Textová verze epizody podcastu 102 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 2. část
Petr Lindner | 17. 7. 2024
Vědí o něm všichni, každý se, alespoň s jeho vyobrazením mnohokrát setkal, ale nikdo, nebo spíš ne všichni ho znají. Ježíš Kristus. Ale ať příliš nezobecňuji – znát Ježíše, myslím tím osobně ho znát, to už je, abych tak řekl, vyšší křesťanský level. I když…, možná je to spíše křesťanský základ. Ale to protentokrát nechme stranou. Problém je v tom, že mnozí ani nevědí, kdo Ježíš vlastně je.
V takovém duchu jsem vedl předchozí část podcastu Biblická jména a úsloví na téma Kdo je Ježíš, a jak jsem na konci minulé epizody slíbil, budu v něm pokračovat. Tak pojďme na to.
Od mikrofonu svého improvizovaného podcastového studia vás opět zdraví Petr Lindner.
Pokud jste poslouchali minulý díl nebo četli jeho textovou verzi, a já vám doporučuji si ho poslechnout nebo přečíst :-), víte, že jsem v něm řekněme prostřední část vynechal. Otázky: Kde se Ježíš vlastně vzal a proč přišel na tento svět? a Proč přišel na tento svět jakožto Bůh, ale také jako člověk v jedné osobě? zůstaly nezodpovězené. Nevadí, v této epizodě se pokusím je objasnit, ale nejprve si pojďme krátce připomenout, o čem pojednávala první část.
Řekl jsem zde, že mnozí lidé nechápou roli Ježíše nejspíš kvůli největšímu křesťanskému mystériu – Boží trojjedinosti. A tu jsem se pak snažil vysvětlit. Vážně nevím, jestli se mi to podařilo, utěšuji se však domněnkou, že snad alespoň základní vhled do této „záhady“ vám moje povídání dalo. Z toho pak vyplynulo prosté konstatování: Ježíš je Bůh. A také: Ježíš je křesťanství. Omlouvám se za stručnost, ale tak to prostě je, a podrobnější vysvětlení, jak už jsem řekl, najdete v předchozí části tohoto podcastu.
V ní také zaznělo, že Ježíš je Mesiáš, Spasitel, který přišel na Zemi smířit člověka s Bohem, a vyvrcholením jeho misie nebylo ukřižování, nýbrž zmrtvýchvstání, které má obrovské důsledky pro člověka. Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života… citoval jsem kromě jiného apoštola Pavla z 15. kapitoly První knihy Korintským.
Tolik tedy ve stručnosti resumé předchozí části, nyní se už pojďme věnovat chybějícím dílkům naší Ježíšovské skládačky. Ještě před tím si ale, stejně jako v první části, maličko postěžuju na křesťanský informační marasmus, jak jsem nazval stav, který v naší společnosti podle mého názoru panuje.
Kromě toho, že si lidé s osobou Ježíše Krista nevědí rady, jsem zaznamenal také hlasy, které na jednu stranu říkají: Křesťanství je příliš obyčejné, moc tradiční, zkostnatělé, nemá to žádnej drajv. Někdo dokonce tvrdí – cituji: „Křesťanský příběh nám už přece jenom dosloužil.“ Více v epizodě tohoto podcastu s názvem Nejen chlebem živ je člověk… Druhý, protikladný pohled na křesťanství zase říká, že je moc složité, plné nezodpovězených otázek, nepochopitelné, tajemné… Podobná slova sice obvykle zaznívají od těch, kteří toho o křesťanství moc neví, ale protože jim jiná náboženství, nebo jiné „odvary z různých náboženství“, zamíchané a uvařené v jednom hrnci, poskytují jednoduché až instantní odpovědi na jejich elementární otázky, pak proč by si měli lámat hlavu s křesťanskou zvěstí, která se – podle nich – tak těžko chápe?
Můžete si o tom myslet cokoliv, ale současný člověk požaduje rychlé a stručné odpovědi, plus ideálně ještě okamžité řešení. Já jsem tak trochu grafoman a v případě tohoto podcastu navíc ukecaný grafoman, tudíž vám nic takového nenabídnu. Sice se snažím věci vysvětlovat pokud možno co nejsrozumitelněji, ale rychle a stručně mi to prostě nejde. Nicméně řekl jsem: Ježíš je křesťanství. Proto zanechám láteření na svět, který není takový, jak bych si pošetile přál a konečně přejdu k tomu, co jsem slíbil. Kde, kdy a jak se Ježíš na tomto světě vzal?
Kde se Ježíš vzal, to přece ví každý! Ježíš se narodil před nějakými 2000 lety v jesličkách v Betlémě. Ano, nebýt této události, svět by byl ochuzený o blázinec v obchodech už dlouho před Vánočními svátky, v jejich průběhu a ještě nějaký čas po nich – chce se mi dodat s jistou dávkou sarkasmu.
No dobře, ale řekněme, že na otázku: Kde a kdy se Ježíš na tomto světě vzal?, jsme odpověděli v podstatě dostatečně relevantně. Jenže před chvilkou jsem řekl, že Ježíš je Bůh – a najednou se zde bavíme o narození zjevně člověčího miminka. Mno…, jak bych to jenom řekl… Ježíš je Bůh, ale kromě toho je zároveň i člověkem. Uff…, naprosto chápu, proč někteří lidí vezmou za vděk „jednoduššími bohy“ :-)
Každopádně asi nejdůležitější informace, od které bychom se mohli posunout dál, je to, že s Ježíšem přišel Bůh na Zemi v podobě člověka. Ačkoliv tu byl už před stvořením světa… Co jsem to řekl? Že Ježíš tu byl už před stvořením světa? Ano, to jsem řekl. Proč si to myslím? Přečtěme si prvních 18 veršů 1. kapitoly evangelia podle Jana:
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.
Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“
J 1:1–18 (ČEP)
Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.
Tento úchvatný prolog Janova evangelia říká vcelku jasně: Ježíš, to Světlo, Milost a Pravda, byl na počátku u Boha a všechno povstalo skrze něj. De facto se zde „jenom“ stvrzuje celistvost Boží trojice – Bůh Otec, syn Ježíš a Duch Svatý, jsou ono neoddělitelné jedno. Ježíš tu tedy byl už dávno před tím, než v lidské podobě přišel sdílet naši pomíjivost – jak říká John Vernon McGee v jednom z dílů svého pořadu Světem Bible.
Jinak řečeno: Ježíš zde byl odpradávna, byť asi v nějaké jiné podobě, než ho známe – nebo si ho spíš představujeme. To ale není vůbec podstatné. Důležité je, že v určitý čas přišel mezi lidi – tedy Bůh v Ježíši přišel mezi lidi – v člověčí podobě. Už jsem to říkal v minulém dílu: Sdílení naši pomíjivosti mimo jiné znamená, že Ježíš s člověkem sdílel také lidskou smrtelnost. Takže jsme zpátky u jesliček v Betlémě a později pod křížem a u prázdného hrobu. Musíme se proto zamyslet nad tím, proč se tak stalo…
Z Bible víme, že Bůh Otec, Stvořitel, Hospodin, se člověku nikdy neukázal. Ostatně právě jsem to četl na konci citace z prologu Janova evangelia: Boha nikdy nikdo neviděl. Nechci ještě více komplikovat tento díl vysvětlováním, proč tomu tak je, takže se omezím na suché konstatování, že k tomu měl Bůh nejspíš dost dobrý důvod. A má ho dodnes.
Hospodin se starým Izraelcům ukazoval zahalený v oblaku, mluvil k nim ve snech, skrze proroky a nejrůznější znamení; sám však vždy zůstal inkognito. Nejblíž mu byl kdysi dávno asi Mojžíš, jemuž po návratu ze schůzky s Hospodinem na Sinajské hoře, odkud na druhý pokus přinášel kamenné desky s desaterem, zářil obličej tak, že musel nosit roušku. Ale ani on pravděpodobně Boží tvář nespatřil.
Jenže jak taktéž z Bible víme, Hospodinův vyvolený národ byl poněkud vrtkavé povahy. Ne, že by tedy člověk obecně nebyl takový dodnes… Vždycky, když bylo Božímu lidu dobře, postupně na Hospodina zapomínal, a později se od něj mnohdy i úmyslně odvracel. Desatero nedesatero, člověk byl stvořený jako svobodný, bohužel se ale nenaučil se svou svobodou dobře zacházet. Nedělám si plané iluze, že bychom to dnes snad už uměli.
Chování svého vyvoleného národa se Pánu Bohu pochopitelně nelíbilo, protože člověka stvořil k obrazu svému, nikoliv k obrazu jeho či snad dokonce k obrazu nějakých jiných bohů. A tak se na lidi občas zlobil, mnohdy až se země třásla. Od některých obrazů ze Starého zákona se tak odvozuje falešná představa nemilosrdně trestajícího boha. Věřte mi ale, že Stvořitel od samého prapočátku chtěl pro lidi jen dobro. Ostatně i milující otec se může na své děti hněvat…, a může je i potrestat…, aby jim nakonec odpustil.
Ale Pána Boha tento věčný kolotoč zjevně moc nebavil. Tisíce let se díval na to, jak člověk dokáže být svéhlavý a nepoučitelný. Tak dlouho bude zkoušet Boží (i jinou) trpělivost, tak dlouho bude chodit se džbánem pro vodu…, však to znáte sami. A tak si Pán Bůh asi jednou řekl: „Jestli já bych se těm lidem přece jenom neměl ukázat? Třeba by dostali strach a polepšili se.“ Ale pak si nejspíš uvědomil, že výhrůžkami se nikdy nic nevyřešilo, takže od toho upustil. Nicméně myšlenka sestoupení na lidskou úroveň Bohu v hlavě vrtala dál, a jak víme, nakonec uzrála v nápad delegovat tuto činnost na svého syna Ježíše. Ať se taky mladí trochu snaží!
Jak asi každý ví, Bible se skládá ze dvou hlavních částí – ze Starého a Nového zákona. Starému zákonu se někdy ne úplně přesně říká židovská bible, Novému pak křesťanská bible. Náš příběh o Ježíši se nyní nachází právě na rozhraní těchto dvou částí Bible.
Řekl jsem, že Pána Boha nejspíš nebavilo neustále umravňovat svůj nezdárný vyvolený lid, a zřejmě považoval za nutné udělat nějaký radikální řez. Myslím, že jeho důvod byl jediný – zachránit člověka před sebezničením. O své soukromí, které si Pán Bůh pečlivě střežil, a střeží stále, však přijít nechtěl, a tak tímto úkolem pověřil svého syna Ježíše. Samozřejmě trochu, nebo možná dost zjednodušuji, nic to však nemění na Božím záměru sestoupit na Zemi k člověku. Jak jsem už uvedl, Ježíš zde byl už před počátkem světa, ovšem asi v nějaké jiné, transcendentní podobě. Jako člověk měl na Zemi teprve přijít. A protože Pán Bůh nedělá věci polovičatě, zařídil to tak, aby se Ježíš stal člověkem od narození.
Toto je však, alespoň z mého pohledu, velmi důležitý poznatek! Ježíšova úloha na Zemi totiž nespočívala v nějaké Boží exkurzi, nebyla to kontrola z nejvyššího vedení, ani školení člověčí osádky planety Země, a už vůbec ne nějaký teambuilding všehomíra. S Ježíšem přišel na svět nový počátek, nové stvoření. Byť se to tedy událo až po jeho zmrtvýchvstání. Ježíš přišel na svět, aby s lidmi sdílel jejich životy a aby – jakožto Bůh – do nich vstoupil a „něco“ s nimi udělal. A také – to nesmíme zapomenout – Ježíš přišel na tento svět, abychom my lidé skrze něj poznávali Boha. Každopádně lidství Ježíše je přinejmenším stejně důležité jako jeho božství. Proto nejspíš bylo nezbytné, aby se Ježíš narodil z ženy, a proto také musel před svou službou projít zkouškou na poušti, kde se čtyřicet dní postil, a navrch ho pokoušel ďábel – jak píšou synoptická evangelia.
Doba, kdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť…, byla asi ve 30. roce jeho života, poté, co ho Jan Křtitel v řece Jordánu, pokřtil, aby na Ježíše vzápětí seslal Bůh Otec Ducha Svatého v podobě holubice a z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ A protože následně na poušti Ježíš prošel zkouškou bez pochybení, jeho služba zde na Zemi mohla začít.
Pokud máte pocit, že jsem právě oněch 30 let přeskočil, tak vás můžu ujistit, že to nejsem já, ale Bible, která o nich mlčí. Tedy nemlčí úplně. Jediný evangelista Lukáš do této doby vsunuje epizodu s dvanáctiletým Ježíšem, který se o Velikonocích ztratil svým rodičům Marii a Josefovi v Jeruzalémě. Budu číst 46. až 52. verš 2. kapitoly Lukášova evangelia:
Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí.
L 2:46–52 (ČEP)
Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“
On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“
Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.
Dvanáctiletý chlapec říká: Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? Jde o první Ježíšovu narážku v Bibli na vlastní Božství. Ale ani Marie s Josefem, kteří asi jako jediní lidé věděli, že Ježíš byl počat z Ducha Svatého, jeho slovu, jak píše evangelista Lukáš, neporozuměli. Že je to divné? Může se to tak zdát, ale je třeba si uvědomit, že spojení Božského a lidského je příliš silná myšlenka na to, aby se dala jednoduše chápat. A navíc, opakuji, byl to dvanáctiletý chlapec. V podstatě ještě dítě. A já věřím tomu, že Marie s Josefem Ježíše jako svého syna také vychovávali a milovali. Proč to říkám? Abychom při jeho Božství nezapomněli ani na Ježíšovo lidství. Protože jedno od druhého nelze oddělit.
Nyní se posuneme o necelých dvacet let dál. Ona takříkajíc aktivní služba Ježíše na Zemi trvala pouhé dva až tři roky, nicméně i tak se toho událo tolik…, že musíme mít v Bibli hned čtyři evangelia, plus další knihy, které to všechno popisují :-) Cílem tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví ale není dopodrobna líčit Ježíšovo pozemské působení – to ostatně, byť tedy po částech, probírám v mnoha jiných epizodách, a jistě ještě mnohokrát o něm mluvit budu.
Teď se vrátíme k 1. kapitole Janova evangelia a zopakujeme si 9.–14. verš:
Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
J 1:9–14 (ČEP)
V mnoha výkladech můžete číst, že Ježíš byl jakýsi pocestný kazatel a učitel. Ostatně i nejeden zapřisáhlý ateista je schopen uznat Ježíšovo pojetí morálky. Jenže před chvilkou jsem četl: Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Proč ho nepřijali? Protože o sobě říkal, že je Boží syn – a to se židovskému náboženskému establishmentu vůbec nelíbilo. Jenže Ježíš nelhal, on je vtělený Bůh. Fyzicky člověk, podstatou Bůh, který přišel jako vtělené Slovo s velkým S mezi lidi. C. S. Lewis ve své knize K jádru křesťanství píše:
Pokouším se tu předejít pomatenému prohlášení, které o něm lidé někdy činívají:
Zdroj: C. S. Lewis | K jádru křesťanství
„Jsem ochoten Ježíše přijímat jako velkého mravního učitele, nepřijímám nicméně jeho nárok na to být Bůh.“
To je jedna z věcí, které říkat nesmíme. Někdo, kdo by byl pouhým člověkem a říkal to, co Ježíš, by nemohl být velkým mravním učitelem. Byl by to buď šílenec – srovnatelný s někým, kdo tvrdí, že je sázené vejce, nebo ďábel z pekel. Musíte si vybrat. Buď ten muž byl a je Synem Božím; anebo šílencem či něčím ještě horším. Můžete ho umlčet jako blázna, můžete ho poplivat a zabít jako démona; anebo mu můžete padnout k nohám a nazývat ho Pánem a Bohem. Ale neohánějte se žádnými blahosklonnými nesmysly o tom, že to byl velký mravní učitel. Tuto možnost nám nenechal otevřenou. Neměl to v úmyslu.
Tohle je zajímavá situace. C. S. Lewis kritizuje přílišné zlidštění Ježíše, jiný křesťanský autor, Richard Rohr, zase brojí proti nadměrnému Kristovu zbožšťování. Mluvil jsem o tom v epizodě Slovo nakrátko: Syn člověka, není to málo? Nutno ale podotknout, že zrovna Rohr ve své knize Nahá přítomnost jasně říká:
Manifestace velkého JÁ JSEM v Ježíši, toto závažné křesťanské zjevení, byla pro věřící tak vzrušující, že zapomněli na to, že jeho nově objevené božství je v rovnováze s jeho lidstvím, které osobně a ještě důrazněji proklamoval.
Zdroj: Richard Rohr | Nahá přítomnost
Jeho božství je v rovnováze s jeho lidstvím. Tečka, mohlo by se říct. Ale na toto místo našeho příběhu o Ježíši ještě tečka nepatří.
Nechci se vymezovat vůči někomu, jako byl C. S. Lewis, ale sám za sebe si také myslím, že Ježíš zajisté byl a je velkým mravním učitelem. Ovšem – a to nám Lewis chce říct především – Ježíš nebyl a není pouze tím učitelem. I kdybychom pominuli všechny ty zázraky, uzdravení a další „nadpřirozenosti“, které Ježíš udělal, na konci tohoto příběhu je ukřižování a zmrtvýchvstání. Při ukřižování, které se stalo mocí lidskou, Ježíš poznal všechnu bolest světa. Když volal Eli, Eli, lama sabachtani, Bože můj, Bože můj! Proč jsi mne opustil?, poznal dokonce i Boží mlčení, Boží opuštění. Jako člověk na kříži zemřel a byl pohřbený. Třetího dne však vstal z mrtvých. To se mohlo stát jen pod Boží vůlí a Boží mocí. Ježíšova misie zmrtvýchvstáním nikdy neskončila a nikdy také neskončí. Tedy asi skončí, ale teprve až jeho druhým příchodem na svět.
O zmrtvýchvstání jsem sice mluvil také už v předchozím dílu, ale dovolte mi ještě jednu vsuvku. Je třeba si uvědomit, že Bůh jaksi nežije v našem pojetí času. Ježíš, Bůh Ježíš v něm sice svých 33 pozemských let žil, ale po svém vzkříšení se vrátil do jakéhosi Božího bezčasí. Výborně to vysvětluje Aleš Opatrný ve své knize Credo, Úvahy o apoštolském vyznání víry.
Někteří teologové říkají, že Ježíšovo vzkříšení není sice neskutečná věc, ale je to věc mimo dějiny. Není to historická událost jako například narození. Pokračování Ježíšova života neběží po časové ose, kde je jeho narození a život, je to přechod do jiného prostoru, do Boží blízkosti. Ale tento Ježíš, žijící v jiné dimenzi, vstupuje do našeho prožívání času, „protíná časovou osu“. Ježíšovo vzkříšení, na rozdíl od vzkříšení Lazara, je skutečně takovýmto přechodem do jiné dimenze. Lazar je pouze „vrácen na původní časovou osu“. On dále žil, „dokud nezemřel“, bylo to oživení nefungujícího organismu. Ježíšovo vzkříšení je však proměna. On není „uchopitelný“, ale zároveň jí s učedníky. Nanebevstoupení je potom možno chápat jako konec „protínání časové osy“ a je nutno je vidět spolu se sesláním Ducha svatého: „Neodejdu-li, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ Pro Jana vlastně nanebevstoupení začíná ukřižováním. Ježíš ve své smrti „padá“ do náruče Otcovy, což znamená život. Ježíš „padající“ do náruče Otcovy je plně Bůh a plně člověk – a v tom je vzkříšení i pro nás.
Zdroj: Aleš Opatrný: Credo, Úvahy o apoštolském vyznání víry
Ježíš „padající“ do náruče Otcovy je plně Bůh a plně člověk – to, myslím, můžeme použít jako pěkné resumé této části podcastu na téma Kdo je Ježíš. Ježíš je plně Bůh a plně člověk.
Druhou část podcastu Biblická jména a úsloví na téma Kdo je Ježíš? budeme mít za chvilku za sebou. Ač nejsem příznivcem podcastových seriálů, mám pro vás přichystaný ještě jeden díl – neřekl jsem totiž všechno, co jsem vám chtěl sdělit. Ale trojdílné povídání zase tak moc obsáhlé není, tak snad budete svůj čas věnovat i závěrečnému dílu…
Co nám vlastně ještě chybí dopovědět o Ježíšovi? Samozřejmě v jakési „zkratce nezbytně nutné“, protože povídat o Kristu bychom mohli dlouho, předlouho, a stejně by to možná bylo málo. Ale k věci: V evangeliích se píše, že Ježíš byl po svém vzkříšení ještě 40 dní na Zemi, aby poté, slovy Marka byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží. Ježíš tedy stále žije, takže otázka zní: Kde je? Kde je to nebe, kam byl vzat? A kde hledat Ježíše dnes? No a aby toho nebylo málo, v poslední části nakousnu také Ježíšův druhý příchod na Zemi – takže, aspoň myslím, je na co se těšit.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.
Další díly trilogie na téma Kdo je Ježíš?
101 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 1. část
103 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 3. část