Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:
Je čas rodit se a čas umírat, čas sázet a čas sadbu vytrhat,
čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas budovat,
čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat,
čas házet kamení a čas kamení sbírat, čas objímat a čas objímání zanechat,
čas hledat a čas pozbývat, čas chovat a čas odmítat,
čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas povídat,
čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje.

Kaz 3,1–8 (B21)

Stejně, jako člověk nemůže být na více místech najednou, nemůže ani dělat více věcí zároveň. Tedy… může. Ale obvykle to dopadá tak, že ani jedna z nich není udělaná dobře. Ostatně Kazatel je v tomto ohledu také skeptický. V následujícím verši totiž píše:

Co tedy má ten, kdo se snaží, ze všeho svého pachtění?

Kaz 3,9 (B21)

Po pravdě, ono je to s Kazatelovými slovy trochu složitější, proto je v tuto chvíli raději opustím, než abych se dopustil zbytečného vytrhávání biblických veršů z kontextu. Chcete-li se do třetí kapitoly Kazatele pohroužit podrobněji, doporučuji vám poslechnout si již zmíněný díl Všechno má svůj čas… o službě Bohu ve všední dny (nebo si také můžete přečíst jeho textovou verzi).

Všeliké oddalování toliko pro hovado dobré jest

Můj letitý problém je, že neumím psát krátce a stručně. Rozvláčný úvod, který jste (možná) právě přečetli, proto neslouží k ničemu jinému, než k oznámení – a teď to stručné bude – že zkrátka nemám čas. Čas promýšlet, psát, namlouvat, stříhat a vydávat nové epizody tohoto podcastu.

V době, kdy zveřejňuji tento text, je to více než měsíc, co jsem vydal poslední díl podcastu – a žil jsem v tom, že sice mám zpoždění, ale za pár dní to napravím a venku bude nová epizoda. Mám sice dva nebo tři díly ve fázi rozpracovanosti, zde však jejich vznik začíná i končí zároveň. Proto jsem si pro podtitul tohoto odstavce dovolil parafrázovat známý citát Jana Amose Komenského.

Sečteno a podtrženo, potřebuji zkrátka pauzu. Vyhrabat se z jiné práce, která se mně nakupila, aby zase mohl přijít správný čas pro tento podcast. Protože se ale znám a vím, že „dát si pauzu“ bez deadlinu čili minimálně plánovaného ukončení, se skoro rovná „už nikdy nezačít znovu“. Musím si proto takto – veřejně – sám sobě stanovit termín. Protože kdybych si to jenom řekl „beze svědků“, nemělo by to správnou váhu :-)

Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne

Takže kdy? Myslím, že můžu slíbit termín ve druhé polovině listopadu. Nové díly obvykle vydávám ve středu, tudíž si do svých kalendářů zapište datum 19. 11. 2025. Nebudu na to přísahat, Ježíš to ve svém kázání na hoře moc nedoporučuje. Ale budu se snažit tento termín dodržet.

Slýchali jste také, že předkům bylo řečeno: ‚Nebudeš křivě přísahat‘a ‚Své sliby Hospodinu splň.‘ Já vám však říkám, abyste vůbec nepřísahali, ani při nebi, protože to je Boží trůn, ani při zemi, protože to je podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože to je město toho velikého Krále.
Nepřísahej ani na svou hlavu. Nemůžeš přece jediný svůj vlas udělat bílým nebo černým. Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne. Co je nad to, je od Zlého.

Mt 5,33–37 (B21)

Článek Když schází čas… na podcast se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 30. 4. 2025

Kdybyste se mě zeptali, jak vybírám témata jednotlivých dílů tohoto podcastu, odpověď by nebyla úplně jednoznačná. Mám jistý „ediční plán“, přesněji seznam možných námětů, který průběžně aktualizuji a čerpám z něj. Mnohé epizody ale přišly na svět při nějakém duševním či duchovním rozpoložení, nebo díky konkrétní situaci, kterou jsem prožil. Platí to i pro díl, který jste právě začali poslouchat. Napsal a namluvil jsem jej kvůli pouhé jedné krátké větě, kterou pronesl můj kamarád Honza Jirkovský.

Po delší, ne úplně dobrovolné odmlce, vás opět zdraví a příjemný poslech přeje autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.

Honza je reportážní a dokumentární fotograf. Výborný reportážní a dokumentární fotograf! A protože v našem Červeném kostele v Brně v podstatě permanentně visí nějaká, velmi často fotografická výstava, napadlo mě, že by zde Honza mohl ukázat svůj dokumentární soubor fotografií z vězení. Tedy… začalo to u naší sestry farářky Ivy, která mě požádala, jestli bych nezkusil domluvit novou fotografickou výstavu. Nicméně Honzův dokument s názvem Ploty byl tím prvním, který mi přišel na mysl. Marek Orko Vácha říká, že kostel je místo pro hříšníky. Fotografie lidí, kteří žijí v českých věznicích, by zde tedy měly být na tom nejlepším místě.

Shodou okolností asi týden před tím, než jsem si začal připravovat úvodní slovo na vernisáž, vyšel nový díl podcastu Schůzky Tomáše Berana. Tomáš si do svého pořadu zve hosty, kteří se nějakým způsobem pohybují kolem fotografie, a právě Honza Jirkovský měl tu čest sedět na židli zpovídaného v tomto, dlužno dodat, že stém, dílu Schůzek Tomáše Berana. Skoro dvouhodinový rozhovor jsem si moc rád poslechl, abych se k němu druhý den vrátil a… začal si dělat poznámky. Protože spousta toho, co zde bylo řečeno, se zkrátka dalo použít ve zmíněném úvodním slovu na vernisáži Honzovy výstavy.

Jedna věta mi však uvízla v hlavě mnohem silněji než ostatní slova. Když se Tomáš zeptal, jaké vlastnosti by měl mít dobrý dokumentární fotograf, Honza bez zaváhání odpověděl: Pokoru, empatii, píli a trpělivost. Po malé chvíli, kdy se oba pánové bavili o první zmíněné vlastnosti čili o pokoře, Honza řekl onu větu, která mi tak dlouho ležela v hlavě, až jsem se o ní rozhodl natočit tento díl podcastu: „Proč já bych se měl na někoho koukat shora, když jsem pořád ještě na zemi?“

Proč já bych se měl na někoho koukat shora, když jsem pořád ještě na zemi? Existuje spousta výkladů nebo definic pokory, Honza jí však přidal až eschatologický rozměr. Jinými slovy: vztáhl pokoru ke konečnosti nebo spíše dočasnosti lidského bytí v tomto životě, aby slovy, když jsem pořád ještě na zemi, naznačil, že někdy to možná bude jinak. Ale vraťme se k samotné pokoře. Možná se ptáte: Proč už zase téma pokora? Když jsem se jí vcelku obšírně věnoval ve 106. dílu tohoto podcastu s názvem Kdo se povyšuje, bude ponížen. To je sice pravda, ale protože pokoru považuji za jednu z nejdůležitějších vlastností člověka, snad se na mě nebudete zlobit, když se jí budu věnovat znovu. Ona je totiž zároveň, alespoň z mého pohledu, vlastností také možná nejvzácnější. Nikoliv kvůli svému významu, nýbrž – a v tomto bych se velmi rád pletl – pro její malý výskyt mezi lidmi. Honzova slova si proto vykládám tak, že dokud žijeme tento život na Zemi, měli bychom se snažit být pokorní. Poněkud stroze až cynicky řečeno jednoduše proto, abychom to tady spolu vydrželi. Až budeme s Ježíšem, nejspíš to už nebudeme potřebovat – protože v nebeském království bude pokora vlastností naprosto samozřejmou. 

Ve zmíněné epizodě Kdo se povyšuje, bude ponížen jsem vyslovil vlastní krátkou charakteristiku pokory, podle níž tato vlastnost představuje odhlédnutí od sebe sama. Opuštění svého ega, nejlépe pak ve prospěch druhých lidí. V tomto dílu bych si ke své definici dovolil přidat ještě pár slov: …a přihlédnutí k Bohu. Ještě jednou tedy celé: Pokoru si představuji jako Odhlédnutí od sebe sama, opuštění svého ega, nejlépe pak ve prospěch druhých lidí, a přihlédnutí k Bohu. To říkám s vědomím, že se nepotřebuji srovnávat s ostatními lidmi, nechci se před nimi povyšovat, ale ani se od nich nechat ponižovat. Mým jediným… (a teď to řeknu trochu nepěkně, protože mě jiné slovo nenapadá) mým jediným etalonem je Ježíš Kristus. Po pravdě – to, co jsem právě řekl, mělo být spíše vysloveno v podmiňovacím způsobu: Neměl bych mít potřebu srovnávat se s ostatními lidmi, neměl bych se nad ně povyšovat, ale ani se od nich neměl nechat ponižovat. Protože pokora… je vzácná vlastnost.

Bible o pokoře rozhodně nemlčí, nicméně chápání nebo využívání tohoto pojmu se v jejích jednotlivých částech někdy až výrazně liší. Starý zákon chápe pokoru trochu jinak než Nový, a i v něm lze nalézt rozdíly. Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI ke starozákonní pokoře píše:

To, co sz. pojem pokory odlišuje od našeho, je zřetelné spojení s objektivní situací utištění, strádání, nedostatku nebo přinejmenším odstupu od vnější moci. Nejstarší, základní pozicí pokorného je jeho negativní privilegovanost, diskriminace, nedostatek majetku a vlivu – pokoření. Takový člověk byl izraelským právem zvlášť chráněn, ale základ toho, že z „pokořeného“ se stává „pokorným“ je jistota hebrejské víry, že Bůh se takových lidí zastává a nedolehne na ně jeho soud (1S 1,11nn; Ž 136,23; Iz 66,2b aj.). Šlo nejen o jejich sociální ochranu ale i o to, že negativní zkušenost byla zkouškou jejich víry a příležitostí k zrodu důvěry v Boha. Pokorný je ten, který nemohl, než spolehnout se na Boha.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Encyklopedický biblický slovník dále dodává, že vztah mezi chudobou a pokorou můžeme sledovat i v nejstarší vrstvě Nového zákona. Jako příklady uvádí blahoslavenství chudých v Lukáši 6,20, kdy Ježíš říká: Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží, nebo také třeba slovy z Matouše 5,5: Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Následně se ale dozvídáme, že se v Novém zákoně do souvislosti s pokorou dostává eschatologický příslib. Doslova se zde píše: Konkrétním pozadím pokory je i tu jistota eschatologického odstranění všech rozdílů (L 3,4–6 /sloveso tapeinó ve v. 5/). (Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI)

O čem pojednává čtvrtý až šestý verš 3. kapitoly Evangelia podle Lukáše? Začíná zde příběh služby Jana Křtitele a uslyšíme známá slova. Přečtu je už od verše třetího:

I začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů, jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.‘“

L 3,3–6 (ČEP)

Dále se v Encyklopedickém biblickém slovníku ETF CUNI píše, že vzorem pokory je podle hymnu ve Fp 2,6-11 Ježíš Kristus sám. I kdybych s ničím, co tento slovník o pokoře uvádí, nesouhlasil (jakože tomu tak samozřejmě není), tak pod tato slova se velmi rád podepíšu. Byť jsem je nenapsal, protože slovníkové heslo Pokora, pokorný, sepsal vynikající teolog – a teď si na to sedněte – Petr Pokorný :-) Mimochodem, příjmení Pokorný či Pokorná, je u nás velmi rozšířené. Web Naše jména.cz uvádí výskyt 10 723 mužů příjmením Pokorný, a ještě o pár stovek více, těsně přes 11 tisíc žen, které se představují jako Pokorná s velkým P. Ale o tom máte jistě i vy nějaké ponětí. Nevěřím, že byste mezi svými přáteli a známými někoho s příjmením Pokorný nebo Pokorná nenašli. 

Pojďme však zpátky ke zmíněnému hymnu ve druhé kapitole Listu Filipským. Pavel Pokorný píše o verších šest až jedenáct, já bych si k nim dovolil přidat i pět veršů jim předcházejích. Nyní tedy přečtu první až jedenáctý verš 2. kapitoly Listu Filipským:

Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.
Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk, aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Fp 2,1–11 (ČEP)

V tomto podcastu po čteních z Bible občas říkám, že k těmto citacím nemám co dodat. Dnes udělám výjimku, jedno slovo přece jenom dodám: Amen!

Už několikrát v tomto povídání zaznělo slovo eschatologie, je tedy na čase krátce vysvětlit, co znamená. Pojem eschatologie pochází z řeckých slov έσχατος [eschatos] – poslední a λόγος [logos] – slovo, nauka. Tedy nauka o posledních věcech. I když možná by bylo lepší eschatologii nazývat spíše představami o posledních věcech člověka a konci dějin světa, jak ho známe. Protože, jak Wikipedie cituje z knihy Vzkříšení a nesmrtelnost v židovském myšlení Neila Gillmana:

 „Veškeré eschatologie jsou imaginativní konstrukce“, a sice především proto, že se zabývají událostmi, které nelze ověřit (respektive nelze je ověřit běžně chápanými způsoby). Kromě toho se eschatologie mnohdy zabývá něčím, co není ohraničeno časem a tím se vymyká běžné zkušenosti.

Zdroj: Wikipedie

V témže článku na Wikipedii se dočtete, že křesťanství vyznává lineární charakter dějin. To znamená, že dějiny nejsou ani cyklické, ani „bez začátku a bez konce“, ale že mají svůj počátek, směřují ke svému konci, mají svůj cíl a jsou vedeny Bohem. (Zdroj: Wikipedie)

S tím nemohu než souhlasit a mluvím o tom právě kvůli onomu eschatologickému přesahu, který cítím ve slovech svého kamaráda, fotografa Honzy Jirkovského, kvůli nimž tento díl podcastu vznikl: Proč já bych se měl na někoho koukat shora, když jsem pořád ještě na zemi? 

Nechci generalizovat, ale asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že konečnost svého bytí si člověk obvykle začíná uvědomovat teprve až s vyšším věkem, nebo ho k tomu bohužel třeba donutí nevyléčitelná nemoc či jiné okolnosti. Anebo… jde o člověka velmi pokorného, který si toto všechno uvědomuje jaksi přirozeně, aniž by na to každou chvíli myslel či si to musel připomínat. Nemůžu si vzpomenout kdo to byl, nicméně nějaký moudrý muž řekl, že Pokorný člověk svou pokoru nevnímá. Nepřemýšlí o ní, je zkrátka takový.

Pán Bůh nám sice pro tento život dal jistý vymezený čas, ale zároveň nám po našem pozemském putování zaslíbil věčný život. Nikde v Bibli se však nepíše, že onu dočasnost, ve které nyní pobýváme, máme promrhat v nadutosti, pýše, povyšování se na druhé a vyzdvihování svého velkého Já. Je to samozřejmě přesně naopak. Boží království sice ve své plné velikosti zažijeme až po druhém příchodu Ježíše, ovšem zároveň už v nějaké své řekněme light-verzi započalo po jeho zmrtvýchvstání.

Dovolte mi, prosím, ještě jednu citaci z Encyklopedického biblického slovníku ETF CUNI, tentokrát z hesla Eschatologie:

Eschatologický výhled se na konci prvního století odsunul do vzdálenější budoucnosti, nebo, a to je významné doplňující (nikoli alternativní) řešení, byla eschatologie do určité míry (ve zkušenosti víry) přesunuta do současnosti věřícího: Ježíš v podání Janova evangelia říká: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“ (J 5,24).

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Autoři této citace říkají jinými slovy totéž, co jsem já uvedl před chvílí. Království Boží už můžeme zažívat na tomto světě. Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.

Pomalu se blížíme ke konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví. Zde v citaci ze slovníkového hesla Pokora, pokorný, věnované starozákonnímu pojetí pokory, mimo jiné zaznělo: 

Šlo nejen o jejich sociální ochranu ale i o to, že negativní zkušenost byla zkouškou jejich víry a příležitostí k zrodu důvěry v Boha.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Nechci tvrdit, že jediná cesta k pokoře vede skrz příkoří nebo jiné – jak říká Encyklopedický biblický slovník – negativní zkušenosti. Zároveň však, i z vlastní zkušenosti, musím dodat, že něco na tom je. Ostatně i Biblický slovník Adolfa Novotného u hesla Pokora, pokorně, pokorný mimo jiné uvádí:

Pokora vzniká na základě poznání vlastního hříchu anebo s tímto poznáním nerozlučně souvisí [sr. L18,11–14].

Zdroj: Adolf Novotný, Biblický slovník

Verše z Lukášova evangelia, které Adolf Novotný doporučuje ke srovnání, jsou součástí Ježíšova podobenství O farizeovi a celníkovi. Pojďme si ho přečíst celé. Evangelium podle Lukáše, 18. kapitola, verše 9 až 14:

O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství:
„Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘
Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘
Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

L 18,9–14 (ČEP)

A jsme zase u toho. Kdo se povyšuje, bude ponížen… Pokud jste ještě neposlouchali stejnojmennou 106. epizodu tohoto podcastu, doporučuji ji vašemu poslechu třeba po skončení tohoto dílu. Anebo si ji také můžete přečíst v doslovné textové verzi na webu Biblismy.cz.

Na úplný závěr chci jenom zopakovat, že cesta k pokoře – k té „pravé“ pokoře, o které člověk vlastně ani neví – skutečně nemusí nezbytně nutně vést přes pokoření se ve smyslu ponížení, potupení, nebo ve starozákonním chápání v duchu nedobrovolné chudoby, strádání, případně – jak se píše v Encyklopedickém biblickém slovníku – přinejmenším odstupu od vnější moci. Ano, nejrůznější negativní aspekty života mohou představovat jakési otevření očí na cestě k pokoře. Ale nemyslím si, že jsou takříkajíc povinné, jak by to snad mohlo vyplývat z citace z Biblického slovníku Adolfa Novotného. 

A tak vám přeju, aby vaše odhlédnutí od sebe sama, opuštění svého ega, nejlépe pak ve prospěch druhých lidí, a přihlédnutí k Bohu, probíhalo pokud možno bezbolestně a v radosti ze života, který nám Bůh Stvořitel daroval.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 119 | Proč já bych se měl na někoho koukat shora… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Platí to i pro díl, který jste právě začali poslouchat. Napsal a namluvil jsem jej kvůli pouhé jedné krátké větě, kterou pronesl můj kamarád Honza Jirkovský.

Po delší, ne úplně dobrovolné odmlce, vás opět zdraví a příjemný poslech přeje autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 119 | Proč já bych se měl na někoho koukat shora… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 20. 12. 2023

Příběh Zachariáše a Alžběty, rodičů Jana Křtitele, byste mohli znát – mluvil jsem o něm v tomto podcastu ve dvou dílech – ve vánoční epizodě s názvem V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce, a také v dílu Alžběta – první matka Nové smlouvy. Nebudu se k němu obšírně vracet potřetí, zastavím se pouze u jediného verše. Janu Křtiteli bylo mimo jiné zaslíbeno: A sám půjde před ním (myšleno před Bohem, před Ježíšem) v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem a neposlušné k smýšlení spravedlivých a přichystal Pánu připravený lid. (L 1:17 /CSP/) Obrátil srdce otců k dětem… co to znamená? Pojďme se nad tím zkusit zamyslet.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a k poslechu zve Petr Lindner.

Jen abychom byli v obraze: Citovanou větu najdete na začátku Evangelia podle Lukáše, v první kapitole, konkrétně jde o 17. verš. Slova pochází z úst Hospodinova anděla Gabriela, který navštívil chrámového kněze Zachariáše při jeho službě ve svatyni svatých, aby mu sdělil zprávu, že se mu narodí syn – a ne jen tak lecjaký. Prorok, který bude světu oznamovat příchod Ježíše Krista, Jan Křtitel. 

Jenže o kousek dříve, v 7. verši se o Zachariášovi a jeho ženě Alžbětě píše: Neměli však dítě, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku. (L 1:7 /CSP/) Při vší úctě k Božím andělům…, když řeknete starému muži, jehož manželka je navíc neplodná, že se mu narodí syn, je to zpráva, které se těžko věří. Nemůžeme se tedy divit Zachariášovým pochybám, za které byl ovšem andělem „dočasně potrestaný“ ztrátou řeči. Budeš němý a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se to stane, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svůj čas naplní. (L 1:20 /CSP/) Říká Zachariášovi Gabriel ve 20. verši. Slova Hospodinova anděla se také naplnila, ale to jistě všichni víte. Tolik tedy stručný vhled do děje, nyní se můžeme věnovat slovům, která mi už delší čas leží v hlavě: Obrátil srdce otců k dětem…

Nejprve mi ale dovolte trochu laické biblistiky. Citoval jsem z Českého studijního překladu Bible a podíváme-li se do jiných českých překladů, najdeme téměř tatáž slova, pouze s výjimkou Bible21, Českého ekumenického překladu a překladu Nového zákona od Františka Žilky, kde jsou děti nahrazené syny: …aby obrátil srdce otců k synům. Nejstarší řecké rukopisy – Vatikánský a Sinajský kodex, zde používají slova πατερων επι τεκνα [pateron epi tekna] čili opět otců k dětem, nikoliv synům. Proč o tom mluvím?

Ono obrácení srdce otců k dětem – a navíc srdce dětí k otcům – se totiž nachází v, řekněme, původní verzi na konci Starého zákona. Vlastně jsou to poslední verše Starého zákona. Je třeba je proto hledat v knize Malachiáš – a teď pozor – v závislosti na překladu, buďto na konci třetí, nebo na konci 4. kapitoly. Většina českých překladů Bible používá dělení knihy Malachiáš na tři kapitoly. Pouze staročeská Bible kralická, plus doslovný Studijní překlad Miloše Pavlíka, poslední starozákonní knihu člení na kapitoly čtyři. Obsah je ale stejný. Zmíněné dva překlady pouze 3. kapitolu za 18. veršem ukončují, aby posledních pět veršů umístili do kapitoly čtvrté. Pravděpodobně jde o jakési reziduum členění Malachiáše podle latinské Vulgaty, která byla až do 16. století závazným překladem původních hebrejských a řeckých textů Bible. 

Mimochodem, například anglický překlad King James Bible z roku 2000 používá členění knihy Malachiáš na čtyři kapitoly, stejně tak německý Nový evangelický překlad z roku 2022. V kontextu s ním je zajímavé, že první německá Bible Martina Luthera z roku 1545 dělí Malachiáše na kapitoly tři.

Nicméně, ať tak či tak, ona slova zkrátka najdete úplně na konci Starého zákona, lhostejno, jaký překlad Bible čtete. Ale to už jsem říkal, takže si pojďme přečíst, jak zní. Budu opět citovat Český studijní překlad – kniha Malachiáš, 3. kapitola, verše 22 až 24:

Pamatujte na zákon mého otroka Mojžíše, který jsem mu dal na Chorébu, ustanovení a nařízení pro celý Izrael. Hle, pošlu vám proroka Elijáše, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nepřišel a nestihl zemi klatbou.

Mal 3:22–24 (CSP)

První věta je jasná a srozumitelná – pamatujte čili jinak řečeno, dodržujte Mojžíšovy zákony, které přinesl z hory Choréb, jinde překládané jako Oréb, zkrátka ze Sinajské hory – tedy všem dobře známé desatero. K tomu bych jen připomněl slova Ježíše Krista z 5. kapitoly Matoušova evangelia, kde Ježíš ve svém kázání na hoře říká – verše 17 až 19:

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Neboť amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým.

Mt 5:17–19 (CSP)

V tomto, myslím, máme jasno. Desatero zde bylo, je a bude. Vyložit druhou větu Malachiáše je už ale trochu obtížnější. Hle, pošlu vám proroka Elijáše, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný. I když to už zaznělo na začátku tohoto dílu podcastu, přece jenom si připomeňme, co říkal anděl Gabriel Zachariášovi: A sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově… Proč pořád Eliáš? Říkáte si možná v duchu, možná nahlas. 

Eliáš je považovaný za největšího ze židovských proroků. Zevrubnější povídání o něm mám ve svém edičním plánu, takže protentokrát řeknu jen to, že jako jediný z proroků byl Eliáš vzat do nebe. Zkrátka „VIP starozákonní prorok“. Eliáš ale není opomenutý ani v Novém zákoně. Nejen tedy v zaslíbení Janu Křtiteli andělem Gabrielem, nýbrž – kromě jiných zmínek – také v epizodě, kterou křesťanská tradice nazývá Proměnění na hoře nebo Proměnění Páně. To je obsažené ve všech třech synoptických evangeliích, byť tedy Lukáš se nezmiňuje o závěrečném rozhovoru učedníků s Ježíšem právě o Eliášovi. Proto nyní budu číst z Matouše – 17. kapitola, prvních 13 veršů:

Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho tvář zazářila jako slunce a jeho šaty zbělely jako světlo. A hle, ukázal se jim Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali s ním.
Petr na to Ježíšovi řekl: „Pane, je pro nás dobré tu být. Chceš-li, udělám tu tři stánky, tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.“
Když ještě mluvil, hle, zastínil je zářivý oblak a z oblaku se ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte.“
Když to učedníci uslyšeli, padli na tvář a velmi se báli. Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Když pozvedli oči, neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. A když sestupovali z hory, Ježíš jim přikázal: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“
[Jeho] učedníci se ho zeptali: „Jak to, že učitelé Zákona říkají, že nejprve musí přijít Eliáš?“ On odpověděl: „Eliáš opravdu přichází a všechno obnoví. Avšak pravím vám: Eliáš již přišel, a nepoznali ho, ale udělali s ním, co chtěli; tak bude od nich trpět i Syn člověka.“ Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.

Mt 17:1–13 (CSP)

Tyto verše jsou myslím jasnou odpovědí na otázku: Proč Eliáš? Krátce řečeno: V judaismu je Eliáš považovaný za jakéhosi předskokana Mesiáše, ale v křesťanství se jím nakonec stal Jan Křtitel.

Nicméně máme tu ještě ten velký a hrozný Hospodinův den, který má přijít. Co je tím myšleno? Srozumitelnou odpověď najdeme v parafrázovaném překladu Bible, Slovo na cestu. Pátý verš třetí kapitoly knihy Malachiáš zde zní takto:

Dříve, než přijdu já sám, abych soudil, pošlu k vám svého proroka Eliáše, aby vás varoval.

Zdroj: Slovo na cestu

Ježíš už na zemi přišel, aby byl po svém ukřižování a zmrtvýchvstání vzat do nebe k Bohu Otci. Jednou se však vrátí k poslednímu soudu. Nikdo neví, kdy to bude a je to tak dobře. Prorok Eliáš má svého „náhradníka“ v Janu Křtiteli, ovšem nemůžeme říct, že ten by svůj úkol nesplnil. Stačí malá citace z jeho známého kázání hlasu volajícího v pustině: A sekera už je přiložena ke kořeni stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. (L 3:9 /CSP/)

Když ještě chvíli necháme otevřený překlad Bible Slovo na cestu, pak poslední verš knihy Malachiáš – což mimochodem znamená, že už se konečně dostáváme k meritu tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví – ten zde zní takto:

Díky němu se rodiče sblíží se svými dětmi, abych při svém příchodu nemusel zničit zemi.

Zdroj: Slovo na cestu

Lukáš říká obrátit srdce otců k dětem (nebo synům), Malachiáš píše, obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům a Slovo na cestu to překládá podle mého názoru nejsrozumitelněji a takříkajíc nejobsažněji: rodiče sblíží se svými dětmi. Tím, jak je Bible vzhledem ke svému stáří silně patriarchální, původní texty sice explicitně nezmiňují matky a dcery, ale já věřím, že přesně tak, jak zní překlad Slova na cestu: rodiče sblíží se svými dětmi, je to i míněno. Dalo by se to říct i v delší variantě, podobnější původním slovům: Obrátí srdce otců a matek k synům a dcerám a srdce synů a dcer k otcům a matkám. Mno, dobře, to je trochu dlouhé – možná raději zůstaňme u sblížení rodičů s dětmi.

Ještě jednou zopakuji, že tato slova zaznívají na samém konci Starého zákona. Na rozhraní dvou hlavních částí Bible, de facto na hranici judaismu a křesťanství. Ale tím, že jsou vzápětí citovaná na začátku jednoho z evangelií, Starý zákon s Novou smlouvou svým způsobem zároveň propojují. Ostatně jak už jsem v tomto dílu říkal, potvrzuje to i Ježíš: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Není to samozřejmě jediné místo, kde dochází k symbióze obou částí Bible, ale i tak jde o jeden z příkladů toho, co ve svém podcastu tvrdím neustále, totiž, že Starý zákon od Nového či Nový od Starého, jednoduše nejde dost dobře oddělovat.

Asi se shodneme na tom, že Bible je především duchovní kniha. Ano, zároveň zde také najdeme mnoho návodů pro dobrý život. Dlužno dodat: Pro dobrý, bohulibý život. Život, který vede k budování Božího království už zde na zemi. My lidé jsme prodloužené ruce Boží. Bůh své záměry realizuje skrze nás. Jasně, něco asi dělá taky sám, ale domnívám se, že většina Boží vůle je v rukou člověka, v rukou lidí, které si Bůh používá pro své záměry. Mluvil jsem o tom v epizodě Slova nakrátko s názvem Boží vůle v lidských rukou. Pokud jste ji ještě neposlouchali, směle do toho. Ale ještě chvíli, prosím, vydržte u tohoto dílu :-)

Otec Stvořitel moc dobře ví, že lidé jsou jenom lidé, se svými chybami, nedostatky, slabostmi a patrně nikdy nekončícími hříchy. A stejně tak moc dobře ví, že pokud mají lidé budovat Boží království, musí se snést především sami mezi sebou. Kdyby jenom snést, měli bychom se mít rádi a milovat bližního svého, jak nás učí Ježíš. Jiný velký muž, Tomáš Garrique Masaryk často říkával: Rodina je základ státu,a já nemám jediný důvod si nemyslet, že při tom neměl, alespoň podvědomě, v hlavě právě onu část biblického verše …obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům.

Rodina je základ všeho, základ všehomíra – dovolil bych si tato slova, s použitím poněkud archaického pojmu, mírně upravit. Rodina je ale bohužel také základem možná ne všech, ale jistě mnoha svárů a spousty bolesti mezi lidmi. Ve společnosti nebo v médiích se mluví o šikaně ve školách, v zaměstnání, o sexuálním zneužívání v církvích a já nevím, o čem všem ještě. To všechno je špatné. Ale… přestože nemám ke svému tvrzení žádná empirická data – a moc rád bych se pletl – myslím si, že největší bolesti si vzájemně způsobujeme mezi svými nejbližšími ve svých rodinách. Díky Bohu se tak neděje všude, ale zároveň se nemůžu ubránit pocitu, že nejde o zanedbatelnou výjimku.

Propojení rodičů s dětmi a dětí s rodiči je tak niterné, jak jen může propojení člověka s člověkem být. V páté kapitole listu Efeským cituje apoštol Pavel slova Otce Stvořitele, která se nachází v Genesis 2:24: Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo. (Gn 2:24 /CSP/) Když pak, nebojím se říct, z Božského spojení muže a ženy vzejde dítě, nemůže existovat žádný bližší vztah. Jeho paradoxem je ale obrovská křehkost a citlivost. Každá sebemenší, mnohdy i třeba domnělá nepravost od otce k synu či od syna k otci (vrátím-li se k původnímu znění biblického verše z knihy Malachiáš), je v tomto nejbližším vztahu vnímaná stonásobně silněji než například ve vztahu k jiným osobám. A pokud se nedejbože dějí i věci zásadnější, a já vůbec nechci dávat žádné příklady, zanechává to mnohdy nesmazatelné jizvy na duši. Myslím, že všichni to víme. Ale… ať hodí kamenem, kdo je bez viny, připomíná nám Ježíš.

Už ale dost pesimistických řečí! O tom všem bych nemluvil, kdybych si nemyslel, že právě kvůli vztahům v rodině, jakožto základu všeho, jsou jak v knize Malachiáš, tak i následně v Evangeliu podle Lukáše, zapsaná slova o obrácení srdce otců k dětem a srdce dětí k otcům. Pán Bůh tím podle mého názoru dává člověku krátké, ale naprosto jasné sdělení: Tvoje rodina je i má rodina.

Rodina, to jsou obvykle dvě až tři, někdy i čtyři generace. Pojďme proto ještě na chvíli lehce odbočit k takzvaným generačním střetům. Sám jsem ve věku, kdy kromě dětí mám i vnoučata. Třetí generace, velký kus života za sebou… Když se občas potkám se svými vrstevníky na delší debatu, nezřídka zazní známé řeči typu: Jó, když my jsme byli mladí, to bylo… a sem si dosaďte cokoliv, co vás napadne a dodejte lepší, hezčí, levnější a tak dále a tak dále. K tomu samozřejmě neodmyslitelně patří nijak lichotivé hodnocení současné mladé generace. Myslím, že tak tomu bylo vždycky a asi tomu tak vždycky i bude. 

Čímž ale netvrdím, že to považuji za správné, natožpak, že bych snad se seniorským brbláním souzněl. Jasně, i mně zůstává hlava stát nad takovými bizarnostmi, jako je například více pohlaví než jen muž a žena. Nicméně nesdílím názor, že bychom my, rádoby moudří kmetové, jenom proto, že jsme na tomto světě déle než jiní lidé, měli mít patent na rozum a správný názor. Naopak. Snažím se koukat na mladší generace s pochopením (ne, že by se mi to tedy vždycky dařilo) ale co je důležité, dívám se na ně jako na ty, kteří mě mohou něco naučit. I mě, onoho letitého kmeta, ošlehaného drsným životem, který by podle obecně vnímaných měřítek měl učit je. 

Mladší generace žijí třeba jinak, uznávají možná jiné hodnoty, jejich životní cíle mohou být také odlišné, ovšem to apriori neznamená, že je všechno špatně. Mladí lidé dokážou být ve spoustě činností efektivnější, nebojí se nových postupů a řešení, moderní technologie jsou pro ně pomocníkem, nikoliv překážkou, často mají větší odvahu zkoušet neprobádané cesty, a tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Podle mě by bylo trochu hloupé, nezkusit od nich alespoň něco okoukat, zkrátka něco se od mladších generací naučit. 

Zároveň si samozřejmě nemyslím, že by to nemělo platit i obráceně. Je mnoho zkušeností, znalostí a moudrosti, kterých se dost dobře nedá nabýt jinak než tím, že si je člověk jednoduše odžije. Toto skutečně mohou – a také by měli – předávat pouze starší lidé mladším generacím. Ovšem brblání na to jak dřív bylo líp a jak ti dnešní mladí nestojí za nic, to vážně na mysli nemám :-)

Kdybych měl vyslovit krátké resumé tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, pak bych řekl asi toto: Máme-li jako lidé tvořit Boží rodinu, budovat Boží království zde na zemi, je třeba, abychom začali doma, ve své vlastní rodině. Už jsem to v této epizodě jednou řekl: Myslím, že právě proto se na rozhraní Starého a Nového zákona nacházejí verše: On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům. Jan Křtitel s tímto Eliášovým poselstvím svým svérázným způsobem započal, pokračoval a pokračuje v něm stále Ježíš Kristus.

Obracejme proto s Boží pomocí svá srdce ke svým dětem a zkusme je, jako ti starší a možná i moudřejší, učit tomu, aby i ony obracely svá srdce k nám, svým rodičům. Protože tento díl podcastu vydávám krátce před Vánocemi, vkrádá se mi do hlavy myšlenka napsat, že právě tento čas je k tomu nejvhodnější. Možná ano, ale možná je taky nejvhodnější každý jeden den celého života. Možná je také třeba pokusit se nějaká uzavřená srdce otevřít. Díky, že nám v tom pomáháš, Pane Ježíši!

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Obrátit srdce otců k dětem. O Božím rodinném království se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Obrátil srdce otců k dětem… co to znamená? Pojďme se nad tím zkusit zamyslet. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a k poslechu zve Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Obrátit srdce otců k dětem. O Božím rodinném království se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.