Textová verze epizody podcastu Obrátit srdce otců k dětem. O Božím rodinném království
Petr Lindner | 20. 12. 2023
Příběh Zachariáše a Alžběty, rodičů Jana Křtitele, byste mohli znát – mluvil jsem o něm v tomto podcastu ve dvou dílech – ve vánoční epizodě s názvem V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce, a také v dílu Alžběta – první matka Nové smlouvy. Nebudu se k němu obšírně vracet potřetí, zastavím se pouze u jediného verše. Janu Křtiteli bylo mimo jiné zaslíbeno: A sám půjde před ním (myšleno před Bohem, před Ježíšem) v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem a neposlušné k smýšlení spravedlivých a přichystal Pánu připravený lid. (L 1:17 /CSP/) Obrátil srdce otců k dětem… co to znamená? Pojďme se nad tím zkusit zamyslet.
Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a k poslechu zve Petr Lindner.
Jen abychom byli v obraze: Citovanou větu najdete na začátku Evangelia podle Lukáše, v první kapitole, konkrétně jde o 17. verš. Slova pochází z úst Hospodinova anděla Gabriela, který navštívil chrámového kněze Zachariáše při jeho službě ve svatyni svatých, aby mu sdělil zprávu, že se mu narodí syn – a ne jen tak lecjaký. Prorok, který bude světu oznamovat příchod Ježíše Krista, Jan Křtitel.
Jenže o kousek dříve, v 7. verši se o Zachariášovi a jeho ženě Alžbětě píše: Neměli však dítě, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku. (L 1:7 /CSP/) Při vší úctě k Božím andělům…, když řeknete starému muži, jehož manželka je navíc neplodná, že se mu narodí syn, je to zpráva, které se těžko věří. Nemůžeme se tedy divit Zachariášovým pochybám, za které byl ovšem andělem „dočasně potrestaný“ ztrátou řeči. Budeš němý a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se to stane, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svůj čas naplní. (L 1:20 /CSP/) Říká Zachariášovi Gabriel ve 20. verši. Slova Hospodinova anděla se také naplnila, ale to jistě všichni víte. Tolik tedy stručný vhled do děje, nyní se můžeme věnovat slovům, která mi už delší čas leží v hlavě: Obrátil srdce otců k dětem…
Nejprve mi ale dovolte trochu laické biblistiky. Citoval jsem z Českého studijního překladu Bible a podíváme-li se do jiných českých překladů, najdeme téměř tatáž slova, pouze s výjimkou Bible21, Českého ekumenického překladu a překladu Nového zákona od Františka Žilky, kde jsou děti nahrazené syny: …aby obrátil srdce otců k synům. Nejstarší řecké rukopisy – Vatikánský a Sinajský kodex, zde používají slova πατερων επι τεκνα [pateron epi tekna] čili opět otců k dětem, nikoliv synům. Proč o tom mluvím?
Ono obrácení srdce otců k dětem – a navíc srdce dětí k otcům – se totiž nachází v, řekněme, původní verzi na konci Starého zákona. Vlastně jsou to poslední verše Starého zákona. Je třeba je proto hledat v knize Malachiáš – a teď pozor – v závislosti na překladu, buďto na konci třetí, nebo na konci 4. kapitoly. Většina českých překladů Bible používá dělení knihy Malachiáš na tři kapitoly. Pouze staročeská Bible kralická, plus doslovný Studijní překlad Miloše Pavlíka, poslední starozákonní knihu člení na kapitoly čtyři. Obsah je ale stejný. Zmíněné dva překlady pouze 3. kapitolu za 18. veršem ukončují, aby posledních pět veršů umístili do kapitoly čtvrté. Pravděpodobně jde o jakési reziduum členění Malachiáše podle latinské Vulgaty, která byla až do 16. století závazným překladem původních hebrejských a řeckých textů Bible.
Mimochodem, například anglický překlad King James Bible z roku 2000 používá členění knihy Malachiáš na čtyři kapitoly, stejně tak německý Nový evangelický překlad z roku 2022. V kontextu s ním je zajímavé, že první německá Bible Martina Luthera z roku 1545 dělí Malachiáše na kapitoly tři.
Nicméně, ať tak či tak, ona slova zkrátka najdete úplně na konci Starého zákona, lhostejno, jaký překlad Bible čtete. Ale to už jsem říkal, takže si pojďme přečíst, jak zní. Budu opět citovat Český studijní překlad – kniha Malachiáš, 3. kapitola, verše 22 až 24:
Pamatujte na zákon mého otroka Mojžíše, který jsem mu dal na Chorébu, ustanovení a nařízení pro celý Izrael. Hle, pošlu vám proroka Elijáše, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nepřišel a nestihl zemi klatbou.
Mal 3:22–24 (CSP)
První věta je jasná a srozumitelná – pamatujte čili jinak řečeno, dodržujte Mojžíšovy zákony, které přinesl z hory Choréb, jinde překládané jako Oréb, zkrátka ze Sinajské hory – tedy všem dobře známé desatero. K tomu bych jen připomněl slova Ježíše Krista z 5. kapitoly Matoušova evangelia, kde Ježíš ve svém kázání na hoře říká – verše 17 až 19:
Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Neboť amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým.
Mt 5:17–19 (CSP)
V tomto, myslím, máme jasno. Desatero zde bylo, je a bude. Vyložit druhou větu Malachiáše je už ale trochu obtížnější. Hle, pošlu vám proroka Elijáše, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný. I když to už zaznělo na začátku tohoto dílu podcastu, přece jenom si připomeňme, co říkal anděl Gabriel Zachariášovi: A sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově… Proč pořád Eliáš? Říkáte si možná v duchu, možná nahlas.
Eliáš je považovaný za největšího ze židovských proroků. Zevrubnější povídání o něm mám ve svém edičním plánu, takže protentokrát řeknu jen to, že jako jediný z proroků byl Eliáš vzat do nebe. Zkrátka „VIP starozákonní prorok“. Eliáš ale není opomenutý ani v Novém zákoně. Nejen tedy v zaslíbení Janu Křtiteli andělem Gabrielem, nýbrž – kromě jiných zmínek – také v epizodě, kterou křesťanská tradice nazývá Proměnění na hoře nebo Proměnění Páně. To je obsažené ve všech třech synoptických evangeliích, byť tedy Lukáš se nezmiňuje o závěrečném rozhovoru učedníků s Ježíšem právě o Eliášovi. Proto nyní budu číst z Matouše – 17. kapitola, prvních 13 veršů:
Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho tvář zazářila jako slunce a jeho šaty zbělely jako světlo. A hle, ukázal se jim Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali s ním.
Mt 17:1–13 (CSP)
Petr na to Ježíšovi řekl: „Pane, je pro nás dobré tu být. Chceš-li, udělám tu tři stánky, tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.“
Když ještě mluvil, hle, zastínil je zářivý oblak a z oblaku se ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte.“
Když to učedníci uslyšeli, padli na tvář a velmi se báli. Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Když pozvedli oči, neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. A když sestupovali z hory, Ježíš jim přikázal: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“
[Jeho] učedníci se ho zeptali: „Jak to, že učitelé Zákona říkají, že nejprve musí přijít Eliáš?“ On odpověděl: „Eliáš opravdu přichází a všechno obnoví. Avšak pravím vám: Eliáš již přišel, a nepoznali ho, ale udělali s ním, co chtěli; tak bude od nich trpět i Syn člověka.“ Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.
Tyto verše jsou myslím jasnou odpovědí na otázku: Proč Eliáš? Krátce řečeno: V judaismu je Eliáš považovaný za jakéhosi předskokana Mesiáše, ale v křesťanství se jím nakonec stal Jan Křtitel.
Nicméně máme tu ještě ten velký a hrozný Hospodinův den, který má přijít. Co je tím myšleno? Srozumitelnou odpověď najdeme v parafrázovaném překladu Bible, Slovo na cestu. Pátý verš třetí kapitoly knihy Malachiáš zde zní takto:
Dříve, než přijdu já sám, abych soudil, pošlu k vám svého proroka Eliáše, aby vás varoval.
Zdroj: Slovo na cestu
Ježíš už na zemi přišel, aby byl po svém ukřižování a zmrtvýchvstání vzat do nebe k Bohu Otci. Jednou se však vrátí k poslednímu soudu. Nikdo neví, kdy to bude a je to tak dobře. Prorok Eliáš má svého „náhradníka“ v Janu Křtiteli, ovšem nemůžeme říct, že ten by svůj úkol nesplnil. Stačí malá citace z jeho známého kázání hlasu volajícího v pustině: A sekera už je přiložena ke kořeni stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. (L 3:9 /CSP/)
Když ještě chvíli necháme otevřený překlad Bible Slovo na cestu, pak poslední verš knihy Malachiáš – což mimochodem znamená, že už se konečně dostáváme k meritu tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví – ten zde zní takto:
Díky němu se rodiče sblíží se svými dětmi, abych při svém příchodu nemusel zničit zemi.
Zdroj: Slovo na cestu
Lukáš říká obrátit srdce otců k dětem (nebo synům), Malachiáš píše, obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům a Slovo na cestu to překládá podle mého názoru nejsrozumitelněji a takříkajíc nejobsažněji: rodiče sblíží se svými dětmi. Tím, jak je Bible vzhledem ke svému stáří silně patriarchální, původní texty sice explicitně nezmiňují matky a dcery, ale já věřím, že přesně tak, jak zní překlad Slova na cestu: rodiče sblíží se svými dětmi, je to i míněno. Dalo by se to říct i v delší variantě, podobnější původním slovům: Obrátí srdce otců a matek k synům a dcerám a srdce synů a dcer k otcům a matkám. Mno, dobře, to je trochu dlouhé – možná raději zůstaňme u sblížení rodičů s dětmi.
Ještě jednou zopakuji, že tato slova zaznívají na samém konci Starého zákona. Na rozhraní dvou hlavních částí Bible, de facto na hranici judaismu a křesťanství. Ale tím, že jsou vzápětí citovaná na začátku jednoho z evangelií, Starý zákon s Novou smlouvou svým způsobem zároveň propojují. Ostatně jak už jsem v tomto dílu říkal, potvrzuje to i Ježíš: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Není to samozřejmě jediné místo, kde dochází k symbióze obou částí Bible, ale i tak jde o jeden z příkladů toho, co ve svém podcastu tvrdím neustále, totiž, že Starý zákon od Nového či Nový od Starého, jednoduše nejde dost dobře oddělovat.
Asi se shodneme na tom, že Bible je především duchovní kniha. Ano, zároveň zde také najdeme mnoho návodů pro dobrý život. Dlužno dodat: Pro dobrý, bohulibý život. Život, který vede k budování Božího království už zde na zemi. My lidé jsme prodloužené ruce Boží. Bůh své záměry realizuje skrze nás. Jasně, něco asi dělá taky sám, ale domnívám se, že většina Boží vůle je v rukou člověka, v rukou lidí, které si Bůh používá pro své záměry. Mluvil jsem o tom v epizodě Slova nakrátko s názvem Boží vůle v lidských rukou. Pokud jste ji ještě neposlouchali, směle do toho. Ale ještě chvíli, prosím, vydržte u tohoto dílu :-)
Otec Stvořitel moc dobře ví, že lidé jsou jenom lidé, se svými chybami, nedostatky, slabostmi a patrně nikdy nekončícími hříchy. A stejně tak moc dobře ví, že pokud mají lidé budovat Boží království, musí se snést především sami mezi sebou. Kdyby jenom snést, měli bychom se mít rádi a milovat bližního svého, jak nás učí Ježíš. Jiný velký muž, Tomáš Garrique Masaryk často říkával: Rodina je základ státu,a já nemám jediný důvod si nemyslet, že při tom neměl, alespoň podvědomě, v hlavě právě onu část biblického verše …obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům.
Rodina je základ všeho, základ všehomíra – dovolil bych si tato slova, s použitím poněkud archaického pojmu, mírně upravit. Rodina je ale bohužel také základem možná ne všech, ale jistě mnoha svárů a spousty bolesti mezi lidmi. Ve společnosti nebo v médiích se mluví o šikaně ve školách, v zaměstnání, o sexuálním zneužívání v církvích a já nevím, o čem všem ještě. To všechno je špatné. Ale… přestože nemám ke svému tvrzení žádná empirická data – a moc rád bych se pletl – myslím si, že největší bolesti si vzájemně způsobujeme mezi svými nejbližšími ve svých rodinách. Díky Bohu se tak neděje všude, ale zároveň se nemůžu ubránit pocitu, že nejde o zanedbatelnou výjimku.
Propojení rodičů s dětmi a dětí s rodiči je tak niterné, jak jen může propojení člověka s člověkem být. V páté kapitole listu Efeským cituje apoštol Pavel slova Otce Stvořitele, která se nachází v Genesis 2:24: Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo. (Gn 2:24 /CSP/) Když pak, nebojím se říct, z Božského spojení muže a ženy vzejde dítě, nemůže existovat žádný bližší vztah. Jeho paradoxem je ale obrovská křehkost a citlivost. Každá sebemenší, mnohdy i třeba domnělá nepravost od otce k synu či od syna k otci (vrátím-li se k původnímu znění biblického verše z knihy Malachiáš), je v tomto nejbližším vztahu vnímaná stonásobně silněji než například ve vztahu k jiným osobám. A pokud se nedejbože dějí i věci zásadnější, a já vůbec nechci dávat žádné příklady, zanechává to mnohdy nesmazatelné jizvy na duši. Myslím, že všichni to víme. Ale… ať hodí kamenem, kdo je bez viny, připomíná nám Ježíš.
Už ale dost pesimistických řečí! O tom všem bych nemluvil, kdybych si nemyslel, že právě kvůli vztahům v rodině, jakožto základu všeho, jsou jak v knize Malachiáš, tak i následně v Evangeliu podle Lukáše, zapsaná slova o obrácení srdce otců k dětem a srdce dětí k otcům. Pán Bůh tím podle mého názoru dává člověku krátké, ale naprosto jasné sdělení: Tvoje rodina je i má rodina.
Rodina, to jsou obvykle dvě až tři, někdy i čtyři generace. Pojďme proto ještě na chvíli lehce odbočit k takzvaným generačním střetům. Sám jsem ve věku, kdy kromě dětí mám i vnoučata. Třetí generace, velký kus života za sebou… Když se občas potkám se svými vrstevníky na delší debatu, nezřídka zazní známé řeči typu: Jó, když my jsme byli mladí, to bylo… a sem si dosaďte cokoliv, co vás napadne a dodejte lepší, hezčí, levnější a tak dále a tak dále. K tomu samozřejmě neodmyslitelně patří nijak lichotivé hodnocení současné mladé generace. Myslím, že tak tomu bylo vždycky a asi tomu tak vždycky i bude.
Čímž ale netvrdím, že to považuji za správné, natožpak, že bych snad se seniorským brbláním souzněl. Jasně, i mně zůstává hlava stát nad takovými bizarnostmi, jako je například více pohlaví než jen muž a žena. Nicméně nesdílím názor, že bychom my, rádoby moudří kmetové, jenom proto, že jsme na tomto světě déle než jiní lidé, měli mít patent na rozum a správný názor. Naopak. Snažím se koukat na mladší generace s pochopením (ne, že by se mi to tedy vždycky dařilo) ale co je důležité, dívám se na ně jako na ty, kteří mě mohou něco naučit. I mě, onoho letitého kmeta, ošlehaného drsným životem, který by podle obecně vnímaných měřítek měl učit je.
Mladší generace žijí třeba jinak, uznávají možná jiné hodnoty, jejich životní cíle mohou být také odlišné, ovšem to apriori neznamená, že je všechno špatně. Mladí lidé dokážou být ve spoustě činností efektivnější, nebojí se nových postupů a řešení, moderní technologie jsou pro ně pomocníkem, nikoliv překážkou, často mají větší odvahu zkoušet neprobádané cesty, a tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Podle mě by bylo trochu hloupé, nezkusit od nich alespoň něco okoukat, zkrátka něco se od mladších generací naučit.
Zároveň si samozřejmě nemyslím, že by to nemělo platit i obráceně. Je mnoho zkušeností, znalostí a moudrosti, kterých se dost dobře nedá nabýt jinak než tím, že si je člověk jednoduše odžije. Toto skutečně mohou – a také by měli – předávat pouze starší lidé mladším generacím. Ovšem brblání na to jak dřív bylo líp a jak ti dnešní mladí nestojí za nic, to vážně na mysli nemám :-)
Kdybych měl vyslovit krátké resumé tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, pak bych řekl asi toto: Máme-li jako lidé tvořit Boží rodinu, budovat Boží království zde na zemi, je třeba, abychom začali doma, ve své vlastní rodině. Už jsem to v této epizodě jednou řekl: Myslím, že právě proto se na rozhraní Starého a Nového zákona nacházejí verše: On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům. Jan Křtitel s tímto Eliášovým poselstvím svým svérázným způsobem započal, pokračoval a pokračuje v něm stále Ježíš Kristus.
Obracejme proto s Boží pomocí svá srdce ke svým dětem a zkusme je, jako ti starší a možná i moudřejší, učit tomu, aby i ony obracely svá srdce k nám, svým rodičům. Protože tento díl podcastu vydávám krátce před Vánocemi, vkrádá se mi do hlavy myšlenka napsat, že právě tento čas je k tomu nejvhodnější. Možná ano, ale možná je taky nejvhodnější každý jeden den celého života. Možná je také třeba pokusit se nějaká uzavřená srdce otevřít. Díky, že nám v tom pomáháš, Pane Ježíši!
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!
