Textová verze epizody podcastu Lámání chleba a nekonečná Boží láska
Petr Lindner | 24. 5. 2023
Mluvíme-li o lámání chleba, zpravidla to znamená, že se něco nebo o něčem rozhoduje, případně se něco má stát. Je to takzvaně na spadnutí a pak se ukáže, jak se věci mají. Úsloví o lámání chleba se obvykle používá pro velmi důležité události, pokud tedy za ně nepovažujete finále mistrovství světa ve fotbale či jiné podobné peripetie, u nichž se občas také láme chleba. My křesťané máme lámání chleba neodmyslitelně spojené s Večeří Páně – je tudíž vcelku logické, že toto úsloví pochází z Bible. Pojďme si o něm chvíli povídat.
U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá jeho autor a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.
Nejznámější částí Bible, spojenou s lámáním chleba, je text o poslední večeři Páně, jak ho zaznamenali evangelisté Matouš, Marek a Lukáš. Chleba se však v Bibli lámal i dříve, například ve známém příběhu o nasycení pěti tisíc pěti chleby a dvěma rybami. Mluvil jsem o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem Ondřej, svědek Kristův pro příští časy. A stejně tak se o lámání chleba, tentokrát už v souvislosti s Večeří Páně, mluví například v Prvním listu Korintským nebo ve Skutcích apoštolů – zde ve známé příhodě s chlapcem z Troady, který při bohoslužbě apoštola Pavla spadl z okna, zabil se, aby ho následně Pavel s Boží pomocí oživil. K biblickým textům se v tomto dílu ještě dostaneme, nyní si ale pojďme krátce odpovědět na jednoduchou pragmatickou otázku: Proč lidé nebo přesněji Izraelci své doby chleba lámali? Proč si, jako my, prostě neukrojili krajíc?
Pro vysvětlení musíme jít v Bibli hluboko nazpět, do dějin vysvobození židovského národa z egyptského otroctví. Ve 12. kapitole knihy Exodus se dozvídáme, jak Hospodin nařídil Izraelcům pomazat věřeje dveří krví beránka, aby ve všech ostatních takto neoznačených domech pobil všechno prvorozené, od lidí až po dobytek. Vykonám soudy nad všemi bohy Egypta. Já Hospodin – čteme ve 12. verši 12. kapitoly Exodus. V dalších verších Pán Bůh ustanovil židovský Svátek nekvašených chlebů. 14. až 20. verš:
Tento den se pro vás stane dnem památným a budete ho slavit jako Hospodinův svátek; po všechny své generace ho budete slavit jako věčné ustanovení.
Sedm dnů budete jíst nekvašený chléb. Hned první den odstraníte kvas ze svých domů, protože každý, kdo by jedl něco kvašeného od prvního dne až do sedmého dne, takový člověk bude vyhlazen z Izraele. Prvního dne budete mít svaté shromáždění, i sedmého dne budete mít svaté shromáždění. V nich nebude konána žádná práce, pouze co budete každý jíst, jenom to si připravíte.
Budete zachovávat svátek nekvašených chlebů, protože právě v tento den jsem vyvedl vaše oddíly z egyptské země; tento den budete zachovávat po všechny své generace jako věčné ustanovení. V prvním měsíci od čtrnáctého dne měsíce večer budete jíst nekvašené chleby až do večera dvacátého prvního dne toho měsíce. Sedm dnů se ve vašich domech nenajde kvas. Protože každý, kdo by jedl něco kvašeného, takový člověk bude vyhlazen z pospolitosti Izraele, jak příchozí, tak domorodec. Nic kvašeného nebudete jíst. Kdekoli budete přebývat, budete jíst nekvašené chleby.
Ex 12:14–20 (CSP)
Dále Hospodin ustanovil velikonoční hod beránka a pak už otevřel stavidla své pomsty na Egypt. Zdrcení Egypťané si nepřáli nic jiného, než aby izraelský lid, který měl tak mocného přímluvce, z jejich země co nejrychleji zmizel, takže – jak se píše ve 34. verši: Lid tedy vzal své těsto ještě nevykynuté, díže zavinuté v pláštích na ramenou. A vyrazili na cestu z Egypta. Následně ve 39. verši čteme: Z těsta, které vynesli z Egypta, napekli nekvašené podpopelné chleby, protože nevykynulo.
Tím se vše vysvětluje. Chléb, o kterém se píše v Bibli, není ten nadýchaný voňavý bochník s krásně propečenou kůrkou, jak ho známe my, nýbrž prostá, pravděpodobně tvrdá nebo aspoň křupavá upečená placka z mouky a vody. Z takového chleba krajíc neukrojíte, jeho nalámání na menší kousky je tedy ryze praktická záležitost. Mimochodem, tento chléb byste mohli znát také pod názvem maces. Je to přesně tento nekvašený chléb, který dodnes Židé povinně jí o svátku Pesach čili o židovských Velikonocích.
Praktické vysvětlení důvodu, proč se v Bibli chléb láme – a nikoliv krájí nožem (nebo třeba na elektrickém kráječi) – bychom tedy měli. Nyní nahlédneme do evangelií, abychom se dopracovali k symbolickému, nebo možná lépe řečeno, duchovnímu významu lámání chleba. Jak už jsem řekl, Ježíšovo ustanovení Večeře Páně, obsahují všechna tři synoptická evangelia, plus další novozákonní knihy. Podle Biblického slovníku Adolfa Novotného je literárně nejstarší První list Korintským apoštola Pavla. Novotný dále uvádí:
To ovšem nevylučuje možnost, že některý evangelista, nejspíše Mk, zachytil starší podobu podání, i když psal později než Pavel.
Zdroj: Biblický slovník Adolfa Novotného
Pojďme proto v Bibli nalistovat Evangelium podle Marka, konkrétně jeho 14. kapitolu, verše 22 až 26, které mají v Českém studijním překladu, z něhož budu číst, podtitul Ustanovení Památky.
A když jedli, vzal [Ježíš] chléb, požehnal a rozlomil, dal jim a řekl: „Vezměte, toto je mé tělo.“
Pak vzal kalich, vzdal díky a dal jim; a napili se z něj všichni. A řekl jim: „Toto je má krev [nové] smlouvy, která se vylévá za mnohé. Amen, pravím vám, že se [již více] nenapiji z plodu vinné révy až do onoho dne, kdy jej budu pít nový v Božím království.“
A zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu.
Mk 14:22–26 (CSP)
Tato slova Ježíš pronesl poté, co se svými učedníky pojedl velikonočního beránka a označil jednoho z nich – aniž by prozradil, o koho jde – za zrádce. Seběhlo se to v horní místnosti domu, který pravděpodobně patřil Marii, matce autora Markova evangelia. Mluvím o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem Marek. Ten, který opisoval od Petra. Zde také s nadsázkou říkám, že Markovi jeho spis nadiktoval v Římě před svou smrtí apoštol Petr, což se na první pohled trochu rozchází s tvrzením Biblického slovníku Adolfa Novotného. Apoštol Petr totiž, na rozdíl od Pavla, slyšel Ježíšova slova na vlastní uši. Nicméně pokud je skutečně Markovo evangelium zapsáno podle Petrova vyprávění, je vlastně všechno v pořádku, protože v něm máme zdroj z první ruky. Ale myslím, že autorství prvního zápisu Ježíšova ustanovení Večeře Páně není až tak podstatné, navíc Adolf Novotný neříká, že by Marek opisoval od Pavla, nýbrž, že zachytil starší podobu podání, i když psal později než Pavel. Pojďme proto místo planého teoretizování raději dál.
„Vezměte, toto je mé tělo“, říká Ježíš poté, co rozlámal nekvašený chléb a dal ho svým učedníkům. Dějiny eucharistie, z řečtiny díkuvzdání, jak také nazýváme Večeři Páně, se hemží mnohými – nepochybně často také záměrnými – nepochopeními symboliky pojídání Ježíšova těla. Starověcí Římané, ale i Židé dokonce mluvili o kanibalismu, což se nám z dnešního pohledu může zdát až směšné. Ale zmiňuje se o tom i samotná Bible. V 6. kapitole Evangelia podle Jana, můžeme od 47. verše číst:
„Amen, amen, pravím vám, kdo věří [ve mne], má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli v pustině manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo z něho jí, nezemřel. Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdo jí z tohoto chleba, bude žít na věčnost. A chléb, který já dám za život světa, je mé tělo.“
Židé se hádali mezi sebou a říkali: „Jak nám tento člověk může dát k jídlu [své] tělo?“
Ježíš jim tedy řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a nebudete-li pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev je pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji skrze Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude žít skrze mne. Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne jako [vaši] otcové jedli [manu], a zemřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít na věčnost.“
J 6:47–58 (CSP)
Janovo evangelium je, alespoň podle mého soudu, nádherným textem (ne, že by tedy jiné biblické knihy takové nebyly :-)), dobrou zprávou, která nepotřebuje zdlouhavé výklady. Přesto se ale pokusím k citované části z 6. kapitoly Jana pár slov říct.
Stejně, jako je v Janově evangeliu Ježíš nazývaný Světlem – o tom jsem mluvil v dílu nazvaném Jan, evangelista Slova, Světla a Ducha Pravdy – zároveň zde Ježíš sám sebe přirovnává k chlebu života. Chléb, nebo jak se běžně, nejen na Moravě, říká prostě chleba, se nám může zdát tím nejobyčejnějším jídlem. Pravda je, že jde o jakousi základní potravinu. Namátkou třeba – vegetariáni prominou – takové uzené maso, to je už je trochu nadstandard, ale je to náramná pochoutka! Jenže dejte si kus uzeného bez chleba… to už není ono. Chléb je zkrátka odpradávna doslova symbolem života. Ne nadarmo se říkají přísloví jako: Vydělávat na denní chléb, Všude chleba o dvou kůrkách, Odříkaného chleba největší krajíc, Na chleba se těžko dělá, a jistě vás napadají další přísloví o chlebu. Že je v těchto slovech onen bochník nebo nekvašená placka něčím víc, než jenom jídlem, je – aspoň myslím – každému jasně zřejmé.
Proto se také Ježíš nazývá chlebem. Navíc ona „obyčejnost“ chleba pak přesně vystihuje Ježíšovské paradigma ochránce malých, chudých, lidí, kteří mnohdy – a bohužel i v dnešní, s prominutím poněkud rozežrané době – mají k jídlu opravdu jen ten prostý chleba. Ježíš však nabízí všem lidem bez rozdílu jiný chléb – duchovní potravu, své Slovo, zapsané v Bibli. Doslova říká: Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a nebudete-li pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. O pár kapitol dál Ježíš v Janově evangeliu volá ke všem lidem: Já jsem ta pravda, cesta a život. I kdyby připomenutí této zvěsti měl být jediný důvod, proč my křesťané slavíme Večeři Páně, je to pohnutka více než dostačující.
V této části podcastu vám budu vyprávěl příběh, který jsem nedávno prožil. Přestože by vám možná mohlo zpočátku připadat, že jsem se odchýlil od tématu tohoto dílu, není to tak. Poslouchejte.
Už poněkolikáté jsem byl – s visačkou Návštěva na klopě – v jedné mužské věznici. Spolu s asi třiceti vězni, vězeňskou psycholožkou a vychovatelem jsme seděli ve vězeňské kapli. Nevím, jak byste si představili vězeňskou kapli, ale pokud jste někdy byli v panelákové sušárna prádla, pak vězte, že toto přirovnání je mnohem přesnější než podobnost s jakoukoliv sakrální stavbou. Holé zdi sklepní místnosti, pouze velký dřevěný kříž od země až ke stropu, který pravděpodobně vyráběli sami trestanci; na protější stěně poněkud neuměle malovaný černobílý portrét papeže Jana Pavla II. Muži v šedomodrých mundúrech a komisňákách, kteří zaplnili tuto místnost, byli mladí. Řekl bych od dvaceti do čtyřiceti, možná padesáti let, ale převažovali spíše mladší muži. Kdybyste je převlékli do civilního oblečení, věřím, že možná ani jednomu z nich byste nepřisoudili vězeňskou minulost.
Jeden po druhém ve vězeňské kapli vyprávěli o svých patáliích s alkoholem a drogami. Většina z nich se do tohoto neutěšeného prostředí právě kvůli své závislosti a trestné činnosti s ní spojenou, také dostala. Aniž by probíhala jakákoliv diskuze, v podstatě všichni se shodli na tom, že ďábelskému mámení chlastu, drog nebo nezřídka obojího zároveň, nedokážou sami čelit. A ve vzduchu visela myšlenka, že tomu nedokáže čelit ani žádná jiná lidská síla.
Seděl jsem naproti mohutnému kříži, moje oči těkaly od tváří těch nešťastných mužů k symbolu Ježíšova utrpení, Boží milosti a spásy. Mlčel jsem a poslouchal ty mnohdy šílené příběhy. A to, co jsem cítil, nemůžu nazvat jinak než Boží láskou. Obrovskou přítomností Boha na tomto místě a mohutnou vlnou Boží lásky. Ti muži lámali svůj chléb. Možná se to stalo ještě před tím než je pozemská spravedlnost odsoudila k dočasnému životu ve vězení. Možná se to ale dělo v okamžicích, kdy jsme tam společně seděli. Věřím tomu, že i oni cítili to, co já. Nejeden z vězňů nebyl trestaný poprvé a někteří už za mřížemi strávili mnoho let. Nepřísluší mi spekulovat o smyslu Nápravného zařízení, jak se vězení oficiálně nazývá, o jednom jsem ale přesvědčený s naprostou jistotou. Přestože ti muži nejsou na různě dlouhý čas svobodní před lidmi, mají i oni, kterými nejeden z nás, netrestaných, mnohdy opovrhuje, svou nezadatelnou a neomezenou svobodu v Ježíši Kristu. A jsem si jistý, že on, pokud se k němu obrátí, jim podá ruku ve smyslu svých slov Já jsem ta pravda, cesta a život.
Když tak nad tím přemýšlím, na něco jsem v tom vězení zapomněl. Zeptat se vězeňského kaplana, jestli i zde se vysluhuje Večeře Páně. Ale ne, to je hloupost. Proč by neměla? Boží láska přece není omezená prostorem, nepřekáží jí mříže v oknech ani vysoké ploty s ostnatými dráty. Krásně to píše apoštol Pavel ve svém listu Římanům – 8. kapitola, verše 35 až 39:
Kdo nás odloučí od Kristovy lásky? Soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je napsáno: „Celý den jsme pro tebe vydáváni na smrt, pokládají nás za ovce určené na porážku.“ Ale v tomto všem dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Ř 8:35–39 (CSP)
Apoštol Pavel jinými slovy říká, že nic nás nedokáže odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Absolutní nic. Ani smrt, ani život, ani přítomnost, ani budoucnost. To je krásná naděje. Ale…, když tedy Boží láska není ničím omezená, proč někdy občas, jindy často, máme pocit, že jí není dostatek? Nebo že se jí nám, mně osobně, nedostává tolik, kolik bych si představoval. Možná bych se měl zeptat těch vězňů: Cítíš dostatek Boží lásky, anebo máš pocit, že se na tebe Bůh vykašlal, a nechal tě hnít v téhle díře?
Obávám se, že jsem si teď trochu naběhl, protože jsem otevřel téma, které je spíše na další díl podcastu Biblická jména a úsloví. Ale neuteču vám bez odpovědi, byť tedy bude asi jen stručná a možná taky trochu otevřená.
Jsou věci lidské a jsou věci Boží. Stvořitel dal člověku svobodu, s níž souvisí také lidské zákony, které uplatňuje člověk vůči člověku. Jinak to dost dobře nejde. Žijeme-li v nějaké společnosti, nemůžeme si dělat, co se nám zlíbí. Vždycky musíme brát ohled na druhé, jinak bychom jako lidstvo daleko nedošli. V Bohu, v Ježíši Kristu jsme ale dostali milost a odpuštění všech hříchů. Ano, i tak všichni jednou budeme souzeni. Jak to bude probíhat, to vážně nevím a ani po tom nepátrám. Vím jenom, že Boží lásku jsme dostali všichni bez výjimky, ať jsme kdokoliv.
Možná se pletu, ale jestliže mám pocit nedostatku Boží lásky, nejspíš si jí neberu tolik, kolik je mi dáváno. Nepřijímám ten dar v celé své plnosti. Proč to dělám takhle, s prominutím, blbě? To kdybych věděl… Kněz a bývalý trapistický mnich Karel Satoria říká, že jsme součástí Boha a Bůh je součástí nás. Kdybych s touto myšlenkou nesouzněl, necitoval bych ji. Jenže jak se zdá, Boha v sobě musím nejdřív takříkajíc objevit, najít ho ve svém srdci nebo kde vlastně sídlí, přiblížit se k němu. I přes to, že je Bůh ve mně, musím ho hledat. Jak se to dělá? Jak to děláte vy, milí posluchači?
Ať ale nekončím otázkami, podtrhnu tento díl malým shrnutím. Na úplném začátku jsem řekl, jak vnímáme úsloví lámat chleba v běžném životě. Že ho používáme ve chvílích, kdy se něco nebo o něčem rozhoduje, případně se něco má stát. Obvykle v situacích, které považujeme za hodně důležité. Poté jsem vysvětlil, proč se v Bibli chleba láme, nikoliv krájí a jak to souvisí s židovským svátkem Pesach. V otevřené Bibli jsme se následně posunuli k Ježíši a jeho ustanovení Večeře Páně. A k duchovnímu významu chleba, té jinak obyčejné potraviny. Snad vás následně neodradil můj příběh z věznice a doposlouchali jste tento díl až k jeho konci, plném Boží lásky. Jestli jste si spolu se mnou položili otázku o hledání Boha v sobě samém, to nevím. Možná jste ani nemuseli, protože odpověď znáte. Ať tak či tak, přeju vám, abyste na nedostatek Boží lásky nemuseli nikdy ani pomyslet, natožpak si na něj stěžovat.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!