Textová verze epizody podcastu Rozebrat svou střechu. A být v tomto světě tím, kým je Bůh
Petr Lindner | 30. 3. 2022
Rozebrat svou střechu…, to není běžné úsloví, které by každý znal. Sice jde o slova z Bible, nicméně v běžné mluvě se o rozebírání střechy mezi sebou možná baví pokrývači, a tím to nejspíš končí. Přesto jsem si dovolil toto úsloví zařadit do svého podcastu. Ne, nechci si hrát na obrozence či buditele a zavádět do češtiny nové fráze. Národní obrození už tu bylo, čas jde dál, jsme ve 21. století. Nicméně na toto úsloví jsem narazil v knize Gregoryho Boyla s názvem Kérky na srdci, a tak mě to – ostatně jako celá kniha – oslovilo, že jsem mu zkrátka věnoval epizodu, kterou jste právě začali poslouchat.
Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví Petr Lindner.
V tomto dílu budu více číst ze zmíněné knihy Grega Boyla nežli z Bible, i když na tu samozřejmě řada přijde také. Pojďme si proto knihu Kérky na srdci s podtitulem Síla milosrdenství bez hranic nejprve představit podrobněji. Její autor je jezuitský kněz, zakladatel a ředitel organizace Homeboy Industries. Teď malá „vsuvečka“: Všichni jistě víte, jaká místa u nás označujeme pojmem „vyloučené lokality“ nebo „sociálně vyloučené lokality“. Není to jenom asi nejznámější mostecké sídliště Chanov. Podobná místa, kde jednoduše nechcete bydlet, jsou roztroušená po celém Česku.
Proč o tom mluvím? Gregory Boyle více než 30 let žije a působí na mnohonásobně a nesrovnatelně horším místě. Mezi členy pouličních gangů v americkém „Městě andělů“, v Los Angeles. Já jsem tam nebyl, a ani po tom netoužím, ale podle toho, co G. – jak ho jeho „klienti“ oslovují – napsal ve své knize, v této „ultravyloučené“ lokalitě mnohdy stačí, když se na někoho špatně podíváte, a můžete skončit s kulkou v hlavě. Skutečné nefalšované gangy společenských vyvrženců. Místo plné násilí, drog, prostituce… beznaděje. Těmto zpravidla mladým a mladistvým lidem, protože v tomto prostředí se věk dožití pohybuje hodně nízko, se Greg Boyle ve farnosti Dolores Mission snaží s programem Homeboy Industries vzbudit v lidech onu naději, dát jim práci, vzdělání… normální život.
Nebudu vyprávět celý obsah této knihy, při jejímž čtení občas běhá mráz po zádech z hrůz, o kterých se zde dočtete, a zároveň se nemůžete ubránit pocitům úžasu nad prací, kterou zde Greg a jeho tým dělají, aby vám nejednou toto neskutečné milosrdenství a doslova Ježíšovská láska k jakémukoliv člověku vehnala slzy do očí. Ostatně, když kniha s originálním názvem Tattoos on the Heart ve Spojených státech v roce 2010 vyšla, okamžitě vzbudila velkou pozornost, stala se bestsellerem, a o rok později za ni Gregory Boyle obdržel v USA prestižní ocenění v kategorii literatura faktu. U nás knihu Kérky na srdci vydalo v českém překladu Jiřího Černého nakladatelství Paulínky v roce 2020, a já ji mohu každému vřele doporučit. A poděkovat své partnerce za to, že ji ona doporučila a darovala mně.
Jedna část knihy Kérky na srdci pojednává o tom, jak v roce 1987, poté, co byl v USA přijat zákon o reformě přistěhovalectví, propůjčili lidé z farnosti Dolores Mission, vedené Gregem Boylem, svůj kostel jako útočiště pro ilegální přistěhovalce, kteří emigrovali z Mexika a Střední Ameriky. Muži spali v kostele, ženy a děti v klášteře.
Je zřejmé, že velmi brzy to začalo v kostele poněkud zavánět, a přestože se farníci snažili nejrůznějšími prostředky nelibou vůni vyvětrat či „přebít“ třeba kadidlem, kostel byl i tak slušně řečeno „cítit“. Podotýkám, že kostel zároveň normálně fungoval jako svatostánek, takže není divu, že při bohoslužbách a dalších obřadech lidé začali dávat najevo svou nelibost. Jak to Greg Boyle vyřešil? Poslouchejte úryvek z 3. kapitoly, nazvané Milosrdenství:
A tak jsem se jednou v neděli rozhodl oslovit tuto vzlínající nespokojenost lidí v kázání. Homílie někdy mívala dialogický charakter, takže jsem začal: „Čím to tady v kostele tak smrdí?“
Lidé ztuhnou, přeruší se mnou oční kontakt. Ženy začnou lovit něco v kabelkách, samy nevědí, co…
„No tak,“ znovu zaútočím. „Čím to tady v kostele tak smrdí?“
„Smrdí to tu jak smradlavý nohy“, zaduní Don Rafael. Byl to starý muž a nikdy si nebral servítky.
„Výborně. Ale proč to tady smrdí jak smradlavý nohy?“
„Snad protože tu v noci spala spousta bezdomovců?“ odváží se nějaká žena.
„Správně. A proč dovolujeme, aby se tu děly takové věci?“
„Protože je to naše povinnost,“ řekne další.
„Dobrá, ale jak by po nás někdo mohl chtít takovou věc?“ nedám pokoj.„Protože to je to, co by udělal Ježíš.“
„Dobře tedy,… čímže to tedy právě teď v našem kostele smrdí?“
Nějaký muž se postaví a zahuláká: „Smrdí to tu naším závazkem.“
A celý kostel vybuchne v souhlasném pokřikování. Guadalupe divoce šermuje rukama a volá: „Voní to tu po růžích!“Narvaný kostel zaburácí smíchem a nově objevenou sounáležitostí, která cizí odér přijala za svůj vlastní. Zápach v kostele se nezměnil, změnil se jen pohled lidí na něj. Lidé v Dolores Mission dokázali nevědomky uskutečnit myšlenku Wendella Berryho: „Musíte si být schopni představit životy, které nejsou vaše.“
Někteří biblisté tvrdí, že původní text blahoslavenství by neměl být překládán jako „Blahoslavení chudí v duchu“ nebo „Blahoslavení tvůrci pokoje“ nebo „Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost“. Věrnější překlad by prý zněl: „Jste na svém místě, když… jste chudí v duchu nebo usilujete o pokoj.“ Blahoslavenství tedy nepřinášejí jen spiritualitu, ale též geografii: učí nás, kde máme stát.
Milosrdné soucítění tedy nespočívá jen v tom, že pociťujeme bolest druhých, ale že je pouštíme blíž k sobě. Pokud milujeme to, co miluje Bůh, pak jsou díky milosrdenství odstraněny všechny bariéry. „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ v praxi znamená rozebrat veškeré překážky, které vyčleňují druhé.V jednom novozákonním příběhu se Ježíš nachází v domě, který je tak narvaný, že už nikdo nemůže projít dveřmi. A tak několik lidí rozebere střechu a spustí ochrnulého dírou dolů, aby ho Ježíš mohl uzdravit. Jádrem příběhu je pochopitelně uzdravení ochrnulého. Ale děje se tam i něco víc než jen prostý fakt uzdravení – oni rozeberou střechu, takže někomu zvenčí je umožněno vstoupit.
Zdroj: Gregory Boyle – Kérky na srdci | © Nakladatelství Paulínky 2020
Tak! A jsme u slíbeného rozebírání střechy. Předpokládám, že zmíněný novozákonní příběh budete znát. Nachází se ve všech třech synoptických evangeliích, byť tedy v Matoušovi se nepíše o spouštění ochrnutého dírou ve střeše – čteme zde pouze, že k Ježíši přinesli ochrnutého položeného na lůžku. O rozebírání střechy se dozvídáme v Markově a Lukášově evangeliu. Nyní tedy přečtu 17.–20. verš 5. kapitoly Lukáše:
I stalo se, že jednoho dne učil a kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří přišli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. A byla tam Pánova moc, aby [je] uzdravoval.
A hle, muži nesli na lůžku člověka, který byl ochrnutý, a snažili se ho vnést dovnitř a položit před něj. A když kvůli zástupu nenalezli způsob, jak by ho vnesli dovnitř, vystoupili na střechu a skrze hliněné tašky ho s nosítky spustili doprostřed před Ježíše.
Když uviděl jejich víru, řekl: „Člověče, tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“
L 5:17–20 (CSP)
V tehdejší době bydleli lidé v oblasti kolem Izraele v malých domech z nepálené hlíny, v lepším případě s kamennými stěnami, které měly plochou střechu, tvořenou jednoduchým krovem a krytinou ze směsi slámy a hlíny. Určitě jste to viděli v nějakém filmu s biblickou tématikou. Rozebrat takovou střechu nejspíš nebyl pro pár chlapů žádný problém, takže když cesta nevedla dveřmi, zapojili svou kreativitu a ochrnutého muže spustili na nosítkách přímo před Ježíše shora.
Takový normální, možná trochu zajímavý biblický příběh – říkal jsem si dříve, dokud jsem nečetl knihu Kérky na srdci. Ano, je to trochu „divoké“, to jsem věděl už před tím. Představte si, že někomu rozeberete kus střechy. Nejsem si vůbec jistý, jestli by vás za to pochválil. V dnešní době by na vás spíš zavolal policii a vy byste to velmi těžko vysvětlovali. Ale to není všechno. Co ti lidé uvnitř? Ježíš v beznadějně nacpané místnosti vyučuje, a najednou se v jeho domě ze stropu začne prášit, padat kamínky, hlína, sláma, v jednom okamžiku prosvitne slunce a z ničeho nic se doslova z nebe snáší nosítka s nemohoucím chlapem. To každý biblický den nezažijete :-)
Ježíše ani ostatní přítomné to nicméně nevyvádí z míry, a děj pokračuje dál. Teď dobře poslouchejte: V Bibli se píše Když uviděl jejich víru, řekl: „Člověče, tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ Když uviděl víru nikoliv ochrnutého muže, ale těch čtyř chlapíků, kteří ho tímto bizarním způsobem k Ježíši dopravili. Zde jen drobná vsuvka pro přesnost – že ti muži byli čtyři, to se dozvídáme pro změnu z Markova evangelia. Každopádně byla to víra těch, kteří pomáhali – to je na tomto příběhu nejdůležitější. Proto také tuto novozákonní epizodu zmiňuje Greg Boyle v kapitole Milosrdenství své knihy Kérky na srdci.
Ježíš samozřejmě uzdravil potřebného, tedy ochrnutého, který se k němu příslovečně snesl z nebe. Tento příběh má ale ještě pokračování, o které vás nechci ochudit. Dočtu tedy tuto část 5. kapitoly Lukášova evangelia, konkrétně 21.–26. verš:
Učitelé Zákona a farizeové o tom začali rozvažovat: „Kdo je tento člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy, než sám Bůh?“
Ježíš však poznal jejich myšlenky a odpověděl jim: „Co rozvažujete ve svých srdcích? Co je snadnější? Říci: ‚Tvé hříchy jsou ti odpuštěny‘, nebo říci: ‚Vstaň a choď‘? Abyste však věděli, že Syn člověka má na zemi pravomoc odpouštět hříchy, řekl ochrnutému: ‚Tobě pravím, vstaň, vezmi svá nosítka a jdi do svého domu.‘“
A ten hned před nimi vstal, vzal to, na čem ležel, a oslavuje Boha odešel do svého domu. Všech se zmocnil úžas a oslavovali Boha; byli naplněni bázní a říkali: „Dnes jsme uviděli neobyčejné věci.“
L 5:21–26 (CSP)
Ježíš je tak trochu provokatér – to už jsem, myslím, v několika epizodách podcastu Biblická jména a úsloví, říkal. Občas zkrátka nechá nachytat svoje odpůrce lidově řečeno na hruškách. Logicky bychom patrně i my čekali, že nejprve chlapíkovi na nosítkách řekne to, co vyslovuje až jako druhé, tedy vstaň, vezmi svá nosítka a jdi… Jenže Ježíš ochrnutému muži nejprve řekl „Člověče, tvé hříchy jsou ti odpuštěny“ – ato byl právě jeho záměr, jak farizeje a znalce Zákona jednoduše vyprovokovat. Tedy vyprovokovat… Ježíš jenom udělal to, co udělat chtěl a co udělat mohl, protože Božím synem byl, potažmo je stále. Jenom tehdejší vrchnost to jaksi odmítala uznat.
Od biblického příběhu se vrátíme zase zpátky ke knize Kérky na srdci Gregoryho Boyla. O kousek dál, za povídáním o zavánějícím kostelu v Dolores Mission, můžete číst ještě jeden příběh, jehož pointou je právě ono příslovečné rozebírání střechy. Rozebírání své střechy čili vlastní střechy.
Příběh začíná tím, jak pastor G. vyhledá na žádost probační úřednice devatenáctiletého ztroskotance Anthonyho. Tento mladý muž se protloukal životem jako spousta mladíků v této lokalitě. Občas prodával drogy, aby si mohl koupit hamburger, jeho poslední známá adresa bylo odstavené nepojízdné auto. Greg Boyle ho popisuje jako vyzáblého chlapíka, jehož hlas zněl slabě a přiškrceně. „Když jste s ním mluvili, měli jste pocit, že konverzujete s dvanáctiletým děckem“, uvádí a následně dodává:
Jednoho dne se oba opíráme o jeho rozbitou kraksnu a náš rozhovor se stáčí k tématu „kým bys chtěl být, až vyrosteš“.
„Chci bejt automechanik. Vo autech nic nevim, ale rád bych se to naučil.“Dennis, můj automechanik na Brooklynské avenue, byl v okolí téměř legendou. Dokázal opravit jakékoliv auto. Bylo mu skoro šedesát, měl japonské předky a byl vysoký a hubený jak tyčka. A taky permanentní kuřák. Nebyl to chlap, který jen sem tam utrousí slovo, on mlčel jako hrob. Prostě jenom kouřil. Přivezli jste auto s tím, že se zpod kapoty ozývá nějaký zvuk, a předali klíčky Dennisovi, který tam stál s cigaretou přilepenou na pantu. Vzal si klíčky, a když jste se druhý den vrátili, předal vám auto, které předlo jako kočka. Během celé transakce nepadlo jediné slovo.
A tak jdu za Dennisem, abych mu předložil svou prosbu.
„Hele, Dennisi,“ řeknu, když se posadím v jeho mrňavé kanceláři, kde by se kouř dal doslova krájet. „Vezmi tohohle kluka, Anthonyho. O autech sice nic neví, ale určitě má do toho chuť a myslím, že by se to mohl naučit.“Dennis na mě jen mlčky zírá a lehce přikyvuje. Obrovský šedý kus popela usazený na konci cigarety váhá, zda se poddat síle přitažlivosti či nikoli. Zdvojnásobím své úsilí. Přesvědčuji Dennise, že tu nejde jen o job pro jednoho kluka, ale že následkem bude klid v celém okolí. Dlouhé vteřiny ticha a kamenný pohled.
Rozložím své kouzelnické nádobíčko a rozjedu to ve velkém: Nobelova cena míru, změní to běh dějin, změní to svět, jak ho známe… Nic. Dennis jen plní své plíce kouřem, zatímco já plním éter srdceryvnými prosbami. Nakonec to vzdám a sklapnu. Udělal jsem, co jsem mohl, chystám se odpískat šichtu… Vtom Dennis naposled dlouze potáhne ze své cigarety a vypustí do vzduchu oblak kouře, který se mi vlní před obličejem. Když zmizí poslední stopa dýmu, podívá se na mě a pronese svou jedinou větu tohoto dne: „Naučím ho všechno, co umím.“A tak se Anthony stal automechanikem. Průběžně mě informoval o svých posunech.
„Dneska jsem se naučil vyměnit olej.“
„Spravil jsem karburátor, úplně sám.“
Jednou mi podá fotografii. Je na ní on s širokým úsměvem a tváří zašpiněnou šmírem. Na sobě má pracovní košili, na prsou hrdým nápis ANTHONY. Každému, kdo se na fotku podívá, musí být jasné, že Anthony je proměněný člověk. Ale vedle něj, s rukou kolem Anthonyho ramen stojí stejně tak proměněný Dennis (s obligátní cigaretou). A to všechno jen proto, že Dennis se jednoho dne rozhodl „rozebrat svou střechu“.Být v tomto světě tím, kým je Bůh. Pak je těm venku umožněno vstoupit dovnitř.
Zdroj: Gregory Boyle – Kérky na srdci | © Nakladatelství Paulínky 2020
„Dennis se jednoho dne rozhodl ‚rozebrat svou střechu‘. Být v tomto světě tím, kým je Bůh.“… musím říct, že když jsem tuto pasáž četl poprvé, hluboce mě to zasáhlo. Dojalo mě to. Občas si rád hraju na tvrďáka, ale myslím, že tentokrát i nějaká ta slza z mých očí ukápla.
Být v tomto světě tím, kým je Bůh, to jsou velmi silná slova, a člověk si musí být sakra jistý, aby je ve vší pokoře k pánu Bohu vyslovil! Určitě znáte ten vtip: Víš, jaký je rozdíl mezi tebou a Bohem? Bůh si na tebe nikdy nehraje. Mno…, on to vlastně není ani vtip. Jenže toto je jiné. Rozebrat svou střechu a být v tomto světě tím, kým je Bůh, není hraní si na Boha. Znamená to chovat se jako pán Bůh, chovat se podle jeho vzoru, po příkladu Ježíše Krista. Jednoduše pomáhat těm, kteří to potřebují. Ať jsou to – v případě autora knihy Kérky na srdci – lidé z nejnižších a nejhorších společenských vrstev, nebo jde o vaše blízké, přátele, ale třeba i vám neznámé lidi.
Pán Ježíš nedělá rozdíl mezi těmi, které uzdravuje. Vrátí zrak slepému žebrákovi, stejně jako uzdraví sluhu římského setníka, otroka představitele římské moci v Izraeli. Aby to nebylo málo, přivede k životu dceru představeného synagogy. Člověka, patřícího k tehdejší církevní elitě, jež poté nechala Ježíše – takříkajíc zprostředkovaně přes Piláta Pontského – ukřižovat.
Jak být v tomto světě tím, kým je Bůh? K tomu nám dává návod sám Ježíš v části svého kázání na hoře. Stačí číst o kousek dál za příběhem spuštění ochrnutého muže do jeho domu, v 6. kapitole Lukášova evangelia, verše 30 až 38:
„Každému, kdo tě žádá, dávej, a od toho, kdo ti bere, co je tvoje, nežádej nic nazpět. Jak chcete, aby lidé činili vám, [i vy] stejně čiňte jim. A jestliže milujete ty, kteří milují vás, jakou máte zásluhu? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. A jestliže činíte dobře těm, kteří činí dobře vám, jakou máte zásluhu? I hříšníci dělají totéž. A půjčíte-li těm, od kterých máte naději dostat to zpět, jakou máte zásluhu? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele a čiňte dobře, půjčujte a neočekávejte něco na oplátku.
A vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, protože on je dobrotivý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“
„Nesuďte, a zajisté nebudete souzeni. Neodsuzujte, a zajisté nebudete odsouzeni. Promíjejte, a bude vám prominuto. Dávejte, a bude vám dáno; dobrou míru, natlačenou, natřesenou, překypující vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.“
L 6:30–38 (CSP)
„To je tedy síla!“, můžete si říct. „To prostě nemůžu nikdy dokázat! To mám jako všechno rozdat a sám skončit jako žebrák?“ Ne, to po vás nikdo nechce. Pokud můj podcast posloucháte pravidelně, určitě víte, že podobnou pasáž z horského kázání, avšak obsaženou v Matoušově evangeliu, jsem citoval v epizodě s názvem Oko za oko, nebo nastavit druhou tvář? Zde jsem se sice primárně věnoval tématu odplaty a odpuštění a… Božího milosrdenství, nicméně námět této epizody je podobný: odpuštění čili nesouzení, plus Boží – a v tomto případě hlavně člověčí milosrdenství.
V dílu Oko za oko, nebo nastavit druhou tvář? jsem mimo jiné řekl, že křesťan není rohožka, o níž si může každý otřít nohy, a není ani z Boží vůle fackovací panák jenom proto, že nám Ježíš nařizuje Miluj svého bližního jako sám sebe. Bible není přesným návodem pro to, jak se chovat v každé situaci. Není to podrobný manuál pro život. Pán Bůh nám dal rozum na to, abychom ho používali, tak ho používejme i při konání dobra.
Představte si, že za vámi přijde kamarád a řekne: „Hele, ty máš pěkný auto! Nechtěl bys mi ho dát? Já žádný nemám, a ty jako křesťan bys mně měl pomoct.“ Mno…, tak to je samozřejmě s prominutím pěkná blbost. Kamarád je zdravý chlap, který má dobrou práci, své auto si může koupit sám. Že většinu peněz prosází ve Sportce a zbytek prolije hrdlem s chlapama v hospodě? No tak to pardon, ale to je jeho problém, nikoliv problém křesťanského přítele.
Jestliže mi ale jiný kamarád, který leží po operaci v nemocnici zavolá, a poprosí mě, jestli bych ho neodvezl domů, a cestou se ještě nestavil nakoupit nějaké nezbytnosti – protože on žije sám, a nemá, na koho by se obrátil – co udělám? No to je jasné. Odvezu ho. Řeknu mu:
„Hele kámo, slyšels, jak zdražili naftu? To je peklo, co? No dobře, odvezu tě. Ale to máme k tobě dvacet kiláků, zpátky taky, navíc nějaký ty pojížďky, takže ať se to dobře počítá, padesát kilometrů. Máš štěstí, že mně to žere jenom pět litrů. Teď jsem tankoval za pětačtyřicet, takže to by bylo… moment… 225 na sto. Půlka je nějakejch 125, k tomu opotřebení gum a nějaká ta další amortizace, však to znáš, auto ztrácí hodnotu každým dnem… no tak ať nežeru, seš kámoš, dáš tři kila a jedem.“
Tak to by nešlo. Jak to říkal Ježíš? Půjčíte-li těm, od kterých máte naději dostat to zpět, jakou máte zásluhu? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Já jsem tento imaginární příběh samozřejmě trochu vyhrotil do extrému, ale… věřím tomu, že něco podobného se klidně stát mohlo, a taky, že se to – bohužel vcelku běžně – stává.
Rozebrat svou střechu a být v tomto světě tím, kým je Bůh, i když v tomto případě bych pokorněji řekl, začít se podobat Bohu, znamená svého přítele – který vlastně ani není přítelem, je to kamarád nebo známý, kterého jsem viděl všeho všudy párkrát v životě – odvézt z nemocnice pochopitelně naprosto nezištně. Až mu budu u jeho domu pomáhat ven z auta, a on mi bude vnucovat nějakou tu bankovku „na naftu“ a „ať s ním nemám škodu“, pošlu ho jako chlap chlapa patřičně jadrnými slovy do patřičných míst, a maximálně dodám něco v tom smyslu, že pokud někdy budu nemohoucí já, může mi to oplatit. „Hlavně se pořádně kurýruj, ať zase brzo skáčeš přes kaluže!“ Tečka. Vlastně ještě dodatek: „A když budeš potřebovat odvézt do nemocnice na kontrolu, zavolej.“
Příklad s kamarádem po operaci berte prosím jako jednu z tisíců, možná desetitisíců či statisíců možností jak pomáhat těm, kteří to potřebují. Nemá cenu a ani nejde vypočítávat všechno, co bychom mohli pro bližního svého udělat. Protože však mám rád takříkajíc praktickou víru, chtěl bych dodat ještě jednu, vlastně dvě poznámky.
Všimli jste si, že jsem před chvilkou už podruhé v tomto dílu řekl „těm, kteří to potřebují“? Teď prosím vás nenarážím na nic konkrétního, ale může se stát, a taky se stává, že někteří lidé mohou začít vašeho milosrdenství více či méně zneužívat. Ono se to totiž rychle „rozkecá“. Ne nadarmo Ježíš po svých skutcích kladl lidem na srdce, aby se o tom nikde nešířili. I když víme, jak to obvykle dopadlo… Nehodlám to dál rozmazávat, zkrátka je potřeba používat ten už také zmíněný rozum, potažmo své milosrdenství zbytečně nevytrubovat do světa. „Zdravou pokoru“… a naučit se říkat ne. Není to tak těžké :-)
Druhá poznámka trochu souvisí s před chvílí zmiňovaným přirovnáním křesťana k rohožce či z Boží vůle fackovacího panáka. Milosrdenství je jedna z primárních křesťanských hodnot, o tom není sporu. Ale nikdo po vás nemůže chtít, abyste se rozdali z ničeho. Ostatně proto byly také v církvích stanovené desátky. Deset procent. Deset procent od bohatého je sice více peněz než od chudého, ale je to pořád desetina, stejný podíl, a tak je to spravedlivé.
Rozebrání své střechy je symbolické vyjádření pro milosrdenství. Neznamená to nechat si pod rukama rozprodat vlastní barák jen proto, abyste uspokojili všechny, o nichž si myslíte, že to potřebují, a nakonec sami skončili v exekuci. To po vás skutečně nikdo nechce. I když… náš – jak jsem řekl provokativní – pán Ježíš Kristus se nebojí být radikální ani v názoru na dary. Přečtu první čtyři verše z 21. kapitoly Lukášova evangelia:
Dar chudé vdovy
Když vzhlédl, uviděl, jak bohatí vhazují své dary do pokladnice. Uviděl také jednu chudou vdovu, jak tam hází dvě drobné mince, a řekl:„Vpravdě vám pravím, že tato chudá vdova hodila více než všichni ostatní. Neboť ti všichni vhodili k [Božím] darům ze svého přebytku, tato však vhodila ze svého nedostatku celé svoje živobytí.“
L 21:1–4 (CSP)
Jak to tedy je? Máme Kristu obětovat celé své živobytí? Samozřejmě ano. Ale ne živobytí, nýbrž svůj život. V tomto krátkém příběhu Ježíš poukazuje na to, že víra není závislá na majetku. Jak víme, náš Pán nikdy neměl v oblibě lidi bohaté, protože věděl, jak majetek dokáže člověka odvést od Boha. Proto dává za příklad víry chudou vdovu, nikoliv bohatého člověka, který než by se všeho zbavil, raději si odepře i věčný život. Ano, teď mluvím o příběhu Ježíše a bohatého mládence, který najdete v Lukáši o kousek dříve než dar chudé vdovy. Z 18. kapitoly přečtu jen dva verše 22 a 23:
Když to Ježíš uslyšel, řekl mu: „Jedno ti ještě schází: Prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebesích; pak přijď a následuj mne.“ Když to uslyšel, velice se zarmoutil, neboť byl velmi bohatý.
L 18:22–23 (CSP)
Bohatý mládenec vyměnil věčný život – jak Ježíš říká poklad v nebesích – za pozemské bohatství. I to lidé dokážou. Upřednostní svůj pomíjivý blahobyt před nikdy nekončícím životem v trvalém Božím království. A přitom zrovna bohatí jsou těmi, kteří by mohli hodně a dlouho rozebírat svou střechu, aniž by jim do baráku vnikla jenom jedna jediná kapka deště. Při rozebírání své střechy totiž do domu vniká slunce, světlo a naděje – nikoliv déšť, smutek či zoufalství.
Když jsem se připravoval na tento díl podcastu Biblická jména a úsloví, říkal jsem si, že po čase to bude zase trochu kratší epizoda. Mno…, nějak se to zvrtlo. Teď jenom tiše doufám, že jste poslouchali až do konce, a že vás autorem knihy Kérky na srdci, Gregem Boylem objevené „nové“ úsloví Rozebrat svou střechu, stejně jako mě velmi oslovilo, a třeba ho zařadíte do svého slovníku. Knížku s barevným portrétem potetovaného mladého muže na obálce si určitě kupte, najdete v ní mnoho dalších silných příběhů a poučení.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!