Budiž světlo! Aneb jak Bůh vynalezl fotografii

Textová verze epizody podcastu Budiž světlo! Aneb jak Bůh vynalezl fotografii

Petr Lindner | 2. 3. 2022

„Budiž světlo!“ – jednoduchý imperativ čili rozkazovací věta, skládající se z pouhých dvou slov. Trochu se rozpakuji nazvat ji úslovím v tom smyslu, v jakém obyčejně úsloví vnímáme. Ale protože jde o tak známé Boží zvolání, jak z obecného pohledu, tak i v povědomí toho, že jej vyslovil sám Stvořitel, zařadil jsem tímto příkazem uvozené téma o světle, do kategorie biblických úsloví. Věřím, že to není takříkajíc nic proti ničemu, protože světlo hraje v našem praktickém i duchovním životě nesmírně významnou roli, a nějaké rádoby systematické začlenění v rámci tohoto pořadu na tom nic nemůže změnit :-)

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví srdečně vítá všechny posluchače, Petr Lindner.

Kdybychom byli na závodech nebo nějakým jiným způsobem soutěžili, pak světlo je jasným vítězem doslova nade vším. Prvním, co pán Bůh udělal, když se rozhodl stvořit svět, bylo právě světlo. Ale to jistě každý ví, a podle mě nemusí být ani křesťanem. Přestože jsem si jistý, že tato slova znáte, pojďme si prvních pět veršů knihy Genesis čili prvních pět veršů celé Bible nyní přečíst:

Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi. Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou a Duch Boží se vznášel nad vodami.
I řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo.
Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil Bůh světlo od tmy. Bůh nazval světlo dnem a tmu nazval nocí; a byl večer a bylo ráno, jeden den.

Gn 1:1–5 (CSP)

Před chvílí jsem řekl, že prvním, co pán Bůh udělal, když se rozhodl stvořit svět, bylo právě světlo – ale nevyjádřil jsem se přesně, protože světlo bylo stvořeno až jako druhé – po zemi a nebesích. Nicméně samotná prvotně stvořená země evidentně zpočátku za moc nestála, o tom mluví druhý verš. Ještě jednou ho zopakuji ve znění Kralické bible:

Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami.

Gn 1:2 (BKR)

Takže nic, kde byste chtěli žít, byť přítomný Duch Boží je dobrým příslibem pro další dějství stvoření světa.

Když budeme uvažovat logicky, pak proto, aby mohl pán Bůh začít zemi zvelebovat – o čemž čteme v dalších verších první kapitoly knihy Genesis – potřeboval nejprve rozsvítit, aby na svou práci jednoduše viděl. Mno…, to je však čistě lidská konstrukce. Stvořitel byl a je přece všemohoucí. Proč by nemohl pracovat potmě? Nevím…, možná mohl. Ale osobně si myslím, že důvodem pro ono rozsvícení bylo to, že pán Bůh zemi tvořil pro člověka. Byť k němu se dostal až za pár dalších dní než pro něj zemi pěkně načančal. Ať je to jak chce, On s velkým „O“ sám dobře věděl, co dělá a proč to dělá. Každopádně tím už na počátku dal světlu jeho obrovský význam, o kterém budu v této epizodě mluvit více. 

V tuto chvíli však pojďme v první kapitole knihy Genesis postoupit ještě o pár veršů dál, protože světlo zde má pokračování. Budu číst 6.–19. verš:

I řekl Bůh: Budiž klenba uprostřed vod a nechť odděluje vody od vod. Bůh tedy udělal klenbu a oddělil vody, které byly pod klenbou, od vod, které byly nad klenbou. A stalo se tak. Bůh nazval klenbu nebesy; a byl večer a bylo ráno, den druhý. 

I řekl Bůh: Ať se vody pod nebesy shromáždí na jedno místo a ukáže se souš. A stalo se tak. Bůh nazval souš zemí a nahromaděné vody nazval moři. Bůh viděl, že to bylo dobré. I řekl Bůh: Ať země dá vyrašit trávě, zeleni vysévající semeno, ovocnému stromoví nesoucímu na zemi ovoce podle svého druhu, ve kterém je jeho semeno. A stalo se tak. Země vydala trávu, zeleň vysévající semeno podle svého druhu a stromoví nesoucí ovoce, ve kterém je jeho semeno podle jeho druhu. Bůh viděl, že to bylo dobré. A byl večer a bylo ráno, den třetí. 

I řekl Bůh: Ať jsou světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci a byla na znamení, k určování časů, dnů a let. A ať jsou světly na nebeské klenbě, aby svítila na zemi. A stalo se tak. Bůh udělal dvě veliká světla: Větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci, a hvězdy. Bůh je dal na nebeskou klenbu, aby svítila na zemi, a aby ovládala den a noc a oddělovala světlo od tmy. Bůh viděl, že to bylo dobré. A byl večer a bylo ráno, den čtvrtý.

Gn 1:6–19 (CSP)

Co jsme se právě dozvěděli? Druhý den Bůh oddělil zemi od nebes, de facto vytvořil atmosféru – obal kolem země, onu, slovy Bible, klenbu. Dalším krokem pak bylo vytvoření, nebo chcete-li opět oddělení vodních ploch od souše, přesněji spíše umenšení vody tak, aby se ukázala země. Tu Stvořitel bez váhání osadil, aby se vzápětí zazelenala. 

Čtvrtý den pak pán Bůh stvořil slunce, měsíc a hvězdy – byť tedy slunce a měsíc zde nejsou pojmenované těmito slovy, ale píše se o nich jako o světlech. Na důvodu, proč tomu tak je, se shodují snad všichni teologové či biblisté: Mojžíš, jakožto autor knihy Genesis – nebo jinak První knihy Mojžíšovy – se tím chtěl vyhnout spojení s pohanskými kulty uctívání slunce, měsíce či jiných nebeských těles. Nicméně že o slunce a měsíc se zde jedná, nikdo nezpochybňuje. Na místě je tedy otázka: Co to vlastně pán Bůh stvořil první den? Vždyť se zde jasně píše: Bůh nazval světlo dnem a tmu nazval nocí. Co tedy svítilo ve dne před stvořením slunce?

Nyní mi dovolte malou vsuvku, která však s položenou otázkou souvisí. V minulém dílu tohoto podcastu s názvem Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží, jsem se zabýval slovy, jazykem, řečí, jednoduše komunikací. V závěru jsem podotkl, že jsem se v této epizodě původně chtěl věnovat také tomu, jak si dnešní lidé obecně nějak přestávají rozumět, že slovo a písmo jedno jsou, a lidi nějak zapomínají psát, o čtení pak ani nemluvě…, ale pak jsem to zase „spolkl“, a tuto „problematiku“ vypustil. No a teď už jsme u toho znovu! Pro vysvětlení zdánlivého rozporu mezi prvotním stvořením světla a následným definováním slunce a měsíce totiž stačí jenom dobře číst a dobře vnímat text.

Čtrnáctý verš to říká naprosto jasně: I řekl Bůh: Ať jsou světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci a byla na znamení, k určování časů, dnů a let. 

Světlo jako takové tady už skutečně bylo od prvního dne. Jestli bylo v podobě svítící koule, kolem níž obíhá Země, to se v Bibli nepíše, ale pokud to autor knihy Genesis nepovažoval za nutné podrobně vysvětlit, tak to asi ani není důležité. Nicméně čtvrtý den tomuto blíže nepopsanému světlu pán Bůh dal řekněme jakýsi tvar a místo – a hlavně funkci – aby [světla] oddělovala den od noci a byla na znamení, k určování časů, dnů a let. Ona dvě světla, slunce a měsíc tedy představovala, a v jisté míře představují dodnes, jakési nebeské hodiny a kalendář v jednom. Za chvíli o tom budu v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví mluvit znovu.

Od biblického stvoření světla se dostáváme do druhé části tohoto dílu, v níž bych se rád věnoval významu světla v neduchovní rovině čili jeho praktické důležitosti. 

Osobně se více než 40 let nějakým způsobem pohybuji kolem fotografie. Slovo „fotografie“ pochází ze dvou řeckých slov: φωτός (fōtos), „světlo“ a γραφή (grafé), „zobrazení pomocí čar“ či „kreslení“. Dohromady tedy tato slova znamenají „kreslení světlem“. I kdybyste o focení nic nevěděli, z tohoto krátkého výkladu vám bude jasné, že fotografie je na světle doslova životně závislá. Kdyby nebylo světla, nebylo by ani fotografie. To platilo na počátku fotografie a platí to i dnes, kdy fotíme digitálně, a třeba už ani ne foťákem, ale spíš telefonem. Stále je nezbytné, aby pro vytvoření fotografického obrazu na světlocitlivý snímač dopadlo aspoň nějaké nezbytné množství světla. Takže pán Bůh vlastně spolu se stvořením světla vynalezl i fotografii :-) Mimochodem, víte, jak zní fotografický pozdrav nebo fotografické přání? „Dobré světlo!“

Tento víceméně osobní příběh jsem si možná měl nechat až na konec, protože světlo má v našich životech samozřejmě mnohem větší význam než jen kvůli tomu, abychom si mohli dělat selfíčka mobilem a postovat je na Instagram. 

Světlo rovná se slunce – to je jediný přirozený zdroj světla v našem světě. Zároveň je to také zdroj tepla. Kdyby slunce vyhaslo, byla by nejen příslovečná tma jako pytli, ale také bychom všichni umrzli. Nejsem si jistý, jestli to věděli lidé starověkých pohanských národů, ale určitě to přinejmenším tak nějak podvědomě tušili. Jinak by si totiž nevytvořili nejrůznější kulty slunce, které ostatně někteří lidé uctívají dodnes.

Světlo je tedy životně důležité nejen pro fotografii, ale pro celý svět. A když říkám celý, myslím tím kromě lidí také zvířata a rostliny. Zrovna rostliny, ale také třeba různé řasy, sinice nebo i některé baktérie žijí z fotosyntézy – přeměny energie světelného záření na energii chemických vazeb. Jednoduše řečeno, rostliny bez světla nemohou existovat. Nikdo si nedává pokojové kytky třeba do koupelny, jelikož všichni víme, že v místnosti bez oken rostliny hynou. Tedy pokud nemáte prosklenou koupelnu s výhledem na moře :-)

U člověka světlo také zásadním způsobem ovlivňuje psychiku. To bezpochyby znáte sami. V pošmourných podzimních dnech byste nejraději strávili celý den pod peřinou, vaše nálada je na bodu mrazu, nic vás nebaví, spousta lidí podléhá depresím. A to žijeme v mírném klimatickém pásmu, kde se den s nocí střídá pravidelně s plus-minus stejnou délkou. Přemýšleli jste však někdy, proč mají skandinávské státy, jako je například Švédsko, Norsko či Island, velmi drahý alkohol, který navíc podléhá přísným omezením? Protože čím více se blížíte k polárnímu kruhu, tím více je to se světlem takříkajíc na štíru. V zimních měsících je slunce nad obzorem jen třeba tři hodiny denně, za polárním kruhem pak panuje několikaměsíční polární noc. Že takové prostředí lidi svádí – abych to řekl korektně – k „nadměrné konzumaci alkoholu“, je nasnadě. 

Na závěr této části podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Budiž světlo! Aneb jak Bůh vynalezl fotografii, se vrátím ke knize Genesis a čtvrtému dni stvoření světa. Řekl jsem, respektive v Bibli se píše, že ona dvě světla na obloze pán Bůh pověřil tím, aby oddělovala den od noci a byla na znamení, k určování časů, dnů a let. Dnes si to možná úplně neuvědomujeme, ale hodinky nebo kalendář člověk neměl odjakživa. Dějiny měření času nezačínají nijak jinak, než právě slunečními hodinami, u nichž čas…, tedy přibližný čas určuje stín, vržený přesně natočenou tyčí nebo jiným objektem. Jde o velmi nedokonalý, nebojím se říct – primitivní – způsob určování času, ale když nic jiného nebylo, naši předkové byli vděční i za toto. 

Nicméně nejde jen o čas jednoho dne, nýbrž o jeho celkový tok v průběhu roku. Krásně je to vidět v našem zeměpisném pásmu se střídajícími se ročními obdobími. Před chvílí jsem sice řekl, že u nás se den s nocí střídá pravidelně s plus-minus stejnou délkou – a v porovnání se severskými zeměmi je to pravda. Budeme-li však exaktní, pak musíme připustit, že i u nás jsou v létě dny o několik hodin delší nežli v zimě, a něco mezi tím pak představuje jaro s podzimem. Proč o tom mluvím? Chci se dostat k onomu nebeskému kalendáři. Pomiňme nyní člověka a pojďme do říše flóry a fauny. Zvířata nebo rostliny jaksi nemají hodinky a kalendář doposud, a lze předpokládat, že se k tomu ani nikdy nedopracují :-) Přesto však vnímají změny času, změny ročních období. Jak? Podle světla. Podle měnící se délky dne ví i bez kalendáře, že se například blíží zima, takže stromy na podzim shazují listí, spousta savců si tvoří tukové zásoby na zimu a „zahušťují“ srst, někteří ptáci pro jistotu mizí do teplejších krajin, a tak dále a tak dále… aby na jaře zase celá příroda znovu ožila. Opakuji – to vše se děje jenom na základě měnících se světelných, potažmo pak teplotních podmínek.

Všechno to bereme jako samozřejmost, ale není vůbec špatné si uvědomit, že nebýt Božího stvoření světla, nic z toho, o čem jsem právě mluvil, by neexistovalo. Země by byla – zopakuji-li ještě jednou slova Bible kralické – nesličná a pustá.

Nebude to v podcastu Biblická jména a úsloví poprvé, kdy se velkým obloukem vracíme zase na začátek, k samotné Bibli. I když v tomto případě to bude spíše poukázání na duchovní význam, nebo spirituální symboliku pojmu světlo. Použitou v Bibli, samozřejmě :-)

Na začátku jsem četl, že pán Bůh svým příkazem světlo stvořil, aby ihned prohlásil, že světlo je dobré. Toto paradigma se pak táhne celou Biblí, a neřeknu nic nového, když uvedu, že v pozitivním smyslu slova je světlo vnímané obecně – nejen tedy v duchovním kontextu, ale i v běžném životě. Světlo je a vždycky bylo dobré, tma představuje zlo. Také den je vnímaný v pozitivních konotacích, kdežto noc je vyhrazená padouchům a jiným temným silám. 

Abych tak řekl „nejvyšší úrovně symboliky“ a doslova nejzářivější užití ovšem dosahuje slovo světlo v podobě synonyma s pánem Ježíšem. Každý jistě zná Ježíšovu větu, kterou pronesl ke svým učedníkům poté, co zachránil cizoložnou ženu před kamenováním:

„Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“

J 8:12 (CSP)

Janovo evangelium, ze kterého jsem teď četl, je biblickou knihou, v níž je Ježíš přirovnáván ke světlu asi nejčastěji. Ostatně v jednom z předchozích dílů s názvem Jan, evangelista Slova, Světla a Ducha Pravdy, v němž se pro změnu zabývám pojmem slovo, se také pojem světlo nachází hned v úvodním epickém hymnu první kapitoly Jana. Zopakuji prvních devět veršů:

Na počátku
Na počátku bylo Slovo
a to Slovo bylo u Boha
a to Slovo bylo Bůh.
To bylo na počátku u Boha. 

Všechno vzniklo skrze ně
a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je.
V něm byl život a ten život byl světlo lidí.
A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. 

Objevil se člověk poslaný od Boha, jehož jméno bylo Jan. Ten přišel jako svědek, aby o tom světle vydal svědectví, aby skrze něho všichni uvěřili. On sám nebyl to světlo, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, to přicházelo na svět.

J 1:1–9 (CSP)

Stejně jako slovem, je zde Ježíš i světlem, které ve tmě svítí a tma je nepohltila. To samozřejmě není myšleno doslova, nýbrž jako symbolika. Pokud si tento verš přečtete v parafrázovaném překladu Slovo na cestu, budete mít jasnější obrázek:

To světlo přemáhá temnotu světa, ale ta ho nikdy nepřekoná.

J 1:5 (SNC)

O něco dál se pak píše, že tu bylo pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, to přicházelo na svět. Myslím, že k tomu není co dodat.

Různých dalších přirovnání ke světlu najdete mnohem víc nejen v Novém, ale i ve Starém zákoně, zejména pak v Izaiášově proroctví, ale také třeba v knize Jób. Já se pochopitelně nebudu všemi zabývat – to bychom u této epizody strávili několik hodin. Zastavím se však u zajímavé dvojice sobě velmi podobných veršů, které najdete v Lukášově evangeliu. V 8. kapitole Ježíš vypráví známé podobenství o rozsévači, které následně svým občas poněkud nedůvtipným učedníkům vysvětluje. Na konci svého výkladu říká toto:

„Nikdo, když rozsvítí lampu, ji nepřikrývá nádobou, ani ji nestaví pod postel, ale staví ji na svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli světlo.
Vždyť nic není skrytého, co se nestane zjevným, ani ukrytého, co by zajisté nebylo poznáno a nevyšlo najevo.
Dávejte tedy pozor, jak slyšíte. Neboť tomu, kdo má, bude dáno, a tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co myslí, že má.“

L 8:16–18 (CSP)

Tak, a nyní se posuneme v Lukášovi do 11. kapitoly, kde čteme další podobenství, které opět začíná abych tak řekl „manipulací s lampou“:

„Nikdo, když rozsvítí lampu, ji nestaví do skrýše [ani pod nádobu], ale na svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli světlo.
Lampou těla je tvé oko. Je-li tvé oko čisté, i celé tvé tělo je plné světla. Je-li však špatné, i tvé tělo je temné. Hleď tedy, ať světlo, které je v tobě, není tmou. Jestliže je tedy celé tvé tělo světlé a nemá žádnou část temnou, bude celé tak světlé, jako když tě lampa ozařuje svým jasem.“

L 11:33–36 (CSP)

Sami jste nyní slyšeli, že první věty obou citací z Lukášova evangelia jsou v podstatě stejné, a říkají naprosto jasně zcela samozřejmou věc o tom, že má-li být lampa funkční, je třeba ji postavit tak, aby její světlo bylo viditelné. Druhá část těchto úryvků však pokaždé sděluje něco trochu jiného. 

V prvním případě, tedy v 8. kapitole, Ježíš říká: Vždyť nic není skrytého, co se nestane zjevným, ani ukrytého, co by zajisté nebylo poznáno a nevyšlo najevo, aby vzápětí dodal: Dávejte tedy pozor, jak slyšíte. Neboť tomu, kdo má, bude dáno, a tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co myslí, že má.

Připomínám, že takto promlouval ke svým, jak jsem je nazval já – občas poněkud nedůvtipným – učedníkům. Jednoduše tím říká, že Boží slovo je třeba vnímat srdcem, a byť to zde doslova nezazní, tak i s pomocí Ducha svatého. Nikoliv slova Bible jenom mechanicky poslouchat nebo číst jako nějakou beletrii, historickou nebo snad fantasy literaturu. Tentokrát si pro změnu vezmu na pomoc zase staročeský překlad Bible kralické, kde můžete číst:

Nebo nic není tajného, což by nemělo býti zjeveno, ani co ukrytého, což by nemělo poznáno býti a na světlo vyjíti. Protož vizte, jak slyšíte. Nebo kdož má, tomu bude dáno, a kdo nemá, i to, což domnívá se míti, bude odjato od něho.

L 8:17–18 (BKR)

Poslední větu bychom mohli parafrázovat takto: Neboť kdo má Ducha svatého, tomu bude dáno správně vnímat Boží slovo, a kdo jej nemá, marně se snaží chápat, co se mu říká. 

To byl výklad první citace, nyní pojďme ke druhému čtení z 11. kapitoly. Ta, jak už jsem řekl, začíná stejně poučením o stavění lampy tak, aby její světlo bylo viditelné, ovšem pokračování je jiné. Lampa je zde použitá i v dalších verších jako přirovnání pro lidské oko, o němž Ježíš říká: Lampou těla je tvé oko. Je-li tvé oko čisté, i celé tvé tělo je plné světla. Je-li však špatné, i tvé tělo je temné. Hleď tedy, ať světlo, které je v tobě, není tmou. Přečtěme si to ještě jednou, teď v parafrázovaném překladu Slovo na cestu až do 36. verše:

Světlo vstupuje do člověka okem. Je-li oko zdravé a čisté, pronikne světlo do celé bytosti; je-li zalepené špínou, je celý člověk ve tmě.
Dej tedy pozor, aby to světlo, které jsi už obdržel, nebylo zastíněno.
Budeš-li naplněn vnitřním světlem a nebude-li v tobě žádného tmavého koutu, pak celý tvůj život bude svítit, jako bys stál v plné záři lampy.

L 11:34–36 (SNC)

Oním světlem je zde samozřejmě myšlený Ježíš Kristus, jehož učení a víru v něj si máme střežit tak, abychom byli plní tohoto světla Božího. Hleď tedy, ať světlo, které je v tobě, není tmou. Jestliže je tedy celé tvé tělo světlé a nemá žádnou část temnou, bude celé tak světlé, jako když tě lampa ozařuje svým jasem, říká Ježíš. To je jasné sdělení 33. až 36. verše 11. kapitoly Lukášova evangelia. Naším úkolem je snažit se jej naplňovat ve svých životech. Ne každému se to daří činit abych tak řekl uspokojivě, ale to už je jaksi jiné téma. O tom až zase někdy jindy.

Než ukončím předposlední část tohoto dílu, jen faktická poznámka: V tomto podcastu jsem se už několikrát zmiňoval o mnoha podobnostech ve třech synoptických evangeliích – ostatně od toho se také nazývají synoptickými, čili srovnatelnými. Není tedy divu, že podobenství o lampách najdete kromě Lukáše také v Matoušovi a Markovi. Jak Matoušovo, tak i Markovo evangelium obsahuje stejně jako Lukášův spis Podobenství o rozsévači, ale přirovnání k lampě se nachází – kromě Lukáše samozřejmě – jen v Markovi. Přečtěte si sami Marek 4:21–25.

Matoušovo evangelium pro změnu obsahuje přirovnání lidského oka k lampě, a to v Ježíšově kázání na hoře – 6. kapitola, verše 22 až 23, a před tím, opět v kázání na hoře, je světlo lampy použité trochu jiným způsobem v části Sůl země:

Sůl země
„Vy jste sůl země. Jestliže sůl ztratí chuť, čím bude osolena? Nehodí se již k ničemu, než aby ji vyhodili a lidé po ní šlapali.
Vy jste světlo světa. Nemůže být ukryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nekladou ji pod nádobu, ale na stojan; a svítí všem, kteří jsou v domě.
Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.“

Mt 5:13–16

Jsme v poslední části epizody podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Budiž světlo! Aneb jak Bůh vynalezl fotografii. Doufám, že se mi zde podařilo vám sdělit, nebo přesněji spíše připomenout vám – protože vy jste to bezpochyby věděli už dříve – nesmírný význam světla ať už v běžném životě nebo v duchovní rovině. Světlo je i přes svou neuchopitelost, nebo – budeme-li o tom více přemýšlet – možná právě kvůli ní, doslova fenoménem. Wikipedie říká, že fenomén je to, co se člověku ukazuje, [a to] bez rozlišení, zda se jedná o skutečnost nebo klam. My víme, že světlo, ať už ho vnímáme z pohledu fyziky jakožto viditelnou část elektromagnetického záření, a/nebo z pohledu duchovního jakožto Světlo Boží či Beránka Božího, Ježíše Krista, jednoduše skutečné je. O žádný klam se nejedná. Díky Pánu Bohu, a jeho stvořitelskému příkazu Budiž světlo!

Tento díl jsem začal na úplném počátku, v první kapitole knihy Genesis, a zakončím ho na samém konci Bible, v knize Zjevení. Nedělám to proto, aby to snad bylo stylové – tak to v Bibli jednoduše psáno je. Ve 21. kapitole Zjevení Janova totiž čteme o novém nebi a zemi a novém Jeruzalému, který sestoupí z nebe od Boha po druhém příchodu Ježíše Krista. Poté se zde dozvídáme, že už nikdy nebude noc, jinak řečeno, nikdy nebude tma. Zjevení Janovo, verše 23 až 25:

A to město nepotřebuje slunce ani měsíc, aby mu svítily. Ozářila ho Boží sláva a jeho lampou je Beránek. A národy budou chodit v jeho světle a králové země do něho přinášejí svou slávu. Jeho brány nebudou nikdy ve dne uzavřeny, a noci tam už nebude.

Zj 21:23–25 (CSP)

A noci tam už nebude… to zní dobře, co říkáte? Co dobře, to zní skvěle! Protože nejde jen o to, že den bude trvat věčně. Nejdůležitější sdělení představuje takříkajíc podstata světla. Píše se zde: …jeho lampou je Beránek. A národy budou chodit v jeho světle. Možná i toto je důvod, proč Mojžíš vedený Duchem svatým v popisu čtvrtého dne stvoření vynechal slovo slunce. Věděl, že přijde čas, kdy už ho nebude potřeba, tak se s ním ani nezdržoval :-)

Děkuji, že jste poslouchali až do konce, mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!