Textová verze epizody podcastu O tvořivosti, práci… i lenosti
Petr Lindner | 11. 8. 2023
Na samém začátku Bible, hned v prvním verši čteme: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Češtináři by řekli, že slovo stvořit představuje takzvaný dokonavý vid slovesa tvořit. Dokonavá slovesa vyjadřují ukončený děj – to, co bylo stvořeno, je už hotové. Oproti tomu tvořit je sloveso nedokonavé čili označuje průběh děje. Ale je tu ještě jeden rozdíl. Dokonavá slovesa nemohou vyjadřovat přítomný čas, kdežto nedokonavá slovesa lze použít ve všech, v minulém, přítomném i budoucím času. Tvořil jsem, tvořím a budu tvořit. A právě o tom by měl být tento díl podcastu Biblická jména a úsloví.
Příjemný poslech vám přeje Petr Lindner.
Abyste věděli, že Bůh stvořil zemi slovem, nemusíte být hned křesťanem jako Brno. Je to, myslím, všeobecně známá informace. I řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo. I řekl Bůh: Budiž klenba uprostřed vod a nechť odděluje vody od vod. A tak to pokračuje dál až ke stvoření člověka: I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi.
V Bibli se nikde nepíše, že by snad Stvořitel disponoval armádou dělníků, kteří by na základě příkazu budiž /něco/ začali pracovat na jeho splnění. Bůh jednoduše vyřkl slovo a tak se stalo. Může to být nepochopitelné, může to znít jako sci-fi, ale neodmyslitelně to patří k židovsko-křesťanském mystériu.
Boží budiž /něco/ se nachází v první kapitole knihy Genesis čili v první knize Mojžíšově. Hned na začátku kapitoly druhé se však dozvídáme, že s tím tvořením slovem to nebylo tak jednoznačné. Mojžíšova stylistika se zdá být poněkud kostrbatá, protože zde se až dodatečně dozvídáme: Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší. Tolik 7. verš 2. kapitoly knihy Genesis. V jednom podcastu jsem slyšel vtipnou poznámku, že teprve s člověkem si Bůh musel zašpinit ruce. Jde sice jen o žert, ale i ten nám napovídá něco o výjimečnosti lidského stvoření. Ta je v Bibli potvrzená samotnými Božími slovy, která se nachází na konci 1. kapitoly knihy Genesis. Přečtu 26. až 31. verš:
I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi.
Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu.
Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe. A Bůh řekl: Hle, dal jsem vám každou rostlinu mající semena na povrchu celé země a každý strom, na němž je ovoce mající semena. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři, všemu nebeskému ptactvu a všemu pohybujícímu se na zemi, v čem je živá duše, jsem dal za pokrm každou zelenou rostlinu. A stalo se tak.
Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré. A byl večer a bylo ráno, den šestý.
Gn 1:26–31 (CSP)
Stejně, jako nemusíte být křesťany, abyste věděli, že Bůh tvořil slovem, řekl bych, že všichni také někdy slyšeli úsloví k obrazu svému. Na toto téma jsem již dříve vytvořil samostatný díl tohoto podcastu s názvem K obrazu svému. O pošetilosti člověka a nekonečné Boží lásce. K prvním dvěma veršům, které jsem před chvílí citoval, jsem zde řekl:
„Dva verše, dvě věty, a v nich trojí ujištění o stvoření muže a ženy k Božímu obrazu. Napadá mě, že zde klidně mohlo být, třeba v poslední větě, místo pojmu obraz použité slovo odraz: Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k odrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Jinak řečeno, Bůh stvořil člověka, aby se v něm on sám odrážel. Aby člověk představoval odraz Boha. Ale to už se pokouším přepsat Bibli, a to rozhodně dělat nechci, tudíž pojďme dál.“
Následně zde říkám, že přirovnání člověka k obrazu Božímu v Bibli nenajdete pouze na samém začátku První knihy Mojžíšovy. Používá ho například také apoštol Pavel ve svých epištolách. V prvním verši 11. kapitoly První knihy Korintským Pavel říká: Napodobujte mě, jako i já napodobuji Krista.
To by jako ukázka z epizody K obrazu svému. O pošetilosti člověka a nekonečné Boží lásce mohlo stačit. Pokud jste tento díl ještě neposlouchali, najdete ho, jako všechny epizody tohoto podcastu, buďto na webu Biblismy.cz a/nebo na běžných podcastových platformách.
Každopádně jisté je, že nejvyšší sochař vytvořil člověka z půdy země se záměrem, aby se mu jeho výtvor podobal. Což mimo jiné také znamená, že i člověk by měl být tvořivý.
Slovo tvořit lze vykládat několika způsoby. Primárně to, podle mého soudu, znamená dát něčemu vzniknout, zkrátka třeba něco vyrobit, postavit, sestrojit. Až v jakémsi vyšším významu, kdy pojem tvořivost často nahrazujeme slovem kreativita – pocházejícím z latinského creo = tvořím – se jedná o řekněme invenční tvorbu, kdy kreativní lidé přichází s novými myšlenkami, nápady, objevy, ale také třeba autorskými uměleckými díly.
Pojem tvořit ale také znamená být součástí celku. Dám jednoduchý příklad: Bibli tvoří 66 samostatných knih. Možná se v tom už příliš, lidově řečeno, přehrabuji, ale nedá mi nezmínit příbuznost tvoření ve smyslu být součástí celku, jakožto spojení člověka s Bohem. Bůh nás stvořil, abychom s ním vytvořili jeden celek. Nevím, jak vám, ale mně to smysl dává.
Kromě posledně zmiňovaného významu je společným jmenovatelem všech popsaných činností jednoduše… práce. Tvorba, tvoření je práce. Nemusí to být nutně jen práce fyzická, také intelektuální činnost je práce. Všimněte si, že i sám Pán Bůh, sotva stvořil člověka, hned ho pověřil úkoly. V 15. verši 2. kapitoly knihy Genesis čteme: Hospodin Bůh vzal člověka a umístil ho v zahradě v Edenu, aby ji obdělával a střežil. Obdělávání či střežení, to je práce. Člověk zkrátka nebyl stvořený proto, aby ležel pod stromem v zahradě Eden a čekal, až mu budou lítat pečení holubi do huby. Jeho úkolem bylo o zahradu se starat a chránit ji. Jak to dopadlo, všichni víme, ale to je už jaksi jiný příběh. I když… trestem za neuposlechnutí Hospodinova zákazu jíst ze stromu poznání dobrého a zlého nebyla jen smrtelnost člověka, ale také celoživotní lopota ke své obživě. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, neboť jsi z ní vzat. Prach jsi a do prachu se navrátíš, čteme v 19. verši 3. kapitoly Genesis.
Ať už jsme k práci byli stvoření nebo odsouzení, lidským údělem zkrátka je pracovat čili tvořit. Jiným slovem bychom měli být činorodí. Ne, nemějte strach, morfologii slova činorodost už rozebírat nebudu :-) Chci říct jinou věc. Možná jsem divný, ale nikdy nepochopím, jak se někdo může nudit… Trochu empatie bych možná našel u pubertálních výrostků s jejich rozbouřenými hormony. Nevědí si rady sami se sebou a nevědí, co dělat. Takže se občas nudí. Ale popravdě to říkám jenom proto, že jednoho takového mám doma, a pokaždé, když za mnou přijde s tím, že nemá co dělat, bouří se ve mě nikoliv hormony, nýbrž adrenalin :-) Ovšem pokud slyším slova o nudě od dospělého člověka, mám chuť mu dát do ruky krumpáč a poslat ho kopat kanály.
Pravda je taková, že to bohužel slýchám docela často. „No víš“, říká mi kamarád, kterému už vousy šediví, nikoliv teprve raší, „když přijdu z práce domů, nemám co dělat. Tak si pustím nějaký seriál nebo koukám na YouTube a pak jdu spát.“ „Aspoň, že chodíš do té práce“, říkám si zase já, byť jen v duchu. A je mi z toho smutno. Možná je dobře, že jsme po pádu Adama a Evy byli, jak už jsem trochu tvrdě řekl, odsouzeni k práci na svém živobytí. Kdyby tomu tak nebylo, kdybychom jenom leželi na gauči a penízky se nám samy kutálely na konta, obávám se, že by se mnoho lidí unudilo k smrti.
Nechci zdlouhavě rozebírat, proč tomu tak je, nicméně domnívám se, že za vším stojí současná konzumní společnost. Máme se tak dobře, jak se lidstvo ještě nikdy nemělo. Zvykli jsme si brát a mít to hned. Chceme si užívat, chceme se bavit… tedy abych byl přesný – chceme být baveni. Přesně tak, jak říká Chantal Poullain Bolku Polívkovi ve hře Šašek a královna: „Bav mě!“ Můžete namítnout: „Co je na tom špatného, když je to za moje poctivé, těžce vydělané peníze?“ Ano, to je chvályhodné. Taky by to mohly být peníze vydělané nepoctivě. Ale kde je v tom všem slovo tvořit?
Předchozí část jsem ukončil otázkou, kterou bych ale – snad se za to na mě nebudete zlobit – nechalotevřenou. Zároveň jsem zde uvedl, že poctivá práce je chvályhodná, možná lépe – bohulibá. Své o tom ví apoštol Pavel, který ve svém Druhém listu Tesalonickým, křesťany nabádá k tomu, aby – jeho slovy – jedli vlastní chléb. Třetí kapitola, verše 10–15:
Neboť když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám toto: Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí. Slyšíme totiž, že někteří mezi vámi žijí neukázněně, vůbec nepracují, ale zabývají se tím, do čeho jim nic není. Takovým přikazujeme a vyzýváme je v Pánu Ježíši Kristu, aby s tichostí pracovali a jedli vlastní chléb.
Vy však, bratři, neochabněte v konání toho, co je správné. Jestliže někdo neposlouchá naše slovo v tomto dopise, dávejte si na něho pozor [a] nestýkejte se s ním, aby se zastyděl. Avšak nepokládejte ho za nepřítele, nýbrž napomínejte ho jako bratra.
2Te 3:10–15 (CSP)
Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí. Neslyšeli jste to už někdy? My, co jsme zažili komunistickou totalitu, to známe velmi dobře. Je neslýchané, s jakou drzostí si soudruzi přivlastnili tuto biblickou větu pro svou zvrhlou ideologii! Komouši, kteří křesťanství potlačovali jak to jen šlo a neváhali sáhnout ani k bezpráví a násilí! Mimochodem, nejde o ojedinělý příklad. Bolševik si biblických úsloví přisvojil více. Třeba takové Kdo seje vítr, sklidí bouři. Nebo, že by to prorok Ozeáš (8. kap., 7. verš) obšlehl od komunistů? To asi ne, že? Ale nechme toho. Omlouvám se, že jsem se trochu rozohnil a navíc odbočil od našeho tématu. Pojďme zpět k tvoření či práci.
Nejen ze slov apoštola Pavla je zřejmé, že lenoši, kterým se nechce pracovat – lidé, jež netvoří – se Bohu zrovna nepodobají. Dobře, ale známe i opačný extrém – workoholismus. Tím trpí lidé, kteří propadli své práci, doslova jsou na ní závislí. Nic pro ně není tak důležité, jako jejich práce. Není divu, že rodiny se workoholikům rozpadají úplně stejně, jako třeba alkoholikům. Čeho je moc, toho je příliš, mohli bychom to lakonicky okomentovat. Co na to ale říká Bible? O workoholismu jako takovém nemluví, tedy já jsem v ní žádnou takovou zmínku nenašel, ale král Šalomoun, byl-li to on, kdo napsal knihu Kazatel, pro nás má velmi zajímavá slova, která velkou část toho, co jsem už v tomto dílu podcastu řekl, shrnují – a přidávají něco navíc. Poslechněme si část 3. kapitoly Kazatele, která má v Českém studijním překladu podtitul Bohem uložené dílo. Verše 9 až 15:
Jaký užitek má ten, kdo pracuje, z toho, při čem se namáhá? Viděl jsem plahočení, které Bůh uložil lidským synům, aby se při něm osvědčili. To všechno učinil krásné ve svůj čas. Také věčnost dal do jejich srdce, aniž by člověk ovšem postihl dílo, které Bůh vykonal, od počátku až do konce. Poznal jsem, že pro ně není nic lepšího, než aby se radovali a aby konali ve svých životech dobro. A také, že když kterýkoli člověk jí a pije a užívá blaho při vší své námaze, je to Boží dar. Poznal jsem, že všechno, co Bůh učiní, to bude pro věčnost; není možné k tomu nic přidat a není možné od toho nic ubrat. Bůh to udělal, aby lidé měli před ním bázeň. To, co je, je odedávna, i co má být, už dávno bylo. Bůh posoudí to, co pominulo.
Kaz 3:9–15 (CSP)
O Kazateli se ví, že je to známý skeptik, ovšem jen na první pohled. V jeho slovech je skryto mnoho moudrosti. Když si uvědomím, co jsem v tomto dílu zatím řekl já, a co nám v několika verších sděluje starozákonní Kazatel, je mi trochu stydno za své jednoduché a příliš lidské nebo biblicky – tělesné – uvažování. Mimochodem, možná podobně „tělesně“ k práci přistupovala i jinak velmi zbožná Ježíšova kamarádka Marta, sestra Marie a Lazara. Mluvil jsem o ní v epizodě tohoto podcastu s názvem Marta… ta starostlivá, ale zbožná. Pojďme však zpátky ke Kazateli.
Ano, Kazatel považuje pracovitost za užitečnou a rozhodně nemá nic proti tomu, aby se lidé po práci dobře bavili, jedli a pili. Dokonce říká, že je to Boží dar. Avšak zároveň nezapomíná dodat: Věčnost tvoří Bůh. A k tomu, co pro ni Bůh činí, nejde nic přidat ani ubrat. Mezi řádky tedy Kazatel vsunuje nevyřčenou otázku: Vezmete si všechno to, s čím si dáváte práci, s sebou do hrobu? Do života po životě?
Zdá se, že otevřených otázek bude v tomto dílu více. Ostatně zrovna Kazatel je v tom mistr nad mistry. Takže se toho nebojme a přidejme ještě jednu navrch. K výkladu právě přečtené citace si vypůjčím ještě slova katolického kněze, teologa a autora duchovní literatury, Aleše Opatrného, která napsal ve své knize Stůl slova:
Ne, že by Kazatel práci jako takovou odmítal. Ale vidí, že na ni nemůže vložit všechnu naději, že nevede ke spáse, ke štěstí bez trápení. Všechno plahočení a namáhání totiž nevede člověka k absolutnímu bezpečí, k odpočinutí a spočinutí srdce, za kterým by nebylo starostí a trápení. Slova Kazatele provokují otázku: Co tedy není marnost?
Zdroj: Aleš Opatrný | Stůl slova
Jak už to v tomto podcastu bývá, od pragmatických otázek se dostáváme k duchovním principům. Kazatel nepřímo a Aleš Opatrný na rovinu říkají, že nejvyšší štěstí člověka je v Bohu. Já k tomu nemám co dodat, ale budu citovat ještě jednoho moudrého člověka, který nás „otočí“ zpátky na začátek, ke stvoření. Není jím nikdo jiný, než velký mystik a zakladatel Tovaryšstva Ježíšova čili jezuitského řádu, Ignác z Loyoly. Ten ve své knize Duchovní cvičení píše:
Člověk je stvořen, aby chválil Boha, našeho Pána, vzdával mu úctu a sloužil mu, a takto spasil svou duši. Ostatní věci na světě jsou stvořeny pro člověka a aby mu pomáhaly k dosažení cíle, pro který je stvořen.
Zdroj: Ignác z Loyoly | Duchovní cvičení
Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví sice není pokračováním, ale přesto volně navazuje na minulou epizodu s názvem Zakopaná hřivna. A talent k lásce. Posloupnost je logická – Stvořitel nás obdařil hřivnami, talentem nebo více talenty pro nějaké činnosti a ty můžeme využívat k tvoření, k práci. Závěr tohoto dílu proto povedu v duchu ukončení dílu minulého. Zde jsem řekl, že jednou hřivnou nás Pán Bůh obdaroval všechny – a totiž hřivnou lásky. To mimo jiné znamená, že ani tuto, ani své další hřivny, bychom si neměli syslit jen pro sebe. Využívat je k hamounění peněz či obecně majetku… Svou prací nebo jejími plody lze také pomáhat lidem v nouzi, nebo lidem, kteří z nějakého důvodu sami nemohou pracovat. Nebo třeba podporovat svou církev.
Když jsem citoval verše ze starozákonní knihy Kazatel, určitě jste v jednom verši zaznamenali slovo dobro. Kazatel říká: Poznal jsem, že pro ně není nic lepšího, než aby se radovali a aby konali ve svých životech dobro. Kazatel tedy – jak už jsem řekl – nemá nic proti tomu, aby se lidé po práci dobře bavili, ale zároveň rád vidí, když navíc ještě konají také dobro. Kdybych měl začít vypočítávat, jakými způsoby se dá konat dobro, tento díl podcastu by hned tak neskončil. Věřím však, že sami najdete mnoho způsobů, jak přispět alespoň malým dobrem tam, kde je to potřeba. Stačí uvažovat trochu… tvořivě.
A na úplný závěr ještě poslední poznámka. Ve své bezbřehé tvořivosti nezapomínejte na sedmý den. Třetí verš 2. kapitoly knihy Genesis praví: Bůh sedmý den požehnal a posvětil ho, protože v něm přestal s veškerým svým dílem, které Bůh stvořil a učinil. Pán Bůh už má sice hotovo, nás ještě možná nějaká ta práce čeká, ale šabat je šabat – a ten je třeba ctít. Ovšem to už je úplně jiné téma, to si budu šetřit na některý z příštích dílů.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.