Textová verze epizody podcastu Milost víry a odpuštění sobě samému
Petr Lindner | 22. 11. 2023
Každý jsme jiný. Žádný člověk není stejný jako druhý, všichni jsme jedineční. A díky Bohu za to. Budeme-li mluvit o víře, pak někdo k ní přijde doslova ani neví jak. Ježíše přijme úplně přirozeně, jakoby se věřícím narodil. Jsou však mezi námi lidé, kteří mají silnou touhu uvěřit, ale nějak jim to nejde. O křesťanství možná vědí všechno, Bibli mají přečtenou odpředu dozadu i nazpátek, avšak víra v Boha k nim nepřichází. Existují snad nějaké podmínky pro přijetí víry a oni je třeba nesplňují?
Pojďme se nad tím spolu zamyslet v dalším dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Od mikrofonu vás zdraví a ničím nerušený poslech přeje Petr Lindner.
Možná to v tomto pořadu opakuji hodně často, ale nemůžu si pomoct: Bůh, který člověka stvořil, mu dal svobodu. Nebyli jsme stvořeni jako nějací Boží otroci, roboti, naprogramovaní pro konání Boží vůle. Každý se může svobodně rozhodnout, jestli Ježíše bude následovat nebo si půjde svou cestou. (Nikdo by to zároveň také neměl nikomu nutit, dodávám v závorce.) Nad tím vším ale stále stojí zásadní poznání – Bůh je připravený každého přijmout s otevřenou náručí. Trpělivě čeká na to, až se k němu člověk obrátí. Nedělá výjimky, nevybírá si, neklade si podmínky, brány do Božího království jsou otevřené úplně každému. No dobře, to všechno zní skvěle. Ale jak je tedy možné, že někomu se nedaří přijít k Bohu? Myslím, že odpověď je třeba hledat jako obvykle nikoliv na straně Boží, nýbrž na vlastní straně, u člověka, u sebe.
Jak je mým – snad dobrým – zvykem, na pomoc si i tentokrát přiberu myšlenky a slova někoho moudřejšího. Z knihy Franze Jalicze Cesta kontemplace jsem už v tomto podcastu jednou citoval, bylo to ve Slově nakrátko s názvem Zastav se!, a nyní tuto knihu otevřu znovu. Hned v první kapitole autor píše to, co bychom už mohli vědět: Věřit v Boha znamená být si jist jeho existencí, aniž jsme jej spatřili. (Zdroj: Franz Jalics | Cesta kontemplace) Parafrázuje tím známý první verš 11. kapitoly knihy Židům, který taktéž v tomto podcastu často opakuji. A udělám to znovu, byť tentokrát jej budu citovat z Českého ekumenického překladu, v němž zní asi nezřetelněji:
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.
Ž 11:1 (ČEP)
Stejně jako list Židům, jako Bible, píše i Franz Jalicz o jistotě, o přesvědčení o existenci Boha. Následně ale doplňuje, že ona jistota spočívá na třech důležitých zkušenostech.
Prvním základem náboženské víry je zkušenost života. Každý člověk v sobě nese tušení transcendence, touhu po Bohu a tušení, že existuje život po smrti. Setká-li se člověk s výslovnou zvěstí o Bohu, toto tušení se v něm rozezní. Víra je jakousi rezonancí této zvěsti. Čím větší a intenzivnější je zkušenost života, tím snáze se člověk dostane k víře v Boha.
Může si také uvědomit, že tušení Boha tu bylo už dřív, jen mu ve starostech každodenního života nevěnoval dostatek pozornosti. Není víry bez zkušenosti života. Ta je určujícím faktorem vzniku víry v Boha.
Zdroj: Franz Jalics | Cesta kontemplace
Není víry bez zkušenosti života. Jenomže já jsem na začátku řekl, že někdo k víře přijde tak přirozeně, jakoby se s ní narodil. Neodporuje to slovům Franze Jalicze? Nemyslím si. Jednak jsou má slova trochu nadsázkou, a jednak – ono tušení transcendence jednoduše bez jeho prožití jaksi nemůže vzniknout. Stejně, jako mnozí lidé přišli k víře přes zkušenost bolesti, dostali jiní víru skrze radost. Bylo by nesmyslné porovnávat, která cesta je lepší či horší, nicméně právě ta radostná se mi s obrazným narozením do víry tak nějak přirozeně spojuje. Franz Jalics zde ale také píše o tušení Boha, zastřeném starostmi každodenního života. Právě o tom jsem mluvil ve zmiňované epizodě Slova nakrátko, Zastav se! Bůh se nám dává poznat v klidu, v zastavení se, v usebrání. Hledat ho v dopravní zácpě s telefonem u ucha nebo na sociálních sítích určitě není nejlepší cesta. Tak jako tak, zkušenost života je prvním – promiňte mi to slovo, ale jiné mě nenapadá – předpokladem k víře. Nyní pojďme dál ke zbývajícím dvěma zkušenostem, kterými Franz Jalics, opět poněkud nepřesně řečeno – podmiňuje jistotu víry. Takže za druhé:
Někdy v životě se člověk setká se zprávou o Božím zjevení. Přichází k němu v církevním nebo náboženském prostředí: skrze lidi – ať už je nazýváme učiteli, proroky nebo mistry –, kteří hlásají radostnou zvěst, skrze svatá Písma, která obsahují dlouhou tradici moudrosti věčného života, a skrze společenství, které podle této moudrosti žije. Tak je tomu v každém náboženství, a to je druhá určující zkušenost, jež vede k víře. Podíl zkušenosti na tomto procesu spočívá v tom, že člověk tyto tři zdroje – učitele, svatá Písma a společenství – vnímá jako natolik autentické a věrohodné, že je možno na nich postavit jeho víru.
Zdroj: Franz Jalics | Cesta kontemplace
Na tomto místě jsem původně chtěl s autorem lehce polemizovat nebo spíš doplnit či rozšířit jím uvedené zdroje, ale když tak nad tím přemýšlím, raději se budu držet zpátky – shrnutí zdrojů na učitele, svatá Písma a společenství je skutečně výstižné. Podstatné je, že Franz Jalicz ve svém druhém bodu píše o poznání Boha. První verš 11. kapitoly listu Židům sice mluví o jistotě víry v to, co nevidíme, nicméně považuji za důležité uvědomit si, že víra a poznání nejdou proti sobě. Je to přesně naopak. Bez poznání toho, v co věřím, by víra byla slepá. A jak víme, slepá víra může vést až k fanatismu. A že by Pán Bůh chtěl mít ze svých věřících fanatiky, to jsem vážně nikde neslyšel. Mimochodem, známý psychiatr Carl Gustav Jung údajně prohlásil: Fanatismus je vždy příznakem potlačené pochybnosti. My zde sice stále mluvíme o jistotě víry, nicméně pochybnosti k ní nedílně patří. Ale to je námět spíše na jiný díl podcastu, takže pojďme pokračovat v našem tématu.
Znovu se vrátím na začátek, kde jsem o lidech svou víru hledajících, ale nenalézajících, také řekl, že o křesťanství možná vědí všechno a Bibli mají přečtenou odpředu dozadu i nazpátek. Zřejmě se tedy Boha snaží poznat, to jim asi nelze upřít. Jenže poznání Boha není vědní obor. Tedy není… může být. Teologii lze samozřejmě studovat a to tak, že velmi odborně. Já osobně si dobrých teologů velmi vážím a někdy jim jejich znalosti nekřesťansky trochu závidím. Ale jen na okraj: Někteří v tomto oboru velmi vzdělaní lidé říkají, že po absolvování studia teologie je občas zázrak víru v Boha neztratit :-) Říkají to sice obvykle s úsměvem na rtech, ale kus pravdy v tom asi bude. Každopádně abychom měli jasno: Já zde mluvím o poznání Boha. Nikoliv o hledání důkazů o jeho existenci. To je velký rozdíl. Upřímně řečeno, trochu si myslím, že lidé, o nichž je řeč, tedy ti, kteří svou víru urputně hledají, avšak nenalézají, možná nechtěně nebo podvědomě, usilují spíše o to druhé. Poznání je však něco jiného.
Když se muž zamiluje do ženy nebo žena do muže, „něco“ je k sobě táhne, i když se, alespoň na začátku vztahu, mnohdy skoro neznají. Avšak postupně, jak jsou spolu více a více, jeden druhého poznávají. Se vzájemným poznáním v nich také roste důvěra ve svého partnera. Svěřují si své nejintimnější myšlenky, pocity, city – a věří, že ten druhý jejich důvěru nezklame či snad dokonce nezneužije. Vědí, že se o toho druhého můžou opřít, když jim nebude do skoku, a stojí při něm, pokud se zrovna nevede dobře jemu. Sdílí spolu své radosti i strasti. Ano, mluvím o lásce. A Bůh je láska, kterou bych každému z celého srdce přál nejvíc.
Dobře tedy, jdeme poznávat Boha. Jak ale na to? Franz Jalics už to řekl nebo napsal: Skrze lidi – ať už je nazýváme učiteli, proroky nebo mistry –, kteří hlásají radostnou zvěst, skrze svatá Písma, která obsahují dlouhou tradici moudrosti věčného života, a skrze společenství, které podle této moudrosti žije. Pro mě je základním kamenem Bible. Ta obsahuje zvěst o Bohu. Ale Bible se, člověku, abych tak řekl, nepoučenému, dost špatně čte.
Abychom jí dobře rozuměli, je potřeba oněch učitelů, proroků nebo mistrů, kteří nám ji srozumitelně vyloží. V dnešní době jsou to kazatelé, faráři, pastoři a spousta dalších lidí. Kromě toho máme celé hromady knih, internet, YouTube – stačí si jen vybírat. Po pravdě tedy občas i trochu přebírat… zrní od plev. Nicméně nemůžu nevzpomenout také třeba kurzy Alfa, které zrovna v době, kdy vydávám tento díl podcastu, probíhají nejen v celém Česku, ale možná na celém světě. No a musím si sebestředně přihřát taky vlastní polívčičku – jak tiše doufám, snad vám k poznávání Boha aspoň trochu slouží i tento podcast.
Když bych se ale ještě na chvíli vrátil zpět ke kurzům Alfa, pak v nich najdete také ono společenství, nebo spíše zárodek společenství, o kterém píše Franz Jalics. Odsud už je to jen krůček do některé z církví, k pravidelným nedělním i jiným bohoslužbám a k dalšímu sborovému životu. Cílem tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví není rozebírat výhody a nevýhody společného prožívání křesťanství, tudíž teď řeknu jen pár vět: Být pospolu s podobně „postiženými“ lidmi, je vážně moc fajn. Možná to znáte z jiné spolkové činnosti. Ze skautu, z klubu modelářů, …dosaďte si sem cokoliv jiného, čím se bavíte. Že je církev vážná věc? Nenechte se mýlit, i zde je veselo, stejně jako všude jinde. Zkuste to sami, uvidíte. My se zatím posuneme o kousek dál.
V předchozí části této epizody jsem sliboval tři zkušenosti, které jsou podle Franze Jalicse důležité pro přesvědčení, pro jistotu o existenci Boha. Co autor knihy Cesta kontemplace píše k poslední z nich?
K tomu všemu přistupuje třetí, nejdůležitější zkušenost: milost víry. Bůh člověku poskytne vnitřní ujištění, že je ve víře na správné cestě a že život po smrti skutečně existuje. Tato jistota je nutná, protože víra od člověka vyžaduje, aby svůj život uspořádal podle Boha a také se tím řídil. Věřícího člověka Bůh v jednotlivých situacích nechává zakoušet útěchu nebo neútěchu, aby poznal, která rozhodnutí jsou pro něj ta správná. Také ony patří ke zkušenosti víry.
Zdroj: Franz Jalics | Cesta kontemplace
Třetí, nejdůležitější zkušenost: Milost víry… Tak přece jenom si Pán Bůh vybírá! Někomu dá milost víry, jinému ne. Tak, a máme v tom jasno! Nerad bych vás zklamal, ale nemáme. Milost víry je stejně tak, jako brány Božího království, otevřená pro každého. Věřil bych ve špatného boha, kdybych si myslel, že snad své ovečky podle nějakého sofistikovaného klíče selektuje. Takže to zkusme jinak.
Není to úplně přesné, ale pojem milost můžeme připodobnit ke slovu odpuštění. Biblický slovník Adolfa Novotného má k pojmu milost hodně dlouhý výklad, z něhož bych si dovolil citovat malou část:
[Milost] je výrazem svrchované moci Boží. Milost Boží přehlíží nedokonalosti a hřích a dává člověku nekonečně více, než nač by měl a mohl míti nárok svou zásluhou. Místo spravedlivé odplaty prokazuje Bůh člověku milost. Je to Boží dar. Ale milostí není jen negativně nepřičítání hříchu a odpuštění, ale i positivně obdarování spravedlností a tudíž životem.
Zdroj: Biblický slovník Adolfa Novotného
O kousek dál Adolf Novotný dodává:
Milost je ústředním pojmem Nového zákona právě tak, jako milosrdenství je ústředním pojmem Starého zákona. Jako u pojmů království a život, tak i zde jde takřka o oblast, kterou Bůh stvořil pro věřící a jež si vytváří svůj vlastní svět. Vírou má věřící přístup do této oblasti, stojí v ní a trvá; také víra ovšem vyvěrá ze skutečnosti nabízené milostí Boží.
Zdroj: Biblický slovník Adolfa Novotného
Jinými slovy: Také Adolf Novotný nás přesvědčuje, že Boží milost je nepodmíněná, nevybírá si podle lidských zásluh, nevznáší požadavky na splnění nějakých podmínek. Díky ní jsou nám odpuštěné hříchy a zároveň darovaný nový spravedlivý život. A do něj, do nového spravedlivého života, má člověk přístup právě skrze víru, která tak logicky vyvěrá právě z milosti Boží. Proto mluvíme o milosti víry.
Samotná Bible říká vlastně úplně to stejné slovy apoštola Pavla v listu Titovi. 3. kapitola, 3.–7. verš:
Neboť i my jsme kdysi byli nerozumní, neposlušní, bloudící, byli jsme otroky žádostí a všelijakých rozkoší, trávili jsme život v špatnosti a závisti, byli jsme odporní a navzájem jsme se nenáviděli. Když se však zjevila dobrota a lidumilnost Boha, našeho Zachránce, zachránil nás ne na základě skutků, které jsme my učinili ve spravedlnosti, nýbrž podle svého milosrdenství skrze koupel znovuzrození a obnovou Ducha Svatého, kterého na nás vylil hojně skrze Ježíše Krista, našeho Zachránce, abychom se ospravedlněni jeho milostí stali dědici v naději života věčného.
Tit 3:3–7 (CSP)
Předchozí slova apoštola Pavla, spolu s citací z Biblického slovníku Adolfa Novotného, jsou, myslím velmi srozumitelná. Stále nám však nedávají odpověď na otázku: Proč k některým lidem svou víru hledajícím, ona milost víry nepřichází? Tato otázka je ale špatně položená. Podle předchozího výkladu totiž víme, že milost víry přichází nebo může být darovaná každému. Tudíž, jak už jsem v tomto dílu jednou řekl, problém není v Bohu, ale v příjemci tohoto daru, v člověku.
Je to jen můj názor, byť tedy také podložený zkušenostmi života, o kterých píše Franz Jalicz, nicméně můžete i nemusíte s ním souznít. Jsem skoro nabeton přesvědčený, že neschopnost přijmout dar víry, milost víry, z velké části pramení z neodpuštění sobě samým. Ve 13. verši 3. kapitoly listu Koloským můžeme číst:
Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy.
Ko 3:13 (CSP)
Teď si možná říkáte, že jsem asi spletl verš, protože zde se mluví o odpouštění druhému člověku. Navíc, může vůbec někdo odpustit sám sobě? Proč by to měl dělat? A není to vlastně sobectví? Dobré otázky! Pokusím se na ně, snad smysluplně, odpovědět.
Lidský život je velmi zatížený hříchem. V 10. a 11. verši 3. kapitoly listu Římanům čteme:
Není spravedlivého, není ani jednoho, není, kdo by rozuměl, není, kdo by horlivě hledal Boha.
Ř 3:10–11 (CSP)
Je to sice hodně radikální tvrzení, ale ať chceme nebo ne, tato slova, která psal apoštol Pavel římským sborům v počátcích křesťanství, tedy před nějakými 2000 lety, platí stále v nějaké míře i dnes. Že vy takoví nejste? Připomeňme si tedy ještě známá slova Ježíše Krista v lehce parafrázovaném znění: Kdo z vás je bez hříchu, první hoď kamenem! (J 8:7 /ČEP/)
Všichni si v sobě neseme nějakou zátěž, která nás více či méně tlačí k zemi. Někdo si své pochybení uvědomuje velmi silně, jiný se snaží ho vytěsnit a raději zapomenout. Žádná vlastní člověčí snaha z nás ale hřích nesejme. Že děláte dobré skutky, abyste ho odčinili? Konat dobro je nepochybně chvályhodné či bohulibé. Ale ve světle poznání předchozích částí (nejen) tohoto dílu podcastu znovu opakuji: Boží milost je nepodmíněná. Klíčové slovo je tedy opravdu odpuštění. Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy, zaznělo v předchozí citaci z listu Koloským. Odpouštějte jiným, ale nejprve – jako Pán odpustil vám – odpusťte sami sobě, dovoluji si k tomu dodat já.
Když se jeden z farizejů ptá Ježíše, Učiteli, které přikázání je v Zákoně největší?, ten mu odpovídá známými slovy:
„Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“
Mt 22:37–39 (CSP)
Miluj svého bližního jako sebe samého.Ježíš neříká, abychom milovali pouze svého bližního, nýbrž abychom ho milovali jako sebe samého. Nebudeme-li milovat sami sebe a tedy i odpouštět sami sobě, nemůžeme ani milovat druhé.
Skutečně to nemá nic společného se sobectvím. Odpustit sám sobě, znamená přijmout milost, kterou jsem dostal od Boha. Přijmout ji a zachovat se stejně sám vůči sobě. Přijmout sám sebe. Jako lidé žijeme mezi jinými lidmi, nejvíc ale žijeme sami se sebou. Nejvíc „vidíme“ sami do sebe. Nikdo, s výjimkou Pána Boha, nevidí naše hříchy tak, jako je vidíme, nebo možná přesněji tak, jak je známe, jak o nich víme my sami. Pán Bůh nám už odpustil, teď je řada na nás. Znovu opakuji: odpuštění sobě samému není sobectví. Přijetí sama sebe je první krok k přijetí milosti víry. Stačí jen říct:
Pane Ježíši, přijímám tvé odpuštění, přijímám tvou milost, přijímám tvé pozvání do nového života a chci jít po této cestě s tebou.
Ježíš na kříži prožil všechnu naši bolest, aby ji třetího dne z nás všech sňal. Tehdy o Velikonocích udělal Ježíš tlustou čáru za minulostí. Přestaňte se trápit a žijte nový život, říká nám. Teď, tady, v tomto přítomném okamžiku.
Četl jsem zde 13. verš 3. kapitoly listu Koloským o odpouštění druhým. Nyní musí zaznít jeho pokračování – verše 14 a 15:
A nad to všechno mějte lásku, která je poutem dokonalosti. Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni.
Mějte lásku a buďte vděčni. Tato slova v sobě skrývají všechno. Netrapte se svými starými prohřešky. Konejte pokání čili jednoduše, ale myslím, že docela přesně, řečeno – ze svých hříchů se poučte a nedělejte je znovu. Buďte vděční, odpouštějte druhým, jako Ježíš odpustil vám. A odpusťte také sami sobě. Přijměte milost víry.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!