo léčí jejich nedostatek. Kurýruje absenci milosrdenství, kritické hodnoty odpuštění, deficit lásky. A navrch nám všem, kteří ho milujeme, Ježíš přidává něco jako nikdy nekončící lázeňský pobyt v Božím království po tomto životě na zemi.

Snad mi nebudete mít za zlé, když řeknu, že takového doktora potřebujeme úplně všichni. Někdo více, jiný méně, ale moc nevěřím tomu, že by existoval člověk, jenž by se bez jeho starostlivosti úplně obešel. V předchozí části jsem řekl, že MUDr. Ježíš Kristus nás léčí svým slovem. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek, říká Ježíš v Janově evangeliu. Nevím, jak to vnímáte vy, ale být příbytkem Božím s vlastním lékařem Ježíšem, to je pro mě něco… prostě neskutečného.

Ale i když je to neskutečné, moc rád tomu věřím. A přiznám se, když tak nad tím přemýšlím, taky mě to jaksi… nevím, jak to přesně vyjádřit… zavazuje(?)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 121 | MUDr. Ježíš Kristus aneb Lékaře nepotřebují zdraví se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 19. 2. 2025

Milostí Boží jsem to, co jsem – krátká věta z První knihy Korintským, slova apoštola Pavla, která na mě velmi silně působí. Jednak svým obsahem, nebo spíše tím, jak si tuto krátkou větu vykládám, ale navíc také jistým osobním poselstvím. I já jsem milostí Boží to, co jsem. Jenže, jak můžete namítnout, to jsme všichni. Možná dokonce všichni lidé bez ohledu na to, jestli se k Pánu Ježíši přiznávají nebo ne. Pojďme se proto na Pavlova slova podívat trochu podrobněji. Snad i vy v nich najdete něco pro sebe.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vám příjemný poslech přeje jeho tvůrce a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

V tomto podcastu jsem už nejednou říkal, že nemám rád, když se biblické verše vytrhávají ze svého kontextu. Jen tak vzít pár slov, protože se mi zrovna hodí k nějakému výkladu, vyučování či kázání, a neohlížet se přitom na souvislosti, víceméně ignorovat předchozí i následující děj, myšlenky, sdělení…, to – alespoň z mého pohledu – může Boží Slovo někdy až degradovat. Omluvou není, a ani být nesmí, současný trend zkracování a zplošťování jakýchkoliv informací. Pokud někomu vyhovuje povrchnost, prosím, je to jeho volba. Já se dál budu snažit o to, aby moje sdělení byla srozumitelná, čitelná a alespoň se dotkla meritu věci. 

Proč tento, s tématem zdánlivě nesouvisející, úvod? Protože v tomto dílu se malého, ale opravdu jenom miniaturního vytržení slov Milostí Boží jsem to, co jsem přece jenom dopustím. Ale na svou obhajobu musím říct, že příčinou je mimo jiné také literární stavba 15. kapitoly První knihy Korintským a vůbec způsob psaní apoštola Pavla, který občas své myšlenky ze sebe chrlí tak, jak mu přicházejí na mysl, což v psané formě nemusí být vždy nejlepší. Ale nechci kritizovat způsob Pavlova projevu, pojďme už konečně k věci.

První část patnácté kapitoly Prvního listu Korintským, má v Českém ekumenickém překladu podnadpis Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Celá tato kapitola je se svými osmapadesáti verši nejdelší částí tohoto listu, takže je zřejmé, že apoštol Pavel toho měl hodně na srdci. Text začíná slovy:

Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo.

1Kor 15,1–2 (ČEP)

Hned vzápětí Pavel nezapomíná zdůraznit, že píše o tom, čemu sám věří – co sám přijal –, a také uvádí, řekněme, důkazy o existenci vzkříšeného Krista.

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží.

1Kor 15,3–9 (ČEP)

Omlouvám se všem, kteří Pavlův příběh znají, například z epizody tohoto podcastu s názvem Kterak Pavel k Šav(e)lovi přišel…, v níž se tomuto významnému muži věnuji obšírněji. Přesto však nyní považuji za důležité připomenout, že Pavel, který to sice sám popírá, má nezpochybnitelné právo být nazývaný největším nebo jedním z největších apoštolů, nepatřil do skupiny dvanácti Ježíšových učedníků, kteří s ním chodili po Izraeli v době jeho pozemské služby. Pavel potkal Ježíše až po jeho ukřižování a zmrtvýchvstání. Ano, jde o známou scénu na cestě do Damašku, na níž se Pavel do slova a do písmene obrátil. Proto také v Prvním listu Korintským píše: Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.

Když nad tím přemýšlím, dochází mi, že tato biblická postava je vlastně možná nejvýznamnějším konvertitou v historii lidstva. Pojem konvertita nebo konverze je v náboženství všeobecně vnímaný jako přestup k jiné církvi. Čili když například katolík přejde k evangelíkům nebo obráceně. Nicméně slovo konverze pochází z latinského conversio, což znamená obrácení, vnitřní obrat, převrat; takže kromě změny denominace nebo třeba rovnou víry v jiné náboženství, může znamenat také – teď to řeknu hodně syrově – přijetí víry z ničeho. Každý člověk nemá to štěstí, narodit se v křesťanské rodině, žít touto vírou odmalička. Ostatně i já jsem jedním z mnoha příkladů. Svou víru jsem si musel najít sám, a tuto milost jsem přijal až ve druhé polovině svého života. Myslím, že obecné úsloví Nikdy není pozdě, v tomto případě platí dvoj- nebo i vícenásobně. Mimochodem, v našem kostele máme svou „lavici konvertitů“, o které náš farář nedávno s úsměvem na tváři prohlásil, že ji asi budeme muset brzy rozšířit :-)

Vrátím-li se k apoštolu Pavlovi, pak ten, jakožto vzdělaný Žid s římským občanstvím, ve víře, ovšem tedy v judaismu, vychovávaný byl. Sám o tom píše v Listu Galatským – 1. kapitola, verše 13 a 14:

Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců.

Ga 1,13–14 (ČEP)

O tom, že první křesťané Pavlovi leželi v žaludku jako málokomu z lidí té doby, není třeba pochybovat, ostatně dozvídáme se to i na dalších stránkách Bible. Nicméně po setkání s Ježíšem se, jak už jsem řekl, Pavel doslova a do písmene obrátil.

Snad jsem v předchozí části povídáním o apoštolu Pavlovi moc neodbočil, spíše doufám, že to bylo k věci. Nyní už tedy můžeme přikročit k našemu verši, který následuje hned po slovech o nejmenším z apoštolů, který pronásledoval církev Boží:

Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.

1Kor 15,3–10 (ČEP)

Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo. Tato slova vyznívají pozitivně – alespoň já to tak vnímám, a věřím, že ani vy si nemyslíte opak. Zkusme se však zamyslet nad otázkou, čím nebo kým vlastně Pavel po svém obrácení byl a za koho sám sebe považoval? 

Díky tomu, že tento apoštol byl jedním z nejpilnějších autorů knih Nového zákona, můžeme téměř s jistotou tvrdit, že svůj život poté, co konvertoval ke křesťanství, této víře také cele zasvětil. Když v dnešní době mluvíme o někom, kdo něco znamená, obvykle je to úspěšná osobnost v nějakém oboru, člověk spousty ocenění, celé se to často snoubí také s nadstandardním majetkem a životní úrovní. Nechci zobecňovat, ale asi uznáte sami, že nejde o výjimky. Apoštol Pavel však do takového schématu rozhodně nezapadá. Podíváte-li se na mapu jeho misijních cest, nutně vám musí být jasné, že to byl člověk v permanentním pohybu mezi prvními křesťanskými sbory, rozšířenými po severozápadním pobřeží Středozemního moře. Itálie, Řecko, Turecko, Kypr, Kréta a samozřejmě Izrael. Jeho majetkem bylo zřejmě pouze nějaké cestovní zavazadlo se základními potřebami, s kartáčkem na zuby a holicím strojkem. Dělám si samozřejmě legraci, ale jsem si skoro jistý, že Pavel si zkrátka vystačil nebo spíš musel vystačit s málem.

Navíc v zemích, do kterých cestoval, také skoro jistě nebyl vítaný a oslavovaný. V křesťanských diasporách byl samozřejmě zvaným hostem, nicméně první Ježíšovi příznivci neměli na růžích ustláno, a spíše než obdiv, je čekala nenávist, hrozba vězení a smrti. To se bohužel největšímu z apoštolů přihodilo také.

O Pavlovi jsem mluvil i v předminulém dílu tohoto podcastu a mimo jiné jsem říkal, že měl v sobě velkou pokoru. Marně byste v Bibli hledali místo, kde by si tento muž přisuzoval nějaké zásluhy takříkajíc sám ze sebe. Ano, třeba zrovna v našem dnešním verši říká: … milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval. Ovšem vzápětí dodává …nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. Díky milosti Boží, což si můžeme vyložit také ve smyslu: pod vedením Ducha Svatého, Pavel šířil evangelium a evidentně se u toho, lidově řečeno, neflákal. Milost Boží v tomto ohledu nedostal nadarmo. Vraťme se však k začátku tohoto verše: Milostí Boží jsem to, co jsem. Jak tato slova máme chápat? Odpověď se tak trochu nabídne sama, pokud smysl slov jednoduše obrátíme: Milostí Boží už nejsem tím, kým jsem býval.

Pavel už není tím, kým býval, je lepším člověkem než dříve. Není vůbec pomíjivou televizní celebritou ve značkovém oblečení s luxusním autem, naopak jej většina lidí odmítá, možná i nenávidí. Přesto je lepším člověkem. Jak se mu to stalo? Boží milostí. Ani já dnes nejsem tím, kým jsem býval dřív. Sice jsem nikdy nebyl bojovníkem proti křesťanství jako náš apoštol, ke své víře jsem však přišel docela pozdě, a co bylo před tím… Škoda povídat. Jak se mně stalo, že jsem to, co jsem? Boží milostí, stejně jako Pavlovi. Vírou v Ježíše Krista, přijetím evangelia. Nebylo to hned, zábleskem světla z nebe, jako se to přihodilo Pavlovi, v té době ještě Saulovi, na cestě do Damašku. Trvalo mi zkrátka trochu déle, než jsem ten dar víry, tu Boží milost v celé její plnosti přijal. 

Slovo milost nemá žádnou negativní konotaci. Řekne-li se milost, je to vždy něco dobrého. A řekne-li se Boží milost, my křesťané ji chápeme, nebo bychom měli chápat jako ničím nepodmíněný dar Boží dobroty. Boží milost si nejde zasloužit, Boží milost zde zkrátka je, a záleží na každém člověku, jestli ji přijme. Slyšeli jste, co jsem právě řekl? Záleží na každémčlověku. Nikdo nemá výjimku, žádný člověk z tohoto milosrdenství není vyloučený. Ať jste nyní, nebo jste byli dříve kýmkoliv, ať jste Petr nebo Pavel, Boží milost je zde pro všechny. Znovu opakuji, stačí ji pouze přijmout. Jakmile to uděláte, začnou se dít věci…

Na začátku tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem řekl, že slova apoštola Pavla: Milostí Boží jsem to, co jsem, na mě velmi silně působí. Kromě toho, co už jsem o nich řekl, bych rád přidal ještě jednu – pro mě až skoro neodbytnou – souvislost. Nikdy jsem o tom nijak zvlášť nepřemýšlel, ale vždycky mě tato Pavlova věta naprosto přirozeně odkázala… ke stvoření. Jsem to, co jsem díky milosti Boží. Díky tomu, že jsem Boží stvoření. 

To stejné si uvědomuje také apoštol Pavel. V tomto dílu jsem již citoval dva verše z jeho Listu Galatským, kde přiznává svou někdejší věrnost k židovství, píše, jak horlil pro tradice svých otců, pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Na následujících řádcích svého dopisu však apoštol dodává: 

Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. […]

Ga 1,15–16 (ČEP)

Ten, který Pavla vyvolil už v těle jeho matky, povolal ho svou milostí a zjevil mu svého Syna, je Otec Stvořitel. A já jsem bytostně přesvědčený, že úplně stejně to Pán Bůh dělá s námi všemi. Pro každého člověka, pro své stvoření má otevřenou vrchovatou náruč své milosti, a je připravený vést nás po cestě v tomto pozemském životě. Pomáhat nám být tím, čím jsme, nebo možná lépe – čím bychom měli být. 

Nezadržitelně se blížíme k samotnému konci této epizody. Pozorní posluchači nebo čtenáři textové verze si teď možná říkají, proč jsem na začátku mluvil o vytrhávání biblických veršů z kontextu. Vysvětlím vám to: Tento díl podcastu pojednává o několika slovech apoštola Pavla. Jak už víme, ta se nacházejí v 15. kapitole Prvního listu Korintským, která však vůbec není o apoštolu Pavlovi, nýbrž o Ježíši Kristu. Hlavní postavou je Ježíš, nikoliv Pavel. Ten je zde pouze vypravěčem nebo přesněji autorem dopisu. Možná je to hloupost, ale zkrátka jsem chtěl, abyste věděli, že jsem si vědom jistého „exegetického čili vykladačského úhybného manévru“. Tak snad mi to nebudete mít za zlé.

Pavlově christologii 15. kapitoly Prvního listu Korintským se v podcastu Biblická jména a úsloví určitě ještě někdy budu věnovat. Pro vás, milí posluchači mám ale hned teď jeden návrh či pobídku: Přečtěte si ji po skončení tohoto dílu – je to velmi krásná část novozákonního textu.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem

Článek 118 | Milostí Boží jsem to, co jsem se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 5. 2. 2025

Pokud bychom nějakou křesťanskou modlitbu měli označit za nejznámější, pak je to nepochybně Otčenáš. Myslím, že to nejsou jen křesťané, kteří modlitbu Páně, jak je Otčenáš také nazývaný, znají s trochou nadsázky i pozpátku, ale nějaké, řekněme základní, povědomí o Otčenáši existuje i mezi nevěřícími lidmi.

Proto není divu, že více či méně odborný výklad této modlitby je předmětem nesčetných teologických pojednání a mnoha knih. Já se však v tomto dílu budu věnovat pouze jednomu verši: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Troufám si však tvrdit, že i tak to bude zajímavé. 

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Přestože jsem právě Otčenáš označil za nejznámější křesťanskou modlitbu – a mohl bych tedy předpokládat, že většina posluchačů tohoto podcastu jeho slova důvěrně zná – v rámci jakési obsahové úplnosti nyní Otčenáš přečtu. Ostatně krátká modlitba nikdy neuškodí.

Otčenáš, jenž jsi na (nebo: v) nebesích,
posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé,
buď vůle tvá
jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej(ž) nám dnes
a odpusť nám naše viny,
jako(ž) i my odpouštíme našim viníkům
a neuveď nás v pokušení,
ale zbav (nebo: chraň) nás od zlého.
[Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.]
Amen.

Ještě, než přejdu k výkladu našeho předmětného verše, chci jenom krátce říct, že modlitbou Páně bývá Otčenáš nazývaný, protože pochází z úst samotného Ježíše Krista. V Bibli jeho slova najdete v 6. kapitole Evangelia podle Matouše v Ježíšově kázání na hoře, a v kratší verzi je pak ještě obsažený na začátku 11. kapitoly Lukáše. Zde Ježíš říká Otčenáš svým učedníkům, kteří se ho ptají, jak se mají modlit. 

A ještě dodatek: Poslední verš, takzvaná doxologie – Neboť tvé je království i moc i sláva navěky – není součástí původního biblického textu. Do Otčenáše byl dodaný „uměle“ až koncem 1. století našeho letopočtu. A pokud jste praktikující křesťané, tak víte, že katolíci a protestanti ve své liturgii používají doxologii odlišně. Protestanti tato slova říkají jako součást Otčenáše, v římskokatolické liturgii shromáždění tuto větu pronáší společně, ovšem nikoliv v souvislé modlitbě Otčenáše, ale po tzv. embolismu, který modlitbu uzavírá.

Jak už to u biblických textů bývá, nejen celý Otčenáš, ale i samotný verš Chléb náš vezdejší dej nám dnes, má v různých překladech odlišnou podobu. Když bychom se drželi tohoto znění z Matoušova evangelia, pak stejná slova najdete v Bibli Kralické nebo Katolickém liturgickém překladu (a několika dalších, méně známých překladech). Otevřete-li Český ekumenický překlad, ale také Český studijní překlad nebo biblisty ceněný překlad Nového zákona Františka Žilky, budete číst znění: Náš denní chléb dej nám dnes. Archaický pojem vezdejší je zde nahrazený slovem denní. Aby podob tohoto verše nebylo málo, tak doslovný překlad Miloše Pavlíka uvádí: Dej nám dnes náš potřebný chléb. Takže ani vezdejší, ani denní, ale potřebný. Ať tak či tak, pořád to, alespoň z mého pohledu dává stejný smysl. Jenže do toho pak, lidově řečeno, „hází vidle“ oblíbená Bible21, která říká: Dej nám i dnes náš denní chléb. Přidáním pouhého jediného písmene, spojky „i“, dostává text najednou jiný význam. Všechna ostatní znění představují prosbu o chléb pro dnešní den. Bible21 však prosí o chléb i dnes – tedy nejenom dnes, ale třeba i zítra, pozítří, pořád…

Možná si říkáte, proč se zabývám takovou, s prominutím, prkotinou. Vysvětlím vám to: Velmi dlouho mě totiž verš Chléb náš vezdejší dej nám dnes poněkud zneklidňoval. Kladl jsem si otázku, proč v Otčenáši prosíme o chléb jen pro dnešní den. Proč – v duchu znění Bible21 – neprosíme o „zajištění dodávek chleba“ třeba na furt? To si jako křesťané musíme nutně hrát na skromné? Musíme všem pořád ukazovat, že nám stačí trochu chleba jenom na dnešek? 

Nechci tento díl podcastu dělat zbytečně komplikovaný, ale obávám se, že potíže s výkladem, a hlavně pochopením tohoto verše, ještě neskončily. Podíváte-li se totiž na zmíněný kratší Otčenáš v Lukášově evangeliu, zjistíte, že zde se – opět v závislosti na překladu – spíše více počítá s prosbou o dávání chleba na každý den, ne pouze pro dnešek. Chléb náš vezdejší dávej nám každého dne, říká Bible Kralická téměř stejně jako Katolický liturgický překlad. Český ekumenický i Český studijní překlad uvádějí ve shodě znění: Náš denní chléb nám dávej každého dne, a v Bibli21 se poněkud neobratnou češtinou píše: Dávej nám denně náš denní chléb.

Ovšem pozor, minimálně tři méně známé české překlady Nového zákona i v Lukášově znění trvají na křesťanstvem užívané podobě Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Jen pro vaši informaci, je to překlad Nového zákona od Dr. Jana Ladislava Sýkory z roku 1922, překlad Dr. Rudolfa Cola z roku 1947 a Nový zákon od Dr. Pavla Škrabala z roku 1951.

Mno… to se nám to pěkně zamotalo. Jeden nenápadný verš Otčenáše, který jsme z úst vypustili nesčetněkrát – a takový skoro až zmatek kolem něj. Dobře tedy, pokusím se tento uzel rozplést. Začněme kontextem, protože ten nám leccos napoví. Náš „záhadný“ verš se nachází uprostřed Otčenáše, přičemž, jak jste si určitě všimli, zároveň představuje jakýsi formální zlom. Naše prosby na začátku Otčenáše směřují k Bohu – posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá. Poté doplníme slova jako v nebi, tak i na zemi, a najednou… mluvíme o sobě a prosíme o chléb pro nás. Od velkoleposti Boha, jeho Boží vůle a Božího království z ničeho nic přeskočíme k něčemu tak banálnímu, jako je chléb. Nutně tedy vyvstává otázka, co tím chlebem Ježíš myslel. Jde o chléb, jakožto základní potravinu, nebo se jedná o nějakou metaforu? Nebylo by to nic zvláštního – všichni víme, že Ježíš se často vyjadřoval v rozličných podobenstvích.

Nebudu vás napínat: Teologové se víceméně shodují na tom, že oním chlebem se v tomto případě – protože na jiných místech Bible tomu může být jinak – skutečně myslí chleba, jakožto potravina k jídlu, a jak se dozvíte za chvilku, nejenom to. Ano, byly a stále existují spiritualistické výklady, které chléb i v Otčenáši chápou duchovně jakožto Boží slovo nebo tělo Kristovo. Tomu se nelze divit, protože, jak už jsem naznačil, v jiném biblickém kontextu na jiných stránkách Bible tomu tak může být a taky tomu tak je. Ostatně sám jsem o tom mluvil v epizodě tohoto podcastu s názvem Lámání chleba a nekonečná Boží láska. K duchovnímu výkladu slova chléb v Otčenáši se přikláněl třeba i mladý Martin Luther. Později však toto pojetí opustil a ve svém Malém katechismu na otázku „Co znamená vezdejší chléb?“ odpovídá takto:

Vše, co patří k životním potřebám a tělesným nutnostem, jako je: pokrm, nápoj, oděv, obuv, dům, dvůr, pole, dobytek, peníze, majetek, zbožná manželka (a zbožný manžel), zbožné děti, zbožná čeleď, zbožná a věrná vrchnost, dobrá (vláda a) správa (státu), dobré počasí, mír, zdraví, (původ a) výchova, (úcta a) čest, dobří přátelé, věrní sousedé a tak dále.

Zdroj: Malý katechismus Martina Luthera

No prosím! Podle Luthera nejde jenom o chleba jakožto potravinu, ale – když bych to měl jednoduše shrnout – všechno, co je potřeba k dobrému živobytí. Takže přece jenom jde o metaforu. Nikoliv ale metaforu duchovní, nýbrž… jednoduše světskou. 

O samotném chlebu v Otčenáši by se dalo povídat ještě hodně dlouho, ale snad se na mě nebudete zlobit, když ho pro tentokrát už opustím, a budu se věnovat tomu, čemu jsem se věnovat chtěl – onomu časovému určení naší prosby o chléb, nebo, chcete-li o dobré živobytí.

Když jsem na začátku předchozí části tohoto dílu mluvil o složitosti našeho dnešního tématu, měl jsem v hlavě ještě jednu komplikaci. A to rovnou potíž tak velkou, že si s ní lámou hlavu ti nejlepší teologové celého světa. O co jde? O přídavné jméno vezdejší nebo chcete-li denní či potřebný. 

Podíváte-li se do originálního řeckého textu Nového zákona, najdete na jeho místě slovo ἐπιούσιον [epiúsios]. Co je na tom zvláštního? Toto slovo se v Bibli nachází pouze a jen na dvou místech. Asi tušíte kde – výhradně v Otčenáši v 6. kapitole Matoušova a v 11. kapitole Lukášova evangelia. To ale není všechno. Jan Milíč Lochman ve své knize Otče nášpíše, že slovo epiúsios nenajdete ani jinde v řecké literatuře. A Órigenés, řecký církevní učitel a teolog, nejvýznamnější představitel takzvané alexandrijské školy, prý dokonce poukázal na to, že slovo epiúsios neexistuje ani v mluveném řeckém jazyku. Jediný další možný (nikoliv však jednoznačný) výskyt tohoto slova lze zaznamenat na egyptském papyru z 5. století, který obsahuje něco jako nákupní seznam potravin a lze na něm vidět zkrácené znění slova, které by se dalo doplnit na epiúsion. V tomto případě by to znamenalo „dost pro dnešek“ nebo „dost pro zítřek“ či „nezbytné“. Zkrátka jakousi denní dávku.

Tak co? Už toho máte dost? Ani bych se nedivil – začalo to nevinně a skončilo… Ne, ještě jsme neskončili. Potřebujeme ono rozuzlení. Slibuju však, že už vás nebudu dlouho trápit. Vezmu si na pomoc vysvětlení skvělého novozákonníka Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, Jiřího Mrázka. Výklad najdete v Encyklopedickém biblickém slovníku a praví se v něm toto:

Vezdejší, řec. epiúsios; termín se v celé Bibli vyskytuje pouze dvakrát, a to v kral. verzi Lukášovy a Matoušovy modlitby Páně, v prosbě o chleba (L 11,3; Mt 6,11). Pravděpodobně je odvozeno od slova zítřek. Může tedy znamenat:

1. Příděl na zítřek, ve smyslu: to, co potřebujeme na příští, respektive na každý den. Prosba by pak znamenala: dej nám (na) každý den právě tolik, kolik potřebujeme v L 11,3 – lat. cotidianus. Tak to souzní s Ježíšovým výrokem Každý den má dost na svém trápení (Mt 6,34) i se starozákonním příběhem o sbírání many na poušti – mana se také musela sbírat na každý den znovu.
2. Prosbu o zítřejší chléb však můžeme také pochopit jako prosbu o chléb zítřejšího = budoucího věku, o závdavek eschatologické hostiny.
3. Už od dob církevních otců se ovšem traduje i výklad, který slovo epiusios vykládá nad (epi-) podstatný (úsios), tedy – zjednodušeně řečeno – jako nebeský (lat. v Mt 6,11 supersubstantiale, na rozdíl od obyčejného pozemského chleba. 

Dnešní exegeze se nejčastěji přiklání k první možnosti.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník

Po všech těch obtížích se slovem vezdejší se nám sice dost vyjasnilo, byť tedy stále jsou na stole tři možnosti výkladu. Docent Mrázek však uvádí, že dnešní exegeze se nejčastěji přiklání k první možnosti a píše: Prosba [tedy celý verš Chléb náš vezdejší dej nám dnes] by pak znamenala: dej nám (na) každý den právě tolik, kolik potřebujeme.

Jen upřesňuji to, co v mluveném slovu jaksi nevidíte – předložku na ve slovním spojení na každý den, uvádí Jiří Mrázek v závorce. Ptáte-li se, jaký názor na tento výklad mám já, pak říkám… souhlasím. I když bych právě citovanou větu mírně upravil. Ne proto, že bych s ní nesouzněl, ale kvůli jejímu přesnému pochopení. Moje verze by zněla takto: Dej nám dnes právě tolik, kolik potřebujeme. Slovní spojení každý den (bez zmíněného na v závorce) bych zkrátka nahradil slovem dnes. Jednoduše proto, aby bylo zřejmé, že prosíme o své životní potřeby pro dnešní den. Ne pro dnešek a zítřek, pozítří, celý týden, měsíc, rok, život. Ne. Jen pro dnešek. Proč jen pro dnešek? Lakonicky bych mohl odpovědět, že pro zítřek se budeme modlit Otčenáš zítra. Ostatně ona to bude, nebo spíš měla by to být pravda. Ale uznávám, že z teologického pohledu je to trochu chabý argument.

Stále posloucháte podcast Biblická jména a úsloví, konkrétně epizodu s názvem Chléb náš vezdejší (nebo trochu many po ránu) dej nám dnes. Nejsme sice ještě na úplném konci, nicméně to nejhorší už máme za sebou :-) Nyní se pokusím rozvést odpověď na otázku: Proč jen dnes? 

Už jsem říkal, že souhlasím s Jiřím Mrázkem, který uvádí: …to [čili parafrázované znění Dej nám (na) každý den právě tolik, kolik potřebujeme] souzní s Ježíšovým výrokem Každý den má dost na svém trápení (Mt 6,34) i se starozákonním příběhem o sbírání many na poušti. Tématu „Trápení pro každý den“ jsem se v tomto podcastu už věnoval v jednom z krátkometrážních dílů Slovo nakrátko: Nedělejte si starost kvůli zítřku. Vycházím zde z celého verše, který v Českém ekumenickém překladu zní:

Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.

Mt 6,34 (ČEP)

Abychom byli v kontextu, uveďme si ještě, jaká slova tomuto verši předcházejí:

Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.

Mt 6,31–33 (ČEP)

Slyšíte v pozadí ta slova? Chléb náš vezdejší dej nám dnes… Dnes je dnes, a co bude zítra, tím se nemusím zabývat. Zajímá mě přítomnost. Tady a teď. „Žádná budoucnost není,“ říká bývalý trapistický mnich Karel Satoria a dodává: „Já mám pouze přítomnost. Svoji – teď – přítomnost. Budoucnost absolutně nemám pod palcem. Jen čekám. Já nejsem zdrojem své budoucnosti.“ I to říkám, respektive cituji ve zmíněném dílu Slovo nakrátko: Nedělejte si starost kvůli zítřku. Tak si ho třeba po skončení této epizody poslechněte.

A jak to bylo s biblickou manou? Když Izraelci prchali pod Mojžíšovým vedením z egyptského zajetí, trpěli hladem. Jakkoliv byla jejich touha po svobodě určitě obrovská, strádání v běžných životních potřebách ji ubíjelo. Už v polovině třetího měsíce cesty reptali: 

„Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“

Ex 16,3 (ČEP)

Kručící žaludek je, abych tak řekl, „silný argument“. Nicméně Pán Bůh měl s Izraelci svůj plán, tudíž v následujících verších 16. kapitoly knihy Exodus čteme:

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým zákonem, či nikoli. Když budou připravovat, co přinesou, ať je toho šestého dne dvakrát tolik, než co nasbírají každodenně.“

Ex 16,4–5 (ČEP)

Onen chléb jako déšť z nebe je mana. Cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní, co ráno napadalo na zem jako rosa. Izraelci se divili a říkali „Man hú?“ – „Co to je?“ Odtud vzniklo slovo mana. Mana bylo jídlo na jeden den, tedy s výjimkou soboty, šabatu, kdy mana vydržela dva dny. Proč říkám, vydržela? Protože jinak se druhý den zkazila, zčervivěla a páchla – jak se píše v knize Exodus. Pojďme si to přečíst:

[…] Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm. Hospodin přikázal toto: Nasbírejte si ho každý, kolik potřebujete k jídlu. Každý vezmete podle počtu osob ve svém stanu ómer na hlavu.“
Izraelci tak učinili a nasbírali někdo více, někdo méně. Pak odměřovali po ómeru. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval.
Mojžíš jim řekl: „Nikdo ať si nenechává nic do rána!“ Ale oni Mojžíše neposlechli a někteří si něco do rána nechali. To však zčervivělo a páchlo. Mojžíš se na ně rozlítil. Sbírali to tak ráno co ráno, kolik každý k jídlu potřeboval. Když však začalo hřát slunce, rozpustilo se to.
Šestého dne nasbírali toho chleba dvakrát tolik, totiž dva ómery na osobu. Tu přišli všichni předáci pospolitosti a oznámili to Mojžíšovi.
Ten jim řekl: „Toto praví Hospodin: Zítra je slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Co je třeba napéci, napečte, a co je třeba uvařit, uvařte. A vše, co přebývá, uložte a opatrujte do rána.“
Uložili to tedy do rána, jak Mojžíš přikázal. A nezapáchalo to, ani se do toho nedali červi.
Mojžíš pak řekl: „Snězte to dnes, protože dnes je Hospodinův den odpočinku. Dnes nenajdete na poli nic. Šest dní budete sbírat, ale sedmý den je den odpočinku. Ten den nebude nic padat.“

Ex 16,15–26 (ČEP)

Tak jste to slyšeli. Mana byla, s výjimkou šabatu, obživou na jeden jediný den. Ti, kteří si ji chtěli nasyslit do foroty, měli smůlu. Hospodin jim dal jasně najevo, aby se soustředili na dnešek, na přítomnost. A toho bychom si měli být vědomi i my, když v Otčenáši říkáme Chléb náš vezdejší dej nám dnes. 

Jsme na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, tak si pojďme udělat krátké shrnutí. Řekl jsem, že chléb, o který v Otčenáši prosíme, není třeba nutně vnímat jako duchovní metaforu, nýbrž jako prostou potravinu. Martin Luther nás pak navíc ve svém Malém katechismu ubezpečuje, že nejde jenom o chleba, nýbrž o dobré živobytí se vším, co k tomu patří.

O tento chléb života prosíme na dnešní den. Stejně jako biblická mana vydržela jenom jeden den, i my žijeme přítomností, přičemž zítra můžeme znovu prosit o chléb na dnešní den. V první části tohoto dílu jsem pronesl poznámku o tom, jestli je nutné, abychom si jako křesťané hráli na skromné. Samozřejmě jsem to myslel ironicky. Dej nám každý den právě tolik, kolik potřebujeme, uvádí novozákonník Jiří Mrázek ve svém výkladu. Já k tomu dodávám: Neprosíme o nadbytek. Nadbytek se totiž může velmi snadno zajíst.

Věta Chléb náš vezdejší dej nám dnes je v plurálu. Množné číslo nepřímo naznačuje, že myslíme také na druhé. Nežádáme dobré živobytí jenom pro sebe, ale i pro ostatní lidi. A možná v lehkém podtónu zde zaznívá také naše ochota, rozdělit se s těmi, kterým se z nějakého důvodu dobrého živobytí nedostává.Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 117 | Chléb náš vezdejší (nebo trochu many po ránu) dej nám dnes se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 22. 1. 2025

Poklad v hliněných nádobách… to může znít jako z filmu Indiana Jones nebo třeba Piráti z Karibiku. Anebo klasika, Ostrov pokladů Roberta Louise Stevensona. My se však v tomto podcastu pohybujeme na trochu jiné půdě. Otázka proto zní: Co dělá poklad v hliněných nádobách v Bibli? Je to snad jedno z Ježíšových podobenství? Kdepak. V Novém zákoně je kolem třiceti podobenství, v žádném z nich se ale nemluví o pokladu v hliněných nádobách. Jak to tedy je? Chvilku vydržte, prozradím to hned na začátku tohoto dílu.

Příjemný a ničím nerušený poslech vám odteď až do samého konce dnešní epizody přeje Petr Lindner, autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví.

Tak ven s tím! Kde je zakopaný ten poklad v hliněných nádobách? Žádný strach, lopaty ani jiné prospektorské nářadí nebudete potřebovat, stačí nalistovat 4. kapitolu 2. listu Korintským, kde se v 7. verši píše: 

Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. 

2Kor 4,7 (ČEP)

Jak jistě sami uznáte, tento jediný verš nás jaksi neuspokojí. Uvedu ho proto do širšího kontextu. Dopisy apoštola Pavla, a tedy i oba listy Korintským, patří k nejstarším knihám Nového zákona. Možná to některé z vás překvapí, ale Pavlovy epištoly jsou starší než všechna čtyři evangelia. Do značné míry tedy představují historický obraz o životě a problémech první církve. A protože církev tvoří lidé, nelze se divit tomu, že nejrůznější potíže ji provázejí od samého počátku. Pavel, který své dopisy píše na misijních cestách, ale někdy také třeba z vězení – jelikož šíření křesťanství v jeho počátcích rozhodně nebyla žádná selanka –, ve svých listech první křesťany za jejich prohřešky napomíná, ale také povzbuzuje a píše o tom, jak by se ve jménu Ježíše Krista měli chovat.

Zrovna řecký Korint, kde Pavel – jak se dozvídáme z 18. kapitoly knihy Skutků – založil jeden z prvních křesťanských sborů, bylo město pravděpodobně docela „divoké“. V Prvním listu do Korintu jeho autor mimo jiné píše:

Dokonce se proslýchá, že je mezi vámi případ smilstva, a to takový, jaký se nevyskytuje ani mezi pohany, že totiž kdosi žije s ženou svého otce.

1Kor 5,1 (ČEP)

Osobně bych řekl, že se moc není čemu divit. Helénistická kultura, která v té době v Řecku vrcholila, byla nejspíš plná rozháraných básníků, dramatiků, filozofů a bezpochyby i nejrůznějších šarlatánů; nálada ve společnosti byla pravděpodobně, abych tak řekl, uvolněná, a první křesťané se na této vlně podle všeho tu více, tu méně také svezli.

Na začátku svého 2. listu Korintským je však Pavel už smířlivější, hned ve 2. kapitole píše toto – prvních šest veršů:

Rozhodl jsem se však, že vám nesmím znovu přinést zármutek. Kdybych já vás zarmoutil, kdo mě potěší, ne-li vy, které jsem zarmoutil? To vám píšu, abych, až přijdu, nebyl zarmoucen těmi, kteří by mě měli potěšit; spoléhám totiž na vás všecky, že moje radost bude radostí vás všech. Psal jsem ve veliké stísněnosti a se sevřeným srdcem, s mnohými slzami – ne proto, abyste byli zarmouceni, ale abyste poznali, jak veliká je má láska k vám. Jestliže někdo způsobil zármutek, nezpůsobil ho jen mně, nýbrž aspoň zčásti – nechci přehánět – vám všem. Stačí už to pokárání, kterého se mu dostalo od většiny z vás.

2Kor 2,1–6 (ČEP)

Apoštol Pavel, který si občas zrovna servítky nebere, dokáže být stejně tak citlivý, empatický a velmi lidský. A přitom je to ten stejný muž, který před svým obrácením první křesťany pronásledoval a minimálně přihlížel jejich zabíjení – viz epizoda tohoto podcastu s názvem Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána. To všechno se ovšem dělo jen do té doby, než se Pavel potkal s Ježíšem. Ještě potřebujete nějaké důkazy o Ježíšově „nakažlivé“ lásce?

No, ale to jsem trochu odbočil. Tématem tohoto dílu je stále poklad v hliněných nádobách. Už jsme se však dostali do Druhého listu Korintským, kde se náš verš, jak už víme, nachází. V jemu předcházející 3. kapitole a na začátku kapitoly čtvrté Pavel píše o apoštolské službě, porovnává literu a Ducha čili Mojžíšovské desatero s působením Ducha Svatého, který novokřesťany vede k šíření evangelia; zmiňuje také zaslepenost nevěřících, a než dojde k „našemu pokladu v hliněných nádobách“, uvádí – 5. a 6. verš:

Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. 

2Kor 4,5–6 (ČEP)

Pavel má v sobě obrovskou pokoru – ostatně vzápětí to bude ještě zřejmější. Je si naprosto dokonale vědom toho, že všechno, co se snaží svým bratrům a sestrám v Kristu předat, je evangelium – jakožto Boží Slovo pod Božím vedením. Nebo, jak říká na začátku 4. kapitoly – z Božího slitování. Nyní ale poslouchejte dále, jsme u našeho pokladu:

Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život. 
A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život. Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme, vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. 
To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala, a tak přibývalo i díků k slávě Boží. A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.

2Kor 4,7–18 (ČEP)

Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. O čem to Pavel mluví? Co je tím pokladem a proč je v hliněných nádobách, nikoliv třeba v truhle ze vzácného dřeva, bohatě zdobené zlatem a drahými kameny, jak se na správný poklad sluší?

Pro pomoc s výkladem našeho „předmětného“ verše jsem tentokrát nesáhl po žádném biblickém slovníku ani jiné teologické literatuře, zůstal jsem u Bible. Ne však Bible ledajaké, ale Bible Kralické, nazývané Šestidílka. Toto vydání totiž obsahuje vynikající rozsáhlý poznámkový aparát, jenž pochopení biblického textu velmi usnadňuje. U slova poklad zde můžete číst:

To světlo jímž nás Bůh obdařil: (výš verš 6, 1K 2.c.10.) aneb Evangelium kteréž jinde Apoštol slovem smíření (níž 5.d.18.) a Pán Krystus též pokladem nazval. (Mt 13.f.44.)

Zdroj: Bible Kralická šestidílka

Poznámka se odkazuje na „výš verš 6“, který jsem už citoval: Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát, Ježíš je Světlo i Slovo, a v minulém dílu jsem citoval Jana Milíče Lochmana, který píše, že Ježíšovo jméno je zároveň obsahem jeho zvěsti. Oním pokladem je tedy, jak už v poznámce ze Šestidílky zaznělo, evangelium. Překladatelé Kralické Bible říkají: Evangelium kteréž… … Pán Krystus též pokladem nazval. Odkazují se na jedno z nejkratších Ježíšových podobenství ve 13. kapitole Matoušova evangelia:

Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole.

Mt 13,44 (ČEP)

Království nebeské, které už začalo zde na zemi po Ježíšově zmrtvýchvstání a evangelium, jakožto dobrá zpráva o všem, co dělá křesťanství křesťanstvím. To je onen poklad… nad který není – dovoluji si sám za sebe dodat. Evangelium je skutečně to nejcennější, co křesťanství má. Nelze jej s ničím jiným srovnat, jeho hodnota se nedá vyčíslit žádnou finanční částkou, neexistuje nic, co by představovalo větší poklad. Znovu se však ptám: Proč je takové bohatství ukryté v obyčejných hliněných nádobách? Opět si vezmu na pomoc kralickou Šestidílku. Její překladatelé z tehdejší Jednoty bratrské k hliněným nádobám v poznámkovém aparátu uvádějí:

Střepinných. t. v tělích svých z země učiněných, kteráž netoliko jsou smrtedlná, a jako střep nestálá, ale mnohým pokušením poddaná. A protož se k svým bídám známe, i vám abyšte se na ten poklad více nežli na nás ohlédali, a tak pro naši mdlobu, jím nepohrdali, anobrž majíce ho sobě částku udělenou s bázní chodili, a s třesením spasení konali, (Fp 2.b.l2.) pilně sloužíme. Nebo co jest nad ten poklad dražšího? a co nad lidská těla křehčejšího?

Zdroj: Bible Kralická šestidílka

Myslím, že i z místy poněkud krkolomné staročeštiny to vyznělo dostatečně srozumitelně. Ony hliněné nádoby jsme my, lidé, křesťané. My ve svých srdcích nosíme – nebo bychom měli nosit – tento poklad nedozírné ceny. Ale jsme jenom lidé. Křehcí jako v polní peci vypálená hlína z izraelské pouště. Když jsem v Izraeli před lety byl – aniž bych tehdy o této zemi cokoliv věděl – překvapilo mě, jak pustá je místní krajina. Prázdné pláně bez jakékoliv vegetace na mě působily až bezútěšně. Všude jen prach a hlína. Není tomu tak v celém Izraeli, směrem na sever se krajina postupně ozeleňuje. Ale například jedete-li od Mrtvého moře do Jeruzaléma, zvyklí na českou krajinu plnou rozličného porostu máte pocit, že jste se ocitli na nikde nekončícím staveništi dálnice, kde těžké stroje svrchní vrstvu země s veškerou vegetací shrnuly a odvezly někam do neznáma.

Materiálu pro hrnčíře tedy bylo v Ježíšově době zřejmě dost, byť praktik ve mně si říká, že asi měli problémy s otopem pro vypalování hliněných nádob. Keramika, sama o sobě křehká, byla v té době možná ještě křehčí, protože se zkrátka musela vypalovat jen v míře takříkajíc nezbytně nutné. Ale to jsou jen mé domněnky.

Přirovnání ke hliněným nádobám však má ještě jednu konotaci. Rozličná keramika ve své době nejspíš představovala jakýsi univerzální obal. Staří Izraelci neměli kartonové a už vůbec ne plastové krabice, úložné boxy z Ikei a podobně. Na větší věci pravděpodobně sloužily proutěné koše, ale keramické nádoby musely pojmou zbytek všeho toho mála, co tehdejší lidé měli. V hliněných nádobách se tak uchovávalo jídlo k vaření i jeho zbytky – pokud se náhodou něco nesnědlo. Ale třeba také odpadky. 

Ostatně samotná Bible o hrnčířství rozhodně nemlčí. Naopak – nejvyšším hrnčířem je Otec Stvořitel, který učinil člověka z prachu země, jak podotýkají kraličtí v citované poznámce k našemu verši o hliněných nádobách. Prorok Izaiáš v 64. kapitole stejnojmenné starozákonní knihy říká:

Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou. 

Iz 64, 7 (ČEP)

Jenže, znovu opakuji, hliněné nádoby jsou křehké. Zranitelné, a kdybychom to měli porovnat s lidskou povahou – nestálé, vrtkavé, občas sebestředné, zahleděné do vlastního já. A takoví jsme my, nositelé evangelia. Apoštol Pavel na jiném místě, v listu Římanům píše – 9. kapitola, verše 20 a 21:

Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?

Ř 9, 20–21 (ČEP)

Pavel se těmito slovy odkazuje na proroka Izaiáše, který je ještě mnohem tvrdší. Ve 29. kapitole říká:

Běda těm, kdo své záměry skrývají hluboko před Hospodinem, v temnotách konají své činy a říkají: „Kdopak nás vidí a kdo o nás ví?“ Je to vaše převrácenost, jestliže je hrnčíř oceňován stejně jako hlína. Což říká dílo tom, kdo je udělal: „On mě neudělal?“ Což výtvor řekne o svém tvůrci: „On ničemu nerozumí?“

Iz 29, 15–16 (ČEP)

Rád říkám, že Bible je kniha o Bohu a o člověku. A také tvrdím, že člověk se od svého stvoření v zásadě nezměnil. I přes veškerý vědecký a technologický pokrok jsme stále těmi křehkými hliněnými nádobami, které velmi lehce prasknou, kousek se odštípne, nebo se nádoba může roztříštit na hromádku střepů.

Ale nechci a ani nepovedu tento díl podcastu Biblická jména a úsloví ke konci pochmurným konstatováním, že člověk je nenapravitelný tvor, který se nikdy nepoučí ze svých chyb. Evangelium, náš poklad, byť je v hliněných nádobách, totiž přináší nezměrnou naději. Ostatně apoštol Pavel nezapomíná zdůraznit, že tento poklad je takto, abych tak řekl nedokonale uchovaný, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Hned vzápětí pak přináší slova naděje:

Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.

2Kor 4,8–10 (ČEP)

Život není vždycky procházka růžovým sadem. Apoštol Pavel to dobře věděl a víme to i my. Tato nesmírná moc je Boží a není z nás, říká Pavel jedním dechem. Bůh nás našimi životy provází, ukazuje nám správnou cestu a dává nám příležitost být dobrými nádobami evangelia. Chce se mi poněkud suše říct, že stačí jenom otevřít oči. V 18. kapitole Jeremiášova proroctví se píše:

Sestoupil jsem [tedy] do hrnčířova domu, právě když pracoval na hrnčířském kruhu. Ale nádoba, kterou vlastní rukou z hlíny zhotovoval, se nepovedla. Začal znovu a udělal z ní nádobu jinou; dělal, co se mu zdálo být správné. 
I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Cožpak nemohu naložit s vámi jako ten hrnčíř, dome izraelský? je výrok Hospodinův. Hle, jste v mých rukou jako hlína v rukou hrnčířových, dome izraelský.

Jr 18,3–6 (ČEP)

Jestli jste se někdy zkusili posadit k hrnčířskému kruhu, víte, že vytočit byť jen třeba jednoduchou misku není pro začátečníka vůbec snadné. Nepochybuji však o tom, že Pán Bůh je zkušený hrnčíř, který své výrobky opravuje pouze v jednom případě – pokud se samy pokazí.

Kdyby bylo evangelium neprodyšně uzavřené v nějakém dokonale zabezpečeném trezoru tak, aby se k němu dostala jen hrstka vyvolených, k čemu by nám bylo? Ježíš miluje všechny lidi stejně, proto také dává svou zvěst každému. V nádherném filmovém zpracování Hrabalových Postřižin je kromě mnoha jiných také hláška: „Musíte se snažit, pane správče. Víte, my jsme správní rada, taky bychom vás mohli vyhodit.“ I my křesťané bychom se měli snažit. Hliněnými nádobami sice nejspíš zůstaneme navždy, ale můžeme zkusit žít tak, abychom nebyli zbytečně oprýskaní či nakřápnutí. Zkrátka žít evangeliem nebo žít evangelium. 

Oproti správci Francinovi z Postřižin máme jednu obrovskou výsadu – Pán Bůh nás nikdy nevyhodí. Ježíš nás nevyškrtne ze své církve, nikdy s námi nepřestane počítat, a i kdybychom se my sami od něj z jakéhokoliv důvodu odvrátili, stále pro nás bude mít dveře otevřené. I to je součást křesťanské naděje.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 116 | Poklad v hliněných nádobách se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 18. 12. 2024

Abych tak řekl obecná hygiena patří k základním návykům současného člověka. O tom není třeba dlouze mluvit a už vůbec ne polemizovat. Jak na tom byli s hygienou třeba pravěcí lidé, to se asi můžeme jenom domnívat, ale o starověké hygieně už máme dochované písemné záznamy… třeba v Bibli. Ovšem tento díl podcastu Biblická jména a úsloví nemá být o tom, jak často a jakým mýdlem je nejlépe zbavovat své ruce nečistoty. Řeč bude o mytí si rukou v přeneseném smyslu slova. I když… vlastně se nevyhneme ani praktickému nebo spíše rituálnímu významu této činnosti.

Od mikrofonu vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Co znamená umýt si ruce, když tím nemyslíme onu činnost, obvykle prováděnou u umyvadla čili hygienu? V takových případech obvykle mluvíme o mytí si rukou nad něčím ať už je to věc, člověk nebo nějaká činnost. Jestliže prohlásím, že si nad něčím myju ruce, jedním dechem tím říkám, že od toho dávám ruce pryč. Mýt si nad něčím ruce a dát od něčeho ruce pryč jsou vlastně abych tak řekl synonymní úsloví. 

Mytím rukou se od něčeho distancuji, nechci s tím mít nic společného. Možná jsem nad tím zlomil hůl, možná ne, ale každopádně s tím už nechci být spojovaný a také… a to je možná u tohoto úsloví nejdůležitější – zříkám se odpovědnosti za případné následky toho, nad čím si ruce umývám. Do značné míry je to jakási samospravedlnost. 

Může jít o racionální rozhodnutí, ale stejně tak o utíkání před problémem, o strkání hlavy do písku. Nebo je to alibismus či neschopnost se vypořádat se složitou situací. Nad něčím si umýt ruce může mít jak pozitivní, tak i negativní význam. Můžete si umýt ruce nad něčím, co lidově řečeno, smrdí kriminálem čili děláte tak správné rozhodnutí, stejně jako si můžete umýt ruce nad činností, kterou byste mohli například někomu pomoci.

Nebyli bychom v podcastu Biblická jména a úsloví, kdybychom původ užití slovního spojení umýt si (nad něčím) ruce nehledali v Bibli. Je smutnou ironií, že zde si své ruce umývá představitel římské okupační moci v Izraeli Pontius Pilát. Nad kým nebo nad čím si myje své ruce? Nad Ježíšem. Nad Ježíšem, nad nímž tak vyslovuje rozsudek smrti. 

Odsouzení Ježíše Pilátem je zapsáno ve všech čtyřech evangeliích, Pilátovo mytí rukou ale zmiňuje pouze Matouš. Poslechněte si proto část 27. kapitoly Evangelia podle Matouše, verše 11 až 26.

A Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař mu položil otázku: „Ty jsi král Židů?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám to říkáš.“ Na žaloby velekněží a starších nic neodpovídal.
Tu mu řekl Pilát: „Neslyšíš, co všechno proti tobě svědčí?“
On mu však neodpověděl ani na jedinou věc, takže se vladař velice divil.
O svátcích měl vladař ve zvyku propouštět zástupu jednoho vězně, kterého si přáli. Tehdy tam měli pověstného vězně, jménem Barabáš.
Když se zástupy shromáždily, řekl jim tedy Pilát: „Koho vám mám propustit, Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Mesiáš?“ Věděl totiž, že mu ho vydali ze zášti.
Když seděl na soudné stolici, poslala k němu jeho žena se vzkazem: „Nezačínej si nic s tím spravedlivým! Dnes mě kvůli němu pronásledovaly zlé sny.“
Velekněží a starší však přiměli zástup, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše zahubili.
Vladař jim řekl: „Koho vám z těch dvou mám propustit?“ Oni volali: „Barabáše!“
Pilát jim řekl: „Co tedy mám učinit s Ježíšem, zvaným Mesiáš?“ Všichni volali: „Ukřižovat!“ Namítl jim: „Čeho se vlastně dopustil?“ Ale oni ještě víc křičeli: „Ukřižovat!“
Když Pilát viděl, že nic nepořídí, ale že pozdvižení je čím dál větší, omyl si ruce před očima zástupu a pravil: „Já nejsem vinen krví toho člověka; je to vaše věc.“
A všechen lid mu odpověděl: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ Tu jim propustil Barabáše, Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. 

Mt 27:11–26 (ČEP)

Ne, že bych chtěl dělat Pilátovi advokáta, nicméně v tomto případě je velmi zajímavé, jak se jednotlivá evangelia od sebe liší. Pokud byste znali pouze právě citovanou Matoušovu verzi, pravděpodobně si řeknete, že římský správce alibisticky přenechal rozhodnutí na zmanipulovaném davu. Uspořádal jakési bleskové referendum a pak si nad požadavkem lidu umyl ruce. Proč si ale umyl ruce? Protože si výsledkem této zvůle vůbec nebyl jistý a naopak byl pravděpodobně přesvědčený o Ježíšově nevině. 

Když se podíváme do dalších evangelií, tak Markův spis je podobně stručný jako Matoušovo evangelium, čemuž se však nelze divit, protože z Marka, jakožto první zprávy tohoto druhu ostatní evangelia vycházejí. Nicméně Lukáš a Jan už jsou sdílnější a soud s Ježíšem popisují obšírněji. Například v Evangeliu podle Lukáše můžeme číst, že Pilát hned třikrát zapochyboval o Ježíšově vině. Nejprve říká „Já na tomto člověku žádnou vinu neshledávám.“ (L 23:4 /ČEP/) Podruhé tvrdí „…neshledal jsem na něm nic, z čeho jej obviňujete“ (L 23:14 /ČEP/), a do třetice promlouvá slovy „Neshledal jsem na něm nic, proč by měl zemřít.“ (L 23:22 /ČEP/) Pokud muž, myšleno ve smyslu „slovo dělá muže“, a navíc ještě soudce, třikrát po sobě vysloví stejný názor, jeden by si řekl, že si za ním bude také stát. Ne však Pilát, který nakonec zbaběle podlehne tlaku židovských kněží a volání zfanatizovaného davu, aby si následně… umyl ruce.

Před chvílí jsem nepřímo řekl, že v líčení soudu s Ježíšem, lze evangelia rozdělit do dvou skupin: stručná čili Markovo a Matoušovo, a obšírná – Lukášovo a Janovo evangelium. Možná si ale kladete otázku, proč se zmínka o Pilátově mytí rukou objevuje pouze v Matoušovi? Biblisté na to mají jednoduchou odpověď: Matouš psal pro křesťany pocházející ze Židů. Čtenáři jeho spisu měli být Židé, kteří konvertovali, nebo se chystali konvertovat, k právě vznikajícímu křesťanství. No dobře, ale jak to vysvětluje použití úsloví o mytí rukou? Opět jednoduše. Stačí se seznámit s některými židovskými rituály. A právě mytí rukou při různých příležitostech je velmi důležitou praktikou. 

Wikipedie říká, že tradiční judaismus vyžaduje rituální umytí rukou v těchto případech:

1. netilat jadajim před ranní modlitbou je omývání rukou po probuzení. Některé komunity je provádějí bez požehnání, pokud v noci došlo k pohlavnímu styku či ejakulaci.
2. mytí rukou před jídlem se provádí s požehnáním před jezením chleba (netilat jadajim la-pat), nebo bez požehnání před jezením potravin namáčených do tekutiny (sem patří i první umývání rukou o pesachovém sederu),
3. během jídla, pokud dojde k dotyku s rituálně nečistým objektem nebo s částí těla, která má být zakrytá,
4. majim acharonim je umývání rukou po jídle, jež má ochránit oči před dotykem nečistými zbytky potravy,
5. po použití koupelny nebo toalety jako symbol očištění od tělesné nečistoty,
6. kohen si umývá ruce před tím, než žehná shromáždění při modlitbě,
7. po stříhání vlasů či nehtů,
8. po kontaktu s mrtvým, návštěvě hřbitova nebo účasti na pohřbu,
9. po pohlavním styku k odstranění rituální nečistoty, již zapříčinil výron semene.

Zdroj: Wikipedie

Ironickou až sarkastickou stránku mé povahy sice napadá říct něco o tom, že Židé musejí být až úzkostlivě čistotným národem, čistě pragmaticky však proti tomu nelze nic namítat. Nehledě k tomu, že nemalou část těchto židovských ustanovení praktikuje každý běžný člověk bez ohledu na vyznání jednoduše proto, že jde o základní hygienu.

Vrátíme-li se k Pilátovi, pak je pravděpodobné, že ten tradiční židovskou kulturu znal, tudíž gestem tomuto lidu srozumitelným dal najevo svůj alibistický postoj k ukřižování Ježíše. Ke kterému ovšem on sám dal příkaz. Ale to už víme.

V článku s příznačným názvem Mýt si ruce, který najdete na webu Českého rozhlasu, jeho autor Michal Novotný možné Pilátovy důvody k umytí rukou, ještě více rozvádí.

Někteří autoři tuto záhadu řeší konstatováním, že nejen Židé, ale i Římané měli zvyk dát mytím rukou najevo svou nevinu. Jsou ale možná i další vysvětlení: Pilát své zřeknutí se odpovědnosti chtěl dát najevo způsobem Židům srozumitelným. Nebo si ve skutečnosti Pilát ruce vůbec neumyl a autor Matoušova evangelia, které získalo svou definitivní podobu někdy v roce 80 po Kristu, použil motiv mytí rukou jako židovským čtenářům srozumitelný básnický obraz.

Zdroj: ČRo Střední Čechy

Vzhledem k tomu, že Pilátovo mytí rukou se, jak už jsem říkal, nachází pouze v Evangeliu podle Matouše, kloním se i já k poslednímu citovanému zdůvodnění. Pilát své ruce umyl před očima zástupu, udělal to doslova okatě – tak, aby každý viděl, co činí. Soudě podle shromážděného davu na to svědků měl nepočítaně. Přesto však ani Marek, ani Lukáš a Jan o ničem takové nepíší. Tudíž se na to buď zapomnělo, což právě vzhledem k velkému počtu přítomných lidí není moc pravděpodobné, nebo se to zkrátka opravdu nestalo a Matouš tuto scénu do svého evangelia vložil nejspíš proto, aby ukázal Pilátovu… malost.

Na celém tomto příběhu je paradoxní ještě jedna skutečnost. Sám Pán Ježíš totiž židovské praktiky omývání kritizoval. Nikoliv tedy pro ně samotné, nýbrž kvůli tomu, že je farizejové a zákoníci nezřídka tu méně, tu více zneužívali pro ovládání obyvatelstva. První část 7. kapitoly Markova evangelia má v Českém ekumenickém překladu Bible podtitul Tradice otců, a Ježíš si zde bere na paškál právě zákoníky a farizeje, urputně dodržující… tradice otců. Přečtu prvních třináct veršů.

Shromáždili se k němu farizeové a někteří ze zákoníků, kteří přišli z Jeruzaléma. Uviděli některé z jeho učedníků, jak jedí znesvěcujícíma, to jest neomytýma rukama. (Farizeové totiž a všichni židé se drží tradice otců a nejedí, dokud si k zápěstí neomyjí ruce. A po návratu z trhu nejedí, dokud se neočistí. A je ještě mnoho jiných tradic, kterých se drží: ponořování pohárů, džbánů a měděných mis.)
Farizeové a zákoníci se ho zeptali: „Proč se tvoji učedníci neřídí podle tradice otců a jedí znesvěcujícíma rukama?“
Řekl jim: „Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: ‚Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.’ Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice.“
A ještě řekl: „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici! Vždyť Mojžíš řekl: ‚Cti svého otce i svou matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.’ Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: ‚To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu),’ již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat; tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete. A takových podobných věcí činíte mnoho.“ 

Mk 7:1–13 (ČEP)

Každý, kdo čte Bibli nebo alespoň Nový zákon či evangelia ví, že Ježíš si obvykle servítky nebere. Nekrouží kolem problémů s diplomatickou opatrností, ani netrpí moderní hyperkorektností. Říká to, co si myslí, naprosto otevřeně. Už jsem to v podcastu Biblická jména a úsloví říkal možná vícekrát, ale právě tuto vlastnost na Ježíši miluju. Tedy kromě toho, že miluju úplně celého Ježíše… Ale ať neodbíhám od tématu. Tento příběh ještě pokračuje. Nestačí jen kritika, je třeba doplnit také poučení. To najdeme v další části 7. kapitoly Marka, verše 14–23.

Když znovu svolal zástup, řekl jim: „Slyšte mě všichni a rozumějte: Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje. Kdo má uši k slyšení, slyš!“
Když opustil zástup a vešel do domu, ptali se ho jeho učedníci na to podobenství.
Řekl jim: „Tak i vy jste nechápaví? Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje?“ Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté.
A řekl: „Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ 

Mk 7:14–23 (ČEP)

Samotné rituální omývání rukou ještě nezbavuje člověka jeho hříšné podstaty – tak by se možná dala shrnout Ježíšova slova. Člověk si může stokrát umýt ruce před jídlem, ale to stejně jde z břicha do hnoje. Horší je to se srdcem nebo s nitrem – odtud vychází zlo. 

Jenom na okraj: Nemyslím si, že by nás tím Ježíš zároveň nabádal, abychom si v klídku odpustili základní hygienické návyky. Jeho slova směřují proti přehnanému lpění na tradičních rituálech a hlavně jejich upřednostňování před, abych tak řekl, čistou vírou nebo vírou srdce.

Blížíme se k závěru tohoto dílu, tak si pojďme shrnout, o čem byla řeč. Na začátku jsem mluvil o úsloví Umýt si (nad něčím) ruce a mimo jiné jsem řekl, že může mít jak pozitivní, tak i negativní význam. Poté jsem přešel k biblickému původu těchto slov, směřujícímu k římskému prefektovi Pilátu Pontskému, kterého odsouzení Ježíše „proslavilo“ až tak, že jeho jméno naprosto samozřejmě vyslovujeme v krédu čili ve vyznání víry. To mně mimochodem připadá dost zvláštní, ale pracuji na tom, abych zjistil odpověď na jednoduchou otázku: Proč? Proč musí být Pilátovo jméno v krédu? Tak třeba vás se svými poznatky někdy později seznámím.

Zjistili jsme také, že ono Pilátovo mytí rukou nad Ježíšem si evangelista Matouš možná jen „přibásnil“. Ovšem zase kdyby to neudělal, neměli bychom toto pěkné úsloví. A vlastně… jen bůh ví (a to doslova), jak to doopravdy bylo :-)

Trochu jsme se také věnovali židovským rituálům omývání. K nim, nebo spíš obecně k podobným náboženským praktikám, bych na konec ještě rád doplnil něco, co jistě všichni známe. Ono „něco“ ze židovských rituálů totiž vcelku logicky přešlo i do křesťanství. Ano, myslím tím křest, jakožto jednu ze svátostí, společnou všem křesťanům napříč různými denominacemi.

No a jinak si ruce samozřejmě umývejte před jídlem i po tom, co jde jídlo – Ježíšovými slovy – z břicha do hnoje; a tak dále a tak dále. Prostě, jak nás to učili už v mateřské školce. Na tom se, myslím, ani ve 21. století nic nezměnilo :-)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 114 | Umýt si (nad něčím) ruce se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 9. 10. 2024

Nadpisy nebo titulky by měly být spíše krátké, praví jedna ze žurnalistických pouček. Název tohoto dílu Tlučte, a bude vám otevřeno, tedy představuje pouze část jednoho z biblických veršů. Celý zní takto: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Nejsme-li uvedení do kontextu tohoto sdělení, i když tedy nepochybuji, že mnozí posluchači ho znají, tak tato slova vyznívají velmi pozitivně. Otázka proto zní: O co máme prosit, co máme hledat a co nám bude otevřeno?

K poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zve Petr Lindner.

Věta Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno, je součástí závěru Ježíšova kázání na hoře. Najdete ji jak v Matoušově, tak i v Lukášově evangeliu, a to v podstatě ve stejném znění ve všech českých překladech. Pominu-li použití slova tlucte místo tlučte ve starých překladech, pak pouze Studijní překlad Miloše Pavlíka používá umírněnější pojem klepejte, a Český studijní překlad místo slova proste, uvádí žádejte. Možná je to jenom moje domněnka, ale říkám si, že pokud se dvě evangelia, byť tedy synoptická, v nějakém výroku takto shodují, nebude to asi jen nějaká bezvýznamná informace. 

Ostatně i já mám k vystavení tohoto dílu na zmíněném biblickém verši také trochu zvláštní důvod. Nedávno jsem se díval na film podle slavného románu Alexandra Dumase – Hrabě Monte Christo. Bylo to hollywoodské zpracování z roku 2002 v režii Kevina Reynoldse, které sice nepatří k nejlépe hodnoceným filmovým adaptacím Dumasovy knihy, ale jedna pasáž mě zde obzvláště zaujala. Když umírá Abbé Faria, který se k hlavnímu hrdinovi příběhu Edmundu Dantèsovi prokopal z vedlejší cely věznice v pevnosti If, dává mu mapu k pokladu a hlavnímu hrdinovi říká:

„Použijte jej pouze pro dobrou věc.“
„Ne, použiji jej k hrozné pomstě!“, odpovídá Dantès.
„Dám vám poslední dobrou radu“, říká mu na to Faria, „Nesmíte spáchat zločin, za který jste byl uvězněn. Bůh pravil, má je pomsta.“
Hlavní hrdina však kontruje: „Já ale v Boha nevěřím!“
Na to mu Abbé Faria odpovídá: „Na tom nezáleží, on věří ve vás…“

Z filmu Hrabě Monte Christo (2002)

Mimochodem, jedním z důvodů, proč toto filmové zpracování není mezi nejoblíbenějšími, je také skutečnost, že scénář se příliš nedrží své knižní předlohy. A zrovna tento dialog mezi Edmundem Dantèsem a Abbé Fariou byste v textu Dumasovy knihy hledali marně. Ale nevadí. Myšlenka, kterou umírající kněz vyslovuje, je totiž velmi silná a pravdivá: Na tom nezáleží, on [Bůh] věří ve vás…

Na světě je mnoho lidí, kteří v Boha buďto „jenom“ nevěří – myšleno tak, že ho neznají – ale jsou také lidé, kteří ho nechtějí znát. On však přesto věří v člověka. V člověka, kterého stvořil k obrazu svému, jak se píše v 1. kapitole knihy Genesis. A v Novém zákoně, v 9. verši 3. kapitoly Druhého Petrova listu pak můžeme číst: 

I když my lidé, nebo někteří z nás Boha nehledají, on hledá nás. Trpělivě čeká na to, až k němu přijdeme. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. 

2Pt 3:9 (ČEP)

To, že Bůh čeká na člověka, říká také pán Ježíš, mimo jiné ve svém kázání na hoře. Přečtu 5. až 13. verš 11. kapitoly Evangelia podle Lukáše:

Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘
On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘
Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“

L 11:5–13 (ČEP)

Na začátku jsem řekl, že naše předmětná věta se nachází ve stejném znění také v Matoušově evangeliu, nicméně v něm mu nepředchází příběh o muži, který v noci vstane z postele, aby po prvotním odmítání nakonec vyhověl prosbám svého přítele, tak, jako jsem právě četl z Lukáše.

Ježíš tím podle mého názoru chce říct jednoduché sdělení: Pán Bůh čeká, až k němu přijdete, zaklepete, nebo biblickými slovy zatlučete na jeho dveře a řeknete mu, co vás trápí, poprosíte ho, aby vám ve svízelné situaci pomohl, nebo také požádáte o pomoc pro jiné lidi. Neodmítne vás, nebo vám škarohlídsky nedá hada místo ryby nebo štíra místo vejce. Ve slově tlučte, které, jak jsem už řekl, jediný Český studijní překlad nahrazuje umírněnějším pojmem klepejte, je znát jistá naléhavost. Jakoby Ježíš říkal: Buďte ve svých prosbách vytrvalí. Pán Bůh není automat na všechno, na co si vzpomenete a navrch to ještě chcete hned teď. On sám nejlíp ví, kdy je ten správný okamžik, ale vy rozhodně neuděláte chybu, když na něj budete vytrvale tlouct. Nejde o to, že by na vás snad Pán Bůh zapomněl. Vytrvale tlouct znamená vytrvale se modlit, mít vytrvalé spojení s Bohem. Bůh na vás myslí stále, ale ve svobodě, kterou při stvoření člověku dal, se takříkajíc nevnucuje. Čeká, až k němu my lidé přijdeme sami.

Verše o tlučení na dveře se kromě zmíněných dvou výskytů v Matoušově a Lukášově evangeliu v Bibli nacházejí ještě potřetí – v závěrečné knize Zjevení, kde však na pomyslné dveře klepe sám Pán Ježíš. O Listu do Laodikeje, který se nachází ve 3. kapitole knihy Zjevení, jsem už mluvil v epizodě Slovo nakrátko: Nebuď vlažný! Zde jsem citoval 14. až 19. verš, končící slovy:

Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.

Zj 3:18–19 (ČEP)

Dále Ježíš říká – 20. až 22. verš:

Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.

Zj 3:20–22 (ČEP)

V knize Zjevení už tedy nečteme [ty nebo vy] tlučte, ale tluču. Já, Ježíš Kristus stojím přede dveřmi a tluču. Zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. To skoro zní, jakoby na dřívější výzvu tlučte, a bude vám otevřeno mnoho lidí nereagovalo, a tak se Ježíš sám chopil iniciativy a sám prosí za člověka. Je to sice na jednu stranu velmi smutné, ale kus pravdy v tom asi také bude. Zároveň se zde však ukazuje nekonečná Boží láska, poznání, že Bůh skutečně stojí o člověka.

Když budu ve své zvídavosti trochu přízemní, zeptám se: Co vlastně pořád má Ježíš s těmi dveřmi? Samozřejmě, asi všichni chápeme, že jde o biblický obraz. A nebyl by to Ježíš, aby své přirovnání nevysvětlil… zase jiným obrazem. Poslechněte si podobenství o dobrém pastýři tak, jak je zapsáno v 10. kapitole Evangelia podle Jana:

„Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“
Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci.
Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.
Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“

J 10:1–18 (ČEP)

Když Ježíš na jiném místě Bible řekne Já jsem ta cesta, pravda a život, zní to krásně, vznešeně. Ale Já jsem dveře… to je trochu zvláštní přirovnání pro Mesiáše. Navíc se zde mluví o ovcích, a když v dnešní době o někom řekneme, že se chová jako ovce, je to spíše hanlivé nebo posměšné označení. Měli bychom však brát v úvahu kontext doby a prostředí, ve kterém bylo evangelium napsáno. Chov ovcí byl jedním z hlavních způsobů obživy, už jen proto, že ovce byly jedněmi z prvních domestikovaných zvířat. Ale nejen to. Ovce jsou nenáročná a houževnatá zvířata, která podmínky izraelské polopouště dobře snášela. Ano, jsou to také společenská zvířata s velkým stádním pudem – a to bude nejspíš příčinou posměšného označování některých lidí za ovce. Avšak myslím, že v Ježíšově době se to tak nebralo a ovce, jako jeden ze zdrojů masa, mléka, ale také vlny a kožešiny, rohů nebo třeba střev či ovčího loje, byla pro tehdejšího člověka velmi důležitá zvířata. A pastýři? Ti sice nejspíš nepatřili mezi společenskou smetánku, nicméně jejich práce byla jistě důležitá a respektovaná.

Ježíš tedy sám sebe označuje za dveře do ovčince, ale také za pastýře. Ovcemi jsme, s odhlédnutím od jakýchkoliv současných konotací, jednoduše my. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce, říká Kristus. Ale také dodává: Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Ježíš věří, že i ty, kteří ho z jakéhokoliv důvodu odmítají nebo jenom obcházejí, do svého ovčince přivede. Dokonce říká, musím je přivést. A dodává: Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. Můžete si říct něco ve smyslu Jak si tím může být Ježíš tak jistý? Já bych ve svém vrozeném…, ne vrozeném, ale spíš zkušenostmi vypěstovaném „náboženském nebo spirituálním pesimismu“ také možná vyslovil pochyby, zdali se to Ježíši podaří. Ale moje velká úcta k němu – to, jak jsem v jednom z dílů tohoto podcastu pojmenoval slovo bohabojnost, mi jakékoliv váhání nedovoluje. Zmíněná epizoda se jmenuje O bohabojnosti, tak jestli chcete, po skončení tohoto dílu si ji poslechněte. 

 Před chvílí citované verše z Janova evangelia ale nesou ještě jedno velké poselství. Všimli jste si, co Ježíš říká v závěru? Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. To je, s prominutím, evangelijní zvěst jako hrom! Ježíšovi tehdejší posluchači těmto slovům spíše nerozuměli a někteří také nechtěli rozumět, nicméně nám krásným jazykem Janova evangelia sděluje, jak bude jeho pozemská misie pokračovat. Svůj život, který mu podle vlastních slov nikdo nebere, dá za nás, kteří v něj věříme, a opět jej přijme nazpět. Ukřižování a vzkříšení v jedné větě: Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. To je Ježíš, člověk a Bůh v jedné osobě. A jak my také víme, úplně to stejné nabízí Ježíš i pro nás. Ne tedy moc, takto zacházet s vlastním životem, ale zaslíbení vzkříšení a věčného života po životě na této Zemi.

Kdybych měl krátce shrnout, co v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví zaznělo, pak v první části jsem se snažil vysvětlit, že budete-li se držet Ježíšovy výzvy Proste, … hledejte… a tlučte, bude vám dáno, …naleznete… a bude vám otevřeno. Urputně se domáhat Boží pozornosti není nezdvořilost, nýbrž abych tak řekl „doporučený postup“. Pán Bůh na nás všechny jistě neustále myslí, ale zároveň chce, abychom si cestu k němu našli sami. K ničemu nás nenutí, volba správného směru je jen a pouze na nás.

Aniž by to bylo prvotním záměrem tohoto dílu, ve druhé části jste se dozvěděli, že být ovcí nemusí znamenat pejorativní označení tak, jak ho ve své době často vnímáme. Být ovcemi v Ježíšově ovčinci je naopak to nejlepší, co se vám může přihodit. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce, říká Kristus v 10. kapitole Janova evangelia, a jak víme, tak se i stalo. Na závěr jsme se ještě dozvěděli, že jenom on má moc svůj život dát a [mám] moc jej opět přijmout. A že má také moc obnovit i náš život. Udělat ho lepším zde na Zemi a takříkajíc ho prodloužit do nekonečna po smrti v tomto životě. Naděje v Kristu nikdy nekončí… 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 109 | Tlučte, a bude vám otevřeno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.