Textová verze epizody podcastu 103 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 3. část
Petr Lindner | 24. 7. 2024
Byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží, to byla poslední kratičká citace z Bible, kterou jsem zakončil předchozí druhou část povídání na téma Kdo je Ježíš. Z toho a z předchozího výkladu o Božím bezčasí vyplynulo, že Ježíš stále žije, a nutně musely přijít otázky: Kde je nyní? Kde je to nebe, kam byl vzat? A kde hledat Ježíše dnes? Slíbil jsem vám odpovědi, a navrch také „nakousnutí“ Ježíšova druhého příchodu na Zemi. Pojďme tedy na věc.
Posluchače, kteří po minulých dvou, ne úplně jednoduchých, dílech podcastu Biblická jména a úsloví vydrželi dál poslouchat, ale samozřejmě také všechny ostatní, srdečně vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.
Tak ještě jednou: Ježíš Byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží – tak zní 19. verš poslední kapitoly Markova evangelia. Ze všech čtyř evangelií píše o nanebevstoupení už jen Lukáš, který ho popisuje slovy: Když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. (L 24:51 /ČEP/)
Slovo nebe běžně vnímáme ve dvou základních významech. Biblický slovník Jeana-Jacquese Von Allmena hned v první větě svého výkladu hesla Nebe říká:
Ve většině moderních jazyků slovo „nebe“ kolísá mezi čistě meteorologicko-astronomickým a náboženským významem; rozdíl mezi nimi se nijak zřetelně nepociťuje.
Zdroj: Jean-Jacques Von Allmen | Biblický slovník
Ano, nebe je stejně tak obloha s mraky, hvězdami a jinými meteorologicko-astronomickými jevy, jako je nebe sídlo Boha. Nás samozřejmě zajímá to druhé. Myslím, že bude dobře, když pro začátek rovnou zapomeneme na infantilní a možná i hloupé představy o luxusním nebeském paláci, plujícím vysoko v oblacích, kde Bůh ze své zlaté terasy kouká dalekohledem na Zemi, a čertí se, když vidí, jak mu to jeho stvoření devastujeme. To asi ne, že? A vůbec, může se vlastně Pán Bůh čertit? No dobře, tak teď už vážně.
Vzpomeňme si na minulý díl povídání o Ježíši, kde jsem mluvil o Božím bezčasí. Řekl jsem, že Bůh nežije v našem pojetí času a citoval jsem část z knihy Aleše Opatrného – Credo, Úvahy o apoštolském vyznání víry. Nebudu to v této epizodě opakovat, nicméně pokud jste předchozí díl neposlouchali, doporučuji ho vaší pozornosti. Bůh, a to i Bůh v Ježíši zde byl už před stvořením světa, je zde dál a bude navěky – žije zkrátka mimo naše vnímání času. Myslím, že pojmy minulost a budoucnost Bůh nemá ve svém slovníku. Existuje pro něj pouze přítomnost, avšak zcela speciální přítomnost, která v sobě zároveň obsahuje i to, co bylo a to, co teprve nastane. Bůh je všeobsažný a to se už z podstaty tohoto slova týká všeho čili také času.
Že jsem odbočil od tématu? Ne tak docela. Chci tím naznačit jistou souvislost. Má-li Bůh takto nastavený čas, můžeme předpokládat, že stejně, pro nás neobvykle nebo zvláštně, možná i nepochopitelně, pracuje také s prostorem. „Takže nebe je všude a nikde zároveň“, nabízí se instantní odpověď. Ne, tak bych to nedefinoval. Ale přestože vlastně ještě nebylo skoro nic konkrétního řečeno, asi už tušíte, že naše nebe nebude ani hmotné a už vůbec ne lokalizovatelné pomocí GPS.
Čtenáři Bible dobře znají pojmy Království nebeské nebo také Boží království. Biblisté se vesměs shodují na tom, že jde o synonyma. Království Boží a Království nebeské je totéž. Já jsem v tomto podcastu o Božím království mluvil už několikrát a vždy jsem své povídání zakončil konstatováním, že Boží království – a tím tedy také Království nebeské – započalo už po Ježíšově zmrtvýchvstání. Zmíněný Allmenův Biblický slovník k tomu uvádí:
Ježíš není jen kazatelem království, je zároveň jeho nositelem a uskutečňovatelem. Tajemství království je totožné s mesiášským tajemstvím Ježíšovým. Království je tu, protože je tu on, je v této jeho skryté přítomnosti.
Zdroj: Jean-Jacques Von Allmen | Biblický slovník
Všechno se točí kolem Ježíše, všimli jste si toho? Říkám si, že ve třetím dílu tohoto miniseriálu už byste to mohli zaznamenat :-) Omlouvám se za nejapné vtipkování, jdeme dál. Ale u Ježíše tak jako tak zůstaneme. Co na to říká sám Spasitel? Přečtu 20. a 21. verš 17. kapitoly Evangelia podle Lukáše:
Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“
L 17:20–21 (ČEP)
Zatímco v různých českých překladech se toto dvojverší mírně liší, závěrečná Ježíšova věta je vždy stejná, respektive vždy má stejný význam: Boží království – nebo chcete-li Království nebeské – je mezi vámi, je uprostřed vás… Překlad Nového zákona Dr. Jana Ladislava Sýkory z roku 1922 dokonce říká: Neboť království Boží jest ve vás. Asi se mnou budete souhlasit, když řeknu, že to, co bylo doposud uvedeno, se dá parafrázovat do jednoduché formulace: Nebe je mezi vámi. Nebo: Nebe je uprostřed vás. Přesněji tedy… uprostřed nás.
Přestože mi to náš skvělý farář a výborný teolog Ondřej Macek občas vytýká, rád říkám, že my křesťané nosíme Ježíše ve svém srdci. Ondřej mi to vytýká s laskavostí sobě vlastní, ale má pravdu – není to teologicky přesné a může to trochu zavánět panteismem, který tvrdí, že Bůh je všechno a ve všech, a že všichni a všechno je Bůh. Tak to samozřejmě nemyslím. Nepředstavuji si miliónkrát namnoženého Ježíše, sídlícího ve svých kopiích v lidských srdcích. Myslím to přesně v konotaci s tím, co jsem řekl na konci předchozí části tohoto dílu. Nebe je mezi námi, uprostřed nás. A Ježíš, jeho král, je tím pádem stále s námi. Chce se mi říct: Je nám stále po ruce. Nesedí ani v luxusním paláci, ani ve skromné chaloupce na oblacích, ale ve svém Božím bezčasí a Božím bezprostorovém nebi je stále s námi.
Jedním dechem však musím dodat, že toto Boží království, nebeské království, už sice započalo čili už nyní je zde, ale zároveň se jedná o „neúplné nebe“. Je to jenom jakýsi prolog ke skutečnému nebeského království, které nastane teprve až s druhým Ježíšovým příchodem na svět. Poslechněte si prvních pět veršů 21. kapitoly knihy Zjevení:
A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“
Zj 21:1–5 (ČEP)
Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“
Vážně nevím, jak bude vypadat ono „finální nebe“ a upřímně řečeno o tom ani nijak zvlášť nepřemýšlím. Podstatné jsou pro mě myšlenky, které zazněly v citaci z knihy Zjevení neboli Apokalypsy: V životě po životě, protože v našem pozemském přebývání to podle všeho nenastane; v tom finálním nebi bude oddělené dobro od zla, a zlo bude navždy vymýceno. Už to je samo o sobě úžasná představa, avšak tím to nekončí. My, kteří – a já to stejně použiju :-) – nosíme Ježíše ve svém srdci, budeme s Bohem, s Ježíšem. Bůh už nebude ta transcendentní bytost, někdo, koho nikdo nikdy neviděl. Příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. Tak je psáno v knize Zjevení… a představuje to elementární křesťanskou naději. Vzkříšení do naprosto nového života s Ježíšem. Už chápete, proč říkám, že Ježíš je křesťanství, a jeho vzkříšení je nejdůležitější evangelijní událost? V Bibli se píše a my to často říkáme: Ježíš je cesta, pravda a život. Ježíš nám však jako Bůh, ale také jako člověk nechtěl nic naznačovat. Sám na sobě lidem ukázal celou cestu – tedy až ke zmrtvýchvstání. A naprosto jasně nám tím říká: Tohle, když budeš chtít, můžeš mít i ty, člověče milovaný.
Apoštol Pavel ve svém 2. listu Korintským píše. 5. kapitola, verše 14–19:
Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou.
2Kor 5:14–19 (ČEP)
K tomu jednoduše nemám co dodat. Snad jen jednu myšlenku, která by možná mohla v textu zapadnout. Ježíš byl vzkříšený z mrtvých, a často se používá slovo – byl proměněný. Přišlo nové stvoření. Avšak Pavel píše: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Nejen tedy Ježíš, ale i my, kteří v něj věříme, patříme k novému stvoření. Když Pán Bůh tvořil svět, činil to k obrazu svému. Jsme-li tedy v Kristu, jsme i v obrazu Božím. Chce se mi říct… kruh se uzavřel.
Nechci být za křesťanského fundamentalistu, ale stejně jako v předchozích dvou dílech se i v této, závěrečné části svého povídání na téma Kdo je Ježíš, maličko vymezím vůči „nekřesťanskému světu“. Ale abyste mě chápali – fanatik vážně nejsem. Ježíše sice miluji, ale zároveň jsem dalek toho, abych komukoliv říkal, že cokoliv jiného je špatně. To, že se zde jistým způsobem vymezuji, má sloužit de facto jen jako informace o tom, že každý to má nebo může mít jinak. Ale za zlé to fakt nikomu nemám.
Takže k věci. Ještě jednou budu citovat z knihy Aleše Opatrného – Credo, Úvahy o apoštolském vyznání víry.
Jak se na to vše dívají ti, kdo Krista neuznávají? Židé neustále čekají Mesiáše. Vykoupení zde není osobní, ale kolektivní záležitost. Mohamedáni si musejí cestu do nebe sami vybojovat, snad z toho pramení jejich enormní tvrdost vůči nevěřícímu okolí. Ateisté „vyznávají“, že po smrti není nic!? V oblasti Indie „vládne“ představa reinkarnace – převtělování. Ta zasahuje i do Evropy, zde je však velice zesvětštělá. Je to vlastně pokus zvláštním způsobem obejít jak otázku víra – smrt – vzkříšení – odpovědnost – spása, tak druhou možnost – není nic.
Zdroj: Aleš Opatrný | Credo, Úvahy o apoštolském vyznání víry
Evropská reinkarnační představa: umřeme – nevadí, čekají nás další životy, je vlastně pseudonadějí. Je to pseudozvěst o pseudovzkříšení. To, že to lidé snadno přijímají, jistě svědčí o touze člověka po transcendenci, po tom, aby smrtí všechno neskončilo. Z hlediska dnešního člověka má nauka o reinkarnaci i tu „výhodu“, že si člověk vystačí sám – nepotřebuje Vykupitele a to je lákavé.
Původní indický cíl je přes minimální počet životů dosáhnout nirvány – rozplynutí v univerzu. Evropské chápání je v tomto určitým způsobem posunuto – co nejvíce životů, „abychom si užili“. A ještě něco, tuto představu o převtělování nelze nijak ztotožňovat s očistcem. Člověk křesťan má totiž někoho, s kým se chce setkat – Boha. Ind nemá nic, chce se rozplynout v ničem.
Já jsem sice protestant, takže očistec je pro mě tak trochu cizí slovo, nic to ale nemění na tom, že Aleš Opatrný vystihl rozdíl mezi křesťanským vzkříšením a řekněme jinými způsoby posmrtného života z mého pohledu velmi příznačně. Křesťan má totiž někoho, s kým se chce setkat – Boha. Mimochodem, docela by mě zajímalo, jak to máte vy, milí posluchači? Věříte-li v posmrtný život s Ježíšem, na co se, abych tak řekl, nejvíce těšíte? Máte představy nebeského ráje, kde je všechno radostné a pochopitelně zadarmo v jakémkoliv množství, nebo vás trochu rozechvívá obraz toho, jaké to bude, až poprvé pohlédnete Ježíši do očí? A třeba se s ním obejmete, promluvíte s ním nebo budete celé hodiny diskutovat o všem možném. Anebo spolu skočíte na pivo… Snažím se to trochu odlehčit, protože věřím, že v Nebeském království nebude jenom rozvážné pokyvování hlavami, ale užijeme si zde také spoustu a spoustu legrace.
Dobře, to je sice krásné, ale kdy ten čas přijde? Kdy přijde Ježíš podruhé na tento svět? Možná se vám bude někdo snažit namluvit, že zná přesný datum, nebo aspoň rok, v němž se to stane, já jsem však přesvědčený, že to nikdo neví. Tedy… někdo ano. Pouze Pán Bůh. Jenže ten to nikomu neřekne. Ve 13. kapitole Markova evangelia se píše – 32. verš: O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Proč nám to ale nechce Pán Bůh prozradit? Podle mého názoru to má stejné vysvětlení jako odpověď na otázku proč nemáme znát čas své smrti. Mluvil jsem o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem Znamení kříže, roztržená opona a naděje vzkříšení a budu rád, když si ji třeba po skončení tohoto dílu poslechnete. My se nyní posuneme dál.
Řeknu to poněkud lapidárně, ale osobně si myslím, že pokud Ježíš se svým druhým příchodem zatím nijak nespěchal, lidově řečeno se nepřetrhne ani teď. Nicméně mám dobrý důvod si to myslet. Ani v jednom ze tří dílů této série jsem ještě nemluvil o Božím soudu, který bude Nebeskému království předcházet. Nebudu o něm více hovořit ani teď, to si nechám na jiný, samostatný díl tohoto podcastu. Ovšem v souvislosti s Božím soudem chci uvést, že Ježíšovým cílem vůbec není udělat si co nejvíc čárek za hříšníky, kteří skončí v ohnivém jezeře. Je to přesně naopak – Ježíš bude nejšťastnější, když co nejvíce lidí dojde spásy. První Kristova slova po úspěšně složené 40denní zkoušce na poušti byla: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“
Čiňte pokání a věřte evangeliu – to je jakýsi návod na cestu ke spáse. A jak už nyní asi chápete, pojmy naplnil se čas a přiblížilo se…musíme v duchu Božího bezčasí brát trochu jinak, než je běžně vnímáme. Skoro se mi chce říct, že nějaké to století či tisíciletí nehraje roli. Ostatně sama Bible vypráví o tom, jak byl druhý příchod Ježíše netrpělivě očekávaný už v době raného křesťanství. Přečtu úryvek z 2. listu apoštola Petra, 3. kapitola, verše 3–9:
Především vám chci říci, že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření.“
2Pt 3:3–9 (ČEP)
Těm, kdo toto tvrdí, zůstává utajeno, že dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny. Vodou byl také tehdejší svět zatopen a zahynul. Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země, dokud nebudou zničena ohněm; Bůh je ponechal jen do dne soudu a záhuby bezbožných lidí. Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.
Apoštol Petr to říká jasně: U Pána je tisíc let jako jeden den. A také: Pán svá slova ve správný čas splní, ale má s námi trpělivost – já dodávám, že z mého pohledu až nekonečnou trpělivost –, protože si nepřeje ničí konečnou smrt, nýbrž chce, aby všichni – ano, je zde použité slovo všichni – dospěli k pokání. Ti všichni, co k němu dospějí, budou v Ježíši Kristu spaseni.
Na tomto místě by třetí, závěrečný díl podcastu Biblická jména a úsloví na téma Kdo je Ježíš, mohl skončit. Ale mám pro vás ještě jednu vsuvku, nebo spíš možná dovysvětlení, které se pojí jak s touto, tak i s první částí a výkladem o Boží trojjedinnosti. Jeden z posluchačů mi totiž napsal:
Jsem vděčným posluchačem Vašeho podcastu Biblická jména a úsloví, moc se mi líbí, a ač jsem 101. díl o roli Ježíše Krista slyšel celkem 3×, stále jsem mimo. Hovořil jste o trojjedinnosti a o tom, že JK je Bůh. Dobrá, ale proč se tedy hovoří o tom, že JK usedne (po levici nebo po pravici) vedle Boha. Jak může usednout vedle sebe sama? V tom jsem se ztratil.
Komentář na webu Biblismy.cz
Přiznám se, že taková otázka mě nenapadla, ale musím uznat, že má svou logiku. Nicméně když jsem si dotaz poprvé přečetl, nedokázal jsem ihned odpovědět. Řekl jsem si jenom: Vůbec se nedivím tomu, že Petr Gallus říká: V mém soukromém žebříčku nejobtížnějších teologických otázek je Trojice číslo dvě, hned za otázkou po vztahu Boha ke zlu ve světě. Viz první díl této Ježíšovské trilogie. Tak jsem se pohroužil do chytrých knih a zapátral v hlubinách internetu, abych došel k tomuto vysvětlení:
Vzhledem k tomu, co bylo řečeno v tomto dílu o jakési bezprostorovosti nebe, nemůžeme předpokládat, že Ježíš skutečně někde sedí. Výraz sedět zde znamená ustanovení Králem a veleknězem, který byl po zmrtvýchvstání usazen na svůj trůn. Aleš Opatrný navíc říká, že slovo sedí, znamená také definitivní umístění. Ježíšovo bytí po Otcově pravici není něco, s čím bychom nemohli počítat na věčnosti, to platí jednou provždy.
Možná by tato odpověď stačila i pro otázku, jak může Ježíš usednout vedle sebe sama. Ale pro úplnost se oné pravici vedle Boha ještě chvilku věnujme. I v tomto ohledu jsou samozřejmě zbytečné jakékoliv antropomorfní představy. Pojem na Boží pravici nebo po pravici Boží se v Novém zákoně vyskytuje mnohokrát a vždy znamená nejvyšší postavení nebo vyvýšení či svrchovanost – to je možná to správné slovo. V katechezi Českobratrské církve evangelické se píše:
„Vzkříšený a nanebevzatý Ježíš dostává podíl na Boží moci a slávě.“ Teprve toto spojení Ježíše poníženého, ukřižovaného a Ježíše vyvýšeného po Otcově pravici dává smysl jeho smrti.
Zdroj: Katecheze ČCE
Mimochodem, v témže materiálu je zmiňovaný Josef Ratzinger, tedy papež Benedikt XVI, aby z jeho knihy Úvod do křesťanství byla citovaná tato slova:
J. Ratzinger mluví o kontrastu — výpověď „Ježíš vstoupil na nebesa“ (do nejužšího společenství s Bohem) je v kontrastu k Ježíši popravenému a sestupujícímu až do pekel (nejdál od Boha). „Nebe je tedy budoucnost pro člověka a lidstvo, kterou si samo nemůže dát.“
Zdroj: Katecheze ČCE
Nebe je budoucnost pro člověka a lidstvo, kterou si samo nemůže dát… To je krásné! Existuje-li nějaká závislost, které chci podlehnout – a vlastně jsem jí už podlehl – tak je to právě závislost na Ježíši. Na Kristu, který mě – a všechny ostatní, kteří vyznávají jeho jméno – do Nebeského království s otevřenou náručí zve.
Nyní už je opravdu čas 3. díl, závěrečný díl minisérie na téma Kdo je Ježíš, přivést do svého konce. Trochu tady nervózně poposedávám na židli, protože si v duchu říkám, jestli vám byly tyto tři epizody podcastu Biblická jména a úsloví aspoň trochu užitečné. A proto bych vás chtěl poprosit: Dejte mi vědět váš názor, prosím. Nemusí to být samozřejmě postřehy jen k této Ježíšovské trilogii, uvítám zpětnou vazbu na kterýkoliv díl či tento podcast jako celek.
Můžete mi napsat komentář u článků na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz (odkaz na něj najdete také v popisku podcastu), své názory mi můžete sdělit také na facebookové stránce Biblická jména a úsloví, případně lze také napsat e-mail na adresu biblicka.jmena@gmail.com. Věřte mi, že budu rád za každý váš názor, byť tedy snadněji přijmu pozitivní než negativní reakce :-) Ale pokud se vám cokoliv nelíbí, sdělte mi to, prosím. Rád bych tento podcast „udržoval“ na řekněme nějaké kvalitativní úrovni, nicméně pokud nemám zpětnou vazbu, můžu se cokoliv pouze domnívat. Moc vám děkuji!
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.
Další díly trilogie na téma Kdo je Ježíš?
101 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 1. část
102 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 2. část